o zaplacení částky 486 958 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47 Cm 205/2017-134 ze dne 21. ledna 2021

1. Krajský soud v Praze jako soud I. stupně shora uvedeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu na zaplacení pohledávky z transformace a restituce poskytnuté žalovanému ve formě majetkového podílu v souladu se smlouvou o použití majetkového podílu, uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobce (matkou žalobce [Anonymizováno]) a žalovaným dne 11. 5. 1998 v částce 486 958 Kč s přísl. a ve výroku II. žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku ve výši 89 443 Kč.

2. Vyšel ze zjištění, že podle smlouvy o použití majetkového podílu, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobce (matkou žalobce [Anonymizováno]) a žalovaným dne 11. 5. 1998 bude majetkový podíl v žalovaném [právnická osoba] na základě uvedené smlouvy právní předchůdkyni žalobce vyplacen po 7 letech od podpisu smlouvy, a to k její žádosti a bude navýšen o úroky, přičemž a bude činit celkově částku 973 917 Kč.

3. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce po uplynutí 7 let od podpisu smlouvy, tj. v roce 2005, o vyplacení majetkového podílu nepožádala a po úmrtí [Anonymizováno] v roce 2013, kdy podíl zdědily její dvě děti (žalobce a jeho sestra [Anonymizováno]) tyto uplatnily nárok na výplatu v roce 2014 po ukončení dědického řízení. Žalovaný však odmítal podíl vyplatit s poukazem na promlčení uplatněného nároku. Až do roku 2016 probíhala korespondence advokátů dlužníka i věřitele a v dubnu 2016 a v listopadu 2017 byly podány v rozsahu zděděných části uvedeného nároku dvě žaloby na vymožení nároku.

4. Z hlediska právního soud I. stupně vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného ohledně projednávané věci v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3232/2018-119 ze dne 26. 5. 2020, podle něhož k promlčení předmětného nároku došlo v roce 2015 po uplynutí 10 leté objektivní promlčecí lhůty s tím, že s ohledem na ustálenou argumentaci žalobce bude nutno posoudit věc rovněž z hlediska případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

5. Soud I. stupně v projednávaném případě věc posoudil i z hlediska požadavku na soulad namítaného promlčení uplatněného nároku, postoupeného žalobci jeho sestrou, se všeobecně přijímanými mravními principy a obecně konstatoval, že by uplatnění námitky promlčení mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu, přičemž na úmysl poškodit tohoto účastníka právního vztahu je možno usuzovat jen na základě konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna.

6. Ve vztahu k danému konkrétnímu případu soud I. stupně konstatoval, že žalobci minimálně v období od 11. 11. 2014 do 12. 5. 2015 nic nebránilo v podání žaloby na vymožení tvrzeného nároku, když bylo již najisto postaveno, že žalovaný odmítá nárok dobrovolně uhradit. Žalobce tak podle soudu I. stupně měl dostatečnou lhůtu k uplatnění nároku, avšak bez zásadního důvodu tak neučinil. Podle názoru soudu I. stupně se žalobce nemůže dovolávat toho, že při podání žaloby v roce 2017 se řídil jiným právním posouzením případného běhu promlčecích lhůt. Soud I. stupně neshledal, že by motivací žalovaného byl úmysl poškodit či znevýhodnit žalobce, ale podle názoru soudu I. stupně žalovaný byl veden pouze ekonomickým zájmem a před podáním žaloby, po uplynutí promlčecích doby, provedl účetní odpis promlčených majetkových podílů v celkové výši 10 149 450,22 Kč. Proto podle soudu I. stupně nejsou okolnosti uváděné žalobcem rozhodně natolik výjimečné a nedosahují takové intenzity, aby soud mohl považovat námitku promlčení vznesenou žalovaným ve vztahu k vymáhané pohledávce za výkon práva v rozporu s dobrými. Současně vyjádřil názor, podle něhož prolomení principu právní jistoty, jakým by bylo odepření práva uplatnit námitku promlčení, v dané věci nemůže být odůvodněno ani požadavkem na výkon práv v souladu s dobrými mravy a konstatoval také, že nelze považovat žalovaným vznesenou námitku promlčení za právní jednání v rozporu s dobrými mravy.

7. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle úspěšnosti účastníků podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.).

