o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 49 Cm 62/2014-486 ze dne 15. 5. 2023, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím

1. Shora uvedeným rozsudkem Krajsky soud v Plzni jako soud I. stupně ve výroku I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci odchodné ze smlouvy o výkonu funkce ze dne 1.4.2011 ve výši 1 000 000 Kč s přísl., ve výroku II. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 565 256,42 Kč a ve výroku III. žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice - Krajskému soudu v Plzni na náhradě nákladů hrazených státem tlumočné v částce 1 750 Kč.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení nároku, který žalobce odvozuje z článku 6.4. smlouvy o výkonu funkce jednatele., když žalobce vykonával funkci jednatele od 1. 4. 2011 do 30. 5. 2012 a jeho činnost proběhla bez připomínek a kritiky ze strany žalovaného.

3. Po provedeném dokazování soud I. stupně učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce s žalovaným uzavřeli dne 1. 4. 2011 smlouvu o výkonu funkce jednatele, podle níž žalovaný vykonával činnost statutárního orgánu žalovaného. Podle článku 6. této smlouvy byla smlouva uzavřena na dobu určitou - na dobu výkonu funkce jednatele. Dále stanovila, že pro případ, že bude jednatel odvolán z funkce jednatele, náleží odvolanému jednateli odchodné ve výši 1 000 000 Kč. Vyplaceno mělo být odchodné za podmínek, že k odvolání z funkce nedošlo z důvodu hrubého porušení povinností či úkolů vyplývajících jednateli ze smlouvy, ze společenské smlouvy či z jiných právních předpisů a výkon funkce měl skončit dnem stanoveným v rozhodnutí o odvolání. Společnost se zavázala vyplatit do 30 dnů veškeré do té doby neuhrazené částky. Smlouva podrobně upravila i povinnosti a práva jednatele, stanovila mu odměnu a benefity. V závěrečných ustanoveních měla smlouva o výkonu funkce podle soudu I. stupně uvádět, že změny a dodatky smlouvy lze činit jen vzájemnou písemnou dohodou smluvních stran a schválenou valnou hromadou. Smlouva měla odpovídat svobodné vůli účastníků. Funkce žalobce jako jednatele ve společnosti podle soudu I. stupně zanikla ke dni 30. 5. 2012 v důsledku restrukturalizace společnosti, když byl snižován počet jejích jednatelů. Následně potom byla podle soudu I. stupně vedena jednání jak s vedením žalovaného v Německu, tak s vedením v ČR, a to Žalobcem o případném jeho setrvání ve společnosti. Jednání vyústila v to, že žalobce uzavřel dne 27. 6. 2012 pracovní smlouvu na pozici technického ředitele, ředitele výroby a techniky. V bodě 6. podle soudu I. stupně smlouva upravovala nárok na odstupné, který v případě ukončení pracovního poměru byl sjednán v rozsahu částky 1 000 000 Kč a jeho výše byla limitována. § 67 odst. 1 zákoníku práce. Odstupné mělo být vyplaceno, jestliže pracovní poměr neskončí z důvodu hrubého porušení pracovních povinností a mělo být uhrazeno do čtyř měsíců od skončení pracovního poměru. Pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil a žalobci byly vyplaceny nároky dle pracovní smlouvy.

4. Soud I. stupně věc posoudil zejména podle § 261 odst. 3 písm. f) a § 266 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. (obchod. zák.) a konstatoval, že zkoumal skutečnou vůli stran při uzavírání smlouvy o výkonu funkce a pracovní smlouvy a dospěl k závěru, že nárok žalobce na odchodné podle smlouvy o výkonu funkce vznikl a nezanikl.

5. Soud I. stupně vyšel z toho, že žalobce nárok uplatněný žalobou dovozoval z předložené písemné jednatelské smlouvy, již však žalovaný vykládal tak, že úmyslem stran při uzavírání smlouvy o výkonu funkce bylo vyplatit žalobci odchodné pouze při úplném ukončení činnosti žalobce pro žalovaného, bez ohledu na funkci či pracovní pozici zastávanou žalobcem u žalovaného, přičemž podle žalovaného ukončením smlouvy o výkonu funkce nevznikal nárok žalobce na částku 1 mil. Kč, když uvedený nárok měl být transformován do pracovní smlouvy tak, že až v případě ukončení pracovní smlouvy by vznikl žalobci nárok na vyplacení částky 1 mil. Kč za podmínek uvedených v pracovní smlouvě.

