o návrhu na zápis změny skutečného majitele do evidence skutečných majitelů, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. C 313311/RD88/MSPH, Fj 89444/2023/MSPH,

1. V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze, jako soud I. stupně vyhověl podanému návrhu týkající se zápisu změny skutečných majitelů (výrok I.) a zamítl návrh navrhovatelky žádající o znepřístupnění údajů u skutečných majitelů (výrok II.).

2. Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že se společnost [právnická osoba]. coby navrhovatelka návrhem ze dne 6. 3. 2023, domáhala zápisu změny v evidenci skutečných majitelů a zároveň podala návrh, v němž žádala o znepřístupnění údajů v evidenci skutečných majitelů.

3. Soud I. stupně dále vyšel ze skutečnosti, že navrhovatelka svůj návrh na znepřístupnění údajů v evidenci skutečných majitelů odůvodnila tím, že zveřejnění informací, na základě nichž lze určité osoby identifikovat jako skutečné majitele, by mohlo vést k nepřiměřeným rizikům, jako je obtěžování, násilí a zastrašování. Navíc navrhovatelka upozorňovala, že zapisované osoby nemají žádný vlastnický nebo ekonomický podíl na skupině [Anonymizováno]. Stejně tak navrhovatelka poukázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), ve spojených věcech C-37/20 a C-601/20, ze dne 22. listopadu 2022 (dále jen „rozsudek SDEU“). Podle navrhovatelky SDEU ve výše uvedeném rozsudku rozhodl, že veřejný přístup k informacím o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v rejstříku představuje závažný zásah do základních práv zakotvených zejména v článcích 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a prohlásil za neplatná ustanovení směrnice (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 (dále jen „změnová AML směrnice“). S ohledem na rozsudek SDEU navrhovatelka považuje ustanovení zák. č. 37/2021 o evidenci skutečných majitelů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZESM“) týkající se přístupu veřejnosti do evidence skutečných majitelů v rozporu s právem EU a za protiústavní. Soud I. stupně vyšel také ze skutečnosti, že podle navrhovatelky poskytnutí přístupu veřejnosti k osobním údajům skutečných majitelů bez omezení může představovat nepřiměřené riziko zásahu do základních práv dotčených skutečných majitelů, přičemž podle navrhovatelky by měl být přístup do evidence skutečných majitelů umožněn jen v nezbytně nutné míře, neboť současná právní úprava umožňující přístup všem je podle jejího názoru v rozporu se shora uváděnou ochranou soukromí a osobních údajů zakotvenou v několika právních předpisem, a to zejména v čl. 7 a 8 Listiny, v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 (dále jen „nařízení GDPR“).

4. Po posouzení věci ve vztahu k návrhu týkajícímu se zápisu změny skutečných majitelů soud I. stupně v této části návrhu vyhověl, když návrh v tomto směru podle soudu I. stupně věrně odráží legislativní změny účinné po 1. říjnu 2022 a provedené zákonem č. 245/2022 Sb.

5. Soud I. stupně dále vycházel z obsahu a změn směrnice (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2020 (dále jen „směrnice AML“) a vzal v úvahu její transpozici do českého právního řádu a posoudil taktéž význam rozhodnutí SDEU.

6. Soud I. stupně zdůraznil, že na rozdíl od nařízení, jsou směrnice pramenem práva, který musí být členskými státy transponován do jejich právního řádu s tím, že mantinely transpozice jsou určeny především účely a cíli příslušné směrnice. Shrnul, že žádná ze situací umožňující znepřístupnění údajů v evidencí skutečných majitelů dle české platné právní úpravy na projednávaný případ evidující osoby nedopadá. Z těchto důvodů soud I. stupně, s odůvodněním nutnosti vycházet z platné právní úpravy, zamítl návrh, na základě něhož navrhovatelka žádala znepřístupnění údajů o osobách zapisovaných do evidence skutečných majitelů.

7. Proti usnesení soudu I. stupně podala navrhovatelka včasné odvolání (odvolatelka) a navrhla, aby odvolací soud výrok I. potvrdil a ve výroku II. změnil usnesení soudu I. stupně a vyhověl jejímu návrhu (žádosti) o znepřístupnění údajů. Podle odvolatelky podala odvolání proti výroku I. a II. z důvodu, že oba výroky spolu úzce souvisejí. Odvolatelka současně navrhla, aby do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nebyly do evidence skutečných majitelů zapsány údaje obsažené ve výroku I. napadeného usnesení.

