o zaplacení 204 597 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2023, č. j. 49 Cm 114/2021-92

1. Žalobou doručenou soudu dne 26.7.2021 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky ve výši 204 597 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která žalobci vznikla v důsledku předání 54 ks akcií společnosti [právnická osoba]. o nominální hodnotě každé akcie 1 000 000 Kč ze strany žalovaného panamské společnosti [Anonymizováno] na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16.8.2011 s tím, že Smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 17.12.2010 byla shledána neplatnou. Na základě vypracovaného znaleckého posudku činila tržní hodnota těchto akcií částku 258 597 000 Kč s tím, že nárok na zaplacení částky 54 000 000 Kč byl uplatněn žalobou sp. zn. 23 Cm 48/2014. Na základě výše uvedeného a za účelem stanovení počátku běhu objektivní promlčecí lhůty považuje žalobce den 16.8.2011 za den vzniku škody. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty počíná od okamžiku, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že na jeho úkor vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Vzhledem k tomu, že žalobce takovou vědomost získal až z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705, jež mu bylo doručeno dne 8.9.2020, pak k tomuto datu lze dovodit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření ze dne 21.3.2022 uplatnil námitku promlčení, když žalobce se o existenci škody a kdo za ni odpovídá dozvěděl nejpozději dne 12.12.2012, kdy podal žalobu sp. zn. 23 Cm 48/2012, kterou se domáhá vůči žalovanému zaplacení 54 000 000 Kč, i když s vysokou pravděpodobností se o této skutečnosti dozvěděl dříve. K uplynutí subjektivní promlčecí lhůty tak došlo nejpozději dne 12.12.2014. V předmětné žalobě pak žalobce popsal veškeré skutkové okolnosti, které měly vést ke zmenšení jeho majetku. Jelikož ke vzniku škody došlo dne 16.8.2011, pak k promlčení nároku došlo dne 16.8.2014 uplynutím tříleté promlčecí lhůty. Žalovaný dále uvedl, že na straně žalobce nedošlo ke vzniku škody, neboť zůstal akcionářem společnosti [právnická osoba]., kterým se nestala společnost [Anonymizováno]., neboť akcie nenabyla v dobré víře. Nadto žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, neboť žalobce je předal žalovanému dobrovolně a v souvislosti s postoupením pohledávky je žalovaný následně předal společnosti [právnická osoba] další části žalovaný poukázal na vady znaleckého posudku, na jehož základě žalobce stanovil výši škody.

3. Žalobce v doplňujícím podání ze dne 29.4.2023 uvedl, že porušení povinností žalovaného spatřuje v nevydání neoprávněně získaných a držených akcií. Zopakoval, že k protiprávnímu jednání tak došlo dne 16.8.2011, kdy žalovaný předal akcie společnosti [právnická osoba] když měl žalobce určité povědomí o aktivitách žalovaného z přelomu roku 2011/2012 a podal dne 12.1.2012 žalobu o vydání akcií pod sp. zn. 30 Cm 9/2012 a následně žalobu o zaplacení 54 000 000 Kč pod sp. zn. 23 Cm 48/2014, teprve z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705 se dozvěděl o protiprávním jednání žalovaného, na jehož základě se lze domáhat nároku z titulu náhrady škody. Žalobce vysvětlil, z čeho dovozuje úmyslné porušení povinností žalovaného i výši škody na základě závěrů znaleckého posudku, kdy na základě protiprávního jednání žalovaného došlo k odnětí vlastnického práva k 54 ks akcií společnosti [právnická osoba].

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. žalobu v plném rozsahu zamítl a ve výroku II. přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 688 647,30 Kč. Konstatoval, že žalobce uplatnil svůj nárok z titulu náhrady škody v důsledku nevrácení 54 ks akcií společnosti [právnická osoba]., které žalovaný nabyl od žalobce na základě neplatné Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, a které následně předal panamské společnosti [právnická osoba] vědomím toho, že žalobce uplatnil u soudu prvního stupně nárok na zaplacení 54 000 000 Kč pod sp. zn. 23 Cm 48/2014 z titulu bezdůvodného obohacení, který na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705 překvalifikoval na náhradu škody, zkoumal soud prvního stupně k uplatněné námitce promlčení jako svou předběžnou otázku, zda na straně žalobce došlo k promlčení nároku uplatněného danou žalobou. Soud předně shledal totožný skutkový stav s řízením vedeným u soudu prvního stupně pod sp. zn. 23 Cm 48/2014. Soud však neshledal za důvodnou úvahu žalobce, že teprve z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cmo 280/2014-705 se dozvěděl, kdo odpovídá za vzniklou škodu. Uvedl, že již z obsahu žaloby č. j. 23 Cm 48/2014 bylo zjevné, že žalobce postrádá své akcie, vznikla mu majetková újma a kdo za ni odpovídá. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u soudu dne 12.12.2012, pak od tohoto data běží dle § 106 odst.1 obč. zák. dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, jež uplynula dne 12.12.2014. Soud proto dospěl k závěru, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně a z tohoto důvodu žalobu v plném rozsahu zamítl.

5. Žalobce podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě blanketní odvolání, které doplnil písemným podáním ze dne 20.4.2023, ve kterém navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání zejména uvedl, že pokud se nyní domáhá v řízení pod sp. zn. 23 Cm 48/2014 náhrady škody oproti původně uplatněnému nároku z titulu bezdůvodného obohacení, jedná se o jiný právní základ s odkazem na závěry usnesení č. j., 2 Cmo 280/2018-705. V řízení o náhradu škody pak nepostačuje vědomost poškozeného o vzniklé škodě, nýbrž také o osobě škůdce. Smyslem právní úpravy uvedené v § 106 odst.1 obč. zák. je ochrana poškozeného a nikoli ochrana osoby, která škodu způsobila. Soud prvního stupně dostatečně nezkoumal, zda uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, a zda není prostředkem k poškození žalobce, který má za to, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva žalovaným na úkor žalobce, jehož důsledkem by byl nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem uplatněného práva.

6. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 2.1.2024 k odvolání žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a uvedl, že v řízení sp. zn. 23 Cm 48/2014 žalobce skutečně uplatnil svůj nárok z titulu bezdůvodného obohacení, který následně překvalifikoval na náhradu škody s tím, že základ nároku zůstal stejný. Předmětem tohoto řízení se stala část tvrzeného nároku na náhradu škody a to ve výši 54 000 000 Kč, přičemž v tomto řízení žalobce „dožaloval“ zbývající část ve výši 204 597 000 Kč vycházeje ze shodných skutkových tvrzení. I ze skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že vnímá skutkový základ v obou řízeních za totožný. Žalovaný zopakoval, že žalobci musela být nejpozději dne 12.12.2012 zřejmá výše škody a kdo za ni odpovídá. Žalovaný proto setrval na svém závěru, že k promlčení nároku došlo dne 12.12.2014. Námitku žalobce, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, považuje žalovaný za absurdní s tím, že citovaná judikatura vyšších soudů není na předmětnou věc přiléhavá. Nevyhovění této námitce pro její rozpor s dobrými mravy lze použít pouze ve výjimečných případech s velmi specifickými skutkovými okolnostmi.

7. V doplněném písemném podání (replice) ze dne 21.2.2024 žalobce uvedl, že nalézací soud ve věci pochybil, pokud aplikoval původní znění občanského zákoníku č.40/1964 Sb. (účinné do 31.12.2013), neboť posledním škůdcem byl [Anonymizováno] jako zástupce společnosti [Anonymizováno], který prohlásil, že forma akcií společnosti [právnická osoba]. byla změněna z akcií na majitele na akcie na jméno, k čemuž došlo dne 16.7.2017, tj. v období po 31.12.2013, čímž byla újma způsobená žalobci završena zánikem 54 ks akcií a majetek žalobce se tímto nenávratně zmenšil, což představuje škodu vzniklou na majetku žalobce. Z tohoto důvodu měl soud prvního stupně aplikovat občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (účinný od 1.1.2014). Pokud žalobce nejprve žalobou sp. zn. 30 Cm 9/2012 uplatnil návrh na vydání 1 ks akcie vůči žalovanému (a proti společnosti MILROY S.A.), tak ve snaze dosáhnout vrácení akcie za situace, kdy k reálné škodě ještě nedošlo. Pokud by akcie byla vrácena žalobci, pak by také k žádné škodě ani nedošlo.

8. V doplněném písemném podání (duplice) ze dne 28.2.2024 žalovaný uvedl, že otázka promlčení a běhu promlčecí lhůty vychází z poměrně jednoduchého skutkového základu a to při současném splnění dvou podmínek, znalost osoby škůdce a vědomost o vzniku újmy. V předmětné věci žalobce označil osobu škůdce v žalobě ze dne 12.12.2012, kdy v obou řízeních je to žalovaný. Povědomost žalobce o vzniku újmy byla založena tím, že žalobce dne 17.12.2010 předal příslušné akcie žalovanému, který je následně dne 16.8.2011 předal třetí osobě. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty však není podstatná správná právní kvalifikace. Pokud v předmětné věci soud prvního stupně usnesením ze dne 2.6.2022, č. j. 49 Cm 114/2021-65 řízení přerušil s odůvodněním, že v dané věci a ve věci č. j. 23 Cm 48/2014 je uplatněn nárok ze shodného skutkového vztahu mezi týmiž účastníky, kteří vznášejí stejná tvrzení, pak žalobce proti tomuto rozhodnutí (na rozdíl od žalovaného) nijak nebrojil. Shodná skutková tvrzení v obou řízeních ostatně vyplynuly i z usnesení č. j. 5 Cmo 41/2022-74 v rámci tohoto řízení. K otázce aplikace zák. 40/1964 Sb. nebo zák.č.89/2012 Sb. je to žalobce, který vymezuje předmět řízení a soud je vázán podanou žalobou. Pokud by skutečně došlo ke vzniku škody, tak nikoli na straně žalobce, ale na straně společnosti [právnická osoba].

9. V doplněném písemném podání (v triplice) ze dne 6.3.2024 žalobce zopakoval, že dne 12.12.2012 mohl mít povědomost pouze o jediném žalobou uvedeném solidárním škůdci (v prvním pořadí) a to o žalovaném. Bez právního názoru Vrchního soudu však nebyl schopen doložit příčinnou souvislost mezi protiprávními jednáními jednotlivých škůdců. Na základě tohoto rozhodnutí (2 Cmo 280/2018-705) žalobce získal povědomost o vzniku újmy dne 16.8.2011 (do tohoto okamžiku se domníval, že újma mu vznikla dne 17.12.2010), o vzniku újmy určitého druhu a o protiprávním jednání žalovaného dne 16.8.2011. Vzhledem však k tomu, že odvolací soud uvedl, že tato škoda je nejistá, nelze pak ani ke dni 26.8.2020 hovořit o prokázané vědomosti žalobce o vzniklé škodě jako předpokladu pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. K datu 26.8.2020 nebyly tudíž splněny kumulativně dvě podmínky pro uplatnění nároku z titulu náhrady škody, a to znalost osoby škůdce a vědomost o vzniku újmy určitého druhu a rozsahu.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Věc projednal za podmínek § 101 odst.3 o. s. ř. bez účasti žalobce.

11. Z obsahu žalobou uplatněného návrhu plyne, že žalobce požaduje po žalovaném náhradu škody ve výši 204 597 000 Kč s příslušenstvím, když část ve výši 54 000 000 Kč uplatnil u soudu prvního stupně již žalobou pod sp. zn. 23 Cm 48/2014, celkem tedy uplatňuje pohledávku ve výši 258 597 000 Kč (viz čl.21 žaloby). Odvolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že obě řízení probíhají mezi stejnými účastníky a vycházejí ze shodného skutkového základu, jak již konstatoval zdejší soud v usnesení ze dne 30.8.2022, č. j. 5 Cmo 47/2022-74, kterým změnil usnesení soudu prvního stupně a řízení nepřerušil. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce se v řízení sp. zn. 23 Cm 48/2014 domáhal svého nároku z titulu bezdůvodného obohacení a v průběhu řízení změnil právní kvalifikaci na náhradu škody s tím, že veškeré lhůty mu v tomto řízení zůstaly zachovány.

12. Pokud v předmětné věci uplatnil (na základě závěrů znaleckého posudku ohledně tržního ocenění akcií) zbývající část pohledávky z titulu náhrady škody, pak soud prvního stupně v rámci hospodárnosti řízení postupoval správně, když jako předběžnou otázku zkoumal oprávněnost námitky promlčení vznesenou žalovaným. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně v daném stadiu řízení nezkoumal a nevyplývá to ani z výsledků důkazního řízení, zda vznikla na straně žalobce majetková újma a případně v jaké výši, jakou konkrétní právní povinnost porušil žalovaný, a zda porušení této právní povinnosti je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Soudu prvního stupně proto nelze vytknout žádné pochybení, pokud za účelem výlučného posouzení námitky promlčení vycházel pouze ze skutkových tvrzení žalobce.

13. Za situace, kdy žalobce ve svém návrhu vymezil vznik škody datem 16.8.2011 ( viz čl.30 žaloby), bylo zcela na místě aplikovat zákonnou úpravu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinnou v okamžiku vzniku škody. Pokud žalobce ve svém podání ze dne 21.2.2024 uvedl, že majetková újma mu byla způsobena v důsledku zničení 54 ks akcií (někdy) po 31.12.2013 a v důsledku toho by měl soud aplikovat právní úpravu dle zák. č. 89/2012 Sb., pak se z hlediska vymezení skutku a to vzniku škody (majetkové újmy) jedná o nová tvrzení uplatněná v rámci odvolacího řízení, ke kterým odvolací soud dle § 205 o. s. ř. nemůže přihlížet.

14. V souladu s § 106 odst.1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

15. V souladu s § 106 odst.2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

16. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nezkoumal, zda žalovaný tvrzenou škodu mohl způsobit úmyslně či nikoli a v důsledku toho neposuzoval délku objektivní promlčecí lhůty, nelze tuto skutečnost přezkoumat.

17. Ve shodě se skutkovým tvrzením žalobce je třeba uvést, že vznik případné škody lze datovat dnem 16.8.2011, kdy se akcie [právnická osoba]. dostaly z dispozice žalovaného do dispozice společnosti [právnická osoba] když základní informace o této transakci získal žalobce z dopisu žalovaného ze dne 29.8.2011, pak podrobný popis skutkového děje týkající se existence majetkové újmy a kdo za ni odpovídá lze vysledovat (nejpozději) až z žaloby podané dne 12.12.2012 u Obvodního soudu pro Prahu 10. I když se žalobce tímto návrhem domáhal na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení poskytnutím peněžité náhrady (§ 458 odst.1 obč. zák.) a následně v průběhu řízení nárok překvalifikoval na náhradu škody, ničeho to nemění na tom, že vycházel ze zcela shodných skutkových tvrzení. Za situace, kdy žalobce uplatnil „další“ (zbývající) nárok na náhradu škody žalobou podanou u soudu dne 26.7.2021 vycházeje ze shodných skutkových tvrzení, pak lze jen souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že je třeba přihlédnout k námitce promlčení, neboť subjektivní promlčecí lhůta dle § 106 odst.1 obč. zák. začala běžet dne 12.12.2012 a její poslední den (za předpokladu desetileté objektivní promlčecí lhůty) připadl na 12.12.2014. V případě tříleté promlčecí lhůty došlo k promlčení nároku dne 16.8.2014. Odvolací soud přitom neshledal žádné výjimečné okolnosti, na základě kterých by dospěl k závěru, že uplatnění námitky žalovaným je v rozporu s dobrými mravy a to zejména s odkazem na probíhající řízení č. j. 23 Cm 48/2014, které ve vztahu k nároku na zaplacení částky 54 000 000 Kč bylo uplatněno ve lhůtě. Bylo zcela na uvážení žalobce, zda a v jakém časovém období stanoví tržní hodnotu akcií a u soudu uplatní nárok na náhradu škody. V této souvislosti nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že tvrzenou existenci škody (majetkové újmy) a tvrzenou protiprávnost jednání žalovaného zjistil až z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2020, č. j. 2 Cmo 280/2018-705, neboť výše uvedené skutečnosti jsou součástí skutkových tvrzení podrobně popsaných v samotném žalobním návrhu. Mylná je proto představa žalobce, že až z tohoto rozsudku se dozvěděl, která osoba odpovídá za škodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005). Pokud odvolací soud v usnesení č. j. 2 Cmo 280/2014-705 vyslovil svůj právní názor týkající se jiného právního posouzení věci a to z titulu náhrady škody (viz čl.30), nelze toto poučení soudu zaměňovat se skutkovým tvrzením (skutkem), jež je žalobcem vymezen v žalobě s tím, že odvolací soud nevymezil a nemohl vymezit ani žádný skutek. Výslovně ve svém usnesení (viz čl.29) odkázal na skutková tvrzení žalobce, na jejichž základě došlo na jeho straně ke zmenšení majetku protiprávním jednáním žalovaného, které spočívalo v protiprávním odnětí vlastnického práva k 54 ks akcií společnosti [právnická osoba]. K protiprávnímu jednání došlo tím, že majetek žalobce protiprávně držený převedl na třetí osobu a to společnost [Anonymizováno]., čímž se majetek žalobce zmenšil, což představuje škodu na jeho majetku. I když žalobce svůj nárok původně uplatnil z titulu bezdůvodného obohacení, pak v okamžiku uplatnění návrhu mu muselo být zřejmé, kdo je škůdcem, tedy kdo způsobil žalobci škodu.

18. Na základě výše uvedených závěrů postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl dle § 224 odst.1 a 142 odst.1 o. s. ř. dle úspěchu stran ve věci ve shodě s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/96 Sb., a to v rozsahu přiznaných 3 úkonů právní služby po 126 140 Kč za písemné vyjádření ze dne 2.1.2024, doplněné písemné vyjádření ze dne 28.2.2024 a 1 účast na jednání u odvolacího soudu dne 7.3.2024, v rozsahu 3 paušálních částek po 300 Kč dle § 13 odst.1,4 vyhl. č. 177/96 Sb., to vše zvýšené o 21% DPH, tj. celkem 458 977,20 Kč.