o vydání věci a ochranu autorského práva, k odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2024, č. j. 32 C 10/2020-522,

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou mělo být žalovanému (v rozsudku nesprávně uváděno „žalované“) uloženo:

- vydat žalobkyni sádrový model sousoší [adresa] v provedení gotické variace na podstavci o rozměrech [Anonymizováno], jehož autorkou je [Anonymizováno] [jméno FO], narozená [rodné přijmení] [datum] a zemřelá dne [datum] (výrok I.),

- sdělit žalobkyni údaje o způsobu a rozsahu užití tohoto sádrového modelu sousoší, konkrétně, jakým způsobem, kde a kdy originál tohoto díla užíval a kde se nacházel ke dni právní moci tohoto rozsudku (výrok II.),

- sdělit žalobkyni údaje o způsobu a rozsahu užití všech negativních forem tohoto modelu, které měl či má k dispozici, konkrétně, jakým způsobem a v jakém čase tyto formy užíval nebo nechal užít třetí osobu a kde se nacházely ke dni právní moci tohoto rozsudku (výrok III.),

- zničit všechny negativní formy modelu tohoto sousoší, které má v držení (výrok IV.),

- zdržet se pořizování jakékoliv rozmnoženiny tohoto sousoší nebo jeho části (výrok V.),

- zničit stříbrnou rozmnoženinu tohoto sousoší (výrok VI.),

- zaplatit žalobkyni 15 000 000 Kč (výrok VII.).

Dále soud rozhodl o vzájemné náhradě nákladů mezi účastníky tak, že

- žalobkyni a vedlejší účastnici uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení ve výši 903 107,70 Kč (výrok VIII.) a

- vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení státu náklady spojené s vypracovaným znaleckým posudkem ve výši 28 845 Kč (výrok IX.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] a rozšířenou podáními ze dne [datum] (o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]) a [datum] (navýšení nároku na vydání bezdůvodného obohacení na [částka]) po žalovaném domáhá výše uvedených nároků s tvrzením, že v roce [Anonymizováno] vypsala [Anonymizováno] (dále jen „Jednota“) soutěž na předložení originálního konceptu sousoší [Anonymizováno] Do této soutěže se přihlásila mj. [Anonymizováno] [jméno FO], nar. [datum], zemř. [datum] (dále jen „Autorka“). Ta se svým návrhem získala druhé místo. První místo vyhlášeno nebylo. V průběhu následné spolupráce Autorky s Jednotou vytvořila Autorka řadu variací provedení tohoto návrhu a v roce 1947 dokončila návrh sousoší v podobě sádrového modelu. Následně měla pracovat i na dalších variacích, včetně modelu 1:1 (dále jen „Sádrový model“). K samotné realizaci modelu odlití Sádrového modelu do kovu - však v důsledku vývoje po roce 1948 nedošlo. Po roce 1989 rodina Autorky obnovila snahy o dokončení sousoší a jeho odlití. Zástupci žalovaného o dokončení začali projevovat zájem až po roce 2000. V roce 2004 byl proto Sádrový model převezen ke společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem č. p. [Anonymizováno], [adresa] (dále jen „společnost [Anonymizováno]“), která měla jeho odlití provést. Syn Autorky, [jméno FO], nar. [datum] (dále jen „Syn Autorky“), a žalovaný dále jednali o podmínkách výroby stříbrného odlitku a jeho vystavení v [Anonymizováno], [adresa] (dále jen „Katedrála“), a to až do smrti Syna Autorky v roce [Anonymizováno], kdy následně do jednání vstoupili jeho dědicové. Žalovaný však bez souhlasu dědiců uzavřel se společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen „společnost [Anonymizováno]“) smlouvu za účelem výroby sádrové negativní formy a stříbrného odlitku. Stříbrný odlitek poté žalovaný veřejně vystavil ve dnech [Anonymizováno]. - [datum] v Katedrále, aniž by k tomu měl souhlas dědiců, a to navíc na změněném podstavci. Zároveň žalovaný neoprávněně zadržuje Sádrový model a odmítá jej vydat. I přes výše uvedené se dědicové Autorky snažili se žalovaným dojednat podmínky narovnání práv k Sádrovému modelu a jeho odlitku. Dne [datum] zemřel syn žalobkyně (vnuk Autorky), [jméno FO], nar. [datum] (dále jen „Vnuk Autorky“), žalobkyně po něm nabyla do podílového spoluvlastnictví Sádrový model a související majetková autorská práva a pokračovala spolu se svými dětmi v jednáních se žalovaným, který podmiňoval další jednání prokázáním vlastnických a dalších práv žalobkyně a jejich dětí. Žalovaný tak do dnešního dne drží Sádrový model a užívá stříbrnou rozmnoženinu bez právního důvodu. V pozdějším rozšíření žaloby žalobkyně uvedla, že Sádrový model, který požaduje vydat, je rozdílný od původně připravovaného sádrového modelu Autorkou, který nebyl dokončen. Sádrový model v držení žalovaného byl vytvořen mimo rámec soutěže, navíc až po roce 1948, a žalovaný k němu proto nemá žádná vlastnická ani majetková práva. Je zároveň umístěn na jiném podstavci, než Autorka zamýšlela.

3. Vedlejší účastnice jako jedna z dědiček po Synovi Autorky (byl to její otec), se k žalobním tvrzením připojila, nepožaduje však zničení stříbrné rozmnoženiny.

4. Obranu žalovaného shrnul soud prvního stupně tak, že nároky žalobkyně v celém rozsahu neuznává. V letech [Anonymizováno] Jednota skutečně pořádala soutěž za účelem zbudování náhrobku [Anonymizováno] pro trvalé uložení ostatků světce a Autorka spolu s [tituly před jménem] [jméno FO] (společně také jako „Spoluautoři“) získali se společným návrhem druhé místo (a odměnu ve výši 10 000 Kč), když první místo vyhlášeno nebylo. Součástí podmínek soutěže však bylo, že návrhy cenami poctěné přecházejí v neomezený majetek Jednoty a tato jich může užít při dalším řešení podle volného uvážení a bez jakékoli další náhrady, kdy toto neomezené užití Jednotou bylo odůvodněno tím, aby bylo zamezeno použití návrhu na jiný účel, třeba méně vznešený, než pro který byla soutěž vypsána. Spoluautoři návrhu následně zaslali Jednotě dopis ze dne [datum], v němž nabízeli zhotovení sádrového modelu o velikosti 1:3 za cenu 30 000 Kč a potažmo sádrového modelu o velikosti 1:1 za cenu 70 000 Kč. Jednota reagovala dopisem ze dne [datum] tak, že závazně objednává model 1:3 s tím, že případně poté objedná i model 1:1, a to za dohodnutou cenu 70 000 Kč. Z podkladů ze dne [datum] [Anonymizováno], že sádrový model o velikosti 1:3 byl Jednotě dodán a Autorka nabídla Jednotě zhotovení modelu o velikosti 2:3 za cenu 40 000 Kč. Jednota tento návrh akceptovala. Ze zápisu o návštěvě členů umělecké komise Jednoty ze dne [datum] vyplývá, že Autorkou zhotovený model z hlíny o velikosti 2:3 byl Jednotou seznán jako konečný (co do kompozice a hmotového řešení) a Autorce bylo dáno doporučení zahájit práce na sádrovém modelu o velikosti 1:1 za účelem odlití do bronzu. Autorka na Sádrovém modelu skutečně začala pracovat, kdy akceptovala bezvýhradně veškeré podmínky stanovené Jednotou. Z dopisu ze dne [datum] je zřejmé pokračování prací Autorkou na Sádrovém modelu a o rok později potvrzuje úhradu části ceny ve výši 15 000 Kč z celkové ceny ve výši 60 000 Kč, žádá však o zvýšení zbylé odměny na trojnásobek, a to pravděpodobně z důvodu měnové reformy z roku 1945. Jednota této žádosti vyhověla. Sádrový model byl následně vystaven v Katedrále v roce [Anonymizováno], jak vyplývá z dochovaných fotografií. Po roce 1948 došlo v důsledku režimových opatření k zániku Jednoty, veškerá její aktiva i pasiva přešla na [kancelář], tj. včetně Sádrového modelu a práv s ním spojených. Z žádných dostupných informací nevyplývá, že by vlastnické právo k Sádrovému modelu přešlo později zpět na Autorku, a to i přes to, že Autorka měla Sádrový model demontovat, z Katedrály odnést a uschovat jej ve svém bytě z obavy před režimem a možným zničením modelu. Po roce 1989 Syn Autorky usiloval o uchování odkazu sochařského díla jeho matky a kontaktoval proto žalovaného, aby na vlastní náklady nechal realizovat finální odlití Sádrového modelu do kovu a odlitek vystavil v Katedrále. Jelikož žalovaný v té době neměl dostatek finančních prostředků k provedení odlití, k realizaci nedošlo. V roce 2011 Syn Autorky opětovně kontaktoval žalovaného s tím, že zachované části Sádrového modelu, uschované u něj doma, nechal převést do společnosti HVH, aby je uchránil před zničením. Opět nabídl žalovanému, zda by se neujal odlití kovového sousoší a jeho vystavení, neboť hrozí, že dojde k nevratnému poškození Sádrového modelu, a odkaz Autorky tak nebude moct být naplněn. Syn Autorky nikdy nezpochybňoval práva žalovaného k Sádrovému modelu a nikdy nepodmiňoval provedení odlití a vystavení sousoší v Katedrále jakýmkoli (dalším) finančním plněním, naopak byl rád, když žalovaný projevil zájem sousoší realizovat v souladu s původním záměrem Jednoty. Žalovaný nakonec skutečně nechal zhotovit stříbrný odlitek, přitom veškeré náklady s provedením odlitku nesl ze svého (resp. z prostředků získaných z darů třetích osob). Stříbrné sousoší bylo ulito s pomocí negativních forem, pro jejichž výrobu bylo užito Sádrového modelu o velikosti 1:1. Jelikož Sádrový model byl ve velmi špatném stavu, předcházela odlití jeho rozsáhlá renovace, kterou zajistila Akademie výtvarných umění v Praze. Až do doby instalace stříbrného sousoší v Katedrále dne [datum] žalovaný nikdy nezaznamenal ze strany dědiců Syna Autorky, tedy [adresa], [jméno FO] a následně i žalobkyně, žádné náznaky nevypořádaných nároků, a to i přes to, že tyto osoby byly po celou dobu seznámeny s jeho postupem. Žalovaný navíc dobrovolně hledal způsob, jakým by kompenzoval Syna Autorky za záchranu Sádrového modelu jeho úschovou u něj v bytě. Pro úplnost žalovaný uvedl, že při realizaci odlití a vystavení sousoší postupoval v souladu a se souhlasem [kancelář], resp. Správou pražského hradu.

