o zaplacení 1 715 133,45 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2. proti směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 53 Cm 93/2024-31

1. Napadeným směnečným platebním rozkazem uložil soud prvního stupně žalovaným 1., 2. a 3. povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 1 715 133,45 Kč (bod a/ výroku), 6% úrok p.a. z této částky ode dne 27. 1. 2024 do zaplacení (bod b/ výroku), směnečnou odměnu ve výši 5 717,11 Kč (bod c/ výroku) a k rukám zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 133 172,50 Kč (bod d/ výroku). Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 17. 9. 2024, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1., 2. a 3. zaplacení nároků ze směnky, kterou dle jejích tvrzení vystavila žalovaná 1. v Praze dne 17. 1. 2022 na řad žalobkyně. Směnka zní na směnečný peníz 1 715 133,45 Kč a splatnou se stala dne 26. 1. 2024 v Praze. Žalovaní 2. a 3. se za zaplacení směnky zaručili jako směneční rukojmí.

2. Z obsahu spisu se podává, že směnečný platební rozkaz byl doručen žalovanému 2. dne 12. 11. 2024, jak prokazuje potvrzení o dodání a doručení do jeho datové schránky ze dne 25. 11. 2024. Dne 21. 11. 2024 obdržel soud prvního stupně z datové schránky žalovaného 2. podání, ve kterém žalovaný 2. uvedl, že na směnečný platební rozkaz podává námitky. Žalovaný 2. vyjádřil ochotu „jít do smíru“ a nároky, jak žalobkyni byly přiznány, splácet na základě splátkového kalendáře s tím, že již v minulosti bylo se zástupcem žalobkyně jednáno a byla zde ochota splátkový kalendář podepsat. Žalovaný 2. zároveň požádal o „zrušení/snížení“ nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalovaného 2. jsou vybudována pouze na tom, že není schopen nárok žalobkyně, jak jí byl směnečným platebním rozkazem přiznán, uspokojit v soudem stanovené lhůtě, nejde o námitky ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný 2. v tomto podání ničeho proti směnce či proti důvodu směnky nenamítl, ba naopak výslovně navrhl plnění směnečného dluhu ve splátkách. Podle obsahu podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se proto jedná o odvolání žalovaného 2. do výroku směnečného platebního rozkazu o lhůtě k plnění. Obsahem podání je dále odvolání žalovaného 2. do výroku o nákladech řízení, kdy žalovaný 2. navrhuje, aby tyto žalobkyni nebyly přiznány či aby alespoň byla snížena jejich výše.

3. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 31. 1. 2025 namítla, že neexistuje žádný zákonný důvod, proč by jí neměly být přiznány náklady, které v řízení vynaložila. Uvedla, že musela uhradit soudní poplatek za žalobu a že i ve smírčím řízení by byly uplatňovány k náhradě 3 úkony právní služby. K otázce plnění ve splátkách odkázala na ustálenou judikaturu, přičemž citovala podstatné závěry k výkladu ustanovení § 160 o. s. ř. Uvedla dále, že si je vědoma skutečnosti, že povaha předmětného řízení nevylučuje uložení povinnosti uhradit závazek ve splátkách, jak bylo dovozeno například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3150/2019. Vzhledem k tomu však, že žalovaný 2. nikterak přesvědčivě netvrdí a neprokazuje, že by byl v jakékoli konkrétní době nebo v jakýchkoli konkrétních splátkách schopen dluh uhradit, je podle žalobkyně namístě uložit mu plnění v zákonné pariční lhůtě. Přes uvedené žalobkyně vyjádřila ochotu souhlasit se splacením pohledávky (tj. jistiny, veškerého příslušenství a nákladů řízení) ve splátkách, a to minimálně ve výši 38 000 Kč měsíčně s tím, že nezaplacením jakékoli splátky řádně a včas (a to i částečně) se stává splatným celý zůstatek soudním rozhodnutím přiznaného nároku dnem následujícím po dni splatnosti takové splátky.

4. Odvolací soud, aniž by k projednání odvolání žalovaného 2. nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ a e/ o. s. ř.), přezkoumal směnečný platební rozkaz podle § 212 o. s. ř., a to v rozsahu dotčeném odvoláním žalovaného 2., tedy v jeho výroku pod bodem d/ o nákladech řízení, jak žalovanému 2. byly uloženy k zaplacení žalobkyni, a dále co do lhůty stanovené žalovanému 2. k plnění.

5. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.

6. Podle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

7. Podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

8. V daném případě byla žalobkyně se svým nárokem úspěšná, když žalobě, kterou se plnění ze směnky v soudním řízení domáhala, bylo směnečným platebním rozkazem v plném rozsahu vyhověno. Žalobkyni tak náleží podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které k uplatňování práva účelně vynaložila. Žalovaný 2. správnost výše nákladů žalobkyni přiznaných nijak nezpochybňoval, nýbrž žádal o snížení této výše, případně o nepřiznání náhrady nákladů žalobkyni s argumentem, že již dříve se žalobkyní (s jejím zástupcem) jednal ohledně splátkového kalendáře, nicméně k dohodě o splátkách nedošlo. Žalovaný 2. se tak dovolává aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., podle kterého v případech hodných zvláštního zřetele nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

9. Odvolací soud připomíná závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, který opakovaně vyjádřil zásady výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, a zdůraznil, že porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

10. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalovaného 2., co se jeho žádosti o „zrušení/snížení nákladů řízení“ týče, byla zcela nedostatečná, vyzval ho odvolací soud usnesením ze dne 21. 2. 2025, č. j. 5 Cmo 27/2025-45, k jejich doplnění o uvedení důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které by žalobkyni nemělo být právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, případně pro které by jí toto právo nemělo být přiznáno v plné výši. V reakci na to žalovaný 2. sdělil, že celou dobu od vzniku dluhu byl v kontaktu s právníky žalobkyně a že byl ochoten podepsat již připravený návrh smlouvy o rozložení splátek. Ochotni k tomu však nebyli všichni účastníci řízení a žalobkyně tak možnost splátek zamítla a obrátila se na soud. Odvolací soud konstatuje, že v uvedené okolnosti nelze spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by žalobkyni nemělo být právo na náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznáno, neboť právem žalobkyně bylo plnění ze směnky se domáhat soudní cestou. Nemůže jít proto k tíži žalobkyně, že věc se nepodařilo vyřešit bez toho, že by bylo zahájeno soudní řízení, které logicky vyvolalo vznik nákladů řízení na straně žalobkyně.

11. Z vyložených důvodů odvolací soud směnečný platební rozkaz v jeho výroku pod bodem d/ ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný, neboť důvody pro užití ustanovení § 150 o. s. ř. nebyly shledány.

12. Co se návrhu žalovaného 2. na plnění ve splátkách týče, vycházel odvolací soud ze závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, podle nichž i v případech směnečných platebních rozkazů nelze vyloučit, že okolnosti případu budou v poměrech konkrétní věci vyžadovat, aby soud určil delší lhůtu k plnění, případně rozložil plnění dlužné částky do splátek, jejichž výši a splatnost současně určí. Učiní-li tak, stane se směnečný platební rozkaz vykonatelným až uplynutím nově stanovené lhůty, případně ve vztahu k jednotlivým splátkám okamžikem, kdy se stanou splatnými.

13. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 31. 1. 2025 sdělila, že za minimální přípustnou výši splátky by považovala částku 38 000 Kč měsíčně. Žalovaný 2. k výzvě odvolacího soudu dané usnesením ze dne 21. 2. 2025, č. j. 5 Cmo 27/2025-45, sdělil, že je ochoten platit měsíčně 20 000 Kč s možností mimořádných splátek. Ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že má dvě nezletilé děti a platí hypotéku a úvěr. O jakou výši hypotéky a úvěru se jedná, jaké jsou jeho výdělkové poměry, jaké má měsíční výdaje a zda má majetek větší hodnoty (movitý či nemovitý), však žalovaný 2. neuvedl a nedoložil. Za těchto okolností nelze mít žádost žalovaného 2. o umožnění zaplatit směnečný dluh ve splátkách 20 000 Kč měsíčně za důvodnou, neboť žalovaný 2. neosvědčil, že v jeho možnostech není platit splátky vyšší, než jak jím byly navrženy. I přes uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného 2., co se lhůty k plnění ve směnečném platebním rozkazu týče, lze vyhovět, ovšem s tím, že měsíční splátky budou stanoveny v souladu s návrhem žalobkyně, tedy ve výši 38 000 Kč měsíčně, kterou žalobkyně považuje za minimální, a to pod ztrátou výhody splátek.

14. S odkazem na shora uvedené odvolací soud směnečný platební rozkaz ohledně lhůty k plnění ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že žalovaný 2. je povinen platební povinnosti jemu tímto směnečným platebním rozkazem uložené zaplatit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 38 000 Kč, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po dni, v němž toto usnesení nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

15. Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný 2. nebyl v rozsahu svého požadavku na snížení či nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni úspěšný, v důsledku čehož ho stíhá povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši odpovídající jedné polovině mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) po 6 460 Kč podle ustanovení § 7 bod 1. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, když tarifní sazba činí částku 133 172,50 Kč, jež odpovídá nákladům řízení, jak žalobkyni byly směnečným platebním rozkazem přiznány a jak žalovaným 2. byly podaným odvoláním napadeny. Žalobkyni dále náleží 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a paušální náhrady podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (772,80 Kč). Náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 4 452,80 Kč je žalovaný 2. povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

16. Nakolik byl směnečný platební rozkaz k odvolání žalovaného 2. změněn ve lhůtě k plnění ve vztahu mezi ním a žalobkyní, uvádí odvolací soud, že podkladem pro tuto změnu byla shodná vůle žalovaného 2. a žalobkyně, resp. akceptace návrhu žalovaného 2. na plnění ve splátkách žalobkyní za podmínek jí stanovených. Ve vztahu k odvolání žalovaného 2. co do lhůty k plnění tak nelze uvažovat o výlučném úspěchu některého z účastníků odvolacího řízení, a proto v tomto rozsahu odvolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo ani žalobkyně ani žalovaný 2. (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).