o zaplacení 10 548 446 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2020, č. j. 44 Cm 136/2018-161

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 7. 2016 se žalobce domáhal na žalované zaplacení náhrady škody v celkové výši 4 480 000 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení od 26. 6. 2013 do zaplacení sestávající z náhrady ušlého zisku ve výši 3 000 000 Kč za období od června 2013 do července 2016 v důsledku převzetí zákazníků žalobce žalovanou, z náhrady nájemného ve výši 70 000 Kč a 110 000 Kč v důsledku přemístění sídla žalobce do nových pronajatých prostor v [adresa], z náhrady osobních movitých věcí žalobce ve výši 700 000 Kč zadržených žalovanou a z náhrady za poškození dobrého jména žalobce na trhu, jež ocenil na 1 000 000 Kč.

2. Žalobce v souvislosti s tímto uplatněným návrhem uvedl, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2016, č. j. 27 INS 17824/2013 došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu žalované na žalobce z důvodu, že žalovaná neprokázala svou aktivní věcnou legitimaci a neosvědčila existenci splatné pohledávky vůči žalobci.

3. Písemným podáním ze dne 10. 11. 2016 žalobce rozšířil svůj návrh o náhradu mzdových nákladů za své zaměstnance ve výši 1 618 446 Kč dle příslušné specifikace s 8,05 % úrokem z prodlení z celkové částky 5 798 446 Kč od 10. 5. 2016 do zaplacení s tím, že návrh na náhradu osobních movitých věcí ve výši 700 000 Kč vzal zpět.

4. Písemným podáním ze dne 30. 10. 2019 žalobce rozšířil svůj návrh o další náhradu ušlého zisku ve výši 5 750 000 Kč, což představuje celkem 8 750 000 Kč, o náhradu z poskytnutých půjček žalobci ze strany rodičů manželky žalobce ve výši 600 000 Kč a ze zrušeného životního spoření dcery ve výši 500 000 Kč (náhrada z půjček v celkové výši 1 100 000 Kč) a o další náhradu z poškození dobrého jména ve výši 6 000 000 Kč, což celkem představuje újmu ve výši 7 000 000 Kč.

5. Písemným podáním ze dne 4. 11. 2019 žalobce rozšířil svůj návrh o další náhradu z poskytnutých půjček žalobci ze strany jeho rodičů ve výši 680 000 Kč.

6. Usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 44 Cm 136/2018-124 soud prvního stupně připustil změnu žaloby v rozsahu 5 750 000 Kč představující ušlý zisk a v rozsahu 6 000 000 Kč představující náhradu újmy za poškození dobrého jména žalobce. Současně nepřipustil změnu žaloby v rozsahu 1 100 000 Kč představující náhradu z poskytnutých půjček.

7. Usnesením ze dne 13. 1. 2020, č. j. 44 Cm 136/2018-143 soud prvního stupně nárok na zaplacení náhrady újmy ve výši 7 000 000 Kč vyloučil k samostatnému projednání.

8. Předmětem žaloby zůstal nárok z titulu náhrady ušlého zisku ve výši 8 750 000 Kč, náhrady nájemného ve výši 180 000 Kč a náhrady mzdových nákladů zaměstnanců ve výši 1 618 446 Kč, tj. celkem 10 548 446 Kč s příslušenstvím.

9. Žalovaná ve svém písemném vyjádření ze dne 15. 12. 2017 zejména uvedla, že k zamítnutí insolvenčního návrhu došlo z důvodu, že k prokázání existence pohledávek žalované vůči žalobci by bylo potřeba provést rozsáhlejšího dokazování, než jaké připouští insolvenční řízení. Z obsahu žaloby není zřejmá souvislost s insolvenčním řízením s tím, že žalobce neuvedl, jaké zákazníky měla žalovaná převzít od žalobce. Z tohoto důvodu je výpočet ušlého zisku pro žalovanou nesrozumitelný. Pokud žalobce ukončil v roce 2013 obchodní spolupráci včetně nájemního vztahu s žalovanou, neexistuje zde žádná souvislost s insolvenčním řízením. Důvodem ukončení spolupráce byla závažná ztráta důvěry a platební morálka žalobce. Výběr prostor k podnikání je zcela na volbě podnikatele včetně nákladů na platy zaměstnanců.

10. Žalovaná v rámci projednání věci u soudu prvního stupně dne 21. 10. 2019 doplnila, že k ukončení spolupráce mezi účastníky došlo v únoru 2013, kdy žalovaná přestala dodávat zboží žalobci a ten je tak nemohl dodávat svým zákazníkům s tím, že insolvenční návrh byl podán až v červnu 2013.

