o zaplacení 414 289,45 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2023, č. j. 13 Cm 132/2022-40

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 6. 10. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 414 289,45 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 28. 6. 2022 do zaplacení a s odměnou ve výši 1 367,15 Kč. Jak žalobkyně uvedla, společnost [právnická osoba], IČO [IČO], vystavila na její řad dne 21. 5. 2014 v [adresa] směnku vlastní reg. č. [č. účtu], kterou se zavázala zaplatit žalobkyni 414 289,45 Kč. Splatnost směnky byla dne 27. 6. 2022 v Praze u žalobkyně. Žalovaný je na směnce avalistou. Přes výzvu žalobkyně dopisem ze dne 27. 6. 2022 žalovaný ničeho na směnku žalobkyni nezaplatil.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 13 Cm 132/2022-19, proti kterému podal žalovaný námitky. Uvedl v nich, že směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění úvěrové smlouvy č. [č. účtu]. Dne 23. 12. 2014 podala společnost [právnická osoba] insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu. V řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 34899/2014 byl dne 27. 1. 2025 zjištěn úpadek uvedené společnosti. Ke dni úpadku tak byla žalobkyni známa konečná výše pohledávek z úvěru, včetně příslušenství, když úvěr byl k datu zjištění úpadku výstavce směnky zesplatněn. Přestože žalobkyni nic nebránilo v doplnění blankosměnky a v jejím uplatnění vůči žalovanému kdykoli od data 27. 1. 2015, kdy úvěr byl zesplatněn, realizovala své právo až dne 27. 6. 2022. Právo žalobkyně doplnit a uplatnit předmětnou směnku je proto promlčeno. Žalovaný dále namítl, že dne 27. 6. 2016 podal insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení. V řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOL 16 INS 10750/2019 byl dne 16. 7. 2019 zjištěn jeho úpadek a věřitelé byli vyzváni k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Žalobkyně svou pohledávku vůči žalovanému nijak neuplatnila, byla jí známa výše dlužné částky z úvěru a bylo jen na ní, zda blankosměnku vyplní a uplatní či nikoli. Do insolvenčního řízení ji mohla přihlásit jako pohledávku podmíněnou s tím, že v uvedeném řízení se uplatní až po splnění podmínky doplnění blankosměnky. Jak žalovaný uvedl, zvůle žalobkyně nemůže jít k jeho tíži. Jednání žalobkyně v podobě vyčkávání s doplněním blankosměnky je nadto obcházením principů insolvenčního řízení a jeho smyslu. Žalovaný zároveň napadl i výši částky do blankosměnky doplněné a údaj data její splatnosti.

3. Žalobkyně k námitkám žalovaného uvedla, že směnka byla emitována jako blankosměnka a k jejímu vyplnění došlo v den její splatnosti, tj. 27. 6. 2022. Ohledně možnosti uplatnit nárok ze směnky v insolvenčním řízení odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 2 Cmo 147/2019-25, ze kterého citovala podstatné závěry. K otázce správnosti vyplnění blankosměnky pak odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 12 Cmo 272/2010-97.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že směnka, o kterou žalobkyně uplatněný nárok opírá, je platnou směnkou vlastní a že žalobkyně je nepochybně jejím vlastníkem. Konstatoval, že právo vyplnit blankosměnku se nepromlčuje. V té souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, a ze dne 11. 6. 1931, sp. zn. Rv I 930/31. Není proto důvodná námitka promlčení práva na vyplnění blankosměnky. Nedůvodná je i námitka promlčení nároků ze směnky, neboť směnka byla splatná dne 27. 6. 2022 a žaloba byla soudu doručena dne 6. 10. 2022, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k zaplacení směnky zavázal jako rukojmí za jejího výstavce a je podle čl. I. § 32 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 77 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), zavázán stejně jako výstavce, promlčují se vůči němu nároky v téže promlčecí době. Soud prvního stupně dále uvedl, že směnka byla emitována jako blankosměnka a že žalobkyni bylo uděleno právo chybějící údaje do ní doplnit. Využití tohoto práva není přitom smluvně nijak časově omezeno. Zdůraznil, že blankosměnky jsou před vyplněním toliko obecnými listinami, nemají ještě povahu dokonalého cenného papíru a neplyne z nich proto ani žádná pohledávka, kterou by bylo možno přihlásit v insolvenčním řízení, a to ani jako pohledávku nesplatnou, neboť do doby doplnění blankosměnky pohledávka z ní neexistuje. Vzhledem k tomu, že žalobkyně chybějící údaje do uplatněné směnky doplnila v den její splatnosti, tj. 27. 6. 2022, přičemž lhůta k přihlášení pohledávek skončila dne 16. 9. 2019, nemohla žalobkyně žádnou pohledávku z předložené směnky v insolvenčním řízení vedeném vůči žalovanému v době k tomu určené přihlásit. Odepřením možnosti žádat zaplacení směnečné pohledávky v nalézacím řízení by tak bylo žalobkyni odňato její ústavním pořádkem zajištěné právo v soudním řízení nárok uplatnit. K námitce žalovaného, že na žalobkyni bylo, aby prokázala, že blankosměnku doplnila řádně a včas a že výše směnečné sumy odpovídá výši dluhu z úvěru, soud prvního stupně uvedl, že se jedná o námitku neurčitou. Připomněl abstraktní a nespornou povahu směnečných závazků a dále to, že majitel směnky nemusí při jejím vymáhání prokazovat, že mu směnečný dlužník ze směnky skutečně dluží. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu ve výši 2 paušálních náhrad podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

5. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen a žalobkyni bude uložena povinnost nahradit mu náklady řízení, případně že bude zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu bude vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Soudu prvního stupně vytkl, že zcela opomenul námitku základní a ve věci nejdůležitější, kterou je probíhající insolvenční řízení žalovaného. Uvedl, že na výstavce směnky ([právnická osoba]) byl dne 27. 1. 2015 prohlášen konkurs. Podle ustanovení § 250 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), se i nesplatné pohledávky vůči dlužníku stávají splatnými, a tedy splatnou se stala i pohledávka z úvěru zajištěného blankosměnkou. Nejpozději ke dni 27. 1. 2015 se proto pohledávka žalobkyně jako věřitele stala splatnou a žalobkyně ji měla řádně uplatnit, a to i prostřednictvím doplnění blankosměnky. Tuto skutečnost nebylo třeba speciálně sjednávat v dohodě o uplatnění vyplňovacího práva směnečného, neboť plyne ze zákona. Na žalovaného byl úpadek „prohlášen“ dne 16. 7. 2019 a rovněž na toto insolvenční řízení se vztahuje § 250 insolvenčního zákona. Veškeré pohledávky vůči žalovanému měly být proto uplatněny v insolvenčním řízení přihláškou. Žalovaný namítl, že žalobkyně se nepřihlášením pohledávky do insolvenčního řízení, vyčkáváním a teprve následným doplněním blankosměnky snaží získat neodůvodněnou výhodu proti ostatním věřitelům, když smyslem insolvenčního řízení je, aby zjištěné pohledávky věřitelů byly zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty. Žalovaný poukázal na smysl oddlužení a výklad soudu prvního stupně v napadeném rozsudku označil za rozporný s insolvenčním zákonem jako celkem a jeho smyslem. Nesprávné je podle žalovaného též vyhodnocení otázky promlčení, když nárok na vyplnění blankosměnky podléhá promlčení, a i pokud by nepodléhal, pak se zcela jistě uplatní korektiv dobrých mravů, když vyčkávání s doplněním blankosměnky sedm let od zesplatnění úvěru, k němuž se blankosměnka váže, a její uplatnění proti žalovanému po uplynutí lhůty k podání přihlášek do insolvenčního řízení žalovaného je jednáním v rozporu s dobrými mravy, neboť snaha žalobkyně dostat se do postavení věřitele mimo rámec insolvenčního řízení žalovaného je zcela zjevná.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že žalovaný pouze rekapituluje tvrzení již vznesená v námitkách, přičemž s těmito tvrzeními se soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem v napadeném rozsudku vypořádal, když s odkazem na přiléhavou judikaturu komentoval zvláštní charakter blankosměnky jak před jejím vyplněním, tak po něm, když upozornil na právo žalobkyně přistoupit v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném k vyplnění směnky kdykoli po naplnění podmínek a když na základě toho uzavřel, že nedošlo k promlčení ani směnečné pohledávky ani práva blankosměnku vyplnit. Insolvenční řízení výstavce směnky ani insolvenční řízení žalovaného nemají podle žalobkyně relevanci pro uplatnění jejího nároku.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

8. Podle ustanovení § 140c insolvenčního zákona nelze v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).

9. Podle ustanovení § 141a insolvenčního zákona po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a/ a podle § 140c insolvenčního zákona.

