o zaplacení 51 965,06 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2022, č. j. 13 Cm 127/2021-54

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 6. 9. 2021 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 51 965,06 Kč se 6% úrokem ročně z této částky od 9. 6. 2021 do zaplacení, útratami protestu ve výši 2 783 Kč a směnečnou odměnou ve výši 173,22 Kč ze směnky vystavené podle tvrzení v žalobě žalovaným v [Anonymizováno] dne 5. 6. 2003 na řad [právnická osoba]., IČO [IČO]. Směnka zní na směnečný peníz 51 965,06 Kč, splatná se stala dne 8. 6. 2021, jako místo splatnosti bylo určeno sídlo žalobce v [Anonymizováno] a převedena byla na žalobkyni rubopisem. Žalovaný se na výzvu žalobkyně v den splatnosti směnky do sídla žalobkyně nedostavil. Vykonání protestu dne 9. 6. 2021 bylo vyznačeno na směnce notářem [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Přes výzvu žalobkyně ze dne 27. 7. 2021 žalovaný na směnku ničeho nezaplatil.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 13 Cm 127/2021-20, proti kterému podal žalovaný v zákonem stanovené lhůtě námitky. Uvedl v nich, že podpis na směnce není jeho a tedy jedná se o podpis nepravý. Pro případ, že by pravost jeho podpisu na směnce byla prokázána, namítl, že z výzvy z 27. 7. 2021 vyplývá, že směnka měla sloužit k zajištění smlouvy č. [Anonymizováno] uzavřené mezi žalovaným a [právnická osoba]. a že měla být vystavena jako blankosměnka bez data splatnosti, směnečné sumy a místa splatnosti. Žalobkyně však nepředkládá žádnou dohodu o vyplnění blankosměnky a tedy žádná taková dohoda neexistuje. Ke smlouvě o úvěru žalovaný uvedl, že její existenci nerozporuje, nicméně šlo o smlouvu spotřebitelskou. To, že na ní je i identifikační číslo žalovaného přitom neznamená, že jde o závazek mezi podnikateli. Na směnce je nadto tatáž osoba coby aval, avšak s rodným číslem. Jde tedy o závazek vzniklý mimo podnikatelskou činnost žalovaného. Žalovaný není po tak dlouhé době schopen prokázat tvrzení, že se jednalo o úvěr bez souvislosti s jeho podnikatelskou činností, nicméně [právnická osoba]. těmito důkazy disponovat měla. Z toho důvodu žalovaný navrhl, aby byla vyzvána k předložení této evidence. Žalovaný dále namítl, že případná směnečná dohoda, na jejímž základě měl blankosměnku podepsat, je neplatná pro rozpor s § 56 odst. 1 a 3 obč. z. a § 39 téhož zákona. Proti bance žalovaný vystupoval jako slabší smluvní strana.

