o námitkách žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu ukládajícímu zaplacení směnečného peníze 415 413 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny 1 385 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 12. prosince 2023, č. j. 39 Cm 149/2022-158,

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), dne 22. 12. 2022, domáhala proti žalovanému vydání směnečného platebního rozkazu ukládajícího zaplacení směnečného peníze 415 413 Kč s 6% úrokem z uvedené částky od 3. 1. 2020 do zaplacení a směnečné odměny 1 385 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný vystavil dne 2. 1. 2013 v [adresa] v Jizerských horách na řad žalobkyně směnku vlastní se směnečným penízem 415 413 Kč, splatnou dne 2. 1. 2020 v [adresa] v Jizerských horách (dále též Směnka). Žalovaný na Směnku ničeho neplnil. Žalobkyně požaduje též zaplacení 6% směnečného úroku a směnečné odměny.

2. Dne 1. 2. 2023 vydal soud směnečný platební rozkaz č. j. 39 Cm 149/2022-16 (dále též SPR), kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů ode dne doručení SPR směnečný peníz 415 413 Kč s 6% úrokem ročně ode dne 3. 1. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu 1 385 Kč (bod I. výroku) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, když žalobkyně nedoložila, že by žalovaného ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzvala k plnění na směnku (bod II. výroku).

3. Žalovaný podal proti SPR včas následující námitky:

1) Neexistuje hospodářská kauza směnky, žalobkyně nemá žádnou pohledávku vůči žalovanému, která by mohla být podkladem pro vystavení směnky. Žalovaný byl v době vystavení směnky zaměstnancem společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], jejímž jediným jednatelem a společníkem byla žalobkyně. Z této skutečnosti však neplyne žádný přímý vztah mezi účastníky.

2) V době vystavení směnky tato neobsahovala datum splatnosti, jednalo se o vistasměnku, která je promlčená. Žalobkyně neoprávněně doplnila datum splatnosti 2. 1. 2020, a to v souvislosti s ukončením práce pro společnost [právnická osoba].

3) Směnku podepsal žalovaný pod nátlakem dne 2. 1. 2013 a v obavě o ztrátu zaměstnání. Toho dne v prodejně uvedené společnosti, kde žalovaný pracoval, neznámý pachatel odcizil motorovou čtyřkolku v hodnotě 426 666 Kč a „kasírtašku“ s hotovostí 6 500 Kč. Pachatel použil výhrůžku násilí proti žalovanému v pozici prodavače. Policii se nepodařilo pachatele vypátrat a trestní oznámení bylo následně odloženo. Směnka byla vystavena na částku odpovídající odhadované hodnotě čtyřkolky. Žalovaný ve stresu směnku podepsal, protože nedokázal jako laik situaci po právní stránce vyhodnotit. Za škodu není žalovaný odpovědný, tato nevznikla zaviněným porušením pracovněprávních povinností žalovaného, nýbrž úmyslným jednáním pachatele trestného činu. Žalobkyně a její partner [Anonymizováno] se vůči žalovanému dopustili podvodného jednání.

4) Částka za odcizenou čtyřkolku byla žalovanému srážena ze mzdy a byla už zcela zaplacena. Žalobkyně se prostřednictvím směnky snaží domoci dvojího plnění.

4. Soud v řízení o námitkách žalovaného proti SPR rozhodl v bodu I. výroku rozsudku z 12. 12. 2023 tak, že se směnečný platební rozkaz ze dne 1. 2. 2023 č. j. 39 Cm 149/2022-16, zrušuje. V bodu II. výroku uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 119 730,01 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. V bodu III. výroku uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, náklady řízení 1 011 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

5. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalovaný vystavil dne 2. 1. 2013 ve prospěch žalobkyně směnku vlastní na směnečnou sumu 415 413 Kč, splatnou dne 2. 1. 2020. Žalovaný pracoval na základě pracovní smlouvy z 1. 10. 2007 u zaměstnavatele [právnická osoba]. na pozici obchodní zástupce – [Anonymizováno]. Podle úředního záznamu Policie ČR z 3. 1. 2013 došlo dne 2. 1. 2013 k odcizení čtyřkolky z prodejny zaměstnavatele žalovaného. Usnesením Policie z 28. 3. 2013 byla trestní věc odcizení čtyřkolky odložena z důvodu, že se nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, přičemž žalovaný tvrdil dvě verze, jak k odcizení čtyřkolky došlo.

