o zaplacení částky 5 997 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 73 Cm 22/2021-113

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 10. 2. 2021 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 5 997 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že byl vlastníkem akcií žalované č. 19 a 20 v listinné podobě v nominální hodnotě 100 000 Kč, které představovaly 10% podíl na základním kapitálu (dále jen „předmětné akcie žalované“). Zbývajících 90% akcií držela společnost [právnická osoba]. (dále jen „CSG“). Dne 18. 5. 2018 schválila správní rada žalovaného výplatu záloh na podíl na zisku za rok 2018, z nichž na žalobce připadlo 444 444 EUR. Dne 31. 12. 2018 schválila správní rada žalované výplatu dalších záloh na podíl na zisku za rok 2018, z nichž žalobci připadlo 28 600 000 Kč (dále jen „zálohy“, případně „první záloha“ a „druhá záloha“). Při výplatě záloh srazila žalovaná daň ve výši 15 %, tj. 1 707 000 Kč z první zálohy (při kurzu 25,605 Kč/EUR) a 4 290 000 Kč z druhé zálohy. Celkem tedy sražená daň činila žalovanou částku. Dne 17. 7. 2019 přijala valná hromada žalované usnesení, podle kterého neschválila zálohy na podíl na zisku a uložila akcionářům tyto zálohy vrátit, a to do jednoho měsíce od účinnosti jejího usnesení. Dne 19. 8. 2019 potom žalovaná oznámila žalobci, že pohledávky na vrácení záloh postoupila na CSG. Stejného dně uzavřel žalobce s CSG dvě smlouvy o převodu akcií, kterými na CSG převedl předmětné akcie žalované za cenu 28 600 000 Kč, která byla uhrazena zápočtem proti pohledávce na vrácení druhé zálohy, a 1 ks prioritní akcie společnost [právnická osoba]. (dále jen „[Anonymizováno]“) za cenu 444 444 EUR, která byla také uhrazena zápočtem proti pohledávce na vrácení první zálohy (dále jen „smlouvy o převodu akcií“). Žalobce tedy vrátil zálohy v plné výši, avšak žalovaná mu nevrátila srážkovou daň, kterou jí s ohledem na neschválení záloh na podíly na zisku vrátil správce daně.

2. Žalobce ještě upozornil, že účastníci dne 19. 8. 2019 uzavřeli dohodu o započtení, ve které se uvádí, že rozhodnutím valné hromady vznikla žalobci povinnost vrátit žalovanému zálohu na dividendu ve výši 28 600 000 Kč, 444 444 EUR a (ještě) 5 996 998 Kč, a že účastníci započítávají pohledávku žalobce na vrácení srážkové daně ve výši 5 996 998 Kč proti pohledávce žalovaného na vrácení zálohy na dividendu ve výši 5 996 998 Kč (dále jen „dohoda o započtení srážkové daně“). Uvedené tvrzení není pravdivé, nebo žalovaný měla proti žalobci pouze pohledávky na vrácení 28 600 000 Kč a 444 444 EUR, nikoli však na vrácení dalších 5 996 998 Kč, a proto tato neexistující pohledávka nemohla být platně započtena proti pohledávce na vrácení srážkové daně.

3. Žalovaný ve svém vyjádření souhlasil s tvrzeními žalobce, že byl akcionářem žalovaného a [Anonymizováno] s 10% podílem a že valná hromada žalovaného rozhodla o vrácení záloh na podíl na zisku ve výši uvedené žalobcem. Uvedl však, že v roce 2019 se žalobce s CSG dohodl, že mu prodá své podíly v žalovaném a [Anonymizováno] a dojde k vypořádání všech vzájemných nároků tak, že kupní cena za akcie bude odpovídat výši záloh. Vedle smluv o převodu akcií tak žalobce s CSG uzavřel stejného dne, tj. 19. 8. 2019, ještě smlouvu o vypořádání vztahů, ve které se dohodli, že došlo k vypořádání veškerých práv a povinností, včetně všech nároků souvisejících se srážkovou daní, s tím, že v případě vzniku jakýchkoli práv a povinností souvisejících se srážkovou daní se žalobce i CSG vzdávají takových nároků. Žalovaný potvrdil, že finančnímu úřadu odvedl srážkovou daň ve výši žalované částky, a že finanční úřad srážkovou daň vrátil. V době uzavírání smluv z 19. 8. 2019 však ještě nebylo jasné, zda finanční úřad srážkovou daň vrátí, a vůle stran směřovala k tomu, aby žádná ze stran nemusela druhé nic vracet či doplácet bez ohledu na to, zda k vrácení dojde.