11. Žalovaná v písemném podání ze dne 8. 1. 2020 dále uvedla, že v důsledku ukončení obchodní spolupráce nebyl žalobci od 14. 2. 2013 umožněn vstup do areálu žalované v [Anonymizováno]. Sám žalobce uvedl, že již dne 14. 2. 2013 přišel o své odběratele, kdy ukončil obchodní činnost, novou nájemní smlouvu uzavřel dne 29. 3. 2013 a mzdové nároky zaměstnanců uplatnil od 1. 2. 2013. Rovněž půjčky od rodičů čerpal od 13. 3. 2013. I když ust. § 147 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona opravňuje žalobce uplatnit nároky na náhradu škody do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu (jinak tato práva zanikají), žalobce rozšiřoval tyto nároky po uplynutí zákonné lhůty.

12. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. žalobu v plném rozsahu ve výši 10 548 446 Kč zamítl a ve výroku II. uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 213 846,93 Kč. Mezi účastníky nebylo sporným, že žalovaná uplatnila dne 24. 6. 2013 vůči žalobci insolvenční návrh z důvodu splatné pohledávky ve výši 620 010,41 Kč a bylo ji známo, že dlužník má závazek vůči třetí osobě z titulu nesplacené půjčky ve výši 2 700 000 Kč s tím, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2016, č. j. KSPL 27 INS 17824/2013-A-46 byl insolvenční návrh zamítnut. Ve shodě s § 147 odst.4 a 5 zák.č. 182/2006 Sb. je dlužník povinen uplatnit případný nárok na náhradu škody v případě zamítnutí insolvenčního návrhu ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se řízení končí. Vzhledem k tomu, že se jedná o lhůtu prekluzivní, pak marným uplynutím této lhůty právo zaniká. Soud prvního stupně dovodil, že ve stanovené lhůtě je třeba uplatnit nejen základ nároku, ale též určení jeho výše, lze-li jej ke dni podání návrhu vyčíslit. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce v rámci této lhůty včas uplatnil nárok na zaplacení ušlého zisku ve výši 3 000 000 Kč a rovněž tak „pokračující škodu“ ve výši 5 750 000 Kč, neboť základ nároku byl uplatněn včas, a dále byl ve lhůtě uplatněn nárok na úhradu nájemného ve výši 180 000 Kč. Soud za včasný však nepovažoval dle § 147 odst. 4 zák.č. 182/2006 Sb. uplatněný nárok na náhradu mzdových nákladů ve výši 1 618 446 Kč, jež byl poprvé uplatněn dne 10. 11. 2016 po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty a i z tohoto důvodu nebylo tomuto nároku vyhověno. Soud prvního stupně uvedl, že v daném případě byla dána obecná odpovědnost žalované za škodu v důsledku neúspěšně podaného insolvenčního návrhu. I přes výzvy a poučení soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce svá skutková tvrzení nedoplnil a neupřesnil ohledně nároku na náhradu škody v důsledku ušlého zisku a úhrady nájemného ve výše uvedeném rozsahu. Žalobce zcela konkrétně neuvedl, jakým způsobem dospěl k těmto částkám a v čem spatřuje souvislost s insolvenčním řízením, přičemž žalobce pouze shrnul a zopakoval svá původní tvrzení. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění zdůraznil, že skutková tvrzení nelze nahrazovat důkazními prostředky, ze kterých by v průběhu řízení vyvodil svůj skutek. Na základě nedostatečných skutkových tvrzení byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta a úspěšné žalované byly přiznány náklady řízení za podmínek § 142 odst.1 o. s. ř.

13. Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odvolání zejména uvedl, že byl opakovaně soudem prvního stupně vyzván k doplnění skutkových tvrzení, což učinil a má za to, že korespondují s listinnými důkazy, se kterými se však již soud nezabýval. Žalobce je přesvědčen o tom, že skutková tvrzení spolu s listinnými důkazy svědčí o existenci a oprávněnosti jeho nároku, který včas uplatnil. Pokud soud prvního stupně připustil změnu žaloby a rozšířil návrh o 5 750 000 Kč, pak se tímto návrhem nepochybně zabýval. Vzhledem k tomu, že skutečnosti vyplývající z předložených listinných důkazů vyžadují odborný přístup, navrhl žalobce soudu prvního stupně ustanovení znalce z oboru účetnictví a ekonomie, který by potvrdil příčinnou souvislost skutkových tvrzení s listinnými důkazy, čemuž nebylo vyhověno.

14. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 28. 4. 2023 k odvolání žalobce uvedla, že odvolání neobsahuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., zejména není jednoznačně a srozumitelně uveden odvolací důvod, když důvody nesouhlasu s rozsudkem soudu prvního stupně nejsou zcela zřejmé. Žalovaná má za to, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, neboť tvrzení a prokázání nároku je břemenem žalobce. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, které nároky žalobce uplatnil až po uplynutí prekluzivní lhůty. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku žalobce neuvedl, jakým způsobem dospěl k žalované částce, na místo toho předložil soudu značné množství listinných důkazů. Žalobce rovněž nevylíčil, v jaké příčinné souvislosti vznikla škoda se zahájením insolvenčního řízení, když vzniklá újma má svůj původ v ukončené obchodní spolupráci mezi účastníky sporu ke dni 14.2.2013 s odkazem na výše uvedené vyjádření ve věci.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Ve shodě se soudem prvního stupně není sporným, že žalovaná podala dne 24. 6. 2013 na žalobce insolvenční návrh, který usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2016, č. j. KSPL 27 INS 17824/2013-A-46 byl shledán nedůvodným a zamítnut. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2021, č. j. 17 Cmo 17/2021-299 v rámci odvolacího řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2020, č. j. 44 Cm 6/2020-176 o náhradu nemajetkové újmy ve výši 7 000 000 Kč posoudil tento insolvenční návrh žalovaného za šikanózní se záměrem způsobit žalobci jako podnikateli a konkurentovi nepříjemnosti v jeho podnikání, aniž byl schopen doložit svou aktivní legitimaci, a aniž svou splatnou a neuhrazenou pohledávku uplatnil v civilním řízení. Samotné podání insolvenčního návrhu je způsobilé bez dalšího zasáhnout do dobré pověsti podnikatele a způsobit mu tak imateriální újmu.

17. V souladu s § 147 odst. 2 zák.č. 182/2006 Sb. právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 (citovaného zákona) lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut, to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3.

18. V souladu s § 147 odst. 4 zák. č. 182/2006 Sb. žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 a 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku:, o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor.

19. V souladu s § 147 odst. 5 zák. č. 182/2006 Sb. nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká. Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavce 3, právo domáhat se splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 podle odstavce 3 tím zaniká.

20. Vzhledem k tomu, že byl insolvenční návrh žalované proti žalobci zamítnut a vzhledem k závěrům, které na základě tohoto návrhu učinil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2021, č. j. KSPL 27 INS 17824/2013-A-46, vznikly na straně žalobce zákonné předpoklady pro uplatnění nároku na náhradu škody nebo jiné újmy za podmínek § 147 odst. 1, 2 zák. č. 182/2006 Sb. v zákonné prekluzivní šestiměsíční lhůtě dle § 147 odst. 4 zák. č. 182/2006 Sb., v opačném případě takové právo zaniká (§ 147 odst. 5 zák. č. 182/2006 Sb.). V takovém případě bylo na žalobci, aby tvrdil, jaká škoda nebo újma a v jaké výši mu vznikla v souvislosti s insolvenčním návrhem, který byl insolvenčním soudem zamítnut.

21. Ve vztahu k uplatněnému návrhu na náhradu ušlého zisku v celkové výši 8 750 000 Kč (sestávajícího z původního nároku ve výši 3 000 000 Kč rozšířeného v průběhu řízení o částku 5 750 000 Kč) bylo na žalobci, aby konkrétně specifikoval jednotlivé položky ušlého zisku, jakou představující část obratu v předcházejícím období a jaké konkrétní klienty a zakázky žalobce „ztratil“ v důsledku podaného insolvenčního návrhu v období od 25. 6. 2013. Bylo na žalobci, aby specifikoval ve svých skutkových tvrzeních hospodářské výsledky v období do podání insolvenčního návrhu a v období následném. Vzhledem k tomu, že taková skutková tvrzení nebyla součástí návrhu, postupoval soud prvního stupně správně, pokud opakovaně vyzval žalobce za podmínek § 118a odst.1 a 3 o. s. ř. k dotvrzení těchto skutečností. V podání ze dne 10. 11. 2016 žalobce ničeho neuvedl, pouze odkázal na důkazy daňovými doklady za období od 2. 7. 2013 do 19. 7. 2016, výslechem žalobce a svědků. Obdobně ani podání ze dne 17. 8. 2017 neobsahuje žádné doplnění skutkových tvrzení, žalobce pouze uvedl, že v období před podáním insolvenčního návrhu dne 14. 2. 2013 byla pod nátlakem na žalobci vynucena dohoda o ukončení pracovního poměru s žalovanou se zákazem vstupu do jejího areálu. Žalobce v příloze podání ze dne 30. 8. 2017 založil jako přílohu do spisu faktury obchodních partnerů za období od 1. 6. 2012 do 14. 2. 2013, u kterých v důsledku insolvence přišel o celý obrat, který v uvedeném období činil 557 272,16 Kč. Žalobce tato tvrzení zopakoval v písemném podání ze dne 30. 10. 2019, ve kterém rozšířil původní návrh o 5 750 000 Kč s tím, že vinou žalované přichází o obrat od 15. 2. 2013 do současné doby. Nevysvětlil, z jakého důvodu přichází o ušlý zisk již od 15. 2. 2013 a jak tato skutečnost souvisí s později zahájeným insolvenčním řízením. Lze důvodně předpokládat, že o ušlý zisk by žalobce přicházel i v následném období bez ohledu na skutečnost, zda by byl podán insolvenční návrh a prohlášen úpadek. Předložené soupisy faktur však nemohou nahradit základní skutková tvrzení, jež vymezí určitý skutek, ke kterému účastník sporu teprve předkládá nebo navrhuje příslušný důkaz (např. v podobě faktury). Ve shodě se soudem prvního stupně lze proto uzavřít, že žalobce ohledně nároku na náhradu ušlého zisku řádným způsobem nevymezil svá skutková tvrzení a v průběhu řízení oproti původnímu návrhu neuvedl žádné nové skutečnosti.

