o zaplacení 49 093 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022, č. j. 7 Cm 114/2020-89

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 17. 9. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 49 093 Kč se 6% úrokem z této částky od 1. 7. 2019 do zaplacení a s odměnou ve výši 164 Kč ze směnky podle tvrzení v žalobě vystavené žalovaným ve prospěch žalobkyně dne 25. 4. 2019 v místě jejího bydliště na adrese [adresa]. Touto směnkou se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 49 093 Kč dne 30. 6. 2019 na adrese totožné s místem jejího vystavení. Směnka nebyla indosována a dosud nebyla žalovaným zaplacena. K jejímu plnění před podáním žaloby byl žalovaný vyzván dne 15. 7. 2020 a opakovaně dne 10. 8. 2020.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 Cm 114/2020-22, proti kterému podal žalovaný v zákonem stanovené lhůtě námitky. Uvedl předně, že směnku vystavil ve prospěch žalobkyně k zajištění jeho dluhu vůči žalobkyni ve výši 49 093 Kč vyplývajícího z nájmu bytu na adrese [adresa], který představoval dlužné nájemné za duben 2017 ve výši 12 670 Kč, za srpen 2017 ve výši 12 670 Kč, za září 2017 ve výši 2 000 Kč a za říjen 2017 ve výši 14 670 Kč a dále nedoplatek na zálohách za odběr elektřiny ve výši 5 941 Kč za rok 2017 a za služby za rok 2017 ve výši 1 142 Kč. Tento dluh žalovaný písemně uznal dne 25. 4. 2019, kdy na základě dohody se žalobkyní jí současně vystavil a předal předmětnou směnku. Na dluh bylo žalovaným částečně plněno, a to vklady na účet žalobkyně dne 1. 8. 20119 ve výši 30 000 Kč a dne 28. 4. 2020 ve výši 1 000 Kč a dále bezhotovostně převodem na účet žalobkyně ve výši 10 000 Kč dne 26. 4. 2020. K zaplacení tak zbývá částka 8 093 Kč. Pakliže by soud dospěl k závěru, že směnka je směnkou platební, nebude mít plnění shora popsané právní důvod a takové plnění by mělo povahu majetkového prospěchu žalobkyně získaného bez právního důvodu. Pro tento případ žalovaný vznesl námitku započtení pohledávky ve výši 41 000 Kč proti nároku žalobkyní uplatněnému. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zrušení směnečného platebního rozkazu v rozsahu částky 41 000 Kč se 6% úrokem z této částky od 1. 7. 2019 do zaplacení a v rozsahu odměny ve výši 137 Kč.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečného peníze ve výši 41 000 Kč se 6% úrokem z téže částky od 1. 7. 2019, v rozsahu směnečné odměny ve výši 137 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 8 129,26 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že v přesahujících nárocích nabyl směnečný platební rozkaz právní moci, neboť v rozsahu jim odpovídajícím nebyl námitkami žalovaného dotčen. Konstatoval, že předložená směnka je platnou směnkou vlastní, přičemž se jedná o směnku zajišťovací, neboť je zde zřejmá souvislost mezi uznáním dluhu ze dne 25. 4. 2019 a spornou směnkou, když obě listiny byly žalovaným podepsány dne 25. 4. 2019, shodují se co do výše peněžité částky (49 093 Kč) a rovněž co do údaje data plnění (30. 6. 2019). Není ostatně logické, aby žalovaný písemně uznal svůj dluh z titulu dlužného nájemného a zároveň jej zaplatil vystavením platební směnky. Soud prvního stupně dále konstatoval, že není rozhodné, že směnka byla vystavena vůči žalobkyni, zatímco uznání dluhu bylo učiněno vůči [Anonymizováno], neboť příjmy z nájmu spadají do společného jmění manželů žalobkyně a jejího manžela a žalovaný měl platby poukazovat „tu na účet žalobkyně, tu na účet svědka [Anonymizováno]“. Pokud jde o určení plateb tvrzených žalovaným v celkové výši 41 000 Kč, tyto byly podle soudu prvního stupně platbami na směnku, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Soud prvního stupně poukázal též na to, že samo vyjádření žalobkyně k podaným námitkám je vnitřně rozporné, neboť žalobkyně uvedla, že platby žalovaného byly započteny na dluhy žalovaného za prosinec 2018 ve výši 17 490 Kč a za březen a duben 2020, tedy na pohledávky žalobkyně, které nebyly ještě minimálně v době poukázání první platby ve výši 30 000 Kč dne 1. 8. 2019 splatné. V rozsahu částky 41 000 Kč s úrokem z této částky a části směnečné odměny byl proto směnečný platební rozkaz zrušen podle ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. Zrušen byl rovněž ve výroku o nákladech řízení, když o těchto soud prvního stupně rozhodl s ohledem na výsledek námitkového řízení ve prospěch žalovaného podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kterému přiznal 68 % nákladů, jak jím v řízení byly účelně vynaloženy.

4. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhla jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude v rozsahu nároků, v nichž byl soudem prvního stupně zrušen, ponechán v platnosti. Žádala zároveň, aby bylo nově rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně odkázala na své vyjádření k námitkám žalovaného s tím, že na nespornou platbu ve výši 41 000 Kč započetla další dluhy žalovaného z titulu nájmu bytu a spojených služeb, a to dluh ve výši 15 960 Kč za prosinec 2018 a ve výši 17 490 Kč za květen 2019. K částce posledně uvedené žalobkyně uvedla, že v podání ze dne 24. 11. 2020 bylo chybně uvedeno, že se jedná o dluh za nájem a služby za březen a duben 2020. Tyto dluhy v celkové výši 33 450 Kč byly nad rámec dluhu ve složení plateb podle uznání dluhu a podle směnky, tj. ve výši 49 093 Kč. Celkový dluh žalovaného vůči žalobkyni z titulu nájemného a záloh za služby tak k 30. 7. 2019 činil 82 543 Kč bez příslušenství. Před podáním žaloby ke dni skončení nájmu 30. 4. 2020 pak tento dluh činil uvedenou částku zvýšenou o dluh ve výši 17 490 Kč za duben 2020, celkem se tedy jedná o částku 100 033 Kč. Po odečtení zaplacené částky 41 000 Kč a 5 000 Kč žalovaný stále žalobkyni dluží částku 54 033 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný u plateb v částkách 30 000 Kč, 10 000 Kč a 1 000 Kč neurčil ve zprávě pro příjemce, na jaký konkrétní závazek plní, mohla si žalobkyně uvedené částky započíst na jiné dluhy žalovaného podle pravidel obsažených v § 1933 odst. 1 o. z. Z dluhu žalovaného tak zbývá k úhradě částka 54 033 Kč. Podle žalobkyně se v případě jí uplatněné směnky jednalo o „univerzální směnku“, ze které mohla postihem žádat zaplacení jakéhokoli směnečného peníze do výše částky 49 093 Kč. Toto žalobkyně odůvodnila tím, že současně se směnkou nebylo vyhotoveno směnečné prohlášení, ze kterého by bylo patrno, jaký nárok může její majitel vůči směnečnému dlužníkovi uplatnit. Žalobkyně se podrobně vyjádřila k tomu, jak soud prvního stupně vyhodnotil výpověď svědka [Anonymizováno] a výpověď žalovaného, přičemž výpověď žalovaného a jím předložené důkazy označila za nevěrohodné. Setrvala na tom, že předložená směnka je směnkou platební, neboť žalovaný si nikdy nenechal na ní vyznačit doložku částečného plnění a neprokázal, že jím tvrzené platby byly platbami na směnku. Závěr soudu prvního stupně o zajišťovací povaze směnky je podle žalobkyně nesprávný. Nesprávný je i jeho závěr o tom, že platby žalovaného ve výši 41 000 Kč byly platbami na směnku bez možnosti jejich započtení na další dluhy žalovaného vůči žalobkyni.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