6. Soud měl za to, že vystavená směnka byla původně blankosměnkou, nikoli vistasměnkou, jak se domníval žalovaný. Směnka byla splatná 2. 1. 2020, proto ke dni podání žaloby nebyl směnečný nárok promlčen.

7. Soud v řízení provedl důkaz svědeckou výpovědí řady svědků, mimo jiné vypovídal jako svědek [Anonymizováno], který pracoval jako daňový poradce společnosti [právnická osoba]. a od žalobkyně i žalovaného věděl, že směnka byla vystavena jako zajišťovací k zajištění závazku za odcizenou čtyřkolku. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že směnka byla vystavena jako směnka zajišťovací k náhradě škody za odcizenou čtyřkolku.

8. Soud neměl za věrohodné tvrzení partnera žalobkyně [Anonymizováno], že směnka byla vystavena k zajištění zápůjček poskytnutých [Anonymizováno], resp. žalobkyní, žalovanému, a to tím spíše, že směnka byla vystavena téhož dne, kdy došlo k odcizení čtyřkolky. Mzda žalovaného podle výpovědi svědka [Anonymizováno] činila přibližně 20 000 Kč měsíčně.

9. Soud učinil závěr, že žalovaný neunesl břemeno důkazní ohledně svého tvrzení, že škodu za odcizenou čtyřkolku uhradil, když o úhradě neměl žádný doklad. Přesto však soud považoval úhradu škody za odcizenou čtyřkolku za pravděpodobnou, a to s ohledem na výpisy z účtu žalovaného, kdy od zaměstnavatele v letech 2013–2019 pobíral mzdu 8 000 – 9 000 Kč, přičemž minimální výše mzdy v roce 2015 činila 9 200 Kč a v roce 2019 činila 13 350 Kč měsíčně. Z výše mzdy žalovaného soud dovodil, že ze mzdy byly prováděny srážky.

10. Soud dospěl k závěru, že žalovaný nebyl odpovědný za odcizení čtyřkolky, proto vystavená směnka postrádala kauzu. Nadto byla směnka vystavena v souvislosti s pracovním poměrem žalovaného coby slabší smluvní strany – v tomto smyslu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4659/2016 z 1. 6. 2017

11. Žalobkyně podala proti rozsudku včas odvolání a navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí a ponechal SPR v platnosti. V odůvodnění odvolání se ztotožnila se závěrem napadeného rozsudku, že směnečný nárok nebyl promlčen a že žalovaný neunesl břemeno důkazní o tvrzené úhradě závazku žalobkyni. Žalovaný však neprokázal, že by mu byla část mzdy strhávána a že by škodu uhradil, přičemž nebylo zřejmé, na základě jakých důkazů soud dospěl k opačnému závěru, když zejména z výslechu svědka [Anonymizováno] a z výplatních pásek žalovaného plyne, že žalovanému nebylo ze mzdy nic strháváno.

