o zaplacení částky 556 170 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 21. srpna 2024, č. j. 55 Cm 195/2023-121

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně v bodě I. výroku ponechal v platnosti jím vydaný směnečný platební rozkaz č. j. 55 Cm 195/2023-12 ze dne 23. 11. 2023 a v bodě II. výroku uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 52 466 Kč.

2. Podle odůvodnění rozsudku soud směnečným platebním rozkazem vyhověl žalobě, jíž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení směnečné pohledávky ve výši 556 170 Kč s 6% úrokem z této částky od 17. 10. 2023 do zaplacení ze směnky vlastní, vystavené žalovaným dne 11. 1. 2022 na řad žalobce, na směnečný peníz 556 170 Kč, splatné dne 16. 10. 2023 v [adresa].

3. Ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný uvedl, že předmětná směnka byla vystavena jako zajišťovací směnka ke smlouvě o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. [Anonymizováno] uzavřené se žalobcem dne 11. 1. 2022, dle které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 250 000 Kč. Ten se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 19 348 Kč, zahrnujících vždy splátku jistiny i úroků, splatných vždy k 17. dni v měsíci, počínaje 17. 2. 2022, s koncem splácení 17. 1. 2025. Směnka byla vystavena jako blankosměnka a podmínky jejího vyplnění byly upraveny v bodu 4 oddílu II. smlouvy. Řádně zaplatil prvních 6 splátek. Roční výše sjednaných úroků činí 85 % a přesahuje úrokovou míru. Běžná výše úroků z úvěrů poskytovaných bankami v době sjednání smlouvy činila 10 % a sjednaný úrok je tedy 8,5krát větší. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 236/2005. Na jistině uhradil 11 818,53 Kč. Za akceptovatelnou výši úroků považoval trojnásobek obvyklé výše úroků poskytovaných bankami, tedy částku 32 421,43 Kč. Částka 71 848,04 Kč akceptovatelnou výši úroků přesahuje, proto tuto částku a již zaplacenou část jistiny odečetl od půjčené částky 250 000 Kč a rozdíl ve výši 166 333,43 Kč spolu s 30% úrokem za období od poslední splátky 17. 7. 2022 do zaplacení 18. 8. 2022 ve výši 4 019,72 Kč, tedy celkem 170 353,15 Kč žalobci uhradil a o předčasném splacení úvěru ve smyslu čl. 5. 7 smlouvy zaslal žalobci písemné oznámení. Zaplacením částky 170 353,15 Kč jeho závazek ze smlouvy zanikl, směnka tedy byla žalobcem vyplněna nedůvodně. Žalobce však neuznal předčasné splacení úvěru žalovaným a 20. 10. 2023 oznámil žalovanému vyplnění blankosměnky. Smluvní ujednání o úrocích je absolutně neplatné podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy. Smlouvu žalovaný uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním, připravil a předložil mu ji žalobce, žalovaný neměl možnost, jakkoliv ovlivnit její obsah. Na žalovaného je nutno pohlížet jako na slabší stranu dle § 433 odst. 2 o. z.

4. Na základě provedeného dokazování (prvopisem směnky, předžalobní výzvou, smlouvou o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. [Anonymizováno] ze dne 11. 1. 2022, oznámením o provedení příkazu k úhradě částky 170 354 Kč z účtu žalovaného na účet žalobce, oznámením žalovaného ze dne 29. 6. 2022 o předčasném splacení úvěru a odpovědí žalobce ze dne 8. 7. 2022) a shodných tvrzení účastníků měl soud za prokázáno, že spornou směnku žalovaný vystavil dne 11. 1. 2022 a zavázal se na řad společnosti [právnická osoba]. dne 16. 10. 2023 uhradit směnečný peníz 556 170 Kč. Směnka je opatřena doložkou bez protestu a je splatná v [adresa]. Mezi žalobcem jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem byla dne 11. 1. 2022 uzavřena smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. [Anonymizováno], na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému zápůjčku ve výši 250 000 Kč. Dle ujednání v bodu 4 oddílu II této smlouvy byla směnka vystavena jako blankosměnka sloužící k zajištění závazků žalovaného ze smlouvy. Součástí předmětného smluvního ujednání byla vyplňovací dohoda k blankosměnce. Možnost a podmínky předčasného splacení úvěru upravovala smlouva v čl. 5.7. Podle tohoto smluvního ujednání byl vydlužitel povinen oznámit zapůjčiteli záměr předčasně splatit zápůjčku s dostatečným předstihem, a to po uplynutí splatnosti v pořadí 6. splátky s tím, že při předčasném splacení celé zápůjčky má zapůjčitel právo na snížení úroku za poskytnutí zápůjčky, kdy výše tohoto snížení bude odpovídat výši úroku za poskytnutí zápůjčky, které tvoří součást předčasně uhrazených splátek. Dále bylo ujednáno, že zapůjčitel na základě oznámení sdělí dlužníku výši částky, kterou je nutno uhradit, aby danou platbu bylo možné považovat za předčasné splacení zápůjčky. V případě, že vydlužitel zapůjčiteli neuhradí částku potřebnou pro předčasné splacení zápůjčky dle vyčíslení, nebude jakákoliv platba uhrazená zapůjčiteli na určitou splátku před sjednanou lhůtou splatnosti považována za předčasné splacení zápůjčky a bude s ní naloženo dle článku 5. 3 smlouvy. Žalovaný jako vydlužitel je ve smlouvě označen jménem, příjmením, údajem IČO a místem podnikání. Sjednaná výše zápůjčky činila dle smlouvy 250 000 Kč, sjednaná výše celkových úroků 446 528 Kč. Celkovou částku 696 528 Kč se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných celkem 36měsíčních splátkách ve výši 19 348 Kč. Dopisem z 20. 10. 2023 informoval žalobce žalovaného o vyplnění blankosměnky na částku 556 170 Kč a současně jej vyzval k její úhradě. Další dokazování, a to výslechem daňového poradce [tituly před jménem] [Anonymizováno] a předložením účetnictvím žalovaného soud neprováděl jako nadbytečné. Důkaz čestným prohlášením [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 19. 7. 2024 neprovedl z důvodu označení tohoto důkazu po lhůtě stanovené soudem do 10. 5. 2024.

5. Námitky žalovaného vyhodnotil soud jako nedůvodné.

6. Při hodnocení námitky neplatnosti smlouvy v části smluvního ujednání o úrocích vyšel soud ze závěrů přijatých ustálenou soudní judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 23 ICdo 56/2019), podle níž je sjednání výše úrokové sazby projevem smluvní volnosti stran a ujednání o úrocích je na rozdíl od sankčního úroku z prodlení ujednáním o úplatě za hlavní plnění. K sjednání výše úrokové sazby přistupuje dlužník s tím, že ji v budoucnu bude muset uhradit. Případný zásah soudu do autonomie vůle stran by musel být odůvodněn mimořádnými okolnostmi daného případu. Žalovaný však v podaných námitkách ani netvrdil jakékoliv mimořádné okolnosti, pro které by soud měl takto do autonomie vůle stran ohledně sjednaného úroku a dovodit rozpor ujednání o úrocích s dobrými mravy. Tvrzení žalovaného srovnávající sjednanou výši úroku ve smlouvě a obvyklých úroků požadovaných bankami v době sjednání smlouvy v tomto případě neobstojí.

7. Stejně tak neobstojí tvrzení žalovaného, že jeho závazky ze smlouvy zanikly zaplacením částky 170 353,15 Kč, protože žalovaný v rozporu s čl. 5.7. smlouvy ve stanovené lhůtě neuhradil částku vyčíslenou žalobcem k doplacení zápůjčky. Zaplacením uvedené částky k předčasnému splacení zápůjčky ve smyslu smlouvy s účinky zániku závazku žalovaného z této smlouvy nedošlo. Nedůvodná je proto také námitka neoprávněného vyplnění blankosměnky.