5. Dále soud prvního stupně popisuje, co zjistil z jednotlivých provedených důkazů s tím, že za stěžejní označil důkaz záznamem dílu dokumentu České televize „[Anonymizováno]“ s názvem „[Anonymizováno] z roku 1995, kde vystupoval mj. Syn Autorky. Podle soudu je v tomto dokumentu výslovně potvrzena skutečnost, že Autorka se zúčastnila soutěže, kterou vyhrála, vytvořila pro Jednotu 2:3 model a následně začala pracovat na konečném modelu, který byl pak vystaven v Katedrále a který do doby natáčení pořadu byl uschován v bytě Syna Autorky a čekal na realizaci. Dokumentem bylo potvrzeno i to, že Jednota byla násilně rozpuštěna a veškerý majetek, vč. peněz a stříbra určených na provedení odlitku, přešla na [kancelář]. Za klíčovou okolnost označil soud prvního stupně zejména to, že výše zmíněné výroky pronesl sám Syn Autorky, který byl celému vývoji osobně přítomen a získával informace přímo od Autorky, a to na rozdíl od žalobkyně, která do rodiny přišla až v roce [Anonymizováno]. Výroky Syna Autorky jsou však ve videu potvrzeny (doplněny) i samotnou žalobkyní, která v předmětném pořadu vystupovala a závěry učiněné Synem Autorky nejen potvrdila, ale i doplnila. Žalobkyně během ústního jednání, na kterém byl důkaz prováděn, k přímému dotazu soudu potvrdila pravdivost sdělení Syna Autorky (tam uvedených faktů) a rovněž tak jí sdělených skutečností, které nepovažovala za podstatné; zároveň uvedla, že tento Sádrový model byl použit k provedení odlitku žalovanou.

6. Na základě hodnocení všech důkazů popsal soud svůj závěr o skutkovém stavu věci tak, že v roce [Anonymizováno] vypsala Jednota soutěž na návrh náhrobku a oltáře nad hrobem sv. [Anonymizováno]. V roce [Anonymizováno] porota navrhla 1. místo v soutěži neudělit, 2. místo udělit návrhu Spoluautorů, což se stalo. Za 2. místo Spoluautoři získali cenu ve výši 10 000 Kč. Téhož roku se spoluautoři domluvili s Jednotou, že pro ni zhotoví další model dle návrhu, v měřítku 1:3, a to do konce roku [Anonymizováno] za cenu 30 000 Kč. Autorka v roce [Anonymizováno] potvrdila přijetí odměny 30 000 Kč za model 1:3, potvrdila objednávku modelu 2:3 za cenu 40 000 Kč a za tím účelem započala využívat ateliér Jednoty. V roce [Anonymizováno] umělecká komise Jednoty zhlédla vyhotovený model 2:3 v hlíně, učinila Autorce řadu doporučení ohledně figur a vyzvala Autorku k zahájení prací na modelu v konečném měřítku 1:1 v sádře za cenu 30 000 Kč. Po domluvě byla odměna zvýšena na částku 60 000 Kč a Autorka souhlasila s podmínkami stanovenými Jednotou. V roce [Anonymizováno] Autorka dokončila přípravné práce a započala pracovat na figurách (celkovém náhrobku), tuto práci zamýšlela ukončit na jaře [Anonymizováno]. V roce [Anonymizováno] Autorka potvrdila přijetí části odměny ve výši 15 000 Kč a domluvila si s Jednotou navýšení zbytku odměny ve výši 45 000 Kč na trojnásobek z důvodu měnové reformy. Sádrový model byl vystaven v Katedrále v letech [Anonymizováno], člen poroty [Anonymizováno] vyjádřil názor, že model vyhovuje představě Jednoty a navrhuje dát Autorce více času a prostředků, aby se mohla modelem dále zabývat a umělecky jej zlepšit. Autorce byla v průběhu prací vyplacena odměna v celkové výši 101 000 Kč. Sádrový model umělecky zlepšovala i v roce [Anonymizováno]. V roce [Anonymizováno] došlo k rozpuštění Jednoty, aktiva a pasiva převzala [kancelář]. Sádrový model byl z obav před novým režimem přemístěn z Katedrály do bytu Autorky, kde na něm Autorka pracovala a vytvářela odlišné fragmenty (modely hlav světců v různých velikostech apod.). Syn Autorky po její smrti potvrdil, že Sádrový model umístěný u nich doma je modelem vítězným ve vztahu k soutěži vypsané Jednotou, byl vystaven v Katedrále, čímž byla potvrzena kontinualita (jednotnost) díla minimálně v rozsahu let 1947-1995 a dále Syn Autorky vyjádřil přání, aby se jeho účel dle soutěže z roku [Anonymizováno] naplnil a model byl odlit. Jak Syn Autorky, tak žalobkyně Sádrový model označili jako konečný - definitivní. Za tím účelem po sametové revoluci kontaktoval Syn Autorky žalovaného, jenž však neměl dostatek finančních prostředků pro provedení odlitku Sádrového modelu. Z obavy před zničením požádal Syn Autorky společnost [Anonymizováno], resp. jejího jednatele [jméno FO], aby Sádrový model odvezl a uschoval. To [jméno FO] nakonec učinil a o Sádrový model se staral až do roku 2016. V roce [Anonymizováno] mezitím došlo k obnovení dialogu mezi Synem Autorky a žalovaným, nedospěli však ke shodě. Až v roce [Anonymizováno] žalovaný vyjádřil souhlas s provedením odlitku. Tento záměr byl přerušen smrtí Syna Autorky v roce [Anonymizováno]. V roce 2016 žalovaný od vedlejší účastnice zakoupil modeleto sousoší o velikosti 1:5 za cenu [částka] a dále od ní získal rozměry soklu, který p. [jméno FO] ze železa vyrobil. Poté, co se všechny zúčastněné strany setkaly v dílně společnosti [Anonymizováno], bylo zjištěno, že Sádrový model je poškozen a chybí mu části (jedna ruka, prsty, pata). Bylo rozhodnuto, že bude převezen do [Anonymizováno], kde bude rekonstruován. Ani žalobkyně, ani vedlejší účastnice do této doby nepožadovaly žádné finanční plnění, vyjadřovaly radost, že dojde k naplnění účelu, za kterým byl Sádrový model vytvořen. Náklady na rekonstrukci ve výši 6 700 000 Kč nesl žalovaný. V roce 2017 bylo rozhodnuto, že se Sádrový model odlije do stříbra. Teprve poté vedlejší účastnice spolu se žalobkyní vznesly nárok na finanční vyrovnání v rozsahu několika milionů, když si nárokovaly vlastnictví Sádrového modelu a majetkových autorských práv k němu. Z důvodu narůstajících rozporů přistoupila sestra [jméno FO] k rešerši, kdy v archivu [Anonymizováno] našla podklady týkající se vyhlášené soutěže a korespondence mezi Autorkou a Jednotou, včetně objednávek jednotlivých modelů, a to i konečného Sádrového modelu. Sádrový model byl následně odlit do stříbra a v roce 2018 byl stříbrný odlitek veřejně vystaven v Katedrále. K vystavení stříbrného odlitku neměla žalobkyně ani vedlejší účastnice námitek. Na jakémkoli finančním plnění, ať už ve formě licence či daru se však strany do dnešního dne nedohodly. Pro vyloučení pochybností a narovnání sporných skutečností uzavřela [kancelář] se žalovaným dohodu o úpravě vzájemných vztahů, kterou Kancelář udělila žalovanému souhlas k provedení renovace Sádrového modelu a užití modelu pro zhotovení stříbrného sousoší a jeho vystavení v Katedrále.

