o vydání věci eventuálně zaplacení 2 406 950 184 Kč a 191 870 150 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Cm 17/2008-1565 ze dne 3. dubna 2019 ve znění opravného usnesení č. j. 25 Cm 17/2008-1609 ze dne 2. května 2019

Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně (dále též odvolatelka) a navrhla z důvodů § 205 odst. 2 písm. a), b), c), d), e), f), g) o. s. ř. změnit rozhodnutí soudu I. stupně a návrhu vyhovět, když podle jejího názoru:

1. Ve věci rozhodoval vyloučený soudce z důvodu své podjatosti, o čemž má svědčit zejména skutečnost, že soudkyně [Anonymizováno] vydala pokyn k zaslání přípisu zástupci žalované, že akceptuje jeho výhrady k odročení jednání a dále měla být podjatost jmenované soudkyně zřejmá z napadeného rozsudku, z něhož podle odvolatelky vyplývá že, na rozdíl od předchozí soudkyně [Anonymizováno], pečlivě plánující dokazování a provádění důkazů, [Anonymizováno] k újmě žalobce neprováděla dokazování.

2. Soud byl nesprávně obsazen, když původně jednající soudkyně [Anonymizováno] projevila na věc svůj názor, přičemž nová soudkyně [Anonymizováno] měla na věc názor odlišný od původní samosoudkyně a dokazování považovala za nadbytečné, ačkoliv znovu neprovedla důkazy hodnocené odlišně od [Anonymizováno], přičemž ani pečlivě nerekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah spisu.

3. Výrok napadeného rozhodnutí je stižen procesní vadou, když výrok rozsudku neodpovídá podané žalobě, neboť sice vychází z žalobcem změněného petitu žaloby, avšak tato změna nebyla soudem připuštěna, resp. o změně žaloby nebylo rozhodnuto.

4. Soud I. stupně přijal nesprávné právní závěry, když soud podle odvolatelky není v tomto sporu žalobkyně, nezúčastněné na trestním řízení, vázán trestními rozsudky ve smyslu nálezů Ústavního soudu ČR sp.zn.: II.ÚS 46/10 a I. ÚS 1424/09. To s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nebyla účastníkem trestních řízení, neměla v trestním řízení možnost argumentovat, tvrdit, dokazovat. Obecně nemohla v trestním řízení uplatňovat žádná práva.

5. Soud I. stupně nedostatečně prováděl dokazování, když posledně rozhodující soudkyně [Anonymizováno] neprováděla dokazování a ani nedokončila již započaté provádění důkazů, např. znaleckými posudky a výslechy znalců, když v průběhu dokazování dokonce z důkazu žalované vyplynulo, že určité množství pohonných hmot, byť marginálního objemu, bylo v zásobnících žalovaného přece jenom uskladněno.

6. Prostřednictvím ustanovení § 164 o. s. ř. nelze napravovat pochybení při vyhlašování rozsudku.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, avšak odvolání žalobkyně důvodným neshledal.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí a z obsahu spisu, založil soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí na ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a na skutečnosti, že jako civilní soud je vázán shora uvedenými rozhodnutími trestních soudů o vině obžalovaných osob, když rozhodnutí o vině, obsahující popis předmětného skutku po provedeném dokazování v trestním řízení, obsahuje pravomocný výrok, podle svého obsahu shledávající pohledávku vymáhanou v tomto civilním řízení za neexistující a pouze podvodně vyrobenou organizovanou skupinou osob za účelem vylákání pohonných hmot, eventuálně peněz z žalovaného.

S uvedeným právním názorem se odvolací soud ztotožnil. Je tomu tak proto, že i podle právního názoru odvolacího soudu je nutno vycházet z § 135 o. s. ř., z něhož je zřejmé, že civilní soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a je vázán závěry trestních soudů o tom, kdo takovýto skutek spáchal.

Ve vztahu k uvedenému ustanovení o. s. ř. odvolací soud zastává právní názor totožný se soudem I. stupně, podle něhož, bylo-li o předmětu civilního řízení rozhodnuto v řízení trestním v části týkající se skutku kladeného obžalovaným za vinu, není na základě shora uvedeného ustanovení o. s. ř. přípustné, aby v jakýchkoli dalších řízeních po rozhodnutí trestního soudu byly znovu hodnoceny důkazy svědčící o vině, tedy důkazy ohledně toho, jaký se udál skutek trestním soudem posouzený jako přestoupení pravidel chování sankcionované trestním zákonem. Podle právního názoru odvolacího soudu rozhodnutí trestního soudu o vině (a v rámci toho, že se udál určitý právně významný skutek) je závazné pro každého, civilní soud nevyjímaje, stejně jak je závazné návazné rozhodnutí o trestu.