8. Námitkové tvrzení o spotřebitelském charakteru smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce žalovaný neprokázal, ač byl soudem poučen dle § 118a odst. 3. o. s. ř. V uzavřené smlouvě byl žalovaný označen jako osoba podnikající, bytem, místem podnikání a identifikačním číslem. Skutečnost, že finanční prostředky z podnikatelské zápůjčky byly poukázány na jeho bankovní účet vedený u [právnická osoba]. č.[č. účtu], který nebyl určen pro platby a vklady související s podnikatelskou činností, je pro posouzení charakteru smlouvy o zápůjčce zcela irelevantní, stejně jako skutečnost, že poukázaná částka byla z účtu žalovaného odeslána na jiné bankovní účty. Z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 16. 2. 2022 Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Hodonín, Obvodní oddělení Strážnice, nadto vyplývá, že žalovaný vypověděl, že na účet vedený u České spořitelny, a. s. opakovaně byly poukazovány platby z jeho podnikání jako OSVČ. Námitku spotřebitelského charakteru smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce soud vyhodnotil proto jako nedůvodnou.

9. Ohledně námitky postavení žalovaného jako slabší strany, založené na tvrzení o nepoměrně rozdílném hospodářském postavení účastníků s ohledem na diametrálně odlišný předmět podnikání, výši základního kapitálu a postavení na trhu, soud v intencích závěrů k otázce aplikace § 433 o. z., vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, konstatoval, že nepostačuje pouze prokázat silnější hospodářské postavení žalobce nebo jeho kvalitu odborníka, ale je třeba prokázat, že žalobce své silnější hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka zneužil. Žalovaný v podaných námitkách ani netvrdil, natož aby prokazoval konkrétní skutečnosti, z nichž by takové zneužití postavení silnější strany žalobcem bylo možno dovodit. Tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.

10. Pokud se žalovaný dovolával zneužití postavení žalobce jako odborníka v souvislosti s doplněním tvrzení ve svém podání ze dne 9. 5. 2024, v němž uvedl, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem dle § 1798 odst. 1 o. z. a žalovaný neměl skutečnou příležitost obsah základních podmínek včetně ujednání o zajišťovacích instrumentech, blankosměnce, ovlivnit, jednalo se o námitku opožděnou, uplatněnou po uplynutí zákonné námitkové lhůty. Proto k ní soud nepřihlížel.

11. Z uvedených důvodů soud ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

12. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání. Vytkl soudu, že nezjistil náležitě skutkový stav věci, když neprovedl žalovaným navržené důkazy, včetně těch navržených po lhůtě, jimiž měly být vyvrácena tvrzení a důkazy žalobce. Soud nesprávně posoudil otázku spotřebitelského charakteru smlouvy o revolvingovém úvěru a námitku žalovaného, že byl v postavení slabší strany. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že zruší směnečný platební rozkaz a žalobu zamítne.

13. Žalobce navrhl napadený rozsudek potvrdit. Žalovaný svoji dosavadní procení argumentaci v odvolání nijak nerozvíjí a ani nevysvětluje, v čem mělo tvrzené pochybení soudu spočívat.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

15. Vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně z provedeného dokazování a ze skutečností mezi účastníky nesporných, která vzal za svá skutková zjištění. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně má za prokázáno, že předmětná směnka, která je platnou směnkou vlastní, obsahující všechny zákonem vymezené náležitosti dle čl. § 75 zák. č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „ZSŠ“), byla žalovaným vystavena dne 11. 1. 2022 jako blankosměnka sloužící k zajištění pohledávek žalobce ze smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. [Anonymizováno], uzavřené téhož dne, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému zápůjčku ve výši 250 000 Kč se sjednaným úrokem v celkové výši 446 528 Kč. Směnka obsahuje hodnotovou doložku ke smlouvě č. [Anonymizováno], číslo smlouvy a datum vystavení směnky koresponduje čl. 4.1 a 4. 1.2. uzavřené smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce, v nichž je potvrzeno vystavení zajišťovací blankosměnky vydlužitelem, tj. žalovaným. Mezi účastníky nebylo sporným, že žalovaný uhradil na pohledávku žalobce pouze prvních šest splátek, následně uhradil částku 170 353,15 Kč, tj. dlužnou jistinu půjčky a dlužné úroky v žalovaným akceptované roční výši 30 % a že dopisem z 15. 8. 2022 žalobci sdělil, že úhradou této částky považuje své závazky ze smlouvy za vypořádané.