7. S odkazem na vyjmenovaná ustanovení použitých právních předpisů (zákon č. 218/1926 Sb., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým /dále jen „ZPP“/, zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon /dále jen „AZ“/ a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník /dále jen „o. z.“/) uvedl soud prvního stupně své právní posouzení věci tak, že z provedeného dokazování vyplynulo, že Autorka svá původská práva k nakládání s vítězným návrhem a následným modelem neomezeně převedla dle § 16 odst. 1 ZPP; tento převod byl domluven samostatně v objednacích dopisech a uskutečněn následným předáním díla. V takové situaci převodkyni (Autorce) zůstala pouze ochrana nemajetkových zájmů původských. Podmínky soutěže mj. zakotvily i rozmnožovací práva k návrhu poctěnému cenou (čl. 14). Poté, co Spoluautoři zvítězili v soutěži, předali Jednotě návrh náhrobku a model sousoší v poměru 1:5, který byl pak vystaven v Katedrále v roce 1937, kdy tedy došlo k prvnímu veřejnému vystavení díla, a tudíž vydání díla dle § 8 odst. 2 ZPP. Zároveň tím došlo k převodu majetkových autorských práv (původských práv dle § 16 odst. 1 ZPP) na Jednotu. Následně docházelo mezi Autorkou a Jednotou k uzavírání dalších smluv, a to vždy pouze ke konkrétním modelům (velikostem), které však nebyly ničím jiným, než objednáváním dalších (autorských) rozmnoženin na základě původního návrhu, s případným zapracováním připomínek objednatele. Poté, co byly zprvu objednány, dodány a zaplaceny modely o velikosti 1:3 a 2:3, objednala si Jednota finální model, a to v poměru 1:1 v sádře. Autorka tuto objednávku potvrdila, s Jednotou si následně dohodla zvýšení odměny a dílo Jednotě předala, ta jej pak v roce 1947 a 1948 vystavila v Katedrále. Autorce bylo na odměně prokazatelně vyplaceno min. 116 000 Kč. Zda byl vyplacen i zbytek odměny, případně zda pro dosud neprovedené odlití díla nebo pro změnu politického režimu zbytek vyplacen nebyl, není pro jádro sporu rozhodné, neboť dílo bylo předáno objednateli. Rovněž není rozhodné, zda Autorka na Sádrovém modelu následně ještě pracovala (vylepšovala jej), neboť k předání díla, a tedy převodu vlastnictví již došlo (§ 18 odst. 1 ZPP). Původská práva Jednoty, zejména právo k vystavení a rozmnožení, je seznatelné již ze samotných podmínek soutěže a následně potvrzené v rozsáhlé korespondenci mezi Jednotou a Autorkou. Ze žádných podkladů nevyplynulo, že by si Autorka zamýšlela vlastnické právo ponechat, příp. že by práva Jednoty v jakémkoli ohledu rozporovala. Ani o (částečně) nevyplacené odměně Autorce žádná z předložených listin nehovořila. Naopak podmínky Jednoty Autorka akceptovala „bezvýhradně“. K převodu vlastnického práva zpět na Autorku pak nemohlo dojít ani jejím rozebráním Sádrového modelu z Katedrály a odnesením do jejího bytu, neboť tak nečinila na základě právního titulu, ale na základě obavy před zásahem režimu. Byť takové počínání lze zcela jistě označit za legitimní, nemůže způsobovat nabytí díla zpět do vlastnictví autorky (kdy vůle k nabytí vlastnictví Autorky nebyla ani tvrzena, ani prokázána). Během doby vlády komunistického režimu došlo dále k rozpuštění Jednoty, kdy veškerá aktiva a pasiva přešla na [Anonymizováno] (dále i jen „[Anonymizováno]“ nebo „Kancelář“), a to včetně vlastnických práv k Sádrovému modelu a souvisejících majetkových autorských práv (původských práv). Sádrový model se po celou dobu nacházel v bytě Autorky, po její smrti jej opatroval Syn Autorky. Právě Syn Autorky v pořadu [Anonymizováno] potvrdil, že se jedná o identický (vítězný, ve finálním provedení) model, který byl vystaven v Katedrále a který je určený pro odlití, kdy Jednota ([Anonymizováno]) je vlastníkem majetku, peněz a stříbra pro provedení odlitku. Žalobkyně k tomuto tvrzení ničeho neuvedla, naopak jej označila za věcně správné (neobsahující zásadní chyby). Až po roce [Anonymizováno] se započala opětovně projevovat vůle Syna Autorky, aby došlo k naplnění záměrů soutěže a provedení odlití Sádrového modelu a jeho vystavení v Katedrále. Opakovaně kontaktoval jak jednatele společnosti [Anonymizováno] za účelem úschovy Sádrového modelu, tak žalovaného s žádostí o financování a provedení samotného odlití a vystavení. Sádrový model nakonec nechal odvést jednatelem společnosti [Anonymizováno] k opatrování, aby nedošlo k jeho poškození. Provedení odlití a vystavení sochy Syn Autorky nikdy nepodmiňoval žádnou finanční částkou. Ani poté, co žalovaný pokračoval v jednáních s dědici Syna Autorky, tj. vedlejší účastnicí, [jméno FO] a [jméno FO], o provedení rekonstrukce (opravy) Sádrového modelu a jeho následného odlití do stříbra, nebylo z jejich strany činěno žádných námitek a všichni vyjadřovali radost z toho, že dílo bude provedeno, jak si Autorka přála. Teprve poté, co do vztahů vstoupila žalobkyně (po Vnukovi Autorky), vznesla spolu s vedlejší účastnicí požadavek na zaplacení licenční odměny za provedení rozmnožení, a to v řádu milionů, podle typu licence, kdy tento požadavek v žalobě upravila na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 710 000 Kč, který během řízení následně zvýšila na částku 15 000 000 Kč. Když soud pomine způsob výpočtu této částky, žalobkyně přes poučení v řízení neprokázala, že by byla vlastníkem Sádrového modelu, resp. držitelem majetkových práv k němu. Přechod vlastnictví či majetkových práv k Sádrovému modelu z dědického řízení po Autorce jednoznačně nevyplývá. Byť všechna tři dědická řízení obsahovala předmět „[Anonymizováno], sádra, návrh náhrobku [Anonymizováno] do [Anonymizováno]“, nejsou zde uvedeny žádné specifikace co do rozměrů a žalobkyně při svém účastnickém výslechu připustila, že zhotovila se Synem Autorky další rozmnoženinu Sádrového modelu, který je momentálně na cestě do Holandska k jeho případnému prodeji, kdy vlastnictví k této další rozmnoženině odvozuje právě z rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami. Pokud tedy byla skutečně vytvořena tato paralelní (druhá) rozmnoženina Sádrového modelu a vlastnictví žalobkyně k ní má vyplývat z usnesení dědického soudu, pak je ale možné, že usnesení soudů operují s touto druhou rozmnoženinou, se kterou má žalobkyně jiné plány. V bytě Autorky a následných dědiců se dle doložených fotografií nacházela celá řada fragmentů Sádrového modelu. Sádrový model navíc nebyl po převezení ke společnosti [Anonymizováno] nikdy v držení ani žalobkyně, ani ostatních dědiců, kteří do doby obnovení jednání se žalovanou neměli ani ponětí o tom, zda Sádrový model stále existuje. Majetková autorská práva k Sádrovému modelu již vůbec nejsou v dědických usneseních zmíněna. Soud tak na základě výše uvedeného nemá na jisto postaveno (spolu)vlastnictví žalobkyně k Sádrovému modelu, ani majetková autorská práva, a to zvláště za situace, kdy žalobkyně tvrdí, že Sádrový model, který je v držení žalované, je modelem jiným oproti tomu, který byl Autorkou vytvořen za účelem vyhlášené soutěže (což však bylo řadou důkazních prostředků za řízení vyvráceno). Svá tvrzení žalobkyně neprokázala ani přes opakovaná poučení soudu. Oproti tomu vlastnické právo žalovaného (resp. Kanceláře) bylo po celou dobu kontinuální a nikým nerozporované, byť bylo po určitou dobu „holé“, tj. bez držby.

