o zaplacení částky 4 536 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2023, č. j. 45 Cm 97/2009-719

Předchozí řízení

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 25. 9. 2008 domáhal se žalobce, aby žalovaní 1) a 3) a původní žalovaný 2) [jméno FO] (dále též jen „původní žalovaní“) byl uznáni povinným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 4 536 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce je zastoupen akcionářem [jméno FO], který drží akcie představující 12,4% podíl na základním kapitálu žalobce (dále jen „žalující akcionář“) Žalobce uvedl, že žalovaní byli v roce 2003 členy představenstva žalobce. Žalobce vydal dne 1. 11. 2003 emisi dluhopisů s výnosem 20 % ročně. Žalobce považuje takový výnos za zcela nestandardní a za podobných podmínek na kapitálovém trhu nedosažitelný. Žalobce sice dosahuje uspokojivých hospodářských výsledků, avšak většinu zisků konzumuje výplata výnosů z uvedených dluhopisů. K 5. 11. 2007 byl upsáno 162 ks dluhopisů v celkové nominální hodnotě 8 100 000 Kč. Každoročně tedy žalobce vyplácí na výnosech z těchto dluhopisů 1 620 000 Kč. Pokud výše výnosů státních dluhopisů činí 4,84 % p. a. a průměrné úrokové sazby úvěrů poskytnutých bankami nefinančním podnikům nad 5 let činí 5,764 % p. a., vzniká žalobci škoda každý rok ve výši 14 % nominální hodnoty dluhopisů, tedy za léta 2003 až 2007 činí právě žalovanou částku. Porušení péče řádného hospodáře spočívá podle žalobce v tom, že původní žalovaní jako členové představenstva nezískali nepochybně výhodněji finanční prostředky z jiných zdrojů a prosadili model, kterým je obcházeno vyplácení dividend vyplácením výnosů z dluhopisů. Výčet akcionářů žalobce a výčet vlastníků dluhopisů však není shodný. Žalobci i akcionářům, kteří nejsou zároveň vlastníky dluhopisů, tím vzniká škoda.

2. Původní žalovaní se bránili tím, že s vydáním dluhopisů vyslovila souhlas valná hromada 99,83 % hlasů všech akcionářů, včetně právního předchůdce žalujícího akcionáře, a že v porovnání s ostatními možnostmi financování dospěli k závěru, že s přihlédnutím k požadavku banky na ručení, zajištění a pojištění je bankovní úvěr zhruba stejně nákladný jako dluhopisy, přičemž případné opoždění výplaty výnosů z dluhopisů by se řešilo dohodou mezi osobami, které pro společnost řadu let pracují, zatímco banka by neváhala zabavit žalobci majetek nebo jej poslat do konkursu.

3. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 3325/2016-246, zrušil Nejvyšší soud předchozí zamítavá rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Navrhuje-li podle Nejvyššího soudu představenstvo valné hromadě určité usnesení, kterým se následně bude řídit, jsou jeho členové povinni postupovat s péčí řádného hospodáře již při svolávání valné hromady a formulování návrhu usnesení, jakož i při poskytování relevantních informací akcionářům. Nepostupují-li tak členové představenstva a valné hromadě navrhnou usnesení, které je pro společnost nevýhodné, odpovídají společnosti za újmu způsobenou realizací přijatého usnesení, jako by takového usnesení nebylo. To platí o to více v situaci, kdy členové představenstva sami nebo spolu s osobami jednajícími s nimi ve shodě disponují počtem hlasů dostatečným k prosazení návrhu usnesení na valné hromadě. Vedle toho rozhodnutí o financování provozu společnosti je součástí obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží představenstvu. Nejde-li tedy o vyměnitelné nebo prioritní dluhopisy, není usnesení o emisi dluhopisů pokynem valné hromady, který by představenstvo muselo plnit, nýbrž pouhým stanovami předvídaným vnitřním omezením představenstva při vydávání dluhopisů. Pro posouzení, zda původní žalovaní jednali při vydání sporných dluhopisů s péčí řádného hospodáře, je tedy podle Nejvyššího soudu zcela bez významu, že o vydání dluhopisů rozhodla také valná hromada. Nejvyšší soud přisvědčil i názoru žalobce, že vydání dluhopisů může být jednáním porušujícím zákonná pravidla rozdělování zisku a jiných vlastních zdrojů, zejména tehdy, kdy by účelem emise dluhopisů bylo rozdělit mezi akcionáře a další osoby zisk za podmínek, za kterých byl společnost zisk ani jiné vlastní zdroje rozdělit nemohla. Z dosavadních skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však takový závěr podle Nejvyššího soudu nepodával.

4. Usnesením ze dne 1. 12. 2021, č. j. 6 Cmo 285/2021-426, potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o tom, že v řízení bude namísto zemřelého původního druhého žalovaného [jméno FO] pokračováno s žalovanými č. 2, 4 a 5.

Napadený rozsudek

5. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že řádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Po skutkové stránce zjistil, že původní žalovaní jako členové představenstva připravovali spornou VII. emisi dluhopisů k financování výstavby čerpací stanice. Předtím žalobce čerpal úvěry u [právnická osoba]., a i [Anonymizováno], v letech 1999 až 2001. Obě banky požadovaly poskytnutí zástavy a aval zajišťovací směnky od členů představenstva nebo významných akcionářů. Takovou nejistotu již členové představenstva zažít nechtěli. V době rozhodování o sporné emisi nebylo ještě pro stavbu vydáno stavební povolení, nebylo tedy jasné, kdy bude zapotřebí začít úvěr čerpat. Bylo jasné, že to bude dlouhodobý proces. Společnost disponovala nemovitostmi v hodnotě jen cca 10 mil. Kč, tj. nebylo co zastavit. V [právnická osoba] bylo žalovaným sděleno, že banka úvěry pro účely výstavby čerpacích stanic neposkytuje, navíc by banka požadovala vypracování znaleckého posudku na ocenění zástavy, jehož náklady by žalobce musel uhradit. Tvrzení banky si tehdy žalovaní neověřovali; u jednání jej dokládali vnitřním předpisem banky z roku 2003. Záměr využít dluhopisy k výstavbě čerpací stanice byl s akcionáři diskutován dlouhá léta, na valné hromadě dne 10. 6. 2003 pro něj hlasovalo 99,83 % všech akcionářů (zbylých 0,17 % akcií vlastnila manželka původního druhého žalovaného). Akcionářů bylo tehdy celkem 11. Valná hromada schválila i emisní podmínky. Dluhopisy byly emitovány po etapách; v první etapě k 1. 11. 2003 bylo upsáno 3 500 000 Kč, k 1. 4. 2005 dalších 4 650 000 Kč a naposledy 27. 5. 2005 ještě 400 000 Kč. Výnos ve výši 20 % byl vyplácen žalovanému 1), jeho dvěma dcerám, [jméno FO], pánům [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Ročně se vyplácel jen úrok, jistina měla být splacena až v den splatnosti, což se odlišuje od bankovního úvěru, kde se průběžně splácí i část jistiny. Žalovaní vypověděli, že si nechali zpracovat ekonomickou rozvahu, podle které s ohledem na bankovní poplatky nevycházelo financování dluhopisy tak nevýhodně, jak tvrdí žalobce. Stavební povolení k výstavbě čerpací stanice nabylo právní moci až 15. 9. 2004 a stanice byla do provozu uvedena po 17. 3. 2008. V reakci na hospodářskou krizi schválila schůze majitelů dluhopisů dne 6. 10. 2009 snížení výnosu dluhopisů na polovinu.

6. Soud prvního stupně dále zjistil, že v letech 1990 až 2002 činila průměrná roční inflace 12,1 %, že žalobce v roce 2003 vykazoval dlouhodobý majetek ve hodnotě 31 000 000 Kč (v roce 2013 už 39 000 000 Kč). Na dotaz soudu odpověděly banky [Anonymizováno] a [právnická osoba] tak, že se nemohou vyjádřit k tomu, za jakých podmínek by byly schopny poskytnout žalobci v roce 2003 úvěr, neboť společnost neznají. [právnická osoba] čerpal v roce 2003 u banky úvěr ve výši 4 000 000 Kč na výstavbu čerpací stanice, zajištěný pozemky, na nichž měla být stanice postavena; po výstavbě byla zástava rozšířena i na stavbu stanice. Úroková sazba činila 3měsíční [Anonymizováno] + 2,5 %, [Anonymizováno] hradil jednorázový poplatek 8 000 Kč, čtvrtletní poplatek za správu úvěru 2 400 Kč a závazkovou provizi 0,1 % ročně z nevyčerpané části úvěrového limitu. Náklady na ocenění zástavy nesla banka ze svého. Žalobce od roku 1991 až do roku 2014 nevyplácel dividendy. Soud nevyhověl žalobcovu důkaznímu návrhu na znalecký posudek ke stanovení průměrné úrokové míry k 10. 6. 2003 a 1. 11. 2003.

7. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by žalovaní porušili svou povinnost péče řádného hospodáře, ani že by společnosti vznikla škoda. Dospěl k závěru, že původní žalovaní přistoupili k emisi dluhopisů po zralé úvaze, zhodnotivše, že se jedná o osvědčený způsob financování, že na výstavbu čerpací stanice nelze získat úvěr od [právnická osoba], že členové představenstva a významní akcionáři nejsou ochotni zajistit úvěr avalem směnky a že žalobce nemá dostatek hodnotných nemovitostí, které by mohl k zajištění úvěru zastavit. Původní žalovaní si nechali zpracovat ekonomickou rozvahu a přihlédli i k tomu, že nebylo zřejmé, kdy bude třeba úvěr čerpat. Následující doba ukázala, že 20% úrok nezatížil žalobce natolik, že by nebyl schopen vyplácet akcionářům dividendy. Soud prvního stupně upozornil, že rozhodnutí členů představenstva je třeba posuzovat k datu, kdy sporné rozhodnutí učinili. V případě bankovního úvěru by žalobce musel již od počátku splácet i jistinu, zatímco v případě dluhopisů vyplácel průběžně jen úrok a jistina se splácela až po dokončení investice, která tudíž již žalobci přinášela zisky. K upisování dluhopisů docházelo postupně. Podle soudu prvního stupně nelze srovnávat jen úrokovou sazbu, ale také další podmínky financování. Pokud byla průměrná inflace 12 %, nebyl úrok ve výši 20 % nadhodnocený. Emise dluhopisů tedy společnosti nezpůsobila ztráty, nebyla neadekvátním ziskem, žalobce naopak až na sporadické výkyvy vykazoval zisk. Kromě žalujícího akcionáře nikdo z akcionářů ostatně dividendy nepožadoval, nýbrž akcionáři dávali přednost zhodnocení svých akcií dalšími investicemi do společnosti. Sporné dluhopisy nelze srovnávat se státními. Žalovaní tak podle soudu prvního stupně prokázali, že jednali s péčí řádného hospodáře a že společnosti škoda nevznikla.

8. Závěrem se soud prvního stupně vyjádřil k námitce promlčení tak, že v projednávané věci není žalován úrok, a proto se na žalovaný nárok nepoužije judikatura o promlčení úroků. Důvodná by však mohla být námitka promlčení ve vztahu k úrokům vyplaceným dříve než 4 roky před podáním žaloby. Soud prvního stupně se však vzhledem k závěru o neexistenci nároku otázkou promlčení nezabýval. O nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř. za situace, kdy žalovanými jsou dva stále aktivní členové představenstva, kterým by náklady měla platit společnost. Žalujícímu akcionáři potom nelze uložit, aby náklady platil ze svého.

Odvolání a vyjádření k nim

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce a také žalovaní 1), 2) a 3).

10. Žalobce napadl odvoláním oba výroky napadeného rozsudku. Připomněl, že nemusel prokazovat, že původní žalovaní nevykonávali své funkce s péčí řádného hospodáře. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že původní žalovaní přistoupili k emisi dluhopisů po zralé úvaze. Pokud se úrokové sazby za korunové úvěry nefinančním podnikům pohybovaly v květnu 2003 podle statistiky ČNB ve výši 3,7 % p. a., je úročení dluhopisů sazbou 20 % p. a. zcela zjevným nepřiměřeným úročením, které porušuje princip jednání s péčí řádného hospodáře. Výši úroku je třeba posoudit s ohledem na dobu, kdy o emisi dluhopisů bylo rozhodnuto, a nelze ji tedy obhajovat s odkazem na následný vývoj, jak činí soud prvního stupně. Soud prvního stupně odhlédl i od námitky žalobce, že ekonomická rozvaha předložená žalovanými není datována a není z ní ani zřejmé, kdo ji vytvořil. Nelze tedy z daného důkazu dovodit, že ekonomická rozvaha byla k dispozici v době rozhodování o emisi. Stejně tak není pravdou, že by původní žalovaní ověřovali možnost získání úvěru u [právnická osoba], neboť pro takové ověření by podle vyjádření žalovaného 3) bylo zapotřebí nechat zpracovat znalecký posudek, který však původní žalovaní odmítli s odkazem na poplatek za zpracování. Rovněž původní žalovaní neověřili možnost získat úvěr u jiných bank, přičemž žalovaný prokázal, že [Anonymizováno] ve stejném období poskytla [právnická osoba] úvěr za stejným účelem. Vedle toho není pravdou, že by inflace v roce 2003 dosahovala 12,1 %, což byla inflace za období 1990-2002. Po roce 2000 se inflace pohybovala kolem inflačního cíle ČNB ve výši 2 %, přičemž pro aktuální investici není rozhodná historická inflace, nýbrž aktuální očekávání spotřebitelů. Žalobce rovněž vytkl soudu prvního stupně, že nevyhodnotil důkaz výnosností otevřeného podílového fondu korporátních dluhopisů, která v roce 2003 činila 2,9 % p. a. a v roce 2004 3,95 % p. a., z čehož plyne, že výnos 20 % p. a. z korporátního dluhopisu byl výnosem nepřiměřeným. Soud prvního stupně však z uvedeného důkazu neučinil žádný závěr. Soud prvního stupně dále odmítl důkaz znaleckým posudkem k určení průměrné míry výnosu z emise korporátních dluhopisů obvyklé v místě a čase. Podle žalobce tedy neúplně zjistil skutkový stav věci.