V konkrétním případě to znamená, že trestní soudy zjistily neexistenci pohonných hmot, jež by podle nepravdivých tvrzení obžalovaných měly být v majetku právní předchůdkyně žalobkyně, avšak ve skladech žalované společnosti se ve skutečnosti tyto hmoty nenacházely. To také bylo obsahem výroku o vině, a na základě toho byly členům organizované skupiny při kvalifikaci jejich jednání jako podvod pravomocně uloženy tresty (nejde o zprošťující rozsudky). Za této procesní situace není podle názoru odvolacího soudu civilní soud oprávněn opakovaně posuzovat, zda pohonné hmoty, podle tvrzení žalobkyně vlastněné její právní předchůdkyní, ve skladech byly či nikoliv; neboť by tím civilní soud podroboval již vydané pravomocné rozhodnutí trestního soudu nepřípustnému přezkumu.

Podle právního názoru odvolacího soudu civilní soud obdobným tendencím domáhajícím se přezkumu pravomocně zjištěných skutečností musí již s ohledem na uvedené ustanovení o. s. ř. v samém zárodku zamezit a nesmí se nechat vmanipulovat do situace, kdy by prováděl dokazování ve vztahu k vině (základu nároku). Tomuto lze podle odvolacího soudu efektivně zabránit již v počátcích takových snah některé ze stran sporu srozumitelným poučením.

Jestliže proto z uvedených důvodů soud I. stupně neprováděl dokazování týkající se skutku, na němž trestní soudy založily otázku viny obžalovaných, jenž současně tvoří základ v tomto civilním řízení uplatňovaného nároku, postupoval tak správně. Soud I. stupně proto ve svém věcně správném rozsudku správně vyšel ze skutečnosti zjištěné trestními soudy, že žádné pohonné hmoty, podle tvrzení žalobkyně vlastněné v rozhodném období právní předchůdkyní žalobkyně, ve skladovém systému žalované ve skutečnosti nebyly uskladněny. Proto také nemohlo být žalobkyni vyhověno v návrhu na vydání jakýchkoli pohonných hmot ani na vyplacení náhradního plnění za takovéto žalovaným nepřevzaté a neuskladněné zboží.

Z těchto důvodů neobstála odvolací argumentace žalobkyně uvedená pod bodem 1. (v otázce neprovádění dokazování) a pod body 2., 4. a 5. shora, jak tato argumentace vyplývá z jejího odvolání. Je tomu tak proto, že shodně se soudem I. stupně odvolací soud neshledává přiléhavými rozhodnutí ústavního soudu uváděná žalobkyní, když tato rozhodnutí se týkají zcela jiné situace, a to situace, kdy trestný čin zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než pachatele trestného činu, kdy tato „jiná“ občanskoprávně odpovědná osoba nebyla stranou trestního řízení, což však není projednávaný případ.

Důvodem pro názor, že se v projednávaném případě nejedná o případ obdobný případům judikovaným Ústavním soudem, je skutečnost, že má-li být uvedené „jiné osobě“ kladeno k tíži naplnění znaků příslušné skutkové podstaty zakládající její civilní odpovědnost, musí mít tato „jiná osoba“ logicky možnost ohledně znaků skutkové podstaty civilního protiprávního jednání vznášet důkazní návrhy a aktivně se účastnit dokazování týkající se její osoby, byť ohledně tohoto skutku bylo v minulosti vedeno řízení trestní. Uvedené podle právního názoru odvolacího soudu nelze ani vzdáleně srovnávat s projednávanou věcí, když v dané věci nejde o to, že by se žalobkyně musela bránit civilním nárokům vycházejícím ze závěrů trestního řízení, ale v projednávaném případě se žalobkyně toliko snaží vymoci si u civilního soudu přisouzení trestními soudy zjištěného podvodného, neexistujícího nároku. V takovémto případě však § 135 o. s. ř. nelze nerespektovat, jak bylo uvedeno výše.

