o návrhu na zrušení výmazu Bytového družstva Pod Lázní 1028, v likvidaci, IČO 63081229, z obchodního rejstříku a obnovu jeho likvidace, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 č. j. 81 Cm 69/2016-140,

1. [Jméno navrhovatele] ve svém návrhu uvedl, že jeho matka [Anonymizováno] coby jeden ze zakládajících členů družstva na něj převedla dne 13. 11. 1995 družstevní podíl spolu s právem nájmu bytu č. [Anonymizováno]. Navrhovatel převedl neplatně družstevní podíl v předmětném družstvu dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 7. 2002 na [právnická osoba], svou tehdejší partnerku, se kterou žil ve společné domácnosti spolu s jejich společným synem. Smlouvou o převodu družstevního bytu uzavřenou dne 26. 7. 2002 družstvo převedlo předmětnou bytovou jednotku do výlučného vlastnictví [právnická osoba]. Smlouva o převodu družstevního podílu ze dne 15. 7. 2002 je absolutně neplatná, což navrhovatel dovozoval z uváděných soudních rozhodnutí. Navrhovatel měl proto za to, že nepozbyl členství v družstvu, [právnická osoba] se členkou družstva nestala a nestala se ani vlastníkem bytové jednotky; navrhovatel je nadále členem družstva a vlastníkem bytové jednotky. Pouze za situace, kdy bude družstvo zapsáno do obchodního rejstříku a do katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky, může navrhovatel jako člen žádat po družstvu převod jednotky do svého výlučného vlastnictví. Proto navrhl, aby soud rozhodl o zrušení výmazu družstva.

2. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 2. prosince 2020 č. j. 81 Cm 69/2016-140 tak, že „Návrh na zrušení výmazu [právnická osoba], IČO [IČO], z obchodního rejstříku a obnovení jeho likvidace, se zamítá.“(výrok I.), „Účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.“(výrok II.).

3. V odůvodnění soud prvního stupně rekapituloval dosavadní průběh řízení, včetně tři kasačních rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Soud prvního stupně konstatoval, že bylo postaveno na jisto, že dne 15. 7. 2002 [Jméno navrhovatele] převedl na [fyzická osoba] Dohodou o převodu členských práv a povinností své členství v [právnická osoba] spolu s právem nájmu družstevního bytu. Tato smlouva byla smlouvou nepojmenovanou (§ 269 odst. 2 obch.zák.), úplatnou. Co do úplaty si smluvní strany ujednaly (a svým podpisem stvrdily), že provedly vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky (článek 2. smlouvy), přičemž smlouva byla uzavřena na formuláři, který byl patrně k dispozici v družstvu a který byl účastníky smlouvy pouze ve vytečkovaných řádcích doplněn. Podpisy účastníků byly úředně ověřeny a smlouvu pak převzalo družstvo (dne 25. 7. 2002). Tedy všichni, jak účastníci smlouvy, tak družstvo, zcela zřejmě jednali v přesvědčení, že smlouva je svým obsahem postačující pro to, aby na jejím základě došlo k převodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu z [Jméno navrhovatele] na [fyzická osoba] a podle tohoto přesvědčení také všichni jednali. Teprve v roce 2010 (po téměř osmi letech) se [Jméno navrhovatele] začal domáhat soudní žalobou určení, že je vlastníkem předmětného bytu jako bytové jednotky, a to z důvodu omylu a jako vrácení daru. Pro obě tvrzení byla žaloba Obvodním soudem pro [adresa] v řízení 20 C 297/2010 zamítnuta (a zamítnut pro promlčení byl i požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení). Skutečnost, že Obvodní soud pro [adresa] posoudil smlouvu o převodu členství z 15. 7. 2002 jako absolutně neplatnou (posouzení předběžné otázky), nemá pro předmětné řízení žádný právní význam, neboť řešení předběžné otázky jiný soud nezavazuje. Soud bylo z vlastní činnosti známo, že pro účely převodů členství družstva používala předem připravené formuláře, na nichž smluvní strany pouze vyplnily vytečkované řádky, které smlouvu konkretizovaly. Tento jednotný formulář obsahoval i ustanovení článku 2. o provedeném vzájemném majetkovém vypořádání. Takovou (formulářovou) smlouvou byla i předmětná smlouva ze dne 15. 7. 2002. Pokud bylo odvolacím soudem soudu prvního stupně uloženo, aby se (dodatečně) vypořádal i s otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 13. 11. 1995, jíž [Anonymizováno] převedla své členství v družstvu na [Jméno navrhovatele], v této smlouvě jakékoliv ujednání o ceně zcela chybí. Přesto byla účastníky smlouvy i družstvem považována za platnou. Je s podivem, že ačkoliv tuto smlouvu navrhovatel za platnou (nepochybně) považoval, jinou smlouvu (z 15. 7. 2002), jíž byla převáděna tatáž práva, za platnou nepovažoval a svou žalobu o tuto skutečnost opřel. Tento postoj k téže věci nelze než považovat za účelový. Ohledně právního posouzení platnosti smlouvy ze dne 13. 11. 1995 soud prvního stupně uvedl, že od uzavření smlouvy do dalšího převodu téhož členství v družstvu v roce 2002 uběhlo 7 let, během nichž nikdo platnost smlouvy nenapadl. Členství v družstvu je nepochybně věcí movitou. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 byl oprávněným držitelem ten, kdo byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se mělo za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se pak oprávněný držitel stal vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let. Dle soudu prvního stupně uplynutím tří let od podpisu smlouvy o převodu členských práv povinností ze dne 13. 11. 1995 nastalo vydržení těchto práv a z tohoto hlediska již nebylo třeba platnost smlouvy posuzovat. Ovšem i předmětnou smlouvu o převodu členství v družstvu ze dne 15. 7. 2002, jejíž platnost navrhovatel napadl žalobami k Obvodnímu soudu pro [adresa] až v roce 2010, bylo možno posoudit z tohoto hlediska. V takovém případě tříletá vydržecí doba uplynula dne 15. 7. 2005 a následkem toho bylo i [právnická osoba] členství v družstvu vydrženo. Soud prvního stupně se přesto v návaznosti na pokyn odvolacího soudu zabýval posouzením, zda je smlouva ze dne 15. 4. 2002 platná či absolutně neplatná, jak naznačoval odvolací soud, když požadoval, aby soud prvního stupně doplnil dokazování o tom, zda mezi účastníky smlouvy bylo dosaženo dohody o stanovení ceny nebo způsobu jejího určení, a to alespoň ústní formou či písemně v jiné dohodě, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 271/2010, dle něhož ke vzniku smlouvy o převodu práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu je nezbytné mimo jiné určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího určení. Soud prvního stupně konstatoval, že přijetím nového občanského zákoníku došlo od 1. 1. 2014 k zásadní změně. V otázkách platnosti smluv pak lze takovou změnu označit za obrat o 180 stupňů. Část judikatury přijaté do 31. 12. 2013 se tak stala překonanou. Za takový případ lze považovat právě i rozhodnutí sp.zn. 31 Cdo 271/2010. Soud při posuzování otázky platnosti smlouvy ze dne 15. 7. 2002 konstatoval, že formulace článku 2. smlouvy: „Převodce i nabyvatel prohlašují, že provedli vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky“ nepochybně znamená přesně to, co slovně vyjádřeno, tedy že se převodce s nabyvatelem se finančně vyrovnali a nemají vůči sobě žádné další finanční nároky. Dle právního názoru soudu prvního stupně je toto prohlášení z hlediska platnosti smlouvy postačující, a to zejména proto, že je zcela na smluvních stranách, jakým způsobem se majetkově či finančně vyrovnají a je pak zcela na účastnících jak to, že se již co do ceny vyrovnali, vyjádří ve smlouvě. Přesto požadavek, aby ve smlouvě byla cena stanovena nebo uveden způsob jejího určení (31 Cdo 271/2010), je dostatečně splněn tím, že účastníci smlouvy shodně prohlásili, že majetkové vypořádání již provedli a nemají vůči sobě žádné finanční nároky. Je právem účastníků smlouvy takto vyjádřit skutečnost, že úplata byla provedena jakým způsobem, to je již věcí účastníků samých. Jestliže někdo písemně prohlásí, že bylo provedeno majetkové vypořádání a nemá vůči druhé straně žádné finanční nároky, pak je jen jeho věcí, zda je toto (písemné) prohlášení skutečně pravdivé a nepřísluší soudu, aby je a priori zpochybňoval. Soud má proto smlouvu ze dne 15. 7. 2002 za formálně perfektní a platnou. Dále soud prvního stupně vyložil důvody, proč věc posuzoval podle zásad občanského zákoníku, které dopadají i na předmětnou věc. Soud „se opřel“ o ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o.z. (daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny) a § 3 odst. 2 písm. e) o.z. (vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká). Tyto zásady jsou obecně platné a není je možno považovat za novum, které by za účinnosti obchodního zákoníku neplatilo. Podle § 574 o.z. je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Toto právní pravidlo je třeba chápat nejen jako měřítko hodnot, ale současně také jako interpretační směrnici, kterou je třeba použít vždy, když je pochybné nebo sporné, zda právní jednání je platné. Dle soudu prvního stupně i v případě, že by snad i nadále měly být „formulářové“ dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, co do kupní ceny obsahující ujednání že smluvní strany provedly vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky (viz článek 2. smlouvy) být považovány za absolutně neplatné (což soud nesdílí), pak by bylo třeba věc posoudit podle § 6 odst. 2 o.z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Toto základní zákonné ustanovení formuluje princip dobré víry a uplatňuje se jak v právu soukromém tak i veřejném a deklaruje jej i právo EU. Odpovídá latinskému "nemo auditur propriam turpitudinem allegans" (nikdo se nemůže dovolat vlastní hanebnosti) a projevuje se tak, že se smluvní strana, která původně smluvní závazek přijala, se dovolá jeho neplatnosti za situace, že se pro ni závazek stane tíživým. Na to občanský zákoník reaguje ještě zvláštním ustanovením § 579 odst. 1 o.z., podle něhož způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Tedy uzavřel-li navrhovatel smlouvu s úmyslem ji následně zneplatnit, nemůže se nyní neplatnosti dovolat. Posuzovaná dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 7. 2002, kterou navrhovatel [Jméno navrhovatele] převedl své členství v [právnická osoba] na [fyzická osoba], je platná, neboť poněkud obecné ustanovení o ceně, vyjádřené slovy „Převodce i nabyvatel prohlašují, že provedli vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky“, není natolik závažné, že samo způsobit absolutní neplatnost nemůže, neboť nemá právní sílu vyžadovanou § 580 odst. 1 o.z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě učiněných zjištění a uvedených „právních stanovisek“ dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že navrhovatel dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 7. 2002 převedl své členství v družstvu spolu s právem nájmu bytu č. [Anonymizováno] v domě č.p. [adresa] na [fyzická osoba] a tato smlouva je platná. Družstvo poté smlouvou ze dne 26. 7. 2002 [fyzická osoba] vydalo byt do vlastnictví (s právními účinky vkladu 27. 5. 2003). Soud prvního stupně proto návrh na zrušení výmazu [právnická osoba] zamítl, neboť zde není žádný nově zjištěný majetek, pro který by bylo možno zrušit výmaz družstva a obnovit jeho likvidaci a není ani dán zájem hodný právní ochrany, neboť soud neshledal žádný zájem, který by měl být zrušením výmazu družstva chráněn.

4. Právo na náhradu nákladů řízení soud prvního stupně ve věci úspěšnému účastníkovi nepřiznal, neboť likvidátor družstva jejich náhradu nežádal.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. Soud prvého stupně se neřídil pokyny odvolacího soudu ani pokud jde o použitelnou právní úpravu, aplikovatelnou judikaturu či prováděné dokazování. V odvolání vznesl tyto další stěžejní odvolací námitky:

1) Soud prvého stupně pokyny odvolacího soudu nerespektoval. Navrhovatel při ústním jednání konaném dne 2. 12. 2020 soudu označil důkazy, kterými chtěl prokazovat svá tvrzení. Kromě rozhodnutí ve věcech sp.zn. 20 C 297/2020 a 23 C 256/2013 navrhoval svůj účastnický výslech a výslech [fyzická osoba]. Jedině výslechy osob, které smlouvu ze dne 15. 7. 2002 a smlouvu ze dne 13. 11. 1995 uzavíraly, lze prokázat obsah případných dalších ujednání, přičemž zemřelou [Anonymizováno] již vyslechnout nelze. Navrhovatel tedy dle pokynu odvolacího soudu důkazy potřebné k posouzení platnosti obou smluv navrhl, soud prvního stupně však důkazy neprovedl.

2) Soud prvního stupně se zabýval smlouvou uzavřenou dne 13. 11. 1995 mezi navrhovatelem a [Anonymizováno] s tím, že v této smlouvě jakékoli ujednání o ceně chybí. Formulaci závěru o tom, zda smlouvu považuje za platnou, či nikoli, se soud I. stupně zcela vyhnul. Zabýval se toliko otázkou vydržení a uvedl, že s ohledem na vydržení není nutné, aby se zabýval posouzením platnosti smlouvy ze dne 13. 11. 1995. Pokud by však provedl dokazování výslechem navrhovatele, zjistil by, že navrhovatel se se svou matkou dohodl na tom, že mu matka členský podíl v družstvu daruje, tedy převede jej na něj bezúplatně. Pokud soud prvého stupně poukázal na to, že v samotném textu smlouvy není uvedeno, zda se jedná o smlouvu úplatnou či nikoli, absence takového ujednání bez dalšího neplatnost smlouvy nezpůsobuje, jak plyne z judikatury. Soud prvního stupně postupoval v rozporu s pokyny odvolacího soudu, pakliže do napadeného usnesení nezahrnul žádnou úvahu ohledně platnosti smlouvy z 13. 11. 1995 a neprovedl dokazování tak, jak mu uložil soud odvolací.

3) Soud prvého stupně se opakovaně zabýval smlouvou ze dne 15. 7. 2002. Na rozdíl od soudu odvolacího, který formuloval potřebu prokazovat ujednání o ceně, soud prvého stupně měl za to, že dostatečným ujednáním o ceně je samotný text smlouvy, ve kterém je uvedeno, že účastníci „provedli vzájemné majetkové vypořádání“. Z takového ujednání nicméně není patrné, zda se účastníci dohodli o konkrétní ceně za převod družstevního podílu, či zda se dohodli na způsobu jejího určení, či zda se naopak o ceně nedohodli. Soud prvého stupně konstatoval, že smlouvu považuje za perfektní a platnou. Svou argumentaci podpořil úvahou o tom, že smlouva je sepsána na předem připraveném formuláři, a dále pak poněkud rozporuplně odkazoval na základní zásady nové právní úpravy občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb., kterou označil za „obrat o 180 stupňů“ Judikát Nejvyššího soudu 31 Cdo 271/2020, tedy R 31/2012, označil soud prvého stupně za překonaný. Soud prvého stupně tedy pokynu odvolacího soudu nedbal. Dlužno dodat, že pokud dohoda o ceně za převod či o způsobu určení mezi účastníky uzavřena nebyla, způsobuje to neplatnost smlouvy (viz R 31/2012, R 16/2010).

4) Soud prvého stupně konstatoval, že jak u smlouvy ze dne 13. 11. 1995, tak u smlouvy ze dne 15. 7. 2002 došlo k vydržení. Řešení otázky případného vydržení je předčasné. Soud prvého stupně účastníkům nepředestřel, že by se touto právní otázkou chtěl zabývat, čímž jim upřel možnost předkládat v tomto směru skutková tvrzení a nabízet důkazy. Současně otázku vydržení nelze vyřešit bez účasti [fyzická osoba], resp. [Jméno navrhovatele]. Nikdo z vyjmenovaných osob včetně navrhovatele tedy doposud neměl možnost vyjádřit se k dobré víře, která je předpokladem vydržení. Soud tedy učinil závěr ohledně vydržení, aniž by dobrou víru vůbec zkoumal, respektive aniž by ji zkoumat mohl.

6. Vzhledem k nerespektování pokynu odvolacího soudu odvolatel navrhl, aby v této fázi řízení provedl dokazování odvolací soud sám a rozhodl tak, že návrhu vyhoví.

7. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, rozsahu zcela odpovídajícímu předmětnému řízení, jímž je řízení o obnovení družstva. Navrhovatel navrhoval v rámci řízení před soudem prvního stupně důkazy, které měly svědčit o neplatnosti převodu předmětného družstevního podílu resp. ve smyslu obchodního zákoníku práva a povinností člena v družstvu /dále i jen „družstevní podíl“/, což však není předmětem tohoto řízení. Navrhovatel se potud nepřípustně snažil do řízení o obnově družstva, kdy tato obnova je možná jen ze zákonných důvodů viz. § 209 o.z. - zjištění neznámého majetku zaniklé právnické osoby či objevení se zájmu hodného právní ochrany, implantovat rozhodování o neplatnosti převodů družstevního podílu, a to dokonce ohledně dvou jeho převodů. Takové rozhodování by však zásadním způsobem předkročilo zákonný rámec daný citovaným ust. § 209 odst. 1 o.z., když zájem právní ochrany hodný není dán rozhodně tehdy, když mu nepředchází rozhodnutí určující určitý právní stav, jenž by teprve zakládal zájem hodný právní ochrany. Jinak řečeno, vyplývalo-li by z rozhodnutí soudu, že byl navrhovatel členem družstva, pročež mu družstvo upřelo vzhledem ke svému zániku převod původně družstevního bytu do vlastnictví, pak by mohlo být uvažováno o možnosti obnovy družstva, za splnění ostatních zákonných předpokladů. Takové určení ovšem ze žádného z navrhovatelem jmenovaných rozhodnutí soudu nevyplývalo, když žádným z rozhodnutí nebylo určeno, že smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 7. 2002 je neplatná, tím spíše pak že navrhovatel byl ke dni převodu předmětného bytu do vlastnictví [Anonymizováno] členem (v současnosti zaniklého) bytového družstva.

9. Nedůvodnost předmětného návrhu za dané skutkové a právní situace je zřejmé i byla-li by nahlížena věc z opačného hlediska. Tedy i kdyby soudy v předmětném řízení o obnově družstva dospěly k závěru, že navrhovatel byl v době převodu bytu do vlastnictví členem předmětného družstva, z čehož on vyvozuje právo na převod bytu do svého vlastnictví, pročež by bylo družstvo obnoveno, nepůsobilo by takovéto rozhodnutí vůči ani vůči všem, ale ohledně této otázky ani vůči účastníkům předmětného řízení o obnově družstva. Otázka členství navrhovatele v zaniklém družstvu by totiž byla soudem vyřešena jen jako otázka předběžná, pročež by to ještě neznamenalo vznik jeho nároku na převod bytu do vlastnictví. Tedy, i kdyby bylo družstvo z uvedeného důvodu obnoveno /odvolací soud ovšem jak je patrno z výše i z níže uvedeného takovýto závěr nesdílí/, pak by z ničeho neplynula povinnost družstva navrhovateli byt do vlastnictví převést. Absentovalo by totiž soudní rozhodnutí závazné pro družstvo, že navrhovatelem byl v rozhodné době jeho členem. I z uvedeného je patrné, že skutková tvrzení navrhovatele, i kdyby byla v rámci důkazního řízení plně prokázána (což se nestalo), nebyla by způsobilá vyvolat situaci předpokládanou zákonem pro obnovu právnické osoby (viz. § 209 odst. 1 o.z.).

10. I kdyby však neplatilo odvolacím soudem shora uvedené /což se ovšem odvolací soud nedomnívá/, bylo by namístě souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že předmětná smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 7. 2002 mezi navrhovatelem a [fyzická osoba] je platná. Odvolací soud se plně ztotožňuje s tím, že smlouva byla dostatečně určitá, když obsahovala prohlášení stran o tom, že provedly majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky. Z toho jednoznačně vyplývá, že šlo o převod úplatný, přičemž podmínkou určitosti smlouvy je toliko a jen to, aby bylo patrné, zda šlo o převod úplatný či bezplatný resp. zda šlo o prodej družstevního podílu či darování podílu, případně zda šlo ještě o jiný typ převodu (například o směnu). Výše kupní ceny nemusí být v písemném znění smlouvy uvedena, když z hlediska určitosti postačuje, že je ze smlouvy zřejmé, že byla úplatná. Navíc platí, že pro smlouvu o převodu členských práv a povinností zákon obligatorně nestanovil písemnou formu, pročež nelze kromě písemné „části“ takové smlouvy vyloučit ještě i její další část uzavřenou toliko v ústní formě. Z hlediska platnosti převodu členských práv a povinností resp. platnosti jmenované smlouvy je tedy zcela dostačující text, jenž v ní byl uveden. Soud prvního stupně správně aplikoval judikaturu viz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 271/2010. Zásadní světlo do této otázky nicméně přináší usnesení ústavního soudu I. ÚS 843/21 ze dne 27. 4. 2021, podle nějž pakliže z textu dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu vyplývá, že nabyvatel a převodci provedli vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky, nejde o smlouvu, jež by neobsahovala potud obligatorní náležitost.

11. Pokud jde o převod družstevního podílu ze dne 13. 11. 1995, pak i kdyby byl pro věc podstatný (což ovšem dle odvolacího soudu není), pak i kdyby tato smlouva mezi matkou navrhovatele a navrhovatelem nebyla platná pro absenci ujednání o tom, zda jde o úplatný či bezplatný převod, pak zcela jistě došlo k vydržení tohoto předmětného družstevního podílu navrhovatelem. Jím navrhované důkazy týkající se obsahu této smlouvy a podmínek jejího uzavření jsou tak vskutku nadbytečné a nedůvodné, tím spíše v předmětném řízení o obnovení družstva (navíc vůle jeho matky coby převodkyně by již vzhledem k jejímu úmrtí být zjištěna nemohla). Byla-li tato smlouva platná, když se její účastníci dohodli, že jde o darování, pak tím spíše byl podíl na navrhovatele převeden, pročež ten jej v roce 2002 mohl převést dále - na [Anonymizováno]. Ať již tedy navrhovatel předmětný družstevní podíl od své matky vydržel (a jeho převod byl neplatný), či převod byl platný, jak ostatně sám uvádí - že šlo o darování, v obou případech by se stal resp. se stal členem družstva a vlastníkem předmětného družstevního podílu. Jeho následný převod na [Anonymizováno] smlouvou ze dne 15. 7. 2002 je platný z výše uvedených důvodů, pročež další dokazování k němu se vážící by bylo nadbytečné /navíc, jak shora rozebráno, není jeho platnost pro obnovu družstva z výše uvedených důvodů podstatná/. Se soudem prvního stupně je odvolací soud ve shodě i v tom, že i kdyby nebyla smlouva ze dne 15. 7. 2002 platná, pak družstevní podíl jeho nabyvatelka vydržela. Potud jsou nedůvodnými námitky odvolatele o tom, že mu soud prvního stupně nepředestřel možnost vydržení družstevního podílu, protože tuto povinnost v daném případě, právě s ohledem na předmět tohoto řízení - obnovení družstva.

12. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, pročež odvolací soud zamítl jeho doplnění v rámci dovolacího řízení, když takové dokazování vztahující se k platnosti obou výše jmenovaných smluv o převodu členských práv a povinností se jeví jako zcela nepotřebné. Jak shora vysvětleno, předmětné řízení je řízením o obnovení družstva, pročež by zájem hodný právní ochrany touto cestou resp. tímto způsobem musel být prokázán tak, aby obnovením družstva skutečně k možnosti ochrany došlo. Tomu by tak však v daném případě nebylo, protože tvrzení navrhovatele se pohybují jen v rovině spekulací, bez toho, aby disponoval právní skutečností závaznou i pro družstvo, jež by jeho obnovení opodstatňovala. Soud prvního stupně věc i právně správně posoudil, když se řídil primárně ust. § 209 o.z., protože návrh na obnovení družstva byl podán za účinnosti zák.č. 89/2012 Sb. Samotné převody družstevního podílu nicméně posuzoval dle právních předpisů platných v době těchto převodů, tedy primárně dle obchodního zákoníku.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, včetně akcesorického výroku.

14. Náhradově nákladový výrok je odůvodněn tím, že úspěšnému účastníkovi žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, neboť nebyl zastoupen advokátem. Navíc je nepožadoval, nevyčíslil.