6. Soud I. stupně vyjádřil právní názor, že z obsahu smlouvy o výkonu funkce vyplývá nárok na odchodné pro žalobce, jenž je vyloučen pouze tím, že by k odvolání žalobce z funkce došlo z důvodu hrubého porušení povinností nebo úkolů vyplývajících jednateli z této funkce, společenské smlouvy nebo platných právních předpisů, avšak ničeho takového se žalobce nedopustil a nic takového podle soudu I. stupně žalovaný ani netvrdil a neprokazoval.

7. Podle soudu I. stupně žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal skutková tvrzení ohledně úmyslu stran při sjednání odchodného v pracovní smlouvě tak, že by se na základě pracovní smlouvy e žalobce vzdával práva na odstupné z jednatelské smlouvy, což naopak měla být podle žalovaného vůle stran. Uvedené podle soudu I. stupně nebylo prokázáno ani zkoumáním dosavadní praxe žalovaného ve vztahu k žalobci a jiným osobám pracujícím pro žalovaného, když takováto praxe nebyla podle soudu I. stupně prokázána ani účastnickým výslechem jednatelů žalovaného [Anonymizováno] a [Anonymizováno], vyslýchaných opakovaně. Podle soudu I. stupně nebyla prokázána vůle uzavřít smlouvu pracovní, na jejímž základě by mělo dojít k zániku práva na 1 mil. Kč odstupného z předchozí jednatelské smlouvy a na základě níž by se přeneslo odstupné do smlouvy pracovní.

8. Soud I. stupně rovněž neshledal, že by postup souběhu výplat odchodného při zániku funkce a odstupného při ukončení pracovního poměru byl nemravný, případně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

9. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle úspěchu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti tomuto rozsudku se v zákonem stanovené lhůtě odvolal žalovaný (odvolatel) z důvodů § 205 odst. 2 o.s.ř. pod písm. e) a g) a domáhal se jeho změny a zamítnutí žaloby, když podle jeho názoru soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

11. Podle odvolatele se soud I. stupně neřídil závaznými závěry Vrchního soudu v Praze z usnesení ze dne 16. 3. 2021, č.j. 6 Cmo 92/2020-372 a závazným právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016 v této věci.

12. Soud I. stupně navíc rozhodl zcela opačně než ve svém předcházejícím rozsudku ze dne 2. 12. 2019, č. j. 49 Cm 62/2014-312.

13. Podle odvolatele je z napadeného rozsudku zjevné, že soud I. stupně vycházel ze závěrů učiněných v řízení žalobkyně [tituly před jménem] sp. zn. 44 Cm 101/2016, ačkoli se projednávaná věc od sporu [tituly před jménem] proti žalovanému významně skutkově odlišuje, a to zejména proto, že žalobce, na rozdíl od [jméno FO], obdržel při ukončení svého působení u žalovaného odstupné ve výši 1 mil. Kč a shodnou částku nárokuje nyní ze smlouvu o výkonu funkce , přičemž tvrdí, že má jít o odchodné po ukončení funkce jednatele, což však podle odvolatele mělo plnit stejnou funkci jako žalobcem již obdržené odstupné.

14. Podle odvolatele se soud I. stupně přednostně nezabýval otázkou, zda vůbec vznikl nárok žalobce na odchodné podle smlouvy o výkonu funkce jednatele ze dne 1. 4. 2011 a tedy mohlo být úmyslem stran smlouvy vyplácet žalobci při zániku funkce jednatele odchodné bez ohledu na následné okolnosti, např. i tehdy, byl-li by po zániku své funkce opětovně zvolen jednatelem za stejných podmínek a zda při sjednávání odchodného nemělo toto sloužit (toliko) k odškodnění žalobce při úplném ukončení jeho činnosti pro žalovaného, ať už z pozice jednatele či z pozice vedoucího zaměstnance a s tím se podle odvolatele soud I. stupně v odůvodnění nevypořádal. Podle odvolatele soud I. stupně neaplikoval § 266 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku o výkladu projevu vůle, byť došel k závěru, že nárok žalobce na odchodné podle smlouvy o výkonu funkce vznikl, což podepřel pouze paušálním odkazem na blíže neupřesněnou judikaturu a na rozhodnutí ve věci [tituly před jménem]. Podle odvolatele soud I. stupně nesprávně uzavřel, že žalovaný netvrdil a neprokázal, že by došlo k těm skutečnostem, které by znamenaly zánik práva žalobce na zaplacení žalované částky a takový závěr soudu I. stupně tak není přezkoumatelný.