8. K tvrzením žalobkyně, že Sádrový model v držení žalované je jiným modelem, než který byl původně vyhotoven Autorkou a vystaven v Katedrále v roce [Anonymizováno], soud uvedl, že tato tvrzení nebyla žádným způsobem prokázána. Jednak je podobnost nynějšího Sádrového modelu a tehdy vystavovaného modelu seznatelná i laickým srovnáním kopie fotografie vystaveného Sádrového modelu z roku [Anonymizováno] v Katedrále, se Sádrovým modelem vyobrazeným v pořadu Lapidárium a fotografiemi z dílny společnosti [Anonymizováno], jednak soud pro vyloučení všech pochybností nechal zpracovat i znalecký posudek, který by identičnost díla posoudil a z něhož vyplynulo, že současný náhrobek je originálním dílem (ve smyslu uměleckém), kdy realizací dalších modelů nedošlo k vytvoření dalšího díla. Soud s tímto názorem souhlasí, neboť je z historického vývoje patrné, že Autorka na vítězném Sádrovém modelu neustále pracovala a doplňovala ho, a to nejen z vlastní iniciativy, ale i z podnětů obdržených od Jednoty, resp. její poroty. To však neznamená, že by docházelo k vytváření nového díla (ve smyslu autorskoprávním), s ohledem na skutečnost, že dílo vzniklo již v rámci soutěže (dle zmíněného § 8 odst. 2 ZPP) a všechny následné provedené změny na díle byly jen projevem změny v uměleckém přístupu k dílu v průběhu času, který je, dle soudu i znaleckého posudku, pochopitelný a obvyklý. K žádným tak razantním změnám na díle, které by odůvodňovaly nahlížení na Sádrový model (a jeho odlitek) jako na zcela nové dílo, soud nenalezl a všechny Autorkou později vytvořené modely nejsou ničím jiným, než (autorskými) rozmnoženinami původního díla vytvořeného v rámci soutěže. Znalcovy závěry o tom, zda se jedná o rozmnoženinu a/nebo originální dílo (ve smyslu autorskoprávním) soud nepřejal, neboť se jedná o závěry právní, vycházel ale ze závěru znalce, že se jedná o originální dílo co do jeho původu (identičnosti) a že nebyl vytvořen jiný - separátní - model, který by svou jedinečností vybočil z původního návrhu honorovaného druhou cenou v rámci soutěže. Na výše uvedeném nemění nic ani to, že dílo bylo v důsledku plynutí času (více než 50 let) poškozeno a musely být prováděny záchranné (restaurátorské) práce, které však vždy přihlížely k zájmům Autorky a jejím návrhům.

9. Ani námitky žalobkyně ohledně jiné velikosti (poměru) Sádrového modelu nebyly prokázány. V tomto ohledu soud opětovně odkázal na znalecký posudek, publikaci O tvorbě první české sochařky [jméno FO] a výslechy svědků, kteří uvádí, že se jedná o konečný model (model 1:1), rovněž tak, jak uváděla komunikace Autorky a Jednoty. Přihlédnout lze i k vyjádření Syna Autorky, který Sádrový model umístěný u nich doma označil za finální a který byl vytvořen až po dokončení modelu 2:3. Směrodatné je pak ve výsledku to, že se jedná o shodný Sádrový model, který byl v roce 1948 vystaven v Katedrále, následně uschován v bytě Syna Autorky, následně Synem Autorky předán společnosti [Anonymizováno] k odlití, až nakonec odlit a vystaven žalovaným.

10. K podstavci Sádrového modelu soud uvedl, že znalecký posudek uzavírá, že „trojdílný podstavec odpovídá vyobrazení podepsanému autorkou z roku [Anonymizováno] a je nutné ho považovat za součást díla Autorky.“ Byť Autorka uvažovalo o použití jiného kamene, v důsledku zániku lomu byl podstavec realizován z jiného (sliveneckého mramoru), což dle posudku nemá na vnímání díla žádný negativní vliv. V průběhu oprav Sádrového modelu společností [Anonymizováno] dodala nezbytné podklady pro „sokl“ sama vedlejší účastnice, jako jedna z dědiček, a to ty, které pocházely přímo od Autorky. Soud proto podstavec považuje za jedno dílo spolu se Sádrovým modelem, neboť k němu nezbytně patří a tvoří jeden celek, a to i přes původní spoluautorství k podstavci (Sádrovému modelu), které však nemá na výsledek dokazování vliv (a už vůbec na aktivní legitimaci žalobkyně).

11. Soud prvního stupně tak na základě výše uvedeného uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by jí svědčilo vlastnické právo k Sádrovému modelu, resp. že by Sádrový model v držení žalované byl modelem jiným, než tím, který vytvořila Autorka v rámci vyhlášené soutěže. Žalovaný naopak prokázal, že si Jednota Sádrový model za úplatu objednala a ten jí byl následně předán k vystavení. Sádrový model byl převeden do vlastnictví Jednoty spolu s původskými právy a následně Sádrový model přešel do vlastnictví Kanceláře. Ten samý Sádrový model pak získal žalovaný od Syna Autorky za účelem jeho opravy a vytvoření rozmnoženiny. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci k nároku na vydání věci, a proto tento nárok zamítl (výrok I.).

12. K nároku týkajícímu se zničení stříbrné rozmnoženiny a všech negativních forem soud prvního stupně uvedl, že žalovaný prokázal, že disponuje licencí k provedení této rozmnoženiny. Tato licence byla vůči Jednotě obsažena jak v samotných soutěžních podmínkách, tak v dopisech Autorky, následně byla vůči žalovanému (resp. Kanceláři) potvrzena také samotným Synem Autorky. Pro vyloučení pochybností o oprávněnosti žalovaného rozmnoženinu pořídit byla následně uzavřena dohoda mezi KPR, jakožto vlastnicí Sádrového modelu a držitelkou majetkových autorských práv, a žalovaným. Soud proto i tyto nároky zamítl jako nedůvodné (výroky IV. a VI.).

