o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022, č. j. 49 Cm 164/2019-149

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 14. 11. 2019 se společnost [Anonymizováno] IČO [IČO] (dále jen „původní žalobkyně“) domáhala proti žalovanému zaplacení částky 20 000 Kč se 6% úrokem z této částky od 1. 11. 2019 do zaplacení, s odměnou ve výši 67 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1. 11. 2019 do zaplacení. Jak původní žalobkyně uvedla, je řádnou majitelkou směnky vystavené v Praze dne 30. 9. 2019, kterou se žalovaný zavázal zaplatit dne 31. 10. 2019 částku 20 000 Kč. Směnka na ni byla indosována její původní majitelkou společností [Anonymizováno]., IČO [IČO]. Na výzvu k zaplacení směnky ze dne 4. 11. 2019 žalovaný nereagoval a na směnku ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 2. 6. 2020, ve kterém namítl, že směnku nikdy nepodepsal. Z toho důvodu navrhl zamítnutí žaloby.

3. Usnesením ze dne 5. 10. 2021, č. j. 49 Cm 164/2019-122, soud prvního stupně postupem podle ustanovení § 107a o. s. ř. připustil, aby na místo původní žalobkyně do řízení vstoupil [Jméno žalobce], narozený dne [Anonymizováno].

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 20 000 Kč se 6% úrokem ode dne 1. 11. 2019 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 67 Kč zamítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 15 400 Kč (výrok II.) a státu na účet Městského soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 13 471 Kč (výrok III.) a řízení zastavil co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně ode dne 1. 11. 2019 (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že odborné závěry znalce [Anonymizováno] v jím vypracovaném znaleckém posudku ze dne 30. 9. 2022 má za logicky přesvědčivé. Konstatoval, že v tomto posudku znalec uzavřel, že je pravděpodobnější, že sporný podpis žalovaného na směnce je padělek, než že by to byl pravý podpis žalovaného. Žalobce tak neunesl své důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu výstavce na směnce, když ze znaleckého posudku vyplývá, že směnka je padělek a nejedná se o pravý podpis žalovaného, což znalec potvrdil i při svém výslechu. Další listiny předložené v kopii žalobcem nejsou průkazné a v řízení ani nevyšlo najevo, že by mezi účastníky existoval smluvní vztah, který by směnka zajišťovala. Kauzální vztah vzhledem k indosaci směnky není nadto relevantní. K navrženému daktyloskopickému zkoumání směnky soud prvního stupně nepřistoupil, neboť i v případě prokázání, že žalovaný směnku „osobně držel“, by se nejednalo o důkaz o tom, že ji podepsal. Žalovaný ani nezpochybňoval, že mu směnka byla žalobcem předložena, nýbrž popřel její podpis. Pokud jde o výpovědi svědků [Anonymizováno] a [Anonymizováno], tyto nejsou podle soudu prvního stupně věrohodné. Jednak bylo prokázáno, že v den podpisu směnky 30. 9. 2019 byl žalovaný na dovolené v zahraničí, přičemž svědci neuvedli, že by se směnka podepisovala v jiný den a z jakého důvodu. Žalobce začal až po výslechu svědků tvrdit, že směnka byla podepsána dříve, než v den na ní uvedený, a to dokonce již v roce 2014. To podporuje skutečnost, že se směnkou bylo účelově manipulováno. Podle soudu prvního stupně lze dovodit, že jednatel remitenta má zájem, aby platil výstavce, jinak by se nabyvatel směnky mohl domáhat plnění přímo po remitentovi. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nepředložil směnku, která by obsahovala všechny zákonné náležitosti, a byl by na ní uveden pravý podpis výstavce. Nemůže se tak jednat o platnou směnku, ze které by žalovaný byl zavázán. Z toho důvodu byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve sporu úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za právní zastoupení žalovaného a paušálních náhrad hotových výdajů. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný dále zavázán k náhradě nákladů řízení státu v rozsahu znalečného za vypracovaný znalecký posudek a za výslech znalce. Výrok IV. rozsudku o zastavení řízení v rozsahu úroku z prodlení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět dříve, než soud začal jednat ve věci samé.

5. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč se 6% úrokem z této částky od 1. 11. 2019 do zaplacení a se směnečnou odměnou ve výši 67 Kč a dále povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudu prvního stupně vytkl, že nevydal směnečný platební rozkaz, čímž žalobce ochudil o koncentrovanou podobu řízení, poškodil jeho procesní práva a porušil zásadu rovnosti mezi účastníky. V odůvodnění rozsudku přitom nebylo vysvětleno, z jakého důvodu nebylo možno návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vyhovět, když žalobcem byla v prvopise předložena směnka, o jejíž pravosti nebylo pochyb. V této souvislosti žalobce považuje za zásadní, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní by v případě vydání směnečného platebního rozkazu tížilo nikoli jeho, nýbrž žalovaného. I námitku, resp. tvrzení o tom, že směnka nebyla žalovaným podepsána, by tak byl povinen prokázat sám žalovaný. Pokud by tedy soud prvního stupně respektoval základní pravidla směnečného řízení a na počátku směnečný platební rozkaz vydal, pak by na základě závěrů znaleckého posudku nikdy nemohl rozhodnout ve prospěch žalovaného. Žalobce dále namítl, že soud prvního stupně své rozhodnutí opřel pouze a jenom o znalecký posudek [Anonymizováno], přičemž tak učinil zcela automaticky a nekriticky, bez použití vlastních úvah. S argumenty, které žalobce vznesl proti znaleckému posudku v podání ze dne 8. 3. 2022, se soud prvního stupně vůbec nevypořádal a ve svých úvahách neuvedl, proč tak neučinil. Důvody, pro které ke znaleckému posudku nebylo možno přihlížet, žalobce v podaném odvolání zopakoval a setrval na vypracování buď nového či revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s dalšími tvrzeními a důkazy, které žalobce uplatnil v podání ze dne 16. 7. 2021 a následně před vynesením rozsudku. Žalobce setrval na tom, že směnka byla vystavena a podepsána žalovaným. Kdy k tomu došlo, není přitom pro daný spor podstatné, stejně jako nejsou podstatné okolnosti, za nichž k vystavení směnky došlo, kde se tak stalo, zda směnka byla směnkou vyplněnou nebo blankosměnkou, s jakými vyplněnými či nevyplněnými údaji byla vystavena atd. V daném případě byl údaj o datu vystavení směnky uveden jinak, než by odpovídalo skutečnosti, tzn., že tento údaj byl simulovaný. Pokud tedy žalovaný operoval tím, že v den uvedený na směnce jako den jejího vystavení byl na dovolené, nemá to žádnou relevanci. Podle žalobce nebylo nadto z důvodů jím podrobně uvedených ani prokázáno, že by žalovaný byl dne 30. 9. 2019 na dovolené v zahraničí. Simulace data vystavení směnky pak vůbec nic nevypovídá o tom, že by snad s ní mělo být „manipulováno“, jak se soud prvního stupně snaží nepatřičně uzavřít v bodu 13. odůvodnění rozsudku. Žalobce uzavřel, že soud prvního stupně učinil na podkladě důkazů, které v řízení byly provedeny, zcela nepřiléhavé skutkové závěry a v návaznosti na to vadné právní závěry, když byl veden buď nepřezkoumatelnými anebo zcela zmatečnými právními úvahami.

6. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

7. Odvolací soud, aniž by ve věci konal jednání (§ 214 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a to pouze v jeho výrocích I., II. a III., neboť z obsahu odvolání (§ 43 ve spojení s § 211 o. s. ř.) je zřejmé a nepochybné, že výrok IV. o částečném zastavení řízení v rozsahu úroku z prodlení na základě částečného zpětvzetí žaloby nebyl žalobcem napaden. Rozsudek byl odvolacím soudem přezkoumán i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlíženo bylo i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.),

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

9. Podle čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ lze každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, převést indosamentem (rubopisem). Podle čl. I. § 14 odst. 1 ZSŠ se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky. Podle čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

10. Z obsahu spisu se podává, že žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ze dne 14. 11. 2019 uplatnila původní žalobkyně proti žalovanému právo na zaplacení směnky vystavené na řad společnosti [Anonymizováno] na částku 20 000 Kč se splatností dne 31. 10. 2019. Směnka, na které jako datum jejího vystavení je uvedeno 30. 9. 2019 a na které žalovaný je vypsán jako výstavce údajem jeho jména, příjmení, data narození, identifikačního čísla a bydliště, byla společností [Anonymizováno] indosována na původní žalobkyni, která ji v průběhu řízení indosovala na žalobce. Žalobce se tak stal subjektem ze směnky oprávněným ve smyslu čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ.

11. Třebaže původní žalobkyně předložila směnku v jejím prvopise, přičemž tato splňuje náležitosti platné směnky vlastní dle čl. I. § 75 ZSŠ, nebylo možno směnečný platební rozkaz vydat, neboť původní žalobkyně setrvala i přes výzvu soudu prvního stupně danou usnesením ze dne 19. 11. 2019, č. j. 49 Cm 164/2019-7, na přiznání 8,5% úroku z prodlení ročně vedle nároků, jak vyplývají z čl. I. § 48 ZSŠ. Vzhledem k tomu, že ve zkráceném směnečném řízení je možno se úspěšně domáhat pouze těch peněžitých nároků, které lze vysledovat z uvedeného ustanovení pro případ prvního postihu a z čl. I. § 49 ZSŠ pro případ postihu dalšího, přičemž nároky uplatněné původní žalobkyní nebyly s těmito nároky v souladu, když úrok z prodlení není nárokem směnečným, nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud směnečný platební rozkaz nevydal. O výhodu zkráceného směnečného řízení se tak připravila sama původní žalobkyně, v důsledku čehož není namístě výtka žalobce, že nevydáním směnečného platebního rozkazu došlo k poškození jeho procesních práv a k porušení zásady rovnosti mezi účastníky řízení. Přisvědčit mu lze pouze v tom, že z odůvodnění rozsudku se důvody, pro které směnečný platební rozkaz nebyl soudem prvního stupně vydán, žádným způsobem nepodávají.

12. Žalovaný se nároku proti němu žalobou uplatněnému bránil tvrzením, že předmětnou směnku nepodepsal. Stran této námitky vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku jím ustanoveného znalce z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, [Anonymizováno], v němž znalec přijal a odůvodnil závěr, že je pravděpodobnější, že zkoumaný podpis připojený na směnce v rubrice určené pro podpis jejího výstavce je padělek, než že by to byl pravý podpis žalovaného. Na základě tohoto posudku a na základě výpovědi znalce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nepředložil směnku, na níž by byl uveden pravý podpis žalovaného a že tak žalovaný nemůže z ní být zavázán. Současně však v rozsudku uvedl, že z výslechu svědka [Anonymizováno] vyplynulo, že směnku vystavil žalovaný, přičemž k jejímu podpisu žalovaným došlo před svědkem v jeho kanceláři (bod 5. odůvodnění). Konstatoval dále, že svědek [Anonymizováno] ve své výpovědi potvrdil, že směnku donesl [Anonymizováno] a že žalovaný ji dobrovolně podepsal (bod 6. odůvodnění).

13. V rozsudku ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011, Nejvyšší soud uvedl, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu. Judikoval dále, že dílčí skutková zjištění nemohou být protichůdná, resp. rozporná. V případě, že z odůvodnění rozsudku nelze zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.

