o zaplacení částky 28 000 EUR s příslušenstvím proti vydání věci, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 1882/2011-299 ze dne 1. 3. 2021

1. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně uvedeným rozsudkem ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni [Jméno žalobce A] 28 000 EUR se specifikovaným úrokem z prodlení oproti povinnosti žalobkyně vrátit žalovanému zboží, nákladní a zemědělské vozidlo [Anonymizováno], a ve výroku II. zamítl žalobu o zaplacení zde specifikovaného úroku z prodlení. Dále soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení Kč 27 672,- (výrok III., za tlumočné) a Kč 64 500,- (výrok V., za vyplacenou odměnu ustanovené zástupkyni, odměna v této výši přiznána ve výroku IV.) a konečně za soudní poplatek Kč 35 760,- (výrok VI.); ve výroku VII. pak soud I. stupně uložil žalobci [Anonymizováno] povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení Kč 68 880,- k rukám zástupkyně žalovaného [fyzická osoba].

2. Rozhodnutí vychází ze zjištění učiněného již v předešlém řízení, zde se jedná již o třetí rozsudek ve věci, a podle pokynu odvolacího soudu doplnil dokazování ohledně existence smluvního vztahu podle vídeňské úmluvy, odstoupení od smlouvy, existence a umístění příslušného vozidla a možnosti jeho vrácení, dále ohledně nákladů řízení ve vztahu žalobce b/ a žalovaného. Soud I. stupně tak hodnotil obsah vzájemné korespondence mezi účastníky pořízené jednak v průběhu jednání o smlouvě, jednak ve stadiu reklamace a odstoupení od smlouvy, dále vycházel z prohlášení [Anonymizováno], dcery žalobkyně, která pomáhala zprostředkovat koupi vozidla a reklamaci žalobců.

3. Dále se soud I. stupně zabýval otázkou právní úpravy a režimu podle mezinárodního práva, jímž se v tomto případě řídí právní vztah mezi účastníky při koupi předmětného stroje, uzavření a odstoupení od smlouvy (Brusel I, Římská úmluva, Vídeňská úmluva, zák.č. 97/1963, občanský zákoník platný do 31. 12. 2013, italský občanský zákoník). K tomu uvedl, že je dána pravomoc českých soudů, rozhodným právem je italský občanský zákoník, pro smluvní vztah se primárně použije vídeňská úmluva.

4. Podle zjištění soudu I. stupně se účastníci v podstatě již od 6/2009 shodují na předmětu a ceně plnění a kontraktační jednání vedená korespondenčně směřovala k uzavření smlouvy na základě internetové nabídky použitých vozidel, specifikovaný stroj rok výroby 1999 za 28 000 EUR, stroj byl dodán žalobcům 13. 7. 2009, zaplacen na základě faktury z 8. 6. 2009. Oproti nabídce byl dodaný stroj vyroben 1985, dříve provozován ještě v Německu, bez dokumentace, klíčů, bez příslušných dokladů nebylo možno stroj přihlásit v ČR, vady plnění žalobci reklamovali 3. 4. 9. 2009, od smlouvy žalobci odstoupili 11. 11. a 18. 11. 2009.

5. K existenci smluvního vztahu soud I. stupně uvedl, že k uzavření kupní smlouvy došlo ústní formou, z důvodu podstatného porušení kupní smlouvy pro popsané vady plnění žalobkyně reklamovala a od smlouvy odstoupila v přiměřené době po zjištění vad. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalobkyně má nárok na vrácení kupní ceny s tím, že předmět kupní smlouvy vrátí žalovanému. K vrácení stroje ještě uvedl, že nic nenasvědčuje tomu, že předmětný stroj neexistuje a že není nutno zjišťovat jeho současný stav, či jeho stav v době odstoupení, neboť vozidlo z důvodu absence technických dokladů vinou žalovaného žalobkyně nemohla přihlásit v ČR a vůbec jej nemohla užívat, pokud tedy k 11/2009 došlo k odstoupení od smlouvy, mohl i poté žalovaný vozidlo odvést či alespoň projevit vůli k jeho vrácení, uvádí soud I. stupně v závěru odůvodnění rozhodnutí.

6. Z uvedených důvodů tak soud I. stupně žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle výsledku řízení k tíži žalovaného; ustanovené zástupkyni žalobkyně přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení dle vyhl.č. 177/1996 Sb. v rozsahu dle uvedené specifikace, v souladu s tím pak rozhodl o náhradě nákladů státu za právní zastoupení a za tlumočné, rovněž o zaplacení soudního poplatku. Konečně rozhodnutí o povinnosti žalobce b/ hradit náklady řízení žalovanému za právní zastoupení odůvodnil soud I. stupně tím že tento žalovaný vzal žalobu zpět a zavinil tak zastavení řízení ve vztahu mezi ním a žalovaným.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný do výroku I. ve věci samé, a do závislých výroků o nákladech řízení III., IV., V. a VI., odvolání a navrhl jeho změnu a zamítnutí žaloby, dále požadoval náhradu nákladů řízení, popř. navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudu I. stupně vytýká, že se neřídil pokyny odvolacího soudu vyjádřenými ve zrušovacím rozhodnutí a že tím opakovaně porušil procesní práva žalovaného, tj. postavit najisto existenci smluvního vztahu při aplikaci vídeňské úmluvy, popsat postup smluvního jednání a výslovně zhodnotit důvody a obsah listiny o odstoupení od smlouvy, dále vycházet ze zjištění ohledně existence, užívání, umístění a stavu vozidla a možnosti jeho vrácení. Podle výpovědi samotné žalobkyně vozidlo je stále volně bez přístřešku u její nemovitosti, bez používání, z čehož vyplývá, že stav vozidla po tuto dobu 12 let je velmi špatný a že původní hodnota byla výrazně devalvována. Žalobkyně tak již nikdy nebude schopna vrátit žalovanému plnění ve stejné hodnotě jako přijala v roce 2009. Takové rozhodnutí soudu I. stupně žalovaný považuje za zcela nepochopitelné, nespravedlivé a nezákonné. Proto žalovaný navrhl v řízení dokazování znaleckým posudkem, soud I. stupně také znalce ustanovil, avšak posléze se rozhodl neprovádět dokazování znaleckým posudkem, soud I. stupně tak objektivně nezjišťoval, zda vozidlo vůbec existuje, kde je umístěno, zda ho lze vůbec vrátit, v jakém je stavu a jaká je jeho hodnota. Podle odvolatele soud I. stupně rovněž zcela nesprávně posoudil odstoupení od smlouvy, které považuje za neplatné pro nedostatek formy a právního důvodu, kterým je podle vídeňské úmluvy porušení smlouvy podstatným způsobem. K tomu žalovaný poukazuje na to, že ještě před zaplacením kupní ceny žalobkyně znala stav vozidla a měla k dispozici barevnou fotodokumentaci, z níž byl patrný rok výroby 1985 na štítku, čemuž také odpovídala kupní cena. Podle žalovaného tak bylo dodáno zboží v kvalitě a stavu, kterému plně odpovídala kupní cena, tedy žalovaný popírá, že by porušil kupní smlouvu podstatným způsobem. Při převzetí vozidla žalobkyně nevznesla ke stavu vozidla žádné námitky, tedy nebyla oprávněna od smlouvy odstoupit, odstoupení žalovaný považuje za neplatné, nadále popírá, že by vůbec došlo k uzavření smlouvy ústní formou, když tento závěr nemá vůbec oporu ve spisové dokumentaci, ani v tvrzení účastníků ani v provedeném dokazování, když účastníci spolu jednali pouze korespondenčně.

8. Žalobkyně rovněž podala odvolání proti tomuto rozsudku soudu I. stupně, a to do závislých výroků IV., V. a VII., trvá na náhradě nákladů řízení za právní zastoupení v rozsahu 15,5 úkonů právní služby a 19 režijních paušálů dle uvedené specifikace. Dále nesouhlasí s rozhodnutí o nákladech řízení k tíži žalobce b/, když soud I. stupně dostatečně nezhodnotil podmínky pro použití § 150 o. s. ř., tedy otázku důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů přiznat. Poukazuje na to, že soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení k tíži žalobce b/, za situace, kdy již dříve tohoto účastníka svým rozhodnutím s ohledem na jeho sociální a finanční poměry osvobodil od placení soudních poplatků a přiznal mu právo na bezplatné zastoupení ustanoveným advokátem.

9. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, a po projednání věci dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je třeba pro závažné nedostatky z hlediska hmotného práva a pro procesní vady opět zrušit. Ještě před samotným projednáním odvolání vedl odvolací soud účastníky velmi důrazně k mimosoudnímu vyřízení věci, už s ohledem na délku řízení a růst nákladů, s poučením o předběžném právním názoru na věc, tedy že napadené rozhodnutí pro vady neobstojí, avšak bezvýsledně, účastníci trvali na svých návrzích, žalobkyně na žalobě, žalovaný na odvolání, tedy na zamítnutí žaloby.

10. Doposud dosažená skutková zjištění ve věci a právní hodnocení jsou obsažena v předcházejících dvou rozhodnutích soudu I. stupně, z 30. 1. 2013 a 24. 10. 2014, která odvolací soud vždy zrušil pro popsané nedostatky, a to usnesením z 6. 9. 2013 č. j. 8 Cmo 212/2013-136, resp. z 28. 12. 2016 č. j. 8 Cmo 91/2015-199, s patřičnými pokyny pro další řízení, jimiž se však soud I. stupně bezezbytku neřídil, a konečně jsou obsažena, v tomto odvolacím řízení nyní přezkoumávaném, v pořadí již třetím rozsudku ze dne 1. 3. 2021. V tomto posledním řízení došlo ke změně rozhodujícího soudce a výraznému posunu v řízení, jak z hlediska aplikace právní úpravy v rozhodování této věci s mezinárodním prvkem, tak v doplnění dokazování a právním hodnocení. Soud I. stupně se zabýval zejména existencí kupní smlouvy na předmětné vozidlo, poté reklamací a odstoupením od smlouvy, podrobně zkoumal průběh kontraktačního jednání vedeného k uzavření smlouvy, účastníky smluvního vztahu, jednatelské oprávnění osob konajících relevantní úkony, jako úkony směřující k uzavření smlouvy, reklamace, odstoupení od smlouvy, a právní účinky takových jednání. Též se zabýval existencí a stavem předmětného vozidla, k jehož zjištění zadal znalecký posudek, avšak ten pak nebyl již vypracován. Soud I. stupně provedl dokazování dostupnými listinami, jak uvedeno v odůvodnění rozhodnutí.

11. Soud I. stupně pak na základě provedeného dokazování a právního hodnocení uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy ústní formou a že pro podstatné porušení smlouvy žalobkyně platně odstoupila od kupní smlouvy z důvodů reklamovaných vad plnění. Žalobkyně tedy podle soudu I. stupně má právo na vrácení zaplacené kupní ceny s tím, že předmět kupní smlouvy vrátí. K tomu vrácení vozidla soud I. stupně uvedl, jak uvedeno již výše, že nic nenasvědčuje tomu, že vozidlo neexistuje a že není nutno zjišťovat jeho současný stav či jeho stav v době odstoupení od smlouvy, neboť vinou žalovaného žalobkyně nemohla přihlásit vozidlo k provozu v ČR.

12. Ani v tomto třetím rozsudku s vyjádřenými závěry soudu I. stupně však odvolací soud nemůže souhlasit hned z několika důvodů. Předně je třeba uvést, že soud I. stupně pečlivě v řízení zkoumal, zda mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy, zda písemně či ústně, kdo na straně smluvních stran jednal a zda k tomu by oprávněn, tedy byl vybaven jednatelským oprávněním. Zásadní rozpor je ale třeba spatřovat v tom, že kontraktační jednání konané v roce 2009 směřovalo na základě předložené nabídky internetového bazaru použitých vozidel a poptávky k uzavření smlouvy na dodávku specifikovaného vozidla, výrobce, značky, vybavení, technického provedení, rok výroby 1999, z Itálie. Takové vozidlo také žalovaný deklaroval a jím fakturovanou cenu žalobkyně ještě před dodáním zaplatila. V červenci 2009 ale žalovaný dodal žalobkyni vozidlo, u něhož pak bylo posléze zjištěno, že byl vyroben v roce 1985 a ještě před dodáním byl dříve provozován v Německu, tedy žalovaný dodal vozidlo o 14 let starší, navíc s popsanými podstatnými vadami. Toho si byl ostatně žalovaný vědom a právě v souvislosti se skutečným stářím vozidla, jehož si měla žalobkyně všimnout z výrobního štítku, poukazoval na nízkou prodejní cenu oproti novějším vozidlům. Zde je odvolací soud veden úvahou, že stáří vozidla je jednou ze zásadních vlastností, v tomto případě zjištěn podstatný rozdíl ve stáří vozidla, právě v segmentu použitého zboží, o kterou kupujícímu přirozeně jde. Jinak řečeno, má-li kupující zájem o koupi automobilu starého do tří let, nemůže prodávající bez následků deklarovat takový automobil a přitom mu dodat o deset let starší. Podle názoru odvolacího soudu tak žalovaný dodal žalobkyni zcela jiný předmět, než který měl být dle smlouvy mezi účastníky dodán, ať už byla smlouva uzavřena mezi účastníky jakoukoli formou, nebo i kdyby dokonce uzavřena nebyla vůbec a mezi účastníky by tak došlo k bezdůvodnému plnění. Potud tedy odvolací soud věc posoudil tak, že žalobkyně zaplatila uplatněnou částku žalovanému bez právního důvodu, a ve shodě se soudem I. stupně, i když z jiných důvodů, je tak v tom, že by měl žalovaný zaplacenou částku žalobkyni vrátit, a to oproti vrácení předmětu plnění.

13. A zde nastává další problém k řešení, a to je samotná existence dodaného vozidla, jeho stavu v současnosti a jeho hodnoty, která musela doznat značné změny, a to vzhledem k pokročilosti času od dodání, nedostatku údržby a péče o vozidlo, údajně umístěného volně bez přístřešku u nemovitosti žalobkyně, čímž se soud I. stupně vůbec nezabýval s odůvodnění, že žalobkyně od smlouvy platně odstoupila již v listopadu 2009. S tímto postupem a závěrem soudu I. stupně však odvolací soud zásadně nesouhlasí. Jestliže by žalobkyně zcela rezignovala na péči a alespoň základní údržbu předmětného vozidla, pak by tato nečinnost v rámci všeobecné prevence vzniku škody mohla být posouzena jako porušení zákonné povinnosti a nebyla by pro žalobkyni bez právních následků, jak plyne i ze soudní judikatury. Případná odpovědnost žalobkyně z tohoto hlediska nemůže být prolomena poukazem na to, že se o vozidlo po odstoupení od smlouvy nemusela starat. Takový postup by byl samozřejmě zcela jistě nepřípustný v případě např. u dodávek zvířat, u nich musí být zajištěno přinejmenším krmení a napájení, či u jiného specifikovaného zboží, jako naskladněné obilí, dřevo, potraviny, u nichž by hrozilo nedostatkem péče poškození a zkáza zboží. V daném případě doba od dodání vozidla do současnosti je 13 let, a jestliže bylo po tuto dobu vystaveno nepříznivým povětrnostním podmínkám, pak se to muselo projevit na negativním stavu vozidla a jeho znehodnocení.

14. Soud I. stupně se tak bude muset věnovat zodpovězení zde naznačených otázek, vzít v úvahu míru znehodnocení vozidla k zaplacené kupní ceně, s přihlédnutím k tomu pak určit výši částky k případnému vrácení zaplacené kupní ceny. Z tohoto hlediska je tak třeba znovu věc posoudit po doplnění dokazování v rozsahu, v jakém to bude vzhledem k pokročilosti času vůbec možné, za aktivního a vstřícného přispění obou účastníků, kteří by měli mít zájem na vyřízení věci, na seriózním vypořádání tohoto nevydařeného obchodního případu ze strany obou účastníků, zejména italského dodavatele. Zde, toliko na okraj, odvolací soud byl veden úvahou, jakým způsobem naložit s předmětným vozidlem, zřejmě ve velice špatném technickém stavu, ve škále od jeho likvidace až po jeho nákladnou záchranu, opravu a zprovoznění, popř. převedení do režimu veteránů, o což by v současné době mohl být u veřejnosti zájem.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně v celém rozsahu podle § 221 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a doplnění dokazování ve věci samé, jak výše naznačeno, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, v případě povinnosti žalobce b/ hradit náklady řízení žalovanému nechť soud I. stupně znovu posoudí možnost aplikace § 150 cit. zákona z důvodů, jak uvádí v odvolání zástupkyně žalobkyně.