o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne [datum rozhodnutí], č.j. SPU 611530/2015/45/Václavů, sp.zn. [spisová značka], o odvolání účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2019, č.j. 38C 48/2016-105 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. května 2021, č.j. 38C 48/2016-134 a doplňujícího rozsudku ze dne 30. dubna 2021, č.j. 38C 48/2016-132

1. Soud prvního stupně rozsudkem v záhlaví označeným ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku vydal žalobci spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec], spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] a spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4 na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] (dále též„ předmětné pozemky“) a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 27.11.2015, [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] (výroky I., II. rozsudku ve znění opravného usnesení a výrok I. doplňujícího rozsudku). Účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 28.599,51 Kč a v doplňujícím rozsudku náklady řízení ve výši 7.044,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III. rozsudku a II. doplňujícího rozsudku).

2. Rozsudek odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce [příjmení] kostel v [část obce] byl dědicem ideální 1/3 pozůstalosti po zemřelém [jméno] [příjmení]. V rámci pozůstalostního řízení se dědici, mimo [anonymizováno] kostela v [část obce], dohodli, že bude zahájeno ohledně zemědělských pozemků náležejících do pozůstalosti výkupní řízení podle zákona č. 46/1948 Sb.,

o nové pozemkové reformě. Následně byly zemědělské pozemky postupem dle zák. č. 46/1948 Sb., odňaty bez náhrady, takže došlo k majetkové křivdě dle § 5 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb.,

o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále též„ zákon o majetkovém vyrovnání“). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky stanovené zákonem o majetkovém vyrovnání, a proto předmětné pozemky žalobci jako oprávněné osobě vydal a tím nahradil rozhodnutí správního orgánu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti tomuto rozsudku včetně rozsudku doplňujícího podal účastník včasné odvolání. V odvolání namítal, že setrvává na svém názoru, že nejsou dány podmínky pro vydání předmětných pozemků, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné pozemky náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností dle § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Uvedl, že zákon o majetkovém vyrovnání umožňuje vydat pouze věci z původního majetku církví a náboženských společností a nelze vydat nic, co součástí původního majetku církví

a náboženských společností nebylo. Žalobce nedoložil žádným důkazem, že předmětné pozemky sám či jeho právní předchůdce vlastnil v rozhodné době (tedy v období od [datum] do [datum]). Původním vlastníkem předmětných pozemků byl [příjmení] [příjmení], dědici souhlasili s provedením výkupu zemědělských pozemků a v konečném soupisu pozůstalosti v zápise z [datum] jsou uvedeny pouze nemovitosti nezemědělského charakteru, když zemědělské pozemky byl vykoupeny státem. Poukázal také na odevzdací listinu ze dne [datum], v níž již nebyly uvedeny předmětné pozemky a bylo v ní odkazováno na dědickou dohodu obsaženou v zápise ze dne [datum]. K pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] doplnil, že žalobce by mohl uplatnit vydání toliko spoluvlastnického podílu o velikosti [číslo]. Účastník také nesouhlasil s výrokem o náhradě nákladů řízení, když poukazoval na to, že žalobce se původně domáhal vydání celých pozemků

a nikoliv jejich spoluvlastnických podílů.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že nesouhlasí s názorem účastníka, že není oprávněnou osobou dle zákona o majetkovém vyrovnání, protože právní předchůdce předmětné pozemky v rozhodné době nevlastnil. Uvedl, že předmětné pozemky vlastnil [příjmení] [příjmení], který až do své smrti ([datum]) působil jako farář a osobní děkan na farnosti [část obce] a po jeho smrti měl právní předchůdce žalobce ([anonymizováno] kostel [část obce]) nabýt 1/3 pozůstalosti po zemřelém [jméno] [příjmení], neboť právní předchůdce žalobce byl jeho zákonným dědicem. V soupisu pozůstalosti z [datum] byly sepsány i předmětné pozemky. V průběhu pozůstalostního řízení ohledně předmětných pozemků proběhlo výkupní řízení na základě dohody dědiců, avšak bez právního předchůdce žalobce, postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, v důsledku čehož byl soupis pozůstalosti upraven. Tato skutečnost je současně důvodem, proč odevzdací listina ze dne [datum] předmětné pozemky neobsahuje. Poukázal na to, že rozsah vydávaných věcí není podmíněn výlučně jejich vlastnictvím s poukazem na ustanovení § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. K námitce účastníka, že neexistuje žádná listina, podle níž předmětné pozemky žalobce (resp. jeho právní předchůdce) vlastnil, žalobce uvedl, že ani existovat nemůže, neboť předmětné pozemky byly odňaty postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, již v průběhu dědického řízení, a to bez náhrady. Poukázal na to, že právní předchůdce žalobce nabyl vlastnictví předmětných pozemků k datu úmrtí zůstavitele, takže je dán restituční důvod dle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Uvedl, že vlastnické a dědické vztahy se po smrti pana [jméno] [příjmení] řídily obecným zákoníkem občanským a protože se právní předchůdce žalobce dědictví nezřekl, přešlo na něj odpovídající majetkové právo podle § 537 uvedeného zákoníku. V té souvislosti odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 25.10.2000, sp.zn. II. ÚS 397/2000. K pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] doplnil, že požaduje spoluvlastnický podíl o velikosti ¼, protože stát vlastní podíl o velikosti ¾.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl k odvolání účastníka a vyjádření žalobce a po zopakování listinných důkazů dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně (ostatně i stejně zjištěného správním orgánem) jen s jednou odlišností (po zopakování důkazu), že při jednání dne [datum] v pozůstalostní věci po [jméno] [příjmení] byl za právního předchůdce žalobce přítomen zástupce, a to zaměstnanec fin. ref. ONV v [obec], který zastupoval také ONV - fin. ref. v [obec], který zastupoval právního předchůdce žalobce. Lze tedy opakovat, že děkan [příjmení] [příjmení] zemřel dne [datum], zákonným dědicem jeho majetku z 1/3 byl právní předchůdce žalobce, a to [anonymizováno] kostel v [část obce]. V řízení bylo také prokázáno, že právní předchůdce žalobce dědictví neodmítl a že v rámci pozůstalostního řízení došlo k dohodě dědiců, že zemědělské pozemky, jejichž vlastníkem byl zůstavitel, budou předány k výkupu dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, což také bylo zrealizováno, takže v odevzdací listině z [datum] sepsané státním notářstvím předmětné pozemky uvedeny nejsou; v odevzdací listině byl toliko jednomu ze zákonných dědiců [jméno] [příjmení] na základě dědické dohody odevzdán rodinný dům se zahradou.

7. Protože [příjmení] [příjmení] zemřel dne [datum], je třeba dědění posuzovat podle právní úpravy účinné v době smrti zůstavitele, tedy podle obecného zákoníku občanského vydaného císařským patentem [číslo] ř. z. (dále jen o. z. o.). Podle uvedeného zákoníku se dědictví nenabývalo smrtí zůstavitele, ale dědic se stal vlastníkem věci náležející do dědictví teprve odevzdáním dědictví na základě odevzdací listiny soudu (§ 797 a § 819 o. z. o.) Konstrukce tzv. ležící pozůstalosti dle § 547 o. z. o. spočívala v tom, že po dobu od úmrtí zůstavitele do přijetí dědictví povolanou osobou se na pozůstalost hledělo tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého. Od přijetí do jeho nabytí odevzdáním představuje dědic zůstavitele. Přistoupení deláta po podání dědické přihlášky k zůstaviteli mělo význam v tom, že ležící pozůstalost vůči třetím osobám zastupoval a spravoval, aniž by byl jejím vlastníkem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Odon 476/96).

8. Lze tedy shrnout, že právní předchůdce žalobce nebyl v rozhodném období vlastníkem, resp. podílovým spoluvlastníkem, předmětných pozemků, protože mu nebylo odevzdáno dědictví odevzdací listinou soudu. Za právního předchůdce žalobce nelze považovat děkana [jméno] [příjmení], který předmětné pozemky vlastnil do své smrti ([datum]), tedy po část rozhodného období stanoveného v § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť podle judikatury i právní předchůdce oprávněné osoby musí splňovat definiční znaky oprávněné osoby dle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání, což děkan [příjmení] [příjmení] nesplňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2017, sp.zn. 28Cdo 4748/2016).

9. V přezkoumávané věci je podstatné, zda předmětné pozemky byly původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností, jak má na mysli ustanovení § 2 zákona o majetkovém vyrovnání.

10. Podle § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání se pro účely tohoto zákona rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

11. Podle důvodové zprávy k uvedenému zákonu se v § 2 definuje pojem„ původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“ deklarující rozsah majetkové újmy, kterou církve a náboženské společnosti utrpěly v rozhodném období. Podle tohoto zákona se vydávají věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, které jsou v majetku státu a které se staly v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku skutečností uvedených v § 5. Kromě věcí jsou v původním majetku registrovaných církví a náboženských společností zahrnuta i majetková práva a hodnoty v minulosti oprávněným osobám příslušející.

12. V komentáři k § 2 Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, Kříž, J., Valeš, V., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 108, se uvádí, že práva ani majetkové hodnoty se podle zákona o majetkovém vyrovnání nevydávají. Za určitých okolností může být vydán hmotný předmět majetkového práva: v případě majetkové křivdy podle § 5 písm. g) zákona o majetkovém vyrovnání (odmítnutí dědictví v tísni) se vydá věc, kterou měla oprávněná osoba v dědickém řízení nabýt. Shodně uvádí i komentář Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, Jäger, P., Chocholáč, A., Praha, Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 22, že výklad sousloví„ věci a majetková práva“ v § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání je třeba vykládat v kontextu jednotlivých restitučních skutkových podstat uvedených v § 5. To dopadá především obecně na restituční skutkové podstaty založené na protiprávním znemožnění ujmout se fakticky či právně vlastnických práv, např. na § 5 písm. g), dle něhož se za majetkovou křivdu považuje odmítnutí dědictví v dědickém řízení, pokud k odmítnutí dědictví došlo v tísni, kdy se nejednalo o odnětí samotného vlastnictví.

13. Lze tedy uzavřít, že výklad ustanovení § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání by měl být proveden v kontextu jednotlivých skutkových podstat, které zakládají majetkové křivdy a jsou vyjmenovány v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání. Dlužno dodat, že rozsah skutečností zakládajících majetkové křivdy podle § 5 vychází z příslušných ustanovení obdobných předpisů upravujících zmírnění některých majetkových křivd. Výčet skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání respektuje princip, že k majetkové křivdě muselo dojít v rozhodném období.

14. Podle § 5 zákona o majetkovém vyrovnání skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou mj.

a) odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě),

g) odmítnutí dědictví v dědickém řízení, pokud k odmítnutí dědictví došlo v tísni.

15. V přezkoumávané věci bylo prokázáno, že předmětné pozemky byly odňaty postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. U uvedené skutkové podstaty se počítá s tím, že se jedná o zemědělské pozemky vlastněné oprávněnou osobou nebo jejím právním předchůdcem, což v řízení prokázáno nebylo, neboť k odevzdání předmětných pozemků právnímu předchůdci žalobce v rámci pozůstalostního řízení nedošlo. Nelze ani vycházet z ustanovení § 5 písm. g) zákona o majetkovém vyrovnání, protože v řízení nebylo tvrzeno (ani prokázáno), že by právní předchůdce žalobce odmítl dědictví v tísni.

16. K nálezu Ústavního soudu ze dne 25.10.2000, sp.zn. II. ÚS 397/2000, na který žalobce poukazoval v odvolání, odvolací soud uvádí, že na danou věc nedopadá, když stěžovatelce byla odevzdána pozůstalost soudním rozhodnutím, takže se podle o. z. o. stala vlastnicí pozemků, o něž v řízení šlo.

17. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že v dané věci nelze předmětné pozemky žalobci vydat, neboť nebylo prokázáno, že byly původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností dle § 2 zákona o majetkovém vyrovnání a že oprávněná osoba dle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání nebo její právní předchůdce v rozhodném období utrpěl majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, jak správně dovodil správní orgán. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalobu na vydání předmětných pozemků zamítl (§ 250i o.s.ř.).

18. Protože byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, bylo třeba podle § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Účastník byl v řízení úspěšný, a proto mu byla přiznána podle § 142 odst. 1 o.s.ř. plná náhrada nákladů řízení ve výši 3 000 Kč spočívající v paušální náhradě hotových výdajů za 10 úkonů dle vyhl. č. 254/2015 Sb. (vyjádření k žalobě ze dne [datum], účast na jednání soudu ve dnech [datum] včetně přípravy k tomuto jednání, [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a odvolání ze dne [datum]).

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto rovněž podle úspěchu ve věci a žalobci tak byla uložena povinnost nahradit účastníkovi náklady řízení ve výši 1.200 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb. za čtyři úkony po 300 Kč (odvolání ze dne [datum] a ze dne [datum], účast na odvolacím jednání ve dnech [datum] a [datum]).

20. Náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit účastníkovi do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).