o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2024, č. j. 16 Cm 213/2023-45

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 8. 9. 2023 se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 20. 3. 2023 do zaplacení a s odměnou ve výši 666,67 Kč. Jak žalobce uvedl, žalovaný se vystavením směnky vlastní ze dne 6. 1. 2023 zavázal, že mu zaplatí dne 20. 3. 2023 směnečnou sumu ve výši 200 000 Kč v [adresa], a to bez protestu. Směnka nebyla v den její splatnosti ani kdykoli poté žalovaným zaplacena, ačkoli byla řádně předložena k placení.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 16 Cm 213/2023-8, který byl výrokem I. usnesení téhož soudu ze dne 16. 11. 2023, č. j. 16 Cm 213/2023-14, zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. Žalovaný učinil nesporným, že předmětnou směnku podepsal. Uvedl, že se tak stalo za situace, kdy mu ze strany žalobce bylo přislíbeno poskytnutí určité částky a že právě tu měla směnka zajišťovat. K poskytnutí jakékoli částky žalobcem však nedošlo a není zde tudíž nic, co by směnka zajišťovala. Důvod, ke kterému by listina měla směřovat, se tak nenaplnil.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci nároky, jak žalobou byly uplatněny (výrok I.), a dále povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení ve výši 55 729,60 Kč, k rukám jeho zástupce (výrok II.). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce řádně směnku doložil a prokázal, že je jejím majitelem. Zdůraznil, že žalovaný nese důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek, kterou je i jeho námitka, že směnka nemá kauzu. Žalovanému se však ani jeho účastnickou výpovědí nepodařilo prokázat neexistenci kauzy uplatněné směnky. Jak soud prvního stupně uvedl, v tomto směru byla tvrzení žalovaného vnitřně rozporná, když ten zároveň tvrdil, že mu žalobce v této konkrétní věci přislíbil poskytnutí půjčky, k předání finančních prostředků však následně nedošlo. Zároveň však žalovaný tvrdil, že mezi účastníky řízení bylo mnoho vztahů, přičemž nebyl schopen ani uvést, kdy a jaké finanční prostředky mu byly žalobcem před podpisem směnky poskytnuty a v jaké celkové výši se tak za rok 2022 stalo. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný není schopen unést své důkazní břemeno k prokázání jím namítané neexistence kauzy uplatněné směnky. Protože žalobce svou pohledávku ze směnky prokázal a žalovaný se svými námitkami neubránil, bylo žalobě vyhověno s odkazem na čl. I. § 75 bod 2., § 77 odst. 1 a § 48 odst. 1. bod 2. a 4. zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“). Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo plně úspěšnému žalobci přiznáno právo na jejich náhradu ve výši odpovídající soudnímu poplatku za žalobu, odměně za zastupování žalobce advokátem v rozsahu 4 úkonů právní služby a dále ve výši odpovídající 4 paušálním náhradám hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty.

5. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta. Soudu prvního stupně vytkl, že neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci. Namítl, že žalobce v řízení tvrdil, že žalovanému poskytl prostředky, a poukazoval na „jakési“ výpisy z bankovního účtu. Nebylo však prokázáno, že takové údajné platby (převody prostředků) byly platbami žalobce poukázanými právě žalovanému. Ve prospěch žalovaného nemohl žalobce platby formou převodu na bankovní účet poukazovat, neboť žalovaný nemá vlastní bankovní účet. Ke konstatování soudu prvního stupně v odstavci 9. odůvodnění rozsudku o tom, že platby ve výši 200 000 Kč a 80 000 Kč označené jako „[Anonymizováno]“ byly zřejmě zaslány na účet společnosti [Anonymizováno]., jejímž společníkem byl žalovaný, žalovaný uvedl, že není společníkem uvedené společnosti. Není ani vlastníkem účtu soudem prvního stupně zmiňovaného. Žalovaný setrval na tom, že mezi účastníky nebyl důvod pro vystavení směnky a že nemá důvod jako soukromá osoba poskytovat žalobci nějaké prostředky. Žalovaný od žalobce žádné prostředky neobdržel dříve ani později.

6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že žalovaným byl požádán před svědkem o zaslání domluvené půjčky ve výši 200 000 Kč na číslo účtu, které mu žalovaný nadiktoval. Půjčka byla žalovanému poskytnuta dne 9. 9. 2022 a nebyla jím žalobci vrácena. Žalobce se proto se žalovaným dohodl, že mu na její splacení poskytne další tři měsíce. Dohodnuto bylo dále zajištění vrácení půjčky vystavením směnky žalovaným. Peněžní prostředky odeslal žalobce na účet jemu sdělený žalovaným s poznámkou „[Anonymizováno]“. K argumentaci žalovaného, že se nejedná o jeho účet, nýbrž o účet společnosti, žalobce dodal, že se jedná o společnost ([Anonymizováno]), která je pouze fiktivně „napsána“ díky exekucím žalovaného na jeho manželku a syna. Jinak tuto společnost ovládá sám žalovaný. Žalobce uzavřel, že směnka zajišťovala půjčku, která byla žalovanému reálně poskytnuta. Obrana žalované je tak čistě účelová a lichá a žalovaný se pouze snaží kverulantně oddálit právní moc napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a po zopakování dokazování výslechem žalovaného (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a doplnění dokazování výpovědí svědka [Anonymizováno], narozeného [Anonymizováno] (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalovaného.

