o zaplacení 142 712,43 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalované 1. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 49 Cm 65/2021-78

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 3. 5. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 142 712,43 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 7. 11. 2020 do zaplacení a s odměnou ve výši 475,71 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že podle směnky vlastní vystavené žalovaným 1. v Praze dne 21. 11. 2007 jsou žalovaní jako avalisté povinni zaplatit žalobkyni částku 142 712,43 Kč. Splatnost směnky, jejímž platebním místem je [adresa], nastala dne 6. 11. 2020. Směnka byla původně vystavena na řad společnosti [Anonymizováno]., IČO [IČO], která ji indosovala na žalobkyni. Po předložení směnky tato nebyla zaplacena.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 49 Cm 65/2021-22, který byl usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 49 Cm 65/2021-36, zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaných.

3. Žalovaná 1. nárok žalobou uplatněný odmítla. Uvedla, že směnka byla podepsána k leasingové smlouvě č. 717/2228 uzavřené dne 21. 11. 2007 se společností „[Anonymizováno]“. Byla bez data splatnosti a nebyla tam uvedena částka. Žalovaným bylo řečeno, že se jedná o směnku na viděnou. Smlouvu se žalovaným 2. částečně uhradili. Vzhledem k tomu, že byli v prodlení se splátkami, leasingová společnost jim odebrala zastavené auto [Anonymizováno], které mělo v té době hodnotu cca 150 000 Kč. Dne 13. 11. 2008 byl žalovaným předložen v kanceláři [tituly před jménem] Usnula exekutorský zápis [Anonymizováno], který odmítli podepsat. V „občanské poradně“ bylo žalované 1. řečeno, že pokud směnka byla podepsána dne 21. 11. 2007 bez data splatnosti, tak byla splatná 21. 11. 2008. Od té doby pak běžela tříletá promlčecí doba a směnka je promlčená. Žalovaná 1. dále namítla, že na směnku bylo podvodně dopsáno datum a částka, která vůbec nesouhlasí.

4. Žalovaný 2. nárok žalobkyně rovněž odmítl. Uvedl, že mu není zřejmé, co si žalobkyně po dvanácti až třinácti letech nárokuje, když mu sebrali auto v hodnotě 150 000 Kč. Namítl, že neobdržel celou částku, ale zhruba polovinu. Něco splácel, ale směnku má po třinácti letech za „propadnutou“.

5. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaných uvedla, že směnka byla vystavena žalovaným 1. jako blankosměnka k zajištění leasingové smlouvy – finanční leasing č. [Anonymizováno] uzavřené dne 21. 11. 2007 mezi [Anonymizováno] jako leasingovým pronajímatelem a žalovaným 1. jako nájemcem. Téhož dne byla mezi nimi uzavřena dohoda o předání a vyplnění směnky, jejímž prostřednictvím bylo založeno právo původního věřitele doplnit do směnky údaj o datu její splatnosti a směnečné sumy, a to kdykoli poté, co se výstavce směnky dostane do prodlení s úhradou svých splatných závazků vůči původnímu věřiteli. Žalovaný 1. je tak smluvní stranou této dohody. Žalobkyně poukázala na to, že směnku nabyla indosací a tedy žalovaná 1. nemůže vůči ní uplatňovat námitky založené na vlastních vztazích původního věřitele k žalovaným. K otázce promlčení práva vyplnit blankosměnku odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, ze kterého citovala podstatné závěry. Dále pak připomněla závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, z něhož rovněž citovala.

6. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 142 712,43 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 7. 11. 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 475,791 Kč (výrok I.) a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 41 620,80 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že směnka vystavená jako blankosměnka zajišťovala závazky z leasingové smlouvy č. [Anonymizováno], což vyplývá z dohody o předání a vyplnění směnky a prohlášení o podpisu směnky, vše včetně směnky podepsáno žalovanými dne 21. 11. 2007. Jelikož závazky nebyly včas a řádně spláceny, doplnil remitent blankosměnku v chybějících údajích. Soud prvního stupně odkázal na čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“) a konstatoval, že směnka byla řádně převedena na žalobkyni a že žalovaní mohou vůči ní vznášet pouze námitky vyplývající z jejich vlastních vztahů. K promlčení směnečného nároku uvedl, že dojít k němu může podle ustanovení čl. I. § 70 ZSŠ v tříleté promlčecí době ode dne splatnosti směnky. Právo vyplnit blankosměnku se však nepromlčuje a promlčení zajištěné pohledávky nemá vliv na platební povinnost dlužníka ze směnky. Není tedy v rozporu se zákonem, pokud do směnky byla doplněna splatnost dne 6. 11. 2020. K promlčení směnečného nároku dojít nemohlo, neboť žaloba byla podána soudu dne 3. 5. 2021. Pokud žalovaní tvrdili, že směnka byla podvodně vyplněna na vymyšlenou sumu a dluh měl být umořen z prodeje vozidla, pak měli uvést konkrétní směnečnou sumu, která podle nich měla být do směnky doplněna, a svá tvrzení měli prokázat. V tomto směru však žalovaní neunesli své důkazní břemeno. Soud prvního stupně uzavřel, že z důvodu indosace směnky jsou kauzální námitky žalovaných nepřípustné, nejsou ani důvodné a prokázané, a proto žádná z nich nemohla vyvolat důvod ke zrušení směnečného platebního rozkazu. Ponechán byl proto v platnosti v plném rozsahu. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu ve výši soudního poplatku za žalobu, nákladů právního zastoupení za 4 úkony právní služby, 4 režijních paušálů a náhrady za daň z přidané hodnoty.

7. Žalovaní napadli rozsudek včasnými odvoláními. Připustili, že důkazní břemeno je na jejich straně, a uvedli, že se stali obětí organizované skupiny, která podvodným jednáním žádá opětovný a neoprávněný nárok, který už byl umořen z prodeje vozidla. Z toho důvodu podávají trestní oznámení a mapují ve spolupráci s dalšími poškozenými celý průběh vedoucí od půjčky až do současnosti. Podle žalovaných si společnost je moc dobře vědoma, že její nárok je neoprávněný a dávno zaplacený.

8. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání žalovaných s rozsudkem soudu prvního stupně plně ztotožnila a navrhla jeho potvrzení a uložení povinnosti žalovaným nahradit jí náklady odvolacího řízení. Namítla, že žalovaní v podaných odvoláních oproti již dříve podaným námitkám neuvádějí žádné nové skutečnosti relevantní pro danou věc a svá dosavadní tvrzení neopírají o žádné důkazy. Odvolání jsou tak účelová a ničím nepodložená.

9. Vzhledem k tomu, že usnesením ze dne 18. 4. 2023, č. j. 49 Cm 65/2021-135, soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání žalovaného 2. pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání, přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek pouze ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

10. Z jednání nařízeného odvolacím soudem na den 17. 10. 2023 se žalovaná 1. omluvila a požádala o jeho odročení ze zdravotních důvodů, k čemuž odvolacímu soudu předložila ambulantní zprávu sepsanou dne 14. 10. 2023 chirurgickou příjmovou ambulancí [právnická osoba] s diagnostickým závěrem „podvrtnutí a natažení jiných a neurčených částí kolena“. Vzhledem k tomu, že ze zprávy se nepodává, že by žalovaná 1. byla upoutána na lůžko či že by jí byl doporučen absolutní klid ve smyslu radikálního omezení pohybu, nelze dospět k závěru, že nebylo v jejích možnostech se k jednání odvolacího soudu dostavit. Jednáno bylo proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované 1., když přihlédnuto bylo k tomu, že její osobní účast při jednání nebyla nutná. Rozhodné okolnosti byly žalovanou 1. vylíčeny v řízení před soudem prvního stupně a ke skutečnostem jí případně nově tvrzeným či k důkazům jí nově navrhovaným by již v řízení před odvolacím soudem nemohlo být přihlíženo s ohledem na zásadu tzv. neúplné apelace, kterou je odvolací řízení ovládáno.

11. Podle čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je třeba v prohlášení udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

12. Podle čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ lze každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, převést indosamentem (rubopisem). Podle čl. I. § 14 odst. 1 ZSŠ se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky. Podle čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

13. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a shodně s ním konstatuje, že směnka, ze které žalobkyně právo v soudním řízení uplatnila, je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, jejímž podpisem založila žalovaná 1. svůj směnečný závazek jako směnečná rukojmí za žalovaného 2. coby výstavce směnky (čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ), a to vůči [Anonymizováno]., IČO [IČO], na jejíž řad směnka byla vystavena. Po indosaci směnky na žalobkyni se tato stala subjektem z ní oprávněným ve smyslu čl. I. § 16 ZSŠ.

14. Mezi žalobkyní a žalovanou 1. nebylo sporu o tom, že směnka byla vystavena v souvislosti s leasingovou smlouvou č. [Anonymizováno], která byla uzavřena dne 21. 11. 2007 mezi [Anonymizováno] a žalovaným 2. Vzhledem k tomu, že v dohodě o předání a vyplnění směnky uzavřené mezi uvedenými subjekty dne 21. 11. 2007 a podepsané též žalovanou 1. coby směnečnou rukojmí bylo ujednáno, že směnka byla vystavena jako blankosměnka bez údaje směnečné sumy a bez data její splatnosti, přičemž žalovaný 2. jako výstavce směnky zmocnil jejího remitenta k tomu, aby ji v chybějících údajích doplnil v případě, že závazky z leasingové smlouvy nebudou řádně a včas spláceny, nemůže být důvodnou námitka žalované 1., že směnka byla vystavena se splatností na viděnou a že údaj data její splatnosti byl na směnku dopsán podvodně. Obdobně nemůže být důvodnou námitka podvodného dopsání údaje směnečné sumy na směnku, neboť rovněž v tomto údaji bylo možno blankosměnku doplnit na základě uděleného vyplňovacího práva. Pokud jde o správnost těchto údajů, žalovaná 1. ani přes poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., které jí bylo poskytnuto soudem prvního stupně při jednání dne 13. 4. 2022, neuvedla, proč považuje údaj data splatnosti směnky a výši směnečné sumy za nesprávný, tedy, v čem podle ní bylo vyplňovací právo porušeno a jaké datum splatnosti směnky a jakou výši směnečného peníze bylo možno podle ní do blankosměnky vyplnit. Poučena byla při tomto jednání rovněž podle ustanovení § 119a o. s. ř., přičemž ani po tomto poučení skutková tvrzení nedoplnila a provedení dalších důkazů nenavrhla.

15. K žalovanou 1. namítanému promlčení směnečného nároku odvolací soud odkazuje na úpravu obsaženou v ustanovení čl. I. § 70 ZSŠ, z jehož prvního odstavce ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ vyplývá, že promlčecí doba vůči výstavci vlastní směnky – a tedy i vůči jeho rukojmímu – činí tři roky. V daném případě bylo řízení zahájeno dne 3. 5. 2021, kdy byla u soudu prvního stupně podána žaloba s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Vzhledem k tomu, že směnka se stala splatnou dne 6. 11. 2020, nelze než konstatovat, že žalobkyně uplatnila právo ze směnky vůči žalované 1. jako směnečné rukojmí v zákonem stanovené tříleté promlčecí době.

16. Nakolik žalovaná 1. namítala, že společně se žalovaným 2. byla nucena k podpisu exekutorského zápisu „[Anonymizováno]“, což odmítla, jedná se o skutečnost, která i v případě jejího prokázání by z hlediska směnečného nároku byla irelevantní, neboť na jeho existenci by žádný vliv neměla.

17. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že žádná z výhrad, jak žalovanou 1. byly proti směnce vzneseny, ji nemohla zprostit její povinnosti plnění ze směnky žalobkyni v plném rozsahu poskytnout. Napadený rozsudek byl proto ve výroku I. potvrzen vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1. jako věcně správný. Potvrzen byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1. rovněž ve výroku II. o nákladech řízení, neboť o těchto bylo správně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšné žalobkyně. Výše přiznané náhrady nákladů řízení přitom odpovídá výši nákladů, jak žalobkyní byly v řízení před soudem prvního stupně vynaloženy k účelnému uplatňování jejího práva proti žalované 1.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1. je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná 1. neměla úspěch s podaným odvoláním, a tedy žalobkyni náleží vůči ní právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 17. 10. 2023) po 6 820 Kč podle ustanovení § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (13 640 Kč), ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (600 Kč) a z náhrady za daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (2 990,40 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 17 230,40 Kč je žalovaná 1. povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.). K žalobkyní dále uplatněnému úkonu právní služby spočívajícímu v převzetí věci odvolací soud uvádí, že odměna za něj již byla žalobkyni přiznána, když učiněna byla součástí nákladů řízení přiznaných výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně. V odvolacím řízení proto za tento úkon žalobkyni odměna nenáleží.