o náhradu škody 4 138 506 Kč s příslušenstvím, vzniklé podáním insolvenčního návrhu, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2022, č. j. 41 Cm 9/2019-359

1. Žalobce se žalobou podanou původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7. 8. 2018, postoupenou Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), domáhal proti žalovaným náhrady škody podle § 147 insolvenčního zákona v celkové výši 75 001 300 Kč s příslušenstvím a po částečném zpětvzetí žaloby náhrady škody 38 821 323,70 Kč s příslušenstvím (soud k částečnému zpětvzetí žaloby na č. l. 278 spisu zastavil při jednání dne 1. 10. 2021 řízení v rozsahu o zaplacení 36 179 976,30 Kč s příslušenstvím, z této částky).

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že první žalovaný jednající druhým žalovaným podal na žalobce insolvenční návrh, který byl odmítnut usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 96 INS 8188/2017-A-18 z 8. 2. 2018 ve spojení s usnesením odvolacího soudu č. j. 4 VSPH 463/2018-A-26 z 9. 4. 2018.

3. Žalobcem uplatněná škoda (po zpětvzetí žaloby) vzniklá v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení pozůstávala z těchto položek:

1) Škoda vzniklá zmařením prodeje pozemků společnosti [právnická osoba]. (odstoupením od smlouvy o smlouvě budoucí) v k. ú. [adresa] za sjednanou cenu 2 985 000 Kč. Pozemky byly prodány se ztrátou 1 262 563,87 Kč, tj. v insolvenčním řízení s výnosem 1 722 436,13 Kč.

2) Škoda vzniklá zmařením prodeje spoluvlastnického podílu ve výši 51 % na pozemku p. č. 106/21, k. ú. [adresa] společnosti [Anonymizováno] (odstoupením od smlouvy o smlouvě budoucí z 30. 3. 2017) za sjednanou cenu v celkové výši 25 253 592 Kč. Spoluvlastnický podíl žalobce byl oceněn na 1 430 000 Kč (viz znalecký posudek [tituly před jménem] [adresa] z 23. 11. 2021). Škoda činila 11 349 331,92 Kč.

3) Škoda vzniklá zmařením prodeje pozemků v k. ú. [adresa] a k. ú. [adresa] za kupní cenu 3 601 600 Kč odstoupením společnosti [právnická osoba]. od kupní smlouvy z 6. 3. 2017 s ohledem na insolvenční řízení, resp. rozdíl při prodeji pozemků v dražbě ve výši 2 901 662 Kč. Pozemky byly prodány v dražbě za cenu 655 111 Kč (k. ú. [adresa]) a za cenu 44 867 Kč (k. ú. [adresa]).

4) Ušlý zisk vzniklý ve výši 4 000 000 Kč zmařením koupě pozemků prostřednictvím [právnická osoba]., včetně zmaření nárůstu ceny nemovitosti v čase, v k. ú. [adresa] (odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí z 24. 11. 2016 uzavřené mezi [právnická osoba]. a insolvenčním správcem [tituly před jménem] [Anonymizováno] dlužnice [Anonymizováno] k pokynu zajištěného věřitele), které byly prodány třetí osobě za cenu 20 000 Kč. Dále žalobci vznikla škoda z důvodu povinnosti zaplatit smluvní pokutu 776 000 Kč.

5) Ušlý zisk ze ztráty zaměstnání 18 465 505,91 Kč, který měl žalobci vzniknout v souvislosti s tím, že s ohledem na insolvenční řízení nemohl být zapsán do obchodního rejstříku v [Anonymizováno] jako jednatel společnosti [Anonymizováno] se sídlem v [Anonymizováno] a v důsledku toho byla vypovězena pracovní smlouva žalobce z 12. 3. 2017. Hrubá mzda žalobce měla činit 237 000 CHF. Ušlý zisk žalobce požadoval za dobu 5 let, tj příjem v celkové výši by činil 27 892 530 Kč (1 185 000 CHF), od kterého odečetl příjem z pracovního poměru za dobu od 1. 9. 2015 do 30. 3. 2019 ve výši 120 000 Kč měsíčně (zaměstnavatel [právnická osoba]. Mzda za dobu od 1. 4. 2017 do 30. 3. 2019 činila 2 880 000 Kč. Za dobu od 15. 10. 2019 do 1. 4. 2021 započetl na ušlý zisk příjem z pracovního poměru u [Anonymizováno] ve výši 6 052 726,09 Kč. Za dobu od 1. 4. 2021 do 2. 6. 2021 započetl roční odměnu z pracovního poměru u [Anonymizováno] ve výši 494 289 Kč.

6) Škodu vzniklou v souvislosti s náklady vynaloženými na právní pomoc v insolvenčním řízení poskytnutou advokáty [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve výši 66 300 Kč.