12. Soud žalobkyni nepoučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř., že nemá kauzu směnky tvrzenou žalobkyní za prokázanou, a naopak má za prokázanou kauzu směnky tvrzenou žalovaným. Soud neobjasnil, jak se vypořádal se vzájemně protichůdnými důkazy a v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí na prvním jednání předestřel svůj názor na věc tak, že žalovaný je stranou ohroženou neúspěchem, avšak poté změnil názor na věc, aniž by žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř. Nadto soud v rozporu s § 118b odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování výpisy z účtu žalovaného, ačkoli žalovaný předložil tyto výpisy opožděně, nikoliv v soudem stanovené lhůtě 14 dnů. Soud provedl výslech svědka [Anonymizováno], bývalého daňového poradce žalobkyně, aniž by jej žalobkyně zprostila povinnosti mlčenlivosti podle § 6 odst. 9 zákona č. 523/1992 Sb., a proto k výslechu svědka [Anonymizováno] nelze s ohledem na § 124 o. s. ř. přihlížet. V rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. soud neprovedl důkaz výslechem svědka [Anonymizováno], který byl přítomen při podpisu směnky a jehož výpověď by prokázala kauzu směnky tvrzenou žalobkyní. Směnka byla vystavena jako zajišťovací za účelem zajištění pohledávek ze zápůjček poskytnutých žalobkyní a [Anonymizováno] žalovanému, kteří sice nejsou manželé a nemají SJM, avšak své peníze považovali za společné, a proto nelze bez dalšího dovodit nevěrohodnost tvrzení žalobkyně o kauze směnky. Podle výpovědi svědka [Anonymizováno] byla část mzdy žalovaného vyplácena formou bonusů a užití služebního vozu a paliva pro soukromé účely. Soud z důkazů provedených výplatními páskami nečinil žádné závěry, proto i tento důkaz je opomenutým důkazem. Žalobkyně po žalovaném na úhradu odcizené čtyřkolky ničeho nepožadovala, čtyřkolka pak měla vyšší hodnotu, než kolik činila směnečná suma. Nesprávný postup soudu vedl k nesprávnému rozhodnutí soudu ve věci samé.

13. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že bylo prokázáno, že směnka byla vystavena v souvislosti s pracovněprávním vztahem mezi žalovaným a zaměstnavatelem [právnická osoba]. (dříve [Anonymizováno]., nyní [právnická osoba].) pod nátlakem, o čemž svědčí totožná výše směnečné sumy a hodnoty odcizené čtyřkolky. Svědecká výpověď [Anonymizováno] je nevěrohodná s ohledem na jeho vztah k žalobkyni a rozdílné výpovědi o tom, kdo měl žalovanému půjčovat finanční prostředky (zda svědek či žalobkyně), které měly být předmětem zajištění směnkou. Rozsudek není překvapivý. Svědek [Anonymizováno] sice byl daňovým poradcem společnosti žalobkyně, ale o okolnostech vystavení směnky se dozvěděl mimo výkon povolání daňového poradce, když směnka nebyla zahrnuta do účetnictví. Důkazy výpisem z účtu byly soudu předloženy v reakci na výslech svědka [Anonymizováno] za účelem zpochybnění jeho svědecké výpovědi, tedy šlo o výjimku z koncentrace řízení. Soud zrušil SPR z odlišných důvodů než tvrzení o plnění žalobkyni. Navrhl rozsudek potvrdit.

14. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně poukázala na několik rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se opomenutých důkazů a zdůraznila, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s tím, proč neprovedl dokazování některými důkazy, které žalobkyně navrhla.

15. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání ve věci samé dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

16. Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Navíc s ohledem na zásadu koncentrace námitkového řízení vyjádřenou v § 175 odst. 4 o. s. ř., která platí ve smyslu § 211 o. s. ř. i pro odvolací řízení, se odvolací soud může zabývat výlučně námitkami žalovaného včas vznesenými proti směnečnému platebnímu rozkazu.

17. V dané věci se žalobkyně domáhá zaplacení směnky vlastní vystavené dne 2. 1. 2013 v [adresa] horách žalovaným na řad žalobkyně se směnečným penízem 415 413 Kč a splatné dne 2. 1. 2020 v [adresa] horách. Směnka není rubopisována.

18. K výpovědi svědka [Anonymizováno], který měl působit jako daňový poradce ve společnosti žalobkyně, odvolací soud uvádí, že z jeho výpovědi k okolnostem vystavení směnky neplyne, že by se mělo jednat o výpověď, která by se mohla týkat povinnosti mlčenlivosti svědka jako daňového poradce. Jinak řečeno, žalobkyně v odvolání neuvádí skutečnosti, které by svědčily o tom, že by se směnka a důvod jejího vystavení měla týkat výkonu povolání svědka pro žalobkyni coby daňového poradce její společnosti. Z toho důvodu se nemohla výpověď svědka [Anonymizováno] dostat do konfliktu s jeho povinností mlčenlivosti daňového poradce.

19. K tvrzení žalovaného o opomenutých důkazech odvolací soud souhlasí se žalovaným, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá výslovné vysvětlení, proč některé žalovaným navržené důkazy neprovedl, nicméně z kontextu celého odůvodnění je zřejmé, proč soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl – soud učinil skutkový závěr ohledně kauzy směnky (důvodu, proč žalovaný směnku podepsal), a to ten, že směnka zajišťovala zaplacení náhrady škody způsobené zaměstnavateli žalovaného tím, že zaměstnavateli byla odcizena čtyřkolka. S ohledem na toto zjištění soudu bylo provádění dalších důkazů nadbytečné a procesně neekonomické, proto soud prvního stupně postupoval procesně správně, když další žalovaným navrhované důkazy neprovedl.

20. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním, které soud prvního stupně učinil ohledně výše zmíněné kauzy směnky (zajištění zaplacení náhrady škody způsobené zaměstnavateli žalovaného odcizením čtyřkolky). Tento skutkový závěr plyne jak z výpovědi svědka [Anonymizováno], tak také z toho, že směnka byla vystavena v den, kdy došlo k odcizení čtyřkolky, a z výše směnečného peníze odpovídající v podstatě ceně čtyřkolky.

21. V prvé řadě se naskýtá úvaha, proč směnka nebyla vystavena ve prospěch zaměstnavatele, když šlo o zajištění náhrady škody, která měla být způsobena zaměstnavateli, nikoliv žalobkyni. Nicméně sama tato okolnost by nemusela zakládat důvodnou obranu žalovaného proti zaplacení směnky, protože směnečná dohoda (důvod, proč směnečný dlužník směnku podepsal) může u zajišťovací směnky znít ve prospěch osoby odlišné od kauzálního věřitele, pokud tento kauzální věřitel bude také smluvní stranou směnečné dohody.

22. Odvolací soud považuje pro rozhodnutí dané věci za podstatné právní závěry, které učinil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4659/2016 ze dne 1. 6. 2017, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 140/2018 s právní větou Pohledávku zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu nelze zajistit směnkou. V tomto rozsudku Nejvyšší soud řešil otázku, zda lze zajistit směnkou nárok zaměstnavatele na náhradu škody vzniklé ztrátou návěsu, na které se měl podílet zaměstnanec svou nedbalostí v době trvání pracovního poměru mezi účastníky. V odůvodnění rozsudku se mj. uvádí: „Vydáním zajišťovací směnky věřitel nesměnečné zajištěné pohledávky získá výhodnější postavení věřitele směnečného, které spočívá především v urychlení a usnadnění procesu vymáhání pohledávky. Směnečný vztah lze považovat za typický příklad závazkového vztahu, v němž se projevuje nerovnost jeho účastníků. Směnečný dlužník je oproti směnečnému věřiteli ve značné nevýhodě, a to nejen před uplatněním směnky, ale i při výkonu směnečného práva. Tato nerovnováha je ještě umocněna v případech, kdy se směnečný věřitel rozhodne překročit hranice „řádného využití“ zajišťovací směnky a získat pro sebe vedle uvedených procesněprávních výhod také hmotněprávní zvýhodnění (např. tím, že v rozporu se zajišťovací povahou této směnky – tedy v rozporu s pravidly danými účelem emise směnky – uplatní zajišťovací směnku, aniž by se pohledávka, k jejímuž zajištění byla uplatněná směnka vystavena, stala splatnou, nebo tuto směnku uplatní v situaci, kdy pohledávka, k jejímuž zajištění byla směnka vystavena, neexistuje nebo neexistuje v rozsahu, v němž je uplatňována směnka, nebo při uplatnění směnky nerespektuje mimosměnečné ujednání, anebo tím, že zajišťovací směnku „osamostatní“ – tedy převede směnkou zajištěnou pohledávku samostatně bez zajišťovací směnky, anebo samostatně převede zajišťovací směnku bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky) a nepodaří-li se dlužníkovi řádně a včas podat námitky nerespektování zajišťovací povahy směnky při jejím uplatnění.

