o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 1. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2025, č. j. 53 Cm 3/2023-172

Napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že se pokračuje v řízení přerušeném usnesením ze dne 24. 9. 2024, č. j. 53 Cm 3/2023-168. V odůvodnění usnesení uvedl, že řízení bylo na základě shodného návrhu stran přerušeno v souladu s ustanovením § 110 o. s. ř. z důvodu mimosoudních jednání. Usnesení nabylo právní moci dne 23. 10. 2024. Žalobkyně navrhla podáním ze dne 28. 2. 2025, aby v přerušeném řízení bylo pokračováno. Soud prvního stupně s odkazem na úpravu obsaženou v ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. konstatoval, že návrh na pokračování v řízení byl žalobkyní podán po uplynutí tří měsíců od právní moci usnesení o přerušení řízení. Rozhodnuto proto bylo o pokračování v přerušeném řízení.

Proti usnesení se v zákonem stanovené lhůtě odvolal žalovaný 1. a navrhl jeho zrušení s tím, že z průběhu jednání se žalobkyní vyrozuměl, že spor, který je předmětem řízení, bude mimosoudně vyřešen. Návrh žalobkyně na pokračování v řízení z důvodu, že k mimosoudnímu vyřešení sporu nedošlo, je podle žalovaného 1. předčasný a neodpovídající průběhu mimosoudních jednání mezi žalovanými a žalobkyní. Jak žalovaný 1. dále uvedl, soud se měl žalovaných dotázat, zda jsou mimosoudní jednání již ukončena, a zda není možné spor mimosoudně vyřešit. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud tak neučinil.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1. není přípustné.

Podle ustanovení § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Usnesení soudu prvního stupně, proti kterým zákon odvolání vylučuje, jsou vypočtena zejména v ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř.

V posuzované věci směřuje odvolání žalovaného 1. proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. o pokračování v řízení, které bylo přerušeno na základě shodného návrhu účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že v řízení přerušeném podle ustanovení § 110 o. s. ř. soud v případě splnění předpokladů dle ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. v řízení pokračuje, aniž by o tom vydával jakékoli rozhodnutí (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, strana 761), je třeba napadené usnesení považovat za usnesení o vedení řízení, neboť soud prvního stupně jím pouze a jenom deklaroval, že v řízení bude na základě návrhu žalobkyně pokračovat. Proti usnesení, kterým se upravuje vedení řízení však není odvolání přípustné, jak vyplývá z ustanovení § 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 218 písm. c/ ve spojení s § 218c o. s. ř. a odvolání žalovaného 1. bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2, písm. a/ o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné.

Pro úplnost je třeba dodat, že přípustnost odvolání nemohlo založit ani nesprávné poučení soudu prvního stupně v napadeném usnesení o tom, že odvolání proti němu podat lze. Obecně totiž platí, že i když soud prvního stupně účastníky řízení nesprávně poučil o tom, že odvolání proti jeho rozhodnutí je přípustné, odvolací soud takové odvolání odmítne, protože směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není ze zákona přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci samé.