4. Žalovaní proti uplatněné náhradě škody uvedli, že insolvenční návrh byl podán důvodně. S účinky od 10. 3. 2017 byl žalobce omezen v nakládání se svým majetkem exekučním řízením (§ 11a odst. 1 exekučního řádu), a proto mu nemohla vzniknout škoda v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu. V případě tvrzené škody ad 1) nebyla zaslána výzva k uzavření kupní smlouvy a tím smlouva o smlouvě budoucí pozbyla platnosti od samého počátku, a proto nebyla dána příčinná souvislost mezi škodním následkem a porušením povinnosti žalovanými. V případě škody ad 2) na nemovitostech vázl exekuční příkaz k prodeji a zákaz zcizení ve prospěch [Anonymizováno]. Současně nebyla zaslána výzva k uzavření kupní smlouvy, a proto nebyla dána příčinná souvislost mezi škodním následkem a porušením povinnosti žalovanými. K tvrzené škodě ad 3) žalovaní namítali omezení nakládání podle § 44a exekučního řádu s účinky k 10. 3. 2017 a současně k prokázání tohoto dílčího nároku nebyla předložena žádná listina. K nároku z ušlého zisku ad 4) žalobce nedoložil smluvní vztah s [právnická osoba]. ani existenci kupujícího, který by nemovitosti koupil za vyšší cenu. Současně nedoložil ani existenci povinnosti hradit smluvní pokutu. Proto podle žalovaných nebyla dána příčinná souvislost mezi škodním následkem a porušením povinnosti žalovanými. K nároku z ušlého zisku ad 5) žalovaní namítli, že nebyl podán návrh na zápis žalobce do obchodního rejstříku [Anonymizováno] jako vedlejšího jednatele, když podání tohoto návrhu bylo možné očekávat ke dni vzniku pracovního poměru, tj. k 1. 4. 2017, zatímco insolvenční návrh byl podán teprve 19. 4. 2017. Pracovní poměr byl zrušen zpětně od samého počátku, proto neměl žalobce nárok na žádnou mzdu. Ušlou mzdu žalobce požadoval za dobu pěti let, avšak insolvenční řízení bylo vedeno jen v době od 19. 4. 2017 do 19. 4. 2018 a je dána absence následku, potažmo příčinné souvislosti. K nároku na náhradu škody ad 6) žalovaní uvedli, že žalobce neprokázal, že by náklady na právní zastoupení skutečně vynaložil.

5. Žalovaní vznesli námitku započtení co do částky 16 000 000 Kč z titulu směnečné pohledávky, za kterou se žalobce zaručil coby směnečný rukojmí ze směnky vystavené dne 4. 4. 2016 v [Anonymizováno] výstavcem [právnická osoba]. na řad prvního žalovaného původně ve formě blankosměnky (dále jen Směnka). Směnečné vyplňovací právo bylo sjednáno na základě smlouvy o spolupráci a s ohledem na prodlení výstavce vzniklo prvnímu žalovanému právo na vyplnění původní blankosměnky.

6. Žalobce replikoval, že Směnka je neplatná pro neurčitost platebního místa a rozpor platebního místa s domicilem Směnky. Dále Směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením, v rámci směnečné sumy nebyly zohledněny splátky zaplacené na základě smlouvy o spolupráci a částka 16 000 000 Kč byla stanovena jako maximální částka. Namítl promlčení nároku ze Směnky ke květnu 2016 a absenci originálu Směnky. V souladu s § 1987 občanského zákoníku nebyla tato pohledávka způsobilá k započtení.

7. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 6. 2022 v bodu I. výroku uložil žalovaným uhradit žalobci 4 138 506 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 2. 2021 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. V bodu II. výroku soud zamítl žalobu v části dalšího příslušenství z částky 4 138 506 Kč. V bodu III. výroku zamítl žalobu co do částky 34 682 817,70 Kč s úroky z prodlení. V bodu IV. výroku uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v celkové výši 693 522 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce. V bodu V. výroku uložil žalovaným zaplatit soudní poplatek 206 925 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

8. V odůvodnění rozsudku uvedl, že první žalovaný zastoupený druhým žalovaným jako jednatelem podal dne 10. 4. 2017 ke Krajskému soudu v Praze návrh na zahájení insolvenčního řízení žalobce. Insolvenční návrh odůvodnil existencí pohledávky 4 473 533,38 Kč vzniklé ze smlouvy o spolupráci z 5. 4. 2016 uzavřené mezi navrhovatelem a společností [právnická osoba]., vůči které byl žalobce [Jméno žalobce] ručitelem. Věc byla postoupena místně příslušnému Městskému soudu v Praze, který usnesením č. j. MSPH 96 INS 8188/2017-A-18 z 8. 2. 2018, ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu č. j. 4 VSPH 463/2018-26 z 9. 4. 2018 (v právní moci dne 11. 4. 2018) insolvenční návrh odmítl. Důvodem pro odmítnutí insolvenčního návrhu byla skutečnost, že první žalovaný přes výzvu soudu k návrhu nedoložil žádné listiny, které by existenci pohledávek za dlužníkem prokazovaly.