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

9. V daném případě žalobce uplatnil proti žalovanému právo na zaplacení směnky, která je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, z níž žalobci jako směnečnému remitentovi vznikl dnem 20. 3. 2023, kdy se stala splatnou, nárok na její zaplacení žalovaným coby výstavcem směnky podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ.

10. O tom, že žalovaný předmětnou směnku vystavil, nebylo mezi účastníky řízení sporu, spornou mezi nimi zůstala otázka, zda se naplnil důvod, pro který směnka byla vystavena. Jak žalovaným bylo tvrzeno, ze strany žalobce mu bylo přislíbeno poskytnutí určité částky, přičemž její vrácení měla směnka zajišťovat. K poskytnutí jakékoli částky ze strany žalobce však podle žalovaného nedošlo, a tedy nenaplnil se důvod, ke kterému by směnka měla „směřovat“. Oproti tomu žalobce tvrdil, že žalovanému poskytl dne 9. 9. 2022 na základě ústní smlouvy půjčku ve výši 200 000 Kč, která mu měla být žalovaným vrácena do konce roku 2022, což se však nestalo. Následně došlo k dohodě, že žalobce poskytne žalovanému další lhůtu k vrácení půjčky a že žalovaný pohledávku žalobce na vrácení půjčky zajistí směnkou.

11. Odvolací soud konstatuje, že tvrzení žalovaného o nenaplnění důvodu, pro který směnka jím byla vystavena, bylo vyvráceno výpovědí v odvolacím řízení vyslechnutého svědka [Anonymizováno]. Z této odvolací soud zjistil, že svědek byl obeznámen s půjčkou, kterou žalobce poskytl žalovanému v létě roku 2022 ve výši 200 000 Kč. Následně se žalobce a žalovaný domluvili na vystavení směnky, kterou půjčku zajistili. Jedná se přitom o směnku, z níž žalobce právo v soudním řízení proti žalovanému uplatňuje. Svědek potvrdil, že směnku připravil na žádost žalobce a že žalovaný ji podepsal v den na ní uvedený v jeho přítomnosti a v přítomnosti žalobce. Údaj splatnosti směnky doplnil žalovaný, když se žalobcem bylo dohodnuto, „ať si tam napíše sám datum, kdy je schopen půjčku vrátit“. Svědek dále potvrdil, že v den vystavení směnky se již řešil pouze termín, kdy žalobcem v minulosti již poskytnutá půjčka bude žalovaným splacena. Svědek vypovídal pod hrozbou trestního stíhání pro případ uvedení nepravdy či zamlčení podstatných skutečností, přičemž jeho výpověď byla konzistentní a přirozeně spontánní a v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by jeho věrohodnost zpochybňovaly či vyvracely. Odvolací soud tak nemá žádné pochybnosti o pravdivosti skutečností svědkem uvedených. Sama okolnost, že svědek je a v minulosti byl v přátelském vztahu k žalobci, neodůvodňuje závěr, že by na něj bylo možno hledět jako na nevěrohodného, když nebylo zjištěno ničeho v tom směru, že by snad byl na celé záležitosti jakkoli ekonomicky či jiným způsobem zainteresován.

12. Pokud jde o verzi skutkového děje, jak byla předestřena žalovaným v rámci jeho účastnického výslechu, této odvolací soud neuvěřil. Je totiž zcela nelogické, aby žalovaný vystavoval dne 6. 1. 2023 směnku se splatností dne 20. 3. 2023, pakliže by půjčení částky 200 000 Kč žalovanému bylo dohodnuto tak, že plnění bude poskytnuto „výhledově“, stejně jako je nelogické, že by žalovaný na celou záležitost poté, kdy směnku podepsal, nahlížel jako na „otevřenou záležitost“ a že by poskytnutí půjčky (vyplacení peněz žalobcem) následně nijak neurgoval. Přehlédnout pak nelze, že žalovaný při své výpovědi potvrdil, že o další osud směnky se po jejím vystavení nezajímal, a to ani poté, kdy mu byla doručena předžalobní výzva k jejímu zaplacení. Jak žalovaný uvedl, na tuto výzvu nereagoval, nekontaktoval žalobce a nechal to být. Takový přístup však žalovaného jednoznačně usvědčuje z toho, že jím uváděná skutková verze není pravdivá. Jen stěží si lze totiž představit situaci, kdy žalovaný poté, kdy je vyzýván k zaplacení směnky na částku 200 000 Kč, u níž se podle jeho tvrzení nenaplnil důvod jejího vystavení, zůstane zcela nečinný a nevyvine alespoň minimální kroky směrem k žalobci, jimiž existenci směnečného závazku zpochybní. Totéž platí v tom směru, že žalovaný ani neusiloval o vrácení směnky, což by za situace, kdy plnění od žalobce by neobdržel, bylo jen stěží pochopitelné.

