o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, o nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha ze dne 30. října 2013, č.j. V-28227/2013-101, o odvolání žalobce a účastníků 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2020, č.j. 27C 5/2013-228,

1. Soud prvního stupně prvním rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] žalobu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k poz. parc. [číslo] poz. parc. [číslo] jehož součástí je stavba v obci [adresa] a poz. parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], [územní celek], zapsaným na [list vlastnictví], vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, s požadavkem na nahrazení rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum rozhodnutí],

[číslo jednací], zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil s poukazem na to, že účastník 1) jako insolvenční dlužník byl dle § 5 písm. f) z. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen katastrální zákon), v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek a zařazení předmětných nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužníka a dále v důsledku nařízení exekuce na tento majetek, omezen v nakládání s nemovitostí.

2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce, účastníci 1) a 2) a vedlejší účastník nemají proti sobě právo a náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem vysloveným soudem prvního stupně v tom směru, že z důvodu prohlášení konkursu na majetek účastníka 1) jako insolvenčního dlužníka a nařízení exekuce na tento majetek, nebylo možno návrhu na vklad vyhovět.

3. Na základě dovolání podaného žalobcem rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30.12.2019, č.j. 29Cdo 3481/2017-169 tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] s výjimkou prvního výroku a té části druhého výroku, kterou odvolací soud nepřipustil účast vedlejšího účastníka v řízení a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] s výjimkou bodů I. a II. výroku, zrušil a věc vrátil se závazným právním názorem v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud řešil právní otázku týkající se aplikace Dohody o ochraně investic s odkazem na své předchozí rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka], ve kterém uvedl, že nebyl-li v důsledku sjednaného odkladu návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem dle kupní smlouvy do katastru nemovitostí řádně dokončen proces změny vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch kupujícího, pak v situaci, kdy nemovitosti zůstaly ve společném jmění [anonymizováno] [jméno] [jméno], [příjmení] a jeho manželky, je vyloučeno pokládat soupis nemovitostí do majetkové podstaty za vyvlastnění nebo znárodnění investice kupujícího (předem uhrazené kupní ceny) nebo za jakékoliv jiné opatření, jehož výsledek je stejný jako vyvlastnění nebo znárodnění ve smyslu dohody o ochraně investic. Insolvenční správce tedy správně a důvodně sepsal nemovitosti do majetkové podstaty [anonymizováno] [jméno] [jméno], [příjmení]. Jiný postup nepřicházel v úvahu bez zřetele k tomu, zda na základě obligačních účinků kupní smlouvy žalobci trvalo právo, aby na něj prodávající dalším úkonem převedli vlastnické právo. Prohlášením konkursu, které nemělo vliv na platnost uzavření kupní smlouvy, pak přešlo na insolvenčního správce insolvenčního dlužníka [anonymizováno] [jméno] [jméno], [příjmení] též oprávnění nakládat s majetkovou podstatou insolvenčního dlužníka. Proto měl být insolvenční správce účastníkem správního řízení (ač nebyl) a musí být též účastníkem soudního řízení. Dále uvedl, že právní úkon, na jehož základě má být zapsáno právo do katastru nemovitostí, se zkoumá jen z hledisek taxativně vypočtených v § 5 odst. 1 z. č. 265/1992 Sb., katastrálního zákona.

4. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne [XX.XX.2020], č.j. [číslo jednací] zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k poz. parc. [číslo] poz. parc. [číslo] jehož součástí je stavba v obci [adresa] a poz. parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], obec Praha, zapsaným na [list vlastnictví], vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, s požadavkem na nahrazení rozhodnutí správního orgánu ze dne [XX.XX.2013], [číslo jednací] (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva byla platně uzavřena a prohlášení konkursu nemělo vliv na její platnost. Smlouva však má pouze obligační účinek, nemovitosti nebyly převedeny na kupujícího, proto insolvenční správce po právu tyto nemovitosti zapsal do soupisu majetkové podstaty insolvenčního dlužníka. Tímto postupem vzniklo insolvenčnímu správci právo s těmito nemovitostmi nakládat, zatímco dlužník toto právo pozbyl. Aby kupní smlouva nabyla věcněprávních účinků, tedy aby došlo k faktickému přechodu vlastnictví na kupujícího (žalobce), bylo třeba učinit další právní úkony, a to uznat podpisy na smlouvě za vlastní a dále podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomuto úkonu však účastník 1) jako insolvenční dlužník již nebyl po prohlášení konkursu a zápisu nemovitostí do majetkové podstaty oprávněn. Okamžikem uznání podpisu na kupní smlouvě za vlastní umožnil insolvenční dlužník žalobci podat návrh na vklad s cílem stát se vlastníkem nemovitostí, které tou dobou byly téměř dva roky zapsány v majetkové podstatě insolvenčního dlužníka. Tímto úkonem účastník 1) jako insolvenční dlužník porušil své povinnosti stanovené § 111 a § 246 z. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční zákon“).

6. Za rozhodující považoval soud prvního stupně tu skutečnost, že v době prohlášení konkursu nebyla kupní smlouva zcela naplněna, když nebyl splněn její účel, a to převod nemovitostí. Aby nastaly věcně právní účinky, bylo třeba k jejímu naplnění učinit další úkony, k nimž však již byl oprávněn pouze insolvenční správce a nikoliv insolvenční dlužník. V tomto soud odkázal na § 253 insolvenčního zákona, z něhož je třeba vycházet. Z řízení vyplynulo (nebylo ani sporné), že insolvenční správce v zákonem stanovené lhůtě 15 dnů od prohlášení konkursu se nevyjádřil, zda smlouvu splní. V takovém případě pak platí, že od smlouvy odstoupil. Soud má za to (na rozdíl od žalobce), že z této zákonné fikce je nutno vycházet i za situace, že insolvenční správce o této kupní smlouvě nevěděl. Tato„ nevědomost“ jde k tíži samotnému inslovenčnímu dlužníkovi, který o smlouvě insolvenčního správce žádným způsobem neinformoval, ač to bylo jeho zákonnou povinností, která vyplývá z § 210 odst. 1 insolvenčního zákona. Z toho pak nezbývá než učinit závěr, že i když kupní smlouva byla uzavřená platně, zanikla„ odstoupením“ a to od samého počátku. Z toho důvodu nebyla splněna podmínka povolení vkladu dle § 5 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona, neboť insolvenční dlužník nebyl v důsledku prohlášení konkursu a zařazení předmětných nemovitostí do jeho majetkové podstaty oprávněn s předmětem převodu nakládat.

7. Dalším důvodem proč byla žaloba zamítnuta, byla skutečnost, že žalobce podal návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem u příslušného správního orgánu dne [datum], tedy v době, kdy byl ještě z dalšího důvodu omezen ve smluvní volnosti týkající se jeho majetku, tj. i nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy. Ke dni [XX.XX.2013], k němuž se posuzují skutečnosti uvedené v § 5 odst. 1 písm. a) – g) katastrálního zákona, nebyla tak splněna podmínka pro povolení vkladu stanovená v písm. f) tohoto ustanovení, neboť bylo prokázáno, že majetek, který byl předmětem převodu, byl postižen exekučním příkazem, který byl účastníkovi 1) spolu s usnesením o nařízení exekuce doručen před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí (tzn. dne [XX.XX.2010] dle sdělení soudního exekutora). Jednalo se o exekuční příkaz [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekuční úřad [obec a číslo], se sídlem [adresa],

č.j. [číslo jednací] [anonymizováno] a byl ve věci oprávněného [příjmení] [jméno] [příjmení] a povinného [příjmení] [jméno] [jméno], vedené u [název soudu] pod sp.zn. [číslo jednací], na základě pravomocného a vykonatelného exekutorského zápisu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] k vymožení pohledávky ve výši [částka] a nákladů exekuce, vydán příkaz k provedení exekuce prodejem věcí povinného, a to nemovitostí v SJM povinného a jeho manželky – pozemků p. [číslo] domu [adresa] na [parcelní číslo], v [katastrální uzemí], okres Hlavní město Praha. Povinnému bylo zakázáno jakkoliv nakládat se zajištěnými nemovitostmi. Nenastala žádná skutečnost ve smyslu § 46 odst. 2, § 46 odst. 5, § 44a odst. 2 a § 44a odst. 3 exekučního řádu a povinný (v tomto řízení insolvenční dlužník) nebyl oprávněn po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem v souladu s § 44a odst. 1 exekučního řádu.

8. Z uvedeného vyplývá, že od okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce, byl insolvenční dlužník omezen ve smluvní volnosti týkající se věcí z jeho majetku, na které se vztahuje generální inhibitorium, a že ve vztahu k právním úkonům, jejichž předmětem jsou tyto věci, proto nebyla splněna podmínka vkladu uvedená v § 5 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. Návrh na vklad podle takového právního úkonu podaný účastníky řízení nebo některým z nich poté, co bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, proto katastrální úřad zamítne (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.).

9. S ohledem na shora uvedené důvody postupoval soud prvního stupně dle § 250i o.s.ř. a žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 a § 151 odst. 1 o.s.ř.

10. Proti tomuto rozsudku podali v zákonem stanovené lhůtě odvolání žalobce a účastník 1) jako insolvenční dlužník a účastnice 2).

11. Žalobce v odvolání poukazoval na to, že soud prvního stupně v rozhodnutí dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a účastníky 1) a 2) je platná, což mění názor insolvenčního správce dlužníka, který neustále na insolvenčního dlužníka i na jeho manželku útočí. Navrhoval provézt důkazy navržené v odvolání. Namítal, že jeho názor na podpis kupní smlouvy je odlišný od stanoviska soudu a insolvenčního správce dlužníka. Především je třeba vyjít z toho, že kupní smlouva byla smluvními stranami v roce 2009 podepsána, pouze v roce 2013 došlo k uznání podpisu za vlastní nikoliv, aby v daném čase před příslušným orgánem smluvní strany podpisy učinily. Dále zástupce žalobce opravil písařskou chybu na odvolání, kde je nesprávně uvedeno datum [XX.XX.2015] (č. l. 235) ač má být správně uvedeno datum [XX.XX.2020]. Současně odkazoval na elektronický podpis a záznam o ověření elektronického podání na č. l. 234. Navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí povolí a současně nahradí rozhodnutí správního orgánu. Současně požadoval přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení. Pro případ, že nebude žalobě vyhověno, navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Účastníci 1) a 2) v odvolání uvedli, že považují kupní smlouvu za platný úkon a zcela se ztotožňují s názorem vyjádřeným zástupcem žalobce. Z pohledu účastníků 1) a 2) se jedná i o otázku cti smlouvu dodržet. Z provedených důkazů i závěrů dovolacího soudu, lze dospět k závěru, že smlouva kupní je platným úkonem a nelze se ztotožnit s názory, které zastával a zastává insolvenční správce dlužníka, který hovořil o tom, že se jedná o falzum. Účastníci 1) a 2) nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že insolvenční správce dlužníka od smlouvy ve smyslu § 253 insolvenčního zákona odstoupil. V podrobnostech v této části odkázali na bod II., strana číslo 244 odvolání. Stejně tak se zcela ztotožnili s názorem žalobce, že účastníci smlouvy v roce 2013 před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí uznali své podpisy za vlastní. Rovněž zde v podrobnostech odkázali na bod III. odvolání. Uznání podpisu za vlastní není v kolizi s restriktivními normami zákona, když nešlo o právní úkon insolvenčního dlužníka. Navrhovali, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem povolí a současně nahradí rozhodnutí správního orgánu. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, těch se výslovně vzdali.

13. Insolvenční správce dlužníka ve vyjádření k odvolání žalobce a účastníků 1) a 2) uvedl, že se v plném rozsahu ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně, který považuje za věcně správný. Pokud bylo zástupcem žalobce hovořeno o vyhlášce uzavřené mezi ČSFR a SRN, o vzájemné ochraně investic, s touto problematikou se již vypořádal Nejvyšší soud v rozhodnutí č.j. 29Cdo 3481/2017-169. Bylo-li uvedeno, že insolvenční správce dlužníka měl v minulosti hovořit o tom, že kupní smlouva je falzum, v tomto směru žádné důkazní řízení neproběhlo a posuzování smlouvy z tohoto úhlu není předmětem řízení. V podrobnostech odkázal na vyjádření ze dne [datum]. Uvedl, že kupní smlouva je neúčinná, neboť pokud jde o uznání podpisu za vlastní stranou prodávající, ten byl učiněn v době, kdy již nebyl prodávající oprávněn s předmětem převodu disponovat, navíc vklad do katastru nemovitostí nebyl povolen. K otázce legalizace podpisu uvedl, že jde o právní jednání v souvislosti s dispozicí k majetkové podstatě, vyvolává právní důsledky a smlouvu s obligačními důsledky a dává také příčiny věcně právní. Účastník 1) nebyl jako insolvenční dlužník jakkoliv oprávněn s majetkovou podstatou nakládat a tento podpis

legalizovat. Dispozice s majetkovou podstatou náleží od okamžiku prohlášení konkursu výslovně insolvenčnímu správci. K § 253 insolvenčního zákona uvedl, že hypotéza § 253 odst. 1 naplněna byla, když smlouva ještě smluvními stranami nebyla zcela splněna. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a insolvenčnímu správci přiznal náhradu spojenou s účastí na jednání odvolacího soudu.

14. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 2, 3 a 5 o.s.ř., k projednání odvolání nařídil dle § 214 odst. 1 o.s.ř. jednání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani odvolání účastníků 1) a 2) nejsou důvodná.

15. Odvolací soud považuje skutková zjištění a skutkové závěry provedené soudem prvního stupně za dostačující k vydání meritorního rozhodnutí a v plném rozsahu se ztotožňuje s naprosto vyčerpávajícím a správným odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud pouze pro úplnost dodává.

16. Na základě provedeného dokazování bylo postaveno najisto, že usnesením ze dne [datum rozhodnutí],

č.j. [spisová značka] byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek dlužníka - účastníka 1) a jmenovanému byl ustanoven insolvenčním správcem účastník 3). Podle soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne [datum], zveřejněného v insolvenčním rejstříku [datum] (B-3), sepsal insolvenční správce dlužníka nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka jako nemovitosti ve vlastnictví dlužníka – účastníka 1). Usnesením ze dne [XX.XX.2011], č.j. [spisová značka], které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne [datum], prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek insolvenčního dlužníka – účastníka 1). Z detailu insolvenčního řízení [anonymizováno] [jméno] [jméno], [příjmení] ze dne [datum] se podává, že konkurs na majetek jmenovaného stále trvá.

17. Pokud žalobce namítal, že byl poškozen z důvodu porušení dohody o ochraně investic, která vyplývá ze sdělení č. 573/1992 Sb., Federálního ministerstva zahraničních věcí o Dohodě mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Spolkovou republikou Německo, o podpoře

a vzájemné ochraně investic, k tomu lze uvést, že tato námitka není důvodná, neboť se s ní vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30.9.2019, sp.zn. 29 ICdo 12/2018. Dovolací soud dovodil, že za situace, kdy nemovitosti zůstaly ve společném jmění dlužníka (účastníka 1) a jeho manželky (prodávající) a zároveň nebyl-li v důsledku sjednaného odkladu návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí řádně (v souladu s § 133 odst. 2 občanského zákoníku) dokončen proces změny vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch kupujícího, je pak vyloučeno pokládat soupis nemovitostí do majetkové podstaty za vyvlastnění nebo znárodnění investice kupujícího (předem uhrazené kupní ceny) nebo za jakékoliv jiné opatření, jehož výsledek je stejný jako vyvlastnění nebo znárodnění ve smyslu dohody o ochraně investic. Stejně tak dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí přesně uvedl, z jakého důvodu byly správně sporné nemovitosti zapsány do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka.

18. V době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka ([XX.XX.2011]) působily pouze obligační účinky kupní smlouvy, což znamená, že žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyl. Nemovitosti se tudíž ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka stále nacházely ve společném jmění insolvenčního dlužníka – účastníka 1) a jeho manželky – účastnice 2). Z toho důvodu postupoval insolvenční správce dlužníka – účastník 3) správně, když nemovitosti zapsal do majetkové podstaty dlužníka – účastníka 1.

19. V okamžiku prohlášení konkursu nebyla kupní smlouva zcela naplněna, když nebyl splněn její účel, a to převod nemovitosti, neboť k jejímu naplnění chyběly věcně právní účinky a bylo třeba provést další úkony. Tyto mohl učinit již pouze insolvenční správce dlužníka, který byl okamžikem prohlášení konkursu v souladu s § 4 odst. 1 katastrálního zákona ve znění platném do 31.12.2013 účastníkem vkladového řízení namísto insolvenčního dlužníka – účastníka 1), který byl prodávajícím.

20. Z provedeného dokazování dospět k závěru, že insolvenční dlužník porušil § 210 odst. 1 insolvenčního zákona, když po prohlášení konkursu na svůj majetek neinformoval insolvenčního správce o existenci shora uvedené kupní smlouvy. Proto je třeba postupovat dle § 253 insolvenčního zákona a dospět k závěru, že za situace, kdy se insolvenční správce v zákonem stanovené lhůtě 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřil, zda smlouvu kupní splní, tak od smlouvy odstoupil, jak správně popsal v odůvodnění rozsudku v bodě 28. soud prvního stupně. Smlouva kupní tak platně zanikla odstoupením ex tunc.

21. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nebylo možno vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí povolit, když insolvenční dlužník nebyl oprávněn nakládat s předmětem převodu z důvodu prohlášení konkursu a zařazení předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka (§ 5 odst. 1 písm. e/ katastrálního zákona) a dále ani proto, že v důsledku shora existující exekuce nebyla splněna podmínka smluvní volnosti (§ 5 odst. 1 písm. f/ katastrálního zákona). Vzhledem k tomu, že návrh na vklad vlastnického práva byl podán u příslušného katastrálního pracoviště dne [XX.XX.2013], je třeba v souladu s § 63 odst. 4 z. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, posuzovat podle předchozího katastrálního zákona.

22. S ohledem na shora uvedené důvody postupoval odvolací soud dle § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správní potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o.s.ř. a procesně úspěšnému insolvenčnímu správci přiznal paušální náhradu ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1 o.s.ř.