o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 32 C 153/2010-403,

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 125 000 Kč (I. výrok), uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (II. výrok), vedlejšímu účastníkovi 12 342 Kč (III. výrok) a státu 447,50 Kč (IV. výrok).

2. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze žaloby (podané původně u Okresního soudu v České Lípě), kterou se žalobce domáhal zaplacení 125 000 Kč z titulu společenského, profesního a morálního poškození. Tvrdil, že je otcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], na jehož majetek nařídil Okresní soud v České Lípě exekuci, o čemž se žalobce dozvěděl tak, že dne [datum] si k němu do bydliště vynutili vstup pracovníci Exekutorského úřadu Praha 3, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], a začali označovat k exekuci majetek žalobce, jeho manželky a jeho matky, chovali se hrubě a arogantně a trvali na tom, že si žalobce s rodinou bude smět svůj majetek ponechat, jestliže jim uhradí větší část peněz. Žalobce jim tedy pod nátlakem uhradil 150 000 Kč. Následně přišli tito lidé znovu dne [datum] a sdělili žalobci, že z domu odnesou„ všechno, ale úplně všechno“, a začali rozkládat sedačku a odnášet věci z domu. Žalobce jim uhradil dalších 120 000 Kč, aby mu byl v domě ponechán alespoň základní majetek (postele, skříně) a následně vedl soudní řízení na vyloučení jeho věcí z exekuce, nakonec se domohl toho, že oprávněná společnost byla zavázána žalobci zabavený majetek vydat. Žalobce se následkem chování exekutorského úřadu cítí poškozen zejména jako podnikatel, který měl do té doby v místě podnikání velmi dobré jméno, po události se ale o něm začalo říkat, že má dluhy, když u něj byli exekutoři. V době podání žaloby byl žalobce hodnocen okolím jako dlužník a jeho věřitelé mu nechtěli hradit své pohledávky, přišel o řadu zákazníků a musel nahradit možný výpadek obratu firmy zvýšeným úsilím svým a svých zaměstnanců. Jako podnikatel utrpěl už tím, že mu exekutoři odvezli počítač, kde měl informace o svých zákaznících. Jednáním těchto osob trpěla také nezletilá dcera žalobce, která několik dní nemohla spát a nechtěla chodit ven. Dále do domu žalobce již nechtěli chodit návštěvy a rodina žalobce přišla o přátele.

3. Reakci žalované shrnul soud prvního stupně tak, že navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Uznala, že dne [datum] a [datum] byl vyhotoven soupis movitých věcí v místě bydliště žalobce (což bylo zároveň místo bydliště povinného – syna žalobce). Dále uvedla, že soudní exekutor je povinen vždy zajistit movité věci, které sepsal, a bezpečně je uskladnit, k čemuž dodala, že soupis věcí a jejich zajištění jsou svou povahou úkony předběžné, které lze následně zvrátit. Jako takové nemusí být prováděny na základě absolutní jistoty o vlastnictví příslušného majetku povinným, postačí pouhý rozumný předpoklad, že v místě soupisu by povinný mohl mít své věci umístěny. V rámci soupisu žalobce uhradil celkem částku 270 000 Kč, ačkoliv byl upozorněn, že toto není jeho povinnost. Postup vykonavatelů v bydlišti žalobce je dále zcela v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 8. 1996, č. j. 1360/95-OOD, dle které se vykonavatel na místě soupisu dotáže zletilé osoby, zda není ochotna uhradit pohledávku dlužníka, v případě, že dlužník není přítomen. V jednání exekutorů tak nelze spatřovat žádné pochybení. Žalovaná proto považuje požadovanou výši zadostiučinění za zcela nepřiměřenou a nepodloženou. Nadto vznesla žalovaná námitku promlčení vzhledem k několikaletému časovému odstupu mezi tvrzenou způsobenou újmou a podanou žalobou.

4. Vedlejší účastník na straně žalované se s vyjádřením žalované zcela ztotožnil.

5. Dále soud prvního stupně zrekapituloval, že k Městskému soudu v Praze se věc dostala přes rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti (usnesení z 31. 3. 2010, č. j. Ncp 355/2010-41) a že usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2010, č. j. 32 C 153/2010-58, bylo připuštěno přistoupení účastníka na straně žalobce, a to manželky žalobce [jméno] [příjmení], a následně na návrh žalované dne [datum] vstoupil do řízení vedlejší účastník na straně žalované, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], neboť žaloba se opírá o nesprávný úřední postup tohoto bývalého soudního exekutora. Při jednání dne [datum] bylo oběma žalobci sděleno soudu, že se domáhají náhrady nemajetkové újmy v rozsahu 125 000 Kč pro žalobce (tehdejšího žalobce a/) a 125 000 Kč pro [jméno] [příjmení] (tehdejší žalobkyni b/).

6. Soud prvního stupně pak připomněl, že ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 32 C 153/2010-196, jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, protože soud dospěl k závěru, že nebyl prokázán nezákonný postup exekutora nebo jeho zaměstnanců. Rozsudek byl zrušen a věc vrácena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 3 Co 217/2015-223, neboť odvolací soud uzavřel, že nebyl v nalézacím řízení zjištěn úplně skutkový stav, pokud nebylo přihlédnuto k výsledku řízení ve věci projednávané Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 7 C 118/2009 a dále k související judikatuře.

7. Podruhé bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 32 C 153/2010-242, jímž bylo nároku žalobce na zaplacení 125 000 Kč vyhověno, zatímco nároku [jméno] [příjmení] nikoliv, neboť ten byl promlčen. Dále, vzhledem k tomu, že přiznání náhrady nemajetkové újmy je konstitutivní rozhodnutí, kdy povinnost žalované plnit vzniká až rozhodnutím soudu, byl zamítnut nárok obou tehdejších žalobců na příslušenství. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 3 Co 90/2018-275, druhý rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém soud vyhověl žalobě, zrušil a vrátil soudu prvního stupně s tím, že žalobce v řízení nenavrhl žádné důkazy k prokázání rozsahu intenzity zásahu do jeho osobnostních práv. Zároveň se odvolací soud jasně vyjádřil, že námitka promlčení nároku žalobce je nedůvodná a že soud prvního stupně postupoval správně, pokud nárok žalobce posoudil v intencích občanského zákoníku ve znění platném v době podání žaloby. Vrchní soud v Praze zavázal soud prvního stupně k dostatečnému zjištění skutkového stavu, pokud jde o vznik nemajetkové újmy, její rozsah a závažnost. Po rozhodnutí odvolacího soudu bylo v řízení pravomocně rozhodnuto o všech nárocích [jméno] [příjmení] a příslušenství obou žalobců, vyjma nároku žalobce na zaplacení částky 125 000 Kč.

8. Soud prvního stupně poté konstatoval, které skutečnosti byly mezi účastníky nesporné (bod 6. odůvodnění jeho rozsudku). Svůj závěr o skutkovém stavu, zjištěný z provedených důkazů, popsal ohledně obou návštěv exekutorů tak, jak jej popsal žalobce v žalobě. Soud doplnil, že zjistil, že konkrétně byl zabaven televizor, DVD a VHS přehrávač, mikrovlnná trouba, lednice, prosklená vitrína, komoda, posilovací křeslo, počítač s klávesnicí, monitorem a tiskárnou. Všechny tyto věci byly následně soudem vyloučeny z výkonu rozhodnutí a vráceny žalobci. Dne [datum] podal žalobce u žalované žádost o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Žalovaná této žádosti nevyhověla, neboť neshledala v jednání exekutorů nesprávný postup. Pak se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 270 000 Kč (žalobcem zaplacená částka) žalobou u Okresního soudu v České Lípě (sp. zn. 7 C 118/2009). Žalobě bylo nakonec vyhověno, protože odvolací soud dospěl k závěru, že postup exekutorů byl v rozporu s etickým kodexem přijatým Exekutorskou komorou a rovněž naplnil znaky nesprávného úředního postupu, když exekutoři nijak nezjišťovali, které věci v bydlišti žalobce patří povinnému, nebrali v potaz informace sdělené přítomnými osobami a ani nezjišťovali, zda se povinný v bydlišti žalobce zdržuje, a uzavřel také, že žalobci vznikla majetková újma v příčinné souvislosti s jednáním exekutorů. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že o výše popsaném jednání exekutorů v bydlišti žalobce a o zabavení výše uvedených věcí se rychle dozvědělo žalobcovo okolí a on to musel všem vysvětlovat. Jeho okolí nicméně věřilo, že celá situace vznikla chybou ze strany exekutorů. Lidé se žalobcem nadále mluvili a nevyhýbali se mu. Žalobcovy vztahy s rodinou to neovlivnilo, jen jeho nezletilá dcera ten den brečela. Vztahy žalobce se spolupracovníky či zaměstnanci se nezměnily. Žalobce před událostí prováděl opravárenskou činnost vysokozdvižných vozíků a zemědělských strojů. Po zabavení věcí exekutory neměl přibližně půl roku mnoho zákazníků, ale pak se zákazníci vrátili. Žalobce si není vědom, že by tento půlroční pokles byl následkem jednání exekutorů. Dále měl žalobce jakožto podnikatel dlužníky, kterým se následně těžko vysvětlovalo, že mu mají plnit. Žalobce dále uvedl, že počítač byl v pokoji dcery, a k podnikání nebyl užíván, byly na něm pouze kopie dokumentů, které jinak měla tehdejší účetní žalobce.

9. Dále soud prvního stupně v bodech 13. a 14. odůvodnění vysvětlil, proč neprovedl některé navržené důkazy a v bodě 15. uvedl, že další důkazní návrhy účastníci neměli.

10. Po právní stránce byla věc soudem prvního stupně hodnocena s odkazem na § 11, § 13 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a § 13 odst. 1, § 22 odst. 1, § 31a a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ZOŠ“). Soud konstatoval, že v řízení byl prokázán nesprávný úřední postup ze strany exekutorů, kterým bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jelikož žalobce požadoval zadostiučinění v peněžité formě, soud prvního stupně se v souladu s pokynem soudu odvolacího zabýval následně rozsahem a závažností žalobci způsobené nemajetkové újmy. Na jednání 2. 2. 2022 poučil žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), že musí prokázat skutečnosti, které zdůvodní, proč není dostatečným zadostiučinění v morální podobě (např. formou veřejné omluvy), protože z dosavadních tvrzení a provedených důkazů to nevyplývá. Žalobce k prokázání vysoké intenzity újmy navrhl vyslechnout tři svědky. Soud však jejich výslech zamítl, protože sám žalobce se ve své účastnické výpovědi věrohodně vyjádřil k rozsahu a intenzitě újmy, kterou utrpěl, uvedl, že se tato újma ve vztazích s jeho rodinou, zaměstnanci a známými de facto neprojevila a navíc uvedl, že si tito svědci nebudou pro dlouhý časový odstup nic pamatovat a že se žádostí o výpověď oslovil 8 lidí, ale podařilo se mu přemluvit jen 3. Sohledem na tuto přiznanou konfrontaci svědků i další výše uvedené skutečnosti tedy soud prvního stupně neměl důvod tyto svědky vyslýchat.

11. Následně pak soud prvního stupně uzavřel, že ačkoliv byl zjištěn neoprávněný zásah do osobnosti žalobce ze strany exekutorů, který mu způsobil újmu, v řízení nebylo prokázáno, že by tato újma byla takového rozsahu a intenzity, že by bylo namístě přiznání zadostiučinění v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. Jelikož žalobce morální zadostiučinění (na které by nárok měl) nežádal, byla žaloba zamítnuta.

12. Na závěr odůvodnění soud prvního stupně ještě poznamenal, že námitka promlčení žalobcova nároku byla shledána nedůvodnou již dříve Vrchním soudem v Praze, jehož názorem je vázán (tříletá lhůta podle § 101 obč. zák. v době podání žaloby [datum] neuplynula, protože k zásahu došlo [datum] a [datum]) a konstatoval také, že žaloba by musela být zamítnuta i v případě, že by nárok žalobce byl posuzován podle ZOŠ, když by se jednalo o nárok promlčený a také nedůvodný.

13. Nákladové výroky (II., III.) byly soudem prvního stupně odůvodněny použitím § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované a vedlejšímu účastníkovi byla přiznána náhrada nákladů ve výši a struktuře, popsané v bodech 32 a 33 odůvodnění. O náhradě nákladů státu (výrok IV.) rozhodl soud podle § 148 o. s. ř. a přiznal mu náhradu vyplaceného svědečného svědkovi [příjmení].

14. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. V jeho pozdějším doplnění předně uvádí, že soud byl od počátku podjatý, když bezdůvodně stranil žalované. Vadí mu, že nebyl pozván k Vrchnímu soudu v Praze, aby mohl své argumenty řádně projevit a aby mohlo být i na jejich podkladě kvalifikovaně rozhodnuto a nedošlo k pochybení, že byl spis vrácen Městskému soudu v Praze k dalšímu jednání bez řádného odůvodnění tohoto postupu. Dále žalobce opakuje svá tvrzení, uvedená již v žalobě a následně uváděná po celé řízení. Je nadále přesvědčen, že nebylo správné ani dřívější rozhodnutí o tom, že nárok jeho manželky byl promlčen. Žalobce je také přesvědčen, že jeho účastnický výslech při jednání [datum] prokazoval, že u něj došlo k závažné újmě. To, že u něj byli exekutoři, se brzy rozneslo mezi občany obce, což mu bylo trvale dáváno na vědomí. Byly ovlivněny jeho vztahy s rodinou, jeho tehdy nezletilá dcera nejen že ten den brečela, ale její vztahy s dospělými osobami - rodiči dětí, s nimiž se do té doby kamarádila, byly citelně a výrazně ovlivněny, musela se jim vyhýbat. Narušeny byly také vztahy žalobce a jeho zaměstnanců, kteří měli obavy, že nebudou dostávat mzdu jako obvykle. Asi na půl roku žalobci rovněž ubyli zákazníci, pak se sice vrátili, ale to jen jeho zvýšeným úsilím. Pokles zákazníků byl podle žalobce jednoznačně způsoben jednáním exekutorů. Vše výše uvedené soud prvního stupně nevzal dostatečně v úvahu, újmu žalobce bagatelizoval.

15. Ohledně navržených a soudem nevyslechnutých svědků žalobce uvedl, že je podle něj logické, že měli vypovídat k tomu, jak na něj exekuce působila a dále, že z jeho strany nedošlo k jejich„ přemlouvání“ ve smyslu, co mají říkat, ale s ohledem na časový odstup 16 let jim bylo třeba nastínit, o co ve sporu jde. Z původních osmi osob se takto žalobci podařilo zajistit tři, které však soud odmítl vyslechnout. Na jednání [datum] už pak bylo nutno uvést, že další návrhy na dokazování nemá.

16. Z výše uvedených důvodů je žalobce přesvědčen, že soud prvního stupně posoudil věc nesprávně, pokud uzavřel, že mu nevznikla těžká újma, která měla vliv na jeho život, když nevyslechl svědky, kteří mohli do celé kauzy vnést nové poznatky o tom, jak byl v jeho osobnostních, majetkových, společenských a psychických poměrech poškozen, a proto navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pokud sám ve věci nerozhodne.

17. Rozhodnutí o náhradě nákladů napadl žalobce proto, že je přesvědčen, že by měla být přiznána jemu, když v řízení bylo zjištěno, že došlo k nepřiměřenému zásahu pracovníků exekutorského úřadu do jeho práv a že jemu, jakož i státu, by měli náklady uhradit žalovaná a vedlejší účastník.

18. Žalovaná se k odvolání, které jí bylo doručeno [datum], písemně nevyjádřila.

19. Vedlejší účastník považuje odvolání za nedůvodné. Je navíc nadále přesvědčen, byť je mu znám právní názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v usnesení ze dne 18. 11. 2019, č. j. 3 Co 90/2018-275, že je nárok žalobce promlčen, neboť měl být posuzován podle ZOŠ a promlčecí lhůta je pouze šestiměsíční. V ostatním se vedlejší účastník shoduje se soudem prvního stupně, zejména v tom, že se žalobci nepodařil prokázat vznik nemajetkové (ani jiné) újmy, ani příčinnou souvislost s neoprávněným jednáním. Soud správně zhodnotil, že nebyly nijak poškozeny žalobcovy rodinné, společenské či majetkové poměry. Navíc žalobce nedokázal ani při svém účastnickém výslechu specifikovat, jaká jeho konkrétní osobnostní práva byla porušena a jakou měrou mělo být ovlivněno jeho podnikání a společenské vztahy. V odvolání pak žalobce pouze opakuje svá tvrzení a rozčiluje se nad celou záležitostí, neuvádí však, v čem konkrétně soud prvního stupně v hodnocení důkazů pochybil nebo zda učinil ve věci nesprávné právní posouzení. Z odvolání, které je psané profesionálem v oboru, není zřejmé, jaký je odvolací důvod. Ohledně námitky o nepromlčení nároku manželky žalobce vedlejší účastník zdůrazňuje, že o jejím nároku bylo již pravomocně rozhodnuto. Je také přesvědčen, že bylo správné zamítnutí navržených svědků a že tento postup byl soudem prvního stupně v rozsudku (body 14. a 25.) přesvědčivě odůvodněn. Poukazuje také na to, že žalobce skutečně při své výpovědi uvedl, že navržené svědky přemlouval ke svědečké výpovědi. I kdyby tedy tito svědci vyslechnuti byli, byla by zde vážná pochybnost nad jejich věrohodností a objektivností. Svědek [jméno] [příjmení] je navíc osobou blízkou žalobci a mohl by tak mít na rozhodnutí ve věci osobní zájem. Dále vedlejší účastník zdůraznil, že žalobce ani po poučení soudem neuvedl, jak dospěl k žalované částce nemajetkové újmy, jak ji vyčíslil a neuvedl také, proč nelze zásah do jeho osobnostních práv řešit jinak. Žalobce před soudem obšírně rozváděl, jak půl roku neměl žádné zakázky a klienty, nicméně pominul, že požaduje nemajetkovou újmu, nikoliv škodu např. v podobě ušlého zisku za tvrzený půlrok bez zakázek. Na dotaz žalované a vedlejšího účastníka žalobce uvedl, že po zásahu exekutorů se neléčil u psychologa nebo psychiatra a nebyla mu tak způsobena žádná zdravotní újma. Žádný jeho zaměstnanec ve firmě neskončil a nikdo nevěřil, že by žalobce měl problém s dluhy. I všem přátelům žalobce rychle situaci vysvětlil. Ani s ohledem na účastnický výslech žalobce tak nelze podle vedlejšího účastníka dovodit, že by utrpěl tak intenzivní újmu, že ji nelze kompenzovat jinak než peněžitým plněním.

20. Jelikož tedy podle vedlejšího účastníka nebyly splněny všechny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě, navhuje, aby byl napadený rozsudek potvrzen, a to včetně správných nákladových výroků, které odpovídají úspěchu ve věci s tím, že jemu je třeba náklady přiznat i z důvodu, že není veřejnoprávním subjektem a již ani exekutorem.

21. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

22. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že již ve svých předchozích rozhodnutích v této věci (zejména ve druhém z nich) vyjádřil některé pro soud prvního stupně závazné právní názory, na nichž stále setrvává, a to zejména, že námitka promlčení nároku žalobce je nedůvodná a že soud prvního stupně postupoval správně, pokud nárok žalobce posoudil v intencích občanského zákoníku ve znění platném v době podání žaloby. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud se v souladu s pokynem odvolacího soudu zabýval (již jen) otázkou existence předpokladů odpovědnosti žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu.

23. Podle § 11 obč. zák., fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba v případě neoprávněného zásahu do jejích osobnostních práv zejména právo domáhat se toho, aby bylo od zásahu upuštěno, aby byly odčiněny jeho následky a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 má právo na zadostiučinění v penězích, pkud by se zadostiučinění podle odst. 1 (morální zadostiučinění) nejevilo postačujícím, protože byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti.

24. Po shrnutí výše popsaných obecných předpokladů pro přiznání zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v peněžité formě, odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že všechny nejsou v projednávané věci splněny. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil hlavně na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci vzniklá újma byla natolik intenzivní, aby bylo namístě přiznat mu zadostiučinění v penězích, byť bylo prokázáno, že zásah byl neoprávněný (byl v rozporu s etickým kodexem přijatým Exekutorskou komorou a nesl rovněž znaky nesprávného úředního postupu), jakož i to, že žalobci určitá újma vznikla, avšak morální zadostiučinění nežádal, takže mu je nebylo možné přiznat. Ačkoliv odvolací soud i s tímto závěrem souhlasí (byť k intenzitě újmy nevypovídali žalobcem navržení svědci, jejichž nevyslechnutí však ve světle závěrů přijatých odvolacím soudem k neexistenci příčinné souvislosti nebylo chybou), je podle něj hlavním důvodem, proč je žaloba nedůvodná, nesplnění dalšího předpokladu, a to neexistence příčinné souvislosti mezi zjištěným závadným jednáním a žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmou.

25. Ze soudem prvního stupně dostatečně zjištěných skutkových okolností věci je totiž podle odvolacího soudu zřejmé, že příčinou toho, že se o návštěvách exekutorů v domě žalobce mezi sousedy, zaměstnanci, přáteli a známými žalobce hovořilo, což na něj mohlo vrhat špatné světlo, nebylo žalobcem tvrzené (a prokázané) protiprávní jednání pracovníků exekutorského úřadu [anonymizováno] [příjmení], jemuž nebyl nikdo ze zmíněných osob přítomen, nýbrž samotná skutečnost, že (oprávněná) exekuce na majetek syna žalobce (který dlužníkem byl a v domě žalobce měl hlášen trvalý pobyt) vůbec probíhala. I kdyby totiž exekutoři postupovali vůči žalobci a jeho rodině při soupisu movitých věcí správným způsobem, nezměnilo by to nic na tom, že samotná návštěva exekutorů (byť žalobce ani další osoby, které v jeho domě skutečně bydlely, nebyli povinnými) je vždy okolím, pokud se o ní dozví, vnímána negativně ve smyslu, že navštívený je zřejmě dlužníkem, jež neplní dobrovolně své závazky.

26. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně po všech stránkách správných nákladových výroků II až IV, u nichž považuje za potřebné k odvolací námitce žalobce uvést, že ačkoliv je pravda, že byl postup exekutorů shledán nesprávným, nelze žalobce považovat za v řízení (co do základu) úspěšného, protože uvedený závěr se týká pouze jednoho z více výše popsaných předpokladů pro přiznání zadostiučinění v penězích, jejichž naplnění shledáno nebylo, takže žalobce byl v řízení zcela neúspěšný a je proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinen nahradit úspěšným účastníkům jejich náklady.

27. Stejná úvaha pak vedla odvolací soud k rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.) v něm úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku, když žalovaná má nárok na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za 2 úkony á 300 Kč (příprava a účast na jednání před odvolacím soudem) a vedlejší účastník ohledně nákladů zastoupení sestávajících z odměny za dva úkony právní služby á 3 100 Kč (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem), dva režijní paušály á 300 Kč a 21% DPH (1 428 Kč) ze součtu těchto položek, jehož je zástupkyně vedlejšího účastníka plátcem.

28. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., náklady je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupkyně vedlejšího účastníka (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).