13. Ke zdržovacímu nároku na pořízení dalších rozmnoženin díla soud prvního stupně uvedl, že aby mohla být žalovanému uložena povinnost zdržení se určitého jednání, musel by buď neoprávněný zásah trvat, nebo alespoň hrozit. Neoprávněný zásah netrvá (žalovaný je oprávněn k provedení rozmnoženiny), ani nehrozí (soudu nebylo tvrzeno, ani doloženo, že by žalovaný plánoval provést další rozmnoženinu pro jiné účely, než za účelem vystavení odlitku v Katedrále). I tento nárok byl tedy zamítnut. (výrok V.).

14. Jelikož nebylo zasaženo do práv autora, jak požaduje § 40 odst. 1 AZ, nemůže mít žalobkyně právo na poskytnutí informací dle téhož ustanovení. Soud proto tyto nároky bez dalšího jako nedůvodné zamítl (výrok II. a III.).

15. K vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně uvedl, že Autorce byla zaplacena cena v soutěži, a tedy odměna za návrh (dílo) vč. převedení původcovských práv. Licence k odlití a vystavení byla následně potvrzena i v dopisech Autorky a Jednoty. Jednota pak následně dílo převzala a v letech [Anonymizováno] vystavila. Nebyla-li by Autorka řádně zaplacena, resp. vystavila-li by Jednota dílo neoprávněně, pak bylo na Autorce, aby se proti tomuto ohradila. Ze žádných důkazních prostředků však nevyplynul jakýkoli nesouhlas či námitky Autorky týkající se odměny či neoprávněného nakládání s dílem, naopak, bylo jejím primárním zájmem a cílem, aby byl Sádrový model odlit a vystaven. Žalovaný, resp. Jednota, tak za Sádrový model vč. licence k rozmnožení již odměnu uhradila a žalobkyně neprokázala, na základě jakého titulu by tak měla činit opakovaně (resp. nevyvrátila licenční oprávnění k rozmnožení díla žalovaným). Je pravda, že žalovaný ke dni provádění oprav sochy a provádění odlitku (rozmnoženiny) sochy nedisponoval výslovnou (písemnou) licencí ke zhotovení rozmnoženiny, jelikož si nejdříve nebyl vědom vyhlášené soutěže a nabytí vlastnického práva Jednotou (Kanceláří), nicméně spoléhal na souhlas Syna Autorky s takovým postupem. Následně pak žalovaný zjistil rozhodné skutečnosti ohledně vypsané soutěže a uhrazení odměn Autorce, a proto uzavřel s [Anonymizováno], jakožto vlastníkem Sádrového modelu a držitelem majetkových autorských práv (převedených na ni neomezeně dle § 18 ZPP), dohodu, kterou bylo potvrzeno oprávnění žalovaného provést rozmnožení Sádrového modelu a vystavení stříbrného odlitku, čímž byly jakékoli sporné vztahy narovnány. Žalovaný tak nemůže být zavázán k vydání bezdůvodného obohacení, neboť to předpokládá absenci právního titulu k rozmnožení a vystavení díla, který ale žalovaný má od (současného) vlastníka a držitele majetkových autorských práv (původských práv), jenž tato práva nabyl přímo od Autorky. Žalobkyně tedy není k vymáhání bezdůvodného obohacení aktivně legitimována. Soud proto i tento nárok zamítl jako nedůvodný (výrok VII.).

16. Obiter dictum soud prvního stupně uvedl, že požadavky žalobkyně shledává rozpornými s dobrými mravy. Sádrový model byl vytvořen Autorkou na objednávku Jednoty za účelem jeho odlití a vystavení v Katedrále. Po smrti Autorky na její práci navázal Syn Autorky, který rovněž dlouhá léta usiloval o to, aby její odkaz byl dokončen a kovový odlitek byl vystaven. Žádná z těchto osob nikdy nerozporovala práva Jednoty (žalované) pro vytvoření rozmnoženiny a její vystavení a nikdy nepožadovala žádné (další) finanční protiplnění. Teprve až když na žalobkyni, jako na třetího dědice v řadě po Autorce, měla přejít práva k Sádrovému modelu, vznesla žalobkyně spolu se svou dcerou, vedlejší účastnicí, požadavek na zaplacení částky v řádu milionů za provedení odlití Sádrového modelu a vystavení odlitku, kdy neuhrazení takové částky vyústilo v požadavek žalobkyně na zničení stříbrného odlitku a negativních forem. K tomuto požadavku navíc žalobkyně a vedlejší účastnice přistoupily až poté, co žalovaný již vynaložil částku zhruba 6,7 milionu korun na celkovou renovaci Sádrového modelu. Z výše uvedeného podle soudu vyplývá, že přes tvrzení žalobkyně o její snaze zachránit kulturní dědictví po Autorce a prezentování její práce, činí přesný opak, když požaduje zničení stříbrného odlitku a jeho negativních forem, což je v přímém rozporu nejen s vůlí Autorky a Syna Autorky, ale i zbývajících dědiců. Ochrana před takovým počínáním je pak vyjádřena v samotném § 40 odst. 2 AZ, kdy při požadavku zničení (stříbrné rozmnoženiny a negativních forem) musí být přihlíženo k zájmům třetích osob jednajících v dobré víře. Dále žalobkyně požaduje vydání Sádrového modelu, aby mohla následně vstoupit do obchodních jednání se zahraničními subjekty. Jednání žalobkyně tak nelze hodnotit jinak než silně finančně motivované. Tento názor soudu je navíc podtržen skutečností, že si žalobkyně vytvořila rozmnoženinu Sádrového modelu, jejíž prodej během řízení realizuje (kdy rozmnoženina byla v době účastnického výslechu již v tranzitu).

17. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a jejich náhradu přiznal zcela úspěšnému žalovanému ve struktuře a podle výpočtu uvedeného v bodě 88 odůvodnění. Uložil je zaplatit žalobkyni a vedlejší účastnici společně a nerozdílně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99). Náklady státu byly uloženy zaplatit rovněž neúspěšné straně, a to pouze vedlejší účastnici na straně žalobkyně, neboť žalobkyně byla osvobozena od placení soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Jedná se o náklady spojené s vyhotovením znaleckého posudku ve výši 28 845 Kč dle usnesení č. j. 32 C 10/2020-439 ze dne 5. 5. 2023.

18. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Vedle četných emotivních vyjádření k jednání žalovaného, [Anonymizováno] a rozhodujícího soudce [tituly před jménem] [jméno FO] uvádí, že je přesvědčena, že sousoší, vystavené v Katedrále v roce [Anonymizováno] na základě ústní dohody zúčastněných stran, nebylo předmětem jakékoliv dohody mezi Autorkou a Jednotou, která toto dílo [jméno FO] na podstavci [jméno FO] akceptovala jako samostatnou práci. Tato ústní dohoda stále platí a přesto ji žalovaný nerespektuje. Podle žalobkyně tento model (vystavený v roce [Anonymizováno]) nabyli v dodatečném pozůstalostním řízení po Synovi Autorky rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne [datum], dědicové [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], a po posledním jmenovaném ho nabyla žalobkyně usnesením Státního notářství v Příbrami ze dne [datum]. Dále žalobkyně opakuje, že v průběhu realizace díla došlo k porušení autorských práv na podstavci, když nebyly respektovány schematické kresby Autorky. Toto poškození soud prvního stupně ignoroval, stejně jako zákonné nároky rodiny Autorky, která vynaložila na stěhování a úschovu díla asi třičtvrtě milionu korun, ačkoliv její členové měli velmi malé příjmy a důchody. Podle žalobkyně soud prvního stupně stranil žalované straně, nepřihlédl k logickým argumentům žalobkyně o tom, že pokud by bylo dílo majetkem Kanceláře, těžko by se mohlo dostat do bytu Autorky, resp. jejího syna. Žalobkyně rovněž uvádí, že podle ní je zřejmé, že vítězným modelem soutěže bylo sousoší, kde je sv. [Anonymizováno] podpíraný anděly z r. 1936, který nebyl vybrán k realizaci a žádný jiný. V Katedrále vystavený model je samostatná práce [jméno FO], kde je sv. [Anonymizováno] podpíraný mnichy [Anonymizováno] a [Anonymizováno] z r. 1938. Vyhovění žalobě je podle žalobkyně jen nepatrným naplněním dluhu žalovaného vůči Autorce, když ani částka 15 milionů nikdy nemůže narovnat křivdy způsobené komunistickou zvůlí v 50. letech minulého století, ale i žalovaným po sametové revoluci, Autorce, jejím dětem, vnukům i žalobkyni. Podle žalobkyně rozhodně není jejím cílem odstranit, resp. zničit náhrobek, který s rodinou za nadlidského úsilí zachránila a dovedla k realizaci v Katedrále. Poukazuje na to, že 6 let žádá žalovaného o lidskou domluvu a odstranění defektů, způsobených diletanty. O totéž žádá 4 roky i soud prvního stupně, který nerespektoval dobové důkazy, Ústavu České republiky a Listinu základních práv a svobod o ochraně kulturního dědictví, soukromé vlastnictví a zákon o pozůstalostních právech. Z uvedených důvodů žalobkyně žádá odvolací soud, aby napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

