o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2023, č. j. 7 Cm 4/2023-91

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, č. j. 7 Cm 4/2023-78 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení o odvolání tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků řízení (výrok II.). V odůvodnění usnesení odkázal na ustanovení § 4 odst. 1 písm. b/, § 7 odst. 1, § 2 odst. 5 a § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Konstatoval, že žalovaná nezaplatila při vzniku poplatkové povinnosti soudní poplatek za odvolání jí podané proti rozsudku shora uvedenému, a proto byla vyzvána k jeho zaplacení ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení výzvy. Výzva k zaplacení poplatku byla doručena žalované k rukám jejího zástupce dne 14. 8. 2023, lhůta k zaplacení poplatku začala běžet dne 15. 8. 2023 a skončila dne 30. 8. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaná soudní poplatek nezaplatila, zastavil soud prvního stupně odvolací řízení po marném uplynutí lhůty postupem podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením§ 224 odst. 1 ve spojení § 146 odst. 2 první věta o. s. ř., neboť žalobkyni, která by na jejich náhradu měla právo, žádné náklady v souvislosti s odvoláním žalované nevznikly.

2. Žalovaná podala proti usnesení v zákonem stanovené lhůtě odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém namítla, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena nejen jejímu zástupci, nýbrž i jí samotné, a to podle § 50b odst. 4 písm. a/ o. s. ř. Žalovaná připomněla ustanovení § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích, podle kterého poplatníkem soudního poplatku je účastník a nikoli jeho zástupce, a to z toho důvodu, že jde o úkon, který musí účastník vykonat osobně. Poukázala přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 177/2000 a II. ÚS 377/2000 a dále na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Co 61/2014, ze kterého citovala podstatné závěry. Z těchto důvodů žalovaná navrhla zrušení usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení tak, aby došlo ke stanovení nové lhůty k uhrazení soudního poplatku.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o.s.ř.), aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

4. Podle § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem je odvolatel. Podle § 4 odst. 1 písm. b/ zákona o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním odvolání. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.

5. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná napadla odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 7 Cm 4/2023-78, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení směnečné pohledávky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Podáním odvolání proti rozsudku vznikla žalované poplatková povinnost ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. b/ ve spojení s § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích. Soudní poplatek nebyl žalovanou zaplacen při podání odvolání, a proto ji soud prvního stupně vyzval usnesením ze dne 8. 8. 2023, č. j. 7 Cm 4/2023-89, k jeho zaplacení ve výši 10 000 Kč podle položky 22. odst. 1 písm. a/ ve spojení s položkou 1. odst. 1 písm. c/ sazebníku soudních poplatků ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení s poučením, že odvolací řízení bude v případě nezaplacení poplatku zastaveno. Výzva byla doručena zástupci žalované na základě plné moci ze dne 8. 11. 2022 [Jméno advokáta B], advokátovi, dne 14. 8. 2023, jak prokazuje potvrzení o dodání a doručení do datové schránky ze dne 22. 8. 2023. Vzhledem k tomu, že ze spisu ani z podaného odvolání nevyplývá, že by soudní poplatek byl žalovanou podle výzvy soudu prvního stupně ze dne 8. 8. 2023, č. j. 7 Cm 4/2023-89, zaplacen, nelze v řízení o jí podaném odvolání pokračovat. Soud prvního stupně tak postupoval správně, pokud po zjištění, že poplatková povinnost nebyla žalovanou splněna, odvolací řízení zastavil postupem podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Správně rozhodl též o nákladech odvolacího řízení, když právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalobkyní nebyly vynaloženy žádné náklady, které by jí byla žalovaná povinna zaplatit s ohledem na procesní zavinění na zastavení odvolacího řízení.

6. Pokud jde o argumentaci žalované v podaném odvolání, že výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání měla být doručena nejen jejímu zástupci, ale i jí samotné, tato neobstojí, neboť zaplacení soudního poplatku nelze považovat za natolik nezastupitelný úkon, který by musel vykonat pouze účastník osobně. Ustanovení § 50b odst. 4 písm. a/ o. s. ř., kterého se žalovaná dovolává, se proto v daném případě nepoužije, v důsledku čehož nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pokud výzvu k zaplacení soudního poplatku doručoval pouze zástupci žalované. K žalovanou zmiňovaným rozhodnutím Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, odvolací soud uvádí, že tato se týkala řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002. Závěry v nich obsažené přitom vycházely z toho, že tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo obecným soudům právo vzít dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, ročník 2004, str. 455). Překonány nadto byly plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3182/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018).

7. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř.

8. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by právo na jejich náhradu měla v odvolacím řízení úspěšná žalobkyně. Žalobkyni však žádné takové náklady nevznikly, v důsledku čehož odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.