o zaplacení 438 850 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvoláních žalovaných 1. a 2. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023, č. j. 47 Cm 35/2022-91

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 20. 4. 2022, č. j. 47 Cm 35/2022-11, a vůči žalovanému 1. zastavil řízení (výrok I.). Výrokem II. usnesení uložil žalovanému 1. povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně se žalovaným 2., který byl k plnění zavázán rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 47 Cm 35/2022-31, částku 31 980 Kč, a samostatně částku 32 720 Kč. Žalovanému 1. byla dále uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 10 581 Kč (výrok III.). V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že před započetím projednání námitek podaných žalovaným 1. proti směnečnému platebnímu rozkazu ve věci vydanému vzal žalobce žalobu proti žalovanému 1. zpět, neboť žalovaná pohledávka a soudní poplatek byly v mezidobí exekučně vymoženy na žalovaném 2. jako „ručiteli“. Podle § 96 odst. 2 a 4 o. s. ř. bylo proto rozhodnuto o zastavení řízení vůči žalovanému 1. za současného zrušení směnečného platebního rozkazu. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2, druhá věta o. s. ř., když žaloba byla proti žalovanému 1. podána důvodně, jak prokazuje ve věci vypracovaný znalecký posudek. Žalobci byla proto přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 3 úkonů právní služby (30 180 Kč) a 3 režijních paušálů (900 Kč) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s tím, že se jedná o náklady řízení vzniklé do data vydání směnečného platebního rozkazu. Za období poté náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 2 úkonů právní služby (20 120 Kč) a 2 režijních paušálů (600 Kč) a dále částka 12 000 Kč jako záloha složená na náklady znaleckého posudku. O nákladech řízení státu bylo rozhodnuto podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že se jedná o doplatek nákladů na znalecký posudek.

2. Žalovaný 1. podal proti výrokům II. a III. usnesení včasné odvolání. Vyjádřil v něm nesouhlas s těmito výroky z důvodu, že nebylo prokázáno a postaveno najisto, že podpis výstavce směnky je pravým podpisem žalovaného 1. Namítl zároveň, že není zjevné, jak byly částky rovnající se nákladům řízení, k jejichž náhradě byl žalovaný 1. zavázán, spočítány, a na základě jakého podkladu. Poukázal přitom zejména na částku 31 980 Kč uvedenou ve výroku II. usnesení, která je chybná a u které není jasné, jak byla stanovena. Z těchto důvodů navrhl zrušení usnesení v jeho výrocích II. a III.

3. Proti výroku II. usnesení se odvolal též žalovaný 2. Uvedl, že odvolání podává z opatrnosti, neboť si není jist, zda z tohoto výroku pro něj vyplývá nějaká povinnost. Pro případ, že soud dospěje k závěru, že žalovanému 2. povinnost z usnesení vyplývá, namítl, že týkat by se to mohlo pouze částky 31 980 Kč, s čímž však nesouhlasí. Nadto není zcela jasné, jak tato částka byla stanovena a z kterých částí se skládá, když z bodu 4. odůvodnění usnesení to nevyplývá.

4. Žalobce ve vyjádření k podaným odvoláním navrhl odmítnutí odvolání žalovaného 2., potvrzení usnesení ve výrocích II. a III. a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. K odvolání žalovaného 1. uvedl, že zpětvzetí žaloby nemůže jít k tíži žalobce, neboť plnění bylo vymoženo a žalobce tak neměl jinou procesní možnost, než žalobu vzít zpět. Pokud jde o žalovaného 2., vůči němu je již věc pravomocně skončena a žádná nová povinnost mu napadeným výrokem II. usnesení ukládána není, když je pouze stanovena částečná (co do částky 31 980 Kč) solidarita povinnosti žalovaného 1. k úhradě nákladů řízení s povinností žalovaného 2., která mu byla stanovena rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 47 Cm 35/2022-31.

5. Jak vyplývá z ustanovení § 201 o. s. ř., k podání odvolání je zásadně povolán jen účastník řízení. Právo podat odvolání však přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma. Vzhledem k tomu, že v daném případě byl výrokem II. usnesení zavázán k zaplacení náhrady nákladů řízení pouze žalovaný 1., nelze odvolání podané žalovaným 2. proti tomuto výroku považovat za přípustné, neboť poměry žalovaného 2. jím nejsou nijak řešeny a tedy není do nich žádným způsobem zasahováno. Pakliže soud prvního stupně ve výroku II. usnesení uvedl, že žalovaný 1. je povinen náhradu nákladů řízení ve výši 31 980 Kč zaplatit žalobci společně a nerozdílně se žalovaným 2., který byl k plnění zavázán rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 47 Cm 35/2022-31, nezaložil tím novou povinnost k plnění žalovanému 2., nýbrž pouze a jenom tím vyjádřil, že povinnost žalovaného 1. k zaplacení náhrady nákladů řízení v rozsahu této částky je společná a nerozdílná s povinností žalovaného 2. dle uvedeného rozsudku.

6. Z vyložených důvodů odvolací soud odvolání žalovaného 2. odmítl jako podané osobou neoprávněnou podle ustanovení § 218 písm. b/ o. s. ř.

7. Pokud jde o odvolání žalovaného 1., jedná se o odvolání včasné a přípustné. Odvolací soud proto napadené usnesení přezkoumal v odvoláním dotčených výrocích II. a III., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž by k projednání odvolání žalovaného 1. nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o. s. ř.).

8. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2, první věta o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

9. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

10. Z obsahu spisu se podává, že podáním ze dne 18. 1. 2023 vzal žalobce žalobu vůči žalovanému 1. zcela zpět, neboť plnění na směnku bylo v plné výši vymoženo na žalovaném 2. v exekučním řízení vedeném [tituly před jménem] [Anonymizováno], soudním exekutorem, Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. 015 EX 742/22, a to dne 9. 1. 2023, kdy žalobce toto plnění obdržel od soudního exekutora. Součástí plnění přitom byly náklady žalobcem vynaložené na soudní poplatek. Vzhledem k tomu, že žalobcem tvrzené důvody zpětvzetí žaloby nebyly žalovaným 1. žádným způsobem zpochybněny, je v dané věci odůvodněna aplikace ustanovení § 146 odst. 2, druhá věta o. s. ř., neboť po podání žaloby došlo k uspokojení pohledávky žalobce ze směnky, z níž právo v soudním řízení bylo uplatněno. Sama okolnost, že plnění bylo poskytnuto nikoli žalovaným 1., nýbrž žalovaným 2., je přitom nerozhodná, neboť žalovaný 2. jako směnečný rukojmí měl v dané věci postavení dlužníka solidárního se žalovaným 1. coby výstavcem směnky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5949/2016). Pokud jde o obranu žalovaného 1. v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vybudovanou na tvrzení, že směnku jako výstavce nepodepsal, tato se ukázala být nedůvodnou, neboť [tituly před jménem] [Anonymizováno], soudní znalec z oboru expertiza písma, specializace ruční a strojové písmo, vyslovil v jím vypracovaném znaleckém posudku ze dne 30. 10. 2022 závěr, že sporný podpis výstavce sporné směnky je s největší pravděpodobností pravým podpisem žalovaného [právnická osoba], že závěr posudku o pravosti podpisu žalovaného 1. na směnce byl přijat v rovině pravděpodobnostní, přitom neznamená neunesení důkazního břemene žalobce stran jeho tvrzení, že žalovaný 1. směnku vystavil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp zn. 29 Cdo 3329/2016). Znalec podrobně popsal a vysvětlil teoretické verze přijatého závěru a uzavřel, že po celkovém vyhodnocení rozdílů mezi sporným podpisem a podpisy srovnávacími lze konstatovat, že soubor nalezených shodných a podobných hledisek a znaků v obou rovinách zkoumání verzi o pravosti sporného podpisu s vysokou pravděpodobností prokazují. Verzi nepravého podpisu ať typu napodobeniny vyhotovené průsvitem podle pravého podpisu nebo padělku vyhotoveného „volnou rukou“ po předchozím nácviku znalec vyloučil jako vysoce nepravděpodobnou.

11. V projednávané věci tak nemůže být pochyb o tom, že z pohledu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. podal žalobce žalobu vůči žalovanému 1. důvodně, v důsledku čehož právo na náhradu nákladů řízení svědčí žalobci, jemuž nelze přičítat zavinění na zastavení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5515/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016).

12. Za náklady řízení žalobcem vynaložené k účelnému uplatňování práva vůči žalovanému 1. do data vydání směnečného platebního rozkazu je třeba považovat mimosmluvní odměnu za 3 úkony právní služby po 10 060 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a výzva k plnění) podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (900 Kč) a soudní poplatek ve výši 22 016 Kč. Vzhledem k tomu, že náhrada nákladů řízení v rozsahu soudního poplatku za žalobu již byla žalobci zaplacena žalovaným 2. v rámci exekučního řízení, činí výše nákladů řízení účelně vynaložených vůči žalovanému 1., k jejichž náhradě je povinen společně a nerozdílně se žalovaným 2., částku 31 080 Kč. Soud prvního stupně tak pochybil, pokud žalovaného 1. zavázal k zaplacení částky 31 980 Kč.

13. Pokud jde o náklady řízení vynaložené žalobcem po datu vydání směnečného platebního rozkazu, tyto sestávají z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby po 10 060 Kč (vyjádření k námitkám žalovaného 1. a zpětvzetí žaloby vůči tomuto žalovanému) podle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a ze zálohy zaplacené žalobcem na vypracování znaleckého posudku ve výši 12 000 Kč. Celkem se tak jedná o částku 32 720 Kč.

14. S odkazem na shora uvedené odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku II. o nákladech řízení změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 ve spojení s § 67 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že výše náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byl žalovaný 1. zavázán společně a nerozdílně se žalovaným 2., který byl k plnění zavázán rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 47 Cm 35/2022-31, činí částku 31 080 Kč. V ostatním byl výrok II. usnesení jako věcně správný potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř., neboť částka 32 720 Kč odpovídá výši nákladů žalobcem vynaloženým v souvislosti s vymáháním nároku vůči žalovanému 1. po vydání směnečného platebního rozkazu.

15. K výroku III. o nákladech řízení státu odvolací soud uvádí, že o těchto soud prvního stupně správně rozhodl podle výsledku řízení v neprospěch žalovaného 1., neboť na jeho straně je zavinění na zastavení řízení, jak výše bylo vysvětleno (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady přitom odpovídají výši nákladů na znalecký posudek v řízení vypracovaný, jež nebyly kryty žalobcem složenou zálohou. Usnesení bylo proto jako věcně správné potvrzeno podle ustanovení § 219 o. s. ř. rovněž v jeho výroku III.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1. je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný 1. byl v rozsahu požadavku na nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci úspěšný v poměrně nepatrné části (900 Kč) a tedy žalobci náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši odpovídající jedné polovině mimosmluvní odměny z 1 úkonu právní služby (vyjádření k odvolání) po 3 700 Kč podle ustanovení § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když tarifní sazba činí částku 64 700 Kč jako součet nákladů řízení výrokem II. napadeného usnesení žalobci přiznaných. Žalobci dále náleží 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 2 150 Kč je žalovaný 1. povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), a to společně a nerozdílně se žalovaným 2., kterému povinnost k zaplacení této náhrady vznikla podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť jeho odvolání bylo odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou.