o zaplacení 1 190 000 Kč, o odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2024, č. j. 39 Cm 20/2023-107

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně ve výroku I. zastavil řízení o osvobození od soudního poplatku za odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2023, č. j. 39 Cm 20/2023-58 podle § 11 odst.2 písm. n) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. (dále jen [právnická osoba] věc pravomocně rozsouzenou. Ve výroku II. napadeného usnesení přiznal žalované osvobození od soudního poplatku za odvolání ve výši 85 %. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že osvobození od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. n) SP se vztahuje na insolvenční správce a na roveň postaveného dlužníka, který je v úpadku. Vzhledem k tomu, že žalovaná není v úpadku, pak takové zákonné osvobození nelze žalované přiznat, a proto s odkazem na § 159a odst. 5 o. s. ř. řízení o tomto návrhu ve výroku I. zastavil pro věc pravomocně rozsouzenou. S přihlédnutím k výsledkům hospodaření žalované za zdaňovací období let 2020 - 2022, vzhledem ke kladnému zůstatku na účtu, movitému a nemovitému majetku a existenci zástavního práva přiznal soud prvního stupně žalované částečné osvobození od soudního poplatku v rozsahu 85 % s tím, že soudní poplatek v takovém případě představuje 8 925 Kč.

2. Žalovaná ve včas podaném odvolání navrhla zrušení výroku I. rozhodnutí a změnu výroku II. rozhodnutí, kterým by odvolací soud přiznal žalované úplné osvobození od soudního poplatku. Ve vztahu k výroku I. uvedla, že o osvobození od soudních poplatků nelze rozhodnout v jeho dílčí části, naopak je třeba návrh posoudit jako celek. Rozhodnutí soudu prvního stupně, jež spočívá v zastavení řízení dle výroku I. a současně v částečném osvobození ve výroku II., se žalované jeví nelogické. Žalovaná nadále trvá na svém osobním osvobození dle § 11 odst.2 písm. n) SP, jež se vztahuje na každého dlužníka bez ohledu na skutečnost, zda bylo rozhodnuto o jeho úpadku. Ve vztahu k výroku II. rozhodnutí, kterým bylo žalované přiznáno osvobození v rozsahu 85 %, není žalované zřejmé, jakým způsobem soud dospěl právě k takové míře osvobození a v této části pokládá rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti, a to v rozsahu výroku I. důvodné, v rozsahu výroku II. je nedůvodné.

4. Podle § 138 odst.1 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti nebo zcela osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody a takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno.

5. Smyslem výše citovaného ustanovení § 138 odst.1 o. s. ř. je zabránit tomu, aby v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek bylo účastníku znemožněno domáhat se ochrany jeho práv u soudu. Důkazní břemeno ohledně prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudního poplatku tíží žadatele, který je povinen uvést rozhodné skutečnosti pro přiznání osvobození. Je třeba přihlédnout k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším okolnostem (včetně toho, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu).

6. Jedním z předpokladů pro přiznání osvobození je i posouzení skutečnosti, zda se nejedná o svévolné či bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z tohoto pohledu nelze úspěšnost odvolání žalované proti rozsudku ve věci vydanému předjímat a nelze ani vyloučit, že bude v odvolacím řízení úspěšná. Výlučně pro účely rozhodnutí o shora uvedeném návrhu lze však považovat tento předpoklad za splněný.

7. Zásadním předpokladem pro rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků je splnění povinnosti žadatele týkající se osvědčení jeho majetkových a výdělkových poměrů. Povinnost k doložení rozhodných skutečností tíží žadatele, nikoli soud (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. Azs 343/2004-50 publikovaný pod č. 537/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).

8. Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků zdůraznil Nejvyšší soud ČR např. v usneseních ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, ale rovněž Ústavní soud opakovaně akcentoval povinnost žadatele poskytnout úplný a přesný obraz o svých majetkových poměrech (usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16).

