o zaplacení 330 431 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2024, č. j. 47 Cm 132/2023-36

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 11. 10. 2023 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 330 431 Kč s 6 % úrokem ročně z této částky od 13. 9. 2023 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 1 101,44 Kč. Jak žalobkyně uvedla, žalovaná vystavila v Praze dne 6. 1. 2023 k zajištění nároků žalobkyně vlastní směnku se splatností dne 12. 9. 2023, kterou se jako výstavce zavázala žalobkyni jako jejímu majiteli uhradit směnečnou sumu ve výši 330 431 Kč.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 47 Cm 132/2023-13, který byl usnesením ze dne 13. 11. 2023, č. j. 47 Cm 132/2023-17, zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.

3. Žalovaná proti žalobou uplatněnému nároku namítla, že nikdy směnku „s takovouhle částkou“ nepodepsala, nikdy si žádné peníze nepůjčila a takovou částku platit nehodlá, protože o ní v životě neslyšela.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 330 431 Kč (v písemném vyhotovení rozsudku nesprávně uvedeno „330 341 Kč“) s 6 % úrokem ročně ode dne 13. 9. 2023 do zaplacení a odměnu ve výši 1 101,44 Kč (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 64 597,20 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na základě provedených důkazů konstatoval, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 6. 2. 2023 smlouvu o pronájmu osobního automobilu ve smlouvě konkretizovaného. Žalovaná používala předmětné vozidlo v rozporu se smlouvou a pravidly silničního provozu a žalobkyně tak v předžalobní výzvě uplatnila své pohledávky v celkové výši 330 431 Kč s tím, že se jedná o náhradu škody a paušální administrativní poplatky. Žalovaná dle smlouvy vystavila zajišťující blankosměnku a tuto žalobkyně doplnila o směnečný peníz odpovídající výši jejích pohledávek vůči žalované, tedy ve výši 330 431 Kč. Soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení čl. I. § 1, § 75, § 78 odst. 1, § 28 odst. 2 a § 48 odst. 1 body 1., 2. a 4. zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), a konstatoval, že žalobkyně uplatnila u soudu nárok z platné směnky vystavené žalovanou, na kterou nebylo plněno. Uvedl dále, že s žalovanou lze souhlasit, že směnku ve stavu předloženém soudu nepodepsala, neboť ji podepsala v době, kdy byla blankosměnkou, ke které udělila žalobkyni právo ji doplnit o chybějící údaje a dotvořit ji na směnku úplnou. Na směnečné povinnosti žalované se přitom nic nemění. Žalobě bylo proto vyhověno a úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši soudního poplatku za žalobu, odměny za zastupování žalobkyně advokátem v rozsahu 4 úkonů právní služby, 4 režijních paušálů a náhrady za daň z přidané hodnoty.

5. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém požádala o nové projednání věci. Setrvala na tom, že nikdy žádnou směnku na tuto částku nepodepsala, a uvedla, že si pronajala vůz, za který řádně platila vše, co k tomu patřilo. Na žádné další částce za nějaká poškození se s žalobkyní nedohodla a nic nepodepsala. Směnka je „vzatá z původního složení kauce“ a jen k ní byla připsána tato částka, takže to není právoplatná směnka. V doplnění odvolání žalovaná namítla, že žalobkyně nepředložila směnku k placení. Žalované byla zaslána jediná výzva k úhradě, a to dne 31. 8. 2023. V době jejího doručování však byla žalovaná v léčebně pro dlouhodobě nemocné.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že z odvolání je zřejmé, že žalovaná si je vědoma, že směnku (resp. blankosměnku) vystavila, a že svůj podpis na směnce nepopírá. Zdůraznila abstraktní povahu směnečné pohledávky a její nespornost. Povinností žalobkyně nebylo tvrdit a prokazovat skutečnosti objasňující kauzu směnky, a tedy břemeno tvrzení a důkazní břemeno tížilo žalovanou. Žalobkyně popsala okolnosti vystavení směnky žalovanou, kdy směnka byla vystavena k zajištění nároků žalobkyně ze smlouvy o nájmu motorového vozidla ze dne 6. 1. 2023. Směnka byla vystavena jako blankosměnka s tím, že před jejím vystavením ze strany žalované byla uzavřena dohoda o vyplňovacím právu směnečném, jejímž obsahem bylo zejména to, že směnka bude sloužit k zajištění všech pohledávek žalobkyně ze smlouvy vzniklých či vzniklých z jiného právního titulu, pokud souvisejí s nájmem vozidla, s tím, že po vyčíslení nároků ze smlouvy bude do směnky doplněna směnečná suma a datum splatnosti. Co se týče žalovanou zmiňované kauce, je pravdou, že žalovaná při podpisu nájemní smlouvy a následně při jejím prodlužování kauce skládala, žalobkyně však nemá ponětí, co žalovaná myslí formulací, že „směnka je vzatá z původního složení kauce“. Několik plateb žalovaná sice vůči žalobkyni provedla, vesměs se však jednalo o kauce při podpisu nájemní smlouvy či jejích dodatků. Není přitom pravda, že by se jednalo o platbu nájemného. Žalobkyně své nároky o platby provedené žalovanou ponížila, a tedy výše směnečné sumy je částkou po zápočtu plateb provedených žalovanou. Ohledně namítaného nepředložení směnky k placení žalobkyně uvedla, že důkazní břemeno k tomuto tvrzení nese žalovaná. Žalovaná však žádné důkazy nenavrhla, a proto je směnku nutné považovat za řádně a včas předloženou k placení. V případě žalované nadto došlo k prezentaci směnky najisto okamžikem doručení žalobního návrhu žalované. Žalobkyně shrnula, že směnečná suma byla vyplněna v souladu s dohodou o směnečném právu vyplňovacím a že dílčí nároky žalobkyně, na jejichž základě došlo k vyplnění směnečné sumy, vyplývají ze smlouvy ze dne 6. 1. 2023 a jsou oprávněné.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

8. Vzhledem k tomu, že žalovaná se k jednání nařízenému odvolacím soudem k projednání jejího odvolání na den 8. 7. 2025 bez omluvy nedostavila, třebaže k němu byla řádně a včas předvolána, bylo jednáno v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

9. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že listina předložená žalobkyní k důkazu existence směnečného závazku žalované je platnou směnkou vlastní, jejímž podpisem založila žalovaná jako výstavce svůj směnečný závazek vůči žalobkyni jako remitentovi směnky (čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ). Dnem 12. 9. 2023, kdy směnka se stala splatnou, tak žalobkyni vznikl vůči žalované nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 330 431 Kč (čl. I. § 48 bod 1. ZSŠ) s 6 % úrokem ročně z této částky od 13. 9. 2023 do zaplacení (čl. I. § 48 bod 2. ZSŠ) a s odměnou ve výši 1 101,44 Kč, která odpovídá 1/3 % směnečného peníze (čl. I. § 48 bod 4. ZSŠ).

11. Jak v řízení bylo prokázáno, směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění závazků žalované z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem dne 6. 1. 2023 (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy pronajala žalobkyně žalované vozidlo specifikované v čl. I. Smlouvy. V části nazvané „Shrnutí základních informací a upozornění“ bylo mezi stranami ujednáno zajištění nároků žalobkyně ze Smlouvy vystavením zajišťovací blankosměnky a dále uzavření dohody o směnečném právu vyplňovacím, která stanoví podmínky, za nichž může žalobkyně blankosměnku vyplnit, pokud nedojde k řádné a včasné úhradě pohledávek žalobkyně ze Smlouvy. Vzhledem k tomu, že toto skutkové zjištění nebylo v průběhu řízení žalovanou nijak zpochybněno, když sama žalovaná v odvolání Smlouvu zmiňuje a proti její existenci ničeho nenamítá, nemůže obstát její obranné tvrzení, že směnku „na tuto částku“ nepodepsala, neboť v době vystavení směnky tato logicky neodpovídala (co se údajů na ní vypsaných týče) směnce, kterou má k dispozici soud, tedy směnce s údaji doplněnými do blankosměnky žalobkyní na základě vyplňovacího práva jí uděleného. Že by žalobkyně vyplňovací právo případně porušila, přitom žalovanou namítnuto nebylo.

12. Stran výhrady žalované, že „takovou částku“ si nikdy nepůjčila, odvolací soud konstatuje, že žalobkyně nepožaduje plnění z titulu nevrácené půjčky (zápůjčky), nýbrž domáhá se plnění ze směnky, důvodem jejíhož vystavení bylo zajištění nároků žalobkyně ze Smlouvy, nikoli nároků z půjčky (zápůjčky).

13. Pokud žalovaná namítla, že „o takové částce“ nikdy neslyšela, a proto ji nehodlá platit, pomíjí, že šlo o blankosměnku a že směnečnou sumu do ní vyplnila žalobkyně na základě dohody o vyplňovacím právu, jak výše bylo vyloženo. Sama okolnost, že žalovaná se o výši částky do blankosměnky doplněné dozvěděla až z doručené žaloby, přitom nic nemění na její povinnosti plnění ze směnky žalobkyni jako její řádné majitelce poskytnout.

14. Ke skutečnostem žalovanou uváděným v odvolání, nakolik směřovaly proti nároku ze směnky, odvolací soud přihlédnout nemohl se zřetelem na zásadu neúplné apelace, kterou je ovládáno odvolací řízení (§ 205a o. s. ř.), neboť se jedná o nová skutková tvrzení, která bylo třeba uplatnit v řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo a že se nejedná o žádný z případů ve zmiňovaném ustanovení uvedených, nebylo možno se zabývat tvrzením žalované, že se s žalobkyní nedohodla na placení dalších částek „za nějaká poškození“, že směnka je „vzatá z původního složení kauce“ a není to právoplatná směnka, neboť k ní jen byla připsána „tato částka“, že směnka nebyla žalované předložena k placení, a dále, že v době doručování výzvy k úhradě byla žalovaná v léčebně pro dlouhodobě nemocné.

15. S odkazem na výše uvedené odvolací soud uzavírá, že žádná z námitek, jak žalovanou byly proti žalobou uplatněnému nároku vzneseny, ji nemohla zprostit její povinnosti plnění ze směnky žalobkyni v plném rozsahu poskytnout.

16. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř., a to ve znění, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť v písemném vyhotovení napadeného rozsudku je uvedeno, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit částku 330 341 Kč, třebaže z odůvodnění rozsudku je zřejmé a nepochybné, že žalobě bylo vyhověno v celém jejím rozsahu, tedy, co se směnečného peníze týče, v rozsahu částky 330 431 Kč. Tomu ostatně odpovídá i výrok I. rozsudku, jak byl soudem prvního stupně vyhlášen při jednání konaném dne 27. 3. 2024.

17. Pokud jde o výrok II. rozsudku o nákladech řízení, o těchto rozhodl soud prvního stupně správně co do důvodu podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšné žalobkyně, nikoli však co do výše. Oproti soudu prvního stupně považuje odvolací soud za účelně vynaložené náklady žalobkyně soudní poplatek za žalobu ve výši 16 577 Kč, mimosmluvní odměnu za zastupování žalobkyně advokátem v rozsahu 3 a půl úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast při jednání dne 27. 3. 2024 a jednoduchá výzva k plnění) po 9 660 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ a § 11 odst. 2 písm. h/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024. Žalobkyni dále náleží 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky (1 200 Kč) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 7 352,10 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. změnil tak, že částku náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení žalobkyni byla žalovaná zavázána, změnil na částku 58 939,10 Kč. V ostatním byl výrok II. rozsudku potvrzen.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla úspěch s podaným odvoláním, a tedy žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za její zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 9 660 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 8. 7. 2025) podle § 11 odst. 1 písm. k/ a g/ ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, z 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (900 Kč) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (4 246,20 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 24 466,20 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

19. Podle ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, byla žalované dále uložena povinnost zaplatit České republice - Městskému soudu v Praze soudní poplatek za odvolání ve výši 16 577 Kč, neboť výrokem II. usnesení ze dne 29. 1. 2025, č. j. 47 Cm 132/2023-79, soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná splňuje podmínky podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ (v usnesení nesprávně uvedeno „písm. d/) téhož zákona.