8. V odůvodnění svého odvolání navrhovatelka rozporovala věcnou správnost rozhodnutí soudu I. stupně, neboť podle odvolatelky je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Podle odvolatelky jsou ustanovení ZESM týkající se přístupu veřejnosti do evidence skutečných majitelů v rozporu s právní úpravou Evropské unie a nemají již legitimní základ. Taktéž se odvolatelka domnívá, že rozsudky SDEU jsou pro členské státy závazné a soud I. stupně měl přijímat své rozhodnutí v souladu s rozsudky SDEU. Odvolatelka dále zdůraznila, že dle rozsudků SDEU by měla být s ohledem na čl. 7 a 8 Listiny stanovena jasná a přesná pravidla upravující rozsah zásahů do soukromí skutečných majitelů a měly by rovněž být zákonem stanoveny minimální ochranné mechanismy. Podle navrhovatelky je však dosavadní právní úprava ZESM v rozporu jak s Listinou, tak s rozhodovací praxí SDEU.

9. Dále navrhovatelka poukázala na skutečnost, že skupina [Anonymizováno] je předmětem vysoké mediální publicity, kdy při nedávných událostech se společnosti vyrábějící luxusní zboží staly předmětem násilných a kriminálních útoků, a to vzhledem k jejich vnímanému postavení. Podle odvolatelky tak není důvodu, aby bylo známo, kdo jsou skuteční majitelé navrhovatelky, a to tím spíše, jestliže by odvolací soud přihlédl k zápisu toliko „náhradních majitelů“.

10. V neposlední řadě odvolatelka navrhla, aby odvolací soud předložil SDEU některou z jí navržených předběžných otázek, které považuje za nezbytné k dosažení ochrany práv skutečných majitelů.

11. V rámci doplnění ze dne 22. 8. 2023 odůvodnění odvolání odvolatelka předložila také analýzu Ministerstva spravedlnosti ČR zabývající se možnými dopady rozsudků SDEU ve věci veřejnosti evidence skutečných majitelů na tuzemskou právní úpravu (dále jen „analýza“). Z analýzy podle odvolatelky vyplývá, že v současné době není příliš aktuální vznesení předběžné otázky českým soudem, avšak zároveň ji nelze zcela vyloučit. Z analýzy je podle odvolatelky taktéž patrno, že není jasné, jak by měl být vykládán článek 5 nařízení GDPR ve vztahu ke zveřejňování osobních údajů v evidenci skutečných majitelů. Současně odvolatelka navrhla k řešení možnou předběžnou otázku, která dle jejího názoru z analýzy vyplývá.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se předně zabýval otázkou, zda odvolání bylo podáno osobou, jež k tomu byla oprávněna či nikoliv.

13. Aby odvolací soud mohl posoudit, zda odvolání bylo podáno osobou, jež k tomu byla oprávněna či nikoliv, zkoumal subjektivní legitimaci navrhovatelky k podání odvolání.

14. Podle právního názoru odvolacího soudu je účastník subjektivně legitimován k podání odvolání v případě, že mu rozhodnutím soudu první instance nebylo vyhověno nebo mu byla rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Újmu však podle odvolacího soudu lze posuzovat pouze z procesního hlediska a rozhodujícím je přitom výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. Při tomto posuzování podle odvolacího soudu nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá újma, třeba i nepříliš významná, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

15. Ve vztahu k odvolání navrhovatelky do výroku I. odvolací soud ze shora uvedených důvodů zastává právní názor, že v tomto rozsahu navrhovatelka není oprávněna se odvolat do výroku I., jelikož ji v tomto výroku bylo soudem I. stupně vyhověno a nevznikla ji uvedeným výrokem žádná určitá újma na jejích právech.

16. Na základě výše uvedeného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací odvolání navrhovatelky proti výroku I. podle § 218 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) odmítl.

17. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání navrhovatelky proti výroku II. napadaného usnesení bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal v této části napadené usnesení a dospěl k závěru, že v této části odvolání navrhovatelky není důvodné.