15. Soud I. stupně se podle odvolatele nevypořádal ani s tím, že žalobce působil u žalovaného dlouhodobě v pozici člena představenstva (od 24. 7. 2001 do 1. 4. 2011) a následně do 30.5.2012 v pozici jednatele a za tu dobu bylo mezi žalobcem a žalovaným sjednáno několik smluv o výkonu funkce, které na sebe navazovaly, a které obsahovaly ujednání o odchodném, a bylo vždy zřejmé, že ono odchodné se sjednává pro případ ukončení působení žalobce u žalovaného, a že nově sjednané odchodné vždy nahrazuje odchodné sjednané původně. Podle odvolatele tak úmyslem stran u původních smluv o výkonu funkce statutárního orgánu tedy nemohlo být sjednání odchodného pro případ odvolání žalobce z funkce a jeho opětovného zvolení.

16. Obdobně při přechodu žalobce z funkce jednatele do pozice prokuristy a ředitele výroby a techniky byla sjednána další smlouva (pracovní), obsahující ujednání o odstupném, které plnilo stejnou funkci a bylo ve stejné výši jako odchodné.

17. Odvolatel rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce uplatnil nárok na odchodné až poté, kdy skončil jeho pracovněprávní vztah a po uplynutí cca jednoho roku po splatnosti tohoto odchodného, kdy po celou dobu byl u žalovaného zaměstnán v ředitelské pozici a poté, co uzavřel s žalovaným dohodu o uznání závazku a zaplatit mu odstupné podle pracovní smlouvy rovněž ve výši 1 mil. Kč. Uvedené podle odvolatele svědčí o tom, že ve skutečnosti nebylo úmyslem žalobce sjednat (v okamžiku sjednání smlouvy o výkonu funkce jednatele) odchodné i pro případ ukončení působení u žalovaného ve funkci jednatele při pokračování působení u něj v jiné pozici za obdobných podmínek.

18. Podle odvolatele žalobce jako vedoucí pracovník žalovaného musel vědět, že rovněž žalovaný věc nevnímá tak, že by mu měl odchodné zaplatit, když navíc se žalovaný nikdy nedostal do prodlení s plněním svých závazků vůči žalobci.

19. Ze všech uvedených důvodů nárok žalobce na odchodné nevznikl, neboť odchodné bylo sjednáno až pro případ definitivního ukončení působení žalobce u žalovaného.

20. Podle odvolatele redukce počtu jednatelů a s tím související převedení žalobce z pozice jednatele do vrcholové zaměstnanecké pozice byla provedena z důvodu šetření a nemohlo být úmyslem žalovaného při uzavírání předmětné smlouvy se žalobcem poskytnout žalobci další plnění ve výši jeden milion korun, o čemž žalobce v řídící funkci zjevně věděl.

21. Stejně tak je požadavek žalobce v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy obdobně jak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, kdy žalobce, člen představenstva v uvedené věci žalované společnosti, uplatnil svůj nárok na odměnu uplatnil až poté, co byl z funkce člena představenstva odvolán,

22. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení předcházejícího jeho vydání, však odvolání žalovaného důvodným neshledal.

23. Odvolací soud vyšel ze správných závěrů soudu I. stupně o skutkovém stavu věci podle nichž žalobce s žalovaným uzavřeli dne 1. 4. 2011 smlouvu o výkonu funkce jednatele na základě níž žalovaný vykonával činnost statutárního orgánu žalovaného. Podle článku 6. této smlouvy byla smlouva uzavřena na dobu určitou - na dobu výkonu funkce jednatele a dále stanovila, že pro případ, že jestliže bude jednatel odvolán z funkce jednatele, sjednali účastníci smlouvy, že žalobci náleží odchodné ve výši 1 000 000 Kč. Vyplaceno mělo být za podmínek, že k odvolání z funkce nedošlo z důvodu hrubého porušení povinností či úkolů vyplývajících jednateli ze smlouvy, společenské smlouvy či jiných právních předpisů a výkon funkce skončí dnem stanoveným v rozhodnutí o odvolání z funkce. Společnost se zavázala vyplatit do 30 dnu veškeré dosud neuhrazené částky. Smlouva podrobně upravila i povinnosti a práva jednatele, stanovila mu odměnu a benefity. V závěrečných ustanoveních uváděla, že změny a dodatky lze činit jen vzájemnou písemnou dohodou smluvních stran schválenou valnou hromadou. Smlouva odpovídala svobodné vůli účastníků. Funkce žalobce jako jednatele ve společnosti zanikla ke dni 30. 5. 2012 v důsledku restrukturalizace společnosti a v důsledku odvolání žalobce z funkce společně s jednatelkou [jméno FO] odvolanou rovněž z funkce jednatelky, jako důsledek snahy žalovaného snižovat personální náklady cestou snižování počtu jednatelů. Následně po zániku uvedené funkce žalobce jednal jak s vedením společnosti v Německu, tak s žalovaným o případném setrvání ve společnosti. Tato jednání vyústila přibližně po měsíci v uzavření pracovní smlouvy dne 27. 6. 2012, kdy žalobce nově začal pracovat na pozici technického ředitele, ředitele výroby a techniky. V bodě 6 pracovní smlouva. upravovala nárok na odstupné, který v případě ukončení pracovního poměru byl sjednán v rozsahu částky 1 000 000 Kč a jeho výše byla limitována § 67 odst. 1 zákoníku práce. I tato smlouva, obdobně jako smlouva o výkonu funkce, měla stanoveny výluky, v rámci nichž žalovaný nemusel vyplatit nároky sjednané ve smlouvě. Konkrétně odstupné podle pracovní smlouvy mělo být vyplaceno pouze v případě, jestliže pracovní poměr neskončí z důvodu hrubého porušení pracovních povinností.

24. Odvolací soud dále vyšel ze skutečnosti, že Pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil a žalobci byly vyplaceny nároky dle pracovní smlouvy.

25. Z hlediska skutkového bylo pro odvolací soud významné i to, že smlouvu o výkonu funkce a pracovní smlouva na sebe bezprostředně nenavazovaly, když žalobce přestal vykonávat funkci jednatele dnem 30. 5. 2012 a pracovní smlouvu uzavřel až po zdlouhavých jednáních s žalovaným dne 27. 6. 2012.

26. Konečně odvolací soud shodně se soudem I. stupně nemohl nevzít v úvahu skutečnost, že ve shodném postavení se ocitla také další jednatelka [tituly před jménem] [jméno FO], jež rovněž byla odvolána z funkce jednatelky společně s žalobcem a rovněž této žalovaný odmítl dobrovolně vyplatit odchodné, a to ani za situace kdy tato neobdržela ani odstupné z pracovní smlouvy, neboť podala sama výpověď z později uzavřené pracovní smlouvy, přičemž nároku na výplatu odchodného podle předchozí smlouvy o výkonu funkce se jmenovaná musela domoci až soudní cestou v řízení u soudu I. stupně pod sp. zn. 44 Cm 101/2016, v rámci něhož rozhodoval Nejvyšší soud, jakož i Ústavní soud.

27. Po právní stránce odvolací soud shodně se soudem I. stupně zastává názor, podle něhož je na daný případ vymáhaného odchodného nutno aplikovat § 266 obchod. zák., přičemž soud I. stupně správně zkoumal skutečnou vůli stran při uzavírání smlouvy o výkonu funkce a pracovní smlouvy a správně dospěl k závěru, že nárok žalobce je dán a má oporu ve smlouvě o výkonu funkce jednatele, když podle právního názoru odvolacího soudu soud I. stupně se správně oprostil od možné úvahy, že by prostřednictvím pracovní smlouvy došlo ke změně smlouvy o výkonu funkce a správně po té, co správně zjistil existenci žalobcova nároku na odchodné, posuzoval i to, zda nedošlo k modifikaci již vzniklého nároku na odchodné takovým ujednáním pracovní smlouvy, jež by mělo povahu privativní novace ve smyslu § 570 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (OZ).

28. Ve vztahu k možné privativní novaci odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně vychází z názoru, že podle § 4 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve spojení s § 570 OZ se v rámci tzv. privativní novace jednající osoby mohou dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým.

29. V projednávaném případě soud I. stupně správně vyložil § 266 obchod. zák. z něhož je zřejmé, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (první odstavec). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (druhý odstavec). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (třetí odstavec). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použil (čtvrtý odstavec).

30. Podle odvolacího soudu dospěl soud I. stupně ke správnému dílčímu závěru, podle něhož žalobci v souladu se smlouvou o výkonu funkce vznikl nárok na odchodné. Ani před odvolacím soudem neuspěla argumentace odvolatele vykládajícího smlouvu o výkonu funkce tak, že úmyslem stran při uzavírání smlouvu o výkonu funkce bylo vyplatit žalobci odchodné pouze při úplném ukončení činnosti žalobce pro žalovaného bez ohledu na funkci či pracovní pozici zastávanou žalobcem u žalovaného, přičemž podle žalovaného, vzdor textu smlouvy, ukončením smlouvy o výkonu funkce nevznikal žalobci nárok na odchodné 1 mil. Kč, když uvedený nárok měl být transformován do pracovní smlouvy tak, že až v případě ukončení pracovní smlouvy měl vzniknout žalobci nárok na vyplacení částky 1 mil. Kč za podmínek uvedených v pracovní smlouvě.

