o zaplacení náhrady škody 210 632,11 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2024, č. j. 67 Cm 162/2023-72,

1. Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 27. 6. 2023, domáhá proti žalované zaplacení náhrady škody podle § 99 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) ve výši 210 632,11 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná byla v době od 22. 2. 2017 do 19. 8. 2021 jedinou jednatelkou dlužníka [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen „dlužník“ nebo „Společnost“), vůči kterému byl usnesením č. j. MSPH 89 INS 5466/2022-A-21 ze dne 21. 6. 2022 zjištěn úpadek a prohlášen konkurs. Žalobce tvrdil vznik škody (přihlášená zjištěná pohledávka 210 632,11 Kč) v souvislosti s porušením povinnosti žalované coby bývalé jednatelky dlužníka podat insolvenční návrh jeho jménem bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku dlužníka. V roce 2017 závazky dlužníka mnohonásobně převyšovaly jeho aktiva a od roku 2017 dlužník své závazky prakticky nehradil. V rámci insolvenčního řízení nebyla zjištěna žádná aktiva, z nichž by mohly být uspokojeny pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, s výjimkou osobního vozu, který byl předmětem zajištění. Závazky dlužníka činily 13 071 886,68 Kč. V době výkonu funkce jednatelky žalovanou vznikla většina neuhrazených závazků dlužníka, který dlouhodobě nehradil odběr pohonných hmot, pojištění, pojistné na zaměstnance ani neplnil daňové povinnosti. Žalobce odkázal na pohledávky č. P4, P5, P7, P12, P17, P18, P21 a P22.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok ani zčásti neuznala. Namítla, že žalobce nedostatečně vylíčil rozhodné skutečnosti. Je dán liberační důvod podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, tj. porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah uspokojení pohledávky žalobce a v době vzniku pohledávky nebyl dlužník v úpadku. Žalobu měla za předčasnou s ohledem na popření pohledávky co do částky 329 540,08 Kč. Vzhledem k tomu, že byla úspěšně popřena pohledávka ve výši přesahující 50 % přihlášené pohledávky, lze předpokládat, že se uplatní sankce dle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona a k pohledávce 210 632,11 Kč se nebude přihlížet a sám žalobce bude hradit škodu podle uvedeného ustanovení.

3. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 18. 9. 2024 rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku je důvodný.

4. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka pod č. P2/1 až P2/17 byly zjištěny v celkové výši 210 632,11 Kč, pohledávka č. P2/18 byla jako jediná pohledávka v insolvenčním řízení popřena. Zjištěné pohledávky z titulu dlužného nájemného, resp. z titulu opravy návěsu, byly splatné v době od 9. 4. 2020 do 10. 6. 2021 a vznikly na základě smlouvy o dlouhodobém pronájmu návěsu ze dne 2. 4. 2020. V insolvenčním řízení byly zjištěny pohledávky v celkové výši 13 946 029,65 Kč. Jediným majetkem dlužníka byl osobní vůz VW Passat, který byl předmětem zajištění.

5. Soud zjistil, že nejstarší neuhrazené závazky dlužníka byly vůči věřiteli č. 4 s pohledávkou č. P4 z titulu odběru pohonných hmot se splatností k 20. 5. 2020, vůči věřiteli č. 5 s pohledávkou č. P5 z titulu pojistného za provoz motorových vozidel se splatností k 19. 11. 2019 a vůči věřiteli s pohledávkou č. P22 z titulu daňových povinností se splatností k 28. 2. 2019. Soud dospěl k závěru, že ke dni 19. 2. 2020 měl dlužník vícero věřitelů s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po splatnosti, které nebyl schopen plnit, když podstatnou část svých peněžitých závazků neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, a byl proto v souladu s § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku. Žalované coby jednatelce musely být tyto závazky známy, jakož i to, že povaha těchto závazků vylučovala pokračování v podnikání. Insolvenční návrh byl však podán teprve dne 23. 3. 2022 zaměstnancem dlužníka. Do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 13 946 029,65 Kč, avšak jediným majetkem dlužníka byl osobní vůz, který byl předmětem zajištění a po jehož zpeněžení zůstala po uspokojení zajištěného věřitele v majetkové podstatě jen částka 134 398,50 Kč, což postačuje na uspokojení méně než 1 % přihlášených pohledávek. Z toho soud dovodil, že k předlužení dlužníka mohlo dojít i před dnem 19. 2. 2020.