7. Z jednání nařízeného odvolacím soudem k projednání odvolání žalobkyně na den 18. 10. 2022 se žalovaný omluvil z důvodu zdravotní indispozice a požádal o odročení tohoto jednání. Vzhledem k tomu, že žalovaný nijak nespecifikoval, v čem spočívá jím tvrzená zdravotní indispozice, nebylo možno posoudit, zda se skutečně jedná o důležitý důvod pro odročení jednání ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 o. s. ř., neboť ne každá indispozice zdravotního rázu musí nutně znamenat neschopnost, resp. nemožnost účastníka či jeho zástupce se k soudem nařízenému jednání dostavit. Odvolací soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

9. Odvolací soud na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, konstatuje, že právo na zaplacení částky 49 093 Kč s příslušenstvím a odměnou bylo uplatněno z platné směnky vlastní (čl. I. § 75 ZSŠ), ze které žalobkyni jako směnečnému remitentovi vznikl dnem 30. 6. 2019, kdy směnka se stala splatnou, nárok na její zaplacení vůči žalovanému coby jejímu výstavci podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ. Shodně se soudem prvního stupně činí odvolací soud závěr o zajišťovací povaze směnky s tím, že touto žalovaný zajistil své závazky, jak jsou specifikovány v uznání dluhu ze dne 25. 4. 2019.

10. Sama okolnost, že uznání bylo učiněno vůči manželovi žalobkyně [Anonymizováno], je irelevantní, neboť jmenovaný, který byl soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, potvrdil, že smluvní stranou nájemní smlouvy (pronajímateli), ze které dluhy v uznání dluhu uvedené vznikly, byla žalobkyně spolu se svým manželem. Tuto skutečnost ostatně připouští i sama žalobkyně. Na jejich rozhodnutí tak bylo, zda budou po žalovaném požadovat vystavení směnky ve prospěch obou či jen některého z nich, jak se stalo v daném případě.

11. Že sporná směnka je směnkou zajišťovací a že souvisí právě s uznáním dluhu ze dne 25. 4. 2019, lze mít za spolehlivě prokázáno výpovědí svědka [Anonymizováno], který toto výslovně potvrdil. Jmenovaný potvrdil i to, že částka 30 000 Kč byla žalovaným zaplacena na směnku, a to na účet, který svědek žalovanému sdělil. Svědek přitom vysvětlil i důvody, proč nebylo placeno na účet žalobkyně.

12. Podle uznání dluhu z 25. 4. 2019 nebylo k uvedenému dni žalovaným zaplaceno nájemné dle nájemní smlouvy uzavřené se žalobkyní a jejím manželem za duben 2017 ve výši 12 670 Kč, za srpen 2017 ve výši 12 670 Kč, za září 2017 ve výši 2 000 Kč a za říjen 2017 ve výši 14 670 Kč. Zaplacena jím dále nebyla záloha na elektřinu ve výši 5 941 Kč a nedoplatek za služby ve výši 1 142 Kč.

13. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný provedl bezhotovostní platby, jak jím byly tvrzeny v podaných námitkách, spornou mezi nimi zůstala otázka, na co byly tyto platby určeny. Pokud jde o platbu uskutečněnou dne 1. 8. 2019 ve výši 30 000 Kč, u této žalovaný nevyznačil její účel, nicméně svědek [Anonymizováno] uvedl, že se jednalo o platbu na směnku. Ohledně platby ve výši 10 000 Kč provedené dne 3. 11. 2020 nemůže být pochyb o tom, že šlo o plnění závazku žalovaného dle uznání dluhu, neboť ve zprávě pro příjemce bylo uvedeno „Bednárik doplatek k uznání dluhu z 25. 4. 2019“. Další platbou je částka 1 000 Kč realizovaná žalovaným dne 28. 4. 2020 bez toho, že by byl určen její účel.

