o návrhu na zápis skutečných majitelů do evidence skutečných majitelů, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2021 č. j. U 931/RD11/MSPH, Fj 568656/2021/MSPH,

Proti tomuto usnesení se včas odvolal navrhovatel (odvolatel), jenž soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci v otázce uváděné neexistenci skutečného majitele podle ZESM.

Odvolatel ve prospěch svého návrhu argumentoval tím, že:

1) Navrhovatel není osobou, která by spadala pod ust. § 7 písm. p) ZESM, neboť jej nezaložilo výhradně jen [Anonymizováno], ale i [Anonymizováno].

2) Co se [Anonymizováno] týče, tak [Anonymizováno] skutečného majitele dle § 7 písm. a) ZESM. jakožto územní samosprávný celek, nemá.

3) Právní status [Anonymizováno] upravuje zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, který má z právního hlediska povahu zřizovacího dokumentu instituce, tedy [Anonymizováno]. Uvedené znamená, že [Anonymizováno] je právnickou osobou zřízenou zákonem a spadá tak pod § 7 písm. f) ZESM a tudíž na ni zákon pohlíží tak, že nemá skutečného majitele.

4) Dle ustanovení § 2 písm. e) ZESM je skutečným majitelem každá fyzická osoba, která je koncovým příjemcem nebo osobou s koncovým vlivem. Právní formu „zapsaný ústav“ nelze řadit mezi obchodní korporace, tudíž koncovým příjemcem ústavů dle § 3 odst. 1 ZESM je každá osoba, která může přímo nebo nepřímo získávat více než 25 % z celkového majetkového prospěchu tvořeného při jeho činnosti nebo likvidaci.

5) V případě navrhovatele platí, že případný zisk lze využít výlučně k podpoře činnosti, pro niž byl navrhovatel založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu. Toto stanovuje § 403 NOZ a současně zakladatelská listina ústavu v čl. XII odst. 6.

6) Likvidační zůstatek by si rozdělili zakladatelé navrhovatele, kteří skutečného majitele nemají, neboť podle čl. XIV odst. 2 a 4 zakládací listiny navrhovatele platí, že v případě zrušení navrhovatele, o němž rozhodují zakladatelé navrhovatele, se likvidační zůstatek vyplatí zakladatelům navrhovatele způsobem uvedeným ve smlouvě mezi zakladateli navrhovatele.

7) Proto dle názoru odvolatele v případě navrhovatele není určena osoba dle § 3 odst. 1 ZESM.

8) Na ústavy se také dle ZESM aplikuje pravidlo obsažené v § 6 odst. 2 ZESM, tudíž skutečným majitelem ústavu je vždy také každá fyzická osoba, která je a) zakladatelem nebo b) ředitelem nebo členem jeho správní nebo dozorčí rady nebo osobou v obdobném postavení.

9) S ohledem na skutečnost, že zakladatelé navrhovatele jsou osoby právnické, které žádného skutečného majitele dle ZESM nemají, nelze na navrhovatele aplikovat identifikaci skutečného majitele dle § 6 odst. 2 písm. a) ZESM. Toto však nevylučuje identifikaci skutečného majitele podle § 6 odst. 2 písm. b) ZESM, tudíž skutečným majitelem jsou v případě navrhovatele všechny osoby na pozici ředitele, člena správní rady, a současně člena dozorčí rady.

Odvolatel navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadené usnesení změnil tak, že návrhu vyhoví.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť nikoliv z důvodů namítaných odvolatelem.

Odvolací soud vychází ze skutečnosti, že zákon č. 37/2021 Sb. ve znění zákona č. 245/2022 Sb. o evidenci skutečných majitelů představuje transpozici AML směrnice [směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. 5. 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES, ve znění V. AML směrnice].

Lze konstatovat, že smyslem zjišťování skutečného majitele je transparentnost právnických osob a právních uspořádání, a to zejména pro účely zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu - viz definice skutečného majitele dle § 4 odst. 4 tohoto zákona, dle něhož skutečným majitelem se pro účely tohoto zákona rozumí skutečný majitel podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů…. Je zde tedy přesah i do jiných zákonů. Z logiky věci dále plyne, že existují určité právnické osoby, jež nemohou být z principu netransparentní, resp. jejich transparentnost je zajištěna jinými mechanismy, tudíž není třeba na ně ani aplikovat kategorii skutečného majitele. Touto optikou odvolací soud posuzoval předloženou věc.