Pracovní právo historicky vzniklo z důvodu potřeby chránit slabší stranu pracovního vztahu, tj. zaměstnance; i v současné době je možné považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva (nezanedbatelnou roli hraje i organizační funkce pracovního práva, vytváření rámce a podmínek, za nichž se uskutečňuje pracovní proces, vymezování míry práce, odměny za práci, stanovení pravidel pro fungování trhu práce, poskytování nástrojů pro řízení podniku apod.). Tato funkce pracovního práva nalézá svůj výraz (mimo jiné) zejména v ustanovení § 1a písm. a) zák. práce, jež za jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů označuje zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance, a je zřetelná i z převažující legislativy Evropské unie. Tato zásada se nepochybně uplatňuje i ve vztahu k právní úpravě odpovědnosti zaměstnance za škodu obsažené zejména v ustanoveních § 250 a násl. zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že směnečná právní úprava a právní úprava pracovněprávních vztahů (právní úprava odpovědnosti zaměstnance za škodu) jsou založeny na zcela odlišných zásadách a principech. Zatímco úprava směnečných vztahů je konstruována jednoznačně ve prospěch věřitele ze směnky, čemuž je podřízena i právní úprava vymáhání směnečných nároků před soudem [abstraktnost závazku ze směnky, formálně přísné zkrácené směnečné řízení, námitky lze podat do patnácti (podle právní úpravy účinné do 30. 4. 2013 do osmi a podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 dokonce jen do tří) dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu, zásada koncentrace řízení, omezený okruh námitek, důkazní břemeno nese žalovaný apod.], úprava odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli obsažená v zákoníku práce (v níž se rovněž promítá výše uvedená zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance) stojí na zcela opačných principech (zaměstnavatel musí škodu uplatnit, její výši a předpoklady vzniku odpovědnosti prokazovat, u obecné odpovědnosti za škodu prokazovat i zavinění zaměstnance, limitace výše náhrady škody způsobené z nedbalosti, možnost snížení výše náhrady škody soudem apod.).“

23. Nejvyšší soud dále v odůvodnění rozsudku poukázal na to, že s účinností od 1. 1. 2012 byl do zákoníku práce vložen § 4a, podle jehož odstavce 1 se pro pracovněprávní vztahy nepoužijí ustanovení občanského zákoníku mj. o postoupení pohledávky. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 365/2011 Sb. by použitím institutu postoupení pohledávky nebyla v dostatečné míře realizována ochranná funkce pracovního práva, potažmo by nedocházelo k naplnění zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance zakotvené v ustanovení § 1a písm. a) zákoníku práce, která patří mezi základní zásady pracovněprávních vztahů. Na druhé straně pojmovým znakem zajišťovací směnky je mimo jiné též její (téměř neomezená a neomezitelná) převoditelnost, k zajištění pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávních vztahů. Nelze než dospět k závěru, že směnečná smlouva, v níž se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou, že pohledávka zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu (z důvodu náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli) bude zajištěna směnkou, je v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (zejména se zásadou zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance), neboť zajištění pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu (z důvodu náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli) směnkou jednak zásadním způsobem zhoršuje postavení zaměstnance, jenž se tak dostává do pozice směnečného dlužníka, v jehož silný neprospěch je směnečná právní úprava koncipována, jednak umožňuje, aby se majitelem směnky, která slouží k zajištění pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu, stala třetí osoba a aby se tak možnost uplatnit plnění, jehož důvod (kauza) vyplývá z pracovněprávních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, dostala mimo sféru pracovněprávního vztahu.