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalovanému přiznal náklady řízení (výrok II.). Provedeným dokazování a ze shodných tvrzení účastníků zjistil, že žalobce byl do 19. 8. 2019 jedním ze dvou akcionářů žalovaného; druhým akcionářem byla CSG. Správní rada žalovaného přijala dne 18. 5. 2018 a 31. 12. 2018 rozhodnutí o výplatě záloh na podíl na zisku, ze záloh srazil žalovaný srážkovou daň. Dne 17. 7. 2019 se valná hromada žalovaného usnesla na neschválení záloh a akcionářům uložila zálohy vrátit. Pohledávku na vrácení záloh za žalobcem postoupil žalovaný na CSG. Žalobce povinnost vrátit zálohy splnil tím, že dluh započetl proti své pohledávce na kupní cenu za předmětné akcie žalovaného a za akcii [Anonymizováno]. Žalobce se s CSG dohodl, že nároky žalobce na vrácení srážkové daně budou vypořádány započtením na pohledávky CSG za žalobcem, jakož i že jinak se žalobce i CSG vzdávají práv spojených se srážkovou daní. Soud prvního stupně dále konstatoval, že mezi žalobcem a žalovanou není sporu o tom, že žalobci vznikl nárok na vrácení žalované částky. Sporné je pouze to, zda tento nárok žalobci stále svědčí, a podle soudu prvního stupně tomu tak není. Žalobce se totiž s CSG smlouvou o vypořádání vzájemných vztahů dohodl, že tento nárok vypořádá právě CSG, a to započtením na vzájemné pohledávky CGS proti žalobci. Soud prvního stupně si byl vědom toho, že žalobce měl nárok na vrácení daně vůči žalovanému a že ujednání mezi žalobcem a CSG nemá na tuto pohledávku přímý vliv, jestliže žalovaný nebyl stranou dohody. Smlouvou o vypořádání vzájemných vztahů se však žalobce vzdal svého práva na vrácení srážkové daně, podle soudu prvního stupně jde podle obsahu o prominutí dluhu podle § 1995 o. z. Povinnost vrátit daň tak žalovanému zanikla, jakmile se o tomto prominutí dozvěděl, a to nejpozději během řízení. Podle soudu prvního stupně ponechala dohoda o vypořádání vzájemných vztahů z 19. 8. 2019 vypořádání nároku žalobce na vrácení srážkové daně na samostatnou budoucí dohodu. Žalobce se tak může vypořádání tohoto nároku domáhat po CSG.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Podle žalobce soud prvního stupně správně seznal, že žalobci vznikl nárok na vrácení žalované částky. Žalobce nesouhlasí s tím, že by se s kýmkoli dohodl, že namísto žalovaný převezme její dluh, a že tím bude žalovaný vyvázán ze své povinnosti vrátit srážkovou daň. Žalobce nikdy žalovanou neujistil, že po ní nebude tuto daň chtít vrátit. Smlouva o vypořádání neobsahuje žádné ujednání, ve kterém by se žalobce s CSG dohodl, že CSG namísto žalované vypořádá uvedený nárok a vyváže z něj žalovaného. Smlouva neobsahuje žádné ujednání ani jednostranné prohlášení žalobce, které by žalovaného zprostilo povinnosti plnit svůj dluh žalobci. Smlouvu nelze podle čl. 4.4 vykládat jinak, než jazykovým výkladem. Návrhy smluv připravila žalovaná, resp. právní zástupci CSG. Účelem smlouvy o vypořádání však podle žalobce nebylo ujednání o tom, že žalovaný má být vyvázán z povinnosti srážkovou daň vrátit a že tuto částku má žalobci zaplatit CSG. Takový výklad je pro účastníky překvapivý. Soud prvního stupně podle žalobce pominul skutečnost, že mezi žalobcem a CSG skutečně došlo k zápočtu, a to k zápočtu pohledávky na vrácení záloh, kterou žalovaný postoupil CSG. Stejně tak soud prvního stupně pominul dohodu o srážkové dani mezi účastníky, která je sice podle žalobce neplatná/zdánlivá, avšak rovněž odporuje výkladu soudu prvního stupně. Stejně tak soud prvního stupně jím vyloženou dohodu o mezi žalobcem a CSG právně nekvalifikuje, neuvádí, zda podle něj jde o převzetí dluhu, nebo o přistoupení k dluhu. K převzetí dluhu by bylo zapotřebí souhlasu žalovaného, který však nebyl stranou smlouvy o vypořádání vztahů, a v řízení nebylo ani tvrzeno, že by žalovaný takový souhlas udělil. Přistoupení k dluhu by pak žalovanou nevyvázalo z povinnosti plnit. Kdyby pak žalobce měl souhlasit s tím, aby jeho pohledávku na vrácení srážkové daně vypořádal CSG, neuzavíral by téhož dne s žalovaným dohodu o započtení srážkové daně a žalovaný by mu v neakceptovaném návrhu na dodatek k této dohodě nepotvrzoval, že nárok na vrácení daně vůči žalovanému má.

