o zaplacení 51 936,10 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnou, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 53 Cm 151/2014-96,

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 3. 2022 v bodu I. výroku uložil žalobci povinnost uhradit soudu náklady státu ve výši 885 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení. V bodu II. výroku uložil žalovanému povinnost uhradit soudu náklady státu ve výši 885 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení.

2. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se žalobce žalobou doručenou soudu dne 13. 6. 2014 domáhal zaplacení směnečné pohledávky ve výši 51 936,10 Kč s příslušenstvím. Usnesením sp. zn. 53 Cm 151/2014 ze 14. 10. 2020 bylo řízení zastaveno z důvodu splnění oddlužení žalovaného a bylo rozhodnuto, že žalobce a žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení z důvodu, že ani jeden z nich zastavení řízení nezavinil. V řízení vznikly náklady státu (odměna znalkyně [tituly před jménem] [adresa] [Anonymizováno] za znalecký posudek ve výši 6 770 Kč, která byla do výše 5 000 Kč hrazená zálohou poskytnutou žalobcem), o jejichž náhradě v částce 1 770 Kč rozhodl soud tak, že ji žalobce a žalovaný ponesou rovným dílem, tj. každý ve výši 885 Kč.

3. Žalovaný podal proti usnesení včas odvolání proti bodu II. výroku a navrhl napadenou část usnesení změnit tak, že „nejsou žádné náklady státu“. Odvolání odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 155/2017 z 30. 5. 2019 ve spojení s rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 z 24. 11. 2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2011. Z těchto rozhodnutí žalovaný dovodil, že v řízení o pohledávce, od jejíhož zaplacení byl dlužník osvobozen, nelze, vyjma důvodů separace nákladů řízení, dlužníka po dobu trvání účinků osvobození k náhradě nákladů zavázat z důvodu, že i na tuto část příslušenství pohledávky (podle § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.) dopadají účinky přiznaného osvobození. Dále odvolatel odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 110/215 z 30. 11. 2015, že náklady řízení jako příslušenství pohledávky sice vzniká až právní mocí rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení, ale i tak nemůže mít z hlediska možnosti uspokojení lepší pořadí než uspokojení samotné pohledávky.

4. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadenou část usnesení (bod II. výroku) bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

5. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

6. Podle § 513 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

7. V § 148 odst. 1 o. s. ř. je stanoveno právo České republiky na náhradu nákladů řízení, které v průběhu řízení platila, proti účastníkům tohoto řízení (v daném případě náklady znalkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno] za zpracování znaleckého posudku k pravosti podpisu žalovaného na směnce). Pro závěr, který z účastníků je povinen podle § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit státu jím placené náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci.

8. V daném řízení soud uložil oběma účastníkům rovným dílem povinnost nést náklady státu s ohledem na to, že řízení bylo zastaveno z důvodu vydání usnesení Krajského soudu v Praze o přiznání osvobození žalovaného jako dlužníka v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 70 INS 24765/2014 od placení zbývající části závazků vymezených v bodu IV. výroku usnesení ze dne 15. 7. 2020, č. j. KSPH 70 INS 24765/2014-B-40. Tímto usnesením byl žalovaný mj. osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a od pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli.

9. Nejvyšší soud učinil v usnesení sp. zn. 29 ICdo 155/2017 z 30. 5. 2019 závěr, že V řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, nelze (nejde-li o důvody separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) dlužníka po dobu trvání účinků přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení.

10. Odvolací soud dodává, že náklady státu představují podle § 513 o. z. příslušenství pohledávky žalobce, od jejíhož placení byl žalovaný osvobozen. Náklady státu vznikly zaplacením znalečného znalkyni při určení pravosti pohledávky podpisu žalovaného na směnce uplatněné žalobcem. Jednalo se o náklady spojené s uplatněním pohledávky žalobce. V poměrech projednávané věci, kdy je o náhradě nákladů řízení rozhodováno až poté, co bylo žalovanému (dlužníku v již skončeném insolvenčním řízení) přiznáno dle § 414 insolvenčního zákona osvobození od placení zbytků dluhů, se tento závěr musí projevit tím, že žalovaného nelze zavázat k placení nákladů řízení vč. náhrady nákladů státu za zpracování znaleckého posudku, neboť i na tuto část příslušenství pohledávky dopadají účinky přiznaného osvobození. Toto příslušenství se stalo naturální obligací, kterou nelze přiznat.

11. Odvolací soud z uvedených důvodů postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 211 a § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení v bodu II. výroku změnil tak, že se žalovanému povinnost k náhradě nákladů státu neukládá.

12. Nebylo zjištěno, že by žalovanému vznikly v odvolacím řízení náklady, které by byl povinen hradit žalobce dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.