o zaplacení 578 928 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalovaného 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 49 Cm 102/2021-44

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 30. 6. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 578 928 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 16. 4. 2021 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 1 930 Kč ze směnky podle tvrzení v žalobě vystavené žalovanou 1. v Písku dne 21. 12. 2016 na řad žalobkyně, kterou se žalovaná 1. zavázala zaplatit dne 15. 4. 2021 směnečnou pohledávku ve výši 578 928 Kč v platebním místě [adresa]. Žalovaný 2. převzal svým podpisem v den vystavení směnky aval za jejího výstavce. Jak žalobkyně dále uvedla, na směnku nebylo ničeho uhrazeno.

2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 49 Cm 102/2021-20, proti kterému podali žalovaní v zákonem stanovené lhůtě námitky. Uvedli v nich, že žalovaný 2. si není vědom, že by směnku za sebe a za žalovanou 1. podepsal. Z toho důvodu namítli „pravost svého podpisu na směnce“ a tedy i pravost samotné směnky. Namítli dále, že žalobkyně v žalobě neuvedla kauzu směnky a tedy žalovaným není jasné, z jaké smlouvy má pohledávka žalobkyně zajištěná směnkou vyplývat. Podle nich by se mohlo jednat o smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2016, která však nikdy nebyla podepsána žalovaným 2. a uzavřena tak byla pouze mezi žalobkyní a žalovanou 1. Žalovaný 2. nikdy se žalobkyní neuzavřel žádnou dohodu o způsobu vyplnění směnky a nikdy ani neučinil žádné prohlášení o tom, jak tato má být vyplněna. Pokud by podpisy na směnce byly pravé, pak s ohledem na změnu textu směnky, kdy možnost takové změny nebyla se žalovaným 2. dohodnuta, by žalovaný 2. byl vázán pouze textem, který směnka obsahovala v době jejího podpisu, tedy dne 21. 12. 2016. K tomuto datu však na ní nebyla uvedena splatnost ani směnečná suma a jedná se proto o směnku neplatnou, kterou by žalovaný 2. nemohl být zavázán. Z opatrnosti pak žalovaní namítli neexistenci dluhu, který má směnka údajně zajišťovat, neboť žalobkyně po nich požaduje vyšší částku, než je oprávněna žádat. Pokud má žalobkyně za to, že má nárok na částku ve výši 578 928 Kč, nechť prokáže, jak k ní dospěla.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odkázal na ustanovení čl. I. § 75, § 1 a § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), která citoval. Konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že směnka zajišťovala závazky žalované 1. ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2016. Směnka byla vystavena žalovanou 1. jako blankosměnka a avalována byla žalovaným 2. Žalovaná 1. udělila žalobkyni právo ji vyplnit v případě prodlení s úhradou závazků ze smlouvy v údaji směnečné sumy a data splatnosti. Totožnost žalovaného 2. jako jednatele výstavce směnky byla ověřena podle občanského průkazu. Jak soud prvního stupně uvedl, žalobkyně by jistě neposkytla úvěr, pokud by žalovaná 1. nevystavila a nepředala blankosměnku dle dohody ve smlouvě o úvěru. Žalovaní si byli dobře vědomi existence nesplaceného úvěru, neboť celá dokumentace k úvěrové smlouvě na sebe číselně navazuje a je podepsána žalovaným 2. s ověřením jeho totožnosti. Námitka nepravosti podpisů žalovaných na směnce byla proto vyvrácena a k dalšímu dokazování zadáním znaleckého posudku nebylo přistoupeno. Soud prvního stupně dále uvedl, že blankosměnka je neúplnou listinou, která se na základě pozdějšího doplnění stane směnkou úplnou. Zda blankosměnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením, bude vždy nutno prokázat, přičemž důkazní povinnost je na straně dlužníků. Ustanovení čl. I. § 69 ZSŠ se nepoužije, neboť se jedná o institut od blankosměnky odlišný. Námitky žalovaných tak nebyly shledány důvodnými, a proto byl směnečný platební rozkaz ponechán v celém rozsahu v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu v rozsahu dvou režijních paušálů po 300 Kč.