Dle článku II zákona č. 245/2022 Sb. (účinného od 1. října 2022) návrh na zápis, který byl doručen soudu, … přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posoudí podle zákona č. 37/2021 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že předmětný návrh byl doručen soudu dne 13. prosince 2021, tedy před účinností novely ZESM, posuzoval odvolací soud věc podle ZESM ve znění do 30. 9. 2022.

Dle § 26 odst. 1 ZESM návrh na zápis podává evidující osoba... Dle § 2 písm. j) ZESM pro účely tohoto zákona se rozumí evidující osobou právnická osoba, která má skutečného majitele,…

Dle § 6 odst. 2 b) ZESM platí, že skutečným majitelem ústavu nebo obecně prospěšné společnosti je vždy také každá fyzická osoba, která je jejich ředitelem nebo členem jeho správní nebo dozorčí rady nebo osobou v obdobném postavení.

Dle § 7 písm. p) ZESM platí, že skutečného majitele nemají … ústav, jejichž zakladatelem je Česká republika, kraj nebo obec.

Dle § 28 písm. a) ZESM soud usnesením návrh na zápis odmítne, jestliže byl podán osobou, která k tomu není oprávněna.

Dle § 29 ZESM. nebyl-li návrh na zápis odmítnut, soud zkoumá, zda údaje o skutečnostech, které se do evidence skutečných majitelů zapisují, vyplývají z písemností, které byly k návrhu na zápis doloženy, nebo z údajů zjistitelných z informačního systému veřejné správy, do kterého může soud dálkovým přístupem nahlížet.

Odvolací soud vyšel při svém rozhodování z účelu posuzované právní úpravy. Jinak řečeno, odvolací soud se snažil vyložit předmětná ustanovení zákona tak, aby jeho výklad nebyl přepjatě formalistický, což opakované zapovídá Ústavní soud.

Vodítkem pro učinění teleologického výkladu předmětných ustanovení pro odvolací soud byla důvodová zpráva k ZESM. Dle jejího komentáře k § 7 ZESM v rozhodném znění § 7 ZESM řeší situaci některých právnických osob, jejichž transparentnost je zajištěna jinými způsoby nebo u kterých nelze o skutečném majiteli vůbec uvažovat. U vybraných právních forem právnických osob a určitých právnických osob sui generis se pomocí nevyvratitelné právní domněnky deklaruje, že tyto právnické osoby skutečného majitele nemají (na rozdíl od situací právnických osob, které skutečného majitele mají, ale nelze ho zjistit, nebo které ho mít můžou, ale nemusí).

Návrh zákona je založen na principu negativního výčtu, když všechny právní formy právnických osob neuvedené v § 7 skutečného majitele mají.

Ze shora uvedené unijní úpravy plyne, že smyslem zjišťování skutečného majitele je transparentnost právnických osob a právních uspořádání. Pokud však určité právnické osoby nemohou být z principu netransparentní nebo je-li jejich transparentnost zajištěna jinými mechanismy, není na ně třeba ani aplikovat zákonem upravenou kategorii skutečného majitele.

Má-li pak být identifikací skutečného majitele pokryto co nejširší spektrum právnických osob, je třeba úpravu mířit na všechny ty právnické osoby, u kterých existuje potenciál pro netransparentnost. Některé právnické osoby jsou transparentní ze své povahy a neumožňují vznik jakékoli netransparentní struktury vztahů. Zároveň je transparentnost v těchto osobách, tj. průhlednost řízení, rozhodování či případného předávání prospěchu, zajištěna specifickými zákonnými prostředky. Těmito osobami jsou typicky právnické osoby veřejného práva.

Odvolací soud souhlasí s odvolatelem potud, že na základě doslovného jazykového výkladu ustanovení § 7 písm. p) ZESM mířilo na situace, kdy zakladatelem byly výhradně Česká republika, kraj nebo obec. Bylo-li zakladatelů více a některý z nich byl jinou, než v ustanovení uváděnou osobou, výjimka z evidenční povinnosti se neuplatnila. To dávalo smysl s ohledem na to, že zakladatelem jsou v některých případech veřejnoprávní korporace (např. obec) a vedle toho konkrétní fyzické osoby. V takovém případě není důvod, proč výjimku aplikovat. Na druhou stranu nelze nereflektovat zcela odlišné situace, kdy jsou zakladateli výhradně tuzemské veřejnoprávní právnické osoby. V takových případech je podle odvolacího soudu situace z povahy věci zcela odlišná. Registrovat skutečné majitele ústavu pouze proto, že v pozici zakladatele je sice veřejnoprávní právnická osoba, ale nikoli ta explicitně zákonem zmíněná, je možné považovat za přepjatý formalismus. Smysl a účel právní úpravy nic takového nevyžaduje. Výjimky z pravidel určování skutečného majitele jsou odůvodněny tím, že příslušné právnické osoby jednak nemohou být principiálně netransparentní, jednak tím, že pojem skutečného majitele není s jejich povahou příliš kompatibilní. Tuzemské veřejnoprávní právnické osoby podléhají jasným zákonným pravidlům a jsou proto z povahy věci transparentní. Nepředstavují ani žádné riziko z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Lze proto mít podle odvolacího soudu za to, že výjimku z evidenční povinnosti podle § 7 písm. p) ZESM je možné s ohledem na její účel rozšířit i na situace, kdy je zakladatelem jiná tuzemská veřejnoprávní právnická osoba.