14. Pakliže žalobkyně setrvala na tom, že platby shora uvedené nemohly v rozsahu jim odpovídajícím vést k zániku závazku žalovaného směnkou zajištěného, resp. k zániku nároku ze směnky v tomto rozsahu, s odůvodněním, že je započetla na jiné závazky žalovaného, pomíjí, že jí tvrzené závazky (nájemné za prosinec 2018 ve výši 15 960 Kč a za květen 2019 ve výši 17 490 Kč) se staly splatnými později než závazky žalovaného dle uznání dluhu z 25. 4. 2019, v důsledku čehož nelze v poměrech projednávané věci uvažovat o aplikaci ustanovení § 1933 o. z., podle kterého v případě, kdy dlužník je dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a při plnění neurčí, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný s tím, že při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný. Vzhledem k tomu, že zajištění směnkou není mezi instituty zajištění, jak je předpokládá občanský zákoník (§ 2010 a násl. o. z.), je třeba v případě plateb bez určení jejich účelu vycházet výlučně ze stáří dluhu. V této souvislosti odvolací soud nemohl přehlédnout ani to, že sama žalobkyně v průběhu řízení předkládá soudům rozporná tvrzení ohledně výše dluhu a ohledně toho, z čeho (z jakých konkrétních částek) se dluh skládá.

15. Vzhledem k tomu, že ohledně částek 30 000 Kč (placeno 1. 8. 2019) a 10 000 Kč (placeno 3. 11. 2020) lze na základě provedeného dokazování učinit bezpečný závěr o tom, že šlo o plnění žalovaného na závazky zajištěné spornou směnkou (tedy na jeho závazky dle uznání dluhu z 25. 4. 2019), a že ohledně částky 1 000 Kč (placeno 28. 4. 2020) se uplatní závěr shora uvedený, tedy že žalobkyně nemohla tuto platbu započítávat dle ustanovení § 1933 o. z. na dluhy jí tvrzené, učinil soud prvního stupně správný závěr o nutnosti směnečný platební rozkaz ve věci vydaný zrušit v rozsahu směnečného peníze ve výši 41 000 Kč, neboť v uvedeném rozsahu žalovaný závazek směnkou zajištěný splnil a tedy žalobkyně se plnění ze směnky v této výši nemůže proti žalovanému s úspěchem domáhat. Správně byl směnečný platební rozkaz zrušen též v rozsahu 6% úroku z uvedené částky od data 1. 7. 2019 do zaplacení a v rozsahu částky 137 Kč coby odpovídající části směnečné odměny a dále v rozsahu jím přiznané náhrady nákladů řízení, když o těchto bylo třeba rozhodnout nově.

16. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku I. o věci samé potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

17. K výroku II. o nákladech námitkového řízení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně o nich rozhodl správně co do důvodu podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve prospěch žalovaného, jehož úspěch ve věci po odečtení jeho neúspěchu (16 %) od úspěchu (84 %) činí 68 %. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady žalovaného mimosmluvní odměnu za jeho zastupování advokátem v době, kdy trvalo jeho zastoupení [tituly před jménem] [Anonymizováno], a to v rozsahu 2 úkonů právní služby (převzetí věci a námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu) po 3 100 Kč podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o jednání nařízené soudem prvního stupně na den 15. 12. 2020, za účast zástupce žalovaného při něm náleží náhrada za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 2 téže vyhlášky ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (1 550 Kč), neboť při tomto jednání nedošlo k projednání věci, když jednání bylo odročeno za účelem „mimosoudního odklizení sporu“. Žalovanému dále náleží 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (900 Kč) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z mimosmluvní odměny a z paušálních náhrad hotových výdajů podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (1 816,50 Kč). Vzhledem k tomu, že výše nákladů námitkového řízení v případě žalovaného činí částku 10 466,50 Kč, změnil odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu těchto nákladů ve výši 7 117,22 Kč, která odpovídá 68% úspěchu žalovaného.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by právo na jejich náhradu měl v odvolacím řízení úspěšný žalovaný. Podle obsahu spisu však žalovanému žádné takové náklady nevznikly, v důsledku čehož odvolací soud rozhodl tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá právo žádný z účastníků řízení.