4. Žalovaní podali proti rozsudku včasná odvolání, v nichž shodně navrhli jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen a žalobkyni bude uložena povinnost zaplatit jim náhradu nákladů řízení, případně žádali zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkli, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a to zejména znalecký posudek, kdy pravost soukromé listiny je povinen prokázat ten, kdo se soukromé listiny dovolává. Žalobkyně přitom tento důkaz navrhovala, avšak soud prvního stupně ho neprovedl a vycházel z listin předložených žalobkyní při jednání konaném dne 24. 11. 2021. Zástupce žalovaných na tomto jednání žádal, aby v případě založení listin k důkazu byla žalovaným poskytnuta lhůta k vyjádření se k nim. Této žádosti však vyhověno nebylo. Žalovaní odkázali na ustanovení § 565 o. z. a namítli, že žalobkyně neprokázala pravost podpisů žalovaného 2. na sporné směnce.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaných navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že v případě, kdy jinými důkazními prostředky je žalobní tvrzení prokázáno, je postup soudu, kdy tento neprovádí další dokazování, správný. V dané věci bylo vedle směnky i dalšími listinnými důkazy dostatečně prokázáno, že směnka byla podepsána žalovaným 2., a nebylo tak třeba znaleckého posudku, neboť ten je pouze jednou z více možností prokázání pravosti podpisu. Soud prvního stupně správně hodnotil ve vzájemné souvislosti listiny, kde svůj podpis žalovaný 2. nesporoval, a rovněž konsekvenci dalších listinných důkazů, kteréžto důkazy vzájemně podporovaly závěr o pravosti podpisu směnky žalovanými. Žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3478/2007) a Vrchního soudu v Praze (rozhodnutí sp. zn. 12 Cmo 47/2022) a z této citovala podstatné závěry. Uzavřela, že znalecký posudek není třeba provádět tam, kde o pravosti směnky svědčí i jiné důkazy.

6. Odvolací soud konstatuje, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2022, č. j. MSPH 90 INS 896/2022-A-39, byl zjištěn úpadek žalované 1. jako dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs, v důsledku čehož došlo podle ustanovení § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k přerušení řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1. Vzhledem k tomu, že po dobu, po kterou trvají účinky prohlášeného konkursu, nelze ve vztahu mezi těmito účastníky v řízení pokračovat, rozhodoval odvolací soud pouze o odvolání podaném žalovaným 2. s tím, že o odvolání žalované 1. bude možno rozhodnout až poté, kdy stávající překážka řízení vůči této žalované odpadne, případně za podmínek, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

7. Napadený rozsudek byl proto přezkoumán pouze ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2., a to podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného 2. a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.

8. Z jednání nařízeného odvolacím soudem k projednání odvolání žalovaného 2. na den 4. 4. 2023 se žalobkyně omluvila a navrhla, aby o věci bylo rozhodnuto bez její účasti. Z jednání se omluvil též žalovaný 2. a požádal o odročení jednání s odůvodněním, že se potýká se zdravotními problémy, díky nimž je dlouhodobě v dočasné pracovní neschopnosti. K žádosti přiložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 24. 8. 2022. Třebaže v rozhodnutí jsou v rubrice „F. Potvrzení ošetřujícího lékaře o trvání DPN“ vyznačena data kontroly, tato nejsou doprovázena podpisy ošetřujícího lékaře v kolonkách určených pro jeho podpis, v důsledku čehož nelze mít za osvědčeno, že pracovní neschopnost žalovaného 2., resp. jím blíže nespecifikované zdravotní obtíže, trvaly i k datu jednání nařízeného odvolacím soudem. Vzhledem k tomu, že důležité důvody pro odročení jednání dle návrhu žalovaného 2. shledány, resp. osvědčeny nebyly, jednal odvolací soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného 2.

9. Podle čl. I. § 30 odst. 1 ZSŠ může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je třeba v prohlášení udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

10. Podle čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ jsou všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Podle čl. I. § 47 odst. 2 ZSŠ může majitel žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali.

11. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování, a shodně s ním konstatuje, že směnka k důkazu předložená žalobkyní je platnou směnkou vlastní podle čl. I. § 75 ZSŠ, jejímž podpisem založil žalovaný 2. jako směnečný rukojmí za výstavce směnky, jímž je žalovaná 1., svůj směnečný závazek vůči žalobkyni, na jejíž řad směnka byla vystavena (čl. I. § 32 odst. 1 ve spojení s čl. I. § 30 odst. 1 a čl. I. § 47 odst. 1 ZSŠ). Dnem 15. 4. 2021, kdy se směnka stala splatnou, tak vznikl žalobkyni jako řádné majitelce směnky nárok vůči žalovanému 2. na zaplacení směnečného peníze ve výši 578 928 Kč (čl. I. § 48 odst. 1, bod 1. ZSŠ) s 6% úrokem ročně z této částky od data 15. 4. 2021 do zaplacení (čl. I. § 48 odst. 1, bod 2. ZSŠ) a s odměnou ve výši 1 930 Kč, která odpovídá jedné třetině procenta směnečného peníze (čl. I. § 48 odst. 1, bod 4. ZSŠ).

12. Pokud jde o námitku žalovaného 2. zpochybňující pravost jeho podpisu na směnce jako směnečného rukojmího, tato byla vyvrácena smlouvou o úvěru č. [Anonymizováno] uzavřenou dne 21. 12. 2016 mezi žalobkyní jako bankou a žalovanou 1. jako klientem. V čl. VI. smlouvy nazvaném „Zajištění“ se žalovaná 1. jednající žalovaným 2. coby jejím jednatelem zavázala v den uzavření smlouvy vystavit a žalobkyni předat blankosměnku bez směnečné sumy, měny a data splatnosti vystavenou na řad žalobkyně a opatřenou avalem žalovaného 2. V témže článku smlouvy bylo žalobkyni uděleno vyplňovací právo k uvedené blankosměnce. Pakliže obsahem čl. VI. smlouvy je ujednání o zajištění závazků žalované 1. ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2016 blankosměnkou s avalem žalovaného 2. a pakliže součástí smlouvy je potvrzení pracovnice žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno], že smlouva byla před ní podepsána žalovanou 1. a že totožnost podepisující osoby (tedy žalovaného 2. coby osoby za žalovanou 1. jednající) byla jmenovanou pracovnicí ověřena na základě žalovaným 2. předloženého občanského průkazu, lze bez dalšího dokazování učinit spolehlivý závěr o tom, že žalovaný 2. směnku podepsal nejen za jejího výstavce, nýbrž tuto rovněž opatřil svým rukojemským prohlášením. Je přitom mimo jakoukoli pochybnost, že sporná směnka s uvedenou smlouvou souvisí, neboť opatřena je zápisem „Smlouva o úvěru poskytnutém bankou č. [Anonymizováno]“, který jednoznačně prokazuje, že se jedná o směnku, k jejímuž vystavení se žalovaná 1. jednající žalovaným 2. ve smlouvě o úvěru zavázala. Námitka nepravosti podpisu žalovaného 2. na směnce coby směnečného rukojmího je proto nedůvodná, v důsledku čehož je nedůvodná i námitka nepravosti samotné směnky.

13. Stran poukazu žalovaného 2. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2009, v němž tento formuloval a odůvodnil závěr, že při uplatnění námitky nepravosti podpisu na směnce přechází důkazní břemeno na žalobce, odvolací soud uvádí, že postup soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu byl v souladu s tímto rozhodnutím, neboť závěr o pravosti podpisu žalovaného 2. na směnce coby směnečného rukojmího bylo možno v dané věci učinit z listin k důkazu předložených soudu žalobkyní. Pravost podpisu žalovaného 2. v pozici jednatele žalované 1. na smlouvě o úvěru nebyla přitom žalovaným 2. v průběhu řízení zpochybněna, ba naopak žalovaný 2. se na uvedenou smlouvu odkazoval v jím podaných námitkách, když výslovně prohlásil, že mezi žalobkyní a žalovanou 1. byla uzavřena. Žalobkyně tak své důkazní břemeno k otázce pravosti podpisu směnky unesla, v důsledku čehož nebylo třeba dokazování doplňovat vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, jak žalovaný 2. žádal, neboť takový postup by byl s ohledem na bezpečně zjištěný skutkový stav v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení.

14. K námitce žalovaného 2., že žalobkyně v žalobě neuvedla kauzu směnky a že tak není jasné, z jaké smlouvy má pohledávka žalobkyně zajištěná směnkou vyplývat, odvolací soud připomíná, že závazky ze směnky jsou závazky abstraktními a nespornými, což se projevuje v tom, že práva se směnkou jako cenným papírem spojená jsou přímo ve směnečné listině inkorporována a směnka sama o sobě je dostatečným důvodem pro její placení. Nebylo tudíž povinností žalobkyně uvádět v žalobě kauzu směnky, jak žalovaný 2. namítl, nýbrž postačovalo skutkový stav v žalobě popsat tak, jak vyplývá ze směnky, a tento předloženou směnkou prokázat. Tuto povinnost žalobkyně beze zbytku splnila, když v žalobě uvedla skutečnosti, na nichž se směnečný nárok zakládá, a když soudu prvního stupně směnku, ze které právo uplatnila, v jejím prvopise předložila. Nebylo tedy povinností žalobkyně tvrdit a prokazovat okolnosti vystavení směnky provázející.

15. Žalovaný 2. dále namítl, že se žalobkyní neuzavřel žádnou dohodu o způsobu vyplnění blankosměnky ani nikdy neučinil žádné prohlášení o tom, jak tato má být vyplněna. Jak výše již bylo konstatováno, směnka byla v daném případě vystavena jako blankosměnka k zajištění závazků žalované 1. vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2016, přičemž vyplňovací právo bylo žalobkyni uděleno žalovanou 1. v čl. VI. smlouvy o úvěru. Sama okolnost, že žalovaný 2. nebyl účastníkem uvedené smlouvy, na právu žalobkyně blankosměnku v nevyplněných údajích vyplnit ničeho nemění, neboť žalovaný 2. při jejím uzavření jednal za žalovanou 1., která jako výstavce směnky (blankosměnky) vyplňovací právo k ní žalobkyni udělila. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. lze proto dovodit stejné vyplňovací právo, jaké bylo sjednáno mezi žalobkyní a výstavcem směnky, neboť v řízení nevyšlo najevo (a ostatně ani nebylo tvrzeno), že by žalovaný 2. měl se žalobkyní uzavřenu jinou dohodu o vyplnění blankosměnky, než její výstavce. Pro úplnost je třeba uvést, že dohoda o vyplnění blankosměnky nemusí mít písemnou formu a že tak postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně, jak se stalo v daném případě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 5053/2009). Za tohoto stavu věci nelze uvažovat o změně textu směnky a o tom, že žalovaný 2. by mohl být vázán pouze jejím textem v době, kdy byla vystavena, jak se žalovaný 2. pokoušel v podaných námitkách konstruovat. Ani námitka žalovaného 2., že směnka je neplatná, kterou žalovaný 2. odůvodnil absencí údaje její splatnosti a směnečného peníze k datu 21. 12. 2016, kdy byla vystavena, nemůže být proto důvodná, neboť k vyplnění blankosměnky došlo na základě žalobkyni řádně uděleného vyplňovacího práva, a to nejen žalovanou 1., nýbrž i žalovaným 2. Aplikace ustanovení čl. I. § 69 ZSŠ, podle kterého jsou ti, kdož se na směnku podepsali před změnou jejího textu, tak není v poměrech projednávané věci namístě.

16. K poslední námitce žalovaného 2., že žalobkyně požaduje vyšší částku, než je oprávněna žádat, a že je na ní, aby prokázala, jak k částce 578 928 Kč, jejíhož zaplacení se domáhá, dospěla, je třeba uvést, že se jedná o námitku nekonkrétní, neboť žalovaný 2. žádným způsobem neuvedl důvody svého nesouhlasu s výší nároku, jak žalobkyni byl v soudním řízení přiznán, zejména neuvedl, jakou částku je podle něj žalobkyně oprávněna žádat. Vzhledem k tomu, že břemeno tvrzení v námitkovém řízení vždy tíží žalovaného, jak vyplývá z ustanovení § 175 odst. 1, věta první o. s. ř., který žalovanému ukládá v jím podaných námitkách uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, musí být z podaných námitek jasně a nezaměnitelně patrno, která konkrétní skutečnost je namítána. Námitky uplatněné v obecných rysech nelze považovat za námitky projednatelné, neboť z tvrzení formulovaných pouze v rovině obecné nelze vyvodit jednoznačná skutková tvrzení. Důsledkem přezkumu takových námitek by bylo, že k nekonkrétním skutkovým tvrzením by bylo možno následně přiřazovat či podřazovat skutková tvrzení nová a zcela odlišná, což by znamenalo nepřípustné a nedovolené obcházení zásady koncentrace námitkového řízení vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., neboť žalovanému by bylo umožněno vznést konkrétní námitky i po uplynutí zákonem stanovené námitkové lhůty. Z námitek musí být navíc zřejmé a nepochybné, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán, což je nezbytné pro posouzení toho, v jakém rozsahu již tento případně nabyl účinků pravomocného rozhodnutí a splnění které zbývající části směnečného platebního rozkazu je předmětem námitkového řízení. Ani námitku žalovaného 2. o nesouladu výše nároku žalobou uplatněného s výší dluhu, který byl směnkou zajištěn, tak nelze považovat za důvodnou s ohledem na její neprojednatelnost, neboť žalovaný 2. neurčil meze námitkové obrany.

17. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně po právu ponechal vůči žalovanému 2. směnečný platební rozkaz v platnosti, neboť jím podané námitky ho nemohly zprostit jeho povinnosti směnku žalobkyni v plném rozsahu zaplatit. Správně rozhodl též o nákladech námitkového řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2., když jejich náhradu přiznal podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěšné žalobkyni ve výši odpovídající nákladům řízení, jak jí byly v tomto řízení účelně vynaloženy.

18. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. v jeho výroku I., nakolik jím byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti vůči žalovanému 2., a dále ve výroku II. o nákladech námitkového řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2.

19. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých bylo úspěšné žalobkyni přiznáno právo na jejich náhradu proti neúspěšnému žalovanému 2. Žalobkyni, která v odvolacím řízení nebyla zastoupena a která nevyčíslila ani nedoložila výši svých hotových výdajů, náleží paušální náhrada podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 300 Kč, když za úkon žalobkyní v odvolacím řízení vykonaný je třeba považovat jí podané vyjádření k odvolání žalovaného 2.