6. Podle žalobce byly pohledávky CSG za žalobcem na vrácení záloh v plně výši započteny na úhradu kupních cen akcií ve smlouvách o převodu akcií. Žádný zápočet mezi žalobcem a CSG o srážkové dani nebyl uzavřen. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem, že by se vůči žalované vzdal svého nároku na vrácení srážkové daně. Smlouva o vypořádání vzájemných vztahů, kterou argumentuje soud prvního stupně, se podle svého obsahu vztahuje pouze na smluvní strany, tj. na žalobce a CSG, nikoli na žalovaného. Cílem všech smluv nebylo vzdání se práv, nýbrž úhrada pohledávky žalovaného, postoupené na CSG, z titulu záloh, v plné výši zápočtem proti pohledávce žalobce na úhradu kupní ceny akcií. Žalobce k tomu dodal, že byl k prodeji svých akcií žalovaného a [Anonymizováno] donucen faktickými kroky CSG, a to navíc za netržní cenu. CSG totiž vytvořilo takové podmínky, aby žalobce nemohl v žalovaném a [Anonymizováno] setrvat za původních podmínek (viz návrh na zvýšení základního kapitálu, o kterém se mělo hlasovat na valných hromadách svolaných také na 19. 8. 2019). Žalobce považuje za absurdní, aby se za takových podmínek ještě vzdával svého práva na vrácení srážkové daně. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

7. Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že žalobce byl nejen minoritním akcionářem žalovaného, ale také jejím statutárním orgánem. Podíl v žalovaném mu CSG převedla za 100 Kč v souvislosti s jeho nástupem do představenstva. V dubnu 2019 jej valná hromada odvolala, což se promítlo i do vztahu mezi žalobcem a CSG. Žalobce nechtěl vracet vyplacené zálohy na dividendy, na valné hromadě hlasoval proti tomuto návrhu, a navíc začal (podáním žaloby o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, žádostmi o informace apod.) vyvíjet na žalovanou, potažmo CSG, tlak, aby vyplacenou zálohu nemusel vrátit a zároveň získal od CSG za své podíly „astronomickou“ cenu. CSG byla ochotna přistoupit na cenu za převod akcií odpovídající vyplacené záloze. Problém představovala také srážková daň, resp. její vrácení v případě neschválení dividendy, neboť daňový řád tuto situaci neřeší. Strany se následně dohodly na vypořádání na principech, podle kterých měla žalobci zůstat vyplacená záloha na dividendu, nad jejíž rámec žalobci nebude placena žádná částka, a to ani z titulu srážkové daně, žalobce převede své minoritní podíly v žalovaném a [Anonymizováno] zpět na CSG, vyřeší se srážková daň tak, aby si strany z tohoto titulu nic nedlužily, ukončí a vypořádají se nájemní vztahy s žalobcem a žalobce vezme zpět žalobu o neplatnost valné hromady [Anonymizováno]. Všechny smlouvy a dohody byly připravovány za přímé účasti žalobce, jehož právní zástupce je opakovaně připomínkoval; text je tak odrazem vůle obou stran. Účelem všech smluv a dohod uzavřených 19. 8. 2019 bylo ukončení a vypořádání všech vztahů mezi žalobcem a společnostmi ze skupiny CSG (včetně žalovaného), tak aby byl dosažen stav, kdy si strany nebudou nic dlužit a nebudou mít vůči sobě žádné, ani budoucí nároky (zejména z titulu srážkové daně. Všechny smlouvy a dohody byly navzájem svázány tak, že žádná z nich by nebyla uzavřena samostatně, neboť by se tím nenaplnil výše uvedený účel komplexního vypořádání.