13. V souvislosti s hodnocením výpovědi žalovaného odvolací soud uvádí, že vždy je třeba vzít v úvahu problematičnost subjektivní stránky tohoto důkazního prostředku, neboť obecně platí, že vyslýchaný účastník je osobou přímo zainteresovanou na výsledku sporu, a tedy z hlediska psychologického nemůže být dokonale objektivním pramenem poznání pro soud. Z uvedeného pak plyne, že v těch případech, kdy účastnická výpověď není vnitřně souladná, přirozeně spontánní a ve vzájemném porovnání s dalšími důkazy v řízení provedenými homogenní, jak se stalo v daném případě, nelze ji jako zdroj poznání pro soud využít.

14. Vzhledem k tomu, že skutková verze žalovaného, kterou zpochybňoval právo žalobce na zaplacení směnečné pohledávky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, nebyla v řízení prokázána, stíhá žalovaného povinnost směnku žalobci v plném rozsahu zaplatit.

15. Pokud jde o důkazy dále navržené v odvolacím řízení žalobcem, k jejich provedení odvolací soud nepřistoupil, neboť jimi měla být prokazována jeho tvrzení o zajišťovací funkci směnky k půjčce poskytnuté žalovanému dne 9. 9. 2022, tedy skutečnosti, které lze mít za dostatečně prokázané důkazy v řízení již provedenými. Provádění těchto dalších důkazů by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení vyjádřenou v ustanovení § 6 a § 100 odst. 1 o. s. ř. Usnesením vyhlášeným při jednání odvolacího soudu dne 15. 10. 2024 bylo proto rozhodnuto o jejich neprovedení (§ 120 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

16. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud uzavírá, že rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, je věcně správný, a proto byl v jeho výroku I. potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř.

17. K výroku II. rozsudku o nákladech řízení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně o nich rozhodl správně co do důvodu, když právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšnému žalobci, nikoli však co do výše. Podle obsahu spisu je totiž třeba za účelně vynaložené náklady žalobce považovat mimosmluvní odměnu za 3 úkony právní služby po 9 140 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast při jednání dne 5. 3. 2024) podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o výzvu k plnění žalovanému, kterou zástupce žalobce učinil dopisem ze dne 28. 8. 2023, tuto odvolací oproti soudu prvního stupně hodnotí jen jako jednoduchou výzvu k plnění, neboť jejím obsahem je pouhé konstatování o neuhrazení směnky ze dne 6. 1. 2023 na částku 200 000 Kč s tím, že její splatnost nastala dne 20. 3. 2023, výzva k úhradě nároků ze směnky, jež jsou vyčísleny, a upozornění na vymáhání nároku soudní cestou pro případ, že dluh ze směnky nebude žalobci zaplacen do sedmi dnů od doručení výzvy. Obsahem výzvy je tak pouze základní skutkový rozbor, nikoli však rozbor právní, jak vyžaduje ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za tento úkon právní služby proto žalobci náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. h/ téže vyhlášky (4 570 Kč). Nákladem řízení žalobce jsou dále 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 6 969,90 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 o. s. ř. a soudní poplatek za žalobu zaplacený žalobcem ve výši 10 040 Kč.

18. Z vyložených důvodů byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že výše náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byl žalovaný vůči žalobci zavázán, činí částku 50 199,90 Kč. V ostatním byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrzen.

19. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých bylo úspěšnému žalobci přiznáno právo na jejich náhradu proti neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení tvoří mimosmluvní odměna za 5 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání, vyjádření ve věci z 9. 10. 2024 a účast při jednáních odvolacího soudu dne 25. 7. 2024, 20. 8. 2024 a 15. 10. 2024) po 9 140 Kč podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d/, g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 5 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 16 půlhodin po 100 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 téže vyhlášky, cestovné ve výši 3 936 Kč a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 11 074,56 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Třebaže součet takto vynaložených nákladů činí částku 63 810,56 Kč, byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši jím uplatněné v podání ze dne 16. 10. 2024, tedy ve výši 61 995,56 Kč. Náhradu nákladů odvolacího řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).