19. V doplnění odvolání nově zvoleným právním zástupcem žalobkyně uvádí, že je pro věc podstatné rozlišovat mezi dvěma samostatnými a osobitými uměleckými díly, a to mezi náhrobkem sv. [Anonymizováno] zhotoveným Autorkou a p. [jméno FO] (který byl autorem pouze podstavce) pro potřeby soutěže vyhlášené Jednotou (dílo A) a sousoším náhrobku sv. [Anonymizováno] zhotoveným výlučně Autorkou, nikoliv pro soutěž Jednoty, v roce [Anonymizováno] a předloženým Jednotě 13. 2. [Anonymizováno] v měřítku 1:5 jako nový návrh, později doplněným modelem v měřítku 2:3 (dílo B), který se aktuálně nachází v rozporu s vůlí žalobkyně v [Anonymizováno] a jehož stříbrný odlitek v měřítku 2:3 je vystaven v Katedrále. Žalobkyně tvrdí, že dílo A v měřítku 2:3 bylo v roce 1954 Synem Autorky odvezeno z dílny Jednoty a nyní se nachází v místě bydliště žalobkyně, kde se nachází též hlavy postav díla A v měřítku 1:1, když celé dílo A se v ostatních měřítkách nepodařilo zachránit, resp. jejich osud není žalobkyni znám. Podle žalobkyně je však předmětem tohoto řízení dílo B, které vzniklo tak, že poté, kdy Jednota neprojevila o autorkou samostatně vytvořený nový návrh náhrobku v měřítku 1:5 zájem, Autorka na něm samostatně, na své náklady a paralelně s pracemi na díle A pracovala a výsledkem těchto prací bylo zhotovení modelu díla B v měřítku 2:3, který se z iniciativy Autorky a jejích blízkých přátel z řad umělců podařilo krátce vystavit v Katedrále, pak se vrátilo do držby rodiny Autorky a k jeho opětovnému vystavení došlo až v roce [Anonymizováno] u příležitosti výstavy ke 100. výročí narození Autorky ve Středočeské galerii v Praze. Žalobkyně tak v odvolání namítá, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav neodpovídá realitě, tj. tomu, jak se věci skutečně udály a nemá ani oporu v provedeném dokazování, které bylo navíc vedeno až tendenčně, o čemž svědčí např. formulace otázek položených znalci, jehož znalecký posudek je z tohoto důvodu nepoužitelný, resp. nejsou správné jeho závěry o tom, že dílo B je jen jakousi vývojovou částí díla A, a měly by mu být položeny další žalobkyní specifikované otázky a přihlédnout k poukazům žalobkyně na rozdíly mezi oběma díly (odlišná kompozice, zobrazení jiných historických postav, odlišná filosofická východiska). Podle žalobkyně se tedy řízení neobejde bez opakování celého dokazování, neboť z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaké skutečnosti zjistil soud ve vztahu k dílu A (v měřítku 1:5, 1:3, 2:3 a 1:1), resp. k dílu B (v měřítku 1:5, resp. 2:3), resp. soud nezodpověděl otázku, zda se v případě díla B v kontextu díla A jedná z pohledu platného práva o samostatné dílo, k němuž žalobkyni svědčí autorská a majetková práva. Žalobkyně dále uvádí, že veškerá zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 13 až 30 odůvodnění rozsudku se týkají výhradně díla A, a nemají tedy pro posouzení uplatněných nároků relevanci, protože ty se týkají díla B. Podle žalobkyně neměl soud prvního stupně při hodnocení věci vycházet z laických názorů a domněnek nedostatečně informovaného Syna Autorky, který též nesprávně nerozlišoval mezi dílem A a dílem B, když přitom závěr, jestli se jedná v případě díla B o dílo nové či nikoliv je právním posouzením a nikoliv skutkovým zjištěním, ze kterého by soud mohl vycházet. Dále žalobkyně vyjadřuje výhrady k výpovědi svědkyně [jméno FO], resp. k jejímu hodnocení soudem, když z ní podle žalobkyně plyne, že ke koupi modeleta díla B v měřítku 1:5 za 120 000 Kč (což je nesporné) došlo proto, aby následně byl odkoupen i model 2:3, k čemuž nedošlo jen z důvodu rozdílných představ o jeho ceně. To vyvrací závěr, že po celou dobu, kdy probíhala jednání se Synem Autorky, nepadla zmínka o ceně. Podle žalobkyně by bylo nelogické, aby žalovaný vložil finanční prostředky v řádech milionů korun jen do sanace díla a přitom si představoval, že dědici Autorky, nacházející se navíc v tíživé finanční situaci, nebudou za přenechání díla českého kulturního dědictví, jehož hodnota je nevyčíslitelná, ničeho požadovat, nebo se spokojí s částkou cca 250 000 Kč. Žalobkyně míní, že žalovaný si byl od počátku zahájení jednání dobře vědom, že právy k dílu B nedisponuje, což potvrdila svědkyně s tím, že žalovaný v jistý okamžik protistranu aktivně oslovil a navrhl, že by byl rád, aby byla vyřešena i autorská práva, s čímž žalobkyně souhlasila. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že na základě dopisu Jednoty Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy z [datum] a Výměru pro vnitřní věci rady ÚNV hl. m. Prahy z [datum], obsahujících zmínku o předběžné dohodě s Kanceláří [Anonymizováno] o převzetí veškerých aktiv a pasiv Jednoty, uzavřel, že došlo k přechodu majetkových práv k dílu B na Kancelář, když zmíněná dohoda nebyla k důkazu provedena ani navržena a přechod práv tzv. výměrem jako jednostranným aktem by byl teoreticky možný jen za výjimečných okolností, které v tomto případě nenastaly. Podle žalobkyně tedy nelze mít za osvědčené, že k přechodu autorských práv k dílu B v jejich nejširším možném rozsahu ze spolku na stát skutečně došlo. Z uvedených důvodů tedy žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Proti výrokům VIII. a IX. podala dne 11. 6. 2024 odvolání vedlejší účastnice. Ví o tom, že neúspěšný účastník musí hradit nějaké náklady řízení. Nicméně pokud byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků, mínila vedlejší účastnice, že se to promítne i do rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení. O takto zdrcující výši nákladů řízení se dozvěděla až z písemného vyhotovení rozsudku, neboť při vyhlášení nebyla výše uvedena. To je také důvod, proč před vyhlášením rozsudku nenavrhla, aby byly náklady přiměřeným způsobem upraveny. Vedlejší účastnice do řízení vstoupila v roce 2021 s cílem, aby podpořila svou matku při uplatňování předmětných nároků, nenapadlo ji však, že by i ona měla povinnost hradit náklady řízení. Přitom původní žaloba zněla na částku 2 745 000 Kč, s níž byla srozuměna, neboť si říkala, že je vůči žalovanému spravedlivým požadavkem. Pokud žalobkyně zvýšila tuto částku na 15 000 000 Kč, s tím už vedlejší účastnice srozuměna nebyla, zpočátku o tomto navýšení ani nevěděla. Snažila se s matkou nějak domluvit, ale s ohledem na rozpory v širší rodině to k ničemu nevedlo. Žalobkyně je psychicky velmi labilní a proto nechtěla vedlejší účastnice situaci v rodině dále zhoršovat. Proto také své účastenství ve sporu neukončila a z řízení nevystoupila. Navyšování žalované částky však nijak nezavinila. Z výroku VIII. rozsudku plyne, že závazek je solidární, a proto by měl soud přihlédnout k tíživé majetkové situaci nejen žalobkyně, ale i vedlejší účastnice, která je samoživitelkou se dvěma nezletilými dcerami, naposledy pracovala jako pečovatelka, od 1. 1. 2024 je nahlášena na Úřadu práce jako nezaměstnaná. Pobírá sociální dávky (příspěvek na bydlení 11 635 Kč a přídavky na děti 970 Kč a 1 080 Kč měsíčně). Výživné na obě děti jí bylo stanoveno na 3 000 Kč, v posledních měsících otec přispívá dětem na některé kroužky a školní potřeby asi 3 000 Kč. Nájem a zálohy na bydlení činí 16 000 Kč měsíčně. V nouzi jí pomohla charita na [adresa], s placením některých kroužků obecně prospěšná společnost [Anonymizováno]. Uhrazení nákladů řízení ve stanovené výši je pro vedlejší účastnici nereálné a pro zbytek jejího života i života jejích dcer zcela likvidační. Její matka je v důchodu a ani v jejích silách není náklady řízení uhradit. Vedlejší účastnice má také za to, že tento spor není běžným sporem o majetek či autorství. Jde o specifický případ, který délkou svého trvání (od vzniku předlohy sousoší do jejího odlití uběhlo více než 70 let) i tím, že Sádrový model měli desítky let v bytě, představuje pro ni silnou emoční hodnotu. Zvláštní je také svým kulturním rozměrem, když již po ukončení soutěže se hovořilo o předmětném sousoší jako o díle celonárodního významu. I když se sama proti věcným výrokům rozsudku neodvolává, poznamenává vedlejší účastnice, že existují dvě verze pravidel pro soutěž v roce 1936, soud prvního stupně vycházel z první verze, která ale byla později přepracována do verze druhé, která dávala Autorce výrazně větší svobodu disponovat svými právy. Soud tedy použil verzi neplatnou. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby označuje vedlejší účastnice jako překvapivé, když soudní stání k němu nesměřovala.