31. Důvodů, pro nějž uvedená obrana žalovaného neobstála je celá řada a především to, že smlouva o výkonu funkce, jakož i pracovní smlouva zřetelně formulovala výluky výplaty nároků podle těchto smluv, přičemž smlouvu o výkonu funkce žádnou výluku výplaty odchodného v souvislosti s pokračováním práce bývalého statutárního orgánu pro žalovaného nestanovila. V této souvislosti neobstojí argumentace odvolatele poukazující na to, jak by bylo nahlíženo na situaci, kdy by průběžně byly s jednatelem bez přerušení výkonu funkce uzavírány nové smlouvy o výkonu funkce, když o takový případ v projednávaném případě nešlo, neboť žalobce ve funkci jednatele skončil a po určitém čase s nám byla uzavřena běžná pracovní smlouva. Že je projednáván jiný případ platí pro odvolávání a opětovné ustanovování do téže funkce jednatele. Ostatně lze předpokládat, že změny smluv o výkonu funkce v případě setrvávajícího výkonu funkce jednatelem by ze strany účastníků smluv byly řešeny se zaměřením na otázky odchodného. Stejně tak lze předpokládat, že by smluvní strany řešily smluvním ujednáním otázky odchodného v situaci, že by byl jednatel odvolán z funkce a následně by byl do téže funkce znovu ustanoven, byť takovýto postup odvolávání a znovu ustanovování jednatele nedává smysl.

32. Dalším důvodem, pro nějž ani odvolací soud neuvěřil obraně žalovaného o shora tvrzeném úmyslu stran smlouvy o výkonu funkce, spočívajícím v pouze žalobcem tvrzeném transformování odchodného na nový nárok - na odstupné, je skutečnost, že výplata odstupného pro osobu vykonávající v minulosti funkci jednatele, jehož výkon funkce byl předčasně ukončen odvoláním z funkce z důvodu restrukturalizace společnosti, podle odvolacího soudu nepředstavuje žalovaným naznačovaný „absurdní“ stav, a to ani v případě, že se bývalý jednatel po určité době po ukončení funkce rozhodne uzavřít se společností pracovní smlouvu. Je tomu tak proto, že funkce zahrnující zcela specifické úkoly a povinnosti při dlouhodobém směřování podnikatelských aktivit právnické osoby je již z podstaty odlišná od funkce výrobního ředitele, jenž každým dnem musí řešit zcela jiné, konkrétní úkoly v bezprostředním styku s pracovníky. Tato zásadní změna v obsahu pracovní činnosti vyvolaná společností podle odvolacího soudu odůvodňuje odškodnění bývalého jednatele, jenž z rozhodnutí společnosti musel opustit vrcholovou pozici ve společnosti, byť mu byla po delším vyjednávání nabídnuta obsahem jiná, nižší a méně placená pozice neupravená speciální smlouvu o výkonu funkce, nýbrž upravená toliko zákoníkem práce se všemi z to plynoucími specifiky. Ostatně zásadní změna z manažerské smlouvy na pracovní smlouvu s omezením výplaty odstupného při výpovědi z důvodu na straně zaměstnance (viz přiklad [tituly před jménem] [jméno FO]) spočívá v tom, že je osoba v pracovním poměru tímto ekonomicky nucena setrvávat v pracovním poměru, nechce-li přijít o odstupné upravené pracovní smlouvou. Ani tato skutečnost proto nemůže svědčit ve prospěch výkladového, ve smlouvě o výkonu funkce neuvedeného, automatismu překlopení odchodného v odstupné podle pracovní smlouvy.

