o zaplacení 162 095,84 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2023, č. j. 37 Cm 162/2021-85

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 23. 11. 2011 se žalobkyně domáhala proti žalovanému (původně žalovaný 1.) a proti [Anonymizováno] narozené [rodné přijmení] (původně žalovaná 2.) zaplacení částky 162 095,84 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 23. 11. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným směnečným úrokem ve výši 11 111,34 Kč a s odměnou ve výši 788 Kč ze směnky podle tvrzení v žalobě vystavené žalovaným na řad žalobkyně v [Anonymizováno] dne 8. 10. 2015, na jejímž základě byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni dne 25. 3. 2019 směnečnou sumu ve výši 236 522 Kč. Směnka byla splatná v Praze na adrese žalobkyně a svým podpisem u směnečné doložky „per aval“ převzala za její zaplacení směnečné rukojemství původně žalovaná 2. Směnka byla žalobkyní v den platební předložena k placení v platebním místě, na směnečnou sumu však bylo uhrazeno pouze 93 600 Kč. Ani na základě předžalobní výzvy ze dne 3. 9. 2021 nebylo ničeho dalšího na směnečnou pohledávku zaplaceno.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 37 Cm 162/2021-15, proti kterému podal žalovaný včasné námitky. Uvedl v nich, že směnka byla vystavena jako zajišťovací ke smlouvě o úvěru č. [tel. číslo] ze dne 8. 10. 2015 (dále jen „Smlouva o úvěru“), kterou jako úvěrovaný uzavřel se žalobkyní jako úvěrující bankou. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 500 000 Kč. Na základě dohody o vyplňovacím právu směnečném mohla žalobkyně na směnce doplnit směnečnou sumu, datum splatnosti, platební místo a doložku „bez protestu“. Žalovaný namítl, že dluh ze Smlouvy o úvěru zanikl splněním (uhrazením), a to v celém rozsahu. Žalobkyně uvádí rozporná skutková tvrzení v žalobě, když tvrdí, že směnka byla vystavena na směnečnou sumu 236 522 Kč a že z této bylo uhrazeno 93 600 Kč. Pak ale zbývající suma měla činit 142 922 Kč, nikoli 162 095,84 Kč. Podle žalovaného je zřejmé, že ze samotných skutkových tvrzení vyplývá, že směnečná suma musí být nižší než 162 095,84 Kč. Další námitkou žalovaného bylo, že žalobkyně vyplnila blankosměnku v údaji směnečné sumy a data splatnosti v rozporu s dohodou o jejím vyplnění, neboť k datu 25. 3. 2019, které je na směnce uvedeno jako datum splatnosti, nesvědčila žalobkyni splatná pohledávka ve výši 236 522 Kč. K tomuto datu totiž žalobkyně nezesplatnila vůči žalovanému jakoukoli pohledávku ze smlouvy.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 28 749,60 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyní předložená směnka je platnou směnkou vlastní, která splňuje veškeré náležitosti dle čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“). Námitka splnění dluhu z úvěrové smlouvy nebyla prokázána, neboť soudu nebyly předloženy důkazy, na jejichž základě by bylo možno závěr o splnění tohoto dluhu učinit. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně byla oprávněna umořit nejen nesplacenou úvěrovou jistinu, ale i úroky, které se dle článku 5.3 mohou zvýšit o 10 procentních bodů nad úrokovou sazbu sjednanou ve smlouvě o úvěru. Žalobkyně prokázala, že k datu 25. 3. 2019 bylo z jistiny úvěrové pohledávky uhrazeno 93 600 Kč, takže zbývá uhradit 162 095,84 Kč, přičemž úroky k danému datu činily 11 011,34 Kč. Celkový dluh tak činil 173 207,18 Kč. K námitce vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy a data splatnosti soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4088/2009 a sp. zn. 32 Cdo 2383/98 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 427/2011 s tím, že ohledně směnečné sumy nese důkazní břemeno i břemeno tvrzení žalovaný. Žalovaný však neprokázal, že by žalobkyni nesvědčila vůči němu k datu 25. 3. 2019 splatná pohledávka ve výši 236 522 Kč. Soud prvního stupně zároveň odkázal na bod 8. Smlouvy o úvěru. Uvedl dále, že poslední splátka úvěru měla být uhrazena dne 4. 10. 2018. Žádná z námitek žalovaného tak nebyla způsobilá přivodit zjištění soudu, že směnečný platební rozkaz byl vydán neoprávněně, a proto byl vůči žalovanému ponechán v plném rozsahu v platnosti. Výrok o náhradě nákladů námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu ve výši odpovídající odměně za její zastupování advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby, 3 paušálním náhradám hotových výdajů a náhradě za 21% daň z přidané hodnoty.

4. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude v celém rozsahu zrušen a žalovanému bude přiznáno právo na náhradu nákladů námitkového řízení a řízení odvolacího. Soudu prvního stupně vytkl, že rozsudek není dostatečně odůvodněn a že se dostatečným způsobem nevypořádává se vznesenými námitkami. Pokud se týká námitky vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu, soud prvního stupně se omezil na pouhé konstatování, že žalovaný k této námitce neunesl břemeno důkazní. Bez bližšího odůvodnění přitom odkázal na bod 8. Smlouvy o úvěru. Tento odkaz je však nepřiléhavý, neboť uvedený bod neupravuje splatnost pohledávky ze smlouvy o úvěru, nýbrž zajištění úvěru směnkou. Není proto zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností a provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni ke dni vystavení směnky svědčila splatná pohledávka ve výši směnečné sumy. Obdobné platí i pokud se týká kauzální námitky splnění dluhu. Žalovaný namítl, že po poučení soudu na jednání dne 14. 12. 2022 vyzval žalobkyni k poskytnutí dokumentů, z nichž by vyplývalo, že mělo dojít k 25. 3. 2019 k zesplatnění úvěru ze smlouvy o úvěru, resp. že k tomuto dni byla dle úvěrové smlouvy splatná částka 236 522 Kč. Žalobkyně však žalovanému žádnou takovou listinu nepředložila. Že k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru nedošlo, přitom žalobkyně sama potvrdila na jednání dne 1. 3. 2023. Tuto naprosto zásadní skutečnost však soud prvního stupně zcela opomenul. Nelze přitom akceptovat tvrzení žalobkyně, že pohledávku nebylo nutné zesplatnit samostatným právním jednáním, pokud poslední splátka měla být uhrazena již dne 4. 10. 2018, neboť ze žádného ustanovení smlouvy o úvěru nevyplývá, že samotné nedodržení splátkového kalendáře má za následek automatické zesplatnění celé pohledávky ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství. Jak žalovaný dále uvedl, soud prvního stupně řádným způsobem neodůvodnil neprovedení výslechu původně žalované 2., která byla žalovaným navržena k prokázání jím namítaného splnění dluhu. Je přitom zjevné, že právě spoludlužník ze smlouvy se může vyjádřit k otázce, kolik bylo na závazek plněno. Dalším pochybením soudu je podle žalovaného to, že se nikterak nevypořádal s namítanými vnitřními rozpory a nedostatky ve skutkových tvrzeních žalobkyně. Podle žalovaného je zde zásadní pochybnost v tom směru, zda po datu 25. 3. 2019 nebylo na dluh uhrazeno více než tvrdí žalobkyně, tedy více než 93 600 Kč. Z historického výpisu z úvěrového účtu ze dne 25. 3. 2019 navíc vyplývá, že žalobkyni k tomuto dni nesvědčila splatná pohledávka ve výši 236 522 Kč, neboť dle tohoto výpisu byl zůstatek úvěru 178 575,49 Kč a částka po splatnosti ve výši 194 698,38 Kč. Ani výše údajného dluhu žalovaného tak nekoresponduje s provedenými listinnými důkazy, které předložila sama žalobkyně. Tímto se však soud prvního stupně nezabýval, čímž své rozhodnutí zatížil závažnou vadou.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zcela odkázala na vyjádření k podaným námitkám, ve kterém zdůraznila povinnost žalovaného prokázat svá námitková tvrzení. Uvedla v něm zároveň, že blankosměnka byla vyplněna v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném, kdy žalobkyně ji doplnila na základě bodu 8. odst. 1 Smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním dle uvedené smlouvy a své závazky z ní ani přes předchozí výzvy a upomínky neuhradil, rozhodla se žalobkyně využít své oprávnění blankosměnku vyplnit. Dlužná částka však nebyla uhrazena.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

7. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně v záhlaví napadeného rozsudku označil jako stranu žalovanou rovněž [Anonymizováno], třebaže řízení u něj vedené pod sp. zn. 37 Cm 162/2021 se jí nadále netýká, neboť nárok vůči ní jako vůči původně žalované 2. byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 7. 2022, č. j. 37 Cm 162/2021-36, vyloučen k samostatnému řízení. Odvolací soud proto v záhlaví svého rozsudku uvedl jako žalovaného pouze [Jméno žalovaného], narozeného dne [Datum narození žalovaného].

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že směnka k důkazu předložená žalobkyní je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, jejímž podpisem založil žalovaný jako výstavce směnky svůj směnečný závazek vůči žalobkyni, na jejíž řad směnka byla vystavena (čl. I. § 32 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 a čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ). Dnem splatnosti směnky tak žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení směnečného peníze v rozsahu, ve kterém nebyl dosud žalobkyni zaplacen (čl. I. § 48 odst. 1 bod 1. ZSŠ), s 6% úrokem ročně z nezaplacené částky od splatnosti směnky do jejího zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1 bod 2. ZSŠ) a s odměnou ve výši 788 Kč, která odpovídá 1/3 % směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1 bod 4. ZSŠ).

10. Mezi žalobkyní a žalovaným nebylo sporu o tom, že směnka byla vystavena jako blankosměnka, že zajišťovala závazky žalovaného ze Smlouvy o úvěru a že vyplnit ji bylo možno způsobem, jak byl stranami Smlouvy o úvěru sjednán v jejím bodu 8. odst. 8.1. Spornou zůstala otázka, zda žalobkyně byla oprávněna blankosměnku v údaji data její splatnosti a směnečného peníze vyplnit, když v řízení bylo žalovaným namítáno, že pohledávka ze Smlouvy o úvěru nebyla žalobkyní zesplatněna. Spornou dále zůstala otázka, zda žalobou uplatněná částka odpovídá výši směnečné sumy, která žalobkyni nebyla žalovaným uhrazena, když žalovaný namítal, že jeho směnečný závazek je zcela splacen.

11. Jak z bodu 8. odst. 8. 1. Smlouvy o úvěru vyplývá, žalobkyně byla oprávněna blankosměnku v nevyplněných údajích (mimo jiné v údaji směnečného peníze a data její splatnosti) vyplnit v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli z pohledávek z uvedené smlouvy. Za tyto pohledávky se dle uvedeného ustanovení považují veškeré dluhy žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy a dluhy žalovaného s touto smlouvou související, a to včetně dluhů žalovaného odpovídajících stávajícím a budoucím pohledávkám žalobkyně za žalovaným včetně jejich příslušenství, a to zejména pohledávky na vrácení jistiny úvěru s příslušenstvím, pohledávky na náhradu škody případně vzniklé z porušení smlouvy, pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení v případě eventuální neplatnosti smlouvy nebo odstoupení od smlouvy a pohledávky na zaplacení ceny za poskytnutí a správu úvěru, popřípadě další poplatky, pokud byly ve smlouvě dohodnuty, včetně pohledávek na náhradu nákladů, které žalobkyně vynaloží v souvislosti s výkonem svých práv a povinností ze smlouvy. Jako směnečnou sumu bylo přitom možno dle Smlouvy o úvěru do blankosměnky doplnit jakoukoli částku ve výši nepřesahující výši pohledávek splatných ke dni splatnosti blankosměnky (bod 8. odst. 8.1. písm. a/ Smlouvy o úvěru), jako datum splatnosti pak jakékoli datum, které se bude shodovat nebo bude následovat po dni splatnosti kterékoli z pohledávek (bod 8. odst. 8.1. písm. b/ Smlouvy o úvěru). Vzhledem k tomu, že poslední splátka úvěru žalobkyní žalovanému poskytnutého se podle bodu 6.1. písm. a/ Smlouvy o úvěru stala splatnou dne 4. 10. 2018, nelze mít za důvodnou námitku žalovaného, že k datu 25. 3. 2019 na směnce uvedenému jako datum její splatnosti, nebyly pohledávky žalobkyně vůči žalovanému splatnými.

12. K úvaze žalovaného, že pohledávky žalobkyně se nestaly splatnými, neboť žalobkyně je vůči němu „nezesplatnila“, odvolací soud uvádí, že tato není správná. Splácení jistiny úvěru bylo mezi stranami Smlouvy o úvěru dohodnuto v bodu 6. odst. 6.1. tak, že splatnost jednotlivých splátek nastala vždy k datu v tomto bodu ve vztahu k jednotlivým splátkám uvedenému. Pokud jde o splatnost úroků, ta byla sjednána v bodu 6. odst. 6.2. tak, že hrazeny budou vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce. Doba splatnosti úvěru, resp. jednotlivých splátek, včetně úroků byla tedy smluvními stranami konkrétně dojednána a nastala v okamžiku, na kterém se strany smlouvy dohodly, v důsledku čehož nebylo povinností žalobkyně činit vůči žalovanému jakýkoli další úkon směřující k zesplatnění pohledávek ze Smlouvy o úvěru.

13. Stran námitky žalovaného, že dluh ze Smlouvy o úvěru směnkou zajištěný v celém jeho rozsahu zanikl splněním, odvolací soud konstatuje, že toto tvrzení nebylo žalovaným, kterého v námitkovém řízení tíží důkazní břemeno, prokázáno. Žalovaný předložil soudu prvního stupně řadu výpisů, ze kterých se podávají platby jím ve prospěch žalobkyně provedené. Z těchto plateb však byla vždy část použita na úhradu úroků, jak byly sjednány v bodu 4. odst. 4.1. Smlouvy o úvěru. Z posledního periodického výpisu, který je datován 25. 3. 2017, se přitom podává, že konečný zůstatek nesplacené jistiny k uvedenému dni činil 277 760 Kč. Námitka splacení úvěru tak zůstala v rovině neprokázaného tvrzení.

14. Pokud žalovaný k tvrzení o splnění závazků ze Smlouvy o úvěru navrhoval výslech původně žalované 2., je třeba uvést, že soud prvního stupně postupoval správně, když k jeho provedení nepřistoupil. Původně žalovaná 2. nebyla účastníkem úvěrového vztahu směnkou zajištěného a tedy jen stěží by mohla poskytnout věrohodnou výpověď k otázce splácení úvěru, a to zejména za stavu, kdy žalovaným nebylo tvrzeno, že by původně žalovaná 2. za něj úvěr případně platila. Správně nebyl proveden ani výslech žalovaného, neboť podle Smlouvy o úvěru měl být úvěr splácen na účet žalobkyně (tedy bezhotovostně), v důsledku čehož by případná výpověď žalovaného v tom smyslu, že žalobkyni platil něco dalšího, než bylo prokázáno předloženými výpisy z úvěrového účtu, byla značně pochybná.

15. Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalovaného, že žalobkyně uvádí rozporná skutková tvrzení v žalobě, když tvrdí, že směnka byla vystavena na směnečnou sumu 236 522 Kč a že uhrazeno z ní bylo 93 600 Kč, a přesto žalobou uplatňuje částku 162 095,84 Kč, třebaže při zohlednění tvrzené úhrady by zbývající suma měla činit 142 922 Kč. Výše již bylo konstatováno, že žalobkyni náleží dle Smlouvy o úvěru též právo na úroky ve výši, jak mezi ní a žalovaným byla dohodnuta. Povinnost tyto žalobkyni platit přitom žalovanému vznikla počínaje dnem čerpání úvěru (bod 6. odst. 6.2 Smlouvy o úvěru). Pakliže žalovaným provedené platby byly vždy zčásti použity na splatné úroky, je logické, že po odečtení částky 93 600 Kč je zbývající suma vyšší, neboť část úhrady byla použita právě na zaplacení úroků.

16. Vzhledem k tomu, že žádná z námitek, jak žalovaným byla proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesena, ho nemohla zprostit povinnosti plnění na směnku žalobkyni v rozsahu, ve kterém dosud nebyla zaplacena, poskytnout, postupoval soud prvního stupně správně, pokud směnečný platební rozkaz vůči žalovanému ponechal v platnosti a pokud v řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů, které v námitkovém řízení účelně vynaložila.

17. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř., a to ve znění, jak uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku odvolacího soudu. V záhlaví napadeného rozsudku byla totiž jako účastnice řízení vedle žalovaného nesprávně uvedena i původně žalovaná 2., v důsledku čehož se jeví nezbytným specifikovat žalovaného, vůči němuž se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti, jeho označením v tomto platebním rozkazu. Obdobné se týká výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, když k zaplacení náhrady nákladů řízení byl zavázán „žalovaný“. I tuto část výroku bylo proto třeba zpřesnit tak, aby byly vyloučeny případné pochybnosti o tom, kterému subjektu byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých bylo úspěšné žalobkyni přiznáno právo na jejich náhradu proti neúspěšnému žalovanému. Náklady odvolacího řízení tvoří mimosmluvní odměna za zastupování žalobkyně advokátem v rozsahu 1 úkonu právní služby (účast při jednání odvolacího soudu dne 25. 7. 2024) ve výši 7 620 Kč podle § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále v rozsahu 1 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (1 663 Kč). Náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 9 583 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).