21. Vedlejší účastnice navrhla, aby soud náklady řízení žalovanému zcela nebo zčásti nepřiznal. Domnívá se, že újma, která by v takovém případě vznikla žalovanému je nesouměřitelná s újmou, která by vznikla jí, potažmo její rodině. Vysoké náklady řízení vznikly díky extrémně nadsazené částce 15 milionů, kterou tak navýšila žalobkyně bez znalosti právních následků tohoto svého konání i díky tomu, že byla osvobozena od soudních poplatků. Ze stejných důvodů pak vedlejší účastnice navrhla, aby nebyla přiznána náhrada nákladů státu.

22. Podáním ze dne 4. 7. 2024 vedlejší účastnice sdělila soudu, že vystupuje z řízení a požádala, aby s ní soud jako s jeho účastnicí již nejednal s tím, že ale žádá, aby bylo projednáno její odvolání proti nákladovým výrokům VIII. a IX. napadeného rozsudku. Zároveň se vyjádřila k odvolání žalobkyně tak, že přes značnou nepřehlednost má toto podání i jisté racionální jádro, zejména pokud jde o hodnocení některých klíčových důkazů, případně jejich neprovedení.

23. Žalovaný považuje obě odvolání za nedůvodná. K odvolání žalobkyně žalovaný zdůrazňuje, že napadený rozsudek byl vydán na základě soudního řízení trvajícího několik let, v němž bylo podrobně prováděno dokazování, v jehož rámci byl dáván opakovaný a objektivně nadstandardní časový prostor k účastnickým výpovědím žalobkyně, jakož i její dcery. V odůvodnění jsou popsány konkrétně učiněné skutkové i právní závěry, proti nimž žalobkyně žádné konkrétní výhrady v odvolání neuvádí, když se soustřeďuje jen na již několik let trvající mimoprávní slovní útoky vůči žalovanému, které jsou nyní rozšířeny na útoky proti osobě soudce. Žalovaný zdůrazňuje, že již ve vyjádření k žalobě z 23. 2. 2021 uvedl přehledný a chronologický popis skutkového stavu i s, zejména listinnými, důkazy k jeho prokázání. Tato jeho skutková verze byla v řízení jednoznačně prokázána a ukázalo se, že to nebyl žalovaný, kdo by se snažil kohokoliv uvést v omyl. Veškeré skutkové závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné. Žalovaný, byť je již řadu let soustavným terčem pomluv a verbálních, někdy i vulgárních, útoků ze strany žalobkyně, musí reagovat na snahu žalobkyně prezentovat se jako osoba údajně zachraňující odkaz Autorky a naopak prezentovat žalovaného jako subjekt, který se na její úkor údajně obohatil. Žalovaný zdůrazňuje, že to byl on, kdo skutečně vykonal v této věci něco reálného pro zachování odkazu zmíněné sochařky v souladu s přáním jejího dnes již nežijícího syna, a to vše na vlastní náklady a bez nároku na jakýkoliv majetkový prospěch z toho plynoucí, čímž se odlišil od postupu žalobkyně, která se velmi razantním způsobem pouze domáhá finančních prostředků a zničení stříbrného sousoší v Katedrále, aniž by pro odkaz díla Autorky učinila cokoliv konkrétního, co by bylo žalovanému známo.

24. K odvolání vedlejší účastnice žalovaný pouze zdůrazňuje, že v průběhu řízení soud provedl veškerá poučení účastníků, která mu ukládá zákon, a učinil rovněž upozornění na skutečnost, že osvobození od soudních poplatků nemá vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů soudního řízení. Není také reálné, že by si vedlejší účastnice nebyla vědoma rozšiřování předmětu řízení, které bylo prováděno vždy k návrhu žalobkyně příslušným usnesením soudu prvního stupně.

25. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek v celém rozsahu potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

26. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné; odvolání vedlejší účastnice proti nákladovým výrokům, které se jí dotýkají, po doplnění podkladů z její strany k její majetkové situaci a po vyjádření předběžného postoje žalovaného k možnosti výjimečného použití § 150 o. s. ř., důvodné je.

27. Předně odvolací soud považuje v návaznosti na odvolací námitky žalobkyně za nutné uvést, že podle jeho názoru měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí k dispozici skutková zjištění v dostatečném rozsahu, odvolací soud z nich proto zcela vycházel a pro stručnost na ně, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Stručně shrnuto tedy odvolací soud uzavírá, že předmětem tohoto řízení je, jak sama žalobkyně uvedla v žalobě, kde se o žádném druhém sádrovém modelu či vůbec jiném díle než tom, které bylo Autorkou (na původním návrhu se podílel jako spoluautor p. [jméno FO], který byl autorem pouze podstavce, jež si pak v dalším průběhu zamýšlené realizace konečného díla Autorka vytvořila sama, což ovšem na existenci jen jednoho díla nemá vliv) vytvořeno pro předmětnou soutěž Jednoty, nehovoří, (sádrový model a jeho negativní forma a stříbrný odlitek) sousoší sv. [adresa] v provedení gotické variace na podstavci o rozměrech 150 x 360 cm, který byl vytvořen v rámci soutěže vypsané Jednotou, kde obsadil návrh Autorky druhé místo (první místo uděleno nebylo), k němuž Autorka následně vytvořila řadu variací a který dokončila v roce 1947, a který po roce 1948 nebyl z důvodů politických změn proveden do kovové podoby a zůstal v držení autorky a její rodiny a po roce 1989 byl převezen na základě jednání se Synem Autorky do společnosti HVH, jejímž předmětem činnosti je umělecké odlévání, následně z něho byla vytvořena negativní forma a poté stříbrný odlitek, který žalovaný veřejně vystavil v Katedrále [datum] (viz prvé čtyři odstavce bodu II. žaloby). Jelikož se v pozdějším průběhu řízení (zřejmě na základě jeho vývoje) objevila ze strany žalobkyně nová skutková verze, že předmětem řízení by mělo být jiné „dílo“, v doplnění odvolání označené jako „dílo B“ (sádrový model v měřítku 2:3) zabýval se soud prvního stupně (a námitka žalobkyně o tom, že tuto otázku neřešil proto není důvodná) správně otázkou, zda je současný stříbrný odlitek umístěný v Katedrále rozmnoženinou vítězného návrhu v soutěži Jednoty či v důsledku úprav (např. nahrazení původních andělů světci [Anonymizováno], provedených Autorkou došlo k vytvoření nového díla. Přitom soud prvního stupně jednak sám provedl porovnání fotografií různých verzí modelů v různých měřítcích a dále jako podklad k přijetí konečného právního závěru (k němuž je oprávněn jen soud, nikoliv znalec, v tom je třeba žalobkyni přisvědčit) o tom, zda se jedná o dílo jediné či díla dvě, zadal posouzení této odborné otázky znalecké kanceláři [právnická osoba]., která vyslovila po porovnání modelu, který se umístil na 2. místě v soutěži Jednoty a stříbrného odlitku, umístěného nyní v Katedrále, jednoznačný závěr, že tento stříbrný odlitek je originálním autorským dílem, které bylo vytvořeno na základě soutěže vypsané Jednotou v roce 1936, když veškerý proces, který proběhl od prvotního nápadu do konečného zpracování díla, včetně dílčích postupných úprav a modelů, znamenal pouze práci na jediném díle, jehož výsledkem je současné sousoší, které je posledním finálním stadiem tvorby náhrobku, k jehož vytvoření veškeré předchozí postupy směřovaly. Pro konečný (správný) závěr o tom, že sádrový model, k němuž se vztahují nároky žalobkyně uvedené v žalobě (a rozšířeních), je (právě a jedině) ten, který vytvořila Autorka za účelem realizace náhrobku na základě umístění v soutěži Jednoty a který byl z Katedrály odvezen do jejího bytu, kde zůstal až do roku 2004, svědčí podle odvolacího soudu vedle výše popsané původní skutkové verze žalobkyně a závěrů znaleckého posudku, zejména prohlášení a postup Syna Autorky jako jejího přímého dědice, který historické události spolu s Autorkou zažíval a který (jak se uvádí i v žalobě) v roce 2004 nechal právě tento sádrový model, převézt do společnosti HVH, aby došlo k jeho konečné realizaci.

28. Podle odvolacího soudu jsou vedle popsaného klíčového závěru o skutkovém stavu správné i právní závěry soudu prvního stupně, týkající se přechodu majetkových autorských (původských) práv z Autorky na Jednotu (podle podmínek soutěže v původní i upravené verzi, s nimiž Autorka bezvýhradně souhlasila) a z Jednoty pak na [kancelář] (která udělila ke všem činnostem žalovaného, jež jsou diskutovány v tomto řízení, svůj souhlas), z nichž byl vyvozen také správný právní závěr o tom, že žalobkyně není k uplatnění nároku na vydání Sádrového modelu, jakož i k uplatnění dalších nároků aktivně legitimována.

29. Odůvodnění uvedených právních závěrů je v napadeném rozsudku dostatečné, a proto i na ně odvolací soud pro stručnost odkazuje a dodává k nim jen tolik, že pokud by sádrový model, který, jak bylo prokázáno, předal v roce 2004 Syn Autorky společnosti [Anonymizováno] (a jen s ním bylo touto společností, [Anonymizováno] a žalovaným dále nakládáno), nebyl tím, který byl Jednotou (po jeho předání Autorkou) v letech 1947-1948 vystaven v Katedrále (tj. že by se jednalo o druhý model, o němž žalobkyně tvrdí, že nebyl vytvořen pro soutěž Jednoty), na správnosti závěru o nedůvodnosti žaloby by to nic neměnilo. Jestliže by totiž nebyla nositelkou autorských a vlastnických práv k tomuto modelu Kancelář (na níž přešla z Jednoty), byl by jejich nositelem Syn Autorky jako její dědic, a z jeho postupu po roce 1989 a dále by nebylo možno jinak, než dovodit (jak zmiňuje i soud prvního stupně v bodě 86 odůvodnění), že tento jako jejich nositel v rámci svých snah o naplnění odkazu své matky a konečnou realizaci jejího díla udělil žalovanému souhlas k užití díla (tohoto předaného modelu) tak, aby k naplnění těchto cílů došlo, tj. nepochybně k rekonstrukci sádrového modelu (na jejíž realizaci žalovaný vynaložil 6,7 milionu Kč), vytvoření negativní formy i konečného stříbrného odlitku a jeho vystavení v Katedrále. Udělením tohoto souhlasu (který dědicové Syna Autorky, včetně žalobkyně jako pozdější dědičky po jejím synovi, nemohou odvolat) k užití díla (§ 12 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon) by ovšem došlo k vyloučení protiprávnosti užití díla žalovaným, a žaloba by tedy i v tomto hypotetickém případě nebyla důvodná a musela by být zamítnuta.

30. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud uzavřel, že zamítnutí žaloby ohledně všech nároků bylo věcně správným rozhodnutím, které proto bylo podle § 219 o. s. ř. ohledně všech věcných výroků (I. až VII.) a ohledně rovněž správného nákladového výroku VIII. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, potvrzeno.

31. Ke změně došlo na základě odvolání vedlejší účastnice ohledně jí se týkajících nákladových výroků VIII. a IX., když na jednání před odvolacím soudem předložila doklady ke své nedobré majetkové situaci, konkrétně potvrzení [Anonymizováno] církve [Anonymizováno] ze dne [datum] o příspěvcích na zájmové kroužky jejích dcer a letní pobyty, protokol o jednání před Krajským soudem v Praze ze dne [datum] ve věci sp. zn. [spisová značka], na němž bylo rozhodnuto, že otec dcer vedlejší účastnice je povinen od [datum] platit na ně celkem částku [částka] měsíčně, potvrzení Úřadu práce v [adresa] ze dne [datum] o tom, že vedlejší účastnici byla poskytována podpora v nezaměstnanosti od června do října roku 2022, od června 2022 do ledna 2024 byla vedena na jako uchazeč o zaměstnání, přehledy vyplacených dávek oprávněné osobě (vedlejší účastnici a každé z jejích dvou dcer) vyhotovené Úřadem práce v [adresa] za období od ledna 2024 do dubna 2025, z nichž plyne, že dceři [Anonymizováno] byly vypláceny přídavky na děti ve výši [částka] měsíčně, dceři [Anonymizováno] ve výši [částka] měsíčně a vedlejší účastnici příspěvek na bydlení ve výši od [částka] do [částka] měsíčně a 2 darovací smlouvy uzavřené mezi dcerami vedlejší účastnice a obecně prospěšnou společností [právnická osoba]. v září a prosinci 2024, kterými jim byly poskytnuty příspěvky na školu v přírodě a na jazykový poznávací zájezd se střední školou. Na základě těchto dokladů a zároveň s ohledem na prohlášení žalovaného, že u vedlejší účastnice bude srozuměn s rozhodnutím podle § 150 o. s. ř., když beztak neměl v úmyslu náklady řízení od této účastnice řízení vymáhat, dospěl odvolací soud k závěru, že je dán prostor pro výjimečné použití tohoto zákonného ustanovení, a proto oba zmíněné výroky podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že vedlejší účastnice k náhradě nákladů řízení žalovanému ani státu není povinna. Na základě totožných úvah pak soud prvního stupně rozhodl o vzájemné náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalovaným a vedlejší účastnicí (výrok V. tohoto rozsudku).

32. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu v plné výši přiznal i v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému, kterému vznikly náklady v celkové výši 122 730,30 Kč, představující odměnu za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání ze dne [datum] /tj. za účinnosti advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024/ a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] /tj. za účinnosti nového advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025/) à 50 340 Kč (sazba odměny je stejná podle starého i nového advokátního tarifu), jeden režijní paušál à 300 Kč a jeden à 450 Kč, to vše (součet 101 430 Kč) dle § 137 odst. 3 a 151 odst. 2 o. s. ř. navýšeno o 21% DPH (21 300,30 Kč), jehož je právní zástupce žalovaného plátcem. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaného bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.