22. Ve vztahu k uplatněnému návrhu na úhradu nájemného ve výši 180 000 Kč (sestávající z položek 110 000 Kč a 70 000 Kč) žalobce v průběhu řízení „upřesnil“, že tato pohledávka se skládá z nájemného ve výši 15 000 Kč ze Smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřenou s [adresa] údolí ze dne 29. 3. 2013 a z nájemného ve výši 50 000 Kč, 60 000 Kč a nákladů za energie ve výši 37 800 Kč ze Smlouvy o pronájmu nebytových prostor uzavřenou s [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ze dne 12. 3. 2013. Bez ohledu na skutečnost, že výše uvedené položky ve svém souhrnu představují částku 162 800 Kč a nikoli 180 000 Kč, je třeba uvést, že obě nájemní smlouvy byly uzavřeny v březnu 2013 a žalobce nikterak nevysvětlil, jakým způsobem související s insolvenčním návrhem podaným dne 24. 6. 2013. Pokud žalobce ve svých skutkových tvrzeních uvedl, že obě nájemní smlouvy uzavřel v souvislosti s insolvencí, s nuceným odchodem žalobce z areálu žalovaného v [Anonymizováno] a přesunem jeho místa podnikání, kdy pod nátlakem bylo dne 14. 2. 2013 na žalobci vynuceno uzavření dohody o ukončení pracovního poměru s žalovanou, pak tyto skutečnosti nastaly více jak čtyři měsíce před podáním insolvenčního návrhu a odvolací soud neshledává žádnou souvislost s insolvenčním řízením. I za předpokladu, že by žalobce osvědčil, že uzavřel s žalovanou výše uvedenou dohodu nikoliv svobodně, nebylo prokázáno, že by k tomuto jednání a následnému uzavření nájemních smluv došlo následkem insolvenčního návrhu.

23. Ve vztahu k uplatněnému návrhu na náhradu mzdových prostředků v celkové výši 1 618 446 Kč je třeba uvést, že v původním návrhu ze dne 21. 7. 2016 žalobce nevyčíslil žádné mzdové náklady svých zaměstnanců, které dle jeho vyjádření „prakticky nepotřeboval, ale byl nucen jim vyplácet mzdu“, byť výše náhrady mzdy mu musela být objektivně známa. Pokud tuto náhradu vyčíslil až v písemném podání ze dne 10. 11. 2016 doručeném soudu dne 11. 11. 2016 (pátek), stalo se tak po uplynutí šestiměsíční lhůty dle 147 odst. 4, 5 zák. č. 182/2006 Sb. po zamítnutí insolvenčního návrhu usnesením ze dne 18. 4. 2016, č. j. KSPL 27 INS 17824/2013, jež dle insolvenčního rejstříku nabylo právní moci dne 10. 5. 2016. Již z tohoto důvodu ve shodě se soudem prvního stupně nelze nárok shledat důvodným a přiznat jej žalobci. I v tomto případě s odkazem na doplňující skutková tvrzení žalobce ze dne 30. 10. 2019 je třeba uvést, že náhrada mzdy zaměstnancům souvisí s jejich přechodem na nové pracovní místo v souvislosti s ukončením nájemního vztahu dne 14. 2. 2013 v areálu v Toužimi a s uzavřením nových nájemních smluv, což nikterak nesouvisí s insolvenčním řízením zahájeným dne 24. 6. 2013.

24. Na základě výše uvedených zjištění postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil včetně výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž odvolací soud rovněž neshledal splnění podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu stran ve věci ve shodě s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/96 Sb. a to v rozsahu přiznaných 2 úkonů právní služby po 48 540 Kč za písemné vyjádření žalované ze dne 28. 4. 2023 k odvolání žalobce a za účast na jednání u odvolacího soudu dne 21. 9. 2023, dále v rozsahu 2 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21% DPH, tj. celkem 118 192,80 Kč.