6. Soud rozhodl jen o základu žalobního nároku, a proto nebyla důvodná námitka o předčasnosti žaloby. Vůči věřiteli pohledávky č. P5 (neuhrazené pojistné za provozovaná vozidla) měl dlužník nejstarší neuhrazené pohledávky splatné dne 19. 11. 2019, vůči věřiteli pohledávky č. P22 (neuhrazené daňové povinnosti) měl dlužník nejstarší neuhrazené pohledávky. Z uvedeného soud dovodil, že dlužník měl dne 19. 2. 2020 více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a podstatnou část svých závazků neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dlužník se proto ve smyslu § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona nacházel v úpadku dne 19. 2. 2020. Pohledávky žalobce vznikly až na základě smlouvy o dlouhodobém pronájmu návěsu ze dne 2. 4. 2020, byly splatné v době od 9. 4. 2020 do 10. 6. 2021. Pohledávky tedy vznikly v době, kdy žalovaná již byla v prodlení s podáním insolvenčního návrhu, a žalovanou tvrzený liberační důvod se neuplatní.

7. Soud dospěl k závěru, že žalovaná v rozporu s § 98 insolvenčního zákona nepodala bez zbytečného odkladu insolvenční návrh a odpovídá žalobci za škodu, kterou porušením své povinnosti způsobila, a to v rozsahu rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší přihlášené pohledávky a částkou, kterou žalobce v insolvenčním řízení obdrží na uspokojení své pohledávky. I když tuto škodu nelze v okamžiku vydání rozhodnutí vyčíslit, když insolvenční řízení nebylo dosud skončeno, lze předpokládat, že míra uspokojení věřitelů bude minimální. Soud z toho důvodu v souladu s § 152 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o základu nároku.

8. Žalovaná podala proti rozsudku včas odvolání a navrhla rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila tím, že soud měl v souladu se zásadou oficiality vycházet jen z tvrzení účastníků řízení a neměl vyhledávat sám důkazy, jak učinil v případě žalobce, když ze splatnosti dvou pohledávek dovodil, že úpadek dlužníka nastal nejpozději dne 19. 2. 2020. Žalobce přitom k výzvě soudu změnil své žalobní tvrzení a v doplnění žaloby ze dne 25. 1. 2024 tvrdil, že se dlužník dostal do úpadku v průběhu roku 2021. Žalovaná nesouhlasila s datem zjištěným soudem coby dnem úpadku dlužníka s tím, že ke zjištění data úpadku dlužníka je třeba odborného posouzení znalce ohledně očekávaných příjmů v době vzniku tvrzeného úpadku, byl potřebný výslech svědka [Anonymizováno], zjištění celkového stavu dlužníka, kdy se jednalo o období pandemie COVID, mezeru krytí a další. Přestože řízení bylo při jednání dne 10. 5. 2024 v souladu s § 118b o. s. ř. koncentrováno, žalobce zaslal dne 25. 6. 2024 doplnění svých tvrzení, ke kterému nelze přihlížet.

9. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované poukázal na skutečnost, že [adresa] coby zmocněnec žalované a pozdější jednatel neposkytoval v řízení sp. zn. MSPH 89 INS 5466/2022 součinnost a podle jeho tvrzení není k dispozici účetnictví, které má v dispozici [Anonymizováno]. Podle zjištění insolvenční správkyně jsou známy jen fragmenty účetnictví, z toho důvodu je zavádějící požadovat znalecký posudek. Břemeno důkazní ohledně liberace leželo na straně žalované. Žalobce navrhl rozsudek potvrdit.

10. Žalovaná ve vyjádření z 28. 3. 2025 požádala o odročení jednání nařízeného na den 2. 4. 2025, a to z důvodu, že podáním ze dne 24. 3. 2025 požádala insolvenční správkyni o postup dle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. v souladu s tímto ustanovením by se nemělo přihlížet ani ke zjištěné výši 210 632,11 Kč pohledávek žalobce s ohledem na to, že popřená výše pohledávek (již nezjištěných) činí 329 540,08 Kč. Žalovaná požádala insolvenční správkyni v tomto smyslu o vyjádření se k § 178 insolvenčního zákona v případě pohledávek žalobce. Ve vyjádření vůči odvolacímu soudu žalovaná uvedla, že považuje za podstatné pro řízení o náhradu škody, jak se vyjádří insolvenční správkyně.

11. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

12. Odvolací soud neodročil odvolací jednání, protože žádost žalované o posečkání na odpověď insolvenční správkyně k výkladu § 178 insolvenčního zákona postrádá věcný i právní smysl. Odvolací soud poukazuje na to, že insolvenční správkyně již ve své zprávě o průběhu konkursu, adresované dne 19. 11. 2023 insolvenčnímu soudu a publikované na čísle dokumentu (č. d.) B-28 insolvenčního spisu, sdělila soudu, že není důvod pro podání žaloby o uplatnění sankce dle § 178 insolvenčního zákona, neboť není splněna podmínka, že by věřitel vykonával práva související s popřenou pohledávkou. Odvolací soud dodává, že uvedená podmínka, za splnění, které je možné, aby insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložil věřiteli zaplatit do majetkové podstaty částku, která může činit nejvýše rozdíl mezi výší přihlášené pohledávky a výší zjištěné pohledávky (viz § 178 odst. 1 insolvenčního zákona), je stanovena v § 180 insolvenčního zákona. S ohledem na uvedenou zprávu insolvenční správkyně ze dne 19. 11. 2023 byla nadbytečná žádost žalovaného ze dne 24. 3. 2025, adresovaná insolvenční správkyni.

13. Odvolací soud dodává, že je dán ještě jeden důvod, proč nepřichází v úvahu aplikace § 178 odst. 1 insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení „Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor.“ Splnění podmínek tohoto ustanovení se zkoumá zvlášť pro každou přihlášenou pohledávku, nikoliv pro součet přihlášených pohledávek v rámci jedné přihlášky. Žalovaná se mylně domnívá, že s ohledem na popřenou dílčí pohledávku č. P2/18 činící 329 540,08 Kč a součet zbývajících dílčích pohledávek č. P2/1 až P2/17, které byly zjištěny v celkové přihlášené výši 210 632,11 Kč, se nemá přihlížet ani k pohledávkám č. P2/1 až P2/17. Tento názor není správný – pohledávky č. P2/1 až P2/17 byly zjištěny v plné výši, proto i z tohoto důvodu není možné na tyto pohledávky aplikovat § 178 odst. 1 insolvenčního zákona

14. Co se týče procesní námitky žalované, soud prvního stupně nepochybil, když vycházel z veřejně dostupných informací obsažených v insolvenčním rejstříku, a to insolvenčního řízení sp. zn. MSPH 89 INS 5466/2022, ze kterých dovodil stav úpadku dlužníka již ke dni 19. 2. 2020. Není proto správný názor odvolatelky, že soud prvního stupně „nedovoleně vyhledával důkazy“.

15. Odvolací soud se dále zabýval věcí samou.

16. Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona: „Dlužník je v úpadku, jestliže má

a) více věřitelů a

b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").“

Podle odst. 2: „Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.“

17. Podle § 98 odst. 1 insolvenčního zákona: „Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.“ Podle odst. 2: „Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.“

18. Podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona: „Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.“ Podle odst. 2: „Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.“ Podle odst. 3: „Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.“

19. Odvolací soud uvádí, že odpovědnost dlužníka a členů statutárního orgánu dlužníka za porušení právní povinnosti podat insolvenční návrh je pojímána v § 99 odst. 1 insolvenčního zákona jako odpovědnost objektivní s liberačními důvody uvedenými v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. O této odpovědnosti dlužníka a člena jeho statutárního orgánu rozhodují obecné soudy na základě žaloby podané věřitelem, řízení o této žalobě není incidenčním sporem (§ 100 odst. 2 insolvenčního zákona). Předpoklady nároku žalobce na náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona jsou:

a) existence pravomocného rozhodnutí o úpadku povinné osoby (dlužníka dle insolvenčního zákona),

b) pohledávka poškozeného (věřitele) byla v insolvenčním řízení zjištěna,

c) porušení povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku Společnosti,

d) vznik škody vymezené v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky přihlášeného věřitele a v insolvenčním řízení uspokojenou výší,

e) příčinná souvislost mezi porušením výše uvedené povinnosti žalovaného a vznikem škody (zavinění se s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti nevyžaduje, může být pouze posuzováno v rámci žalovaného tvrzených liberačních důvodů uvedených v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona).

20. Soudní praxe je ustálena v závěru, že odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017). Povinnost podat insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona je povinností trvající, nikoliv jednorázovou.

21. Mezi účastníky není sporným, že byla splněna podmínka a), tj. existence pravomocného rozhodnutí o úpadku povinné osoby. Co se týče podmínky b), tj. že pohledávka žalobce byla v insolvenčním řízení zjištěna, odvolací soud odkazuje na svůj závěr uvedený výše v 13. odstavci a opakuje, že pohledávky č. P2/1 až P2/17 v celkové výši 210 632,11 Kč byly v insolvenčním řízení zjištěny. Je proto splněna i podmínka b).

22. Ke zkoumání podmínky c) se odvolací soud dále zabýval otázkou, ke kterému okamžiku nastal úpadek Společnosti a zda žalovaná coby statutární orgán Společnosti mohla podat insolvenční návrh dříve (dlužník nepodal insolvenční návrh, nýbrž tak učinil dne 30. 3. 2022 bývalý zaměstnanec dlužníka).

23. Pokud jde o dobu, kdy je nutné insolvenční návrh podat, insolvenční zákon požaduje, aby byl podán bez zbytečného odkladu poté, kdy se o úpadku právnické osoby povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti dozvědět měla. Jakékoliv pozdější podání insolvenčního návrhu je pozdním podáním insolvenčního návrhu, tedy porušením povinnosti, které může založit (jsou-li dány i další náležitosti odpovědnosti) odpovědnost za škodu.

24. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že za dlužníkem mají pohledávky věřitelé č. 4 (pohledávka č. P4) se splatností od 20. 5. 2020, č. 5 (pohledávka č. P5) se splatností od 19. 11. 2019 a č. 20 (pohledávka č. P22) se splatností od 28. 2. 2019. Odvolací soud dodává, že u pohledávky č. P21 věřitele č. 19 začíná splatnost dne 12. 2. 2020. Uspokojení pohledávek přihlášených insolvenčních věřitelů lze předpokládat v minimálním rozsahu, když v majetkové podstatě se nachází jen částka 134 398,50 Kč.

25. Odvolací soud má za to, že skutková zjištění o pohledávkách věřitelů č. 20 a č. 5 splatných od 28. 2. 2019 a od 19. 11. 2019, existenci minimálního finančního zůstatku a neexistenci žádného dalšího majetku dlužníka jsou dostatečná pro závěr, že se dlužník ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nacházel nejpozději dne 20. 2. 2020 ve stavu úpadku (dlužník měl nejméně 2 věřitele s pohledávkami po dobu delší než 30 dnů po splatnosti, přičemž žalovaná nevyvrátila právní domněnku platební neschopnosti dlužníka vzhledem k tomu, že pohledávky nejméně uvedených dvou věřitelů byly po splatnosti dne 20. 2. 2020 po dobu delší 3 měsíců). Co se týče zjištění data úpadku, není správný názor žalované, že soud měl zadat k tomuto zjištění vypracování znaleckého posudku. Právní úprava úpadku v § 3 insolvenčního zákona je natolik jasná, že jako pravidlo nebývá potřebné odborné posouzení této otázky, což platí jak pro soud, tak i pro dlužníky samotné.

26. Výslech jednatele [Anonymizováno] byl učiněn v rámci insolvenčního řízení dne 19. 9. 2023, při kterém jmenovaný uvedl, že dlužník nemá žádné finanční prostředky, má pohledávku ve výši 400 000 Kč za přepravu a jeho účetnictví měla držet [Anonymizováno].

27. Insolvenční návrh byl podán až dne 30. 3. 2022, a to nikoliv dlužníkem, nýbrž věřitelem (bývalým zaměstnancem dlužníka). Vzhledem k existenci úpadku nejpozději dne 20. 2. 2020 je zřejmé, že dlužník v rozporu s § 98 odst. 1 insolvenčního zákona nesplnil svou povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Je proto splněna i podmínka c) uvedená výše v 19. odstavci.

28. Co se týče podmínky d) v 19. odstavci (vznik škody), odvolací soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení sp. zn. 29 Cdo 2356/2016 z 26. 7. 2016, podle kterých „Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.“ Stejný závěr učinil Nejvyšší soud i v rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 z 29. 6. 2016 a sp. zn. 29 Cdo 4269/2014 ze dne 17. 12. 2015.

29. Pohledávky žalobce zjištěné v insolvenčním řízení dlužníka, činí celkem 210 632,11 Kč. S ohledem na minimální finanční prostředky v majetkové podstatě je mimo jakoukoliv pochybnost, že nebudou uspokojeny v plné výši. Žalobci tak vznikla škoda v rozsahu, ve kterém nebudou zjištěné pohledávky uspokojeny. Co do důvodu je proto splněna i podmínka d) uvedená výše v 19. odstavci. Škoda žalobci vznikla dne, kdy byl podán insolvenční návrh, tj. v tomto případě dne 30. 3. 2022. Ustanovení § 99 odst. 2 insolvenčního zákona limituje (vymezuje) výši možné škody výší do insolvenčního řízení přihlášené (a následně zjištěné) pohledávky věřitele, takže ani úsudek o přibližné výši škody vyjádřitelné v penězích není v době jejího vzniku (ve smyslu závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2356/2016 z 26. 7. 2016) obtížný. Nicméně soud prvního stupně i odvolací soud konstatují vznik škody na straně žalobce co do důvodu, nikoliv (zatím) co do rozsahu s ohledem na to, že soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem jen o základu nároku dle § 152 odst. 2 o. s. ř.

30. Z § 99 odst. 3 insolvenčního zákona plyne, že co se týče příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalované podat včas insolvenční návrh, je na žalované, aby tvrdila a prokázala neexistenci této příčinné souvislosti, žalobce netíží důkazní břemeno prokazovat opak, tj. existenci této příčinné souvislosti (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4462/2017 ze dne 29. 8. 2019).

31. Je správný závěr soudu prvního stupně, že přihlášené pohledávky žalobce č. P2/1 až P2/17 vznikly v době (smlouva o dlouhodobém pronájmu návěsu byla uzavřena dne 2. 4. 2020, pohledávky z této smlouvy byly splatné v době od 9. 4. 2020 do 10. 6. 2021), kdy se již dlužník nacházel v úpadku. Pokud by dlužník podal včas insolvenční návrh, tyto pohledávky by nevznikly (žalobce by neuzavřel uvedenou smlouvu), proto z této skutečnosti plyne, že je z povahy věci vyloučen nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem škody a povinností podat insolvenční návrh. Je proto dána i podmínka e) uvedená výše v 19. odstavci.

32. Byly splněny předpoklady pro náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně postupoval po právu, když mezitímním rozsudkem vyslovil, že základ žalobou uplatněného nároku je důvodný. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

33. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž skončí řízení o podané žalobě.