14. Pakliže soud prvního stupně formuloval skutková zjištění z výpovědí v řízení vyslechnutých svědků způsobem výše popsaným, nastala situace, kdy tato zjištění se dostala do rozporu se skutkovým závěrem o nepravosti podpisu žalovaného na směnce. Okolnost, že záhy soud prvního stupně výpovědi svědků ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce označil za nevěrohodné (bod 13. odůvodnění), pak nejasnosti v tom směru, jakými úvahami se při zjišťování skutkového stavu věci řídil, jen umocňuje. Z tohoto důvodu je třeba napadený rozsudek označit za nepřezkoumatelný.

15. Soud prvního stupně nadto pochybil, když nevyhověl návrhu žalobce na vypracování revizního znaleckého posudku, třebaže pochybnosti o správnosti či úplnosti závěrů přijatých znalcem [Anonymizováno] jsou s ohledem na výpovědi svědků [Anonymizováno] a [Anonymizováno] zcela namístě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). K výpovědím svědků je pak třeba uvést, že pouhá okolnost, že v den uvedený na směnce jako datum jejího vystavení (30. 9. 2019) se žalovaný měl podle zjištění soudu prvního stupně zdržovat mimo republiku, nemůže vést k závěru o jejich nevěrohodnosti. Datum vystavení směnky nemusí být totiž zároveň dnem, kdy směnka byla skutečně vystavena, když skutečné datum jejího vystavení může nastat dříve či později. Relevantní je pouze to, aby v den na ní uvedený vystavena být mohla, tedy aby se jednalo o datum existující. (srov. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, strana 16). Uvedený závěr je zastáván též judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3071/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3007/2016) a vychází z něj i další komentářová literatura (např. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. díl. Směnky, 1. vydání, Linde v Praze r. 1996, s. 549; Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P., a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 4. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2005, s. 503.).

16. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že námitka nepravosti podpisu žalovaného jako výstavce na sporné směnce byla posouzena bez toho, že by si soud prvního stupně zjednal pro závěr o její důvodnosti potřebný skutkový podklad. Závěr o nepravosti podpisu žalovaného na směnce byl nadto učiněn na základě rozporných skutkových zjištění, jak výše již bylo konstatováno.

17. V souvislosti s namítanou nepravostí podpisu žalovaného na směnce se jeví vhodným připomenout, že rozhodovací praxe dovolacího soudu stojí dlouhodobě na stanovisku, podle kterého popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky pravost svého podpisu na této listině, leží důkazní břemeno ohledně pravosti tohoto podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010). V rozsudku ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, pak Nejvyšší soud konstatoval, že pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce není (nemůže být) významné, zda konkrétní věc bude projednána a rozhodnuta (směnečným platebním rozkazem) ve zkráceném směnečném řízení nebo zda ve věci bude rozhodnuto (rozsudkem) v "běžném“ sporném řízení. Způsob projednání věci se projeví (může projevit) pouze v tom, že otázkou pravosti podpisu dlužníka na směnce se v prvním z uvedených případů bude moci soud zabývat (s ohledem na zásadu koncentrace námitkového řízení) jen tehdy, pokud žalovaný pravost směnky (pravost svého podpisu na směnce) ve včas podaných námitkách zpochybní. Úvahy žalobce v jím podaném odvolání, že důkazní břemeno stran pravosti podpisu na směnce, z níž právo v soudním řízení proti žalovanému uplatnil, leží nikoli na něm, ale na žalovaném, tak nejsou správné.

18. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku I. a v závislých výrocích II. a III. o nákladech řízení zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b/ a § 219a odst. 2 o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 221 odst. 1, písm. a/ o. s. ř.), v němž tento bude vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). Na soudu prvního stupně bude, aby v potřebném rozsahu provedl dokazování k námitce nepravosti podpisu žalovaného jako výstavce směnky a aby tuto námitku znovu posoudil na základě výsledků provedeného dokazování, přičemž bude dbát na to, aby skutková zjištění byla v souladu s přijatým skutkovým závěrem o stavu věci.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně v jeho novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).