8. Žalovaný dále uvedl, že konstrukce přebytečné pohledávky v dohodě o započtení srážkové daně byla vytvořena kvůli požadavku žalobce, který trval na záruce, že žalovaný po něm nebude žádat úhradu srážkové daně, pokud ji nedostane od správce daně zpět. Účastníci se snažili vypořádat se zákonnou úpravou, podle které má akcionář vrátit společnosti vyplacenou zálohu včetně daně, kterou však vyplacenu nikdy nedostal, a zároveň podle daňového řádu má společnost vrátit sraženou daň akcionáři, a to za situace, kdy není jisté, že správce daně vůbec daň společnosti vrátí.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud s ohledem na odvolací námitky zčásti zopakoval, zčásti doplnil dokazování následujícími listinami: Pozvánkou ze dne 16. 7. 2019 svolala správní rada žalovaného valnou hromadu, na jejímž programu bylo zvýšení základního kapitálu o 250 000 000 Kč s přednostním právem akcionářů na úpis nových akcií. Rozhodnutím valné hromady žalovaného per rollam ze 17. 7. 2019 byla schválena účetní závěrka, rozhodnuto o rozdělení zisku tak, že bude zčásti použit na úhradu ztráty minulých let a zčásti předveden na účet nerozděleného zisku minulých let, a rozhodnuto o neschválení záloh na dividendy za rok 2018 s tím, že akcionáři mají vyplacené zálohy vrátit do 1 měsíce. Žalobce hlasoval proti. V článku [Anonymizováno] Daňová problematika záloh na výplatu podílu na zisku (Daně a právo v praxi č. 9/2015) se uvádí, že má-li společník zálohu na podíl na zisku vrátit, vrací ji v hrubé výši, tj. včetně srážkové daně. Společník však zálohu obdržel již sníženou o daň, kterou společnost odvedla správci daně. Pro vrácení daně od správce musí společnost prokázat, že srážkovou daň vrátila společníkovi. Možný přístup je podle autora článku takový, že společnost společníkovi sdělí, že mu má vyplatit ještě srážkovou daň a naproti tomu jej požádá o vrácení zálohy včetně daně. Společník pak nárok na přijetí srážkové daně započte proti pohledávce společnosti na vrácení (části) zálohy. V emailové komunikaci mezi žalobcem a současným právním zástupcem žalovaného z 1. a 2. 8. 2019 žalobce nejprve uvádí, že navrhuje, aby cena za převod akcií v žalovaném a [Anonymizováno] odpovídala výši záloh na dividendu + doplatek cca 17,5 milionu Kč a dále earn-out na běžících projektech. [jméno FO] reaguje tak, že se minimálně třikrát ujišťoval, že si účastnici předchozího jednání rozumí a že nebyla žádná řeč o doplatku a earn-outech. Pro CSG v tomto směru nejede vlak, jediné, co je k diskusi, je obsah a podmínky spolupráce na běžících byznysech, případně spolupráce do budoucna. Pokud to nebude žalobce akceptovat, nelze pokračovat v jednání. Emailem z 14. 8. 2019 zaslal právník skupiny CSG [jméno FO] žalobci návrh smlouvy o vypořádání vztahů s tím, že návrh ostatních smluv zašle následující den.

11. Dopisem z 19. 8. 2019 oznámil žalovaný žalobci, že pohledávky na vrácení záloh postoupil CSG. Dne 19. 8. 2019 byly uzavřeny následující smlouvy: V dohodě o započtení srážkové daně konstatovali účastníci, že jsou si vědomi toho, že žalobce je povinen vrátit žalovanému vyplacenou dividendu spolu se srážkovou daní, a to částky 28 600 000 Kč, 444 444 EUR a 5 996 998 Kč, a že žalovaný je povinen vrátit žalobci srážkovou daň ve výši 5 996 998 Kč. Strany započetly pohledávku žalobce na vrácení srážkové daně proti pohledávce žalovaného na vrácení zálohy tak, že po započtení měla nadále existovat pohledávka na vrácení zálohy ve výši 28 600 000 Kč a 444 444 EUR. Smlouvami o převodu akcií převedl žalobce na CSG akcie žalovaného a [Anonymizováno] za 28 600 000 Kč, resp. 444 444 EUR s tím, že kupní cena se započítává proti postoupené pohledávce CSG na vrácení záloh ve stejné výši.

12. Ještě v emailu z 18. 3. 2020 vyslovuje žalobce obavu z toho, že není jasné, komu pohledávka na vrácení srážkové daně vzniká, zda plátci daně, nebo poplatníkovi. Vyslovuje názor, že od počátku byla dohoda taková, že záloha na dividendu se započítává oproti ceně za převod akcií a srážkovou daň si uplatní žalovaný. Pokud finanční úřad potvrdí, že pohledávka na srážkovou daň vzniká žalobci, je přijatelné upravit smluvní dokumenty tak, aby se cena snížila. Pokud mají (zřejmě skupina CSG) dojem, že by žalobce po žalovaném vyžadoval pohledávku na vrácení srážkové daně, je připraven vyhotovit vzdání se takového práva. Je také připraven zúčastnit se jednání s finančním úřadem. [jméno FO] z CSG reaguje ještě téhož dne tak, že postupovali podle stanoviska jejich daňového poradce, a cituje článek [Anonymizováno]. Žalobce reaguje následujícího dne tak, že nejlépe by bylo stanovisko auditora z „velké čtyřky“ s tím, že by nerad, aby srážkovou daň nedostali a vymáhali ji po žalobci. K této emailové komunikaci se vztahuje návrh dodatku ke dohodě o započtení srážkové daně, kterou by smluvní strany ze soupisu pohledávek žalovaného za žalobcem z titulu vrácení záloh vypustily „přebytečnou“ srážkovou daň, pohledávka žalobce na vrácení srážkové daně by byla započtena proti pohledávce žalovaného na vrácení druhé zálohy, který by se tak snížila na 22 603 002 Kč. Dodatkem ke smlouvě o převodu akcií žalovaného na CSG by pak byla snížena cena akcií právě na 22 603 002 Kč.

13. Podle § 556 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

14. Podle § 40 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění účinném před 1. 1. 2021 (dále jen „z. o. k.“), zálohu na výplatu podílu na zisku lze vyplácet jen na základě mezitímní účetní závěrky, ze které vyplyne, že obchodní korporace má dostatek prostředků na rozdělení zisku. Výše zálohy na výplatu zisku nemůže být vyšší, než kolik činí součet výsledku hospodaření běžného účetního období, nerozděleného zisku z minulých let a ostatních fondů ze zisku snížený o neuhrazenou ztrátu z minulých let a povinný příděl do rezervního fondu. K výplatě zálohy nelze použít rezervních fondů, které jsou vytvořeny k jiným účelům, ani vlastních zdrojů, jež jsou účelově vázány a jejichž účel není obchodní korporace oprávněna měnit. Podle § 35 z. o. k. podíl na zisku se nevrací, ledaže osoba, které byl podíl na zisku vyplacen, věděla nebo měla vědět, že při vyplacení byly porušeny podmínky stanovené tímto zákonem; v pochybnostech se dobrá víra předpokládá (odstavec 1). Odstavce 1 a 2 se nepoužijí na zálohy podle § 40 odst. 2 (odstavec 3).

15. Podle § 235 zákona č. 280/2009, daňového řádu, ve znění před 1. 1. 2021 (dále jen „d. ř.“), zjistí-li správce daně, že se částka, která byla plátcem daně vyúčtována, odchyluje od částky, která měla být plátcem daně sražena a odvedena, předepíše rozdíl mezi těmito částkami do evidence daní (odstavec 1). Je-li rozdílem podle odstavce 1 snižována povinnost plátce daně srazit a odvést daň vybíranou srážkou, vypořádá se tento rozdíl v rámci správy daní zajišťované plátcem daně. Pokud tento rozdíl nemůže být vypořádán, je plátce daně povinen vrátit neoprávněně sraženou částku poplatníkovi. Správce daně vrátí rozdíl podle odstavce 1 plátci daně do 30 dnů ode dne, kdy plátce daně prokáže vrácení neoprávněně sražené částky poplatníkovi (odstavec 3).

