o 11 616 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 32 C 17/2020-348,

1. Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.).

2. Vyšel přitom z tvrzení uvedených v žalobě, kterou se úpadce (insolvenční správce do řízení vstoupil po přeměně reorganizace dlužníka na konkurs - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, č. j. MSPH 95 INS 17792/2019-B-31; dále bude užíván pro úpadce a současného žalobce i společné označení „žalobce“) domáhal úhrady částky [částka] s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s ohledem na odstoupení od licenčních smluv uzavřených mezi úpadcem a žalovaným na přelomu let 2016 a 2017, od kterých úpadce dne 26. 9. 2019 odstoupil. Předmětem plnění licenční smlouvy uzavřené dne 2. 12. 2016 bylo softwarové řešení [Anonymizováno] [Anonymizováno], licenční smlouvy uzavřené dne 5. 1. 2017 bylo softwarové řešení [Anonymizováno]. Úpadce podle těchto licenčních [Anonymizováno] uhradil žalovanému úplatu v celkové výši [částka]. Žádostí z listopadu 2018 požádal úpadce žalovaného o formální protokolární předání softwaru dle obou licenčních smluv a o převedení funkcionalit jednotlivých modulů. S ohledem na absenci reakce žalovaného na tuto výzvu učinil úpadce několik výzev dne 15. 1. 2019, na které opět nebylo reagováno, a tak k datu 26. 9. 2019 od licenčních smluv odstoupil a vyzval žalovaného k neprodlenému vrácení poskytnutého plnění. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím zpět, protože v tomto rozsahu byl předmětný software dodán a reálně využíván, soud v tomto rozsahu řízení zastavil.

3. Postoj žalovaného shrnul soud prvního stupně tak, že uplatněný nárok považuje za zcela nedůvodný. Potvrdil uzavření licenčních smluv, avšak má za to, že žalobce v řízení neprokázal, že na straně žalovaného došlo k porušení smluvních povinností, které by žalobce opravňovalo k odstoupení od těchto smluv. Odstoupení podle žalovaného nesplňuje zejména jednu ze základních podmínek, ujednanou mezi účastníky, a to sice tu, že bylo doručeno žalovanému bez zbytečného odkladu poté, co mohlo žalobci právo na odstoupení vzniknout, když bylo žalobci doručeno více než po dvou letech od uzavření smlouvy a předání plnění. Nárok na vrácení zaplacené odměny za licenci nemohl žalobci z uvedených důvodů vzniknout.

4. Soud prvního stupně dále v bodech 3. až 14. uvedl, které skutečnosti učinili účastníci nespornými, a vyjmenoval důkazy, které ve věci provedl s uvedením, co z každého z nich zjistil a následně konstatoval, že na jejich základě rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, ve kterém uzavřel, že žalobce neuplatnil své právo na odstoupení od licenčních smluv bez zbytečného odkladu poté, co žalovaný údajně porušil smlouvy podstatným způsobem. Nesplnil tak základní podmínku uplatnění práva odstoupení v souladu s § 2002 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a článku 7.3 licenčních smluv, a proto shledal odstoupení neplatným a nárok na vydání bezdůvodného obohacení proto s odkazem na § 2991 o. z. jako nedůvodný zamítl. Dále soud prvního stupně připomněl, že na základě žalobcova odvolání byl výše uvedený rozsudek zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud vyslovil právní názor, že odstoupení mělo být posuzováno podle § 1977 o. z. a násl., tj. podle speciální úpravy odstoupení ve vazbě na prodlení jedné ze stran. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby v novém řízení posoudil, zda v okamžiku oznámení odstoupení prodlení žalovaného trvalo, tj. zda žalovaný prokázal, jakým způsobem, prostřednictvím jakých osob a za jakých okolností došlo z jeho strany k řádnému a úplnému splnění jeho povinností z licenčních smluv (konkrétně povinnosti poskytnout součinnost při implementaci software, zpřístupnit a předat veškeré informace a poskytnout veškeré služby nezbytné pro užití software, včetně předvedení funkcionalit jednotlivých modulů, předání zdrojového kódu a uživatelského manuálu).

5. Soud prvního stupně pak po poučení žalovaného podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v novém řízení doplnil dokazování o žalovaným navržené důkazy (předávací protokol zdrojových kódů a předávací protokol dokumentace ze dne 5. 1. 2017, předávací protokol ze dne 31. 7. 2018, podlicenční smlouva k produktům INSPECTLIFE uzavřená mezi žalobcem a Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ze dne 30. 3. 2017, e-mailová komunikace mezi p. [Anonymizováno] od žalobce a pí. [Anonymizováno] od žalovaného ze dne 28. 2. 2017, e-mail p. [Anonymizováno] od žalobce ze dne 24. 5. 2017, znalecký posudek znalecké kanceláře [právnická osoba]. č. [Anonymizováno] ze dne 25. 10. 2023, výslech jeho zpracovatele a seznam jeho podkladů, výpovědi svědků od obou účastníků - p. [Anonymizováno], pí. [Anonymizováno], p. [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]), jejichž posouzením spolu s dříve provedenými důkazy učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mezi účastníky došlo k uzavření dvou licenčních smluv a poskytnutí výlučné licence na produkt [Anonymizováno]. Uzavření licenčních smluv byla jedna z podmínek vstupu investora [Anonymizováno]. do společnosti žalobce. Výlučné licence k software [Anonymizováno] byly žalobci poskytnuty a ten žalovanému uhradil dohodnutou odměnu. Žalovaný na přelomu let 2016 a 2017 předal žalobci zdrojový kód, uživatelský manuál a nahrál software [Anonymizováno] na server [Anonymizováno]. Žalovaný poskytoval žalobci součinnost při implementaci a školení jeho zaměstnanců i třetích osob. Žalobce ke způsobu plnění smluvních povinností žalovaným, ani k obsahu předávaných věcí neměl v té době výhrady a na softwaru [Anonymizováno] dále pracoval (upravoval jej). Žalobce se následně rozhodl, že zprvu obchodně použije pouze jeden z modulů softwaru (modul [Anonymizováno]). Projekt však neměl reálnou finanční návratnost. Důvodem komerčního neúspěchu bylo mimo jiné to, že nebyly přijaty legislativní změny umožňující elektronizaci zdravotnictví, a předmětný projekt telemedicíny nebyl plošně přijat lékaři ani pacienty. Do systému se podařilo zapojit pouze jednotky subjektů a jednu pojišťovnu. Žalobce tedy od dalšího rozvoje telemedicíny ustoupil, a to včetně projektu [Anonymizováno], jehož součástí a nadstavbou se systém [Anonymizováno] měl stát. V polovině roku 2018 žalobce po kontrole produktu [Anonymizováno] vyzval žalovaného k předání ostatních modulů, a to výzvami z listopadu 2018 a ledna 2019 a zároveň jej vyzval k předání a poskytnutí součinnosti v intencích uzavřených licenčních smluv. S ohledem na tvrzené nesplnění předmětných výzev žalobce od smluv odstoupil k datu 26. 9. 2019. Na základě odstoupení vyzval žalovaného k navrácení finančního plnění ve výši [částka]. Po odstoupení žalobce software [Anonymizováno] žalovanému nevrátil, a poté, co se dostal do insolvence a byl na něj prohlášen úpadek, byl tento software oceněn a zahrnut do konkursní podstaty. Během řízení však soud vzal za prokázané, že žalovaný své povinnosti splnil, a to více než dva roky před tvrzeným odstoupením.

6. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na použitá ustanovení o. z. (§§ 2358, 1977, 1978, 2001, 2002, 2004 a 2991) věc posoudil tak, že mezi žalovaným, jako držitelem majetkových autorských práv a poskytovatelem licence, a žalobcem, jako nabyvatelem výhradní licence, došlo dne 2. 12. 2016 a 5. 1. 2017 k uzavření platných licenčních smluv v souladu s § 2358 o. z. Za účastníky byly smlouvy uzavřeny statutárními orgány společností v souladu s § 151 o. z. a § 345 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Za žalobce jednal předseda představenstva [Anonymizováno] (v té době jediný člen představenstva a jediný akcionář) a za žalovaného předseda představenstva [tituly před jménem] [Anonymizováno] V souladu s § 2358 převzal [Anonymizováno] za žalobce dohodnuté licenční plnění software [Anonymizováno] a v rozsahu modulu [Anonymizováno] poskytl licenci třetímu subjektu. Zároveň žalovanému postupně uhradil celou dohodnutou licenční odměnu. Konkrétně žalovaný prokázal, že žalobci předal zdrojový kód k software (důkazy: znalecký posudek, předávací protokol ze dne 5. 1. 2017, předávací protokol ze dne 31. 7. 2018, výslech svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a účastnická výpověď [Anonymizováno]), že předal žalobci uživatelský manuál (předávací protokol ze dne 5. 1. 2017, předávací protokol ze dne 31. 7. 2018, výslech svědka [Anonymizováno] a účastnická výpověď [Anonymizováno]), že zpřístupnil a předal veškeré informace a poskytnul veškeré služby nezbytné pro užití software vč. předvedení funkcionalit modulů (znalecký posudek, e-mailová komunikace ze dne 28. 2. 2017, předávací protokol ze dne 31. 7. 2018, výslechy všech svědků a účastnický výslech) a že poskytl součinnost při implementaci software (výslech svědka [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a účastnická výpověď [Anonymizováno]). Tyto povinnost navíc splnil nejpozději v roce 2017, odstoupení učiněné po více než dvou letech (leden 2019), soud tak hodnotí jako zcela zjevně opožděné a účelové. Podle soudu prvního stupně žalobce žádné z výše uvedených zjištění nevyvrátil, když svou obranu směřoval převážně vůči znaleckému posudku a údajné technické nedostatečnosti softwaru. V této věci však znalecký posudek sloužil jen jako podpůrný důkaz o tom, že software byl v roce 2017 funkční a odpovídající zadání. I kdyby jej tak soud považoval za nedostatečný (nepřesvědčivý), ničeho by to na právním závěru nezměnilo, neboť žalovaný doložil splnění svých povinností řadou dalších důkazů, a to včetně výpovědí zaměstnanců samotného žalobce. Zcela jistě však znalecký posudek nelze vyvrátit odborným posouzením nižší důkazní síly (odborné stanovisko [tituly před jménem]), zvláště, je-li odborné posouzení pouhým teoretickým výkladem ve věci ověřování funkcionalit informačních systémů. Dále soud prvního stupně konstatoval, že znalecký posudek v této věci posloužil ještě k účelu pochopení funkčnosti softwaru, tj. jak software reálně pracuje. Z vyjádření žalobce totiž vyplývalo, že dodán byl pouze jeden modul, zatímco ostatní dodány nebyly (nebyly funkční apod.), což navozovalo dojem, že každý z pěti objednaných modulů je samostatný a nezávislý na ostatních. Znalecký posudek toto ale vyvrací, když uvádí, že systém pracuje společně. Produkt [Anonymizováno] obsahuje jak jádro (samotný software), tak připojené moduly, které však slouží k pouhému zadávání a následnému předávání dat ve vztahu pacient-lékař. Pokud by jádro softwaru nefungovalo, nemohl by fungovat ani žádný z modulů. A contrario, fungoval-li jeden modul (např. ten, vůči kterému vzal žalobce žalobu částečně zpět), musel fungovat i vlastní software produktu, a to v podstatném rozsahu. Z výše uvedeného dále vyplývá, že jeden modul nemůže mít hodnotu 1/5 celého díla, neboť funkční modul musí užívat i (podstatně) funkční jádro a i kdyby zbylé 4 moduly nefungovaly, byla by jejich hodnota podstatně nižší, neboť samy o sobě představují pouhou databázi vložených údajů. Vyslýchaní svědci potvrdili, že žalovaný předal žalobci software vč. zdrojového kódu a uživatelského manuálu, software byl u žalobce společným týmem implementován a předveden zaměstnanci žalovaného, žalobce tento software převzal a následně s ním disponoval (upravoval jej) a nabízel třetím osobám v rámci obchodní spolupráce. Z provedených důkazů nemůže vyplývat jiný závěr, než ten, že žalovaný své povinnosti z licenčních smluv řádně splnil a žalobce s dílem mohl řádně a nerušeně nakládat.

7. Na základě výše uvedeného tak soud prvního stupně žalobu zamítl, když uzavřel, že žalobce od licenčních smluv platně (včas) v souladu s § 1977 o. z., eventuálně § 1978 odst. 1 o. z. neodstoupil a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mu tedy vzniknout nemohl (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021-257 ze dne 19. 4. 2022).

8. Konečně soud prvního stupně v závěru odůvodnění (bod 50) „pro úplnost“ konstatoval, že ani z důvodu vytýkaných vad ohledně nefunkčnosti modulů (představující závažné porušení smluvních povinností) by žalobce platně odstoupit nemohl, neboť tak neučinil bezodkladně a navíc vady řádně neoznačil, což soud dále podrobně rozvinul.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., když zavinění zastavení řízení ohledně částky [částka] leží na straně žalobce a ohledně zbývající částky byl žalovaný plně úspěšný, takže mu byla přiznána plná náhrada nákladů původního řízení v prvním stupni ve výši [částka] vč. DPH a v předchozím odvolacím řízení a novém řízení v prvním stupni ve výši [částka] vč. DPH, tj. celkem [částka] (specifikace složení této částky je obsahem bodů 51 a 52 odůvodnění).

10. Proti rozsudku se včas odvolal žalobce. Namítá zejména, že soud prvního stupně nebyl, přes srozumitelné pokyny odvolacího soudu, schopen ani po doplnění dokazování řádně zjistit skutkový stav, když na podkladě nesprávného znaleckého posudku kanceláře [právnická osoba]. a doplněného dokazování dospěl k závěru o tom, že žalovaný řádně splnil své povinnosti z licenčních smluv, takže žalobce nebyl oprávněn od nich odstoupit a požadovat bezdůvodné obohacení. Soudu přitom stačilo zjištění, že žalovaný předal žalobci jakýsi software, aniž by dostatečně objasnil, zda tímto údajným plněním došlo ke splnění povinnosti žalovaného. Vycházel přitom z nesprávných závěrů znaleckého posudku a výpovědí některých svědků, nevypořádal se však s těmi částmi výpovědí, které svědčily o opaku (výpovědi svědků [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], kteří vypověděli, že funkčnost jiných modulů než modulu pro těhotenskou cukrovku nebylo v průběhu plnění licenčních smluv možno ověřit). Žalobce trvá na tom, že ani v novém řízení nebylo prokázáno, že žalovaný splnil veškeré své povinnosti z licenčních smluv, když jedině dodání software zcela funkčního a obsahujícího veškeré sjednané funkcionality bylo možno považovat za splnění závazku žalovaného. Software měl být hned po dodání schopen komerčního nasazení ve všech funkcionalitách, implementace, kterou měl provádět žalobce, neměla spočívat v jeho dokončování či zprovozňování nefunkčních funkcionalit. Z provedených důkazů také vyplynulo, že s ohledem na modularitu bylo očekávatelné, že bude docházet k postupnému nasazování, takže i součinnost k implementaci měla být poskytnuta postupně. Z ničeho neplyne, že by žalobce měl převzít celý balík software najednou. Ani z předávacích protokolů o předání software se zdrojovým kódem a manuálů nelze podle žalobce učinit závěr, že předaný software byl zcela funkční podle licenčních smluv nebo že byly předány správné manuály. Není sporu o tom, že software v nějaké formě existoval, ale je sporné, zda měl sjednané vlastnosti. Znalec, který vypracoval znalecký posudek, nebyl u předání zdrojového kódu v roce 2017, a nemohl tedy potvrdit, co bylo v té době úpadci předáno. Ani z výpovědí svědků, kteří hovořili o tom, že zkoušeli i jiné moduly než [Anonymizováno] ([Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] v rámci programu těhotenské cukrovky jim předvedeny nebyly. Z uvedených důvodů mohly podle žalobce vést svědecké výpovědi jen k závěru, že v software mohly být přítomny funkce či moduly (šlo je „proklikat“), nikoliv ovšem, že by předaný software byl v souladu se smlouvou a obsažené funkce a moduly skutečně pracovaly tak, jak měly. Dále se žalobce ve svém odvolání zabývá obecně požadavky na znalecké posudky podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a vyhlášky č. 203/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, a vyjadřuje názor, že je znalecký posudek [právnická osoba]. nesplňuje. Namítá, že posuzovaný software nebyl dostatečně identifikován (operuje s „předloženou verzí systému [Anonymizováno]“), když jistě existovalo více jeho verzí a každá z nich postupně mohla mít jiné funkcionality a jinou kvalitu. Žalobce je rovněž názoru, že zadání posudku k otázce 2 je neurčité, pokud podle něj má být posouzeno, zda zkoumaný software obsahuje veškeré deklarované funkce. Nedostatkem posudku je podle žalobce i to, že neobsahuje úplný a dostatečný výčet podkladů, z nichž znalec vycházel, což se týká zejména samotného software, který měl znalec posuzovat, u něhož není jasné, zda znalec ověřil, že se jedná o software z doby, kdy měl být předán žalobci, nebo zdrojového kódu. Posudek je z uvedených důvodů, jakož i proto, že znalec posuzovaný software nezafixoval, nepřezkoumatelný. Další výhrady žalobce se týkají nesrozumitelnosti znalcem použité metodiky zpracování posudku, žalobce má za to, že znalec nepoužil žádnou uznanou metodiku (např. testovací uživatelské scénáře pro pacienty a lékaře, které by měl mít žalovaný k dispozici, pokud software testoval), spíše pouze zkoušel odklikávat různé funkce podle manuálu, což minimalizuje věrohodnost posudku. Za zásadní pochybení považuje žalobce okolnost, že při zkoumání funkcionalit systému znalec vycházel pouze z „testovacích“, nikoliv reálných dat, takže nemohl zkoumat, zda software je schopen řádné komunikace s koncovými zařízeními (měřidly tlaku, krevního cukru, hmotnosti apod.) a jeho ověření „funkčnosti“ tohoto systému tak spočívalo pouze v ověření, zda se autorům systému podařilo data do systému nahrát. Ze všech výše uvedených důvodů nelze podle žalobce znalecký posudek považovat za pravdivý a soud z něj proto neměl vůbec vycházet. Jelikož tedy celkově žalovaný podle žalobce neprokázal, že v době odstoupení od licenčních smluv byly všechny jeho povinnosti řádně splněny, a v řízení je nesporné, že žalovaný finanční plnění od úpadce obdržel, mělo být žalobě vyhověno. Žalobce proto navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn v jeho prospěch a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaný považuje odvolání za nedůvodné. Je přesvědčen, že soud prvního stupně provedl v souladu s předchozím pokynem odvolacího soudu velmi rozsáhlé dokazování o tom, jak, kdy a co bylo žalovaným podle licenčních smluv plněno. Základem pro konečný závěr soudu o splnění povinností žalovaného přitom nebyl znalecký posudek, který žalobce v odvolání opakovaně napadá (soud výslovně uvádí, že znalecký posudek byl použit jen jako důkaz podpůrný a s veškerými námitkami žalobce proti němu se v odůvodnění rozsudku vypořádal), ale celá řada mnoha vzájemně se potvrzujících a doplňujících důkazů, od svědeckých výpovědí svědků (včetně IT vývojáře žijícího v [adresa], jehož účast na jednání musel žalovaný zajistit), přes listinné důkazy, korespondence, smlouvy atd. Podle žalovaného tedy soud prvního stupně zjistil skutkový stav tak, že žalovaný nejpozději v roce 2017 splnil všechny smluvní povinnosti, takže odstoupení od smluv učiněné v lednu 2019 bylo zjevně účelové. Takto zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně vyhodnotil správně i po právní stránce, pokud konstatoval, že žalovaný své povinnosti ze smlouvy (podstatným ani nepodstatným způsobem) neporušil, takže žalobce nemohl od smluv ve smyslu § 1977 ani 1978 odst. 1 o. z. platně odstoupit. K námitkám žalobce ohledně skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný uvádí, že z provedených důkazů neplyne, že by mělo docházet k implementaci jednotlivých funkcionalit (a tedy i poskytování součinnosti k ní) systému postupně. Naopak, z výpovědí bývalých členů představenstva žalobce, kteří byli dosazení novým akcionářem, vyplynulo, že sám žalobce, resp. jeho nový akcionář, se rozhodl využívat komerčně nejdříve jen jednu z funkcionalit nového systému, který byl ale povinen převzít celý najednou. Nový akcionář si dodání celého systému doslovně vymínil v akcionářských smlouvách o spolupráci jako podmínku svého vstupu do žalobce, který se po jejím splnění také uskutečnil. Výslovně to potvrdil svědek [Anonymizováno]. Žalovaný přitom zdůrazňuje, že podle smluv si implementaci měl zajistit sám žalobce (nikoliv žalovaný) a žalovaný měl „jen“ poskytnout součinnost, jejíž obsah nebyl ve smlouvách blíže specifikován a z odlišného vnímání tohoto pojmu každou ze stran je tedy možné, že se jedná o ujednání neurčité, a tedy neplatné. Obecně se implementací rozumí nasazení software na servery příjemce, včetně migrace dat, rozhodně jí není míněno komerční nasazování užití software u zákazníků nebo přizpůsobování potřebám klientů odběratele. Žalovaný dále poukazuje na to, že žalobce podal žalobu s tvrzením, že software [Anonymizováno] nebyl žalovaným vůbec dodán. Následně bylo prokázáno, že žalobce s dodaným software pracoval, měl ho instalovaný na svých serverech, kde ho dále upravoval, zařazoval ho do dalších svých software produktů, obchodoval s ním, licencoval ho svým zákazníkům atd. Z podstaty samotného principu software je logicky jasné, že měl-li žalobce takto k dispozici jednu z funkcionalit, kterou aktivně využíval, musel mít software jako celek, musel disponovat zdrojovými kódy a software musel být u něho implementován. Navíc v rámci svého insolvenčního řízení v soupisu majetkové podstaty žalobce dokonce výslovně uváděl, že součástí majetkové podstaty je software [Anonymizováno]. Proto později žalobce změnil svá tvrzení a v průběhu řízení začal tvrdit, že některé funkcionality předaného software „nefungovaly“. Tato svá tvrzení však žalobce nijak neprokázal, ač to bylo jeho procesní povinností. Dokonce ani po výzvě soudu a provedené koncentraci žalobce neprokázal, co bylo na předaném plnění vadné nebo chybějící, žádné důkazy k tomu ani nenavrhl. Žalobce přitom mohl předaný software předložit ke zkoumání v tomto řízení (žalovaný jej nemá, neboť ho žalobci předal), což však neučinil a namísto toho jej smlouvou ze dne 7. 5. 2020 v rámci insolvenčního řízení prodal třetí osobě, tj. zpeněžil ho a vyvedl z majetkové podstaty. Navíc, jestliže žalobce software převzal již na počátku roku 2017 a následně až do konce roku 2018 na základě svého vlastního rozhodnutí neprováděl aktualizace a další průběžné úpravy, které jsou u všech IT technologií nutné (zvláště v oblasti telemedicíny, kde byl v té době růst v podstatě raketový, technologické změny se děly v řádech měsíců), mohlo být důvodů proč případně nebyl schopen na konci roku 2018 spustit některé funkcionality (je-li to pravda) velké množství, z nichž žádný nelze přičítat k tíži žalovaného. Žalovaný pak poukazuje na skutečnost, že ačkoliv to nebylo jeho procesní povinností, navrhl a předložil v řízení i důkaz o obsahu, funkčnosti a bezvadnosti všech funkcionalit software [Anonymizováno] ke dni předání žalobci; jedná se o kompletní certifikační dokumentaci, na základě které byl tento software certifikován Státním ústavem pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) dne [Anonymizováno] pod č. [Anonymizováno] jako obecný zdravotnický prostředek. Certifikace přitom obsahovala pro každou z funkcionalit protokol o výsledcích provedených klinických testů a závěrečné hodnocení tohoto klinického testování příslušnými odborníky, je jí tedy prokázána funkčnost řešení software včetně všech jeho funkcionalit, tj. telemonitoringu krevního tlaku, EKG, glykemie, hmotnosti pro klinickou praxi a telekonzultace snímkováním. K námitkám žalobce stran znaleckého posudku žalovaný jednak uvádí, že byly vzneseny již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi dostatečně vypořádal s přihlédnutím k tomu, že tento důkaz byl použit jen jako důkaz podpůrný, jednak poukazuje na to, že žalobce měl možnost nechat si vyhotovit znalecký posudek dle svého zadání, případně revizní znalecký posudek, na software, který měl k dispozici jen on (předtím než ho prodal), což však neučinil, předložil jen odborné vyjádření [tituly před jménem] [Anonymizováno], které je však jen jakýmsi obecným návodem, jak by mohla být některá blíže nespecifikovaná tvrzení znalecky zkoumána, nikoliv znaleckým posudkem, který by se zabýval konkrétními skutečnostmi z tohoto řízení. K námitkám žalobce k zadání znaleckého posudku žalovaný opakuje, že žalobci nic nebránilo zadat si svůj znalecký posudek, pokud měl za to, že by měl znalec odpovědět na něco jiného než mu bylo zadáno žalovaným. K podle žalobce nedostatečnému označení zkoumaného systému jako „[Anonymizováno] [Anonymizováno]“ žalovaný uvádí, že žádný jiný systém [Anonymizováno] neexistuje, nebylo to tvrzeno ani prokazováno, takže neexistuje ani žádné „určitější“ označení, které by mohl znalec použít. V rámci svého výslechu před soudem znalec upřesnil, že systém jím zkoumaný byl obnoven ze záloh ve stavu k datu roku 2017, žalovaný ani jiný systém znalci předložit nemohl. K označení „veškeré deklarované funkce“ žalovaný uvádí, že se tím, jak znalec vysvětlil, míní vždy funkce deklarované příslušnou dokumentací k software se vztahující. Na straně 13 posudku je uveden úplný seznam funkcí, které byly podle jeho zkoumání v dokumentaci deklarovány a u nichž bylo ověřeno, že je software obsahoval. Jestliže se v posudku objevily nějaké nejasnosti, znalec je vysvětlil v rámci svého výslechu před soudem. Ze všech uvedených důvodů byl proto podle žalovaného zcela správný postup soudu prvního stupně, pokud ze závěrů znaleckého posudku vycházel, když žalobcem namítané nedostatky ohledně nutného testování v reálném provozu jsou nyní nesplnitelné a navíc faktické ověření fungování veškerých funkcionalit bylo provedeno v rámci procesu certifikace u SÚKL. Žalovaný z výše uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobci bylo uloženo nahradit mu i náklady tohoto odvolacího řízení.

12. Žalobce ve vyjádření z 24. 7. 2025 reagoval na vyjádření žalovaného. Zdůrazňuje, že podle jeho názoru soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu, který svým závazným právním názorem o tom, že je na žalovaném, aby prokázal, že svůj závazek splnil řádně a včas, vytýčil mantinely pro postup soudu prvního stupně v dalším řízení. Je to tedy žalovaný, kdo musí prokázat tvrzení, která uvádí na svou obranu. Dále žalobce opakovaně uvádí, že soud prvního stupně nevycházel ze znaleckého posudku jen jako z podpůrného důkazu, ale své závěry na něm založil. Závěry o tom, že pokud fungoval jeden z modulů, muselo fungovat jádro i další moduly, nemohl soud založit na žádném jiném důkazu, mimo jiné proto, že otázka architektury softwarového systému, jeho struktury a návazností jeho dílčích komponent, jsou odbornými otázkami, které si soud nemůže zodpovědět sám, i kdyby např. disponoval nadprůměrnými znalostmi o informačních technologiích nebo proto, že o struktuře systému žádný důkaz nehovoří. Některé závěry si pak kreativně vytvořil sám soud prvního stupně svou úvahou, což je také nepřípustné. Z uvedených důvodů se měl soud prvního stupně zabývat veškerými námitkami žalobce ke znaleckému posudku a měl využít i odborné vyjádření [tituly před jménem] [Anonymizováno].

13. Odvolací soud nejprve po zjištění, že záhlaví napadeného rozhodnutí obsahuje zjevnou nesprávnost, protože v době jeho vydání (10. 9. 2024) měl žalovaný sídlo na adrese [Adresa žalovaného] (tato adresa byla v obchodním rejstříku uvedena v období od 1. 4. 2022 do 5. 9. 2025, tj. včetně dne 4. 8. 2025, kdy byl vydán tento rozsudek odvolacího soudu), provedl dle § 164 o. s. ř. její opravu (výrok I.).

14. Následně pak odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a násl. o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Jak správně uvádí soud prvního stupně, v předchozím zrušovacím rozhodnutí bylo odvolacím soudem konstatováno, že odstoupení v projednávané věci musí být posuzováno dle § 1977 o. z., který (spolu s následujícími §§ 1978 a 1979 o. z.) představuje speciální úpravu odstoupení ve vazbě na prodlení (tj. nesplnění závazku řádně a včas) jedné ze stran k obecné úpravě odstoupení v §§ 2001 - 2005 o. z. (viz Horák, P. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2127). V projednávané věci to znamená, že je nutno zjistit, zda v okamžiku oznámení odstoupení prodlení dlužníka (žalovaného) trvalo (jak tvrdí žalobce), neboť „prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.“

16. Z obsahu spisu plyne, že žalovaný po jednání odvolacího soudu, na němž bylo zrušovací rozhodnutí vydáno a odůvodněno shora popsaným právním názorem, doručil do spisu z vlastní iniciativy vyjádření ze dne 3. 5. 2023 (č. l. 201 an. spisu), [Anonymizováno] podrobně rekapituloval vývoj vztahu mezi účastníky a dalšími zúčastněnými subjekty (zejména investora a budoucího majoritního akcionáře žalobce společnosti [Anonymizováno]., který poskytl finanční prostředky na získání licence podle obou licenčních smluv a který svůj /později uskutečněný/ vstup do společnosti žalobce podmínil získáním systému [Anonymizováno] ve funkční podobě za účelem propojení tohoto produktu s produktem [Anonymizováno], ale i dalších subjektů, které se podílely na vývoji systému a jeho integraci do systému [Anonymizováno] a jeho pozdějších úpravách pro žalobce /[právnická osoba]., [právnická osoba]/ nebo získaly následně v březnu 2017 podlicenci k produktu [Anonymizováno] /např. Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví/), včetně uvedení okolností předání systému s veškerými podklady a součástmi a zdrojovým kódem (viz 9 bodů uvedených v tomto podání žalovaného na rubu č. l. 202) na konci prosince 2016 a v lednu 2017 žalobci, v němž figuroval za žalobce p. [Anonymizováno], který byl od založení společnosti žalobce jediným členem představenstva a později jedním ze tří členů, zároveň s ohledem na své kompetence ve společnosti žalobce spoluvytvářel vývojové prostředí u žalobce, které sloužilo k realizaci [Anonymizováno] resp. [Anonymizováno] a podle akcionářské smlouvy ve znění dodatku č. 1 byl povinen převod výhradní licence projektu [Anonymizováno] na žalobce zajistit (jako podmínku vstupu [Anonymizováno] do společnosti žalobce). K prokázání takto podrobně rekapitulovaných tvrzení v, podle odvolacího soudu, logických souvislostech, navrhl žalovaný množství zejména listinných důkazů a výslech p. [Anonymizováno] jako bývalého předsedy představenstva žalobce.

17. Z obsahu spisu dále plyne, že jelikož výše zmíněné vyjádření žalovaného došlo do spisu v den konání jednání u soudu prvního stupně (3. 5. 2023; protokol na č. l. 207 an. spisu), a soud se s ním tedy nestihl důkladně seznámit, postupoval z důvodu hospodárnosti v intencích pokynů odvolacího soudu, když žalovaného podle § 118a o. s. ř. vyzval, aby doplnil tvrzení a důkazy ke splnění jeho povinností z licenčních smluv (text poučení je v podstatě totožný jako v bodě 16 zrušovacího usnesení odvolacího soudu) a poučil jej, že pokud tak neučiní, vystavuje se nebezpečí neúspěchu ve věci pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Žalovaný na výzvu soudu včas reagoval podáním ze dne 2. 6. 2023 (č. l. 212 an.), jímž svá tvrzení uvedená již v podání ze dne 3. 5. 2023 dále rozvinul a navrhl k jejich prokázání ještě další důkazy, zejména výslechy svědků (tehdejších pracovníků žalobce /svědci [Anonymizováno], [Anonymizováno], [adresa], [Anonymizováno], [Anonymizováno]/ i žalovaného /svědkyně [Anonymizováno] /), ale[Anonymizováno]i listinné důkazy (např. certifikační dokumentaci SÚKL k udělené certifikaci pod č. [Anonymizováno] a vyjádření společnosti [právnická osoba]., která později zpracovala k zadání žalovaného i mezi stranami sporný znalecký posudek). V podání ze dne 21. 8. 2023 (č. l. 230 an.) pak žalovaný k výzvě soudu uvedl, které skutečnosti mají být prokázány výpověďmi kterých konkrétních svědků a následně s podáním ze dne 15. 11. 2023 doplnil do spisu znalecký posudek znalecké kanceláře [právnická osoba].

18. Konečně z obsahu spisu také vyplývá, že ve věci se pak konalo dne 27. 11. 2023 ústní jednání (protokol na č. l. 262 an.), na němž byl vyslechnut znalec [tituly před jménem] [adresa], který vypracoval znalecký posudek [právnická osoba]., a dále jako účastník řízení p. [Anonymizováno] a navržení svědci pánové [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a paní [Anonymizováno]. Následně byly ze strany [právnická osoba]. doplněny podklady ke znaleckému posudku (přípis na č. l. 281). Na posledním jednání dne 10. 9. 2024 žalobce uvedl, že nežádá provedení revizního znaleckého posudku, protože podle něj nelze tento realizovat pro absenci faktů v posudku [právnická osoba]. Soud provedl k návrhu žalobce důkaz odborným vyjádřením [Anonymizováno], ale zamítl jeho výslech. Žalobce k dotazu soudu uvedl, že žádné další důkazy provést nenavrhuje. Poté byly provedeny důkazy, které k prokázání svých obranných tvrzení navrhl provést žalovaný (jejich výčet s uvedením, co bylo ze kterého z nich zjištěno je na č. l. 337 a 338 spisu) a došlo k vyhlášení rozsudku, který byl napaden odvoláním.

19. Odvolací soud konstatuje, že při posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí vyšel ze skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně z celého poměrně rozsáhlého dokazování, včetně jeho doplnění po zrušení předchozího rozsudku a doplnění tvrzení a důkazních návrhů ze strany žalovaného, které považuje za správné a zcela dostatečné pro posouzení věci, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Odvolací námitky žalobce, směřující k nesprávnosti zjištěného skutkového stavu, a zejména pak ke správnosti znaleckého posudku [právnická osoba]., nejsou podle odvolacího soudu s to správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně zvrátit. Odvolací soud se neztotožňuje se žalobcem v tom, že základem pro skutkový závěr, že žalovaný splnil veškeré své povinnosti z licenčních smluv již na přelomu let 2016 a 2017, a že tedy žalobce neměl pro odstoupení od těchto smluv důvod, byly závěry znaleckého posudku [právnická osoba]. Odvolací soud se naopak ztotožňuje s tím, že, jak uvedl soud prvního stupně, byl tento důkaz použit jen jako důkaz podpůrný, když ze souhrnu mnoha dalších důkazů listinami a výpověďmi výše uvedených osob, plyne, že povinnosti žalovaného byly splněny. Jinými slovy řečeno; odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v tom, že i bez použití důkazu znaleckým posudkem [právnická osoba]. by ze souhrnu všech ostatních důkazů v jejich logických souvislostech a s ohledem na to, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.) splnění povinnosti žalovaným řádně a včas jednoznačně vyplynulo (velmi stručně shrnuto jde o tyto okolnosti: investor podmínil svůj vstup do žalobce získáním výhradní licence na systém [Anonymizováno], získání licence financoval prostřednictvím banky, těžko by došlo k úhradě celého plnění, pokud by nebylo dodáno, došlo ke vstupu investora do žalobce, k čemuž by bez splnění podmínky předání nedošlo, předání systému včetně všech jeho součástí a zdrojového kódu a manuálů prokazují předávací protokoly a výpovědi svědků, jeho instalaci na zařízení žalobce a další manipulace s ním, včetně poskytnutí sublicencí k jeho použití prokazují faktury, smlouvy a výpovědi svědků, systém byl v celém rozsahu certifikován SÚKL, jeho hodnota byla vedena jako aktivum v majetku úpadce atd.). Z uvedeného důvodu tedy soud prvního stupně nepochybil, pokud se detailně nevypořádal se všemi námitkami, které žalobce proti znaleckému posudku vznesl, resp. že neprovedl výslech p. [Anonymizováno] a z jeho spíše teoretického vyjádření při rozhodování nevycházel, a ze stejného důvodu se jimi nezabýval ani soud odvolací.

20. Za správné pak považuje odvolací soud i právní závěry soudu prvního stupně, na nichž své rozhodnutí založil (tj. bez ohledu na „pro úplnost“ v bodě 50 odůvodnění zmíněné závěry, které odvolací soud pro nadbytečnost nehodnotil) o tom, že žalobci se nepodařilo prokázat, resp. že žalovanému se podařilo vyvrátit, tvrzení, že pro odstoupení od smlouvy existoval důvod (tj. podstatné /§ 1977 o. z./ nebo nepodstatné porušení smluvní povinnosti, pokud nebyla povinnost splněna ani v dodatečné lhůtě /§ 1978 odst. 1 o. z./), takže žalovanému nevzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které by byl žalobci povinen vydat, protože smlouva v důsledku odstoupení žalobce nezanikla (§ 2004 odst. 1 a § 2991 o. z.).

21. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud uzavřel, že zamítnutí žaloby bylo věcně správným rozhodnutím, které proto bylo podle § 219 o. s. ř. ohledně věcného výroku i ohledně rovněž správného nákladového výroku potvrzeno (výrok II.).

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada v plné výši byla přiznána i v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému, kterému vznikly náklady v celkové výši 119 439,10 Kč, představující odměnu za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání ze dne 6. 12. 2024 /tj. za účinnosti advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024/ a účast na jednání před odvolacím soudem dne 4. 8. 2025 /tj. za účinnosti nového advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025/) à 48 980 Kč (sazba odměny je stejná podle starého i nového advokátního tarifu), jeden režijní paušál à 300 Kč a jeden à 450 Kč, to vše (součet 98 710 Kč) dle § 137 odst. 3 a 151 odst. 2 o. s. ř. navýšeno o 21% DPH (20 729,10 Kč), jehož je právní zástupce žalovaného plátcem.

23. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaného bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.