16. Při přezkoumání soudem přijatých závěrů se odvolací soud přednostně zabýval námitkou spotřebitelského charakteru smlouvy, resp. námitkou, že při jejím uzavření měl žalovaný postavení spotřebitele, protože od posouzení této námitky se odvíjí posouzení dalších žalovaným uplatněných námitek. Soudní judikatura, týkající se spotřebitelských smluv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2369/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3249/2017, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1319/2016) je ustálena v závěru, že pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter smluvního vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, provázejících jeho vznik, protože i osoba s živnostenským oprávněním může v konkrétním smluvním vztahu vystupovat jako spotřebitel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze odvozovat jen z označení smlouvy a jejích účastníků. Žalovaný však v projednávané věci, ač byl soudem řádně poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání svého tvrzení o spotřebitelském postavení při uzavření smlouvy, neuvedl nic o tom, za jakých okolností oslovil žalobce se žádostí o uzavření smlouvy, jaké informace mu před či při uzavírání smlouvy poskytl o účelu použití poskytnuté zápůjčky, ani se nedovolával tvrzení, že žalobci nesdělil, že ač je podnikatelem, zápůjčku potřebuje nikoliv pro účely svého podnikání, ale pro osobní potřebu. Neuvedl nic ani o případné předsmluvní komunikaci. V reakci na poučení poskytnuté soudem pouze doplnil, že finanční prostředky byly poukázány na jeho bankovní účet u České spořitelny, a. s., který není určen pro vklady a platby související s jeho podnikáním. Ohledně účelu použití poskytnutých finančních prostředků uvedl, že se stal obětí trestné činnosti neznámých mužů, kteří z něj vylákali značnou sumu peněz, neuvedl však, zda tuto okolnost sdělil v rámci jednání o uzavření smlouvy osobě jednající za žalobce. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v závěru, že samotná skutečnost, že finanční prostředky byly poukázány na bankovní účet žalovaného, který nebyl určen pro platby a vklady související s podnikatelskou činností ani jejich následný převod na jiné, blíže nespecifikované účty, nemůže být rozhodná z hlediska posouzení uzavřené smlouvy jako smlouvy spotřebitelské. Účet, na nějž měly být finanční prostředky poukázány, určil ve smlouvě žalovaný a věrohodnost jeho tvrzení, že tento nebyl určen pro vklady a platby související s jeho podnikáním, bylo zcela vyvráceno zjištěním učiněným soudem z provedeného důkazu policejním protokolem – úředním záznamem ze dne 16. 2. 2022 o žalovaným podaném vysvětlení, v jehož rámci sám žalovaný potvrdil, že na tento bankovní účet došly platby zjevně související s jeho podnikáním. Lze tak shodně se soudem prvního stupně uzavřít, že přes soudem poskytnuté poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal své tvrzení o spotřebitelském charakteru uzavřené smlouvy.

17. Rovněž s vyhodnocením námitky, že na žalovaného je nutno pohlížet jako na slabší stranu, se odvolací soud ztotožnil. Tato námitka se opírala pouze o odkaz žalovaného na § 433 o. z. a byla uplatněna v souvislosti s tvrzením o neplatnosti smluvního ujednání o úrocích a tvrzením, že smlouvu připravil a předložil žalovanému žalobce, aniž ji měl žalovaný možnost, jakkoliv ovlivnit. Po poučení poskytnutém soudem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k předložení nebo označení důkazů prokazujících, že žalobce při uzavření smlouvy své postavení silnější strany zneužil, žalovaný poukázal na nesrovnatelně silnější hospodářské postavení žalobkyně jako subjektu dlouhodobě působícího na trhu nebankovních půjček nejen v České republice, ale i v zahraničí a na uzavření smlouvy adhezním způsobem. Nerozvedl však tvrzení, jakým způsobem žalobce měl při jednání o uzavření smlouvy zneužít svého postavení silnější strany. Ustanovení § 433 o. z. poskytuje ochranu všem subjektům, které splňují předpoklady postavení slabší strany a tvrdí a prokáží, že druhá strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo využití závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Žalovaný však v podaných námitkách ani netvrdil, natož aby prokazoval konkrétní skutečnosti, z nichž by takové zneužití postavení silnější strany bylo možno dovodit. Podle ustálené judikatury zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. náleží i podnikateli, který uzavřel smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci dopadá i na vztahy mezi podnikateli. Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i sjednaného úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z. být nemůže. Úroky představují cenu peněz, ohledně níž platí smluvní volnost. Smlouva obsahovala v oddíle I – Parametry poskytované podnikatelské zápůjčky vyčíslení úroku ve výši 446 528 Kč a žalovaný se tak mohl zcela jasným a srozumitelným způsobem obeznámit s cenou zápůjčky, takto vymezenou výší úroků a svobodně zvážit, zda i za těchto podmínek je pro něj zápůjčka akceptovatelná. V námitkách netvrdí nic o tom, že by byl v souvislosti s uzavřením smlouvy v časové tísni, nesvobodný apod. Dovolává-li se žalovaný neplatnosti smluvního ujednání o úrocích pro rozpor s dobrými mravy, je nutno uvést, že pojem „dobré mravy“ Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich vyložil, že za dobré mravy je obecně třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Případný závěr o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s dobrými mravy je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Žádné takové mimořádné okolnosti nebyly žalovaným v námitkách ani tvrzeny. Pokud žalovaný v podání ze dne 10. 5. 2024 namítal, že žalobce neprověřoval úvěruschopnost žalovaného, jedná se o nové tvrzení, uplatněné po uplynutí koncentrační námitkové lhůty, k němuž soud nemohl přihlížet. Důkazy, označené žalovaným v tomto podání, tj. výslech účetního a daňového poradce žalovaného [tituly před jménem] [Anonymizováno] (včetně jeho dvou písemných prohlášení) a důkaz účetnictvím žalovaného, navržené k prokázání tvrzení, že poskytnuté finanční prostředky nebyly použity do podnikání žalovaného, soud neprovedl jako nadbytečné. V tomto postupu soudu nelze shledat pochybení, neboť při absenci tvrzení žalovaného o okolnostech uzavření smlouvy, jak je shora uvedeno, by samotné zjištění, zda finanční prostředky byly či nebyly použity do podnikání žalovaného, nemohlo být relevantní při posouzení spotřebitelského charakteru uzavřené smlouvy.

18. Nedůvodná je také námitka, že žalovaným provedenou úhradou částky 170 353,15 Kč, zahrnující dlužnou jistinu a úroky do výše 30 % p. a. jeho závazky ze smlouvy zanikly. Smlouva upravovala možnost předčasného splacení zápůjčky v čl. 5. 7, podle něhož mohl vydlužitel požádat zapůjčitele o předčasné splacení zápůjčky nejdříve po úhradě prvních šesti splátek, přičemž předpokladem zániku závazku vydlužitele v důsledku předčasného splacen zápůjčky byla úhrada žalobcem vyčíslené zbývající dlužné částky. Tu však žalovaný neuhradil a jeho závazek ze smlouvy tedy nezanikl.

19. Odvolací soud z důvodů shora vyložených postupoval dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně včetně výroku o náhradě nákladů námitkového řízení jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu stran ve věci ve shodě s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/96 Sb., a to v rozsahu odměny za 2 úkony právní služby po 10 540 Kč za písemné vyjádření žalobce k odvolání žalovaného a za účast na jednání u odvolacího soudu, jedné paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. ve znění platném do 31. 12. 2024 a jedné ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. ve znění platném od 1. 1. 2025, to vše zvýšené o 21% DPH, celkem 26 414, 30 Kč.