33. Dalším důvodem, pro nějž ani odvolací soud neuvěřil tvrzením žalovaného o shora tvrzeném úmyslu stran smlouvy o výkonu funkce a spočívajícím v pouze žalobcem tvrzeném transformování odchodného na nový nárok - na odstupné, je skutečnost, že žalující bývalý jednatel žalovaného se na základě rozhodnutí žalovaného ocitl na hůře placené pozici, když podle odvolacího soudu tvrzení žalobce o jeho příjmovém propadu v ročním vyjádření ve stovkách tisíc Kč odpovídá i argumentace odvolatele poukazujícího na důvod takového postupu žalovaného, a to právě za účelem snížení personálních nákladů, což odpovídá novému hůře placenému místu ředitele. Na tomto místě neobstála argumentace odvolatele poukazujícího na jeho neochotu vyplácet odstupné žalobci s poukazem na šetření, když podle právního názoru odvolacího soudu by žalovaný ušetřil i v případě, že by žalobci vyplatil sjednané odstupné a současně si ho po dostatečně dlouhou dobu dokázal udržet na funkci výkonného ředitele.

34. Konečně o účelovosti tvrzení žalovaného o shora tvrzeném úmyslu smluvních stran při uzavírání smlouvy o výkonu funkce svědčí i jeho postup vůči dalšímu z jednatelů [tituly před jménem] [jméno FO]. Tato zcela identicky, jako žalobce, musela přestat pracovat ve funkci jednatelky z důvodů úspor na straně žalovaného, jenž ji, stejně jako žalobce, odvolal z funkce jednatelky, přičemž této bývalé jednatelce žalovaný rovněž odmítal vyplatit odchodné, a to dokonce za situace, kdy tato bývalá jednatelka neobdržela ani odstupné z následně uzavřené pracovní smlouvy. Tímto postupem vůči jmenované bývalé jednatelce [tituly před jménem] [jméno FO], projednávaným soudem I. stupně pod sp. zn. sp. zn. 44 Cm 101/2016, v rámci něhož rozhodl o existenci nároku na odchodné i Nejvyšší soud a Ústavní soud, sám žalovaný zcela zpochybnil svoji argumentaci o tom, že úmyslem stran obou smluv (smlouvy o výkonu funkce a pracovní smlouvy) bylo sjednat určité universální a jednorázové odškodnění ve výši 1 mil. Kč, bez ohledu na to, jak se bude nazývat, zda odchodné nebo odstupné, pro případ, že osoba přestane pracovat pro žalovaného. V této souvislosti nelze pominout ani to, že podle obsahu spisu se žalovaný zdráhal vyplatit žalobci i nároky podle pracovní smlouvy, když místo bezodkladného vyplacení pracovních nároků se žalobce domáhal na žalovaném nejprve uznání závazku. To i z pohledu odvolacího soudu stačí k vysvětlení, proč žalobce nejprve vymáhal nároky z pracovní smlouvy a teprve následně nárok ze smlouvy o výkonu funkce.

35. Ostatně žalovaný sám připustil existenci nároku na odchodné až do doby uzavření pracovní smlouvy s tím, že tento nárok měl zaniknout právě na základě (s odstupem času uzavřené) pracovní smlouvy, a to z důvodu privativní novace modifikací již vzniklého nároku na odchodné.

36. V otázce zvažované privativní novace již vzniklého nároku na odchodné soud I. stupně rozhodl rovněž správně, když v samotné pracovní smlouvě neshledal ničeho, co by umožňovalo přijmou právní závěr o zániku existujícího konkrétního nároku na odchodné v důsledku pracovní smlouvy uzavřené s odstupem času po ukončení výkonu funkce žalobcem, přičemž ani podle odvolacího soudu žalovaný, ve stavu důkazní nouze, neprokázal žádný právní důvod umožňující přijmout opačný závěr v uvedeném směru konvenující v tomto obraně žalovaného.

37. Ze všech těchto důvodů, reagujících na odvolací argumentaci žalovaného, nemohlo před odvolacím soudem obstát odvolání žalovaného. Odvolací soud proto napadený rozsudek postupem podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

38. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 o.s.ř. a 142 odst.1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci, když žalobce měl ve věci plný úspěch a žalovaný mu proto zaplatí náklady odvolacího řízení ve výši 30 492 Kč.

39. Náklady řízení žalobce byly představovány náklady na advokáta, jež tvoří jeho výdaje a jeho odměna za zastoupení podle ustanovení § 7, § 9, § 11 a §13 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) za sepis vyjádření k odvolání žalovaného a za účast při jednání odvolacího soudu dne 5.12.2023 při odměně 12 300 Kč za úkon.

40. Zástupci žalobce přísluší i právo na 2 režijní paušály po 300 Kč a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. i náhrada odvedené 21% DPH ve výši 5 292 Kč.

41. Proto bylo rozhodnuto ve výroku bodu II. tohoto usnesení tak, že žalovaný e povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30 492 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.