11. Žalobce dále vytkl soudu prvního stupně, že pro posouzení věci není podstatné, že úvěr u banky by bylo třeba čerpat do stanovené doby. Představenstvo jednající s péčí řádného hospodáře by podle žalobce podepisovalo úvěrovou smlouvu až ve chvíli, kdy by mělo zajištěnu veškerou dokumentaci potřebnou pro zahájení stavby. Soud prvního stupně by pouhým porovnáním úroku z dluhopisů s podmínkami úvěru pro [právnická osoba] zjistil, že úročení úvěru je výhodnější, přičemž výše poplatků za úvěr je marginální vůči vyplaceným úrokům z dluhopisů. Jako zástava uvedeného úvěru přitom stačil pozemek a stavba čerpací stanice. Soud prvního stupně rovněž pominul odpověď [Anonymizováno] ze dne 24. 11. 2022, podle které uvedená banka v rozhodné době poskytovala úvěry na výstavbu čerpacích stanic pohonných hmot a nevyžadovala osobní ručení členů představenstva, pokud existovala zástava. Interní předpis [právnická osoba], který zakazoval financování čerpacích stanic, nabyl účinnosti až po rozhodnutí o vydání dluhopisů. Žalobce poukázal i na to, že v letech po vydání dluhopisů vykazoval provozní zisk v řádu milionů Kč, který však byl použit na úhradu úroků z dluhopisů, pročež žalobce nebyl schopen vyplácet dividendu. Za situace, kdy někteří akcionáři nejsou zároveň majiteli dluhopisů, představuje taková výplata úroků rozdělování zisku obcházející kogentní ustanovení zákona. Z napadeného rozsudku však vůbec nelze seznat, jak se soud prvního stupně s posledně uvedenou argumentací žalobce vypořádal. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaní č. 1, 2 a 3 napadli odvoláním pouze výrok II. o nákladech řízení. Uvedli, že se museli bránit žalobě formálně podané žalobcem, byli v řízení úspěšní a důvody zvláštního zřetele hodné, na základě nichž by soud neměl přiznat náklady řízení, dány nejsou. Navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a přiznal jim náklady řízení před soudy všech stupňů.

13. Žalovaní č. 1 a 3 se vyjádřili k odvolání žalobce tak, že žalobce vůbec neprokázal, zda vůbec došlo k výplatě výnosů z dluhopisů a v jaké výši. Žaloba je postavena jen na jeho výpočtech, které navíc neodrážejí postupné upisování dluhopisů. Zároveň odvolání žalobce nic nevypovídá o podmínkách, které existovaly v bankovním sektoru v době před dvaceti lety, kdy původní žalovaní rozhodovali o financování projektu žalobce. Kromě srovnání úroků a výnosů zvažovali původní žalobci i možná rizika spočívající zejména v závislosti na bance. Skutečnost, že v uvedené době bylo teoreticky možné zajistit úvěr na výstavbu čerpací stanice pohonných hmot bez ručení, není důkazem toho, že takový úvěr by byl pro žalobce dostupný za reálně splnitelných podmínek. Žalovaní upozornili i na skutečnost, že společnost nevyplácela dividendy za celou dobu své existence, tj. bez ohledu na emisi předmětných dluhopisů.

14. Žalovaná č. 2 ve svém vyjádření upozorňuje na skutečnost, že bankovní úvěry a dluhopisy se svou povahou (mj. i zajištěním) zásadně liší a pouhým porovnáním úroků nelze dojít k relevantním závěrům. Stejně tak nelze srovnávat úvěruschopnost žalobce a [právnická osoba], který měl v roce 2002 mj. obrat přes 800 mil. Kč. Chce-li určitá korporace zajistit atraktivitu svých dluhopisů pro investory, musí nabídnout dostatečně atraktivní úročení, aby tím vyvážila rizika spojená s vlastnictvím korporátních dluhopisů. Stejně tak úročení dluhopisů emitovaných velkými korporacemi je podstatně odlišné od dluhopisů vydaných malou společností, jako je žalobce. A podílové fondy do dluhopisů malých korporací neinvestují. Pro žalobce měly dluhopisy výhodu v podobě flexibility. Žalovaná považuje za prokázané, že žalobce neměl reálnou možnost získat úvěrové financování. Upozorňuje i na svou námitku promlčení, podle které se úroky nepromlčují postupně, ale vždy jako celek, a to od okamžiku, od kterého začaly běžet.

15. Žalovaný č. 5 ve svém vyjádření upozorňuje, že k přenosu důkazního břemene ohledně jednání s péčí řádného hospodáře dochází až poté, co žalobce tvrdí a prokáže vznik škody a příčinnou souvislost mezi škodou a tvrzeným porušením povinnosti. Žalobcova tvrzení o vzniku škody jsou však podle žalobce nedostatečná. Žalovaný č. 5 je stejně jako ostatní žalované toho názoru, že porovnávat úročení dluhopisů a bankovních úvěrů bez dalšího nelze. Podle žalovaného č. 5 nebylo povinností původních žalovaných ověřovat možnost získání úvěru u jiných bank, neboť pro takové banky by žalobce byl subjektem bez historie, a lze tudíž stěží předpokládat, že jejich přístup byl jiný, než v případě [právnická osoba]. Péče řádného hospodáře nemá být detektivním pátráním, neboť v takovém případě by rozhodování statutárního orgánu bylo ochromeno neustálým zjišťováním, zda pro společnost neexistuje výhodnější varianta. Možnost získání bankovního úvěru se původním žalovaným musela jevit jako nereálná, neboť podnik nedisponoval nemovitostmi vhodnými k zajištění úvěru a žalovaným nelze vyčítat, že nebyli ochotni úvěr zajistit směnečným rukojemstvím. Žalovaný č. 5 navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

16. Žalovaná č. 4 se k nařízenému odvolacímu jednání nedostavila, přestože jí bylo řádně doručeno předvolání. Odvolací soud proto věc projednal v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

Posouzení věci odvolacím soudem

17. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že všechna odvolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že důvodné je jen odvolání žalovaných proti výroku II. napadeného rozsudku; odvolání žalobce naproti tomu důvodné není.

18. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, kterým si opatřil dostatečný skutkový podklad pro právní posouzení věci. Jeho skutkové závěry odpovídají obsahu spisu a odvolací soud z nich ve svých následujících úvahách vychází.

19. Předně považuje odvolací soud za nezbytné konstatovat, že žalobce společnosti na náhradu škody proti původním žalovaným se podle § 3079 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. řídí právními předpisy platnými před 1. 1. 2014, neboť k porušení povinností původních žalovaných mělo dojít také před 1. 1. 2014.

20. Podle § 194 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění platném v roce 2003 (dále jen „obch. zák.“), představenstvo se řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Jejich porušení nemá vliv na účinky jednání členů představenstva vůči třetím osobám. Nestanoví-li tento zákon jinak, není nikdo oprávněn dávat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti (odstavec 4). Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy (odstavec 5).

21. Odvolací soud je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí, a podle kterého zejména je pro odpovědnost původních žalovaných za porušení péče řádného hospodáře bez významu, že o vydání dluhopisů rozhodla též valná hromada.

22. Odvolací soud souhlasí s žalobcovou argumentací, že ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně nelze bez dalšího dospět k závěru, že by žalobci žádná škoda nevznikla. Škoda měla podle žalobce spočívat v rozdílu mezi úroky zaplacenými skutečně žalobcem vlastníkům vydaných dluhopisů a náklady, které by žalobce nesl v případě alternativního financování bankovním úvěrem. Předpokladem zjištění takové škody by bylo prokázání skutečnosti, že podnikatelský záměr žalobce spočívající ve výstavbě čerpací stanice pohonných hmot byl za tehdejší situace na bankovním trhu a s přihlédnutím k finanční situaci žalobce v dané době financovatelný bankovním úvěrem za podmínek výhodnějších, než které žalobci zajišťovala sporná emise dluhopisů. Soudem prvního stupně oslovené banky odmítly na přímo položený dotaz soudu prvního stupně odpovědět s tím, že by potřebovaly bližší údaje o situaci žalobce v tehdejší době. Žalovaní uváděli řadu skutečností, ze kterých vyplývají pochybnosti o úvěruschopnosti žalobce v době vydání sporných dluhopisů, zejména nedostatečný objem majetku společnosti, který by mohl sloužit jako zástava a neochotu členů představenstva a významných akcionářů ručit za úvěr ve formě avalu zajišťovací směnky. Samotná skutečnost, že jiná společnost ([právnická osoba]) byla schopna v uvedené době takový bankovní úvěr získat, ještě nevypovídá nic o úvěruschopnosti samotného žalobce, který byl společností odlišnou. Byl-li pak žalobce relativně menším (s ohledem na majetek, obrat atd.) subjektem, lze v jeho případě předpokládat větší požadavky bank na zajištění takového úvěru a vyšší požadovanou úrokovou sazbu, zejména za situace, kdy žalobce požadoval úvěr naopak ve vyšší částce. Ze stejného důvodu pak nelze bez dalšího vycházet ze statistik průměrné výše úrokových sazeb úvěrů pro nebankovní podnikatelské subjekty, vedených Českou národní bankou, neboť takové statistiky zohledňují samozřejmě jen poskytnuté úvěry, tj. úvěry těm subjektům, které banky vyhodnotily jako úvěruschopné a zároveň kterým poskytnuté úvěrové podmínky vyhovovaly. Už vůbec pak nelze úrokovou míru sporných dluhopisů srovnávat s výnosností podílových fondů korporátních dluhopisů, které z povahy své činnosti investují do dluhopisů obchodovaných na veřejných trzích. Takové dluhopisy vydávají velké korporace a jejich úrokové sazby se podstatně odlišují od sporných dluhopisů, které vydávala relativně malá společnost svým akcionářům a dalším spřízněným osobám.

23. Odvolací soud je toho názoru, že vznik škody by za dané situace mohl být prokázán jen znalecky, a to znalcem z oboru ekonomiky, který by při znalosti bankovního trhu z rozhodného období posoudil na základě analýzy majetku žalobce a jeho podnikatelského záměru úvěruschopnost žalobce a odhadl podmínky, za kterých by banky byly případně schopny žalobci úvěr poskytnout. Žalobce však takový důkaz nikdy ani nenavrhl a podle odvolacího soudu bylo nadbytečné poučovat jej o potřebě takový důkaz navrhovat, neboť soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti vedou k závěru, že původní žalovaní jednali při rozhodování o vydání dluhopisů s péčí řádného hospodáře.

24. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí citoval svou předchozí judikaturu, podle které „člen představenstva odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce - nikoliv za výsledek své činnosti. […]. Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, tak není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání. Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí (k tomu v zahraniční rozhodovací praxi obdobně například usnesení německého Spolkového soudního dvora ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. II ZR 202/07, odst. 11, či rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. II ZR 86/11, odst. 30, které jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách německého Spolkového soudního dvora www.bundesgerichtshof.de). Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod R 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.“

25. S žalovanými tedy nutno souhlasit v tom, že otázku, zda původní žalovaní jednali při rozhodnutí o vydání dluhopisů s péčí řádného hospodáře, je třeba posuzovat z pohledu jejich znalostí a ekonomické situace v první polovině roku 2003. Žalobci nutno přisvědčit v tom, že v uvedené době rozhodně inflace nedosahovala 12 % a pro rozhodnutí investorů zajisté není podstatná historická inflace, která v 90. letech takové výše skutečně dosahovala, nýbrž inflace vykazovaná v době rozhodování a očekávání investorů ohledně vývoje inflace v budoucnosti. Investor totiž žádá takové zhodnocení své investice, které odpovídá jiným podobným investicím dostupným na trhu, a zároveň vyhodnocuje riziko, že se mu investice nevrátí. Čím vyšší je tedy riziko nesplacení, tím vyšší výnos musí dlužník (emitent dluhopisů) nabídnout.

26. Součástí Nejvyšším soudem akcentovaného pohledu ex ante je také přihlédnutí ke stavu právního řádu a judikatury v dané době. Po členovi představenstva nelze požadovat, aby předjímal judikatorní závěry, k nimž soudy dospějí až mnoho let poté, co činil rozhodnutí (viz také Nejvyšším soudem v projednávané věci citovaný rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod R 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V roce 2003 byla judikatura k obsahu povinnosti péče řádného hospodáře „v plenkách“ a o mnoho lépe na tom nebyla ani tuzemská právní věda. Po původních žalovaných proto nelze v současné době ex post požadovat, aby předložili listinné důkazy o tom, že v době rozhodování o vydání dluhopisů disponovali podklady a ekonomickými rozbory, jestliže z tehdejšího stavu právní úpravy a judikatury taková povinnost nevyplývala. Požadavky na informovanost členů statutárních orgánů totiž Nejvyšší soud dovodil až v shora citovaném rozhodnutí z roku 2016. Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže při posuzování rozhodování původních žalovaných vycházel především z jejich účastnických výpovědí.

27. Z účastnických výslechů žalovaných se především podává, že původní žalovaní měli v době rozhodování o vydání sporných dluhopisů zkušenosti jak s financováním aktivit žalobce prostřednictvím bankovních úvěrů, tak prostřednictvím dluhopisů, které žalobce prodával svým akcionářům a spřízněným osobám. Původní žalovaní tak oprávněně očekávali, že v případě bankovního úvěru budou podmínky jeho zajištění podobné jako u předchozích úvěrů, tj. prostřednictvím zástavního práva a avalované zajišťovací směnky, přičemž žalobce disponoval omezeným majetkem způsobilým k zastavení a původní žalovaní vzhledem k svému věku již nechtěli riskovat vlastní majetek avalováním zajišťovací směnky. Navíc [právnická osoba], jejímž klientem žalobce byl, v té době úvěry na výstavbu čerpacích stanic pohonných hmot neposkytovala a žalobce by se tedy musel poohlédnout jinde. Kromě toho jsou bankovní úvěry pravidelně spojeny s řadou omezení, kterými banky dále zajišťují splácení úvěru, jako je pravidelné reportování o hospodářských výsledcích, apod. V dané době žalobce ještě nedisponoval stavebním povolením, a nevěděl tedy přesně, kdy bude potřebovat úvěr čerpat. S úvěrem by byly spojeny další náklady vedle úroku, zejména na ocenění zástavy nebo bankovní poplatky. K tomu nutno doplnit, že v roce 2003 byly ještě v živé paměti značné potíže bankovního sektoru z konce 90. let, pročež původním žalobcům nelze přičítat k tíži, že bankovnímu financování nebyli naklonění.

28. Naproti tomu dluhopisové financování představovalo pro žalobce řadu výhod. Žalobce nemusel poskytovat žádné zajištění, dluhopisy bylo možné vydávat postupně podle aktuálních potřeb, dluhopisy žalobce předpokládal prodat akcionářům a dalším spřízněným osobám, s nimiž bylo jednodušší jednat v případě finančních obtíží, než tomu bývá s bankou. U dluhopisů se přitom před splatností vyplácí pouze úroky, jistina se splatí jednorázově až v den splatnosti. Takové financování představovalo pro podnikatelský záměr spočívající ve výstavbě čerpací stanice výhodu, neboť výdělky z prodeje pohonných hmot mohl žalobce očekávat až po dokončení výstavby, která nutně musela určitou dobu trvat. Na rozdíl od žalobce považuje odvolací soud za podstatnou i výhodu spočívající ve flexibilním čerpání prostředků formou prodeje dluhopisů. Pro společnost velikosti žalobce je zajisté důležité, že má předem zajištěno financování podstatného podnikatelského záměru, neboť takový záměr i před vydáním stavebního povolení je spojen s určitými náklady (např. na projektovou přípravu, výběr zhotovitele apod.). Tyto náklady by představovaly ztrátu společnosti tehdy, jestliže by až po vydání stavebního povolení zjistila, že není schopna výstavbu financovat. Za tyto výhody však žalobce musel zájemcům o dluhopisy nabídnout podstatně vyšší úrokovou sazbu, která by vyrovnala rizika spojená s případným nesplacením dluhopisů. Tato rizika zvyšovala i skutečnost, že náklady na výstavbu čerpací stanice tvořily poměrně velký podíl na majetku žalobce. Původní žalovaní se přitom se záměrem vydat dluhopisy, včetně emisních podmínek, obrátili v souladu se stanovami žalobce na valnou hromadu, která uvedený závěr schválila téměř všemi akcionáři. Vzhledem k výši úrokové sazby si akcionáři museli být vědomi toho, že splátky úroků z dluhopisů podstatně omezí výplatu dividend. Přesto s emisí souhlasili i ti, kteří si následně dluhopisy nekoupili. Lze tedy uzavřít, že původní žalovaní ani akcionáři žalobce nepovažovali v uvedené době vydání dluhopisů za zásah do práva na podíl na zisku.

29. K otázce obcházení pravidel pro výplatu dividend potom odvolací soud poukazuje na tvrzení samotného žalobce, že společnost vždy disponovala dostatečným provozním ziskem, který splátku úroků umožnil, a až na několik výjimek vykazovala i po výplatě úroků z dluhopisů jistý, byť malý zisk. Odvolací soud tedy konstatuje, že rozhodnutí původních žalovaných o dluhopisovém financování, včetně výše nabídnuté úrokové sazby, lze považovat za rozumné a dostatečně podložené, byť úroková sazba ve výši 20 % na první pohled může vypadat podezřele. Původní žalovaní tedy ani podle odvolacího soudu neporušili standard péče řádného hospodáře.

30. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 potvrdil ve výroku I. o věci samé.

Náklady řízení

31. K odvolání žalovaných č. 1) až 3) odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu, podle které je § 150 o. s. ř. mimořádným procesním institutem, jehož aplikace má být výjimkou, nikoli pravidlem. Sloužit má k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tj. k dosažení spravedlnosti pro účastníky. Při zvážení aplikace citovaného ustanovení pak má soud zvážit i skutečnost, že ke vzniku sporu přispěla třetí osoba (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12). I odvolací soud si je vědom skutečnosti, že žalobu v projednávané věci podal za žalobce žalující akcionář, kterého povinnost nahradit žalovaným náklady řízení pravděpodobně osobně nepostihne. Vážit je však třeba i práva žalovaných, kteří byli vystaveni dlouholetému soudnímu řízení, které si na jejich straně vyžádalo nemalé náklady. V řízení přitom nebylo ani tvrzeno, že by nebylo v možnostech společnosti náklady řízení žalovaným nahradit. Odvolací soud je proto toho názoru, že spravedlivým řešením je v projednávané věci náhradu nákladů řízení přiznat ve věci úspěšným žalovaným (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

32. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 3) podle § 220 odst. 1 per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, že žalovaným 1), 2) a 3) přiznal náhradu nákladů řízení. Žalovaní č. 4) a 5) se proti výroku o nákladech řízení neodvolali; uvedený výrok tak vůči nim nabyl právní moci.

