Rozhodnutí 3 CO 90/2022-386

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením ve výroku I. zamítl žalobu na obnovu řízení a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradu 6 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

2. V odůvodnění rozhodnutí připomněl, že žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany osobnosti, soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání ze dne 9. 1. 2014, č. j. 31 C 72/2013-156, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zdržet se konkrétních tvrzení, odstranit z domény [webová adresa] konkrétní články, uveřejnit na webových stránkách [webová adresa] omluvu a zaslat dopis v rozsudku uvedeným adresátům. Zároveň uložil žalovanému zaplatit žalobci 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 1 Co 62/2016-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba rozsudky nabyly právní moci dne 13. 9. 2018.

3. Žalovaný podal dne [datum] žalobu na obnovu řízení. Důvod pro obnovu řízení spatřuje ve skutečnosti, že soudu nebyl před zahájením původního řízení ani v jeho průběhu znám fakt, že žalovaný není majitelem serveru [webová adresa]. Uvedl, že neměl nikdy možnost soudu tuto skutečnost sdělit a předložit mu dokumenty prokazující, že není osobou zodpovědnou za server. Jako důkaz žalovaný předložil výpis z webové stránky [webová adresa] týkající se serveru [webová adresa]. Podle žalovaného ani nebyly v původním řízení splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaný podal vyjádření k žalobě, komunikoval se soudem a byl v řízení aktivní. Uvedené závěry (týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání) vyplývají z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3143/15, který však byl vydán až po skončení původního řízení, a žalovaný tedy neměl možnost se na tento nález odvolat.

4. Žalobce ve vyjádření k žalobě na obnovu řízení uvedl, že žalovaný netvrdí, že by zde existovaly skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, ani nenavrhuje provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pouze opakuje tvrzení, která již uvedl v původním řízení. Navrhl proto zamítnutí žaloby na obnovu řízení.

5. Soud prvního stupně s poukazem na § 228 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) uvedl, že žalobu na obnovu řízení proti rozsudku pro zmeškání lze opřít pouze o nové skutečnosti, důkazy či rozhodnutí, které směřují k tomu, že nebyly dány předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.). Pokud žalovaný tvrdí, že není vlastníkem domény [webová adresa] a nenese odpovědnost za obsah uveřejněný na tomto webu, pak tyto námitky nesměřují do podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Soud v tomto ohledu připomněl, že při splnění podmínek § 153b odst. 1 o. s. ř. se skutková tvrzení žalobce pokládají za nesporná. V původním řízení byly podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny, proto skutečnost, že žalovaný nyní skutková tvrzení žalobce zpochybňuje, nemůže být důvodem pro obnovu řízení. Tvrzení žalovaného zároveň nejsou novými skutečnostmi, které nemohl uplatnit v předchozím řízení. Sám žalovaný tvrdí, že vlastníkem serveru je americká obchodní společnost, a to od roku 2000, tedy dávno před zahájením původního řízení. Tyto skutečnosti mohl žalovaný tvrdit již v původním řízení, což ovšem neučinil a svoji obranu omezil na námitky týkající se nepříslušnosti českých soudů. Sám žalovaný navíc v rámci svého odvolání v původním řízení argumentoval výpisem z webové stránky [webová adresa] týkajícím se serveru [webová adresa] (ačkoliv k odvolání přiložil jinou listinu než nyní k žalobě, je z listin zřejmé, že se jedná o jiné části výpisu ze stejné webové stránky), o nyní uplatněné skutečnosti tedy v průběhu původního řízení již žalovaný věděl, dokonce ji i uplatnil. Pokud žalovaný uvádí, že v původním řízení nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť se vyjádřil k podané žalobě, komunikoval se soudem a byl v řízení aktivní, pak je třeba konstatovat, že žalovanému též nic nebránilo, aby tyto námitky uplatnil v rámci podaného odvolání proti rozsudku pro zmeškání. Nejedná se tedy o nové skutečnosti, které žalovaný nemohl uplatnit v původním řízení. Argumentace žalovaného založená na tom, že se v původním řízení nemohl dovolat závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15, je zcela neopodstatněná. Odvolací soud totiž v původním řízení potvrdil rozsudek pro zmeškání až rozhodnutím ze dne 10. 4. 2018, tj. více než dva roky po vydání předmětného nálezu Ústavního soudu. Žalovaný tedy v rámci odvolacího řízení mohl nálezem argumentovat, resp. odvolací soud potvrdil rozsudek pro zmeškání i přesto, že již byly dlouhou dobu známy závěry v nálezu vyslovené. Pro úplnost soud dodal, že i kdyby předmětný nález vydán až po pravomocném skončení původního řízení, nemohl by představovat rozhodnutí, které by odůvodňovalo povolení obnovy řízení. Důvodem pro povolení obnovy řízení může být pozdější rozhodnutí soudu (jiného příslušného orgánu) řešící odchylně předběžnou otázku, jde-li o případ, v němž byl soud původně vázán rozhodnutím jiného orgánu, nebo o případ, kdy vycházel z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem, či o případ, ve kterém soud sám vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o ní nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se následně, že příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 329/2016). Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3143/15 však evidentně žádný z výše uvedených předpokladů nenaplňuje. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2546/18 ze dne 2. 10. 2018 pak Ústavní soud výslovně uvedl, že:„ Pokud Ústavní soud zaujme v určité věci právní názor, který by mohl být ku prospěchu stěžovatelům v dřívějších, již ukončených, řízeních před Ústavním soudem, resp. ku prospěchu osob v již ukončených řízeních před obecnými soudy, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro obnovu daných řízení.“. Se závěrem, že zde nejsou důvody pro povolení obnovy řízení, soud žalobu na obnovu řízení podle § 235e odst. 1 o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 235a odst. 2 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal úspěšnému žalobci.

6. Usnesení napadl odvoláním žalovaný s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby ho odvolací soud změnil a návrhu na obnovu řízení v plném rozsahu vyhověl.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalovaný pouze opakuje svá dřívější tvrzení, důvody pro povolení obnovy řízení zde podle žalobce nejsou, soud prvního stupně rozhodl správně a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně, aniž nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

9. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce vůči žalovanému uplatnil nároky z titulu ochrany osobnosti ve smyslu § 13 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem pro zmeškání ze dne 9. 1. 2014, č. j. 31 C 72/2013-156. K odvolání žalovaného byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 1 Co 62/2016-232. Žalovaný proti rozsudku pro zmeškání soudu prvního stupně podal dne 4. 9. 2018 žalobu na obnovu řízení, kterou odůvodnil tím, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, když žalovaný podal vyjádření k žalobě, komunikoval se soudem a byl v řízení aktivní. Tvrdil dále, že rozsudek nelze vykonat, neboť žalovaný není majitelem serveru [webová adresa], tento fakt nebyl soudu prvního stupně před zahájením původního řízení ani v jeho průběhu znám a žalovaný tuto skutečnost neměl možnost soudu sdělit a předložit mu dokumenty prokazující, že není osobou zodpovědnou za předmětný server.

10. Podle § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

11. Podle § 228 odst. 2 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout také pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy podle odstavce 1 vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován; to platí obdobně pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a pravomocný rozsudek pro zmeškání.

12. Z citovaných ustanovení vyplývá (jak ostatně správně shrnul již soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení), že důvodem obnovy řízení podané proti rozsudku pro zmeškání mohou být pouze skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které žalovaný bez své viny nemohl použít v původním řízení a které směřují k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání přitom (jak plyne z § 153b o. s. ř.) lze vydat za současného splnění předpokladů, že žalovaný se nedostavil k prvnímu jednání bez důvodné a včasné omluvy, žalovanému byly nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, doručeny žaloba a předvolání k jednání do jeho vlastních rukou, žalovaný byl poučen o následcích nedostavení se k prvnímu jednání, žalobce se k prvnímu jednání dostavil a navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, tvrzení žalobce o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, odůvodňují uplatňovaný nárok a rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání je přípustné. Neexistenci těchto předpokladů mohl žalovaný namítnout již v rámci svého odvolání proti rozsudku pro zmeškání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 1 Co 62/2016-232. To však žalovaný neučinil a jeho odvolání bylo postaveno pouze na námitce nedostatku pravomoci soudu, což je v případě rozsudku pro zmeškání přípustný odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

13. Pokud tedy až nyní v žalobě na obnovu řízení tvrdí, že není vlastníkem domény [webová adresa] a nenese odpovědnost za obsah uveřejněný na tomto webu, nejde (jak správně dovodil soud prvního stupně) o nové skutečnosti, které žalovaný nemohl uplatnit v předchozím řízení. Jde toliko o skutečnosti, které zpochybňují tvrzení žalobce, jimiž byla žaloba odůvodněna. V tomto ohledu soud prvního stupně ale zcela přiléhavě připomněl, že při splnění podmínek stanovených v § 153b odst. 1 o. s. ř. se skutková tvrzení žalobce pokládají za nesporná. Shodně se soudem prvního stupně pak má i odvolací soud za nepřípadnou argumentaci žalovaného, pokud se v ní dovolává závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3143/15, když nejde o rozhodnutí, které má na mysli § 228 odst. 1 o. s. ř.

14. Pokud tedy soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení v souladu s § 235e odst. 1 o. s. ř. zamítl, pak podle odvolacího soudu nepochybil. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného souvisejícího výroku o nákladech řízení.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci byla přiznána jejich náhrada ve výši 3 400 Kč, sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 3 100 Kč a 1 režijní náhrady ve výši 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.