18. Dle § 14 odst. 1 ZESM ministerstvo umožní komukoli na svých internetových stránkách získat z evidence skutečných majitelů částečný výpis platných údajů

a) o skutečném majiteli právnické osoby v rozsahu

1. jména, státu bydliště, roku a měsíce narození, státního občanství skutečného majitele,

2. údajů podle § 13 písm. b), c), f) a g) a

3. popřípadě dalších údajů podle § 13 písm. a), k jejichž uveřejnění skutečný majitel udělil souhlas, nebo dalších údajů, které již jsou uveřejněny ve veřejném rejstříku a byly automaticky propsány podle § 37 nebo 38 ZESM.

19. Dle § 32 odst. 1 ZESM navrhne-li to evidující osoba nebo osoba zapsaná v evidenci skutečných majitelů jako skutečný majitel, soud údaje nebo jejich část o skutečném majiteli, který není plně svéprávný, v případech hodných zvláštního zřetele v evidenci skutečných majitelů znepřístupní, není-li to v rozporu s veřejným zájmem.

20. Dle článku 288 třetí pododstavec Smlouvy o fungování evropské unie (dále jen „SFEU“) je směrnice závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.

21. Odvolací soud dále vychází ze skutečnosti, že možnost omezit veřejnost údajů o skutečných majitelích vychází z AML směrnice (z čl. 30 odst. 9 a čl. 31 odst. 7a), přičemž bylo ponecháno na volbě členských států, zda a v jaké podobě předmětná ustanovení AML směrnice transponují. Důvodem pro znepřístupnění údajů o skutečném majiteli je dle § 32 ZESM pouze neúplná svéprávnost skutečného majitele, ať již daná věkem, nebo omezením svéprávnosti. Zároveň se musí jednat o případ hodný zvláštního zřetele a nesmí to být v rozporu s veřejným zájmem. Zákon striktně vyžaduje kumulativní splnění všech tří výše uvedených podmínek, jak vyplývá ze soudní praxe patrné například z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2023, sp. zn. 6 Cmo 92/2022.

22. Podle odvolacího soudu možnost znepřístupnění údajů veřejnosti v případech, kdy by to mohlo skutečného majitele vystavit nepřiměřenému riziku, že se stane obětí (AML směrnice hovoří konkrétně o podvodu, únosu, vydírání, obtěžování, násilí nebo zastrašování) převzata nebyla, a to (mimo jiné) pro komplikovanost a náročnost při posuzování, zda byly podmínky pro znepřístupnění údajů naplněny či nikoliv, jak je zřejmé např. z důvodové zprávy k zákonu č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, č. 37/2021.

23. Vedle toho odvolací soud vzal v úvahu rovněž skutečnost, že v souladu s § 14 ZESM jsou v evidenci skutečných majitelů uvedeny veřejné osobní údaje, avšak pouze v takovém rozsahu, který neumožňuje lokalizaci osoby skutečného majitele.

24. Dále odvolací soud vzal v úvahu i to, že dle článku 288 pododstavec třetí SFEU je směrnice právní předpis EU, který stanovuje pouze výsledek, kterého má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků je zcela ponechána vnitrostátním orgánům.

25. Ve vztahu k rozhodovací praxi SDEU je odvolací soud toho názoru, že SDEU svými rozhodnutími zasáhl toliko do změnové AML směrnice, nikoliv do navazujících národních úprav. Rozhodnutími SDEU byla zrušena ustanovení, která ukládala členským státům povinnost zpřístupnit předmětné informace veřejnosti. Směrnice AML v současné podobě přístup veřejnosti k informacím nezakazuje.

26. Odvolací soud na základě uvedeného učinil dílčí závěr, podle něhož ZESM není v současnosti v rozporu s AML směrnicí.

27. Jak je zřejmé z čl. 267 pododstavec třetí SFEU, vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce.

28. Podle 6. bodu doporučení pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. C 439, ze dne 25. 11. 2016,) vyvstane-li otázka při jednání před soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen se obrátit na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce (viz čl. 267 třetí pododstavec SFEU), ledaže již v dané oblasti existuje ustálená judikatura nebo o správném způsobu výkladu dotyčné právní normy nelze rozumně pochybovat.

29. Na základě uvedeného odvolací soud učinil další dílčí závěr, a to, že za dané situace nejsou v řízení před Vrchním soudem v Praze dány podmínky, za nichž by bylo nutno zahájit u Soudního dvora Evropské unie řízení o některé z předběžných otázek formulovaných navrhovatelkou.

30. Po přezkumu napadeného rozhodnutí z podnětu podaného odvolání odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě shora uvedený obsah předloženého spisu, odvolání navrhovatelky a její další tvrzení, jakož i právní úprava, právní praxe českých soudů ani praxe SDEU neumožňují uzavřít, že by byl naplněn shora uvedený zákonný předpoklad pro případné vyhovění návrhu na znepřístupnění stanovených údajů v evidenci skutečných majitelů dle ZESM. Z tohoto důvodu podle právního názoru odvolacího soudu, totožného se soudem I. stupně, nelze v projednávaném případě vyhovět shora uvedenému návrhu navrhovatelky na zneveřejnění údajů o skutečných majitelích.

31. Shora uvedený závěr odvolacího soudu odráží rovněž skutečnost, že evidence skutečných majitelů obsahuje veřejné osobní údaje pouze v nezbytném rozsahu naplňujícím smysl a účel zákona č. 37/2021 Sb. o evidenci skutečných majitelů, když zákon o evidenci skutečných majitelů má, jakožto transpoziční právní předpis v souladu s AML směrnicí, za cíl zvýšit transparentnost právnických osob, svěřenských fondů a podobných právních uspořádání. Zvýšení transparentnosti přitom sám evropský zákonodárce vnímá jako jeden z významných nástrojů v boji proti praní špinavých peněz a financování terorismu, přičemž obecným cílem uvedeného zákona je vytvoření prostředí méně náchylného k páchání trestné činnosti tohoto typu. Odvolací soud v této souvislosti vzal rovněž v úvahu skutečnost, že i podle evropského zákonodárce může být boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu účinný pouze tehdy, znemožní-li Evropská unie pachatelům trestné činnosti ukrývat se za netransparentními strukturami. Proto by právnické osoby měly být transparentní nejen vůči orgánům veřejné moci, ale i vůči veřejnosti, neboť veřejný přístup k informacím o skutečných majitelích má umožnit, aby tyto informace mohly být nástrojem transparentní demokratické kontroly občanské společnosti a sdělovacích prostředků. Stejně tak má evidence skutečných majitelů usnadnit včasnou dostupnost informací pro finanční instituce a jiné orgány a má účinně napomáhat práci oprávněných orgánů při vyšetřování. Konečně odvolací soud je přesvědčen rovněž o tom, že evidence skutečných majitelů může mít příznivý vliv na věrohodnost a důvěryhodnost osob vstupujících do obchodních i jiných vztahů, je-li známa totožnost skutečných majitelů.

32. Ve shora uvedených souvislostech si je přitom odvolací soud vědom protipólu transparentnosti a obecného veřejného zájmu na předcházení praní peněz a financování terorismu, jímž je základní právo na ochranu osobních údajů a na soukromý život skutečných majitelů. Otázka základních práv skutečných majitelů vstupuje do popředí zejména v souvislosti s právnickými osobami a jinými subjekty založenými čistě pro soukromé účely např. správy rodinného majetku (což není projednávaný případ) a dále v souvislosti, že by skutečný majitel mohl být vystaven nepřiměřenému riziku, že se stane obětí podvodu, únosu, vydírání, obtěžování, násilí nebo zastrašování. Ani v těchto případech nebyla z uvedených důvodů boje s kriminalitou a terorismem Českou republikou využita možnost omezit veřejnost údajů o skutečných majitelích (AML směrnice čl. 30 odst. 9 a čl. 31 odst. 7a), když bylo ponecháno na volbě členských států, zda a v jaké podobě předmětná ustanovení AML směrnice transponují. Důvodem přitom byla podle důvodové zprávy k zákonu č. 37/2021 Sb. také komplikovanost a náročnost posuzování, zda byly naplněny podmínky pro znepřístupnění údajů.

33. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně v jeho výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.