3. Napadeným rozsudkem ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 8 518,40 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že námitky žalovaného byly projednány při jednání dne 1. 3. 2022 v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupce, když tito se z něj omluvili a souhlasili s rozhodnutím věci v jejich nepřítomnosti. Konstatoval, že směnka, o kterou žalobkyně opírá svůj nárok, je platnou směnkou vlastní a že žalobkyni svědčí indosament na jejím rubu. Žalobkyně drží směnku ve svých rukách a je tedy jejím vlastníkem. K námitce žalovaného, že směnku nepodepsal, soud prvního stupně uvedl, že vyvrácena byla směnečným vyplňovacím prohlášením ze dne 5. 6. 2003, v němž žalovaný prohlásil, že dne 5. 6. 2003 vystavil 1 kus blankosměnky bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního a že ji odevzdal [právnická osoba]. jako remitentovi, že blankosměnka byla vystavena k zajištění pohledávek remitenta ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu uzavřené dne 5. 6. 2003 pod č. [Anonymizováno] a že žalovaný udělil [právnická osoba]. oprávnění chybějící údaje do blankosměnky doplnit. Soud prvního stupně připomněl abstraktní a nespornou povahu směnečných závazků. Uvedl, že je-li směnečná listina platná, je sama dostatečným důkazem o existenci směnečného nároku vůči těm, kteří se svým podpisem na ní zavázali k placení. Majitel směnky při uplatnění směnečných práv tak musí prokazovat jen to, že je jejím majitelem. Není proto namístě výtka žalovaného, že žalobkyně měla se žalobou předložit i dohodu o vyplňovacím právu. Nicméně žalobkyně soudu směnečné vyplňovací prohlášení v reakci na námitky žalovaného předložila. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1407/2006, ze kterého citoval podstatné závěry. Uvedl, že směnka zajišťovala pohledávky [právnická osoba]. ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 5. 6. 2003, jak vyplývá ze směnečného vyplňovacího práva z téhož data. Z této smlouvy a ze směnečného vyplňovacího prohlášení přitom vyplývá, že smlouva byla uzavřena v rámci podnikatelské činnosti žalovaného. Žalovaný vůči [právnická osoba]. vystupoval jako podnikatel a tedy smlouva nemůže mít povahu spotřebitelskou. Soud prvního stupně neshledal přiléhavou argumentaci žalovaného, že ve vztahu ke [právnická osoba]. vystupoval jako slabší smluvní strana, neboť od osoby s [Anonymizováno], která mimo jiné podnikala v oboru „[Anonymizováno]“ a v oboru „[Anonymizováno]“, což jsou obory, v nichž je užití směnek zcela běžné, lze důvodně očekávat, že jisté, alespoň elementární znalosti z oblasti směnečného práva má. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve vztahu k remitentovi směnky nevystupoval jako spotřebitel, ale jako podnikatel, je podle soudu prvního stupně nutno odmítnout i námitku neplatnosti směnečné dohody s odkazem na § 39 a § 56 odst. 1 a 3 písm. k/ obč. z. Námitky žalovaného tak nejsou způsobilé zprostit ho uložené povinnosti, a proto byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu ve výši odpovídající odměně advokáta, režijním paušálům a náhradě za daň z přidané hodnoty.

4. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen a žalovanému bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Setrval na tom, že si absolutně není vědom, že by kdy předloženou směnku podepsal, a namítl, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce bylo na žalobkyni. Podle žalovaného měl být v řízení na návrh žalobkyně zpracován znalecký posudek z oboru písmoznalectví, v jehož rámci by bylo zkoumáno, zda se skutečně jedná o vlastnoruční podpis žalovaného, jak žalobkyně tvrdí. To se však nestalo a tedy otázka pravosti podpisu na směnce zůstala nevyřešená. Pro závěr, že podpis na směnce je vlastnoručním podpisem žalovaného, tak neměl soud prvního stupně odpovídající opory a jeho skutkový závěr v tomto směru je minimálně předčasný. Žalovaný soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně posoudil i další námitky jím vznesené, které v podaném odvolání zopakoval. Opětovně poukázal na to, že po více než osmnácti letech je důvodné a logické se domnívat, že dohoda o vyplnění blankosměnky ve skutečnosti ani neexistuje, a opětovně namítl, že smlouva o úvěru byla smlouvou spotřebitelskou, neboť úvěr mu byl poskytnut čistě za účelem jeho osobní potřeby jakožto fyzické osoby. V té souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 9 Cmo 122/2013, a uzavřel, že případná směnečná dohoda, jejíž existenci žalobkyně ani nikterak nepředkládá, by i v případě prokázání její existence byla pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 a 3 písm. k/ obč. z. ve smyslu § 39 téhož zákona neplatná. Pokud tento právní závěr soud prvního stupně nereflektoval, je napadený rozsudek dle názoru žalovaného zjevně nesprávný.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalovanému. Uvedla, že pravost podpisu žalovaného na směnce byla prokázána jinými důkazy a tedy zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví by bylo nadbytečné a jen by bezúčelně zvyšovalo náklady řízení. V průběhu dokazování nebyla žalovaným zpochybněna pravost jeho podpisu na smlouvě o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 5. 6. 2003 a na směnečném vyplňovacím prohlášení z téhož dne. Při podpisu obou těchto dokumentů byla přitom totožnost žalovaného ověřena z jeho občanského průkazu. Tvrzení žalovaného o neúplnosti skutkových zjištění stran namítané nepravosti podpisu na směnce tak neobstojí. Pokud jde o dohodu o vyplnění blankosměnky, tuto žalobkyně soudu předložila, byť tak nebylo její povinností, neboť tvrdit a prokazovat, že blankosměnka byla vyplněna v rozporu s touto dohodou, bylo povinností žalovaného. K postavení žalovaného při uzavření smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu žalobkyně setrvala na tom, že žalovaný v daném vztahu vystupoval zcela evidentně jako podnikatel a nikoli jako spotřebitel. Namístě je tak aplikace ustanovení čl. I. § 17 zákona směnečného a šekového v tom smyslu, že žalovaný nemůže vůči žalobkyni činit námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k dřívějšímu majiteli směnky. Žalobkyně se podrobně vyjádřila k argumentaci žalovaného týkající se rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 9 Cmo 122/2013, odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10, a připomněla závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, které citovala.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

7. Vzhledem k tomu, že z jednání nařízeného odvolacím soudem k projednání odvolání na den 18. 10. 2022 se žalovaný a jeho zástupce omluvili, aniž by současně žádali o odročení jednání, jednal odvolací soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.

8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

9. Podle čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ lze každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, převést indosamentem (rubopisem). Podle čl. I. § 14 odst. 1 ZSŠ se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky. Podle čl. I. § 16 odst. 1 ZSŠ o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem.

10. Podle čl. I. § 17 ZSŠ nemůže ten, kdo je žalován ze směnky, činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

11. Odvolací soud na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, konstatuje, že právo na zaplacení částky 51 965,06 Kč s příslušenstvím a odměnou bylo uplatněno z platné směnky vlastní (čl. I. § 75 ZSŠ), ze které žalobkyni, na kterou směnka byla indosována [právnická osoba]. jako směnečným remitentem (čl. I. § 11 odst. 1, § 14 odst. 1 a § 16 odst. 1 ZSŠ), vznikl dnem 8. 6. 2021, kdy směnka se stala splatnou, nárok na její zaplacení vůči žalovanému coby jejímu výstavci podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ.

12. V daném případě byla směnka vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji data splatnosti, směnečné sumy a platebního místa (případně domicilační doložky), přičemž důvodem jejího vystavení bylo zajištění závazků žalovaného ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu č. [Anonymizováno], která byla uzavřena mezi [právnická osoba]. a žalovaným dne 5. 6. 2003. Prokazuje to směnečné vyplňovací prohlášení uzavřené mezi uvedenými subjekty téhož dne, v němž žalovaný tyto skutečnosti stvrdil a jímž [právnická osoba]. udělil právo blankosměnku v nevyplněných údajích vyplnit způsobem ve směnečném vyplňovacím prohlášení uvedeným.

13. Vzhledem k tomu, že směnka, z níž žalobkyně právo proti žalovanému uplatnila, byla vystavena dne 5. 6. 2003 a je opatřena zápisem „krycí směnka ke smlouvě č. [Anonymizováno]“, nemůže být žádných pochyb o tom, že tato je směnkou, jejíž vystavení jako směnky neúplné (blankosměnky) žalovaný potvrdil ve směnečném vyplňovacím prohlášení ze dne 5. 6. 2003. Uvedené prohlášení hodnocené ve vzájemných souvislostech se směnkou a rovněž se smlouvou o zřízení a vedení běžného účtu v Kč č. [Anonymizováno] ze dne 5. 6. 2003 (§ 132 o. s. ř.) tak zcela vyvrací námitku žalovaného, že jeho podpis na směnce jako výstavce není pravý.

14. Za situace, kdy žalovaný svůj podpis na směnečném vyplňovacím prohlášení ze dne 5. 6. 2003 v průběhu řízení nijak nezpochybnil, lze uzavřít, že žalobkyně své důkazní břemeno k otázce pravosti podpisu žalovaného jako výstavce směnky unesla. Nelze tak se žalovaným souhlasit v tom, že otázka pravosti jeho podpisu na směnce zůstala nevyřešena a že skutkový závěr soudu prvního stupně v tomto směru nemá oporu v provedených důkazech a je minimálně předčasný. Za tohoto stavu věci nebylo třeba podpis žalovaného na směnce podrobovat znaleckému zkoumání, jak žalovaný v podaném odvolání konstruuje, neboť takový postup by byl s ohledem na bezpečně zjištěný skutkový stav v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení.

15. K námitce žalovaného, že žalobkyně „nepředkládá žádnou dohodu o vyplnění blankosměnky“ a že tedy žádná taková dohoda neexistuje, odvolací soud připomíná, že závazky ze směnky jsou závazky abstraktními a nespornými, což se projevuje v tom, že práva se směnkou jako cenným papírem spojená jsou přímo ve směnečné listině inkorporována a směnka sama o sobě je dostatečným důvodem pro její placení. Povinností žalobkyně bylo tedy popsat skutkový stav tak, jak vyplývá ze směnky, a tento předloženou směnkou prokázat. Tuto povinnost žalobkyně beze zbytku splnila, když v žalobě uvedla skutečnosti, na nichž se směnečný nárok zakládá, a když soudu prvního stupně směnku, ze které právo uplatnila, v jejím prvopise předložila. V průběhu řízení pak předložila i směnečné vyplňovací prohlášení ze dne 5. 6 2013 a smlouvu o vedení běžného účtu v Kč z téhož dne, byť tak s ohledem na to, co výše bylo uvedeno, činit nemusela. Tvrzení žalovaného o neexistenci vyplňovacího práva k blankosměnce tak bylo spolehlivě vyvráceno, v důsledku čehož není pochyb o tom, že nevyplněné údaje mohly být do blankosměnky doplněny. Zda se tak stalo v souladu s uděleným vyplňovacím právem, je přitom v poměrech projednávané věci irelevantní, neboť žalovaným nebylo žádným způsobem namítáno, že by k porušení vyplňovacího práva došlo.

16. Pokud jde o argumentaci žalovaného, že smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. [Anonymizováno] uzavíral jako spotřebitel, této přisvědčit nelze. Žalovaný je v ní coby klient [právnická osoba]. a majitel účtu označován jako „fyzická osoba – podnikatel“, přičemž jako jeho identifikátory jsou mimo jiné uvedeny jeho obchodní firma, identifikační číslo a údaj evidenčního čísla, pod kterým byl žalovanému vydán živnostenský list. Pokud by žalovaný měl vůči [právnická osoba]. vystupovat výlučně jako spotřebitel, jak v námitkách tvrdil, pak by z hlediska jeho identifikace nemělo žádného významu tyto údaje na smlouvě uvádět. Totéž platí ohledně směnečného vyplňovacího práva, v němž žalovaný je rovněž identifikován mimo jiné údajem jeho obchodní firmy a identifikačního čísla.

17. Pakliže směnka, která byla na žalobkyni indosována před její splatností, resp. před uplynutím lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 2 ZSŠ), nezajišťuje pohledávku ze spotřebitelské smlouvy, nelze uvažovat o tom, že by žalovaný měl bez dalšího přístup k námitkám zakládajícím se na jeho vlastních vztazích k remitentovi směnky, jak v případě směnek zajišťujících spotřebitelské smlouvy dovodil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014. Z tohoto důvodu nemůže žalovaný vůči žalobkyni coby originárnímu nabyvateli směnky s úspěchem uplatňovat námitku neplatnosti směnečné dohody pro její rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 a 3 a § 39 obč. z. či námitku, že vůči [právnická osoba]. vystupoval jako slabší smluvní strana. Že k indosaci směnky došlo před datem 8. 6. 2021, kdy se stala splatnou, je přitom nepochybné, neboť ve výzvě k plnění datované dnem 1. 6. 2021 adresované žalobkyní žalovanému, bylo mimo jiné prohlášeno, že směnka byla na žalobkyni převedena rubopisem.

18. Vzhledem k tomu, že žádná z námitek, jak žalovaným byly proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatněny, ho nemohla s odkazem na závěry výše uvedené zprostit jeho povinnosti směnku žalobkyni v plném rozsahu zaplatit, nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a pokud plně úspěšné žalobkyni přiznal proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů námitkového řízení, jak žalobkyní byly k účelnému uplatňování práva vynaloženy.

19. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř.

20. S ohledem na plný úspěch žalobkyně v odvolacím řízení rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů tohoto řízení ve prospěch žalobkyně podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně sestávají z odměny za její zastoupení advokátkou v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3 220 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 18. 10. 2022) podle § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. k/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 478,40 Kč. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 8 518,40 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni podle ustanovení § 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. k rukám její zástupkyně.