9. Je třeba konstatovat, že Přiznáním k dani právnických osob za rok 2020 žalovaná osvědčila účetní ztrátu v hospodaření ve výši – 5 548 515 Kč, za rok 2021 účetní ztrátu v hospodaření ve výši – 11 748 312 Kč a za rok 2022 účetní ztrátu v hospodaření ve výši – 2 581 692 Kč. Výpisy z katastru nemovitostí žalovaná osvědčila rozsah nemovitého majetku s příslušnými zápisy zástavních práv ve prospěch [právnická osoba]. v likvidaci, rozsah movitého majetku dle příslušného soupisu a výpisem z účtu u Fio banky, a.s. zůstatek ve výši 8 800 Kč. V insolvenčním rejstříku vedeným na žalovanou pod č. j. KSLB 82 INS 11920/2023 u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalovaná v písemném vyjádření ze dne 25. 8. 2023 uvedla, že vlastní rozsáhlý nemovitý a movitý majetek v hodnotě přesahující 120 mil. Kč, v písemném vyjádření ze dne 26. 2. 2024 pak sdělila, že se neztotožňuje s tvrzením navrhovatelů ohledně existence její úpadkové situace s tím, že návrh považuje za šikanózní s cílem umělého udržování insolvenčního řízení, přičemž žalovaná má zájem na mimosoudním vyřešení věci. Dále uvedla, že věřitelé uplatnili v insolvenčním řízení sporné pohledávky, které neuznává, neboť obcházejí sporná řízení.

10. Ohledně rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků nelze v rámci jednoho řízení rozhodnout o zastavení řízení o osvobození od soudních poplatků a současně rozhodnout o jeho částečném osvobození. Pokud soud prvního stupně neshledal důvody pro osvobození dle § 11 odst. 1 písm. n) ZSP) SP, je třeba se s tímto závěrem soudu vypořádat v odůvodnění rozhodnutí a nikoli v jeho výroku (při současném částečném přiznaném osvobození). Pokud soud prvního stupně ve svém výroku I. řízení o osvobození od soudního poplatku zastavil s poukazem na pravomocně rozhodnutou věc podle § 159a) odst. 5 o. s. ř., pak z odůvodnění tohoto rozhodnutí není vůbec zřejmé, jakým rozhodnutím soudu bylo o daném návrhu rozhodnuto a kdy takové rozhodnutí nabylo právní moci. Z těchto výše uvedených důvodů je rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. nepřezkoumatelné a neobstojí ani z procesního hlediska. Z pohledu aplikace § 11 odst. 2 písm. n) SP je třeba uvést, že v insolvenčním řízení sp. zn. KSLB 82 INS 11920/2023 nebylo dosud rozhodnuto o úpadku s ustanovením insolvenčního správce. Přitom ust. § 11 odst. 2 písm. n) SP předpokládá existenci dvou na roveň postavených osob. Nad rámec je třeba poznamenat, že sama žalovaná pokládá insolvenční řízení za nedůvodné a šikanózní s tím, že úpadková situace nenastala. Za těchto okolností i odvolací soud neshledal splnění zákonných předpokladů pro osvobození dle § 11 odst. 2 písm. n) SP, a proto usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil dle § 220 odst.1 písm. a) o. s. ř. tak, že se nevydává.

11. Z hlediska posouzení předpokladů pro přiznání osvobození dle § 138 o. s. ř. má odvolací soud za to, že žalovaná společnost je funkčním podnikatelským subjektem (v oblasti pivovarnictví) s určitou mírou likvidity, přičemž žalovaná rozporuje tvrzení, že by se nacházela v úpadku. V rámci řízení bylo osvědčeno, že je schopna alespoň v částečném rozsahu uhradit soudní poplatek za odvolání s tím, že rozsah osvobození je na úvaze soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem. Pokud soud prvního stupně přiznal v daném případě osvobození v rozsahu 85 %, byl rozsah osvobození z pohledu odvolacího soudu více než vstřícný a odvolání žalované lze proto v daném případě hodnotit jako účelové.

12. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku II. jako věcně správné potvrdil.

13. Podle ustanovení § 151 odst.1 o. s. ř. bude rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozhodnutí soudu, jímž skončí řízení o odvolání žalované proti rozsudku ve věci vydanému.