o zaplacení 7 956 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2021 č. j. 74 Cm 1/2020-112

1. Žalobci se žalobou domáhali vyplacení vypořádacího podílu za družstevní podíl v žalovaném bytovém družstvu. Žalobci žádali vyplacení vypořádacího podílu odpovídajícího výši tržní hodnoty družstevního podílu, ohledně níž předložili znalecký posudek, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 51678/2017.

2. Ve věci Městský soud v Praze rozhodl dne 24. 2. 2021 rozsudkem č. j. 74 Cm 1/2020-112 tak, že „Žaloba, kterou mělo být uloženo žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) částku 7 956 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.“ (výrok I.) a dále, že „Žalobci a) a b) jsou povinni uhradit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 262 231,20 Kč k rukám právního zástupce žalovaného.“ (výrok II.).

3. Soud prvního stupně rozhodl na základě následujících - stěžejních skutečností a závěrů:

a) Členství zaniklo žalobcům v družstvu až k 16. 1. 2018 (viz rozsudek sp.zn. 74 Cm 79/2019 a § 619 z. o. k.). Žalovaný předtím opakovaně rozhodl o vyloučení žalobců z družstva, přičemž důvodem bylo vždy nesplnění závazku k úhradě dalšího členského vkladu. V případě prvního vyloučení se jednalo o první splátku (podíl na 25% části z pořizovací ceny domu), dále o (také) dlužné měsíční splátky. Soud vzal za prokázané, že žalobci nic na další členský vklad neuhradili. To se podává důkazy výpisy z účtů žalovaného, na které měly být splátky hrazeny. Lze tedy uzavřít, že neprokázali své tvrzení, že uhradili první splátku na 25% kupní ceny domu, a (nejméně) do 31. 10. 1997 neuhradili ani měsíční splátky. Žalobci tvrdili, že jim žalovaný změnu účtu od 1. 11. 1997 neoznámil; soud uvěřil žalovanému, že tak neučinil proto, že se domníval, že žalobci jsou z družstva platně vyloučeni. Až v roce 2012 bylo rozhodnuto, že žalobci jsou členy družstva (poté žalovaný opět přistoupil k jejich vyloučení). Žalovaný tedy s žalobci jako s členy družstva nejednal a nové číslo účtu pro úhradu splátek dalšího členského vkladu jim nesdělil. Nicméně argumentace žalobců o nesdělení čísla účtu žalovaným je zarážející v tom ohledu, že žalobci tvrdí, že spláceli měsíční splátky dalšího členského vkladu na účty jimi uvedené. Tato argumentace žalobců byla vyvrácena. Bylo totiž prokázáno, že žalobci tvrzené platby nebyly určeny na splátky dalšího členského vkladu, ale jednalo se o platbu na nájemné a služby. Tato skutečnost plyne z důkazu evidenčními listy, kde je uvedena výše předpisu a také účet, na který má být hrazeno. Žalobci vždy hradili předepsané částky na předepsaný účet. Žalobkyně a) osobně převzala členský list, kde bylo uvedeno, na jaký účet má splácet nejen první splátku, ale všechny měsíční splátky dalšího členského vkladu. Žalobci na tento účet nic neuhradili, a museli vědět, že platí na účet jiný, který s úhradou dalšího členského vkladu nemá nic společného.

b) Žalobci se tak domáhají vypořádání na základě judikatury Nejvyššího soudu - jeho rozhodnutí ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. 27 Cdo 5168/2017, jež akcentuje zásadu spravedlnosti „Výklad umožňující bytovému družstvu vyplatit členovi, jehož účast v družstvu zanikla, na vypořádací podíl částku představující zlomek skutečné (tržní) hodnoty jeho členského podílu a současně fakticky tuto hodnotu získat, považuje Nejvyšší soud za nepřijatelný (vedoucí ke zjevně nespravedlivým důsledkům).“ Tento výklad není ničím novým, jelikož původně byl obsažen i v judikatuře týkající se obchodních společností (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 513/2005 ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Cdo 752/2011 ze dne 27. 7. 2011 a sp. zn. 29 Cdo 3610/2013 ze dne 29. 4. 2014). Tato judikatura vedla i k zakotvení § 36 odst. 3 z. o. k. do současného právního řádu. Je tak potřeba určit, že vypořádání, kterého se domáhají žalobci má svůj původ ve spravedlnosti a nikoliv ve formální zákonné úpravě. V rámci spravedlnosti je ve výše uvedené judikatuře zmiňováno, že „Zanikne-li totiž členu bytového družstva účast, přijde o majetkovou hodnotu v podobě členského podílu, přičemž tuto hodnotu fakticky získá družstvo tím, že může s „uvolněným“ bytem volně (v souladu se zákonem a stanovami) nakládat - pronajmout jej jinému členovi družstva, přijmout nového člena družstva či byt za podmínek stanovených v § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. prodat (jak tomu ostatně bylo i v projednávané věci). V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že jde o majetkovou hodnotu, s níž se na „bytovém trhu“ obchoduje za ceny řádově odpovídající cenám, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky.“ Je zcela nepochybné, že žalovaný ukončením účasti žalobců získal formálně možnost nakládat s majetkovou hodnotou v podobě družstevního podílu, se kterým se obchoduje na trhu s nemovitostmi za cenu, za kterou se obchodují byty v osobním vlastnictví (dříve byla možnost žalovaného nakládat s bytem, na který bylo navázáno právo nájmu žalobců formálně omezena zákonem dle § 751 odst. 1 z. o. k.). Nelze však rovněž přehlédnout skutečnost, a to že hodnotu za tento byt žalobci nikdy nezaplatili. Žalobci totiž nikdy nezaplatili další členský vklad, který představoval tehdejší kupní cenu družstevního podílu (resp. kupní cenu bytu se kterým je spojeno právo nájmu družstevního podílu žalobců - dle výkladu výše uvedené judikatury). V daném případě tak žalobci pouze užívali výhod práva nájmu z družstevního podílu, aniž by za toto právo de facto cokoliv zaplatili. Družstvu tedy žádnou hodnotu neposkytli (a v průběhu byt v rozporu s logikou zákona, dobrými mravy a zásadou slušnosti využívali), ale nyní chtějí po družstvu určitou protihodnotu (vypořádací podíl) na úrovni tržní hodnoty bytu, aniž by za tento podíl cokoliv družstvu zaplatili. Takovýto závěr je v rozporu s logikou uvedené judikatury, neboť určitou premisou výše uvedeného rozhodnutí je, že družstevníci své vklady splatili, a to i vklady další, tedy velmi zjednodušeně řečeno zaplatili kupní cenu bytu, ke kterému pak měli právo nájmu ve spojení s družstevním podílem. Smyslem výše uvedené judikatury bylo odstranit nerovnost v rámci vypořádání, kdy družstvu bude umožněno nakládat s bytem v tržní hodnotě například 7 000 000 Kč, zatímco družstevníkovi by byl vyplacen vypořádací podíl v historických cenách, kdy za něj před 25 lety zaplatil například 350 000 Kč a za tuto hodnotu si dnes žádný byt nepořídí. V takovém případě by bylo družstvo nespravedlivě obohaceno o tržní hodnotu podílu, který celou dobu držel ve svém vlastnictví člen družstva (a to zejména v době, kdy docházelo na trhu k jeho zhodnocení). V daném případě však chtějí žalobci protihodnotu za něco, co ani nezaplatili. Nejsou tedy zcela naplněny podmínky výše uvedené judikatury.

c) Logika zákona je taková, že pokud někdo nezaplatí členský vklad, pak má být z družstva vyloučen (viz § 614 z. o. k. a principy kadučního řízení ve společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, srov. § 151 a 345 z. o. k. a v poměrech veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti srov. § 101 odst. 2 a § 119 z. o. k.). Na toto měl dohlížet především statutární orgán. Nelze tedy přehlédnout dvě roviny. První z nich je, že žalobcům, skutečně formálně náleží daný družstevní podíl (a to jak základní, tak další členský vklad) a tedy jeho uvolněním dostane družstvo možnost nakládat s podílem, jehož tržní hodnota je na úrovni 6 332 862 Kč. Druhou rovinou je, že žalobci další členský vklad, který představoval tehdy v podstatě kupní cenu bytu, se kterým je spojeno právo nájmu družstevního podílu, nikdy nezaplatili, a přesto těžili z práva spojeného s daným družstevním podílem. Získali tak neoprávněnou výhodu v rozporu s právem a stanovami družstva. Jednali tak naprosto úmyslně, jelikož byli několikrát upozorňováni na to, že nezaplatili další členský vklad a bylo s nimi kvůli tomu vedeno i řízení o vyloučení z družstva atd. Nadto musí být každému člověku průměrného rozumu (srov. § 4 odst. 1 o. z.) zcela jasné, že užívat byt lze pouze na základě určitého právního důvodu a zpravidla na základě určitého ekonomického protiplnění. I přesto však žalobci bydleli v bytě bez jakékoliv platby jeho vlastníku - žalovanému. Jedná se tak o jednání v rozporu se zákonem, stanovami a dle názoru soudu i dobrými mravy, neboť žalobci jednali zcela úmyslně proti zákonu a zásadám poctivosti a slušnosti.

d) Jestliže žalovaný neuplatnil nárok vůči žalobcům na zaplacení dalšího členského vkladu poté, co si myslel, že je kvůli nezaplacení platně vyloučil, pak za situace, kdy žalobci zcela vědomě porušovali své povinnosti vůči žalovanému, soud shledává v rozporu s dobrými mravy, aby byl nárok žalobce na zaplacení dalšího členského vkladu ze strany žalovaných promlčen. Žalobce se svého práva v promlčecí době řádně domáhal a učinil vše tak, aby se domohl nápravy závadného stavu.

e) Zatímco základní členský vklad je spojen s právem podílet se na rozhodování družstva, jeho zisku, likvidačním zůstatku a je s ním spojeno právo rozhodovat i o majetku družstva, se kterým není spojeno právo nájmu některého ze členů družstva, pak další členský vklad se váže k určitému bytu, ke kterému člen družstva (na základě zaplacení částky, která v podstatě představuje kupní cenu bytu) získává právo nájmu. Judikatura Nejvyššího soudu hovoří o podílu v kontextu bytu, jehož právo nájmu je s ním spojeno. Předpokládá, že proto, aby se mohla tato judikatura uplatnit, je zapotřebí, aby družstevník disponoval určitou majetkovou hodnotou - družstevním podílem, se kterým je spojeno právo nájmu bytu. Nicméně v daném případě drželi žalobci tento podíl pouze formálně, za daný byt nikdy nic nezaplatili, resp. na koupi nemovitosti se nepodíleli. Naopak to byli ostatní členové družstva, kteří zaplatili skrze navýšení svých dalších vkladů hodnotu bytu. Je to tedy družstvo, které byť formálně daný podíl nevlastnilo, bylo tím, kdo za něj danou hodnotu zaplatil a mělo by tak mít prospěch z této hodnoty, která se zvýšila vývojem na trhu v průběhu času. Jelikož se domáhají oba žalobci hodnoty na základě zásady spravedlnosti a nikoliv doslovného znění zákona, pak soud konstatuje, že zásadě spravedlnosti odporuje, aby někdo dostal protiplnění za hodnotu, kterou nikdy nezaplatil. Takové jednání je v rozporu se zásadou spravedlnosti a vedlo by v podstatě k bezdůvodnému obohacení. Žalobci nejen že využívali byt po dobu téměř 26 let, ale nyní by za hodnotu, kterou nikdy nezaplatili, pouze na základě formálního výkladu zákona, který je označoval jako vlastníky družstevního podílu, by měli dostat tržní hodnotu. Takový postup je v rozporu se zásadou spravedlnosti (viz § 3 odst. 3 o. z.) a nadto i v rámci formálnějšího výkladu zákona je takový postup úmyslným protiprávním jednáním, kterého se žalobci dopustili.

f) Dle § 3 odst. 2 písm. d) o. z. „daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“ (ve vztahu k tomu, že žalobci se zavázali zaplatit další členský vklad do určitého data), § 6 odst. 1 o. z. „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.“, § 6 odst. 2 o. z. „Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“, § 8 o. z. „Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“. V daném případě chtějí žalobci těžit z nepoctivého činu a zneužívají tak právo - skrze přílišně formalistický výklad, aby jim bylo přiznáno plnění v rozporu se zásadami, na kterých spočívá právní řád České republiky. Takovémuto jednání nelze poskytnout ochranu.

g) Žalobcům byl poskytnut vypořádací podíl v patřičné výši, neboť platba za základní členský vklad již byla provedena v roce 2003, byť tehdy bez právního důvodu, nicméně žalobci si ji i přesto ponechali (což opět svědčí o jejich nepoctivém jednání, pokud dovozovali, že jsou stále členy družstva, pak měli tuto platbu družstvu vrátit, neboť jim vypořádací podíl nenáležel.). Jelikož však po ukončení členství v družstvu vznikla žalobcům pohledávka za žalovaným ve výši základního členského vkladu, pak lze uzavřít, že toto plnění bez právního důvodu bylo (a je) plněním přijatým žalobci a po vzniku právního důvodu platby za vypořádací podíl v žalovaném lze dané plnění z roku brát jako plnění na tuto nově vzniklou platební povinnost (byl takto zaplacen vypořádací podíl na úrovni základního členského vkladu).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně oba žalobci podali společné a včasné odvolání, a to do obou jeho výroků. V odvolání uvedli, že byli zakládajícími společnými členy žalovaného a jejich účast na družstvu zanikla vyloučením z družstva s účinky k 16. 1. 2018 a vyklizením družstevního bytu. Proti tomuto se žalobci bránili, ovšem neúspěšně a nyní jim nezbývá než se domáhat vypořádání svých vztahů s družstvem prostřednictvím úhrady vypořádacího podílu. Vztahy žalobců a žalovaného byly historicky komplikované, kdy žalobci byli nuceni se bránit opakovaným pokusům o jejich vyloučení z družstva, kdy bylo pravomocně usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. 7 Cmo 47/2013-340 ze dne 30. 6. 2014 určeno, že žalobci jsou členy družstva. Následně byl učiněn další pokus o vyloučení žalobců, a to v listopadu roku 2014. K právně validnímu vyloučení žalobců došlo až 18. 1. 2018, kdy nastaly účinky vyloučení. Žalobci tedy byli členy družstva od jeho založení nepřetržitě až do 18. 1. 2018. Pokud jde o vypořádací podíl, tak žalobci nejprve družstvo vyzvali k jeho úhradě dopisem ze dne 29. 11. 2019. Na výzvu družstvo reagovalo snahou o dohodu, z čehož žalobci usuzovali, že družstvo uznává jejich nárok co do důvodu, ovšem nikoliv do výše, která dle sdělení předchozího právního zástupce žalovaného je ke schválení členskou schůzí. K překvapení žalobců však družstvo následně změnilo názor a nejen, že ve sjednávání dohody již nepokračovalo, po podání žaloby zaujalo odmítavé stanovisko odůvodněné domnělou chybějící majetkovou účastí v družstvu. Žalobci s nepřiznáním jejich práva na vyplacení vypořádacího podílu žalovaným zásadně nesouhlasí stejně jako s jeho odůvodněním „spravedlivým vypořádáním“ ve smyslu zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 51678/2017, kdy soud vzal za prokázané, že žalobcům byla vrácena finanční plnění na družstevní podíl (základní členský vklad) a dále že na další členský vklad neuhradili ničeho. Pokud se pak žalobci domáhají vyplacení vypořádacího podílu, sledují tím dle soudu nepoctivý záměr. Brojili proti podobným vyjádřením soudu obsažených na mnoha místech odůvodnění rozsudku s tím, že se jedná o pouhé domněnky, k nimž soud dospěl na základě té skutečnosti, že na číslo účtu určeného k úhradě pravidelných splátek dalšího členského vkladu žalobci nic neuhradili. Soud však opomněl fakt, že žalobci měsíčně po dobu minimálně 7 let hradili platby předepsané družstvem ve formě složenek doručovaných žalobcům do poštovní schránky. Žalobci měli za to, že v rámci sdružené platby hradí i splátku dalšího členského vkladu. Ostatně v daném období nebyli žalobci z družstva pravomocně vyloučeni. Pokud v tomto období mělo družstvo žalobce za vyloučené, tedy za nečleny družstva, a následně zjistilo, že tomu tak nebylo, a to nejpozději usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, č. j. 7 Cmo 47/2013-340, mělo platby žalobců původně pravděpodobně zaúčtované jako platby nájemného pro „nečleny družstva řádně s žalobci vyúčtovat a sdělit jim, jaké platby jim příslušely jako členům družstva za předchozí období, jaké byly jejich skutečně uhrazené platby a jak s nimi bylo naloženo. Právě v rámci těchto plateb za období od roku 1996 do roku 2014 (co do splátek dalšího členského vkladu za období 1996-2002), které žalobci platili domnění, že jsou členy družstva, avšak byly družstvem zaúčtovány objektivně nesprávně, byly hrazeny splátky dalšího členského vkladu a je třeba je považovat za majetkovou účast žalobců v družstvu. Pokud nedošlo v roce 2014 k řádnému vyúčtování plateb, je to chybou družstva a žalobci měli oprávněně za to, že v daném období byly jejich platby započítány na další členský vklad. Žalobci od roku 1996 do svého vyloučení hradili platby předepsané družstvem, a to ačkoliv jim nebyl doručen předpis plateb, vždy pouze složenka. Takové jednání nelze považovat za nepoctivé. Žalobci k rukám žalovaného postupně hradili částky odpovídající splátkám dalšího členského vkladu, mělo-li družstvo zřízeno vícero bankovních účtů, je věcí družstva, aby si platby následně přeúčtovalo na správný účet (což mělo učinit nejpozději v roce 2014), nebo aby žalobcům jako plátcům sdělilo, že částky jsou hrazeny na špatný účet. Žalobci tak žalovanému splátky hradili, hradili je k jeho rukám a s argumentací, že částky nebyly připsány na účet žádaný družstvem, žalobci nesouhlasí. Navrhli, aby odvolací soud zrušil odvoláním napadený rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 27. dubna 2021 ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a je přesvědčen o věcné správnosti napadeného rozsudku, jež obsahuje podrobné a přesvědčivé odůvodnění. Navrhl potvrdit odvoláním napadený rozsudek.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování ve zcela odpovídajícím rozsahu, z provedených důkazů zjistil všechny relevantní skutečnosti a věc zcela správně posoudil též i po stránce právní. Soud prvního stupně se věcí dopodrobna skutkově zabýval a správně uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalobci uhradili splátku na 25% kupní ceny domu a do 31. 10. 1997 neuhradili ani měsíční splátky. Dospěl ke skutkovému závěru, podloženému provedenými důkazy o tom, že platby provedené žalobci nebyly určeny na splátky dalšího členského vkladu, leč jednalo se o platbu na nájemné a služby. Tomu totiž zcela a plně odpovídá jejich výše, zatímco splátkám na další členský vklad neodpovídaly. Nejdéle do 10. 12. 1995 měli žalobci uhradit částku 56 655 Kč, což neučinili a de facto ani netvrdili, že by platbu v takovéto výši do určeného data družstvu zaslali, nespláceli ani měsíční splátky ve výši 2 025 Kč. To vyplývá kromě dalšího i z jimi předložených dokladů o úhradě, když výše jimi placených částek byla značně proměnná, což svědí o tom, že tyto platby byly platbami z nájmu a služeb. Z žádného právního předpisu ani ze stanov družstva totiž nevyplývá, že zaslal-li člen předmětného družstva tomuto platbu, musela být přednostně celá či její část započítána na platbu dalšího členského vkladu resp. splátky na něj. Naopak, pro tyto platby byl družstvem přesně určen konkrétní účet, a není vinou družstva, že žalobci na něj své platby neposílali. I to, že své platby zasílali na zcela jiný účet družstva, svědčí o jejich účelovém určení na nájem a služby. Lze sice se žalobci souhlasit v obecné premise, že je-li určitá platba zaslána družstvu na jakýkoli jeho účet, čímž se dostane do jeho dispoziční sféry, je touto platbou splněna povinnost povinného vůči družstvu, bez ohledu na to, na jaký účet platba došla, nicméně v daném případě žalobci neprokázali, že by kromě nájmu a služeb zaplatili v určených termínech i další členský vklad. Tedy že splnili svojí povinnost ke splacení dalšího členského vkladu. Jak zcela správně dovodil a podrobně rozebral včetně vší relevantní judikatury soud prvního stupně, bylo by proti této judikatuře (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 5168/2017) i proti základním principům spravedlnosti, aby byl vyplácen vypořádací podíl bývalým členům družstva v jeho „reálné výši“ resp. výši dané podílem na hodnotě majetku družstva po odečtení jeho závazků (případně plateb do obligatorních fondů) za situace, že se tito bývalí členové družstva nijak nepodíleli na vytvoření této hodnoty majetku, V prostředí tzv. privatizačního bytového družstva se tedy jeho členové nepodíleli na privatizaci - koupi domu do majetku družstva splacením dalšího vkladu či další - jiné majetkové účasti v družstvu. Jinak řečeno, aby mohlo dojít k vyplacení vypořádacího podílu v privatizačním bytovém družstvu v jeho reálné výši, museli by se bývalí členové družstva (či jejich právní předchůdci) podílet způsobem určeným stanovami a zákonem na pořízení družstevního bytu, k němuž měli právo nájmu či právo na uzavření nájemní smlouvy (či jiné obdobné právo ), a to právě platbou (dalším členským vkladem) určenou na pořízení předmětného majetku. Takovéto podílení se na pořízení následně výrazně zhodnoceného majetku představovalo u předmětného bytového družstva splacení dalšího členského vkladu ve lhůtách a způsobech určených družstvem resp. jeho orgány. Žalobci toto své podílení se na majetku družstva, kterýžto v důsledku zániku členství družstvu zůstal, neprokázali. Neprokázali, že zaplatili další členský vklad představující jejich podíl na koupi (privatizovaného) domu družstvem a potažmo tak podíl na „koupi“ družstevního bytu, k němuž měli příslušná práva (právo nájmu či pod.).

8. V rámci jednání u odvolacího soudu bylo žalobci navrženo provedení důkazu listinou ze dne 30. 11. 1995 podepsanou [tituly před jménem]. Tento důkaz odvolací soud neprovedl, protože nemohl i jen vzhledem k datu vyhotovení této listiny svědčit o tom, že žalobci léta poté (po roce 1995) měli splácet resp. spláceli svůj další členský vklad. Ostatně i sám žalobce při jednání uvedl, že „tímto dopisem vlastně brojil proti výši dalšího členského vkladu“. Důkaz o tom, že brojil proti výši dalšího členského vkladu, nemohl tedy v žádném případě svědčit o tom, že takto brojící žalobce tento další členský vklad splatil. Pro danou věc je též zcela irelevantní, zda družstva založilo 22 osob a následně přibralo další osobu, jež se následně podílel na „privatizaci“ domu resp. bytů (jak namítali odvolatelé - žalobci při jednání odvolacího soudu). Ostatně o vztahu žalobců k družstvu svědčí mnoho let trvající nejistota ohledně jejich členství zavdaná několika pokusy družstva je vyloučit z družstva pro neplnění členských povinností. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalobu shledal nedůvodnou z týchž důvodů, jako to učinil soud prvního stupně a že ani odvolací námitky nejsou důvodné.

9. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

10. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalovanému. Oba žalobci jsou tudíž povinni nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému společně a nerozdílně. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby v celkové výši, 80 280 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 27. dubna 2021 a účast na jednání odvolacího soudu dne 22. února 2022, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 6. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 40 140 Kč) a náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). K tomu je třeba přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 16 984,80 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem se jedná o částku ve výši 97 864,80 Kč, jež jsou oba žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit k rukám advokáta žalovaného coby jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).