o zaplacení 2 456 319,96 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2024, č. j. 31 Cm 33/2023-356,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 456 319,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 4. 2023 do zaplacení (I. výrok), zastavil řízení v rozsahu návrhu na zaplacení částky 21 305,81 Kč, včetně požadovaného úroku z prodlení (II. výrok) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 365 788,92 Kč (III. výrok).

2. Rozhodl takto o žalobě podané dne 10. 5. 2023, založené na tvrzení, že žalovaný po dobu výkonu své funkce jednatele žalobkyně, tj. v době od 11. 6. 2012 do 2. 11. 2022, způsobil žalobkyni jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře škodu v celkové výši 2 660 841 Kč. Vybíral totiž jednak hotovost z běžného účtu žalobkyně u [právnická osoba]., číslo [č. účtu], který byl zřízen již před jeho nástupem do funkce, a též z účtu žalobkyně u [právnická osoba]., číslo [č. účtu], který žalovaný zřídil dne 29. 12. 2016. Nepředložil však žádné účetní doklady o tom, že by tyto prostředky použil ve prospěch žalobkyně. Za dobu od 15. 6. 2012 do 2. 11. 2022 tyto výběry dosáhly celkové částky 1 533 807 Kč. Společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], která žalobkyni poskytuje účetní služby, tyto výběry na pokyn žalovaného zaúčtovala jako převod hotovosti do pokladny, ke dni 3. 11. 2022, kdy nastupoval do své funkce nový jednatel žalobkyně [tituly před jménem], však byl stav pokladny 0 Kč. Žalovaný rovněž prostřednictvím obou účtů zaplatil částku v celkové výši 518 372 Kč, opět aniž by jednotlivé platby byly kryty účetními doklady prokazujícími, že platby byly provedeny ve prospěch žalobkyně. Dne 23. 9. 2014 žalovaný jako jednatel žalobkyně uzavřel s [právnická osoba]. smlouvu o kreditní kartě, číslo účtu [č. účtu], s úvěrovým limitem 200 000 Kč s tím, že banka je oprávněna na úhradu čerpaných prostředků provádět i bez souhlasu žalobkyně převody z jejího shora uvedeného běžného účtu. Žalovaný z účtu kreditní karty vyčerpal v době od 23. 9. 2014 do 2. 11. 2022 částku celkem 608 662 Kč, aniž by předložil doklady o tom, že tak učinil ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně teprve ve chvíli, kdy do funkce nastoupil nový jednatel [tituly před jménem], mohla zjistit všechny potřebné skutkové okolnosti, které jí umožnily formulovat nárok na náhradu škody. Její jediný společník o jednotlivých finančních transakcích žalovaného nevěděl a vědět nemohl. Výzva z 22. 2. 2023, kterou žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k náhradě škod jí způsobených do 31. 3. 2023, zůstala bez patřičné odezvy.

3. Žalovaný byl přesvědčen, že žalobkyně došla k závěru o způsobené škodě jen vinou chybějících účetních dokladů, které, jak připustil, novému vedení po skončení své funkce nepředal. V průběhu řízení předložil soudu naskenované účetní doklady na DVD nosičích, na jejich základě žalobkyně vzala svoji žalobu zpět nejprve o 183 215,23 Kč s příslušenstvím (v tomto rozsahu soud prvního stupně usnesením z 4. 11. 2024 řízení částečně zastavil), později ještě o dalších 16 752,87 Kč s příslušenstvím. Vzala zpět žalobu též o dalších 4 552,94 Kč, neboť v průběhu řízení vyšlo najevo, že škodu v této výši není schopna prokázat. Z důvodu dalšího částečného zpětvzetí žaloby soud prvního stupně řízení co do celkových 21 305,81 Kč zastavil II. výrokem tohoto rozsudku.

4. Kromě účetních dokladů, které v průběhu řízení žalovaný předkládal ve snaze prokázat, že peněžní prostředky použil ve prospěch žalobkyně, byla dalším bodem jeho procesní obrany námitka promlčení. Žalovaný tvrdil, že žalobu o náhradu škody mohl vůči němu uplatnit původní jediný společník, jemuž každoročně zasílal roční uzávěrku a kopii odevzdaného daňového přiznání, společníkovi tudíž byla každý rok známa finanční situace žalobkyně, která byla jeho jedinou dceřinou společností. Jestliže se opakovaně objevovaly nesrovnalosti v účetnictví, měl tento společník provést důkladnou kontrolu účetních dokladů, rozvah a účetních závěrek, aby měl přehled o hospodaření žalobkyně. Na nesrovnalosti měla upozornit především společnost [právnická osoba]., která pro žalobkyni vedla účetnictví, případně si od ní mohl příslušné podklady kdykoliv vyžádat. Společník se o činnost žalobkyně v tomto směru nijak blíže nezajímal, tuto možnost však měl a mohl ji využít.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl jediným jednatelem žalobkyně od 11. 6. 2012 do 2. 11. 2022. Podle smlouvy o výkonu funkce ze dne 23. 5. 2012 měl společnost řídit samostatně, odpovědnost nesl mimo jiné za zajištění spolehlivého toku informací vůči jedinému společníkovi. Ve smlouvě byla sjednána odměna ve výši 28 000 Kč měsíčně hrubého s měsíčním ohodnocením, které může dosahovat až 15 000 Kč hrubého, dohodnuta byla náhrada služebních výdajů v souladu s platnými předpisy na základě předložení účtů či jiného doložení výdajů nepodložených účty, včetně nákladů spojených se služebními cestami. Smlouva mohla být změněna jen písemně. Od 3. 11. 2022 se jednatelem žalobkyně stal [tituly před jménem], jemuž žalovaný téhož dne předal pokladnu se stavem ke dni předání podle předávacího protokolu 0 Kč. V době od 22. 4. 2002 do 12. 1. 2022 byla jediným společníkem žalobkyně společnost [Anonymizováno] se sídlem v [Anonymizováno], v době od 12. 1. 2022 do 13. 12. 2022 jím byla společnost [Anonymizováno] se sídlem v [Anonymizováno], od 13. 12. 2022 dosud je jediným společníkem žalobkyně společnost [Anonymizováno] se sídlem v [Anonymizováno].

6. Účetnictví pro žalobkyni zpracovávala a zpracovává dosud společnost [právnická osoba]. na základě mandátní smlouvy ze dne 3. 5. 2002. Jednatelkou této společnosti je [tituly před jménem] [adresa], která dne 15. 2. 2023 vystavila soupis nedořešených věcí týkajících se žalovaného jako jednatele žalobkyně, a to zvyšující se stav pokladní hotovosti, tj. nevyúčtované výběry z bankovního účtu, které ke dni 2. 11. 2022 dosáhly částky 1 533 807 Kč. Mezi nevyřešené věci patřila též „půjčka jednateli“, tj. platby placené z účtu netýkající se žalobkyně nebo platby nedoložené, jejichž výše k 2. 11. 2022 dosáhla částky 518 372,18 Kč, a rovněž platby placené kreditní kartou netýkající se žalobkyně, jejichž výše ke konci roku 2018 činila 608 662,09 Kč. Z její výpovědi soud prvního stupně zjistil, že žalovaný vybíral hotovost z bankovního účtu, aniž by předložil výdajový doklad, proto se vybrané částky zaúčtovaly jako příjem do pokladny. Svědkyně o tom každoročně vyhotovila soupis, který žalovanému předávala, on však problém nijak nevyřešil, ač to slíbil. Z bankovních výpisů byly rovněž patrné platby, ke kterým nebyl předložen žádný doklad. I v tomto případě předávala svědkyně žalovanému jejich soupis s tím, že je potřebuje doložit, aby je mohla zaúčtovat. Žalovaný doložil jen část, zbývající položky, dal pokyn zaúčtovat jako o pohledávku za ním. Svědkyně podle pokynu žalovaného účtovala též o výběrech z kreditní karty jako o půjčce zaměstnanci. Kartu zřídil žalovaný a předal ji svému synovi, který byl též zaměstnancem žalobkyně. Smlouva o půjčce však účetní společnosti nebyla nikdy předložena. Soupisy svědkyně vždy předávala pouze žalovanému, v kontaktu s mateřskou společností nebyla, žádné doklady jí nepředávala a ani je od ní ze zahraničí nikdo nevyžadoval. Nesrovnalosti, které jsou předmětem sporu, byly zjevné pouze z podrobné účetní závěrky a z inventarizací, nikoli však z daňového přiznání ani z rozvahy ve zjednodušeném rozsahu. Ve zjednodušené podobě byly zveřejňovány ve sbírce listin a předávány žalovanému také v německém jazyce. Ze zjednodušené verze nelze zjistit existenci pohledávek za jednatelem, ani stav pokladny, neboť se v ní aktiva nebo provozní aktiva sčítají do jednoho řádku. Podle názoru svědkyně všechny nesrovnalosti vyšly najevo až ve chvíli, kdy funkci převzal nový jednatel v listopadu 2022, předávala se pokladna, nový jednatel se ptal, kolik v ní má být peněz a nebylo v ní nic.

7. Předloženými listinnými důkazy měl soud prvního stupně dále za prokázané, že bankovní účty u [právnická osoba] a [právnická osoba] specifikované shora v bodě 2 skutečně patřily žalobkyni, že žalovaný (v souladu s žalobními tvrzeními tamtéž uvedenými) zřídil kreditní kartu, která měla být splácena z běžného účtu vedeného u [právnická osoba], a že v letech 2012 až 2022 z účtů vybral hotovost, či zadal pokyn k platbám, případně prostřednictvím výběrů a plateb z kreditní karty odčerpal částky uvedené v bodě 2 a 6. Výjimkou je jen několik soudem nedohledaných plateb ve výši 4 552,94 Kč, o než vzala žalobkyně žalobu částečně zpět (viz bod 3). Dopisem ze dne 22. 2. 2023 byl žalovaný vyzván k náhradě škody ve lhůtě do 31. 3. 2023.

8. Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by žalovaný hradil odměnu [tituly před jménem], jak tvrdil, žádný doklad o takové platbě nepředložil. Soud prvního stupně rovněž podrobně popsal zjištění učiněná z dokladů, které žalovaný naopak předložil a jimiž prokazoval, že sporné platby či vybraná hotovost byly použity ve prospěch společnosti a na jejichž základě žalobce vzal žalobu zčásti zpět nejprve o 183 215,23 Kč, později o dalších 16 752,87 Kč (a též neprokázaných 4 552,94 Kč). Vysvětlil u jednotlivých položek, které žalobkyně neuznala jako náklad vynaložený v její prospěch, z jakého důvodu ani soud nepovažoval konkrétní platbu za výdaj žalobkyně či v její prospěch. Žalobou uplatněný nárok tudíž ve zbývajícím rozsahu posoudil jako důvodný.

9. Žalovaný podle soudu prvního stupně porušil povinnost péče řádného hospodáře ve smyslu § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), protože z majetku žalobkyně zcizil peněžní prostředky. Prokázal pouze u části plateb, že peněžní prostředky vybrané či převedené z účtu žalobkyně užil k jejímu prospěchu. Žalobkyně v příslušném rozsahu vzala žalobu částečně zpět. U zbývajících plateb však žalovaný své důkazní břemeno neunesl, u některých je dokonce přímo zjevné, že šlo o platby související s jeho soukromými potřebami. Žalovaný proto podle § 2910 o. z. odpovídá za škodu, která porušením jeho povinnosti vznikla žalobkyni, a je povinen ji nahradit.

10. Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení. Odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu řešící počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve sporech o náhradu škody podané právnickou osobou vůči tomu, kdo je oprávněn za ni jednat. Připomněl v té souvislosti, že žalovaný byl jediným jednatelem žalobkyně. Pouze jemu účetní společnost předávala účetní závěrky a sestavy, z nichž vyplývalo, že ve značném rozsahu z účtu žalobkyně vybírá hotovost a provádí platby, které nejsou řádně doloženy daňovým dokladem, resp. že prostřednictvím kreditní karty čerpá peněžní prostředky společnosti pro soukromé účely, ať už své nebo členů své rodiny. Počínal si tak dlouhodobě a systematicky, úmyslně a záměrně, vědom si toho, že je jedinou osobou, která tento skrytý stav kontroluje a rozhoduje o něm. Německý společník dostával překlad pouze zjednodušených závěrek, z nichž mu nemohlo být zřejmé, čeho se žalovaný ve společnosti dopouští, jako další osoba oprávněná uplatňovat náhradu škody jménem společnosti tudíž neznal okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2611/2020, ostatně s pouhou vědomostí společníka o výběru z účtu společnosti nelze automaticky spojovat i vědomost o tom, že společnosti vznikla škoda (tedy že šlo o výběr neoprávněný). Soud prvního stupně se neztotožnil se závěrem, že společník měl detailní stav hospodaření společnosti aktivně kontrolovat. O tom, že by se jediný společník mohl skutečně dozvědět o vzniku škody a že by měl konkrétní důvod provádět hlubší kontrolu hospodaření společnosti, nebyly zjištěny v řízení žádné indicie. Existence škody vyšla najevo až poté, kdy funkci převzal nový jednatel počátkem listopadu 2022, a to na základě zjištění, že dle účetních sestav má být v pokladně mimořádně vysoký hotovostní zůstatek, zatímco skutečný stav pokladny byl nulový. Subjektivní promlčecí doba tak započala běžet nejdříve 3. 11. 2022, zatímco žaloba byla u soudu podána 10. 5. 2023, tedy před uplynutím promlčecí doby.

11. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v celém rozsahu. Měl zato, že žalobkyně byla neúspěšná pouze v nepatrném rozsahu částky 4 552 Kč, k níž nepředložila doklady. Zbylou částku, kterou vzala zpět, nelze považovat za její neúspěch, protože řízení bylo v rozsahu částky 199 968,10 Kč zastaveno de facto pro chování žalovaného, který předložil potřebné doklady až v řízení před soudem.

12. Proti tomuto rozsudku v rozsahu jeho výroků I a III se včas odvolal žalovaný. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout. Namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům. Předložil totiž smlouvu o převodu obchodního podílu z 2. 12. 2021 mezi [Anonymizováno] jako převodcem a [Anonymizováno] jako nabyvatelem, z jejíhož článku 4 odst. 3 mimo jiné vyplývá, že kupujícímu byly předloženy roční účetní závěrky a prodávající na jejich soulad poskytl záruku. Dne 13. 12. 2024 zástupce žalobkyně při jednání uvedl, že na základě nesrovnalostí v účetnictví byla kupujícímu poskytnuta smluvní pokuta či náhrada škody, ale nemá to vliv na toto řízení. Stejný názor zaujal i soud prvního stupně. Žalovaný je však přesvědčen, že obdržel-li jediný společník náhradu škody kvůli nesrovnalostem v účetnictví zaviněných žalovaným, nemůže tuto škodu obdržet znovu od žalovaného. Je rovněž přesvědčen, že soud prvního stupně bez dalšího přisvědčil tvrzení žalovaného, že nelze akceptovat platby za věci, které se nenachází v majetku společnosti. Žalovaný již nemá přístup k evidenci majetku žalobkyně, ostatně ani na začátku ani na konci své funkce nepodepisoval žádný předávací protokol týkající se majetku, který má společnost ve svém držení, není to ani obvyklé.

13. Soud prvního stupně podle žalovaného nesprávně posoudil jím vznesenou námitku promlčení. Žalovaný označil osoby, které mohly a měly vědět, že na bankovních účtech a v pokladně postupně od r. 2012 vzniká schodek. Vždy k datu účetní závěrky za předešlý kalendářní rok mohl být vůči žalovanému uplatněn nárok na náhradu škody. Za jediného společníka [Anonymizováno] měl tyto informace jeho finanční ředitel [Anonymizováno] a jeho právní zástupce [tituly za jménem], od 12. 1. 2022 byl touto osobou [Anonymizováno]. Ze smlouvy o převodu obchodního podílu plyne, že se s účetním stavem společnosti seznamovali, společník o nesrovnalostech v účetnictví věděl, a proto byla vyplacena náhrada škody. Žalovaný vyjádřil politování nad tím, že kvůli svým psychickým problémům nepředával včas účetní doklady a zavinil nesrovnalosti v účetnictví. Pokud by však společník žalobkyně řešil tuto záležitost dříve, žalovaný by zcela jistě mohl dohledat doklady k jednotlivým platbám, což je po deseti letech téměř nemožné, a výši škody by to mohlo ovlivnit.

14. Žalobkyně považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhuje ho potvrdit. Smlouvu o převodu obchodního podílu předložil žalovaný až po koncentraci řízení, smlouva se navíc vztahů mezi účastníky netýká. Žalovaný nekonkretizuje, které položky na základě jím předložených dokladů zpochybňuje a o jakou částku by se tedy škoda měla snížit a proč. Námitka promlčení je uplatněna nedůvodně. Jediný společník, jak plyne z výslechu svědkyně [Anonymizováno], nemohl o vzniku škody vědět, protože měl k dispozici pouze účetní závěrku ve zjednodušeném rozsahu. Právě o nich se ve smlouvě o převodu obchodního podílu hovoří, navíc pouze o závěrkách za roky 2019 a 2020.

15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a 212a o. s. ř., včetně řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Předesílá, že považuje v zásadě za správná skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou stručně shrnuta shora v bodech 5 až 8, a z nich vycházející závěry o odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu. Správná jsou též obecná východiska soudu prvního stupně, na nichž založil svou úvahu jak o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou porušením péče řádného hospodáře, tak o počátku běhu subjektivní promlčecí doby (body 9 a 10). Na závěry tam uvedené lze proto jen pro stručnost odkázat. Odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování žalovaným předloženou smlouvou o převodu obchodního podílu mj. proto, že vztah plynoucí z této smlouvy na odpovědnost žalovaného za jím způsobenou škodu nemá žádný vliv. Smlouva navíc skutečně, jak žalobkyně správně namítá, byla předložena z pohledu § 118b odst. 1 o. s. ř. opožděně.

16. Odvolací soud nicméně považoval za vhodné zopakovat důkazy peněžními deníky za roky 2012 a 2013 a potřebná skutková zjištění tak doplnit. Soud prvního stupně totiž opomněl z některých důkazů dovodit patřičná skutková zjištění a jim odpovídající právní závěry, a to zejména v otázce promlčení. Ještě před nařízením jednání v rámci jeho přípravy proto odvolací soud účastníky upozornil, že se bude zabývat, vzhledem k vznesené námitce promlčení, též počátkem běhu objektivní promlčecí lhůty, kterou soud prvního stupně neřešil, a kterou u pohledávek vzniklých do 31. 12. 2013 je třeba posuzovat podle § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). K výzvě odvolacího soudu se strany k tomuto právnímu problému vyjádřily.

17. Žalobkyně připomněla, že žalovaný v průběhu let nejen vybíral z účtu společnosti, případně jeho prostřednictvím platil, ale ve prospěch účtu též (byť nedostatečně) plnil. Objektivní promlčecí lhůta proto počala běžet až 23. 8. 2022, tj. v den, kdy žalovaný naposledy (podle záznamů v účetním deníku) společnosti plnil. Svůj názor žalobkyně dovozovala z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 5 Cmo 6/2019, podle něhož újma společnosti vznikne teprve tehdy, až jednatel sníží (byť částečnou) platbou manko, které jí způsobil. Žalobkyně poukázala na to, že dovolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2476/2019, odmítnuto. Délka objektivní promlčení doby se podle jejího názoru posuzuje podle předpisů účinných v době platby, v konkrétním případě podle § 636 odst. 2 o. z. Jelikož škoda byla způsobena úmyslně, je promlčecí doba patnáctiletá. Poukázala na probíhající trestní stíhání žalovaného, v němž sice ona jako poškozená neuplatňuje totožný nárok na náhradu škody, nicméně řada jednání, které jsou předmětem tohoto řízení, jsou podle usnesení o zahájení trestního stíhání součástí skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

18. Podle žalovaného končí promlčecí doba nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Za formu částečné úhrady závazku, která by měla vliv na počátek běhu promlčecí doby, nelze pokládat ten fakt, že žalovaný v průběhu řízení dokládáním různých pokladních dokladů snížil žalobkyní tvrzené manko. Škoda nebyla způsobena úmyslně. Promlčené jsou tudíž podle § 398 obch. zák. žalobcovy nároky vzniklé více než 10 let před podáním žaloby, u řady nároků však uplynula též lhůta subjektivní běžící od okamžiku, kdy se o škodě mohl dozvědět společník oprávněný podat žalobu.

19. Odvolací soud názor žalobkyně na počátek běhu objektivní promlčecí doby nesdílí. Jí zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci odvolacímu soudu známo není (v databázi rozhodnutí vrchních soudů ho nenalezl), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2476/2019, počátek běhu objektivní promlčecí doby neřeší.

20. Není pochyb o tom, že žalovaný z účtu patřícího žalobkyni vedeného [právnická osoba]., číslo [č. účtu], vybíral, případně hradil jeho prostřednictvím určité platby v období od 11. 6. 2012 do 2. 11. 2022, tyto výběry a platby tudíž zasahují jak do období, v němž byl účinný obchodní i současný občanský zákoník. (Výběry či platby z jiného účtu u [právnická osoba]., případně platby kreditní kartou byly učiněny až po 1. 1. 2014.)

21. Každým jednotlivým výběrem způsobil žalovaný žalobkyni (skutečnou) škodu. Pokud jednotlivé výběry či platby nebyly využity ve prospěch žalobkyně, v souvislosti s každým z nich se zmenšil její majetek. Skutečnou škodou se totiž rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující hodnoty, které je nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. S okamžikem vzniku škody v jednotlivých případech nesouvisí, zda se žalovanému následně podařilo předloženými doklady prokázat, že určitá platby byla učiněna ve prospěch společnosti. Podstatnou okolností pro určení okamžiku vzniku škody není ani způsob, jímž žalobkyně určila její celkovou výši (odečtením položek „má dáti“ a „dal“ ve svém účetnictví).

22. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. U výběrů a plateb uskutečněných do 31. 12. 2013 je tudíž třeba i promlčení řešit podle obchodního zákoníku.

23. Obchodní zákoník (obdobně jako současný občanský zákoník) pracoval v případě náhrady škody se lhůtou subjektivní čtyřletou a objektivní desetiletou, jejichž počátek, běh i konec učinil na sobě nezávislými (srov. § 397, 398 obch. zák.). Počátek subjektivní promlčecí doby vázal na vědomost poškozeného o škodě a škůdci, počátek promlčecí doby objektivní na vznik škody. Pro jejich vzájemný vztah platilo (ale platí obecně), že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí přesto, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. [právnická osoba] promlčecí doby však měl obchodní zákoník ustanovení § 408 odst. 1, podle něhož bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení nebylo možné uplatnit pouze tehdy, jestliže příslušné soudní řízení bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (srov. § 408 odst. 1 věta druhá obch. zák.), což však není tento případ. Žaloba byla podána 11. 5. 2023, tudíž všechny pohledávky, které vznikly do 11. 5. 2013, jsou podle § 408 odst. 1 věty první obch. zák. promlčeny (bez ohledu na to, zda vznikly úmyslně či nikoli), protože v souvislosti s každým výběrem či platbou vznikla žalobkyni škoda (viz bod 21) a započal tím současně běh objektivní promlčecí doby.

24. Podle žalobcem předloženého peněžního deníku uplatnil žalobce za rok 2012 nárok ve výši 177 979 Kč (plyne z účtu [Anonymizováno] odečtením položek má dáti-dal) a 33 501 Kč (plyne z účtu [Anonymizováno]), tedy celkem 234 184,90 Kč. Za rok 2013 (až do 11. 5. 2013) žalobce uplatnil 37 168 Kč (účet [Anonymizováno]) a 25 613,21 Kč (účet [Anonymizováno]), tedy celkem 62 781,21 Kč. Z celkových 296 966,11 Kč vzal žalobu částečně zpět o celkových 13 136 Kč (viz čl. 287 a 288 spisu obsahující rozpis jednotlivých položek za uvedené období, o které byla žaloba vzata zpět, a rozsudek v této věci). V období od 11. 6. 2012 do 11. 5. 2013 po částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem sporu částka 283 830,11 Kč, kterou žalobkyni vzhledem k důvodně vznesené námitce promlčení nelze přiznat (§ 388 odst. 1 obch. zák.).

25. Závěry soudu prvního stupně o počátku běhu subjektivní promlčecí doby v konkrétním případě považuje odvolací soud za správné. Soud prvního stupně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž pro uplatnění nároku obchodní korporace na náhradu škody běží subjektivní promlčecí doba ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, a sama se na vzniku škody nepodílela. Takovou osobou může být jiný člen statutárního orgánu, společník, akcionář splňující podmínky, dozorčí rada, insolvenční správce (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011).

26. V konkrétním případě by přicházel v úvahu pouze model žaloby podané společníkem, protože žalovaný byl po celé sporné období jediným jednatelem žalobkyně a jiné orgány žalující společnost neměla. Společníku společnosti s ručením omezeným však zákon neukládá povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že v průběhu řízení nevyšly najevo žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, proč by společník v letech 2012 až 2022 měl mít důvod zkoumat hospodaření společnosti nad rámec obvyklé míry pozornosti, pečlivosti a opatrnosti, která by měla být vlastní každému subjektu, který má v obchodní společnosti majetkovou účast. Žalovaný skutečně (ač poučen o svém důkazním břemeni) netvrdil nic konkrétního o tom, která skutečnost měla společníka žalobkyně vést k tomu, aby hlouběji zkoumal její hospodaření neměl by se spolehnout na zprávy, které mu žalovaný zasílal formou rozvahy ve zjednodušeném rozsahu přeložené do němčiny. Odpovědnost za to, že bude společníka řádně informovat o hospodářské situaci žalobkyně, byla na žalovaném, proto nemůže jít k tíži společníka. A naopak informační deficit na straně společníka, který způsobil žalovaný, nemůže být argumentem ve prospěch žalovaného. Z výše celkové škody a z doby, po kterou škoda vznikala, vyplývá, že žalující společnosti v průměru ucházelo měsíčně kolem 20 000 Kč, což není částka, o níž by se by společník při běžné pozornosti mohl dozvědět. Povinnost účetní společnosti informovat „o účetních nesrovnalostech“ společníka žalobkyně nevyplývá ani ze zákona, ani ze smlouvy mezi účetní společností a žalobkyní uzavřené. Je tak zcela správný závěr soudu prvního stupně, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby (ve smyslu § 398 obch. zák. od 11. 5. 2013 do 31. 12. 2013 a § 619 odst. 2 o. z. po 1. 1. 2014) lze vázat až k okamžiku vzniku funkce nového jednatele, tj. ke dni 3. 11. 2022, neboť teprve on se mohl o škodě a o osobě za ni odpovědné dozvědět. Žaloba byla podána v r. 2023, tedy nepochybně včas (§ 397 obch. zák., § 629 odst. 1 o. z.).

27. V ostatním lze na závěry soudu prvního stupně v podrobnostech, jak již uvedeno, odkázat. Odvolací soud považuje za zcela správný způsob, jímž soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, správně posoudil rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene v tomto typu sporu, o němž strany správně (a opakovaně) poučil. Správný je rovněž jeho právní závěr o odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu (viz bod 9 tohoto rozsudku), pouze s tím doplněním, že pro období roku 2013 je třeba vycházet z úpravy § 135 odst. 2 a 194 odst. 5 obch. zák. (§ 3079 odst. 1 o. z.).

28. Jedinou výjimkou ze shora uvedeného je platba 500 Kč za uskladnění pneumatik ke služebnímu vozu žalobkyně. Bylo-li prokázáno (bez ohledu na druh listinného důkazu), že tato platba byla použita ve prospěch žalobkyně, pak je zřejmé, žalobkyni v této výši škoda nevznikla. Námitky týkající se dalších sporných položek, které byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, nemohou být relevantní za situace, kdy žalovaný navzdory poučení soudu prvního stupně nenavrhl k prokázání svých tvrzení potřebné důkazy. Evidence majetku žalobkyně, kterou žalovaný zdůrazňuje (s tím, že k ní nemá přístup), není jediným důkazem svědčícím o tom, že určité movité věci byly užívány pro žalobkyni. Odvolací soud navíc, vzhledem k průběhu řízení a korektnímu přístupu žalobkyně považuje za velmi nepravděpodobné, aby žalobkyně záměrně tajila existenci movitých věcí (například sporného notebooku).

29. Odvolací soud z uvedených důvodů v napadeném výroku I rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. změnil jen tak, že zamítl žalobu v rozsahu částek 283 830,11 Kč (promlčeno v obj. lhůtě) + 500 Kč (uskladnění pneumatik), ve zbytku rozsudek soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

30. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty první a § 142 odst. 2 o. s. ř. Oproti mínění soudu prvního stupně vychází odvolací soud z toho, že řízení nebylo zastaveno zčásti pro chování žalovaného, jímž by žalobnímu požadavku vyhověl. Zastaveno bylo zčásti proti, že se žalovaný v daném rozsahu ubránil žalobnímu nároku a žalobkyně považovala další vedení řízení v této části za neúčelné. Posuzováno z procesního hlediska tedy žalobkyně částečné zastavení řízení zavinila, její procesní neúspěch odpovídá celkovým 488 852 Kč, což je 18,5% z celkových původně žalovaných 2 660 841 Kč. Podle poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně je proto žalovaný povinen nahradit žalobkyni 63% jí vzniklých nákladů (81,5% - 18,5%).

31. Žalobkyni vznikly náklady za řízení před soudem prvního stupně jednak zaplacením soudního poplatku, jednak za zastoupení advokátem ve výši správně vypočtené v bodě 48 rozsudku soudu prvního stupně, tj. 365 788,92 Kč. V odvolacím řízení vznikly žalobkyni náklady za zastoupení advokátem ve výši určené podle § 6 odst. 1, § 7 odst. 6 a 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, jako odměna advokáta (vypočtená z tarifní hodnota sporu, tj. z částky 2 456 319,96 Kč) za celkem tři úkony právní služby (dvě písemná podání, účast u jednání odvolacího soudu) po 18 140 Kč. Připočten byl 3x paušál po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovné v celkové výši 2 796,84 Kč (ujeto celkem 360 km vozem s průměrnou spotřebou 5,5 l benzinu na 100 km, ceně benzinu 35,8 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,8 Kč/km stanovených vyhláškou č. 475/2024 Sb.), a náhrada za promeškaný čas 1 800 Kč (po 150 Kč za celkem 12 půlhodin podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu). S připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 12 622,05 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] jsou náklady odvolacího řízení celkem 73 043,88 Kč. Z celkových nákladů vzniklých žalobkyni za řízení před soudy obou stupňů, tj. z částky 438 832,80 Kč bylo žalobkyni přiznáno již uvedených 63%, tj. částka (po zaokrouhlení na celé koruny) 276 465 Kč.