9. Soud konstatoval, že žaloba byla podána včas ve lhůtě 6 měsíců od právní moci usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu. Dále dospěl k závěru, že žaloba je co do základu důvodná, neboť první žalovaný zavinil odmítnutí insolvenčního návrhu. Tvrzení žalovaných , že insolvenční návrh byl podán důvodně, nemá v této věci právní význam s ohledem na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona, protože insolvenční návrh nebyl zamítnut nýbrž odmítnut. Je dána pasivní legitimace druhého žalovaného jako ručitele podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona.

10. Žaloba co do rozsahu byla podána důvodně jen ohledně nároku z titulu ušlého zisku ze ztráty zaměstnání. Soud měl na základě svědecké výpovědi [Anonymizováno] za prokázané, že v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu společnost [Anonymizováno] ztratila zájem zaměstnat žalobce a ukončila pracovní smlouvu. Odpovědnost žalovaných za ušlý zisk se týkala jen doby, kdy bylo možno předpokládat, že žalobce bude mít s ohledem na zahájené insolvenční řízení problém nalézt finančně srovnatelné zaměstnání. Insolvenční návrh byl odmítnut po roce od zahájení insolvenčního řízení, poté žalobci již nic nebránilo v nalezení srovnatelného zaměstnání. Soud proto přiznal žalobci ušlý zisk jen za první rok počínaje dnem 1. 4. 2017 a z roční mzdy u společnosti [Anonymizováno] odečetl mzdu, kterou žalobce v rozhodném období pobíral u [právnická osoba]. ve výši 120 000 Kč měsíčně na základě pracovní smlouvy z 31. 8. 2015 při přepočtu 23,54 Kč/€. Zbývající část nároku na ušlý zisk ze mzdy soud zamítl, s výjimkou úroku z prodlení.

11. Soud neměl za důvodnou ani kompenzační námitku započtení, které bylo v rozporu s § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť výstavce Směnky je v konkursním řízení. Současně s ohledem na § 1982 občanského zákoníku nebyla splněna podmínka vzájemnosti započtení a započítávaná pohledávka nebyla specifikována. Kromě toho soud přisvědčil argumentaci žalobce, že je namístě aplikovat § 1987 o. z., protože první žalovaný nespecifikoval namítanou pohledávku k započtení.

12. V případě ostatních nároků žalobce soud žalobu zamítl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil.

13. náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Co do základu měl soud žalobu za důvodně podanou; užil § 150 o. s. ř. jen ve vztahu k částečnému zpětvzetí žaloby s tím, že poměr neúspěchu žalobce se do původně žalované částky nepromítl. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaní měli úspěch v rozsahu 89,3 %.

14. Žalobce podal proti rozsudku odvolání, avšak toto odvolací řízení bylo z důvodu neuhrazení zbývající části soudního poplatku zastaveno usnesením č. j. 41 Cm 9/2019-405 z 20. 3. 2024, právní moci nabylo dne 13. 4. 2024.