10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě, kdy věřitel uplatní vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Logicky však v takovém případě nenastanou účinky přerušení řízení dle § 140a insolvenčního zákona; není totiž splněna podmínka, aby řízení o žalobě u obecného soudu probíhalo k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí aplikovat) ustanovení § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku). K tomu srov. R 128/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017, a ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019.

11. Pokud jde o pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku (viz R 54/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Z obsahu spisu se podává, že řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá proti žalovanému zaplacení směnečné pohledávky ve výši 414 2879,45 Kč s příslušenstvím a odměnou, bylo zahájeno dne 6. 10. 2022, kdy žaloba došla soudu prvního stupně (§ 82 odst. 1 o. s. ř.). Jak prokazuje usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 7. 2019, č. j. KSOL 16 INS 10750/2019-A6, v té době již byl zjištěn úpadek žalovaného. Vzhledem k tomu, že účinky uvedeného usnesení nastaly dnem 16. 7. 2019, kdy usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, je třeba na žalobu v dané věci hledět jako na žalobou podanou v rozporu se zákazem formulovaným ve shora citovaném ustanovení § 140c insolvenčního zákona.

13. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nemohla ve lhůtě pro přihlášení pohledávek, která skončila dne 16. 9. 2019, pohledávku ze směnky do insolvenčního řízení žalovaného přihlásit, neboť směnka byla vystavena jako blankosměnka, do které byly chybějící údaje žalobkyní doplněny až dne 27. 6. 2022, tento není správný. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 29 ICdo 32/2021, uzavřel, že majitel blankosměnky může přihlásit svou pohledávku za dlužníkem, který je na blankosměnce podepsán jako směnečný rukojmí, do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávku vázanou na podmínku, že bude blankosměnka doplněna o chybějící náležitosti, a stane se tak (s účinky ex tunc) směnkou úplnou. Konstatoval zároveň, že v případě, že by nebylo možné pohledávku z blankosměnky přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (avala z blankosměnky) ani jako pohledávku podmíněnou, neměla by osoba oprávněná z blankosměnky po úspěšném oddlužení dlužníka žádnou možnost domoci se vůči němu svého nároku ze směnky, neboť na následně doplněnou směnku by se pro zpětný účinek jejího vzniku vztahovalo osvobození dle § 414 insolvenčního zákona. Šlo by tak o neodůvodněný zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva věřitele, který si zákonem aprobovaným způsobem sjednal možnost získat směnečnou pohledávku a fakticky by neměl ani při vynaložení nejvyšší míry obezřetnosti možnost domoci se dohodnutého plnění. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 760/18, kde se Ústavní soud zabývá ochranou vlastnického práva ve vztahu k možnosti přihlášení pohledávky z bankovní záruky zajištěné zástavním právem.

14. Nebylo tak namístě v dané věci aplikovat závěry, které přijal Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 2 Cmo 147/2019, jehož se žalobkyně v průběhu řízení opakovaně dovolávala.

15. Za situace, kdy žaloba o směnečné pohledávce ve výši 414 289,45 Kč s příslušenstvím a odměnou byla nepřípustně podána po rozhodnutí o úpadku žalovaného, mělo být řízení o ní zastaveno postupem podle ustanovení § 141a insolvenčního řízení. Pakliže se tak nestalo, je třeba napadený rozsudek považovat za nesprávný, když o věci nemělo být vůbec jednáno. Z téhož důvodu je třeba za nesprávný považovat rovněž směnečný platební rozkaz námitkami napadený, neboť tento neměl být vydán.

16. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud zrušil napadený rozsudek a rovněž směnečný platební rozkaz, který byl tímto rozsudkem ponechán v platnosti, a řízení zastavil (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

17. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých bylo úspěšnému žalovanému přiznáno právo na jejich náhradu proti neúspěšné žalobkyni. Náklady řízení tvoří mimosmluvní odměna za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, účast při jednání dne 7. 3. 2023, odvolání) po 9 980 Kč podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky a soudní poplatek za odvolání ve výši 20 783 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 61 903 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).