8. Proti tomuto rozhodnutí se včas odvolal žalobce (odvolatel) z důvodu nesprávných závěrů skutkových i právních, týkajících se zejména vznesené námitky promlčení s tím, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn a žalobě bylo vyhověno, případně, aby rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Podle odvolatele soud I. stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když bez řádného posouzení skutkového základu věci, slepě a formalisticky následoval právní názor vyslovený v dané věci Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 26. 5. 2020, č. j. 27 Cdo 3232/2018-119, když odmítl jakkoli znovu otevřít otázku promlčení nároku žalobce, neboť dle názoru soudu I. stupně byla tato otázka rozsudkem Nejvyššího soudu postavena najisto s tím, že nárok žalobce je promlčen v objektivní promlčecí lhůtě. Nejvyšší soud přitom podle odvolatele rozhodl s tím, že smlouvu považuje za úvěrovou smlouvu, ačkoli ohledně této otázky nebylo vedeno žádné dokazování. V návaznosti na uvedené podle odvolatele soud I. stupně prohlásil, že v řízení bude posuzovat pouze žalobcem vznesenou námitku rozporu postupu žalovaného s dobrými mravy. V tomto ohledu se soud I. stupně rozhodl nezabývat dalšími pro věc relevantními okolnostmi včetně okolností uzavření smlouvy o použití majetkového podílu ze dne 11. 5. 1998. Postupoval formalisticky i při rozhodování o nákladech řízení, když zamítl i návrh žalobce na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Dále odvolatel poukázal na skutečnost, že soud I. stupně se otázkou, zda je žalovaným uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, zabýval nepřípustně zužujícím způsobem, když s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu posoudil pouze konkrétní okolnosti, za nichž byla námitka promlčení vznesena, a odmítl se zabývat širším kontextem věci včetně okolností a důvodů, z nichž je vznik žalobcem uplatňovaného nároku dovozován.

10. Odvolatel zdůraznil, že během ústního jednání žalobce opakovaně navrhoval provedení důkazu mj. účastnickým výslechem žalobce, svědeckou výpovědí několika osob včetně dědice bratra matky žalobce [Anonymizováno] a účetního žalovaného. Z provedení těchto důkazů by podle odvolatele jednoznačně vyplynulo, že žalovaný v zásadě od počátku usiloval o to, aby vnesené restituční nároky matky žalobce i dalších restituentů nebyly nikdy v plném rozsahu vypořádány, aby žádosti o jejich vypořádání byly učiněny co nejpozději, a tak, aby v rozporu se smyslem restitucí a uzavřených smluv byl každý, kdo trval na vydání vypořádacího podílu v celé jeho potvrzené výši, sankcionován odkazem na jeho promlčení, ačkoli žalovaný dlouhé roky po uzavření smlouvy ujišťoval matku žalobce o svých dobrých úmyslech placením ,,symbolických úroků“ a po roce 2013, odmítl vyplaceni podílu žalobci s tím, že jeho nárok byl promlčen již v roce 2008. To podle odvolatele bylo zjistitelné provedením navržených důkazů.

11. Z kontextu dané věci, který soud I. stupně nesprávně odmítl vzít v úvahu, nelze podle odvolatele mít pochyb o nemravnosti žalovaným vznesené námitky promlčení, když smlouva byla uzavřena mezi matkou žalobce, restituentkou a nepodnikající fyzickou osobou bez právního vzdělání, a žalovaným podnikatelem disponujícím silným ekonomickým i personálním zázemím a byla připravena a zformulována výhradně žalovaným, jenž podobné smlouvy uzavíral i s dalšími restituenty v podobném postavení.

12. Podle odvolatele smlouva byla uzavřena za situace, kdy žalovaný neměl dostatečné finanční prostředky k tomu, aby po vystoupení matky žalobce ze žalovaného družstva vydal předmětný majetkový podíl a matka žalobce projevila dobrou vůli vůči dlužníkovi. Aby vyplacení jejího vypořádacího podílu nezpůsobilo žalovanému ekonomické obtíže, v dobré víře souhlasila s odložením vypořádání svého členství v žalovaném tak, že splatnost vyplacení majetkového podílu nastane až na základě její výslovné žádosti učiněné alespoň po uplynutí 7 let od uzavření smlouvy a tak byla také smlouva stranami vykládána.

13. Dále odvolatel poukázal na skutečnost, že po smrtí své matky a seznámení se dědiců s obsahem smlouvy, dědicové bezodkladně zahájili s žalovaným jednání o výplatě předmětného majetkového podílu, o níž byl následně žalovaný formálně požádán dopisem ze dne 11. 11. 2014. Žalovaný však v průběhu jednání v rozporu se svým předchozím jednáním vůči matce žalobce prohlásil nárok za promlčený, a to údajně již od roku 2008, což podle odvolatele zcela odporuje smyslu a účelu smlouvy. Proto jakékoli případné promlčení nároku na výplatu vypořádacího podílu nelze klást za vinu žalobci, resp. jeho matce, nýbrž žalovanému, jenž ve zlé víře zneužil dobré vůle matky žalobce, jejího slabšího postavení a její dobré víry a svým jednáním ji úmyslně udržoval v omylu ohledně běhu promlčecí lhůty pro uplatnění jejího práva na výplatu majetkového podílu. To podle odvolatele svědčí o nepoctivosti pohnutek žalovaného a o tom, že spíše než vlastními ekonomickými zájmy je žalovaný veden zlým úmyslem poškodit a sankcionovat věřitele za to, že uplatňuje svůj nárok v plné jeho výši, přičemž nemravnost jednání žalovaného je podle odvolatele o to závažnější, že se nejedná o ojedinělý případ, ale o systémově protiprávní postup vůči mnoha restituentům, s nimiž má žalovaný uzavřeny obdobné smlouvy jako se žalobcem, a kteří z pozice slabší strany vložili v žalovaného svou důvěru.

14. Podle odvolatele za zneužití výkonu práva lze považovat, obdobně jako v projednávaném případě, takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku.

15. Pro případ, že shora uvedenému návrhu nevyhoví, žádal žalobce odvolací soud, aby jak na řízení před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. neboť z účetní závěrky žalovaného, naposled zveřejněné v obchodním rejstříku, vyplývá, že žalovaný za účetní období roku 2019 realizoval tržby ve výši 20 635 000 Kč, jež několikanásobně převyšují jeho závazky. Z hlediska porovnání ekonomické síly tak jde o zřejmý nepoměr mezi účastníky řízení. Dále je na místě uvážit postup podle uvedeného ustanovení zákona, když soud I. stupně žalobu zamítl pouze pro námitku promlčení, přičemž žalobce nabyl coby právní nástupce své zesnulé matky nárok na vypořádání coby součást dědictví na samém sklonku promlčecí lhůty a výzvu k vydání majetkového podílu učinil bezprostředně po úmrtí matky a v dobré víře mimosoudně jednal se žalovaným.

16. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání a v tomto rozsahu též řízení, jež jeho vydání předcházelo a dospěl k níže uvedeným zjištěním a závěrům.

17. Odvolací soud vychází ze správných závěrů soudu I. stupně o skutkovém stavu věci, podle nichž [Anonymizováno], matka žalobce, uzavřela se žalovaným dne 11. 5. 1998 smlouvu o použití majetkového podílu (dále též jen „smlouva“), na základě níž propůjčila svůj majetkový podíl ve výši 973 917 Kč žalovanému pro účely jeho podnikání. V čl. III. smlouvy se žalovaný zavázal poskytovat [Anonymizováno] úroky ve výši 1 % ročně, přičemž podle čl. V. písm. b) smlouvy měl žalovaný vydat [Anonymizováno] majetkový podíl na její žádost po uplynutí 7 let ode dne podpisu smlouvy. Žalovaný platil [Anonymizováno] úroky podle smlouvy až do roku 2013, naposledy dne 20. 11. 2013. [Anonymizováno] zemřela dne [Anonymizováno] a podle usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 3. 11. 2014, č. j. 27 D 2070/2013-44, je žalobce jako jeden z dědiců a postupník předmětné pohledávky (postoupené jeho sestrou [Anonymizováno])po zemřelé [Anonymizováno] oprávněnou osobou v rozsahu jedné poloviny.

18. Dále odvolací soud vychází ze skutečnosti, že věřitel z předmětné pohledávky požádal žalovaného dopisem ze dne 11. 11. 2014, o zaplacení jedné poloviny majetkového podílu, tj. částky 486 958 Kč, avšak žalovaný dopisem ze dne 3. 12. 2014 sdělil, že podle žalovaného tato pohledávka (nyní projednávaná pohledávka [Anonymizováno]) je již promlčena a žalovaný bude tuto skutečnost namítat i při případném soudním řízení. Obdobně reagoval žalovaný i v emailové korespondenci ze dne 20. 1. 2015. Naopak věřitel trval na stanovisku, že právo na vypořádání daného majetkového podílu nadále v nezměněné podobě existuje, a to zejména v korespondenci žalobce ze dne 9. 12. 2014 a ze dne 9. 2. 2015. Žalovaný s ohledem na svůj názor na promlčení svého závazku vůči věřiteli, jakož i obdobných závazků vůči jiným osobám v obdobném smluvním postavení jako žalobce, následně účetně v prosinci 2015 odepsal své závazky v celkové výši 10 149 450,22 Kč. Konečně odvolací soud vychází též ze skutečnosti, že žalovaný v průběhu řízení namítl promlčení žalobou uplatněného nároku.

19. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud vychází z právního názoru, podle něhož rozhodným hmotným právem v souladu s § 3028 odst. 3 věty první a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., (občanského zákoníku) je občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (OZ), jakož i obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. (obchod. zák) ve znění účinném do 31. 12. 2013.

20. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně vychází z právního názoru, podle něhož právní institut promlčení je nedílnou součástí českého právního řádu a ve své nebývalé síle a významu umožňuje v rámci soukromého práva oslabit jakkoliv významný nárok podléhající promlčení, přičemž jedním z jeho smyslů je zachování právní jistoty a zejména představuje pobídku k včasnému výkonu práva, neboť uplynutím promlčecí lhůty dochází k oslabení práva a jeho nemožnosti uplatnění v soudním řízení.

21. Odvolací soud rovněž zastává právní názor, podle něhož není vyloučeno, aby i výkon uvedeného práva zakotveného v zákoně (vznášet námitku promlčení) byl shledán v rozporu s dobrými mravy a byla mu proto soudem odepřena právní ochrana.

22. Podle právního názoru odvolacího soudu, shodného s názorem soudu I. stupně, postup soudu podle § 3 odst. 1 OZ má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu šikanózním výkonem práva, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Pravidlem je i podle odvolacího soudu možnost uplatňovat námitku promlčení a pouze ojedinělou výjimkou z tohoto pravidla představuje situace, kdy je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

23. Podle právního názoru též odvolacího soudu by uplatnění námitky promlčení mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu, přičemž na úmysl poškodit tohoto účastníka právního vztahu je možno usuzovat je z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Z tohoto důvodu odvolací soud nemohl akceptovat výtky odvolatele kritizujícího soud I. stupně za to, že v projednávaném případě přísně vycházel pouze z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení vznesena a nezabýval se širším kontextem věci. Je tomu tak proto, že podle odvolacího soudu jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka není možno zvažovat na základě okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatňovaného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Okolnosti vedoucí k závěru o přímém úmyslu poškodit druhého účastníka vznesenou námitkou promlčení by přitom musely být natolik intenzivní a výjimečné, aby odůvodňovaly tak významný zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Uvedenému by mohlo např. odpovídat jednání dlužníka, jenž by působil na věřitele ne zcela dostatečně orientovaného v právním prostředí, aby nevymáhal svoji pohledávku za současného ujišťování věřitele o odhodlání dlužníka plnit a po uplynutí promlčecí doby by dlužník neočekávaně uplatnil námitku promlčení. To však není projednávaný případ.

24. V projednávaném případě řadu měsíců před promlčením uplatňovaného nároku věřitel prostřednictvím svého advokáta věděl, že žalovaný nehodlá uplatňovaný nárok uspokojit s ohledem na svůj právní názor o oslabení nároku vznesenou námitkou promlčení a ohledně střetu právních názorů advokátů věřitele a dlužníka na tuto otázku si advokáti intenzivně vyměňovali písemnou korespondenci. Je tak zřejmé, že obě strany ve srovnatelném postavení (zastoupeny advokáty) dlouho před promlčením nároku stály před volbou, zda uplatnit nárok u soudu (věřitel) a jak takovému nároku bude vzdorováno (dlužník).

25. Za shora uvedené situace, kdy žalovaný předem, před vypršením promlčecí doby, avizoval vznášení námitky promlčení, neshledal ani odvolací soud podmínky pro právní závěr, že v projednávaném případě byla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

26. Správnost závěru soudu I. stupně, že v projednávaném případě skutečně došlo k promlčení uplatněného nároku odvolací soud shledává při aplikaci § 122 OZ, § 340 obchod. zák. a § 391 a násl. obchod. zák. ve skutečnosti, že desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. marně uplynula dne 12. 5. 2015 (§ 122 odst. 2 OZ). Podal-li žalobce u soudu žalobu dne 27. 4. 2016, učinil tak až po marném uplynutí promlčecí doby.

27. Před odvolacím soudem nebyla úspěšná argumentace odvolatele, podle níž soud I. stupně bez řádného posouzení skutkového základu věci, slepě a formalisticky následoval právní názor vyslovený v dané věci Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 26. 5. 2020, č. j. 27 Cdo 3232/2018-119, když odmítl jakkoli znovu otevřít otázku promlčení nároku žalobce, neboť podle odvolacího soudu obsah spisu ani tvrzení uváděná odvolatelem v rámci jeho odvolací argumentace neumožňovala ani teoreticky uvažovat o tom, že by předmětný nárok promlčený uplynutím 10 leté objektivní promlčecí doby přece jen promlčen nebyl, a to ani v případě, že by byly zkoumány širší okolnosti uzavření smlouvy o použití majetkového podílu ze dne 11. 5. 1998.

28. Před odvolacím soudem nebyla úspěšná ani argumentace odvolatele, podle níž soud I. stupně nevzal v úvahu nerovnost smluvních stran, neboť, jak bylo uvedeno shora, již celou řadu měsíců před promlčením předmětného nároku obě strany byly zastoupeny advokáty a postavení stran nebylo postavením silné, práva znalé strany a na straně druhé strany slabé, práva neznalé.

29. Podle odvolacího soudu nebylo nutno doplňovat k prokazování skutečnosti, že se žalovaný stavěl obdobně i k jiným osobám majícím s ním uzavřeny obdobné smlouvy, když tuto skutečnost žalovaný nepopíral a tato vyplývala z celkové výše žalovaným „odepsaných“ závazků. Tato širší souvislost však podle odvolacího soudu nemohla vést ke změně náhledu odvolacího soudu na posouzení věci, a to právě s ohledem na možnost oprávněných domáhat se svých nároků u soudu, když řadu měsíců před uplynutím promlčecích lhůt jim muselo být rovněž známo stanovisko žalovaného, obdobně jako žalobci, že jejich nároky považuje žalovaný za promlčené.

30. Podle právního názoru odvolacího soudu v projednávaném případě nebyly dány podmínky k aplikaci § 150 o. s. ř., jak k tomuto závěru správně dospěl soud I. stupně. To je dáno skutečností, že na straně žalobce nejsou dány podmínky, za nichž by bylo možno postupem podle § 150 o. s. ř. žalobci neuložit povinnost nahradit úspěšnému žalovanému náklady řízení.

31. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Výkladem § 150 o. s. ř. je přitom třeba dovodit, že při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení apod.

32. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že to byly především okolnosti, jež vedly k soudnímu uplatnění nároku, jež neumožňují aplikovat § 105 o. s. ř., když žalobce svůj nárok uplatnil, ačkoli před zahájením řízení řadu měsíců věděl o tom, že žalovaný vznáší vůči vymáhanému nároku námitku promlčení a mohl si již před zahájením řízení spočítat i to, že v případě neúspěchu jej s jistotou bude stíhat povinnost k náhradě nákladů řízení při současném vědomí toho, jak se tato povinnost odrazí v jeho majetkové sféře.

33. Jestliže se s plným vědomím možných dopadů neúspěšného řízení žalobce rozhodl podat žalobu, nemohou být v projednávaném konkrétním případě dány okolnosti pro aplikaci § 150 o. s. ř.

34. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.

35. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný a podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., jakož i v souladu s § 7, 11 a 13 vyhl.č. 117/ 1996 Sb. (advokátní tarif) mu náleží proti neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 25 555 Kč představovaných náhradou nákladů na zastoupení advokátem za jím v odvolacím řízení vykonané 2 úkony právní služby, a to vyjádření se k odvolání žalobce a za účast při jednání odvolacího soudu, kdy výše odměny advokáta činí 10 260 Kč za úkon. Advokátovi žalovaného náleží i 2 režijní paušály 300 Kč. Zástupce žalovaného má podle § 137 odst. 3, odst. 4 o. s. ř. rovněž právo na náhradu za advokátem odvedenou DPH ve výši 4 435 Kč.

36. Proto bylo rozhodnuto v bodu II. výroku tohoto rozsudku tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 25 555 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

37. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto rozsudku.