15. Žalovaní podali proti rozsudku včas společné odvolání do bodů I., IV. a V. výroku, ve kterých navrhli rozhodnutí změnit a i v tomto rozsahu žalobu zamítnout a o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve prospěch žalovaných. Odvolání ve věci samé (bod I. výroku) odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci. V souladu s bodem 2.1 pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností [Anonymizováno] dne 12. 3. 2017 byla stanovena podmínka, že nebude-li žalobce zapsán do obchodního rejstříku [Anonymizováno] jako vedlejší (dodatečný) jednatel, je pracovní smlouva od počátku neplatná. Podle zjištění žalovaných v průběhu existence společnosti [Anonymizováno] nebyl zaznamenán jediný zápis žalobce jako vedlejšího jednatele a žalobce se ani nepokusil podat návrh na zápis do tohoto obchodního rejstříku, byť bylo možno očekávat, že zápis do obchodního rejstříku [Anonymizováno] bude podán v souladu s bodem 2.1 pracovní smlouvy nejpozději ke dni vzniku pracovního poměru, tj. dne 1. 4. 2017. Žalobce se tak podílel na tom, že došlo k neplatnosti pracovní smlouvy a na pracovní smlouvu je třeba nahlížet jako na neplatnou od počátku. Dále v souladu s § 23 a § 24 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, měl soud aplikovat rozhodné právo plynoucí z kolizní normy, tedy lichtenštejnský právní řád, podle kterého měl posoudit otázku platnosti pracovní smlouvy. Soud nezkoumal, zda pracovní smlouva založila žalobci právo na mzdu. Jestliže žalobce neměl nárok na mzdu na základě pracovní smlouvy, pak mu nemohla žádná mzda v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu ani ujít. Ze zvukového záznamu soudního jednání ze 4. 5. 2022 plyne, že podle výpovědi svědka [Anonymizováno] žalobce do pracovního poměru nenastoupil, nedostal žádnou mzdu, protože investor odstoupil od záměru financovat aktivity svědka a žalobce z důvodů na straně žalobce. Žalovaní nesouhlasili s rozhodnutím o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku). Nebyly dány důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. Žalobce vzal zčásti žalobu zpět nikoli pro chování žalovaných, ale s ohledem na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. O náhradě nákladů řízení měl soud rozhodnout podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a na právní úkony učiněné před 1. 10. 2021 užít tarifní hodnotu z částky 75 001 300 Kč. Bod V. výroku je nepřezkoumatelný, protože nebyl odůvodněn. S ohledem na tvrzení žalobce o příjmech v řádu sta tisíců korun měsíčně měl soud postupovat podle § 138 odst. 2 o. s. ř.

16. Žalobce se k odvolání žalovaných písemně nevyjádřil.

17. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o. s. ř. část rozsudku soudu prvního stupně napadenou odvoláním žalovaných (body I., IV. a V. výroku) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaných proti bodu I. výroku není důvodné a proti bodům IV. a V. výroku je zčásti důvodné.

18. Podle § 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu. Podle odst. 2 Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3. Podle odst. 3 Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku. Podle odst. 4 Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor. Podle odst. 5 věty první Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká.

19. Podle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

20. Podle § 2895 o. z. Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

21. Podle § 2900 o. z. Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

22. Podle § 1987 odst. 1 o. z. K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2 Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

23. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že žaloba o náhradu škody způsobené podáním insolvenčního návrhu prvního žalovaného byla podána dne 7. 8. 2018, tedy včas za běhu šestiměsíční lhůty, běžící v dané věci od 12. 2. 2018, podle § 147 odst. 4 insolvenčního zákona, kdy žalobci bylo doručeno usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 96 INS 8188/2017-A-18 ze dne 8. 2. 2018.

24. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu a opatřeními přijatými v jeho průběhu ustálena v tom, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. V situaci, kdy insolvenční zákon zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu jde k tíži) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod č. 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále i jen „R 10/2013“).

25. Odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou zahájením insolvenčního řízení (a opatřeními přijatými v jeho průběhu), bylo-li insolvenční řízení o insolvenčním návrhu (pravomocně) zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh (pravomocně) odmítnut nebo zamítnut (dále i jen „šikanózní insolvenční návrh“), je založena na principu obecné subjektivní odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu (nebo jinou újmu). Předpokladem odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za újmu způsobenou zahájením insolvenčního řízení je rozhodnutí insolvenčního soudu (mimo jiné) o odmítnutí insolvenčního návrhu, vznik újmy na straně dlužníka, příčinná souvislost mezi insolvenčním návrhem – zahájením insolvenčního řízení (nebo opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení) a vznikem újmy a zavinění insolvenčního navrhovatele za (mimo jiné) odmítnutí insolvenčního návrhu, přičemž se zavinění presumuje; tudíž je na žalovaném insolvenčním navrhovateli, aby prokázal, že nezavinil skončení insolvenčního řízení jedním ze způsobů uvedených v § 147 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (k tomu také R 10/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018).

26. Odvolací soud zdůrazňuje, že filozofie (systematika) insolvenčního řízení je založena na tom, že insolvenční návrhy mají v prvé řadě podávat sami insolvenční dlužníci, nikoliv věřitelé těchto dlužníků v úpadku. Insolvenční řízení má být zahajováno co nejdříve poté, co se dlužník ocitne v úpadku (viz též § 98 odst. 1 insolvenčního zákona) a z povahy věci tuto vědomost o stavu svého úpadku má jako první dlužník, nikoliv jeho věřitelé. Dlužník je také výrazně motivován svou odpovědností za škodu nebo jinou újmu vzniklou přihlášeným věřitelům dle § 99 insolvenčního zákona, aby tento insolvenční návrh podal bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl (měl dozvědět) o svém úpadku. Věřitel může podat insolvenční návrh (viz § 103 a § 105 insolvenčního zákona), nicméně měl by tak činit jen tehdy, je-li skutečně přesvědčen, že dlužník se nachází v úpadku dle § 3 insolvenčního zákona. V žádném případě nemůže sloužit insolvenční řízení jiným cílům, nemůže nahrazovat nalézací řízení a již zcela nepřípustné je snažit se šikanózním insolvenčním návrhem, je-li označený dlužník podnikatelem, dosáhnout zhoršení jeho postavení na trhu nebo „vyřizovat si účty“ s označeným insolvenčním dlužníkem z jiného důvodu. Věřitel, chce-li podat insolvenční návrh, si musí být vědom, že v případě odmítnutí či zamítnutí jeho návrhu, má jako pravidlo označený insolvenční dlužník právo na náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé podaným insolvenčním návrhem. V případě odmítnutí zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu dle § 128a insolvenčního zákona se navrhovatel vystavuje i nebezpečí, že mu bude uloženo zaplatit pokutu až do výše 500 000 Kč dle § 128a odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud poukazuje i na to, že podle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 je insolvenční navrhovatel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona, povinen doložit pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona, soudního znalce nebo daňového poradce, že navrhovatel o pohledávce účtuje. I toto ustanovení, které klade zvýšené nároky na věřitele (jenž má povinnost vést účetnictví) podávajícího insolvenční návrh ohledně kvality jeho pohledávky vůči dlužníkovi, má za cíl minimalizovat počet nedůvodných insolvenčních návrhů podávaných věřiteli, protože takové návrhy jako pravidlo způsobují označenému dlužníkovi škodu nebo i jinou újmu spočívající např. v poškození pověsti označeného dlužníka, zejména jedná-li se o podnikatele.

27. Odvolací soud poukazuje na to, že v případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se jedná o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění. Zákon přiznává osobě, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, případně zamítnutý za podmínek uvedených v § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, i právo na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti, které může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona v návaznosti na § 2951 odst. 2 o. z.).

28. Členové statutárního orgánu insolvenčního navrhovatele (právnické osoby) ručí podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona za splnění náhrady škody či jiné újmy společně a nerozdílně. Ručení člena statutárního orgánu může vzniknout jen tehdy, budou-li splněny předpoklady odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu.

29. V dané věci se jedná o náhradu majetkové újmy dle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona – jak správně uvedl soud prvního stupně, první žalovaný zavinil odmítnutí insolvenčního návrhu, proto se neuplatní výjimky z povinnosti hradit tuto škodu, které jsou stanoveny v § 147 odst. 2 insolvenčního zákona a přicházejí v úvahu jen v případě, že insolvenční návrh byl zamítnut.

30. Předmětem odvolacího řízení ve věci samé je pouze nárok na ušlý zisk ve výši 4 138 506 Kč s příslušenstvím [výše v odstavci 3. označen jako ad 5)], který měl žalobci vzniknout s ohledem na pracovní smlouvu uzavřenou dne 12. 3. 2017 mezi žalobcem a [Anonymizováno], coby zaměstnavatelem (dále jen zaměstnavatel). Předmětem výkonu pracovní činnosti měla být funkce jednatele zaměstnavatele.

31. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se nároku na ušlý zisk 4 138 506 Kč, představující rozdíl mezi ušlou odměnou za jeden rok (jednalo se o 237 000 CHF ročně), kterou měl žalobce dostávat u společnosti [Anonymizováno], a mzdou, kterou žalobce pobíral v rozhodném období u zaměstnavatele [právnická osoba]. Soud prvního stupně správně zjistil z výpovědi svědka [Anonymizováno], že jediným důvodem, proč žalobce nebyl přijat do již dohodnuté pozice u společnosti [Anonymizováno], bylo insolvenční řízení zahájené návrhem prvního žalovaného. Z toho důvodu je nepochybně dána příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně žalobce a podaným insolvenčním návrhem, která je právně rozhodující pro výsledek této věci. V tomto směru je proto správný i závěr soudu prvního stupně, že aplikace lichtenštejnského pracovního práva nemůže ničeho změnit na uvedené příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zahájením insolvenčního řízení. Na této příčinné souvislosti ani nic nemění okolnost, že žalobce, poté co se dozvěděl, že z důvodu zahájeného insolvenčního řízení nebude přijat na uvedenou pozici u [Anonymizováno], nepodal či neinicioval návrh na zápis sama sebe jako dodatečného jednatele do lichtenštejnského obchodního rejstříku.

32. Soud prvního stupně zavázal žalované zaplatit tuto škodu jen za jeden rok, po kterou měl být žalobce zaměstnán u společnosti [Anonymizováno], a ve zbývající části tohoto nároku ad 5) žalobu zamítl. V zamítavé části již rozsudek nabyl právní moci, proto odvolacímu soudu nepřísluší v tomto směru hodnotit tuto část rozsudku, nicméně podle názoru odvolacího soudu je tento výsledek rozhodnutí o nároku ad 5) dosti příznivý pro žalované a odvolací soud nemá pochybnosti o vzniku škody v rozsahu 4 138 506 Kč odpovídající období, o kterém soud prvního stupně rozhodl v bodu I. výroku.

33. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka započtení pohledávky žalobce na směnečnou pohledávku prvního žalovaného, kterou vznesl první žalovaný jako obranu dle § 98 o. s. ř., nemá vliv na výsledek této věci. Nicméně důvody, proč tak odvolací soud učinil, jsou do jisté míry odlišné od odůvodnění soudu prvního stupně (viz níže).

34. Žalovaný předložil kopii Směnky vlastní vystavené v [Anonymizováno] dne 4. 4. 2016 společností [právnická osoba]., IČO [IČO], na řad prvního žalovaného, se směnečným penízem 16 000 000 Kč splatné dne 4. 5. 2022 u [právnická osoba]., pobočky v [adresa]. Žalobce je na směnce podepsán jako směnečný rukojmí.

35. Odvolací soud v prvé řadě poukazuje na to, že byla předložena jen kopie směnky, nikoliv její originál. Není proto zřejmé, zda v době úkonu započtení, provedeného prvním žalovaným v jeho podání ze dne 23. 5. 2022 adresovaném soudu (a ke kterému se žalobce vyjádřil v podání ze dne 31. 5. 2022), tato směnka vůbec existuje. Už jen z tohoto důvodu je tato směnečná pohledávka minimálně nejistá a jako taková není způsobilá k započtení (§ 1987 odst. 2 o. z. ). Dále tuto nejistotu pohledávky zesilují i svou povahou kauzální námitky žalobce proti směnce spočívající v jeho tvrzení, že je nesprávná vyplněná výše směnečného peníze. Žalovaný též nekonkretizoval, proti které části nároku o zaplacení 38 821 323,70 Kč s příslušenstvím vznáší námitku započtení. Z provedeného úkonu započtení nebylo zřejmé, proti kterému z 6 nároků uvedených výše v odstavci 3. odůvodnění, je toto započtení činěno. I z tohoto důvodu úkon započtení vzbuzuje pochybnosti o své určitosti.

36. K odůvodnění soudu prvního stupně k započtení odvolací soud uvádí, že není správný poukaz na § 248 odst. 2 insolvenčního zákona v souvislosti se započtením – směnka, a to ani zajišťovací směnka, není zajištěním, o kterém se hovoří v uvedeném ustanovení. Co je míněno zajištěním, je taxativně uvedeno v § 2 písm. g) insolvenčního zákona a směnka (zajišťovací) tam z pochopitelných důvodů uvedena není, protože i tzv. zajišťovací směnka je abstraktním cenným papírem a není zajišťovacím závazkem (viz též usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 14/1997, publikované v Přehledu směnečné judikatury, 4. vydání, nakl. Wolters Kluwer ČR a. s., str. 103). Směnka, která zajišťuje splnění dluhu, není akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako je tomu např. u ručení nebo u zástavy.

37. Okolnost, že výstavce této směnky [právnická osoba]. je dlužníkem v insolvenci, neznemožňuje směnečnému rukojmímu tuto směnku zaplatit (započíst), proto okolnost, že je výstavce směnky dlužníkem v probíhajícím insolvenčním řízení, nemá žádný vliv na vztah majitele směnky vůči směnečnému rukojmímu. Dále u směnečného rukojmího (není občanskoprávním ručitelem dle § 2018 a násl. o. z.) je dána vzájemnost plnění ve smyslu § 1982 o. z.

38. Odvolací soud z uvedených důvodů v souladu s § 219 o. s. ř. ve spojení s § 7 insolvenčního zákona napadenou část rozsudku ve věci samé (bod I. výroku) potvrdil jako věcně správnou, a to až na část bodu I. výroku, ve které bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit zákonný úrok z prodlení za období od 10. 2. 2021 do 15. 2. 2021.

39. Soud začátek období, za které přiznal žalobci úrok z prodlení, na který má žalobce nárok dle § 2 vl. nař. č. 351/2013 Sb. v návaznosti na § 1970 o. z., stanovil dnem 10. 2. 2021, tj. dnem, kdy žalovaným byla prostřednictvím jejich zástupce doručena žaloba. Už z této okolnosti je zřejmé, že den 10. 2. 2021 nemohl být prvním dnem prodlení s placením peněžité pohledávky. Odvolací soud poukazuje na to, že podle § 1958 odst. 2 o. z. není-li sjednána doba plnění, je dlužník povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Záleží na okolnostech konkrétní věci, jaká lhůta bude lhůtou „bez zbytečného odkladu“. Obvykle se bude jednat o dny či v některých případech i o týdny. Případy, kdy by „bez zbytečného odkladu“ mělo znamenat tentýž den, bude přicházet v úvahu u fixních smluv, u kterých bude z povahy věci zřejmé, že je nutné plnit okamžitě. To však není případ žádosti o zaplacení náhrady škody.

