o odpůrčí žalobě podle § 589 a násl. občanského zákoníku, o námitce mezinárodní nepříslušnosti soudu, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2024, č. j. 31 Cm 37/2023–84,

1. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 6. 2024 zamítl námitku žalovaného o mezinárodní nepříslušnosti Krajského soudu v Plzni.

2. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že žalobce jako insolvenční správce dlužníka [Jméno žalobce B]. (dále jen „dlužník“) se podanou odpůrčí žalobou domáhá určení, že vůči majetkové podstatě dlužníka jsou neúčinné smlouvy o převodu vlastnického práva k šesti kusům kmenových akcií na jméno v listinné podobě číslo 01 až 06 o jmenovité hodnotě 1 000 000 Kč a devíti kusům kmenových akcií na jméno v listinné podobě číslo 01 až 09 o jmenovité hodnotě 100 000 Kč, kterými nejprve [tituly před jménem] [Anonymizováno], bytem [adresa], převedl vlastnické právo k akciím na [tituly před jménem] [Anonymizováno], bytem [adresa], a následně [tituly před jménem] [Anonymizováno] vlastnické právo k akciím převedl na žalovaného. Příslušnost Krajského soudu v Plzni žalobce dovodil z čl. 4 a čl. 62 Nařízení EU č. 1215/2012, Brusel I bis, tj. v daném případě v souladu s § 80 o. z. se jednalo o bydliště žalovaného, ve kterém měl úmysl se zdržovat. V případě žalovaného byla tímto místem [adresa], což žalobce dovozoval ze skutečnosti, že žalovaný je jednatelem a společníkem společností [právnická osoba] a [právnická osoba]., v obchodním rejstříku u těchto společností má zapsanou adresu pobytu [adresa], a dále ze skutečnosti, že v evidenci skutečných majitelů svěřenského fondu P.[právnická osoba]., soukromý svěřenský fond, kde je evidován jako skutečný majitel, má zapsanou výše uvedenou adresu místa pobytu.

3. Soud zjistil, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky a v registru obyvatel má od 11. 5. 2022 evidovanou adresu místa pobytu [adresa]. Na adrese [adresa], byly žalovanému doručovány soudní písemnosti. V procesní plné moci pro advokáta ze dne 20. 6. 2023 žalovaný označil své bydliště údaji „bytem [adresa], přechodný pobyt v [adresa]“. Ve vyjádření ze dne 21. 7. 2023 k žalobě žalovaný označil svou doručovací adresu [adresa].

4. Žalovaný ve vyjádření coby prvním úkonu namítl nedostatek mezinárodní příslušnosti Krajského soudu v Plzni. Námitku odůvodnil tím, že je občanem Slovenské republiky, kde je bytem na adrese [Anonymizováno]. Adresa v [Anonymizováno] je toliko adresou, kterou žalovaný užívá v případech, kdy se nachází na území [Anonymizováno], nikoli však s úmyslem zde trvale žít. Dne 20. 7. 2023 žalovaný udělil svému advokátu další procesní plnou moc, v níž rovněž označil svou doručovací adresu [adresa].

5. Soud považoval shora uvedenou námitku za včasnou, nikoli však za důvodnou. Bydliště žalovaného ve smyslu Článku 4 odst. 1 Brusel I bis je v [Anonymizováno] na adrese [adresa], neboť na této adrese je žalovaný přihlášen k pobytu od května 2022, uvedená adresa (a nikoliv adresa jeho trvalého pobytu) je také zapsána ve veřejném rejstříku, na uvedené adrese byly žalovanému úspěšně doručeny soudní písemnosti a uvedenou adresu také žalovaný uvádí v plných mocích udělených advokátu a v procesních podáních, ať již jako adresu pobytu nebo jako adresu pro doručení. Na základě těchto zjištění soud dospěl k závěru, že adresa v [Anonymizováno] je adresou bydliště žalovaného, bez ohledu na jeho státní příslušnost a bez ohledu na jeho formálně evidovaný trvalý pobyt ve státě, jehož je příslušníkem. Soud proto námitku žalovaného zamítl.

6. Žalovaný podal proti usnesení včas odvolání a navrhl napadené rozhodnutí změnit a námitce nepříslušnosti Krajského soudu v Plzni vyhovět. Odvolání odůvodnil tím, že bydlištěm je místo, kde se zdržuje s úmyslem tam trvale žít, přičemž žalovaný zdůraznil právě volní složku se v daném místě trvale zdržovat. Tuto vůli pak neprokazuje jen skutečnost, že osoba je na adrese přihlášena nebo jí byly na adresu doručeny písemnosti. Adresa v [Anonymizováno] žalovanému toliko ulehčuje komunikaci s orgány státní správy, avšak bez úmyslu žalovaného tam trvale bydlet. Adresou, kde má žalovaný úmysl trvale bydlet, je adresa na území [Anonymizováno]. K příslušnosti Krajského soudu v Plzni nelze podle žalovaného dospět ani na základě Čl. 22 nařízení Brusel I (nejedná se o výlučnou příslušnost) ani na základě Čl. 23 (sjednaná příslušnost). V souladu s Čl. 4 nařízení Brusel I bis měla být místní příslušnost určena v souladu s procesními předpisy [Anonymizováno].

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že odvolání nepovažuje za důvodné. Tvrzení žalovaného o skutečném bydlišti jsou účelová a vzájemně si odporující. Jestliže adresa v [Anonymizováno] slouží žalovanému pro usnadnění komunikace s orgány státní správy, pak je jeho osobní i profesní život svázán s adresou v [Anonymizováno]. V opačném případě by žalovaný nemusel s orgány státní správy komunikovat a mít na adrese v [Anonymizováno] vedeno místo pobytu. Žalovaný neprokázal, že by měl úmysl zdržovat se na adrese ve [Anonymizováno]. Výpisy z obchodního rejstříku společností [právnická osoba] a [právnická osoba]. a výpis z evidence skutečných majitelů svěřenského fondu P. [právnická osoba]., soukromý svěřenský fond, svědčí o tom, že žalovaný bydlí v [Anonymizováno]. Tentýž závěr plyne plných mocí udělených žalovaným.

8. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

9. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie1.

10. Odvolací soud má za to, že příslušnost soudu je třeba posuzovat podle přímo použitelného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „nařízení Brusel I bis“), a to vzhledem k § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

11. Podle Čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

12. Podle Čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

13. Podle Čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis Pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Podle odst. 2 Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu.

14. Podle § 105 odst. 4 o. s. ř. Namítne-li účastník řízení včas a důvodně nedostatek místní příslušnosti, postupuje soud obdobně podle odstavců 2 a 3; jinak námitku usnesením zamítne.

15. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

16. Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v § 11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě (nebo jiném návrhu na zahájení řízení), neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici. Místní příslušnost soudu je jednou ze zákonných podmínek řízení, jež má ústavní rozměr. S přihlédnutím k omezené časové působnosti zkoumání této podmínky řízení (§ 105 o. s. ř.), jež soustřeďuje posuzování této podmínky na samotný počátek řízení, se základní pravidla, určující, který soud je (má být) místně příslušný k projednání a rozhodování dané věci, nastavují v procesních předpisech obecně co nejjednodušeji (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 NSČR 123/2014, uveřejněné pod číslem 127/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Podle § 85 odst. 1 o. s. ř. Nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů.

18. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.

19. Obsah pojmu „bydliště“ není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, je to zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popřípadě kde pracuje, jestliže tam současně i bydlí. Srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004. Při určení místní příslušnosti proto nelze bez dalšího vycházet z trvalého pobytu uvedeného v evidenci obyvatel, naopak je třeba zabývat se otázkou, na kterém místě se fyzická osoba fakticky zdržuje. Srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Nd 359/2014, a sp. zn. 20 Nd 44/2017 ze dne 1. 3. 2017.

20. Občanský soudní řád neobsahuje speciální úpravu, jež by výslovně reagovala na znění Čl. 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis a podrobněji upravovala mechanismus rozhodování o (včas) uplatněné námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti, shledá-li ji tuzemský soud nedůvodnou. V souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1926/2020 ze dne 13. 4. 2021 má odvolací soud za to, že výše popsanou mezeru v procesní úpravě je třeba překlenout pomocí analogické aplikace pravidla obsaženého v § 105 odst. 4 částí věty za středníkem o. s. ř. upravujícího rozhodování o nedůvodné námitce nedostatku místní příslušnosti.

21. Odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 444/2004 ze dne 2. 6. 2005, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěr, že obsah pojmu „bydliště“ není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. [adresa], kde se fyzická osoba (pouze) zdržuje je, na rozdíl od místa bydliště, místem, kde se tato osoba zdržuje bez úmyslu zdržovat se tam trvale. Fyzická osoba se může zdržovat nebo mít bydliště na více místech.

22. Dále v usnesení sp. zn. 32 Cdo 1401/2011 z 26. 7. 2011 Nejvyšší soud uvedl: Zjištění odvolacího soudu, že žalovaný má bydliště na území jiného členského státu, samo o sobě nevylučuje, že žalovaný má bydliště též na území České republiky a jsou tudíž naplněny podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů podle článku 2 odst. 1 nařízení Brusel I. Ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř., jehož pravidla jsou vzhledem k článku 59 odst. 1 nařízení rozhodná pro posouzení, zda má žalovaný bydliště na území České republiky, a které pojímá bydliště fyzické osoby jako místo, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, totiž ve své druhé větě výslovně počítá s možností, že fyzická osoba může mít více než jedno takových bydlišť (neboť může bydlet současně na více místech s úmyslem zdržovat se tam trvale). Jestliže se tedy odvolací soud při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle článku 2 nařízení omezil na poznatek, že žalovaný má bydliště na území Irské republiky, aniž se zabýval tím, zda nemá bydliště též na území České republiky, spočívá jeho rozhodnutí na právním posouzení, jež je neúplné a tudíž nesprávné.

23. Odvolací soud poukazuje i na usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 387/2022 ze dne 13. 1. 2023, ve kterém tento soud vyslovil:

I. Aktuálně nařízení Brusel I bis na vnitrostátní právo odkazuje v čl. 62, bydliště ve vnitrostátním právu upravuje § 80 ObčZ, tak, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.

II. Bydlištěm je tedy místo, kde žalovaný skutečně bydlí․ Nelze proto bez dalšího vycházet z místa trvalého pobytu dle správních předpisů, neboť na takto evidovaném místě člověk ve skutečnosti bydlet nemusí. Jestliže soud prvního stupně vyšel jen z toho, že žalovaný má evidován trvalý pobyt na [Anonymizováno], nikoli v [Anonymizováno], je jeho rozhodnutí nesprávné, neboť se reálně otázkou skutečného bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení nezabýval. Navíc jeho závěr o bydlišti žalovaného na adrese trvalého pobytu na [Anonymizováno] vyvrací sdělení pošty, podle něhož na této adrese není znám. Naopak soud prvního stupně nehodnotil údaje vyplývající ze smlouvy o tom, že měl žalovaný bydlet v [Anonymizováno], kde měl i pracovat, zcela přehlédl i to, že od roku 2016 má žalovaný živnostenské oprávnění k podnikání v [Anonymizováno]. Nelze přehlédnout ani to, že se žalovaného nepokusil podle obsahu spisu kontaktovat v sídle jeho podnikání, prostřednictvím e-mailu či telefonního čísla, uvedeného ve smlouvě. I tímto způsobem mohl zjistit jak bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení, tak jeho bydliště aktuální.

24. Odvolací soud má za to, že žalovaný neprokázal, že by skutečně pobýval (jen) na adrese svého trvalého pobytu na [Anonymizováno]. Žalovaný je zapsán v obchodním rejstříku s bydlištěm v [Anonymizováno] v případě společností [právnická osoba]., IČO [IČO], [právnická osoba], IČO [IČO], [právnická osoba], IČO [IČO] a [právnická osoba], IČO [IČO], a to na adrese [adresa]. Žalovaný na této adrese rovněž přebírá poštu. Úmysl trvale žít na adrese nezávisí jen na tvrzení žalovaného o (ne)existenci jeho vůli se na místě zdržovat trvale, ale plyne i z faktického stavu, tj. ze skutečnosti, na kterém místě se žalovaný (přes deklaraci zdržovat se trvale na jiném místě) skutečně zdržuje a kde je možné jej zastihnout, případně, kde přebírá poštu. Adresa v [Anonymizováno] [adresa], je uvedena jako doručovací adresa i na plné moci pro [Jméno advokáta B]. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že bydliště žalovaného v době podání žaloby je [adresa].

25. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že námitka žalovaného o absenci mezinárodní příslušnosti Krajského soudu v Plzni nebyla důvodná. Odvolací soud proto napadené usnesení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

26. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. bude rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozhodnutí soudu, jímž pravomocně skončí řízení o podané žalobě.