o zaplacení 37 520 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 2 C 9/2022-338,

1. Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci 5 860 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 860 Kč od 18. 1. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 31 660 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Vyšel z tvrzení žalobce, který svůj nárok odůvodnil tím, že je kolektivním správcem práva na odměnu za opětovný prodej autorského díla dle § 24 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském (dále jen „AZ“). Žalovaná je obchodníkem ve smyslu AZ, neboť se soustavně účastní prodejů originálů uměleckých děl, je tudíž povinna oznámit každý takový prodej žalobci. Žalovaná však svou oznamovací povinnost vůči žalobci neplní a uskutečněné prodeje žalobci neoznamuje. Žalobce monitoringem www stránek žalované zjistil, že v roce 2020 proběhly dražby, zprostředkující prodej 16 uměleckých děl za ceny uvedené v bodě 1 odůvodnění, k nimž žalovaná nepodala žalobci hlášení ani po opakovaných výzvách. Žalobce proto vystavil žalované vyúčtování dle svých vlastních zjištění a vyzval ji k jeho úhradě.

3. Žalovaná k žalobě uvedla, že uskutečněné prodeje, ze kterých žalobce požaduje zaplacení autorských odměn, nespadají pod § 24 AZ, předmětná díla byla prodána v tzv. konvolutech, tj. souborech obrazů, takže dosažená kupní cena za jednotlivá díla nedosahovala částky 1 500 EUR. Dále žalovaná uvedla, že součástí vydražené ceny je i odměna dražebníka, která však není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla při jeho opětovném prodeji. Žádná z uvedených aukcí nesplnila podmínky stanovené v § 24 AZ, neboť jsou-li díla dražena formou konvolutu, musí se cena rozdělit počtem předmětů aukce. Navíc některé aukce byly z důvodu kybernetického útoku zmařeny a musely být opakovány. U prodeje obrazu Dubrovník od autora [Anonymizováno] žalovaná uvedla, že se jednalo o konvolut dvou obrazů a navíc není zřejmé, z jakého titulu je žalobce oprávněn vybírat odměnu pro tohoto chorvatského autora.

4. Soud prvního stupně dále v bodech 6 až 21 odůvodnění popsal svá skutková zjištění ohledně jednotlivých položek/obrazů (jaká byla vyvolávací a prodejní cena, zda byl obraz prodáván v konvolutu a s jakými díly a kolik činila provize žalované), v následujících bodech 22 až 27 popsal, co zjistil z dalších provedených důkazů. Dále soud konstatoval, že žalovaná byla poučena podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), že soud nemá za prokázané, jaká jednotlivá díla byla prodávána v tzv. konvolutech, žalovaná je proto povinna řádně identifikovat prodávané soubory děl tak, aby mohl být ze strany žalobce případně vypracován znalecký posudek, který by jednotlivá díla ocenil, aby bylo možné určit rozvržení prodejní ceny na jednotlivá díla. Žalovaná k uvedenému poučení uvedla, že ona nic dokazovat nemusí, že důkazní břemeno leží na žalobci, co bylo obsahem konvolutů je navíc zřejmé z jejích internetových stránek. Další dokazování (výslechy svědků) soud neprováděl, což odůvodnil tím, že z provedených důkazů má dostatečný podklad pro rozhodnutí a další dokazování by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení.

5. S odkazem na § 24 odst. 1, 2 a 6 a přílohu 1 AZ a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1489/2013, pak soud prvního stupně vyjádřil názor, že AZ v § 24 ani v jiných svých ustanoveních nedává jednoznačnou odpověď na otázku, co je třeba rozumět prodejní či skutečnou prodejní cenou, z níž se vypočítá odměna autora. Jinak tomu není ani v případě směrnice Evropského parlamentu a rady 2001/84/ES ze dne 27. 9. 2001 o právu na opětovný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla (dále jen „Směrnice“), když žalobcem citovaný bod 20 Preambule deklaruje pouze to, že autorské odměny by měly být vypočítávány jako procentní podíl z prodejní ceny a ne jako přirážka, kterou se zvyšuje původní hodnota díla. V článku 1 odst. 2 českého překladu Směrnice se sice uvádí, že „právo na odměnu se vztahuje na všechny úkony opětného prodeje, jehož se účastní prodávající, kupující nebo zprostředkovatel profesionálního zástupce trhu s uměleckými díly, například aukční síně, umělecké galerie a obecně jakýkoli obchodník s uměleckými díly“, nicméně překlad je v citovaném bodu nepřesný (jak na to upozorňuje např. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 216/2006 Sb.) a správně má znít „se vztahuje na všechny opětovné prodeje“ (v anglickém textu Směrnice „to all acts of resale“, v německém překladu „für alle Weiterveräußerungen“). Pokud jsou originály uměleckých děl prodávány v aukci (veřejné dražbě), je řešení třeba hledat v příslušných ustanoveních dražebního zákona. Veřejnou dražbou prováděnou podle dražebního zákona se rozumí, jak vyplývá z jeho ustanovení § 2 písm. a), veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 dražebního zákona). Výtěžkem dražby podle § 2 písm. l) je cena dosažená vydražením a její případné příslušenství, zatímco odměna dražebníka patří podle § 2 písm. m) dražebního zákona mezi náklady dražby. Odměna dražebníka může být ujednána několika způsoby. Základní metodou je uvedení konkrétní peněžní částky bez ohledu na cenu dosaženou vydražením. Lze ovšem také připustit pouhé zahrnutí způsobu určení výše odměny dražebníka, které bude typicky procentuálně určenou výší odměny v poměru k ceně dosažené vydražením. S ohledem na výše uvedené tedy soud prvního stupně uzavřel, že pro účely výkladu ustanovení § 24 autorského zákona a jeho přílohy je třeba vycházet z toho, že odměna dražebníka není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla. Proto u všech děl při určení konečné ceny, ze které má být odměna za opětovný prodej autorského díla počítána, z vydražené ceny odečetl sjednanou provizi ve výši 15 až 20 %.