40. V návaznosti na § 1959 písm. e) o. z. odvolací soud dovodil, že v tomto případě za lhůtu „bez zbytečného odkladu“ je namístě považovat dobu do pěti dnů. Z toho důvodu prvním dnem prodlení je až 16. únor 2021, což ale platí jen u druhého žalovaného. Společný zástupce obou žalovaných zastupuje prvního žalovaného v řízení již od srpna 2018 a na žalobu reagoval jménem prvního žalovaného v podání ze dne 5. 9. 2018 doručeným soudu téhož dne. Je proto zřejmé, že první žalovaný byl již 10. 2. 2021 v prodlení se zaplacením náhrady škody, a z toho důvodu odvolací soud potvrdil v celém rozsahu rozhodnutí soudu o povinnosti zaplatit žalobci zákonný úrok za prodlení s placením částky 4 138 506 Kč.

41. Soud prvního stupně nepostupoval správně, když žalobci přiznal právo vůči druhému žalovanému na zaplacení úroku z prodlení za období 10. 2. - 15. 2. 2021, odvolací soud proto v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tuto část bodu I. výroku změnil a žalobu v tomto rozsahu příslušenství proti druhému žalovanému zamítl.

42. Odvolací soud k odvolání žalovaných proti bodu IV. výroku rozsudku uvádí, že je shledal zčásti důvodným.

43. Advokát [tituly před jménem] [Anonymizováno] nezastupoval oba žalované po celou dobu řízení. Od začátku řízení zastupoval prvního žalovaného a druhého žalovaného začal zastupovat až od února 2020 a již před tímto datem se jím zastoupený první žalovaný ve věci vyjadřoval. Již jen z této okolnosti je zřejmé, že náklady řízení obou žalovaných nejsou stejné. Navíc žalovaní nejsou nerozluční společníci (každého z nich bylo možné žalovat samostatnými žalobami), ani z toho důvodu nebylo namístě ukládat žalobci, aby hradil náklady jednou částkou oběma žalovaným.

44. Dále se odvolací soud neztotožnil s částí rozhodnutí, ve kterém soud aplikoval § 150 o. s. ř. na část předmětu řízení, ve které vzal žalobce zčásti žalobu zpět. Podle názoru odvolacího soudu nejsou dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, proč by v části předmětu řízení, ve které vzal žalobce zpět žalobu, nemělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 146 odst. 2 první věty o. s. ř. ve prospěch žalovaných. Bylo na úvaze žalobce, aby před podáním žaloby o zaplacení 75 001 300 Kč zvážil, zda je schopen u řady uplatněných nároků unést důkazní břemeno a muselo mu také být jasné, že při tak vysoké tarifní hodnotě odvíjející se od výše uplatněného plnění budou též vysoké náklady řízení. Z toho důvodu je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve prospěch žalovaných dle § 146 odst. 2 první věty o. s. ř. i v části, ve které bylo řízení zastaveno a ve zbývající části s ohledem na převažující úspěch žalovaných rozhodnout o náhradě nákladů řízení poměrně v jejich prospěch podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

45. Náklady prvního žalovaného v řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 74 340 Kč (převzetí zastoupení a vyjádření ve věci samé při tarifní hodnotě 75 001 300 Kč), v rozsahu 1 úkonu právní služby 59 472 Kč (účast při 1 jednání soudu dne 1. 10. 2021, při kterém advokát již zastupoval oba žalované, proto v souladu s § 12 odst. 4 vyhlášky je odměna snížená o 20 %), v rozsahu 7 úkonů právní služby po 47 888 Kč (4 vyjádření ve věci samé a účast při 3 jednáních soudu při tarifní hodnotě 38 821 323,70 Kč, za společné úkony je odměna snížená o 20 %), v rozsahu 1 úkonu právní služby 95 776 Kč (účast při jednání soudu dne 1. 10. 2021, které přesáhlo 2 hodiny) a 1 úkon právní služby 23 944 Kč (účast při vyhlášení rozsudku), v hotových výdajích v rozsahu paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 2 úkonům právní služby a v hotových výdajích v rozsahu paušálních úhrad výdajů po 150 Kč k 10 úkonům právní služby, to vše podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 2 písm. f), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátního tarifu, dále jen „AT“). Celkem tato částka činí 665 188 Kč. Poměrný úspěch prvního žalovaného odpovídá 77,92 %, proto má první žalovaný právo na náhradu nákladů řízení ve výši 518 314,49 Kč.

46. Náklady druhého žalovaného v řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 74 340 Kč (převzetí zastoupení při tarifní hodnotě 75 001 300 Kč), v rozsahu 1 úkonu právní služby 59 472 Kč (účast při 1 jednání soudu dne 1. 10. 2021, při kterém advokát již zastupoval oba žalované, proto v souladu s § 12 odst. 4 vyhlášky je odměna snížená o 20 %), v rozsahu 7 úkonů právní služby po 47 888 Kč (4 vyjádření ve věci samé a účast při 3 jednáních soudu při tarifní hodnotě 38 821 323,70 Kč, za společné úkony je odměna snížená o 20 %), v rozsahu 1 úkonu právní služby 95 446 Kč (účast při jednání soudu dne 1. 10. 2021, které přesáhlo 2 hodiny) a 1 úkon právní služby 23 944 Kč (účast při vyhlášení rozsudku), v hotových výdajích v rozsahu paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby a v hotových výdajích v rozsahu paušálních úhrad výdajů po 150 Kč k 8 úkonům právní služby, to vše podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 2 písm. f), § 13 odst. 4 AT. Celkem tato částka činí 587 548 Kč. Poměrný úspěch druhého žalovaného odpovídá 77,92 %, proto má druhý žalovaný právo na náhradu nákladů řízení ve výši 457 817,40 Kč.

47. Odvolací soud z uvedených důvodů postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a změnil bod IV. výroku rozsudku tak, že v souladu s § 146 odst. 2 první věty a § 137 odst. 1 o. s. ř. přiznal samostatně prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení 518 314,49 Kč a samostatně druhému žalovanému náhradu nákladů řízení 457 817,40 Kč.

48. Je správný argument žalovaných, že soud prvního stupně opomněl odůvodnit bod V. výroku (proč uložil žalovaným zaplatit soudní poplatek 206 925 Kč). Nicméně z důvodu procesní ekonomie odvolací soud sám v tomto směru přezkoumal tento bod výroku a doplnil jeho odůvodnění. Podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů jsou žalovaní povinni zaplatit státu náhradu poměrné části soudního poplatku za žalobu, od jehož placení byl žalobce osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. o) uvedeného zákona. Žalovaní byli neúspěšní v části odpovídající 5,52 % z celkové původně vymáhané částky 75 001 300 Kč. Soudní poplatek z této částky 75 001 300 Kč činí 2 350 013 Kč a 5,52 % z tohoto soudního poplatku je 259 441,14 Kč. Od této částky byla odečtena částka 2 594,40 Kč odpovídající 5,52 % ze soudního poplatku 23 500 Kč, který žalobce zaplatil po svém částečném osvobození od soudního poplatku za žalobu. Z toho důvodu bylo žalovaným uloženo zaplatit soudní poplatek za žalobu v rozsahu 235 941,44 Kč.

49. S ohledem na téměř úplný úspěch žalobce v části o zaplacení 4 138 506 Kč s příslušenstvím (neúspěch v nepatrné části příslušenství nemá vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Náklady žalobce v odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby 24 860 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby (účast při jednání) podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 4 AT.

50. V části odvolacího řízení o zaplacení 34 682 817,70 Kč s příslušenstvím, zahájeného odvoláním žalobce nevznikly žalovaným náklady, o kterých by bylo potřeba rozhodnout ve prospěch žalovaných dle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 první věty o. s. ř.

51. Druhému žalovanému bylo uloženo doplatit soudní poplatek za odvolání 206 926 Kč. Soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit jeden soudní poplatek za jejich odvolání do výroku, podle kterého jsou povinni zaplatit žalobci 4 138 506 Kč s příslušenstvím. Jeden soudní poplatek sice činí částku 206 926 Kč, avšak oba žalovaní podali odvolání, jedná se proto o dvě odvolání (okolnost, že se tak stalo společným podáním, na tomto závěru nic nemění). Žalovaní nejsou nerozlučnými společníky a jejich odvoláními bylo zahájeno odvolací řízení ohledně předmětu řízení ve vztahu žalobce vůči jednotlivým odvolatelům. Každý z žalovaných je proto povinen zaplatit soudní poplatek za své odvolání, protože jím podaným odvoláním vznikla poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích.

52. První žalovaný zaplatil odvolací soudní poplatek 206 926 Kč, proto odvolací soud uložil druhému žalovanému zaplatit soudní poplatek 206 926 Kč za odvolání druhého žalovaného, a v souladu s § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích, tak učinil až v odvolacím rozsudku.