16. Podle § 1903 o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu (odstavec 1). Narovnání nelze odporovat jen proto, že jím vznikl nepoměr mezi vzájemným plněním stran (odstavec 2). Podle § 1904 o. z. platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy, zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že některá ze stran pohledávku neměla.

17. K výkladu § 556 o. z. se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod R 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu […] Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) […]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“

18. Soud prvního stupně sice shora popsané důkazy také provedl, avšak nehodnotil je a neučinil z nich skutkový závěr o úmyslu stran, což žalobce oprávněně kritizuje. Tento závěr je nezbytný pro výklad dohody o započtení srážkové daně i ostatních právních jednání s ní souvisejících. Z provedeného dokazování soudem prvního stupně i odvolacím soudem se podává, že po zániku funkce žalobce ve statutárním orgánu žalovaného začali účastníci (a CSG jako osoba ovládající žalovaného) řešit vypořádání všech vztahů mezi žalobcem a skupinou CSG, včetně ukončení účasti žalobce v žalovaném jako akcionáře. Žalobce především nechtěl vracet již vyplacené (a nemalé) zálohy, avšak jeho představy o spravedlivém vypořádání zahrnovaly vyplacení ještě vyšší částky. Skupina CSG přistoupila na to, že žalobce nebude vracet zálohy, avšak odmítla zaplatit žalobci byť i jen korunu navíc. Skupina CSG si pro vyjednávání „připravila půdu“ tím, že CSG vahou svých hlasů prosadila na valné hromadě žalovaného vrácení vyplacených záloh a zároveň žalovaný navrhl zvýšení základního kapitálu o 250 000 000 Kč. Pro žalobce to znamenalo se rozhodnout, zda chce do udržení svého podílu v žalovaném investovat celých 25 000 000 Kč, připustit „rozředění“ svého podílu, nebo odprodat své akcie zpět CSG za podmínek jí navrhovaných. Žalobce zvolil poslední možnost. Dne 19. 8. 2019 tedy byla uzavřena řada smluv a dohod, které měly implementovat uvedené principy vypořádání (jež se podávají z komunikace stran jak před, tak i po uzavření těchto dohod), a tyto dohody těmto principům odpovídají.

19. Jedním z problémů, které strany musely při vypořádání vyřešit, byla otázka srážkové daně, kterou žalovaný při výplatě záloh odvedl finančnímu úřadu. Daňový řád totiž vrácení srážkové daně ze záloh na podíly na zisku samostatně neřešil a shora citovaná obecná úprava § 235 d. ř. se na vrácení srážkové daně dobře nehodí. Předpokládá totiž, že plátce daně srazil poplatníkovi daň neoprávněně, přeplatek daně tedy náleží poplatníkovi, za kterého ji plátce chybně zaplatil, a proto přikazuje plátci, aby před vrácením daně prokázal, že přeplatek vrátil (vyplatil) poplatníkovi (srov. Lichnovský, Ondrýsek a kol. Daňový řád. Komentář. Praha: C. H. Beck 2021, s. 942). Má se tím předejít sporu mezi poplatníkem a plátcem, pokud by plátce vratku daně inkasoval, avšak nevyplatil ji poplatníkovi, jemuž po právu náleží. V případě vracení záloh na dividendu je však situace odlišná v tom, že akcionáři (poplatníkovi) nárok na vyplacení základu daně zanikl, a nedává tedy smysl, aby plátce (společnost) vyplácela akcionáři část zálohy, kterou má obratem vrátit. Ostatně pokud by akcionář (společník) po společnosti požadoval výplatu přeplatku srážkové daně, jednalo by se o zneužití práva podle § 8 o. z. (latinská zásada dolo agit, qui petit, quod statim redditurus est - právo zneužívá ten, kdo žaluje něco, co má obratem vrátit - viz Lavický a kol. Občanský zákoník. Obecná část. Komentář. Praha: C. H. Beck 2022, k § 8 marg. č. 22).

20. K otázce vrácení srážkové daně se však odvolacímu soudu nepodařilo dohledat (ani pozdější) judikaturu, o kterou by se strany mohly při jednání s finančním úřadem opřít. Účastníci tedy trpěli právní nejistotou ohledně toho, zda se vůbec podaří srážkovou daň od finančního úřadu získat zpět, a případně komu ji správce daně vyplatí - zda žalobci, nebo žalovanému. Vycházeli zjevně z článku [Anonymizováno], který navrhuje řešit situaci zápočtem nároku akcionáře na vrácení srážkové daně proti nároku společnosti na vrácení zálohy na dividendu. To plyne z emailové komunikace z doby po uzavření smlouvy, kde je uvedený článek citován. Proto uzavřeli dohodu o započtení srážkové daně, kde však byla srážková daň uvedena dvakrát, aby touto dohodou mohli finančnímu úřadu prokázat splnění podmínek § 235 odst. 3 d. ř. Jinak řečeno, uvedení a započtení přebytečné srážkové daně v dohodě o jejím započtení bylo projevem shodné vůle účastníků, že v rámci vypořádání nebude žádný z účastníků nikomu nic platit v penězích.

21. Odvolací soud tedy uzavírá, že podle jeho názoru se nárok na vyplacení srážkové daně žalobci podává se pouze z jazykového výkladu § 235 odst. 3 d. ř., který se však zjevně nehodí na vracení srážkové daně ze záloh na dividendu, které má akcionář vrátit. Jestliže právo akcionáře na výplatu zálohy zaniklo a akcionář má zálohu vrátit, není tu žádná povinnost společnosti vyplácet akcionáři srážkovou daň a správce daně by měl daň vrátit po prokázání zániku práva akcionáře na výplatu zálohy, případně ještě po prokázání toho, že akcionář vrátil vyplacenou zálohu, a není tu tedy již příjem, který byl předmětem zdanění. Stejně tak považuje odvolací soud za absurdní výklad, že by měl akcionář vrátit zálohu v hrubé výši, tj. včetně daně, kterou však nikdy neobdržel. Vrátit může jen to, co mu bylo ve skutečnosti vyplaceno. Žalobci tedy žádný nárok na výplatu srážkové daně proti žalovanému ani proti správci daně nevznikl. Odvolacímu soud však rozumí tomu, že účastníci si nemohli být jisti, že finanční úřad bude nastíněný výklad akceptovat. Účastníci se tedy rozhodli tato svá pochybná práva vyřešit dohodou shora nastíněného znění, která zároveň odpovídala jejich vůli, že žádný z účastníků vypořádání nebude nikomu nic vyplácet v penězích. Tato dohoda má podle svého obsahu povahu dohody o narovnání ve smyslu § 1903 o. z. I kdyby tedy žalobce měl proti žalovanému právo na výplatu srážkové daně, zaniklo toto právo shora uvedenou dohodou.

22. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že dohoda o započtení srážkové daně neobsahuje žalobcem citované ustanovení o přednosti jazykového výkladu, které se nachází v čl. 4.4 smlouvy o vypořádání vztahů mezi žalobcem a CSG. Ostatně, dohodu o započtení srážkové daně ani nelze vyložit jen jazykovým výkladem, neboť tento výklad nedává logiku (není jasné, proč je srážková daň v dohodě uvedena dvakrát), a i podle uvedeného článku je tedy zapotřebí ji vyložit podle zákonných ustanovení.

23. Odvolací soud je dále toho názoru, že uvedená dohoda o narovnání, podle které si žalobce ponechá vyplacené zálohy, převede na CSG akcie žalovaného a [Anonymizováno] a nikdo ze stran, tedy ani žalovaný, nebude nikomu nic v penězích platit, se nepříčí dobrým mravům ani neodporuje zákonu. Žalobce je tedy povinen ji respektovat v souladu se zásadou, že smlouvy mají být splněny (§ 3 odst. 2 písm. d/ o. z.). Žalobci tudíž žalovaný nárok nesvědčí.

24. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je ve výsledku věcně správný, byť z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný ve věci plný úspěch, přiznal mu odvolací soud náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z

a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 2 úkonech právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 5 997 000 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 64 600 Kč,

b. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč,

c. náhrady za 21 % DPH ve výši 13 692 Kč.