6. Dále soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že žalovaná v rámci internetových aukcí prodala obrazy za uvedené částky, že aukce dne 14. 9. 2020 neproběhla, neboť došlo k hackerskému útoku na webový portál žalované, proto se aukce opakovaly v následujících termínech. Z toho soud dovodil, že prodejní ceny uváděné žalobcem neodpovídají skutečnému stavu. Dále má soud za prokázané, že některé z dražených děl se neprodaly (nebyl učiněn žádný příhoz), a proto byly vráceny zpět majiteli, o čemž svědčí potvrzení „vráceno“ ve zprostředkovatelských smlouvách, které soud považuje za dostatečné k prokázání těchto tvrzení, když žalovaná k výzvě soudu doložila veškeré předložené důkazy v originálech, a soud proto neměl důvod o jejich pravosti pochybovat, rovněž pak neměl důvod pochybovat o pravosti podpisů objednatelů aukcí o vrácení obrazů, když žalobce ani netvrdil, v jakém jiném termínu k opakovaným aukcím mělo dojít, tedy které z uskutečněných prodejů měla žalovaná zatajit.

7. Poté se soud prvního stupně zabýval otázkou, z jaké ceny mají být vypočítávány autorské odměny v případě, kdy jsou obrazy prodávány ve formě tzv. konvolutů, tj. souborů děl. I když zákon prodej děl formou konvolutů nezakazuje, je třeba konstatovat, že pokud autorský zákon stanoví povinnost při každém opětném prodeji díla s kupní cenou nad 1 500 EUR hradit poplatky z opětného prodeje, je třeba, aby prodávající kupní cenu jednotlivých děl dostatečně prokázal. Žalovaná ani přes poučení soudu dostatečným způsobem nedoložila, jaká konkrétní díla byla formou konvolutů prodávána, tj. jaké další obrazy byly součástí prodeje spolu s hlavními díly (důkazní břemeno tíží žalovanou, neboť ze svého tvrzení o dělení kupní ceny podle počtu děl v konvolutech pro sebe dovozuje příznivější důsledek v podobě nepřekročení prodejní ceny 1 500 EUR v jednotlivých případech). Pokud žalobce navrhoval prokázání této skutečnosti vypracováním znaleckého posudku, který by prodejní cenu rozdělil podle možné hodnoty jednotlivých děl, bylo povinností žalované poskytnout relevantní podklady proto, aby takový znalecký posudek mohl být vypracován, když lze souhlasit se žalobcem, že pouze z internetových stránek žalované není možné prodávaná díla dostatečně identifikovat, a to zejména z hlediska jejich velikosti, kvality, opotřebení apod. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná neunesla své břemeno důkazní k tvrzení, že prodejní cena u jednotlivých děl by nepřesáhla částku 1 500 EUR, a proto při určení odměny za opětovný prodej autorského díla vycházel z prodejních cen uvedených u jednotlivých aukcí hlavního obrazu, aniž by zohledňoval ostatní díla, která byla spolu s hlavním obrazem prodávána.

8. Po posouzení požadované odměny v každém jednotlivém případě podle kritérií a skutkových zjištění výše uvedených pak soud prvního stupně přiznal odměnu za položku [Anonymizováno]: [Anonymizováno], [Anonymizováno] ve výši 2 400 Kč, za položku [Anonymizováno]: Čech [Anonymizováno] ve výši 1 700 Kč a za položku [Anonymizováno]: [adresa] ve výši 1 760 Kč. U tří položek ([Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) nebyla přiznána žádná odměna, protože nebyl učiněn žádný příhoz. U položky [Anonymizováno]: [Anonymizováno], nebyla přiznána žádná odměna, protože ze znaleckého posudku jednoznačně nevyplývá, že autorem daného obrazu je [právnická osoba]. U ostatních položek nebyla přiznána odměna z důvodu, že cena v Kč (vypočtená vždy podle kurzu euro v den ukončení aukce) po odečtení provize (15 nebo 20 %) nepřesáhla limit 1 500 EUR. Celkem tedy byla žalobci přiznána částka 5 860 Kč s příslušenstvím (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník /dále jen „o. z.“/ a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a ohledně částky 31 660 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, v řízení žádné náklady nevznikly.

10. V posledním bodě odůvodnění soud prvního stupně zdůvodnil, proč nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie k otázce výkladu termínu kupní cena dle § 24 AZ, a to, stručně shrnuto tím, že správný způsob výkladu § 24 AZ ve vztahu k § 2 dražebního zákona je podle něj zcela zřejmý.

11. Žalobce podal včasné odvolání proti výrokům II. a III. rozsudku, které následně doplnil. Vytýká soudu nesprávné právní posouzení otázky výkladu pojmu „kupní cena“ ve smyslu § 24 odst. 1 AZ, resp. pojmu „prodejní cena (sale price)“ ve smyslu kapitoly II. čl. 3, 4 a 5 Směrnice, tj. zda je základem pro výpočet odměny za opětovný prodej obrazů kupní cena bez daně, kterou vydražitel zaplatil obchodníkovi nebo zda se má od této ceny odečítat odměna obchodníka, kterou tento obdržel od prodávajícího nebo/i od kupujícího. Dále má žalobce za to, že soud prvního stupně učinil nesprávné skutkové zjištění ohledně toho, zda proběhla aukce dne 14. 9. 2020 nebo že u některých obrazů nebyl učiněn žádný příhoz, když se spokojil s důkazy, které většinou vytvořila sama žalovaná (poznámka na smlouvě, že dílo bylo vráceno), aniž, jak navrhoval žalobce, vyzval žalovanou k doložení dalších (nezávislých) důkazů k prokázání těchto sporných tvrzení. Žalobce je přesvědčen, že ke zmaření dražeb, ani k jejich opakování, ve skutečnosti nedošlo. Jako příklad uvádí dílo [Anonymizováno], které dle webu žalované bylo vydraženo dne 14. 9. 2020 za částku 239 000 Kč, pod tímto nejvyšším podáním jsou uvedeny předchozí příhozy, které jsou jen o něco nižší než tato částka. Přesto žalovaná tvrdí, že dílo nebylo toho dne prodáno, bylo vráceno navrhovateli, resp. draženo opakovaně a prodáno dne 16. 11. 2020 za částku 32 000 Kč, tj. za cenu nereálně nízkou s ohledem na to, jak si na trhu stojí díla tohoto autora a s ohledem na to, že i nikoliv nejvyšší podání v aukci dne 14. 9. 2020 bylo násobně vyšší. Žalobce by se rád zeptal navrhovatele dražby, proč akceptoval prodej svého díla za zcela zjevně podhodnocenou cenu, ačkoliv o dva měsíce dříve mu bylo nabízeno násobně více. Tímto navrhovatelem je však [Anonymizováno], který zemřel v roce 2022, a proto ho nelze vyslechnout. Žalovaná v řízení předložila několik listin podepsaných údajně [Anonymizováno]. Jelikož podpisy na nich byly vzájemně odlišné, žalobce zpochybnil jejich pravost a soud měl tedy žalovanou vyzvat, aby své tvrzení prokázal jiným způsobem, což soud neučinil a z listin vycházel jako z pravých. To je podle žalobce v přímém rozporu s § 565 odst. 1 věta první o. z. Je tedy naplněn odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Ostatní navrhovatelé dražeb ovšem žijí, žalobce navrhl jejich výslech k otázce, zda jim byla po údajně zmařených aukcích, případně poté, co údajně nebyl učiněn žádný příhoz, opravdu díla vrácena, a zda v údajně opakovaných dražbách skutečně došlo k prodeji a za kolik v nich byla jejich díla prodána. Jestliže je soud prvního stupně nevyslechl (některé se pokusil předvolat na jednání 2. 9. 2024, když ale nepřišli, provedení jejich výslechu zamítl), nelze zjištěný skutkový stav považovat za úplný. Je tedy naplněn odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. V této souvislosti nemůže obstát argument soudu, že žalobce měl tvrdit a prokázat, v jakém jiném termínu by k opakovaným aukcím mělo dojít, protože žalobce tvrdil, že díla byla prodána v aukcích, které byly uvedeny na webových stránkách žalované (viz žaloba), tj. netvrdil nic o opakovaných dražbách; to bylo uvedeno v rámci obrany žalovanou. Stejné platí u položek, u nichž soud uzavřel, že nebyl učiněn žádný příhoz, aniž se vypořádal se zjevným rozporem mezi obranným tvrzením žalované v tomto řízení (že nebyl učiněn žádný příhoz, takže díla byla vrácena) a obsahem jejích webových stránek, kde je deklarováno, že díla byla prodána za částky uvedené v žalobě. U jiných děl přitom soud z těchto printscreenů vycházel a akceptoval tak jejich správnost. I tento rozpor by mohl vysvětlit výslech navrhovatelů dražeb nebo jiné důkazy, pokud by je žalovaná (jíž tíží důkazní břemeno) navrhla.

12. Ohledně díla „[Anonymizováno]“ soud prvního stupně podle žalobce nesprávně právně posoudil otázku autorství, neboť dle standardu aukčních síní znamená termín „připsáno“ autorství pravděpodobné. Stejně je to uvedeno ve všeobecných obchodních podmínkách žalované. Tudíž pravděpodobné autorství je důvodem, proč kupující obraz kupuje a vytváří kupní cenu díla. Dílo tedy spadá mezi díla, u kterých je, pokud je překročena hranice 1 500 EUR a zároveň je předpoklad, že autor nezemřel před více než 70 lety ([právnická osoba] zemřel v roce 1960), vybírána odměna, a to i v případě, že jde o díla autora neznámého nebo neidentifikovaného. I u tohoto díla žalobce navrhl výslech svědka, a to vydražitele obrazu, aby se mohl vyjádřit k důvodům, proč se rozhodl dílo zakoupit a aby případně mohl být obraz předložen ke znaleckému zkoumání. Soud prvního stupně však tyto jeho návrhy neakceptoval, resp. vůbec o nich nerozhodl a ani nevyzval žalovanou ke sdělení identifikačních údajů tohoto kupujícího.

13. V doplnění odvolání se žalobce zejména věnuje argumentaci, proč měl soud prvního stupně položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Podle jeho názoru se otázkou výkladu „kupní cena“ ve smyslu § 24 odst. 1 AZ nezabýval ani Nejvyšší soud v rozhodnutí, z něhož soud prvního stupně ve svém rozhodnutí mechanicky vycházel (30 Cdo 1489/2013), když tam (a v jiných rozhodnutích) byla řešena pouze otázka započtení „dražební přirážky“ (tj. platby, kterou obdrží dražebník od vydražitele obrazu), nikoliv „odměny dražebníka“ (tj. platby, kterou platí dražebníkovi navrhovatel dražby /prodávající/). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba odečíst i odměnu dražebníka, učinil tak však bez bližšího, systematického, podrobného a spravedlivého výkladu pojmu „kupní cena“ a bez jakéhokoliv kontextu s ústavním a evropským právem. Nejvyšší soud navíc své závěry vždy vztahoval k případům prodeje v rámci veřejné dražby dle zákona č. 26/2016 Sb., o veřejných dražbách, a nikoliv k aukcím, pořádaným v rámci režimu veřejné nabídky dle o. z. (tj. mimo režim zákona o veřejných dražbách), v jehož režimu „aukce“ žalované proběhly. Ačkoliv to vypadá, že předmětný spor je bagatelní záležitostí s ohledem na výši žalované částky, jde o posouzení základní právní otázky, která má celoevropský dosah. V naprosté většině zemí Evropské unie je totiž za „kupní cenu“ pro účely výpočtu odměny za opětovný prodej autorského díla považována cena příklepová (hammerprice), a to s výjimkou zemí, kde se do „kupní ceny“ započítává též dražební přirážka. Jelikož se právní závěr soudu prvního stupně dotýká otázky unijního práva, ohledně práva vycházejícího ze směrnice EU je třeba před vynesením rozhodnutí zjistit, zda je výklad nalézacího soudu konformní s právem Evropské unie. Tento požadavek je o to naléhavější, že soud prvého stupně svůj právní názor odůvodnil pouze judikaturou, která se zjevně netýkala projednávaného problému. Soudní dvůr Evropské unie musí zaujmout stanovisko k výkladu též s ohledem na výkladová pravidla obsažená v důvodech Směrnice č. 5, 13 a 14, tedy s ohledem na možnost neodůvodněného rozdílu a narušení ochrany hospodářské soutěže při prodejích uměleckých děl různými formami, ač pro takový rozdíl není rozumný důvod. Výše rozdílu, která v konkrétních případech dosahuje až pětinu cen, z niž se autorská odměna počítá, je neodůvodnitelná. Rozdílný výklad pojmu „kupní cena“ ve smyslu AZ českými soudy při absenci legislativní definice tohoto pojmu, může vést k přemisťování prodejů uměleckých děl z České republiky do jiných členských států EU z důvodu právní nejistoty, což může nepřímo vést k narušení hospodářské soutěže a řádného fungování vnitřního trhu s uměleckými díly. Proto je žádoucí, aby vnitrostátní soud položil Soudnímu dvoru EU výše zmíněnou předběžnou otázku.

14. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí v bodech II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná podala včasné odvolání proti výroku I. rozsudku. Namítá, že soud rozhodl nesprávně ohledně děl, která byla prodávána v tzv. konvolutu, tj. v souboru děl jako celku. Tento způsob prodeje děl není v žádném případě výrazem snahy žalované obcházet povinnost k úhradě odměny autora, když požadavek prodávat díla touto formou vychází většinou od vlastníků děl, kteří chtějí zajistit prodej celého souboru jimi vlastněných děl. V řízení přitom bylo podle žalované nesporné, která díla byla touto formou prodávána a za jakou cenu byl ten který soubor děl prodán. V řízení pak bylo prokázáno, že ani v jednom případě cena jakéhokoliv autorského díla, prodávaného formou konvolutu, nepřesáhla 1 500 EUR, takže nárok na výplatu odměny za opětovný prodej díla nevznikl. Žalovaná je přesvědčena, že důkazní břemeno k prokázání ceny jednotlivých děl ze souborů prodávaných jako celek, ji netíží, nicméně sdělila, že celková cena byla rozložena na jednotlivá díla rovnoměrně, a to podle její soukromoprávní dohody s vlastníky dotčených uměleckých děl. Jestliže žalobce mínil, že ceny měly být rozloženy jinak, měl tvrdit a prokázat jak tomu mělo být. Žalovaná k této otázce navrhovala vypracovat znalecký posudek. Soud prvního stupně pochybil, pokud ho nezadal a svévolně bez odborné konzultace uzavřel, že u děl prodaných v konvolutu nebude k ostatním (vedlejším) dílům přihlížet a kupní cenu stanoví tak, jako by bylo prodáváno jen (hlavní) dílo samostatně.

16. Za chybné považuje žalovaná i závěry soudu prvního stupně ohledně díla autora [Anonymizováno], když podle jejího názoru žalobce neprokázal, že by existoval zákon nebo soukromoprávní dohoda mezi tímto autorem a žalobcem, na jejímž základě by byl žalobce oprávněn tohoto autora zastupovat. Žalovaná nezpochybňuje, že chorvatský autor má právo na odměnu za opětovný prodej, ale to, že k jejímu výběru za něj je oprávněn právě žalobce. Směrnice, na kterou v této souvislosti odkazuje soud prvního stupně, přitom vůbec neřeší, kdo jednotlivé autory při vybírání odměn zastupuje, tento výběr záleží jen na rozhodnutí každého nositele práv (čl. 5 odst. 2 směrnice 2014/26/EU). To znamená, že ohledně tohoto autora žalovaná trvá na tom, že žalobce neprokázal, že je k podání žaloby aktivně legitimován.

17. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud vrátil věc k projednání soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému posouzení otázek, které žalovaná považuje za vyřešené nesprávně.

18. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je v převážné části důvodné, když soud prvního stupně neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a přijal některé nesprávné právní závěry, zatímco odvolání žalované důvodné není.

19. K jednotlivým odvolacím námitkám obou účastníků řízení odvolací soud uvádí následující hodnocení.

20. K námitce žalované, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejímu tvrzení, že některá díla byla prodávána a prodána v tzv. konvolutech, takže celková cena rozdělená rovnoměrně na jednotlivé součásti konvolutu nedosáhla potřebné výši 1 500 EUR, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že pokud žalovaná až v průběhu tohoto řízení uvedla, že předmětná díla byla prodávána v rámci souborů děl, což je skutečnost, která z jejích vlastních webových stránek, z nichž žalobce čerpal podklady pro výpočet autorské odměny, když žalovaná neplnila povinnost uskutečněné prodeje žalobci hlásit, neplyne (viz důkaz printscreeny webových stránek žalované - přílohy č. 4 až 9, 11 až 15, 17 až 21 a 23 až 25 k žalobě v přílohové obálce č. l. 7), je na ní, aby k této své obraně uvedla dostatečná tvrzení a označila k jejich prokázání důkazy (§ 101 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Jak správně poznamenal soud prvního stupně, je na žalované, která z tvrzení, že předmětná díla byla prodána v konvolutech, dovozuje pro sebe příznivý závěr, že s ohledem na to nedosáhla cena jednotlivých součástí výše 1 500 EUR, aby tvrdila a prokázala, z jakých konkrétních děl byly tyto konvoluty složeny. Jelikož totiž je podle odvolacího soudu zjevně nesprávný způsob rozložení ceny dosažené vydražením rovnoměrně, jak navrhovala žalovaná (ad absurdum by mohla být s obrazem světoznámého autora prodávána kresba malého dítěte a je nesmyslné, že by každé z těchto děl mohlo mít hodnotu 50 % vydražené ceny), bylo by v případě, že by žalovaná svá tvrzení ohledně složení údajných konvolutů a dalších okolností, např. identifikace jejich kupců, dostatečně doplnila, možné provést (případně po vyžádání poskytnutí děl znalci) znalecké zkoumání, jak navrhoval žalobce, za účelem zjištění, jakou hodnotu jednotlivé součásti měly. Soud prvního stupně v tomto ohledu postupoval správně, pokud na jednání konaném dne 14. 6. 2023 vyzval podle § 118a o. s. ř. žalovanou, aby výše popsaná tvrzení ohledně složení konvolutů, o jejich prodejcích, kupcích, zaplacené ceně atd., doplnila a navrhla k jejich prokázání důkazy s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se nebezpečí procesního neúspěchu v této části své obrany. Z dalšího obsahu spisu plyne, že žalovaná na výzvu adekvátně nereagovala, když v podání ze dne 9. 7. 2023 (č. l. 114) uvedla zcela nedostatečně složení některých souborů (např. [Anonymizováno] různí autoři, celkem 5 děl) a pak už jen obecně argumentovala tím, že je v souladu se zákonem prodávat díla v souborech, což ovšem nebylo v tomto řízení sporným. Jelikož, jak z obsahu spisu plyne, ani v dalším průběhu řízení žalovaná potřebná tvrzení a důkazy ke složení údajných konvolutů nedoplnila (na jednání dne 14. 8. 2024 vyslovila názor, že toto žalovaná dokazovat nemusí), považuje odvolací soud za zcela správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neunesla své důkazní břemeno k tvrzení, že prodejní cena u jednotlivých děl (která měla být prodána v konvolutech) nepřesáhla 1 500 EUR. Stejně tak správný byl pak navazující postup soudu, pokud u všech žalobních položek vycházel z toho, že dosažená prodejní cena je cenou jen hlavního obrazu jako kdyby byl prodáván samostatně, tj. bez zohlednění ostatních děl z konvolutu.

21. K námitce žalované, že ohledně odměny za opětovný prodej obrazu chorvatského autora [Anonymizováno] s názvem [Anonymizováno] (položka [Anonymizováno]) není žalobce aktivně legitimován, odvolací soud uvádí, že (ať je tento autor Chorvat nebo Slovák, jak ve svém podání na rubu listu č. 290 spisu uvádí žalobce, neboť jak Chorvatsko tak Slovensko je členem Evropské unie) je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce je oprávněn vybírat odměnu za opětný prodej (a též vymáhat) i ohledně obrazů tohoto autora, když Směrnice se vztahuje na všechny členy Evropské unie. K tomu odvolací soud pro úplnost doplňuje, že podle čl. 6 odst. 2 Směrnice platí, že členské státy mohou stanovit povinnou nebo dobrovolnou kolektivní správu autorských odměn na opětný prodej, přičemž v České republice podle § 97d odst. 1 písm. a) bod 5. AZ platí, že opětný prodej originálu uměleckého díla patří mezi povinně kolektivně spravovaná práva, přičemž jeho kolektivním správcem je na základě rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy podle autorského zákona ze dne 24. 5. 2002, zn. 5106/2021, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2002 (viz příloha č. 16 k žalobě), právě žalobce.

22. K námitce žalobce ohledně nepřiznání odměny za opětný prodej obrazu pravděpodobného (dílo mu bylo „připsáno“) autora [adresa] s názvem [Anonymizováno] (položka [Anonymizováno]) neboť nebylo ve znaleckém posudku jednoznačně stanoveno, že jeho autorem je právě [Anonymizováno] a případný zájemce si ho kupoval s tímto vědomím odvolací soud uvádí, že uvedený závěr je minimálně předčasný. Odvolací soud se zatím, bez další případné argumentace žalobce, mj. i k výkladu pojmu „připsání“ díla (který užívá žalovaná i další obchodníci s obrazy), k níž by měl být soudem vyzván, neztotožňuje s jeho závěrem, že je oprávněn vybírat za všechna díla, třeba i autorů zcela neznámých či anonymních, a že je tedy nerozhodné, zda p. [Anonymizováno] autorem byl nebo ne, neboť existuje určitá množina děl, které jsou z povinné kolektivní správy vyloučeny, tj. např. díla cizích státních příslušníků mimo EU ze zemí, které nejsou účastny mezinárodních smluv nebo není-li zaručena vzájemnost (§ 107 odst. 2 AZ), přičemž je, byť možná jen teoreticky, možné, že toto dílo vytvořil takový autor. K tomu je však třeba jednoznačně uvést, že otázka, zda je autorem díla [Anonymizováno] [právnická osoba] (který zemřel v roce 1960) nebo jiný autor, je otázkou skutkovou a jestliže žalobce tvrdí, že autorem tohoto díla je p. [Anonymizováno], přičemž v tomto tvrzení vychází z prezentace tohoto díla při prodeji samotnou žalovanou, která na základě znaleckého posudku tomuto autorovi dílo tzv. „připsala“, pak je třeba z tohoto tvrzení (prozatím) vycházet. Jestliže žalovaná přesto, že sama toto dílo prezentovala jako dílo p. [Anonymizováno], nyní namítá, že autorem díla není, měla by tuto změnu svého postoje vysvětlit, aby žalobce mohl adekvátně reagovat. K tomu odvolací soud ještě dodává, že žalobce navrhl k prokázání autorství tohoto díla důkazy, a to zpracování dalšího znaleckého posudku, výslech kupujícího, který měl vypovídat k tomu, jaká byla jeho motivace ke koupi tohoto díla za cenu, za kterou ho vydražil, případně výslech příbuzných autora apod. a soud prvního stupně pochybil, pokud, aniž tyto důkazy provedl, uzavřel, že nebylo prokázáno, že autorem tohoto obrazu je [právnická osoba]. Jestliže v dalším řízení nebude mít soud prvního stupně z provedených důkazů a s ohledem na všechny okolnosti věci za prokázané (nebo alespoň vysoce pravděpodobné), že autorem díla [Anonymizováno] je p. [Anonymizováno], bude namístě žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit, že musí doplnit důkazy nebo i tvrzení k této skutečnosti i s příslušným poučením o následcích nesplnění této výzvy.

23. V souvislosti s výše řečeným odvolací soud uzavírá, že za důvodné považuje námitky žalobce k nedostatečnému rozsahu soudem prvního stupně provedeného dokazování. Z obsahu spisu plyne, že žalobce se k obraně žalované opakovaně vyjadřoval, a snášel různé, většinou logické, argumenty, proč podle něj není tato obrana důvodná. Jde např. o argument, že je to žalovaná, kdo musí u údajně zrušených dražeb tvrdit a prokázat, že skutečně k jejich zrušení došlo, kdy konkrétně později, komu konkrétně a za kolik byly na nich prodávané obrazy prodány nebo kdy konkrétně byly vráceny původním majitelům, kdo ti původní majitelé jsou apod. s tím, že pokud se jí to nepodaří, je třeba mít za prokázaná žalobní tvrzení (vycházející přitom z prezentace prodejů samotnou žalovanou na jejím webu), že k prodeji došlo ve dnech a za ceny tam uvedené. Podobně je tomu u dalších argumentů žalobce, týkajících se třeba jeho námitky ohledně pravosti podpisu zemřelého původního majitele p. [Anonymizováno] na soukromých listinách (§ 565 o. z.) nebo u žalobcovy úvahy, že je nepravděpodobné, aby se původní majitel spokojil s násobně nižší cenou, dosaženou u obrazu [Anonymizováno] v žalovanou tvrzené nové dražbě 16. 11. 2020 (32 000 Kč) oproti ceně dosažené v údajně zrušené dražbě, ukončené podle webu žalované 14. 9. 2020 (239 000 Kč). Stručně shrnuto, úkolem soudu prvního stupně bude zabývat se podrobně a pečlivě tvrzeními žalobce a obranou žalované u každého jednotlivého obrazu a provést k těmto tvrzením obou stran dokazování v takovém rozsahu, aby byla skutková zjištění nepochybná a podložená konkrétními důkazy. K tomu odvolací soud dodává, že shledává důvodnou i poznámku žalobce o tom, že větší váhu mají tzv. nezávislé důkazy (např. výpovědi původních majitelů obrazů či vydražitelů, jejichž identifikaci musí žalovaná podle § 24 odst. 6 AZ poskytnout) než soukromé (a žalobcem zpochybněné) listiny vytvořené samotnou žalovanou (např. jí napsaná poznámka „vráceno“ na některých smlouvách u obrazů, které, ač tak bylo na webu prezentováno, prodány v dražbě nebyly).

24. Konečně odvolací soud ke klíčové námitce žalobce o tom, že při zjišťování základu pro výpočet % odměny za opětný prodej originálu díla podle bodu 1. přílohy č. 1 k AZ se má vycházet z celé ceny dosažené vydražením bez ponížení o provizi dražebníka, která byla (v obchodních podmínkách žalované) sjednána mezi dražebníkem (žalovaná), navrhovatelem dražby (původní majitel obrazu) a vydražitelem (účastník dražby, jemuž byl udělen příklep) uvádí, že shledává názor přijatý soudem prvního stupně nesprávným, a to z následujících důvodů. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování o této otázce zejména z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1489/2013 ze dne 25. 9. 2013, tj. z rozhodnutí, v němž byl tam řešený nárok na odměnu za opětný prodej posuzován dle AZ ve znění účinném do 19. 4. 2017, v němž byl v § 24 odst. 6 věta čtvrtá mezi informacemi, které je obchodník povinen autorovi a kolektivnímu správci sdělit, ohledně ceny jako základu pro výpočet odměny za opětný prodej užit termín „skutečná prodejní cena“, který byl zákonem č. 102/2017 Sb., jímž byl AZ novelizován, nahrazen termínem „kupní cena“. Ve zmíněném rozhodnutí, jakož i v dalších, která na ně navazují nebo odkazují, tedy, jak správně poukazuje žalobce, Nejvyšší soud řešil výklad termínu skutečná prodejní cena (který již v současném zákonu užíván není), protože tento nebyl v AZ ani Směrnici jednoznačně specifikován, neboť v tam řešené věci použil kolektivní správce za základ pro výpočet odměny za opětný prodej kupní cenu (cenu dosaženou vydražením) navýšenou o dražební přirážku, kterou dražebníkovi zaplatil vydražitel vedle ceny za obraz samotný, zatímco dražebník (tamní žalovaný) byl názoru, že základem pro výpočet odměny, a tedy skutečnou prodejní cenou, je jen cena dosažená vydražením bez navýšení o dražební přirážku. Nejvyšší soud v jím řešené věci dal za pravdu dražebníkovi, tj. že dražební přirážka jako odměna dražebníka není součástí částky, která je základem pro výpočet odměny za opětný prodej, protože je, na rozdíl od ceny dosažené vydražením, nákladem dražby. I v tomto rozhodnutí za účinnosti předchozí právní úpravy však bylo podle názoru odvolacího soudu Nejvyšším soudem vysloveno, že kupní cena (tento termín je užit v § 24 odst. 1 a příloze č. 1 AZ ve znění účinném před 20. 4. 2017 i po tomto dni) je cena dosažená vydražením (§ 30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) a základem pro výpočet odměny za opětný prodej je tato cena, nikoliv cena navýšená o dražební přirážku.

25. Z vyjádření žalobce v projednávané věci plyne, že ačkoliv se závěry Nejvyššího soudu z citovaného rozhodnutí nesouhlasí, po jeho vydání je v rámci sociálního smíru respektuje a nadále za základ pro výpočet odměny za opětný prodej považuje jen cenu dosaženou vydražením a nepřipočítává (nenavyšuje ji) k ní dražební přirážku, kterou zaplatí vydražitel obrazu vedle ceny, za kterou daný obraz vydražil. Z důkazů založených do spisu (vyúčtování č. 67/2021 s přílohou - důkaz č. 28 k žalobě) je podle odvolacího soudu zřejmé, že takto postupoval žalobce i v projednávaném případě, když za základ pro výpočet odměny za opětný prodej vzal vždy kupní (prodejní) cenu, za kterou byl ten který obraz podle webu žalované vydražen (např. u obrazu [Anonymizováno] jde o cenu 41 000 Kč, jež je uvedena na printscreenu webu žalované /příloha č. 11 žaloby/ jako „aktuální cena“ a nenavýšil ji o 20% přirážku, jež je avizována uchazečům o účast v dražbě v části nazvané PLATBA A PŘEVZETÍ (příloha č. 10 žaloby).

26. Podle názoru odvolacího soudu je takový postup žalobce správný, protože (nejen) z výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že základ pro výpočet odměny za opětný prodej je roven ceně (samotného obrazu) dosažené vydražením, což znamená, že nesmí být ani navyšován o dražební přirážku, ale nesmí být ani ponižován např. o jinou (další) odměnu dražebníka (např. tu, kterou mu má zaplatit na základě ujednání o rozdělení výtěžku mezi něj a dražebníka původní majitel obrazu). Tento závěr považuje odvolací soud za zcela logický, neboť pro určení základu pro výpočet nemůže být rozhodné, jakým způsobem si mezi sebe rozdělí cenu obrazu dosaženou vydražením původní majitel obrazu a dražebník. Nelze připustit, aby výše odměny autorovi za opětný prodej jeho díla, s nímž je obchodováno, byla závislá na tom, jak vysokou odměnu dražebníkovi se navrhovatel dražby zaváže zaplatit. Pokud by totiž v extrémním případě byla jejich dohoda např. taková, že navrhovatel dražby uhradí jako odměnu dražebníkovi 99 % ceny, za kterou byl jeho obraz vydražen, a sám si ponechá jen 1 %, je zřejmé, že vzetí tohoto 1 % ceny za základ pro výpočet odměny autorovi by neodpovídalo mj. zásadě z třetího odstavce úvodu Směrnice, jež stanoví, že: „Právo na opětný prodej má za cíl zajistit autorům výtvarných děl a plastik podíl na hospodářském úspěchu originálu jejich uměleckých děl.“, když hlavní podíl na hospodářském úspěchu žalované jako obchodníka s uměním mají logicky autoři děl, s nimiž obchoduje, neboť nebýt jich, neměla by žalovaná s čím obchodovat a hospodářských úspěchů by nedosahovala.

27. Z výše uvedeného plyne, že podle názoru odvolacího soudu je nutno při posuzování nároku žalobce v této věci (v níž dražební přirážku již do základu pro výpočet odměny nezahrnul) považovat za základ pro výpočet odměny za opětný prodej cenu, které bylo dosaženo vydražením, tj. kupní cenu samotného obrazu (na webu žalované uvedenou jako aktuální cena), kterou není možno ponižovat ani o odměnu dražebníka, kterou měl obdržet od vydražitele (protože tu uhradil nad cenu obrazu, na což nemá vliv, že byla vypočtena jako % z kupní ceny), ani o odměnu dražebníka, kterou měl obdržet od navrhovatele dražby.

28. S ohledem na to, že v napadeném rozhodnutí a postupu soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zjištěny i další nesprávnosti než je řešení výše rozebrané klíčové otázky tohoto sporu, jež nemohly být zhojeny v odvolacím řízení, a u některých obrazů není zatím jednoznačné, zda byly skutečně prodány a jaké ceny bylo vydražením dosaženo, k čemuž bude nutno provést další předpokládaně rozsáhlejší dokazování, musel odvolací soud přistoupit podle § 219a odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v zamítavém výroku II. a závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení a vrátit v tomto rozsahu věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně, v němž bude postupovat podle pokynů a závazného právního názoru odvolacího soudu.

29. Vyhovující výrok I. byl odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzen jako věcně správný, i když i jím dotčenými položkami (obrazy [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [adresa]) se soud prvního stupně bude muset znovu zabývat, neboť v důsledku svého nesprávného závěru ani u nich nevycházel z celé ceny dosažené vydražením, ale ponížil ji ve všech případech o odměnu, kterou měla žalovaná sjednanou s navrhovateli dražby, takže důvodný nárok žalobce bude i u nich vyšší.

30. V novém rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně rozhodne i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení.