o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k podílu v CIRS s.r.o., o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 75 Cm 15/2018-104,

1. Usnesením ze dne 24. 11. 2017, č. j. 5 C 70/2013, vyloučil Obvodní soud pro Prahu 3 k samostatnému projednání návrh žalobce ze dne 3. 5. 2013, doplněný podáním ze dne 6. 2. 2015, kterým se domáhal vypořádání podílového spoluvlastnictví k podílu ve výši 50 % na společnosti [Jméno advokátky B]., IČO [IČO] (dále jen „společnost“ a „podíl“). Podíl nabyli účastníci v dědickém řízení po jejich zemřelém otci [jméno FO] (dále jen „zůstavitel“). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 8. 2011, č. j. 32 D 1593/2008-466, nabyl žalobce na dědictví (a tedy i sporném podílu) podíl o velikosti 40,79 % a žalovaná 59,21 %. Žalobce tvrdil, že hodnota podílu činí 2 250 000 Kč, a navrhl, aby podíl byl přikázán jemu s tím, že žalované uhradí 59,21 % z uvedené částky.

2. Žalovaná měla za to, že projednání věci brání překážka věci zahájené, neboť u Městského soudu v Praze je pod sp. zn. 74 Cm 35/2011 vedeno řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora. Žalobce, který je zároveň jednatelem společnosti, neplní své povinnosti - nenaložil s uvolněným podílem, nesvolává valné hromady, neposkytuje žalované informace o hospodaření společnosti. Společnost vlastní dva byty, nebytové prostory a garáž.

3. Usnesením ze dne 14. 12. 2017, č. j. Ncp 1092/2017-31, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“).

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení (výrok II.).

5. Soud prvního stupně konstatoval, že skutkový stav není mezi stranami sporný, případně je soudu znám z jeho činnosti. Zůstavitel zemřel [Anonymizováno]. Společnost měla kromě něj ještě druhého společníka, [jméno FO], která zemřela dříve než zůstavitel. Protože podíly ve společnosti se podle společenské smlouvy nedědí, přešel podíl po [jméno FO] na společnost. Společnost se zabývá pronájmem bytů a nebytových prostor. Žalobce byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2011 jmenován jednatelem společnosti. Od té doby však nečiní žádné úkony k tomu, aby bylo svoláno jednání podílových spoluvlastníků, kteří by přijali rozhodnutí jediného společníka o naložení s druhým podílem, který přešel na společnost. Účastníci se nezvolili ani společného zástupce, jsou mezi nimi trvalé rozpory a dohoda není možná. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2013, č. j. 74 Cm 35/2011-101, zrušil společnost s likvidací a povolal likvidátora. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. 14 Cmo 473/2014-187, přerušil řízení o odvolání proti posledně uvedenému usnesení do skončení řízení v projednávané věci. Ani jeden z účastníků nemá finanční prostředky na vyplacení druhého společníka.

6. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na datum podání žaloby má být postupováno podle obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., rovněž však aplikoval zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Podanou žalobu vyhodnotil jako žalobu na určení, komu připadne podíl, ve smyslu § 80 o. s. ř. Měl za to, že účastníkem řízení by měla být také společnost, neboť jinak by pro ni nebylo rozhodnutí soud závazné, a nevznikla by jí tedy povinnost zapsat určeného společníka do seznamu společníků. Nepodal-li žalobce žalobu také proti společnosti, nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Přesto se soud prvního stupně zabýval i „dalšími skutečnostmi ve věci samé“. Dospěl k závěru, že obchodní podíl může náležet více osobám, v takovém případě představují spolumajitelé jediného společníka a na vztahy mezi spolumajiteli se použijí ustanovení § 137 a násl. obč. zák. Chce-li některý ze spolumajitelů ukončit svoji účast ve společnosti, může se s ostatními spolumajiteli dohodnout na zrušení spolumajitelství, případně může k jeho návrhu rozhodnout o zrušení spolumajitelství soud. Pokud by nezamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, nezrušil by spoluvlastnictví a nevypořádal je z důvodů zvláštního zřetele hodných, které spatřoval v tom, že spoluvlastnický podíl se nedědí. Nebyl tedy důvod k tomu, aby se stal součástí dědictví. Podíl je podle soudu prvního stupně stále volný, a společnost jej tedy má podle § 213 z. o. k. prodat. Druhým důvodem je podle soudu prvního stupně nepravomocné rozhodnutí soudu o zrušení společnosti s likvidací a třetím nedostatek majetku účastníků, ze kterého by mohli druhého z nich vyplatit. Soud prvního stupně má za to, že odvolací soud by měl potvrdit usnesení soudu prvního stupně o zrušení společnosti s likvidací, načež by likvidátor prodal majetek společnosti a účastníky vyplatil podle jejich dědických podílů.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého jde o určovací žalobu. Oprávněnost žaloby vychází ze základních občanských práv, podle kterých není nikdo povinen setrvávat ve spoluvlastnictví. Naléhavý právní zájem není třeba prokazovat. Stejně nesprávný je podle žalobce i závěr soudu prvního stupně, že účastníkem řízení má být i společnost. Rozsudek ve věci samé by byl podkladem pro oznámení, že došlo ke změně v osobě spolumajitelů obchodního podílu, a následně k zápisu do seznamu společníků a obchodního rejstříku. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná považovala v písemném vyjádření napadený rozsudek za věcně správný. Jedinou snahou žalobce je dosáhnout zrušení účasti žalované ve společnosti a zrušení předběžného opatření, které zakazuje zcizit nemovité věci v majetku společnosti.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Odvolací soud předesílá, že řízení o rozdělení spoluvlastnictví k podílu ve společnosti má předmět diametrálně odlišný od předmětu řízení o zrušení téže společnosti s likvidací. Rozhodně tedy projednání věci nebrání překážka věci zahájené ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř.

11. Podle § 3028 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3069 o. z. při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Podle § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti.

12. Z uvedených přechodných ustanovení podle odvolacího soudu jasně plyne, že dosavadními předpisy (tj. občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb, dále jen „obč. zák.“, a obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., dále jen „obch. zák.“) se řídí pouze následky smrti zůstavitele ve vztahu ke spornému podílu.

13. Podle § 116 odst. 2 věty první a druhé obch. zák. obchodní podíl se dědí. Společenská smlouva může dědění obchodního podílu vyloučit, nejde-li o společnost o jediném společníku. V době smrti zůstavitele nebyl ve společnosti žádný jiný společník, druhý obchodní podíl totiž držela společnost sama. Ani podle obchodního zákoníku nesměla společnost vykonávat práva spojená s vlastním obchodním podílem (§ 120 odst. 2 obch. zák.). Odvolací soud je proto toho názoru, že soudy v dědickém řízení postupovaly správně, jestliže podíl zahrnuly do dědictví po zůstaviteli, a za situace, kdy se účastníci jako jediní dědici nedohodli na vypořádání pozůstalosti, potvrdily nabytí sporného podílu účastníkům jako podílovým spoluvlastníkům v podílech odpovídajících jejich dědickým podílům. Úvaha odvolacího soudu, že i podíl zůstavitele se měl stát uvolněným podílem a přejít na společnost, by znamenala, že by společnost zůstala zcela bez společníků, což je důsledek, kterému má § 116 dost. 2 druhá věta obch. zák. zabránit. Ustanovení společenské smlouvy, že obchodní podíl ve společnosti se nedědí, se nemohlo uplatnit. Odvolací soud tedy uzavírá, že sporný podíl není podílem uvolněným, nýbrž je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, a to z 59,21 % ve vlastnictví žalované a z 40,79 % ve vlastnictví žalobce.

14. Jestliže podílové spoluvlastnictví účastníků k podílu přetrvalo do současné doby, řídí se vztahy mezi účastníky týkající se společného podílu i vypořádání spoluvlastnictví novou právní úpravou (§ 3028 odst. 2 o. z.).

15. Podle § 31 z. o. k. podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci a práva a povinnosti z této účasti plynoucí. Podle § 32 odst. 3 z. o. k., je-li podíl v obchodní společnosti ve spoluvlastnictví, jsou spoluvlastníci společným společníkem a podíl spravuje vůči obchodní společnosti jen správce společné věci.

16. Podle ustálené judikatury je podíl ve společnosti s ručením omezeným věcí nehmotnou movitou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod R 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spoluvlastnictví k podílu v takové společnosti se tedy vypořádá stejně, jako u jakékoli jiné movité věci, tj. postupem podle § 1140 a násl. o. z.

17. Podle § 1140 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odstavec 1). Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (odstavec 2). Podle § 1143 o. z., nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 odst. 1 o. z., je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle § 1147 o. z., není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

18. Podle ustálené judikatury se řízení o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 i tehdy, bylo-li zahájeno před tímto datem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

19. Aktivně i pasivně legitimován k žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je každý spoluvlastník, přičemž řízení se musí účastnit všichni spoluvlastníci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). Společnost se řízení účastnit nemusí, neboť jeho předmětem je pouze vypořádání vztahu mezi spoluvlastníky jediného podílu. Rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, kterým dochází ke vzniku, změně či zániku práv a povinností účastníků (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019). Nejedná se tedy o určovací žalobu podle § 80 o. s. ř., a proto soud nezjišťuje, zda má žalobce na žalobě naléhavý právní zájem.

20. Výkladem ustanovení § 1140 odst. 2 o. z., které upravuje možnost zamítnout žalobu, protože je podána v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého spoluvlastníka, se zabýval Nejvyšší soud podrobně v rozsudku z 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod R 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se řídí § 153 odst. 2 o. s. ř.; soud proto není vázán návrhy účastníků a může podílové spoluvlastnictví vypořádat i jinak, než jak navrhují účastníci. Především má hledat cestu k vypořádání reálným rozdělením společné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015).

22. Odvolacímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že závěry soudu prvního stupně v napadeném rozsudku jsou zcela nesprávné, rozporné se zákonem i ustálenou judikaturou. Je-li, jak vysvětleno shora, podíl ve společnosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků, může soud žalobu zamítnout jen pro tentokrát a jen tehdy, jestliže by žalovaná tvrdila a prokázala, že žaloba je podána v nevhodnou dobu nebo jen k její újmě. Za situace, kdy účastníci shodně uvádějí, že se nejsou schopni dohodnout na správě společného podílu ve společnosti, lze však o takovém závěru pochybovat. Důvodem k zamítnutí žaloby potom rozhodně není skutečnost, že souběžně probíhá řízení o zrušení společnosti s likvidací. I kdyby totiž proběhla likvidace společnosti, byl by podíl na likvidačním zůstatku ve spoluvlastnictví účastníků.

23. Odvolací soud tudíž napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219 odst. 2 o. s. ř.). V odvolacím řízení totiž nelze nahrazovat činnost soudu prvního stupně spočívající ve zjištění, zda lze společnou věc rozdělit reálně, zda jsou podmínky pro přikázání věci jednomu spoluvlastníkovi za náhradu, či zda nezbude, než nařídit zpeněžení věci a rozdělení výtěžku. Pro úplnost lze jen doplnit, že reálnému rozdělení podílu v projednávané věci nebrání případná ustanovení společenské smlouvy omezující převod či přechod podílu, neboť společnost je společností s jediným společníkem (§ 14 z. o. k.).

24. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud prvního stupně závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).