o zaplacení 1 988 709,20 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2025, č. j. 2 Cm 24/2023-66,

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 2 Cm 24/2023-66, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byly povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci 1 988 709,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů řízení 56 903,88 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 10. 8. 2023, kterou se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení předmětné částky s příslušenstvím z titulu označeného jako náhrada škody za neodstranění vad díla. Žalobce jako objednatel uzavřel s žalovanými jako zhotoviteli dne 26. 2. 2024 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka stavby II. etapy projektu Centrum stavitelského dědictví v Plasích – památková obnova komplexu Hospodářského dvora (dále jen „Dílo“). Zadávací řízení veřejné zakázky bylo zahájeno před 1. 1. 2014. Součástí realizace Díla byla obnova objektu E, oprava krovů a realizace nové střešní krytiny. Řádný průběh těchto stavebních prací vyžadoval, aby žalované zajistily stavbu v průběhu opravy střešní konstrukce proti zatékání, tyto požadavky na ochranu proti zatečení však nebyly dodrženy a nedůsledné zaplachtování střešní konstrukce mělo za následek, že do objektu opakovaně zateklo, na což byly žalované upozorňovány. Žalované přistoupily k odstranění následků zatečení do objektu E v průběhu roku 2015, provedly vysoušení zasažených konstrukcí, což se však ukázalo být neúčinné, když vlhkost zůstala i po provedení těchto opatření taková, že došlo k rozvoji dřevokazných hub, které následně napadly zejména nové části konstrukce krovu. Tato vada Díla nebyla žalovanými v přiměřené lhůtě odstraněna a žalobce ji oznámil žalovaným dne 30. 6. 2017, coby reklamaci č. 138. Žalované žalobcem uplatněné právo z vadného plnění opakovaně odmítly, naposledy přípisem ze dne 7. 3. 2018. Žalobce shledal výskyt dřevokazné houby jako havarijní stav budovy, a rozhodl se využít oprávnění z vad vyplývající z ustanovení čl. XVIII., odst. 5., písm. b) smlouvy o dílo, tedy využil svého práva odstranit vadu sám nebo zajistit náhradní plnění jiným dodavatelem. Žalovaná částka 1 988 709,20 Kč byla žalobcem uhrazena jiným dodavatelům a v souladu se smlouvou o dílo vzniklo žalobci právo na uhrazení nákladů za odstranění reklamovaných vad, což však žalované ani přes výzvu žalobce neučinily.

3. Žalované navrhly zamítnutí žaloby a uvedly, že objekt E byl zasažen a totálně destruován dřevomorkou již před zahájením stavby a rovněž se vyznačoval vysokou úrovní vlhkosti dřevěných částí i zdí. Zadávací dokumentace byla vadná, neboť tento počáteční stav nevzala dostatečně v potaz. Žalobce odmítl provést žalovanými navrhované opatření k odstranění infikovaného násypu, jež by vedlo k likvidaci podmínek pro rozvoj dřevomorky, vydal pokyn pouze k redukované činnosti a na svém pokynu trval, ačkoliv jej žalované na nevhodnost tohoto pokynu upozornily. Žalobce o výskytu dřevomorky při převzetí díla musel vědět, přesto tuto vadu Díla nevytkl. Vada výskytu dřevomorky je přitom vadou zjevnou, která existovala již při předání díla a kterou je zapotřebí oznámit bez zbytečného odkladu po ukončení prohlídky při převzetí díla. Přejímací řízení bylo zakončeno 15. 6. 2015 podpisem Protokolu o předání a převzetí díla, přílohu protokolu tvoří soupis vad a nedodělků, v této příloze však později reklamovaná vada není uvedena. Reklamace vady žalobcem tak byla opožděná a žalované vznesly námitku opožděné notifikace podle § 562 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalované také vznesly námitku promlčení žalovaného nároku, neboť čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. pro uplatnění práv z odpovědnosti za zjevné vady marně uplynula před podáním žaloby. Rovněž případné právo nechat odstranit vady třetí osobou se podle § 391 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 397 obch. zák. promlčelo.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že námitka promlčení předmětného nároku vznesená žalovanými je důvodná. V projednávaném případě bylo mezi účastníky nesporné uzavření smlouvy o dílo, stejně tak i datum předání Díla dne 24. 4. 2015, resp. 15. 6. 2015. Rovněž bylo nesporné uplatnění reklamace spočívající ve výskytu dřevomorky ze strany žalobce dne 30. 6. 2017 a její opakované odmítnutí ze strany žalovaných dne 4. 9. 2017 a 7. 3. 2018. Ve smlouvě o dílo pak bylo ujednáno, že pokud zhotovitel svoji povinnost odstranit vadu ve stanoveném termínu nesplní, vznikne objednateli právo odstranit vadu, nebo zajistit náhradní plnění jiným dodavatelem a vzniklé náklady požadovat od zhotovitele k úhradě. Soud prvního stupně považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda výskyt a rozvoj dřevomorky domácí je vadou Díla, za kterou žalované odpovídají, a zda se jedná o vadu skrytou či zjevnou a uplatněnou včas. Je totiž zřejmé, že žalobce tvrzenou vadu vytkl žalovaným dne 30. 6. 2017, od tohoto data tedy začala běžet promlčecí doba pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady v souladu s § 393 odst. 2 obch. zák. a žaloba byla u zdejšího soudu podána dne 10. 8. 2023, tedy více než 2 roky po uplynutí zákonné čtyřleté promlčecí doby.

5. Žalobce odvozoval počátek běhu promlčecí doby až od okamžiku, kdy mu byla známa skutečná výše účelně vynaložených nákladů, tedy až po vystavení faktur náhradními dodavateli provádějícími opravu reklamované vady. Tento závěr je však v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3107/2020). Právo nechat si odstranit vady díla třetí osobou a domáhat se po zhotoviteli úhrady s tím souvisejících nákladů (za předpokladu, že tato možnost byla smluvně ujednána) je právem z odpovědnosti za vady díla, nikoliv samostatným právem na náhradu škody. [právnická osoba] ze záruky za jakost díla, a to pro všechna práva, pak začíná běžet čtyřletá promlčecí doba podle § 393 odst. 2 věty druhé obch. zák. vždy ode dne včasného oznámení vady zhotoviteli. Žádnou speciální lhůtu pro právo na náhradu nákladů, které musel objednatel vynaložit na odstranění vad díla třetí osobou, toto ustanovení nestanoví. Právo nechat si odstranit vady díla třetí osobou a následně se po zhotoviteli domáhat úhrady takového odstranění je pouze jeden ze způsobů vypořádání práv z odpovědnosti za vady, přičemž okamžikem rozhodným pro začátek běhu promlčecí doby zůstává okamžik včasného oznámení vady zhotoviteli. Žalobce měl dostatek podkladů pro to, aby svůj nárok na úhradu nákladů spojených s odstraněním vady uplatnil u soudu, a to bez ohledu na to, že neznal přesnou výši těchto nákladů, neboť tato skutečnost sama o sobě uplatnění práva u soudu nebrání. Soud prvního stupně z popsaných důvodů žalobu s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení zamítl.

6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že soud prvního stupně přiznal úspěšným žalovaným jejich náhradu tvořenou náklady právního zastoupení dle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „advokátní tarif“/ za 3,5 úkonu právní služby po 13 008 Kč za každou zastupovanou osobu (převzetí a příprava, vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 26. 5. 2025 a účast na jednání – vyhlášení rozsudku dne 28. 5. 2025), 2 režijní paušály po 300 Kč, 2 režijní paušály po 450 Kč a 21 % DPH z této odměny. Celkem tak náklady každé ze žalovaných činí 56 903,88 Kč.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce a navrhl, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc by mu vrátil zpět. V odůvodnění odvolání uvedl, že žalované porušily své povinnosti provést řádně dílo, což vedlo k poškození jinak řádně podle projektu provedených krovů objektu E dřevokaznou houbou. Zjištění poškození krovů dřevomorkou není možné stanovit jen vizuální prohlídkou a v tomto případě k tomu došlo až na základě opakovaného zkoumání krovu znalcem [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [tituly za jménem] dne 13. 3. 2020. Teprve od tohoto data mohl žalobce vybrat dodavatele stavebních prací nutných k odstranění vady a tehdy také mohl žalobce poprvé uplatnit svůj nárok proti žalovaným. Vědomost o škodě musí být dostatečně určitá, takže by měla být škoda již vyčíslitelná v penězích. [právnická osoba] obchodního zákoníku je žalobce oprávněn požadovat úhradu skutečně vzniklé škody, a tu žalobce v době oznámení poškození krovů objektu E neznal a znát nemohl. Soud prvního stupně porušil svou povinnost poskytnout žalobci poučení podle § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. a neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu pro přezkoumávané rozhodnutí. Teprve existující nárok ve známé výši může být spojován s promlčením a předmětný nárok tedy nemůže být promlčen.

8. Žalované se k odvolání žalobce namítají, že žalobce až v odvolání mění svá skutková tvrzení, když popisuje svůj nárok jako škodu způsobenou v důsledku vadného plnění. Podle § 564 a § 440 odst. 2 obch. zák. nelze dosáhnout uspokojení nároků z vad díla uplatněním nároku z jiného právního titulu. Odpovědnost za vady a škodu jsou odlišnými závazkovými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Žalobce jedním dechem tvrdí, že se nejedná o vadu díla a současně, že mu v důsledku vadného plnění vznikla škoda. Žalobce měl pro uplatnění předmětného nároku dostatek informací již ode dne 27. 6. 2017. Žalované navrhly potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a 212a o. s. ř. a neshledal odvolání žalobce důvodné.

10. V řízení nebylo sporu o tom, že dne 26. 2. 2024 mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanými jako zhotovitelkami byla uzavřena smlouva o dílo v rámci veřejné zakázky, jejímž předmětem byla dodávka stavby II. etapy projektu Centrum stavitelského dědictví v Plasích – památková obnova komplexu Hospodářského dvora, součástí díla byla také rekonstrukce objektu E včetně adaptace jeho půdních prostor na nové místnosti, oprava krovů a realizace nové střešní krytiny. Zadávací řízení veřejné zakázky bylo zahájeno před 1. 1. 2014. Dílo bylo předáno žalobkyni dne 24. 4. 2015.

11. Nesporné bylo také uplatnění reklamace díla žalobcem dne 30. 6. 2017. Reklamována byla vada v podobě výskytu dřevokazné houby popsaná tak, že ve spodní části konstrukce krovu byla identifikována dřevokazná houba dřevomorka domácí; jedná se o místo, které bylo v průběhu stavby dlouhodobě vystaveno intenzivnímu zatékání provizorním zaplachtováním při opravě střešního pláště. Reklamace byla žalovanými odmítnuta dopisy ze dne 4. 9. 2017 a 7. 3. 2018.

12. Žalované neuplatnily námitky proti právu žalobce, aby si vadu opravil sám, které bylo zakotveno v článku 18 odst. 6 písm. e) smlouvy o dílo.

13. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (proti němuž ostatně ani nikdo v odvolacím řízení neprotestoval), že s ohledem na okamžik zahájení zadávacího řízení veřejné zakázky na zhotovení Díla, použije se právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (článek LXXV zákona č. 303/2013 Sb. v rozhodném znění). Vzhledem k charakteru nároku i smluvních stran je třeba aplikovat zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník /§ 262 odst. 2 obch. zák./.

14. Podle § 560 obch. zák. dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě (odstavec 1). Zhotovitel odpovídá za vady, jež má dílo v době jeho předání (§ 554 obch. zák.); jestliže však nebezpečí škody na zhotovené věci přechází na objednatele později, je rozhodující doba tohoto přechodu. Za vady díla, na něž se vztahuje záruka za jakost, odpovídá zhotovitel v rozsahu této záruky (odstavec 2). Zhotovitel odpovídá za vady díla vzniklé po době uvedené v odstavci 2, jestliže byly způsobeny porušením jeho povinností (odstavec 3). Spočívá-li dílo ve zhotovení věci, platí obdobně ustanovení § 420 až 422 a § 426 obch. zák. (odstavec 4). Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle § 391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Podle § 393 odst. 2 obch. zák. u práv z vad věcí běží promlčecí doba ode dne jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo ode dne, kdy byla porušena povinnost věc převzít. U nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou.

15. Žalované se bránily v řízení námitkou promlčení. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3107/2020, „pro práva ze záruky za jakost díla, a to pro všechna práva, začíná běžet čtyřletá promlčecí doba podle § 392 odst. 2 věty druhé obch. zák. [pozn.: správně podle § 393 odst. 2 věty druhé obch. zák.] vždy ode dne včasného oznámení vady zhotoviteli. Žádnou speciální lhůtu pro právo na náhradu nákladů, které musel objednatel vynaložit na odstranění vad díla třetí osobou, tak nelze z tohoto ustanovení dovodit. Právo nechat si odstranit vady díla třetí osobou a následně se po zhotoviteli domáhat úhrady takového odstranění je pouze jeden ze způsobů vypořádání práv z odpovědnosti za vady, který však musí být ujednán ve smlouvě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, či rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003)“. Nejvyšší soud tak uzavřel, že okamžikem rozhodným pro začátek běhu promlčecí doby dle obchodního zákoníku byl v dané věci okamžik včasného oznámení vady zhotoviteli. Na toto rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud i ve své další judikatuře a jedná se tak o ustálené závěry.

16. S odkazem na shora citovaný výklad odvolací soud uzavírá, že promlčecí doba ohledně předmětného nároku počala běžet dne 30. 6. 2017. Doba v délce čtyř let (§ 397 obch. zák.) tak uběhla 30. 6. 2021. Žaloba ve věci však byla podána až dne 10. 8. 2023, tedy dlouhou dobu po konci promlčecí doby.

17. Žalobce se v řízení bránil námitce promlčení mimo jiné také popisem předmětného nároku jako náhrady škody (pro jejíž promlčení platí jiná pravidla).

18. Podle § 440 odst. 2 obch. zák. však uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a 437, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3556/2012 „neuplatnil-li objednatel nároky z odpovědnosti za vady díla, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady; takový postup ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák. výslovně vylučuje. Mohl by se případně domáhat pouze náhrady další (následné) škody, vzniklé mu v důsledku vadného plnění zhotovitele (např. náhrady škody vzniklé tím, že v důsledku vadných střešních tašek vznikla škoda promáčením budovy apod.)“.

19. Předmětem Díla byla rekonstrukce objektu E a oprava krovů a realizace nové střešní krytiny, tedy sanace a rekonstrukce celého objektu, včetně celé jeho střechy. Žalobou uplatněný nárok odpovídá nákladům na opravu krovů, tedy na opravu předmětu díla. Není přitom rozhodné, jak konkrétně žalobce dílo realizoval, tj. zda a které krovy opravil, či které zcela vyměnil, a zda se dřevomorka objevila v původním trámoví, nebo v nových krovech. O tzv. další škodu ve smyslu § 440 odst. 1 obch. zák. zde nejde.

20. Jestliže žalobce namítal v řízení, že promlčecí lhůta počala běžet až ke dni zpracování jím zadaného znaleckého posudku, pak odvolací soud konstatuje, že žalobce měl již dle obsahu reklamace ze dne 30. 6. 2017 vědomost o existenci škody (reklamoval poškození svého vlastnictví dřevomorkou) i odpovědnosti za ni. Pokud jde o vědomost o výši škody, kterou žalobce odvozuje až od výše vynaložených nákladů na opravy objektu, bylo rozhodně po celou dobu od uplatnění reklamace v roce 2017 v možnostech žalobce tuto výši zjistit v rámci promlčecí lhůty, ať již dříve zadaným znaleckým posudkem nebo jednáním s jeho subdodavateli. Odvolací soud doplňuje, že žalobu mohl navíc žalobce podat i bez znalosti přesné výše, která by mohla být zjištěna v rámci soudního řízení. Soudní praxe i odborná literatura se shodují, že vědomost o vzniku škody nebo újmy nastává bez ohledu na vědomost o zcela přesné částce škody či újmy; určení částky škody nebo újmy prostřednictvím znaleckého posudku není možno považovat za skutečnost ovládající běh subjektivní promlčecí lhůty (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3401/2011, či ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2782/2013, a dále též komentář k § 620 o. z., PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kolektiv: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání /2. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5), a je tedy možné podat žalobu i bez znalosti přesného vyčíslení vzniklé újmy.

21. Ohledně námitky žalobce, že se mu nedostalo řádného poučení podle § 118a o. s. ř., odvolací soud uvádí, že tento postup přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. má dát možnost stranám, aby doplnily svá skutková tvrzení tehdy, pokud se právní názor soudu na podstatu sporu zcela míjí s právní argumentací stran, a proto strany tvrdí skutečnosti, které pro rozhodnutí věci nejsou podstatné. V této věci však bylo žalobci známo, že žalované námitku promlčení uplatnily, v průběhu řízení se k ní vyjadřoval a jeho argumentací se zabýval soud prvního stupně i soud odvolací. Nedostatek poučení v takovém případě nemohl zvrátit výsledek řízení ani možnosti žalobce, který ani v odvolacím řízení neuvedl tvrzení a důkazy, které by vyvrátily závěr o promlčení předmětného nároku.

22. Odvolací soud tak potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné. Pokud jde o část rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, soud prvního stupně rozhodl zcela správně o povinnosti žalobce podle § 142 odst. 1 o. s. ř., který byl v řízení neúspěšný. Soud prvního stupně vyšel ze správné výše odměny za jeden úkon ve výši 13 008 Kč a rovněž řádně určil počet úkonů právní služby v podobě převzetí a příprava, vyjádření k žalobě, účasti u jednání dne 26. 5. 2025 a účast na jednání – vyhlášení rozsudku dne 28. 5. 2025. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu pak byla přiznána za druhého zastupovaného účastníka odměna snížená o 20 %. K odměně náleží podle § 13 advokátního tarifu 2 režijní paušály po 300 Kč a 2 režijní paušály po 450 Kč za úkony učiněné po 1. 1. 2025 a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. DPH. Celkem tedy byla přiznána částka uvedená ve výroku I., tedy částka 125 764,98 Kč, když takto částečně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

23. Výrok ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalované měly plný úspěch a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení tvořená odměnou za úkony právní služby za vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu ve výši 13 008 Kč, za druhého zastoupeného snížená o 20 %. K odměně náleží podle § 13 advokátního tarifu 2 režijní paušály po 300 Kč a 2 režijní paušály po 450 Kč za úkony učiněné po 1. 1. 2025 a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. DPH.