Na podporu výše uvedeného výkladu potenciálního rozsahu výjimek § 7 ZESM ve znění do 30. 9. 2022 lze argumentovat i aktuálním zněním tohoto ustanovení, tedy zněním po novele (účinné od 1. 10. 2022). Dle § 7 odst. 1 písm. b) ZESM v aktuálním znění skutečného majitele nemají česká právnická osoba založená nebo zřízená za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, pokud Česká republika, kraj nebo obec ji převážně financují, uplatňují v ní rozhodující vliv nebo jmenují nebo odvolávají většinu osob, které jsou členy jejího statutárního nebo kontrolního orgánu; v případě obchodní korporace se vždy vyžaduje, aby veškeré podíly v ní měly přímo nebo nepřímo Česká republika, kraj nebo obec. Nová úprava dobře vyjasňuje kontext a mantinely výjimek obecně, tj. ve vztahu k předchozí právní úpravě; výjimky opírá zásadně o veřejnoprávní povahu subjektů. Podle stávající právní úpravy daný ústav skutečného majitele nemá. Jsou splněny totiž všechny podmínky, tzn.:

1. Jde o českou právnickou osobu (má sídlo na území České republiky).

2. Ústav je právnická osoba založená nebo zřízená za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu (srov. čl. I, III a IV zakládací listiny daného ústavu).

3. V rámci třetí podmínky, kterou lze splnit alternativně, bude s největší pravděpodobností splněna podmínka převážného financování ze strany obce (popř. i státu, protože druhý zakladatel, Univerzita Karlova v Praze, je majoritně financován státem), viz čl. XII zakládací listiny. Pokud pak oba zakladatelé jednají při volbě členů správní rady ústavu ve shodě, lze mít za to, že také společně vykonávají rozhodující vliv.

Z uvedených důvodů podle odvolacího soudu stávající platná právní úprava podporuje interpretaci, podle níž lze výjimku § 7 písm. p) ZESM ve znění do 30. 9. 2022 rozšířit i na situace, kdy zakladatelem není pouze Česká republika, kraj nebo obec, ale i jiná tuzemská veřejnoprávní právnická osoba. To je právě posuzovaný případ, kdy druhým zakladatelem je [Anonymizováno].

Jelikož platí, že aplikace § 7 ZESM vylučuje aplikaci § 6 odst. 2 písm. b) ZESM, jinak řečeno § 7 ZESM je ve vztahu k § 6 ZESM lex specialis, potom uvedené promítnuto do posuzované věci znamená, že v daném případě navrhovatel nemá skutečného majitele.

Shledal-li soud I. stupně, že navrhovatel nemá skutečného majitele, znamená to, že navrhovatel není evidující osobou, jak je vymezena v § 2 písm. j) ZESM. Podle § 26 odst. 1 ZESM přitom návrh na zápis může podat, resp. je oprávněna podat výhradně evidující osoba, tedy ta, která má skutečného majitele. Takovou osobou však navrhovatel není, a to ani s ohledem na okolnosti případu (čl. 31 odst. 7a AML).

Soud I. stupně sice správně posoudil, že navrhovatel skutečného majitele nemá, avšak nevyvodil z tohoto závěru žádné důsledky ve vztahu k aktivní věcné legitimaci navrhovatele. Nevyvodil, že navrhovatel není aktivně věcně legitimován k podání předmětného návrhu, a tedy že návrh byl podán osobou, která k tomu nebyla oprávněna a byl tak dán důvod pro odmítnutí návrhu dle § 28 písm. a) ZESM.

Z výše uvedeného důvodu odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; lze je podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.