o zaplacení náhrady škody 71 786,15 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2024, č. j. 68 Cm 204/2023-43

1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 10. 2024 v bodu I. výroku zastavil řízení. V bodu II. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 15 536 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že žalobou, doručenou původně Okresnímu soudu v Chomutově dne 22. 11. 2022, se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 71 786,15 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl žalovaný coby jednatel společnosti [právnická osoba]. zavinit nesplněním povinnosti podle § 98 insolvenčního zákona.

3. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. Ncp 434/2023-40 ze dne 11. 7. 2023 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy a věc byla postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“).

4. Soud zjistil, že dne 1. 12. 2020 bylo zahájeno insolvenční řízení žalovaného pod sp. zn. KSUL 91 INS 24879/2020. Žalobce nepřihlásil pohledávku za žalovaným do shora uvedeného insolvenčního řízení. Soud odkázal na § 140c insolvenčního zákona a dovodil, že žaloba byla podána v době, kdy probíhá insolvenční řízení žalovaného, proto rozhodnutí o úpadku představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Z toho důvodu soud řízení v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř. ve prospěch žalovaného.

6. Žalobce podal proti usnesení včas odvolání a navrhl je změnit a v řízení pokračovat. V odůvodnění odvolání uvedl, že lhůta pro přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení sp. zn. KSUL 91 INS 24879/2020 marně uplynula dne 10. 2. 2021, avšak v tuto dobu žalobce neměl pohledávku za žalovaným. Pohledávka žalobci vznikla teprve v okamžiku, kdy se žalobce dověděl o míře uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení dlužníka [právnická osoba], IČO [IČO], ve kterém žalovaný vykonával funkci statutárního orgánu, tj. dne 22. 8. 2022 a to z rozvrhového usnesení č. j. KSUL 23 INS 12015/2019-B-33. Teprve z rozvrhového usnesení žalobce zjistil, že jeho pohledávka ve výši 72 915,99 Kč bude uspokojena toliko v částce 1 129,84 Kč. Jedná se tedy o nový závazek žalovaného vzniklý za trvání jeho oddlužení.

7. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Podle § 140c zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): „V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).“

9. Podle § 141a insolvenčního zákona: „Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c.“

10. Odvolací soud dodává, že byly-li splněny podmínky pro zastavení řízení, měl soud prvního stupně postupovat podle § 141a insolvenčního zákona, nikoliv podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 141a insolvenčního zákona je zvláštní právní úpravou ve vztahu k § 104 odst. 1 o. s. ř., proto má toto ustanovení insolvenčního zákona přednost.

11. Podle § 98 odst. 1 insolvenčního zákona: „Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.“ Podle odst. 2: „Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.“

12. Podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona: „Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.“ Podle odst. 2: „Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.“ Podle odst. 3: „Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.“

13. Odvolací soud uvádí, že odpovědnost dlužníka a členů statutárního orgánu dlužníka za porušení právní povinnosti podat insolvenční návrh je pojímána v § 99 odst. 1 insolvenčního zákona jako odpovědnost objektivní s liberačními důvody uvedenými v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. O této odpovědnosti dlužníka a člena jeho statutárního orgánu rozhodují obecné soudy na základě žaloby podané věřitelem, řízení o této žalobě není incidenčním sporem (§ 100 odst. 2 insolvenčního zákona). Předpoklady nároku žalobce na náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona jsou:

a) existence pravomocného rozhodnutí o úpadku povinné osoby (dlužníka dle insolvenčního zákona),

b) pohledávka poškozeného (věřitele) byla v insolvenčním řízení zjištěna,

c) porušení povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku Společnosti,

d) vznik škody vymezené v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky přihlášeného věřitele a v insolvenčním řízení uspokojenou výší,

e) příčinná souvislost mezi porušením výše uvedené povinnosti žalovaného a vznikem škody (zavinění se s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti nevyžaduje, může být pouze posuzováno v rámci žalovaného tvrzených liberačních důvodů uvedených v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona).

14. Co se týče podmínky d) (vznik škody), odvolací soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení sp. zn. 29 Cdo 2356/2016 z 26. 7. 2016, podle kterých „Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.“ Stejný závěr učinil Nejvyšší soud i v rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 z 29. 6. 2016 a sp. zn. 29 Cdo 4269/2014 ze dne 17. 12. 2015.

15. Žalobou, doručenou dne 22. 11. 2022 původně Okresnímu soudu v Chomutově, se žalobce vůči žalovanému, coby bývalému jednateli z obchodního rejstříku již vymazané společnosti [právnická osoba]., domáhal náhrady škody ve výši 71 786,15 Kč jako rozdílu mezi výší pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba]. vedeného pod sp. zn. KSUL 23 INS 12015/2019 a jejím uspokojení v rámci insolvenčního řízení uvedené společnosti v částce 1 129,84 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný coby statutární orgán společnosti [právnická osoba] nesplnil povinnost podat v souladu s § 98 insolvenčního zákona insolvenční návrh na tuto společnost, a proto podle § 99 insolvenčního zákona odpovídá za vzniklou škodu.

16. Odvolací soud z obsahu insolvenčního rejstříku v případě insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba]. vedeného pod sp. zn. KSUL 23 INS 12015/2019 ověřil žalobní tvrzení, že na základě usnesení o rozvrhu č. j. KSUL 23 INS 12015/2019-B-33 ze dne 22. 8. 2022, které bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 23. 8. 2022 a nabylo právní moci dne 20. 9. 2022, měla být pohledávka žalobce, přihlášená pod č. P 24 v celkové výši 72 915,99 Kč, uspokojena v částce 1 129,84 Kč. Žalovaný byl jednatelem společnosti [právnická osoba] od 12. 10. 2009 až do výmazu společnosti z obchodního rejstříku dne 17. 1. 2023.

17. Usnesením č. j. KSUL 91 INS 24879/2020-A-7 ze dne 10. 12. 2020 byl zjištěn úpadek žalovaného, bylo povoleno jeho řešení oddlužením a věřitelé byli vyzváni k přihlašování pohledávek za žalovaným ve lhůtě do 10. 2. 2021.

18. Žalobci vznikla škoda (nejpozději) v den úpadku společnosti [právnická osoba] (viz výše závěr usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2356/2016 z 26. 7. 2016), přičemž úpadek uvedené společnosti byl prohlášen dne 29. 10. 2019 (viz usnesení č. j. KSUL 23 INS 12015/2019-A-19). Lhůta pro podání přihlášek v insolvenčním řízení žalovaného byla stanovena do 10. 2. 2021. Bylo na žalobci, aby pohledávku v rámci této lhůty do insolvenčního řízení přihlásil. Vzhledem k nejasnosti ohledně výše mohl žalobce jako věřitel tuto pohledávku podle § 99 insolvenčního zákona podat s tím, že výše pohledávky bude činit nejvýše 72 915,99 Kč pro případ, že by v insolvenčním řízení společnosti [právnická osoba] nebylo nic uhrazeno.

19. Z uvedených důvodů byly splněny podmínky pro zastavení řízení dle § 141a insolvenčního zákona (nikoliv dle § 104 odst. 1 o. s. ř., jak nesprávně uvedl soud prvního stupně) a pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného dle § 146 odst. 2 první věty o. s. ř. Náklady žalovaného spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 3 úkonů právní služby po 3 980 Kč (převzetí zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu a písemné vyjádření ve věci samé) a v hotových výdajích v rozsahu 3 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč ke 3 úkonům právní služby podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů, a v náhradě 21% daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celková částka nákladů žalovaného v tomto stupni řízení činila 15 536 Kč. Odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné.

20. Nebylo zjištěno, že by žalovanému vznikly v odvolacím řízení náklady, které by byl povinen hradit žalobce dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.