24. Nejvyšší soud také poukázal na rozpor s § 4b zákoníku práce, neboť použitím zajišťovací směnky dojde i k „prolomení tzv. minimálního sociálního standardu [v případě pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci z důvodu náhrady škody vyjádřeného zejména v podobě omezení výše požadované náhrady škody, která u škody způsobené z nedbalosti (nikoli však v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek) nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (srov. § 257 odst. 2 zák. práce), neboť (s ohledem na to, že směnečná suma, na kterou je vystavena zajišťovací směnka, může tuto částku převyšovat) směnečnému věřiteli, který by směnku uplatnil v rozporu s její zajišťovací povahou (tedy nikoli řádně), by se mohlo dostat více, než kolik činí maximální výše náhrady škody stanovená zákoníkem práce, nepodaří-li se zaměstnanci v postavení směnečného dlužníka řádně a včas uplatnit námitku nerespektování zajišťovací povahy směnky při jejím uplatnění, nebo byla-li zajišťovací směnka indosována na třetí osobu a nejednala-li tato osoba při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka]. Přestože zajištění pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu směnkou není zákonem výslovně zakázáno (tak jak je tomu v případě zákazu požadovat po zaměstnanci v souvislosti s výkonem závislé práce peněžitou záruku stanoveného v § 346b odst. 3 zák. práce, který však – a v tom je nutno s odvolacím soudem souhlasit – nelze vztáhnout na zajištění pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu směnkou), je třeba tento zákaz dovodit ze základních zásad pracovněprávních vztahů, které jsou příkladmo vyjmenovány v ustanovení § 1a zák. práce.“

25. Odvolací soud se ztotožňuje s uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, že základní zásady pracovněprávních vztahů vylučují použití směnky k zajištění pohledávky zaměstnavatele z pracovněprávního vztahu vůči zaměstnanci. Toto zajištění bylo obsahem směnečné dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, proto je podle § 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“) tato směnečná dohoda neplatná pro rozpor se zákoníkem práce.

26. Vzhledem k důvodnosti první a třetí námitky žalovaného proti SPR, ve kterých žalovaný tvrdil kauzu směnky (zajištění škody z pracovněprávního vztahu) se odvolací soud nezabýval hodnocením druhé a čtvrté námitky žalovaného proti SPR, protože tyto námitky již nemohly mít vliv na výsledek této věci.

27. Soud prvního stupně po právu zrušil podle § 175 odst. 4 o. s. ř. směnečný platební rozkaz. Svědkovi [Anonymizováno] soud prvního stupně zaplatil svědečné 1 011 Kč. V souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo proto žalobci uloženo s ohledem na jeho neúspěch ve věci zaplatit náhradu svědečného v uvedeném rozsahu státu. Odvolací soud z těchto důvodů podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správné body I. a III. výroku.

28. Soud prvního stupně rozhodl správně co do důvodu o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 a § 137 o. s. ř. ve prospěch žalovaného, avšak nikoliv co do výše. Náklady žalovaného v řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 5 úkonů právní služby po 9 980 Kč (převzetí zastoupení, 2 vyjádření ve věci samé a účast při jednáních dne 2. 11. a 12. 12. 2023) a v 1 úkonu právní služby 29 940 Kč (účast při jednání dne 25. 5. 2023, které trvalo 6 hodin) a v hotových výdajích v rozsahu 6 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 6 úkonům právní služby a v náhradě za promeškaný čas při cestách k jednáním u soudu v celkové výši 1 200 Kč podle § 2 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 4 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátního tarifu) a v náhradě za použití automobilu při cestách k jednáním v celkové výši 5 230,42 Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalovanému nenáleží náhrada nákladů za doplňující vyjádření ze dne 14. 11. 2023 (č. l. 102 spisu), neboť toto vyjádření mohl učinit již dříve v rámci svého závěrečného návrhu ze dne 13. 11. 2023. Celková částka náhrady nákladů řízení činí celkem 106 565,21 Kč a soud prvního stupně přiznal žalobci 119 730,01 Kč. Odvolací soud proto dle § 211, § 167 odst. 2 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil v bodu II. výroku výši náhrady nákladů řízení na částku 106 565,21 Kč s tím, že co do důvodu bod II. výroku potvrdil jako věcně správný.

29. S ohledem na plný úspěch žalovaného rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 137 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 9 980 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 2 úkonům právní služby podle § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.