33. Původním žalovaným vznikly v době jejich společného zastupování [Jméno advokátky C] náklady na právní zastoupení spočívající v celkem 12,5 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast u jednání soudu prvního stupně dne 20. 10. 2011, 3. 5. 2012, 11. 9. 2012, 15. 1. 2013, 19. 2. 2013, 14. 3. 2013, sepis podání z 20. 10. 2011, závěrečného návrhu z 14. 3. 2013, vyjádření k odvolání z 22. 1. 2014, účast u odvolacího jednání dne 21. 4. 2015 a sepis vyjádření k dovolání z 18. 12. 2015). Za každý úkon přísluší podle § 8 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměna ve výši 26 460 Kč, zvýšená podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu pro zastupování 3 osob na 2,4násobek, tj. na 63 504 Kč. Za 12,5 úkonu právní služby to činí 793 800 Kč, k čemuž třeba připočítat 13 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, tj. celkem 797 700 Kč. Z toho na žalované č. 1) a 3) připadají 2/3, tj. 531 800 Kč, a na původního žalovaného č. 2 jedna třetina, tj. 265 900 Kč.

34. Po smrti původního druhého žalovaného vznikly žalovaným č. 1) a 3) další náklady na zastupování [jméno FO], a to ve formě odměny za procesní odvolání ze 14. 8. 2020, účast u jednání soudu prvního stupně dne 8. 6. 2022, 21. 9. 2022, 31. 10. 2022, 7. 12. 2022 a 16. 1. 2023, a dále za sepis podání ve věci samé ze dne 11. 7. 2022, 25. 10. 2022, 30. 11. 2022 a závěrečného návrhu z 6. 1. 2023, tj. 9,5 úkonu právní služby, za které přísluší odměna ze stejného základu, ovšem zvýšená na 1,6násobek pro zastupování dvou účastníků (42 336 Kč) a 10 režijních paušálů, celkem 405 192 Kč. Po připočtení nákladů z předchozí části řízení tak žalovaným č. 1) a 3) vznikly náklady v celkové výši 936 992 Kč.

35. Žalované č. 2) vznikly po jejím vstupu do řízení náklady na zastupování [Jméno advokáta B], spočívající rovněž v 9,5 úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, procesní odvolání z 6. 3. 2019, účast u jednání dne 8. 6. 2022, 21. 9. 2022, 31. 10. 2022, 7. 12. 2022 a 16. 1. 2023, sepis podání ve věci samé z 22. 7. 2022, 14. 9. 2022 a závěrečného návrhu z 6. 1. 2023), za které přísluší odměna ve výši 251 370 Kč, 10 režijních paušálů po 300 Kč a náhradu za 21 % DPH ve výši 53 417,70 Kč, tj. celkem 307 787,70 Kč. K tomu je třeba přičíst náklady ve výši 265 900 Kč, které žalovaná č. 2 zdědila po svém procesním předchůdci. Žalované č. 2 proto přísluší náhrada nákladů řízení v celkové výši 573 687,20 Kč.

36. O nákladech řízení před odvolacím soudem potom odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalované č. 4), byť plně úspěšné, žádné náklady nevznikly.

37. Žalovaným č. 1) a 3) vznikly v odvolacím řízení náklady na odměnu jejich právní zástupkyně za 2,5 úkonu právní služby (vyjádření k odvolání ve věci samé, procesní odvolání, účast u odvolacího jednání), která činí celkem 105 840 Kč, k čemuž je třeba připočítat tři režijní paušály po 300 Kč. Celkem tak náklady žalovaných č. 1 a 3 v odvolacím řízení činí 106 740 Kč.

38. Žalované č. 2) vznikly rovněž náklady na odměnu jejího právního zástupce za 2,5 úkonu právní služby po 26 640 Kč, tj. 66 600 Kč, dále na 3 režijní paušály po 300 Kč, (celkem 900 Kč), na náhradu cestovného právního zástupce z [Anonymizováno] a zpět (2 x 99 km, 1:07 hod., www.mapy.cz, osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 6,9 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 467/2022 Sb.), v částce 1 592,50 Kč, náhradu za promeškaný čas v rozsahu dvakrát tří půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 600 Kč a náhradu za 21 % DPH ve výši 14 509,40 Kč. Náklady žalované č. 2 tak v odvolacím řízení činily celkem 83 601,90 Kč.

39. Žalovaný č. 5) byl v odvolacím řízení zastoupen opatrovníkem, jehož náklady platí stát. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. je tyto náklady povinen zaplatit státu neúspěšný žalobce. Výši těchto nákladů urči soud prvního stupně samostatným usnesením.