Stejně tak odvolací soud nesdílí důvodnost odvolací argumentace žalobkyně namítající procesní pochybení v podobě rozhodování vyloučeného soudce, kdy soudkyně [Anonymizováno] měla vydat pokyn k zaslání přípisu zástupci žalované, že akceptuje její výhrady k odročení jednání a dále měla podjatost jmenované soudkyně být zřejmá z napadeného rozsudku, z něhož podle odvolatelky vyplývá že, na rozdíl od předchozí soudkyně [Anonymizováno], podle odvolatelky pečlivě plánující dokazování a provádění důkazů, [Anonymizováno] k újmě žalobkyně neprováděla dokazování.

Podle právního názoru odvolacího soudu uvedená námitky týkající se vedení řízení nemůže být úspěšná již z důvodů uvedených v § 14 odst. 4 o. s. ř. Co se týče části námitky týkající se neprovedení dokazování, je odkazováno na shora uvedené související s § 135 o. s. ř.

Před odvolacím soudem neobstála ani další odvolací argumentace žalobkyně uvedená pod bodem 3. shora, když i podle právního názoru odvolacího soudu po zániku původní žalobkyně nynější žalobkyně přípustným způsobem upravila petit žaloby ve směru k jeho zjednodušení, aniž by došlo k jeho obsahové změně tak, jak tomu odpovídá výrok I. napadeného rozsudku. Zjednodušení a zpřehlednění petitu ani podle odvolacího soudu nevyžadovalo žádného procesního rozhodnutí. Proto se odvolací soud neztotožnil s argumentací odvolatelky vytýkající soudu I. stupně nevydání rozhodnutí o připuštění změny návrhu, když ve skutečnosti v daném případě o žádnou změnu žaloby nešlo.

Konečně odvolací soud neshledal důvodnou odvolací argumentaci žalobkyně uvedenou pod bodem 6. shora namítající, že prostřednictvím ustanovení § 164 o. s. ř. nelze napravovat pochybení při vyhlašování rozsudku. K tomu odvolací soud konstatuje, že souhlasí s odvolatelkou v názoru, že uvedený způsob nápravy zjevných a flagrantních (do očí bijících) pochybení (přeřeknutí se) při vyhlašování rozhodnutí není obvyklý, avšak skutečností je, že se s touto situací rozhodovací praxe (R 37/69) uváděná v napadeném rozsudku v minulosti setkala a ustálila se na všeobecně přijímaném názoru, že i v takovýchto případech zřejmé a snadno rozpoznatelné chyby lze obdobné naprosto zjevné pochybení a selhání při vyhlašování rozhodnutí napravit cestou opravného usnesení vydaného postupem podle § 164 o. s. ř.

Shora uvedený právní názor odvolacího soudu souvisí se skutečností, že i když je "zjevná nesprávnost" relativně neurčitým ustanovením, jeho naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností vztahujících se k opravovanému rozhodnutí (k celé věci). Otázku "zjevnosti" nesprávnosti je současně podle právního názoru odvolacího soudu nutno hodnotit vždy z pohledu účastníka soudního řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno a musí tedy jít o vadu, jež je zcela evidentní z pohledu účastníka, což je v projednávaném případě zcela zjevně naplněno.

Ze všech těchto důvodů odvolací soud shledal napadený rozsudek věcně správným a postupem podle § 219 o. s. ř. jej potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení bylo, vzhledem k plné úspěšnosti žalované, rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhradu nákladů odvolacího řízení celkem ve výši 6 559 168 Kč, představovaná náklady na právní zastoupení jejím advokátem honorované dle ustanovení § 6, § 7, § 11 odst. 1, § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 5 úkonů právní služby jejího advokáta po 1 083 860 Kč (podání ve věci samé ze dne 5. 5. 2020 a z 18. 2. 2021, 2 porady s klientem vždy přesahující 1 hodinu provedené dne 3. 5. 2020 a dne 23. 7. 2021 a dále účast při jednání odvolacího soudu dne 29. 9. 2021), k čemu náleží 5 náhrad hotových výdajů po 300 Kč. Advokát žalované má rovněž podle § 137 odst. 3, odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu za advokátem odvedenou DPH ve výši 1 138 368 Kč.

Proto bylo rozhodnuto ve výroku II. tohoto rozsudku tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech odvolacího řízení částku 6 559 168 Kč k rukám zástupce žalované.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, za podmínek § 237 a násl. o. s. ř. Dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně.