o ochranu osobnosti, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 18. 9. 2020, č. j. 15 C 15/2013-407,

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 2 900 000 Kč (I. výrok) a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 36 628,40 Kč (II. výrok).

2. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze žaloby, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku neoprávněného zásahu žalovaného do jeho osobnostních práv. Tvrdil, že žalovaný jako řidič osobního vozidla mu nedal dne [datum] přednost v jízdě, takže došlo k havárii s jeho motocyklem, při které utrpěl tříštivou zlomeninu pravé pažní kosti s nutnou repozicí a osteosyntézou, která si vyžádala opakovanou hospitalizaci, několik operací a trvalou rehabilitaci, přesto však zanechala trvalé následky v omezení hybnosti. Žalovaný byl za popsané jednání odsouzen pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti rozhodnutími Okresního soudu v Chrudimi z 9. 11. 2010 č. j. 1 T 186/2010-100 a Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 2. 2011 č. j. 13 To 619/2010-149 Česká podnikatelská pojišťovna poskytla žalobci částečné plnění na jeho nárok na náhradu škody, o zbylé nároky je vedeno u Okresního soudu v Pelhřimově řízení pod sp. zn. 4 C 99/2012. Dle dalších žalobních tvrzení v důsledku tohoto jednání žalovaného došlo u žalobce k objektivní nemožnosti vykonávat výdělečnou činnost, vykonávat samostatně běžné denní potřeby, stýkat se 2 nezletilými dětmi, sportovat a udržovat sociální vztahy. Dle znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] z [datum] lze výhledově těžko předpokládat výraznější zlepšení hybnosti paže žalobce i po dlouhodobé rehabilitaci. Žalobce dále tvrdil, že v době před nehodou žil a pracoval v Německu, po rozpadu jeho manželství v roce [rok] se o nezletilé dcery starali s bývalou manželkou střídavě po týdnu, přičemž měl pronajatý byt v [anonymizováno], náklady s ním spojené hradil ze své mzdy a z cestovních náhrad, které mu vyplácela společnost [právnická osoba], u níž byl zaměstnán na pozici obchodního zástupce. Po nehodě několik měsíců děti vůbec neviděl, přišel o veškeré příjmy, takže byl donucen ukončit nájemní vztah k bytu v Německu. Jeho jediným příjmem po 3 roky od dopravní nehody byla nemocenská ve výši přibližně 4 300 Kč měsíčně, následně pak částečný invalidní důchod od [datum] ve výši kolem 4 600 Kč měsíčně. Tyto prostředky mu nepostačují ani na to, aby děti jednou za 14 dní v Německu navštívil. Žalobce není schopen vykonávat jakékoliv domácí práce (vaření, topení, mytí nádobí, štípání dříví, odklízení sněhu, úklid domu či zahrady) ani řídit vozidlo s manuální převodovkou, nakoupit běžné potraviny, odnést nákupní tašky, potřebuje každodenní pomoc při osobní hygieně a oblékání. Od nehody trpí neustálými bolestmi, které neustupují ani po rehabilitačních cvičeních. Před nehodou byl vášnivým lyžařem a aktivním běžcem. Kvůli trvalým bolestem však nemůže sportovat, jezdit na dovolenou ani chodit do společnosti.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když souhlasil s tvrzeními o dopravní nehodě a o svém odsouzení. Další skutková tvrzení však pokládá za účelová či přímo nepravdivá, jak podle něj vyplynulo z důkazů provedených v řízení před Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 99/2012

4. Soud prvního stupně dále uvedl, že ve věci bylo poprvé rozhodnuto dne 7. 9. 2017 rozsudkem, kterým byla žaloba zamítnuta, protože nebylo prokázáno, že by po rozchodu žalobce a [jméno] [příjmení] byly jejich nezletilé dcery ve společné či střídavé péči, ani to, že by styk žalobce s dětmi byl po nehodě výrazně odlišný od jeho dřívější podoby. Prokázán nebyl ani výrazný pokles jeho životní úrovně, stejně jako jeho tvrzení, že by byl trvale odkázán na péči třetí osoby, s výjimkou několika málo záležitostí při osobní hygieně. Za prokázané měl soud prvního stupně, že žalobce auto běžně řídí, a to i na značné vzdálenosti, takže si může zařídit kontrolu u lékaře a podobné záležitosti. Jezdí také na dovolené, navštěvuje společenské či kulturní události, chodí s dětmi na procházky a na výlety, jezdí se psem a na kole, v domácnosti rád vaří, myje nádobí, sedí u počítače, přičemž v rámci tohoto životního rytmu používá obě ruce bez výraznějšího omezení. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně v prvním rozsudku uzavřel, že pokud jde o dlouhodobost a bolestivost léčení zranění, odškodnění za ně již žalobce obdržel nebo se o ně soudí v jiném samostatném řízení, a vesměs jde o nárok na náhradu majetkové škody. Žalobci přitom bylo vyplaceno jak bolestné (za 3 operace a s nimi spojené léčení a bolesti), tak náhrada za ztížení společenského uplatnění, která zahrnuje omezení, které žalobci trvalé následky zranění v životě přinášejí a přinesou. Obě tyto položky byly navíc pro mimořádné okolnosti navýšeny. Ze stejných důvodů nelze žalobci přiznat dvojí náhradu (za majetkovou i za nemajetkovou újmu). Snížení příjmu žalobce v důsledku zranění při nehodě spadá do kategorie náhrady za ztrátu na výdělku během pracovní neschopnosti a po ní. Jelikož podle soudu prvního stupně nedošlo ke snížení důstojnosti žalobce nebo jeho vážnosti ve společnosti ve značné míře, jak to požaduje § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), byla jeho žaloba zamítnuta. Rozsudek ze dne 7. 9. 2017 byl na základě odvolání žalobce odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že dopravní nehoda, resp. tělesné zranění žalobce zaviněné žalovaným, pobyt v nemocnici a následující rehabilitace jsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, protože vyvolají změnu v jejím soukromém i pracovním životě. Vždy je nutné posoudit, zda ke snížení zejména důstojnosti a vážnosti fyzické osoby došlo ve značné míře, pokud žalobce požaduje odčinění této újmy v penězích. Soud prvního stupně se však zabýval pouze otázkou existence protiprávního zásahu do práva na ochranu osobnosti a tím, zda došlo k zásadnímu omezení v osobním životě žalobce (např. schopnosti dlouhodobě řídit), což ale fakticky směřuje ke ztížení společenského uplatnění žalobce, které ovšem nebylo předmětem žaloby. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně vyzvat žalobce k doplnění skutkových tvrzení, protože jeho dosavadní tvrzení směřují do sféry nároku obsahující ztížení společenského uplatnění, ale právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2, 3 obč. zák. a nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztížení společenského uplatnění jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, pročež je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu /poznámka odvolacího soudu: správně jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 1 Co 2/2010). Jestliže pro žalobce nebylo odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na jeho osobnostních právech, může se domáhat další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti, avšak nelze tak činit na základě totožných skutkových tvrzení jako v žalobě o náhradu škody.

5. Soud prvního stupně dále uvedl, že v souladu s pokynem odvolacího soudu vyzval žalobce podle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) k odstranění vady žaloby, spočívající v nedostatečném vylíčení skutkových tvrzení k zásahu do osobnostních práv. Když na tuto výzvu žalobce nereagoval, vydal soud prvního stupně dne [datum] usnesení, kterým žalobu odmítl, protože podle něj jiný procesní postup nepřicházel v úvahu. Žalobce se proti usnesení o odmítnutí žaloby odvolal, v odvolání částečně doplnil některá tvrzení. Vrchní soud v Praze napadené usnesení rozhodnutím z [datum] zrušil a uložil soudu prvního stupně zkoumat, zda žalobce již dostatečně skutkově tvrdí, že pro něj již poskytnuté odškodnění z titulu náhrady škody není dostatečnou satisfakcí. Soud prvního stupně poté přistoupil k věcnému projednání žaloby a v rámci vázanosti právním názorem odvolacího soudu vyzval usnesením ze dne [datum] podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce, aby (znovu) doplnil skutková tvrzení k zásahu do osobnostních práv tak, aby nebyla totožná s tvrzeními k nároku na náhradu škody. Žalobce na výzvu reagoval podáním z [datum], v němž vyslovil přesvědčení, že již dříve doplnil požadované skutečnosti, které znovu zrekapituloval. Podle žalovaného podání žalobce neobsahovalo žádná nová rozhodná tvrzení, a proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta pro neunesení povinnosti břemene tvrzení.

6. Soud prvního stupně poté shrnul tvrzení žalobce o tom, že v důsledku jednání žalovaného byl omezen ve výkonu funkce [anonymizována dvě slova] komory, kterou nemohl po dobu hospitalizace a regenerace vykonávat, dále že jeho průměrný výdělek před nehodou byl 38 500 Kč (z toho 8 000 Kč mzda a 30 500 Kč cestovní náhrady), když v řízení sp. zn. 4 C 99/2012 mu byla přiznána pouze náhrada 8 000 Kč za ušlou mzdu. V důsledku nehody také žalobce nemohl pokračovat v realizaci rozpracovaného projektu na dům pro seniory v [obec] pro společnost [právnická osoba], část majetku v této společnosti musel převést na jinou osobu, která nebyla schopna projekt dokončit, takže nebyl realizován uvažovaný zisk. Žalobce rovněž tvrdí, že je doživotně omezen na hybnosti pravé paže a má neustálé bolesti, čímž je zasažen na svém právu na zdraví nad míru, která byla kompenzována bolestným, které ani spolu s náhradou za ztížení společenského uplatnění není dostatečnou satisfakcí. Došlo také k újmě na právech žalobce na rodinný a soukromý život, nemohl se setkávat se svými dcerami, nemohl také platit byt v Německu, kde dcery žijí. Nemohl také, a nemůže zcela ani nyní, provozovat své dřívější sportovní aktivity, a to i z důvodu razantního snížení příjmů, když má příjem jen kolem 5 000 Kč invalidního důchodu a musí ho tak podporovat částečně i jeho současná manželka a její rodiče, což je zahanbující. Výše uvedená tvrzení zhodnotil soud prvního stupně jen jako rozšíření původních tvrzení ze žaloby, nové je jen tvrzení, že žalobce nemohl vykonávat funkci prezidenta [anonymizována dvě slova] komory, které však rovněž spadá pod okolnosti dokreslující zhoršení zejména majetkové situace žalobce. Všemi takto jen částečně rozšířenými tvrzeními se soud prvního stupně již zabýval v původním rozsudku, nedošlo k doplnění jiných tvrzení, která by posunula žalobcem tvrzený skutkový stav do zcela jiné věcné roviny, jak žádal Vrchní soud v Praze. Žalobce vykládá právní názor odvolacího soudu tak, že měl svá tvrzení doplnit pouze o specifikaci rozdílu, ohledně něhož dosud nebyly následky dopravní nehody kompenzovány, když je přesvědčen, že k výzvě soudu tak učinil v dostatečné míře. Podle soudu prvního stupně však žalobcova tvrzení i po doplnění jsou stále skutečnostmi, které spadají do nároku na náhradu majetkové újmy, nikoliv újmy nemajetkové (za níž je žádáno zadostiučinění v tomto řízení), když přitom podle komentářové literatury k § 13 odst. 2 obč. zák. platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy„ nenastupuje“ v okamžiku, kdy náhrada újmy majetkové je nedostatečná vzhledem k okolnostem případu. Jedna skupina žalobcových tvrzení se týká přímo změny jeho výdělkových nebo příjmových možností, které byly částečně kompenzovány v jiném řízení (náhrada za ztrátu na výdělku, když cestovní náhrady nejsou snížením výdělku, jestliže žalobce po nehodě pracovní cesty nerealizoval, náklady mu nevznikly a nebylo tedy co nahrazovat) nebo sice (alespoň zatím) nebyly, ale jedná se o majetkové nároky (ušlý zisk z neuskutečněného developerského projektu nebo odměna za výkon funkce v [anonymizována dvě slova] komoře), které se nemohou jen tak změnit v nemajetkové. Druhá skupina žalobcových tvrzení se týká ztížení jeho společenského uplatnění (např. schopnost řídit vozidlo, sportovat, cestovat), což představuje nárok, který, jak už konstatoval Vrchní soud v Praze, není předmětem tohoto řízení. Třetí skupina tvrzení o tom, že žalobce trpí stále bolestmi, je zase nárokem, k jehož kompenzaci slouží bolestné. Náhrada za ztížení společenského uplatnění a za bolestné přitom byla žalobci již přiznána, a to dokonce v navýšené výši s ohledem na značné následky. Stejné následky tedy nemohou být kompenzovány znovu v rámci náhrady nemajetkové újmy, i kdyby podle žalobce nebyla dosavadní kompenzace dostatečná. S ohledem na výše uvedené závěry soud I. stupně uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože netvrdil skutečnosti významné pro uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy.

7. Soud prvního stupně pak zrekapituloval, proč by nemohlo být žalobě vyhověno ani v případě, že by byla žalobcova tvrzení zhodnocena jako dostatečná k posouzení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu na osobnostních právech. Konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce před nehodou pobíral mzdu ve výši 7 120 Kč, příjem po nehodě mu tedy mírně poklesl, neboť pobíral nejdříve nemocenské dávky a pak částečný invalidní důchod 4 500 Kč až 5 000 Kč měsíčně. Cestovní náhrady, jak uvedeno již výše, nejsou příjmem za pracovní výkon, ale jen náhradou za prostředky vynaložené zaměstnancem při realizaci pracovní cesty, poskytovanou podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Jako takové nemohou být předmětem náhrady jakékoliv újmy vůči třetí osobě. Pokud jde o podnikatelskou činnost žalobce, soud prvního stupně shrnul, že v době před nehodou byl vlastníkem jedné obchodní společnosti a v době po nehodě vynaložil několik set tisíc korun v souvislosti se smlouvami o převodu obchodních podílů a stal se společníkem v celkem 6 právnických osobách, přičemž 4 z nich vlastní minimálně jednu samostatnou nemovitost v podobě budovy, jedna z nich má základní kapitál přes 13 000 000 Kč. Polovinu obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba] v r. 2011 prodal za 7 000 000 Kč. Jeho majetek po nehodě se tedy rozrostl, žalobce se skrze tyto společnosti stal vlastníkem majetku v milionových hodnotách. Soud prvního stupně sice nikterak nepochybuje o dlouhodobosti a bolestivosti léčení zranění žalobce a o jeho trvalých následcích, avšak dle lékařských posudků se jeho pracovní schopnost snížila pouze o 1/3, čemuž odpovídá i přiznání jen částečného invalidního důchodu, když jeho práce už dříve spočívala zejména v kancelářské práci u počítače a mobilu a pracovních cestách, kterou mohl vykonávat i po nehodě, i kdyby jen na částečný úvazek. Tvrzení žalobce ohledně narušení rodinného života (že se nemohl starat o své děti střídavě s jejich matkou) nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno, když z dokazování vyplynulo, že po rozpadu manželství v roce 2007 byly děti svěřeny do výhradní péče matky a že už v době před nehodou si pro ně žalobce jezdil pouze k realizaci víkendového či prázdninového styku, což se ani po nehodě nijak nezměnilo, resp. pokud ke změně v četnosti styku s dětmi došlo, stalo se tak z jiných důvodů. Prokázáno nebylo ani tvrzení žalobce o tom, že byt v [anonymizováno] si najímal kvůli péči o děti, neboť z provedených výpovědí svědků vyplynulo, že to bylo kvůli jeho výkonu práce v Německu. Z provedených důkazů také vyplynulo, že po nehodě se významně nezměnila ani schopnost žalobce řídit auto, když i po nehodě řídil ze svého bydliště do bydliště dětí (v Německu) a zpět během jednoho dne a sám. Z toho také plyne, že byl i nadále schopen zařídit si i další své záležitosti, jako jsou nákupy, návštěvy lékaře, divadel, a uskutečňovat i výlety mimo bydliště a dovolené. Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že nelze uvažovat o snížení vážnosti žalobce, protože nejde o situaci, kdy by určitá osoba byla dehonestována, zpravidla veřejně, lživými informacemi. Nedošlo ani k omezení žalobcových možností dál se rozvíjet ve společnosti, v zaměstnání a v podnikání, když jeho majetkové poměry se v době po nehodě nezhoršily, i když jeho pracovní schopnost se o 1/3 snížila, není však odkázán na péči třetí osoby. Jelikož se žalobci nepodařilo prokázat, že by se jeho důstojnost snížila„ ve značné míře“, jak předpokládá § 13 odst. 2 obč. zák., soud prvního stupně i proto (vedle neunesení břemene tvrzení) žalobu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji plně úspěšnému žalovanému, přičemž konstatoval, že jím byly účelně vynaloženy náklady na právní zastoupení, které v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 20.) specifikoval.

9. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. V něm soudu prvního stupně vytýká, že jej na základě pokynu Vrchního soudu v Praze pouze formálně vyzval k doplnění skutkových tvrzení ke zdůvodnění, proč již poskytnutá odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví, za bolest a za ztížení společenského uplatnění, nejsou dostatečnou satisfakcí za vniklou újmu na jeho osobnostních právech a pak bez dalšího žalobu zamítl v podstatě se stejným odůvodněním jako v prvním rozsudku, aniž provedl žalobcem navržené důkazy. Pouhé čtení protokolů o výpovědích svědků z řízení před Okresním soudem v Pelhřimově považuje žalobce za nedostatečné, protože tito svědkové tam vypovídali k jiné věci, tj. náhradě škody na zdraví. Podle žalobce je pochopitelné, že základní skutková východiska jsou v obou případech obdobná, avšak má za to, že svá dosavadní tvrzení dostatečně upřesnil, resp. doplnil poté, kdy k tomu byl soudem vyzván. Neztotožňuje se také s tím, jak závěry Vrchního soudu v Praze soud prvního stupně interpretuje. Podle jeho názoru je jejich význam úplně opačný, neboť podle něj Vrchní soud v Praze uzavřel, že k zásahu do osobnostních práv žalobce v důsledku nehody došlo, a soudu prvního stupně bylo (jen) uloženo, aby celou věc přehodnotil na základě doplněných tvrzení. Za nesprávné považuje žalobce i závěry soudu prvního stupně o tom, že po nehodě jeho životní úroveň nepoklesla. Pokles jeho příjmu přitom nebyl nepatrný, když se jednalo o pokles o 37 %, a to i v případě, že jde jen o pokles mzdy bez přihlédnutí k příjmům z cestovních náhrad. Správným není ani závěr soudu o tom, že žalobce, který skutečně vlastnil podíly v některých společnostech, se stal vlastníkem poloviny společnosti [právnická osoba] se základním kapitálem [částka], když jejím úplným vlastníkem je [právnická osoba] s. r. o. Nepřesně soud zhodnotil i skutečnost prodeje poloviny obchodního podílu ve [právnická osoba] s. r. o. za [částka], když jednak touto transakcí se žalobce musel vzdát poloviny svého majetku, který měl před nehodou, jednak s ohledem na podmínky prodeje nemohl cenu svého podílu použít pro svou osobní potřebu, ale na splátky dluhů, které mu vznikly v souvislosti s nehodou a na opravy nemovitostí v majetku této společnosti. Fakticky tedy žalobce žádné finanční prostředky nezískal, jeho životní úroveň se tím určitě nezvýšila, naopak. Soud prvního stupně také nijak nehodnotil, zda by byl žalobce na základě svých aktivit schopen dosahovat i vyšších než minimálních příjmů. Újmu na své osobní důstojnosti považuje žalobce za velmi citelnou, když je při nejzákladnějších úkonech osobní hygieny odkázán na pomoc druhých. Podobné je to i v dalších oblastech běžného života jako je transport těžších břemen či úklidové práce. Žalobce tak nemůže být oporou svých bližních, naopak jim je a bude přítěží. To je pro něj ponižující. Rozhodně není pravda, že žalobce dělá v podstatě totéž, co před nehodou. Podle žalobce se soud prvního stupně dopustil vážné procesní vady v tom, že nevyslechl svědky [příjmení] a [příjmení] a spokojil se jen se čtením jejich výpovědí z jiného řízení, což mělo za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu a následně nesprávné právní hodnocení žalobcovy situace jako nikoliv závažné změny jeho života. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě plně vyhoví nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a dostatečně odůvodněný. Podle něj byly soudem správně vyloženy závěry Vrchního soudu v Praze tak, že tento nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Podle žalovaného odvolací soud pouze konstatoval, že dopravní nehoda, tělesné zranění, pobyt v nemocnici a rehabilitace žalobce jsou způsobilé být zásahem do jeho osobnostních práv, ne však, že by k tomuto zásahu došlo. Žalovanému není také zřejmé, z čeho dovozuje žalobce svůj závěr, že Vrchní soud v Praze měl jeho tvrzení k náhradě nemajetkové újmy na osobnostních právech za dostatečná, když v odůvodnění jeho rozhodnutí (body 18. – 24. a 25. zobecňující bod) bylo výslovně uvedeno, že nárok na nemajetkovou újmu nemůže být postaven na základě„ totožných skutkových tvrzení“ jako nárok na náhradu škody. Žalovaný se ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně o tom, že tvrzení žalobce i po reakci na výzvu soudu k doplnění tvrzení zůstala nadále tvrzeními, která se obsahově týkají nároku na náhradu majetkové újmy, žádná tvrzení týkající se zásahu do osobnostních práv žalobce netvrdil v žalobě ani v dalších podáních. Konečně majetkových práv se týká podle žalovaného i žalobcova odvolací námitka, že by se měl soud zabývat otázkou, zda by byl žalobce schopen dosahovat i vyšších než minimálních příjmů, neboť se jedná o sféru ztížení společenského uplatnění. Žalovaný je přesvědčen, že v řízení nebyla újma na důstojnosti žalobce prokázána. Soud prvního stupně se přitom tvrzeními o snížení důstojnosti žalobce podrobně zabýval v odůvodnění prvého i druhého rozsudku (ve druhém bylo odkázáno na některé body odůvodnění prvého), a dospěl k závěru, že žalobce je schopen zajistit si každodenní záležitosti, jakož i absolvovat obvyklé kulturní a společenské události, takže nelze hovořit o tom, že by došlo ke snížení jeho důstojnosti ve značné míře. Zamítnutí žaloby bylo proto správné. K námitce neprovedení výslechů svědků žalovaný uvedl, že jejich výslechy považuje za nadbytečné. Sám žalobce nejprve navrhoval provést dokazování jen čtením výpovědí svědků [příjmení]. [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], p. [příjmení] a p. [příjmení] z řízení sp. zn. 4 C 99/2012, což bylo realizováno. V napadeném rozsudku pak soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu žalobce na výslech svědků [příjmení] a [příjmení] a účastnický výslech žalobce, když vysvětlil, že oba svědci se v souvisejícím řízení vyjadřovali ke stejným okolnostem, které žalobce tvrdil v tomto řízení (jak se změnil život žalobce oproti období před nehodou) a jestliže nebylo žalobcem tvrzeno, že by došlo k další změně jeho poměrů v průběhu tohoto řízení, nebylo třeba navržené osoby vyslýchat znovu. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

12. Podle § 11 obč. zák., který je třeba s ohledem na § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) na věc použít, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti.

13. Pokud jde o požadované přiměřené zadostiučinění v penězích, to plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Aplikováno na projednávanou věc bylo tedy nutné posoudit, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, zaviněnou žalovaným, a zda byly tyto důsledky tak intenzivní, že je dán důvod k přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

14. Po shrnutí výše popsaných obecných předpokladů pro přiznání zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, odvolací soud dále k hlavnímu důvodu, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, konstatuje, že na rozdíl od soudu prvního stupně je přesvědčen, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobcova tvrzení o tom, jaká nemajetková újma mu v důsledku předmětné dopravní nehody vznikla na jeho osobnostních právech (nad rámec již odškodněného bolestného a ztížení společenského uplatnění, které, jak bylo opakovaně konstatováno i odvolacím soudem, nejsou předmětem tohoto řízení – to se týká např. tvrzení o újmě spočívající ve ztrátě společenského postavení např. jako experta na podporu malých a středních podniků, které proto odvolací soud neposuzoval /k tomu srov. závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 1/2010 o nepřípustnosti duplicity odškodnění/), byla již v době rozhodování soudu prvního stupně dostatečná. Stručně shrnuto, žalobce (postupně v různých svých podáních) tvrdí, že došlo k zásahu do jeho práva na (fyzické i duševní) zdraví nad míru, která byla kompenzována bolestným (hybnost jeho pravé paže je doživotně omezena, trpí psychickými obtížemi, poruchou spánku, pocity bezmoci, úzkosti a vyřazení z běžného aktivního života) a dále do jeho práva na rodinný a soukromý život (byl narušen jeho vztah s dcerami, s nimiž se nemohl vůbec stýkat po dobu hospitalizace, i poté byla možnost styku s dcerami obtížnější i proto, že již nemohl bydlet v Německu, kde ony žijí, a nemohl je také tak často navštěvovat, protože nemůže dobře řídit auto na tak dlouhou cestu, a trávit s nimi aktivně čas, jako dříve, protože nemůže např. už lyžovat, byl narušen i vztah s dalšími členy rodiny, pro které byl dříve oporou a nyní se musí naopak spoléhat na jejich pomoc, což je pro něj ponižující).

15. Jelikož v ohledu dostatečnosti žalobních tvrzení učinil soud prvního stupně závěr opačný (žalobcova tvrzení shledal nedostatečnými), a proto některé žalobcem navržené důkazy neprovedl, považoval odvolací soud za potřebné dokazování doplnit. Na jednání konaném [datum] proto byl proveden výslech svědka [jméno] [příjmení], navržený žalobcem již v řízení před soudem prvního stupně, a to zejména k prokázání žalobcových tvrzení, týkajících se důsledků dopravní nehody na jeho vztah s dcerami a na jeho psychické zdraví. Z výpovědi tohoto svědka bylo zjištěno, že žalobce zná asi 20 let, před nehodou na něj působil dojmem veselého aktivního člověka, sportovce, motorkáře, který byl úspěšný ve své práci, kterou vykonával v Německu, kde žily i jeho dcery z prvního manželství, o které se od malička i přes rozchod s jejich matkou aktivně staral, jezdil s nimi na dovolenou, na hory, sportoval s nimi. Po nehodě se žalobce osobnostně změnil, stal se komplikovanou osobností, musel se odstěhovat z Německa, odcizil se s dcerami, protože se s nimi již nemohl tak často vidět a trávit s nimi dost času. Svědek potvrdil, že žalobci pomáhal on sám i jeho současná manželka v obstarávání různých osobních záležitostí, vezl ho také opakovaně za dcerami do Německa, byl se žalobcem a dcerami také na horách, kde je namísto žalobce hlídal na svahu, protože žalobce již lyžovat nebyl schopen. Svědek má za to, že žalobcův zdravotní stav není dobrý, nezvládá dlouho stát ani sedět, stále trpí bolestmi a má pocit, že jeho stav se už nezlepší.

16. Po zhodnocení tohoto provedeného důkazu ve spojení s ostatními důkazy, provedenými a zhodnocenými již soudem prvního stupně v předchozím řízení, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v důsledku nehody, zaviněné žalovaným, došlo k neoprávněnému zásahu do žalobcových osobnostních práv, avšak závěr soudu prvního stupně o tom, že tento zásah nebyl tak intenzivní, aby žalobci bylo možné poskytnout zadostiučinění v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. za správný považovat nelze. Podle odvolacího soudu totiž z provedených důkazů vyplynulo, že intenzita zásahu zejména do práva žalobce na rodinný život (zejména na jeho vztah s dcerami, ale i dalšími rodinnými příslušníky, např. současnou manželkou, na jejíž péči je žalobce částečně odkázán, což pro něj může být ponižující), ale i do jeho práva na zdraví, zejména psychické (jak popsáno výše) byla a je značná a dosáhla míry dostačující pro finanční zadostiučinění. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že nesdílí názor žalovaného o tom, že trestní rozsudky, odsuzující žalobce v roce [rok] za neplnění vyživovací povinnosti k dcerám v období od [anonymizováno] 2009 do [anonymizováno] 2019, prokazují, že již před nehodou nebyl vztah s jeho dcerami dobrý, když (formální) neplnění vyživovací povinnosti nemusí o vztahu dotčeného rodiče s dětmi ničeho vypovídat a žalobce přitom okolnosti vymáhání výživného ze strany bývalé manželky vysvětlil tím, že dcerám platil, dokud byl zdráv, i po rozchodu s manželkou, se kterou byl takto dohodnut, bydlení, školy, dovolené, záliby, což uznal i soud v Německu, na který se bývalá manželka žalobce rovněž obrátila s „ nárokem“ na výživné, když na české orgány se obrátila až poté, kdy u německého soudu nebyla úspěšná. Odvolací soud při posuzování intenzity újmy přihlédl rovněž k tomu, že žalobce se snaží jejího odčinění dosáhnout už řadu let, přičemž žalovaný mu dobrovolně neposkytl jakoukoli (byť nepeněžitou) satisfakci.

17. Pokud jde o určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, dospěl odvolací soud, i s ohledem na veřejně dostupná rozhodnutí v podobných věcech (k potřebě srovnání s podobnými případy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 441/2020-133), v nichž byla žádána satisfakce samotnými poškozenými či jejich rodinnými příslušníky a svou úvahou (§ 136 o. s. ř.) k závěru, že v současné době dostatečnou satisfakci za vzniklou nemajetkovou újmu poskytne žalobci částka 150 000 Kč. Ke srovnání byl použit rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2007, č. j. 24 C 54/2004-95, jímž bylo žalobci (v době před 15 lety) přiznáno zadostiučinění za zásah do zdraví v důsledku dopravní nehody ve výši 50 000 Kč, a to vůči žalovaným, kteří nehodu nezavinili (jeden byl majitelem autobusu, v němž poškozený žalobce cestoval, druhý byl jeho řidičem, který se ale přestupku nedopustil) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2012, č. j. 11 C 134/2011-86, jímž bylo manželce poškozeného dopravní nehodou, po níž zůstal upoután na lůžko bez známek vědomí na přístrojích, přiznáno odškodnění ve výši 450 000 Kč. Konečně při rozhodování odvolací soud přihlédl také k závěrům Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 16. 12. 2020, č. j. 25 Cdo 1004/2020-356, v nichž byla vyjádřena nutnost stanovení výše zadostiučinění za zásah do osobnostních práv na čest, důstojnost, vážnost, soukromí a rodinný život přiměřeně k přiznávaným odškodněním za ztrátu člena rodiny či obětem zvlášť závažných trestných činů (např. znásilnění).

18. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobci přiznal zadostiučinění ve výši 150 000 Kč a ve zbývající části, tj. ohledně požadavku na zaplacení částky 2 750 000 Kč rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Jelikož došlo ke změně napadeného rozhodnutí, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, a podle 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Jedná se o náklady právního zastoupení žalobce, jehož právní zástupci v řízení učinili celkem 19 úkonů právní služby, za které náleží odměna v plné, poloviční (§ 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu u návrhů, odvolání a dovolání v procesních záležitostech) či dvojnásobné (§ 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu za jednání, která trvala více než dvě hodiny) výši, jejímž základem je sazba 3 100 Kč určená podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. advokátního tarifu. Jedná se o tyto úkony:

1) převzetí věci

2) podání žaloby

3) návrh na osvobození od soudních poplatků (1/2)

4) odvolání proti nepřiznání osvobození (1/2)

5) dovolání proti potvrzení nepřiznání osvobození (1/2)

6) odvolání proti nepřiznání osvobození od SOP z dovolání (1/2)

7) vyjádření ve věci samé na č. l. 240

8) účast na jednání [datum], které trvalo déle než 2 hodiny (2x)

9) účast na jednání [datum], které trvalo déle než 2 hodiny (2x)

10) písemný závěrečný návrh na č. l. 291

11) odvolání proti rozsudku č. l. 306

12) účast na jednání před odvolacím soudem 6, 11. 2019

13) odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby (1/2)

14) vyjádření ve věci samé č. l. 377

15) účast na jednání [datum]

16) odvolání proti rozsudku č. l. 407

17) účast na jednání před odvolacím soudem [datum]

18) vyjádření ve věci samé č. l. 444

19) účast na jednání před odvolacím soudem [datum].

Součástí přiznaných nákladů je tedy odměna za 12 úkonů v plné výši, 2 úkony ve dvojnásobné výši a 5 úkonů v poloviční výši. Dále bylo připočteno 19 režijních paušálů á 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu, náhrada za 12 půlhodin (á 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu) promeškaného času na cestách zástupce žalobce z [obec] k jednáním u soudu v [obec] a zpět (jedna cesta tam a zpět [anonymizováno] km), uskutečněných v roce 2017 [značka automobilu] reg. č. [anonymizováno] s průměrnou spotřebou 4,13 litrů nafty na 100 km při vyhláškové ceně nafty 28,60 Kč za 1 litr a poplatku za amortizaci 3,90 Kč na 1 km, a cestovné odpovídající výše uvedeným údajům, tj. 924,94 Kč za jednu cestu. Konečně je součástí nákladů řízení žalobce i 21% DPH, o které byl celkový součet nákladů (66 099,88 Kč) navýšen (DPH činí 13 880,97 Kč). Celkem žalobcovy náklady činí 79 980,85 Kč.

20. Lhůta k zaplacení zadostiučinění i nákladů řízení byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., náklady je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).