o zaplacení částky 5 886,95 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2024, č. j. 94 C 3/2022-116

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 5 886,95 EUR s úroky z prodlení z částky 140 EUR ve výši 10 % ročně od 1. 6. 2020 do zaplacení, z částky 6,95 EUR ve výši 8,25 % ročně od 1. 6. 2021 do zaplacení, z částky 140 EUR ve výši 8,5 % ročně od 1. 8. 2021 do zaplacení, z částky 1 400 EUR ve výši 8,5 % ročně od 1. 11. 2021 do zaplacení, z částky 1 400 EUR ve výši 8,5 % z ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, z částky 1 400 EUR ve výši 11,75 % ročně od 1. 1. 2022 do zaplacení a z částky 1 400 EUR ve výši 11,75 % ročně od 1. 2. 2022 do zaplacení, ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 94 302 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně a ve výroku III. rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobkyně, že na základě dvou pracovních smluv uzavřených na dobu určitou byla zaměstnankyní žalované v době od 23. 3. 2020 do 21. 12. 2021, tento poměr se žalovaná pokusila neúspěšně ukončit výpovědí ke dni 23. 8. 2021 (jak bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 C 2/2021), pracovní poměr byl řádně ukončen až uplynutím sjednané doby ke dni 21. 12. 2021. Do konce trvání pracovního poměru jí však žalovaná nepřidělovala práci, čímž nesplnila svou základní pracovněprávní povinnost plynoucí z § 38 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“). Žalobkyně proto uplatnila nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 ZP za období od 21. 9. 2021 do 21. 12. 2021 ve výši 4 200 EUR (za 3 měsíce po 1 400 EUR). Dále uplatnila nárok na doplatek mzdy ve výši 140 EUR za první měsíc trvání pracovního poměru (období od 23. 3. 2020 do 20. 4. 2020), za který jí žalovaná vyplatila pouze 1 260 EUR, ve výši 6,95 EUR za období od 21. 3. 2021 do 20. 4. 2021, kdy jí žalovaná vyplatila mzdu pouze v částce 1 393,05 EUR a ve výši 140 EUR za období od 21. 5. 2021 do 20. 6. 2021, za které jí žalovaná uhradila pouze 1 260 EUR, když o tyto částky žalovaná neoprávněně mzdu žalobkyně snížila. Úroky z prodlení požaduje žalobkyně ode dne následujícího po posledním dni kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, ve kterém vznikl nárok na mzdu či náhradu mzdy s odkazem na § 141 odst. 1 ZP. Konečně žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení mzdy za období od 21. 8. 2021 do 20. 9. 2021, s tím, že za toto období jí mzdu žalovaná dosud nezaplatila.

3. Podle žalobkyně na věc nelze aplikovat právo [Anonymizováno], ale při určení rozhodného práva je třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“), a vztah mezi účastnicemi řízení ze dvou pracovních smluv se řídí právem České republiky v otázkách, na které nedopadá výslovně volba práva. Poukázala zde čl. 6 odst. 2 písm. a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy č. 80/934/EHS (dále jen „Římská úmluva“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 833/2022, dále pak na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 2 Co 33/2023-203, vydaný v řízení o neplatnost výpovědi dané žalovanou žalobkyni, podle něhož volba práva mezi stranami sjednaná se týkala jen nouzového volna a nemocenské dovolené, nikoliv celého vztahu založeného pracovní smlouvou, když aplikace cizího práva na celý kontrakt mezi účastnicemi řízení při sjednání pracovní smlouvy dohodnuta nebyla.

4. Žalobkyně nesouhlasila s krácením mzdy o částku 140 eur za první měsíc existence pracovního poměru, které žalovaná založila na argumentaci, že na uvedený měsíc připadla doba trvání pracovního poměru o dva dny kratší, když ale odhlíží od faktu, že dny 21. 3. a 22. 3. 2020 připadly na víkend, takže pracovní poměr vznikl až od prvního pracovního dne, tedy i v případě jeho sjednání od dne 21. 3. 2020 připadajícího na sobotu by výše mzdy byla stejná. Odmítala rovněž závěr, že by v zaměstnání absentovala po dobu čtyř pracovních dnů v období od 21. 5. do 20. 6. 2021, což bylo důvodem dalšího krácení mzdy. Dny 18. a 21. 6. 2021 představují omluvené absence z důvodu nemoci žalobkyně a návštěvy u lékaře. Dne 14. 6. 2021 měla omluvenou absenci v práci kvůli očkování proti onemocnění COVID - 19, všechny tři, nikoliv žalovanou nesprávně uváděné čtyři absence byly z důvodu nemoci nebo návštěvy lékaře a byly řádně omluveny. Žalovaná v e-mailu ze dne 28. 6. 2021 potvrdila přijetí potvrzení od lékaře a existenci svého interního předpisu, podle něhož má žalobkyně nárok na 20 dní placeného indispozičního volna ročně, přičemž dle samotného sdělení žalované ke dni 28. 6. 2021 vyčerpala teprve 8 dní. Neexistuje tedy důvod, aby žalobkyni nebyly v plné výši proplaceny i sporné tři dny její nepřítomnosti v práci. Za stejně nedůvodné považuje žalobkyně krácení mzdy o údajné žalovanou zbytečně zaplacené bankovní poplatky ve výši 6,95 EUR. Odmítla, že by pochybila při předání čísla bankovního účtu pro účely výplaty mzdy za období od 21. 3. do 20. 4. 2021, při zadávání údajů do příkazu k platbě pochybila podle ní sama žalovaná. K argumentaci žalované, že žalobkyně se srážkami ze mzdy souhlasila, pokud podepsala výplatní listiny, uvedla žalobkyně, že výplatní listiny nejsou potvrzením či souhlasem se správností provedených výplat, tím méně důkazem o tom, z jakých důvodů mělo dojít ke snížení mzdy.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a namítla, že rozhodným pro pracovněprávní vztah mezi účastnicemi řízení je právo [Anonymizováno], podle něhož byl pracovní poměr sjednán. Podle žalované žalobkyně nevysvětlila způsob výpočtu částky 4 200 EUR z titulu dlužné náhrady mzdy za období od 21. 9. 2021 do 21. 12. 2021, stejně tak neodůvodnila řádně nárok na úhradu částky 286,95 EUR. Pokud jde o příslušenství tvrzené pohledávky, zdůraznila, že úroky z prodlení nemají v [Anonymizováno] žádnou právní úpravu a jsou pro příkrý rozpor s pravidly a zásadami islámu zakázány. Právní úprava [Anonymizováno] práva stanoví pouze běžnou úrokovou sazbu veřejnoprávních institucí, zejména bank, vůči podnikatelským subjektům, která se za poslední dobu ustálila od 1. června 2021 na sazbě 12,14 %. Vedle absence relevantní právní úpravy je tento institut od počátku plně podřazen právu šaría, které je od roku 2021 uznáno jako jediné platné právo na území [Anonymizováno] pod nadvládou režimu [Anonymizováno], jenž zakázal již i běžný úrok veřejného sektoru. Pokud jde o nárok žalobkyně na úhradu částky 1 400 EUR, týkající se dlužné mzdy za období od 21. 8. do 20. 9. 2021, tuto mzdu žalovaná v plné výši uhradila, neboť dne 8. 10. 2021 se do sféry žalobkyně dostal bankovní šek na proplacení této částky, což žalobkyně potvrdila svým podpisem na výplatní listině. Dílčí částka 140 EUR za období od 23. 3. do 20. 4. 2020 nebyla žalobkyni vyplacena, neboť její pracovní poměr začal až dne 23. 3. 2020, takže v dotčeném období náležela žalobkyni mzda pouze za 27 dní. Krácení mzdy proběhlo stejným způsobem a bez námitek i u dalších dvou zaměstnankyň žalované. Za období ode dne 21. 3. do 20. 4. 2021 snížila žalovaná výplatu mzdy o 6,95 EUR z titulu náhrady škody vzniklé žalované kvůli pochybení na straně žalobkyně, jež nahlásila špatné bankovní údaje k výplatě mzdy, tato částka představuje zbytečně vynaložené bankovní poplatky za storno výplaty a řádné nové zaslání žalobkyni. K uhrazení škody došlo i s odkazem na § 250 ZP na základě dohody o srážce ze mzdy předpokládané § 146 odst. 2 písm. b) ZP, neboť žalobkyně souhlasila s popsaným postupem žalované, což stvrdila svým podpisem na archu o výplatě mzdy za příslušný měsíc. Konečně za období od 21. 5. 2021 do 20. 6. 2021 snížila žalovaná mzdu žalobkyně o 140 EUR za čtyři dny neomluvené absence v práci. I s tímto snížením mzdy žalobkyně po dohodě se žalovanou souhlasila, jak stvrdila svým podpisem příslušného výplatního archu. Možné snížení mzdy pro porušení pracovních povinností žalobkyně jako zaměstnankyně bylo sjednáno v pracovní smlouvy v článku 3. odstavci IV. Podle žalované nelze aplikovatelnost českého práva na mzdové nároky žalobkyně dovozovat z rozsudku Vrchního soudu v Praze v související věci týkající se zániku pracovněprávního vztahu. Měl-li by být uplatněn striktní výklad evropské legislativy, pak by u domnělého nároku žalobkyně byla případně ochotna uznat pouze nárok na náhradu mzdy do konce trvání pracovního poměru v celkové částce 4 200 EUR, avšak bez příslušenství tvořeného úroky z prodlení.

6. Soud prvního stupně dovodil, že uplatněné nároky žalobkyně na mzdu a náhradu mzdy je třeba posuzovat podle právního řádu České republiky, konkrétně ZP, občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že takto byl základ vztahu mezi účastnicemi posouzen v souvisejícím řízení Vrchním soudem v Praze. Vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako zaměstnankyní a žalovanou v postavení zaměstnavatele existoval v období od 23. 3. 2020 do 21. 12. 2021 pracovní poměr na dobu určitou na základě dvou časově navazujících pracovních smluv, podle nichž příslušela žalobkyni za vykonanou práci mzda, resp. plat ve smyslu § 109 odst. 3 písm. a) ZP. Žalobkyně neplatně ukončila pracovní poměr založený druhou pracovní smlouvou. Účinky neplatného skončení měly nastat ke dni 20. 9. 2021. Dopisem doručeným ke dni 24. 9. 2021 oznámila žalobkyně žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, žádala o přidělování práce dle pracovní smlouvy. Dovodil, že podle § 69 odst. 1 věta první a druhá ZP přísluší žalobkyni náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku až do dne platného skončení pracovního poměru, tedy do dne 21. 12. 2021, a to ve výši 3 x 1 400 EUR, když průměrný výdělek stanovil podle § 351 a následujících ZP. Uvedl, že žalovaná nepředávala žalobkyni pravidelná měsíční vyúčtování mzdy s rozpisem jednotlivých složek mzdy, případně náhrad mzdy a provedených srážek ve smyslu § 142 odst. 5 ZP. Za celou dobu trvání pracovního poměru vyplácela žalobkyni vždy částky 1 400 EUR s výjimkou tří sporných nižších plateb. Žalobkyně podepisovala jen výplatní listinu, na které stvrzovala převzetí celkové a blíže nestrukturované částky mzdy. S ohledem na nemožnost obstarat podklady pro přesný výpočet náhrady mzdy, když sama žalovaná uváděla, že veškeré doklady týkající se jejích zaměstnanců zaslala do domovského státu jeho ministerstvu financí, se kterým řádně nekomunikuje, soud aplikoval § 136 o. s. ř. s využitím úvahy o výši nároku založené na pravidelných měsíčních platbách mzdy v zásadě po 1 400 EUR. Pokud jde o dlužnou mzdu za období od 21. 8. 2021 do 20. 9. 2021, uzavřel soud, že částka 1 400 EUR za řádně odpracovaný smluvní měsíc dle dohody stran přísluší žalobkyni podle sjednané pracovní smlouvy a § 109 odst. 1 ZP. Žalovaná neprokázala tvrzení o proplacení šeku převzatého žalobkyní na tuto mzdu z účtu žalované, přičemž pouhé vystavení šeku a jeho předání žalobkyni neznamená splnění závazku ve smyslu § 142 odst. 1 ZP za použití § 4 a § 1908 odst. 1 a 2 o. z.

7. Soud přiznal žalobkyni i doplatek v částce 140 EUR za první měsíc trvání pracovního poměru. Je sice pravdou, že zúčtovatelná výplatní období si strany sjednaly od 21. dne každého kalendářního měsíce trvání pracovního poměru do 20. dne měsíce bezprostředně následujícího a pracovní poměr vznikl až ke dni 23. 3. 2020. Soud akceptoval argumentaci žalobkyně a dovodil, že v prvním měsíci trvání pracovního poměru by žalobkyně odpracovala stejný počet dnů i tehdy, pokud byl pracovní poměr sjednán ode dne 21. 3. 2021. K argumentaci žalované, že podpisem výplatní listiny žalobkyně souhlasila s krácením mzdy, navíc po celou dobu trvání pracovního poměru nevyzývala žalovanou k doplatku mzdy za první měsíc, soud uvedl, že podpisem na výplatní listině žalobkyně pouze potvrdila převzetí tam uvedené částky mzdy. Při absenci jakéhokoliv jiného textu nelze uzavřít, že by došlo ke sjednání jakékoliv dohody o krácení mzdy při respektování pravidel pro výklad právních jednání zakotvených v § 555 a násl. o. z. použitelných na pracovněprávní vztahy dle § 4 ZP. Z nečinnosti žalobkyně v období mezi vznikem nároku a jeho uplatněním žalobou pak rovněž nelze usuzovat na jakékoliv právní následky.

8. Rovněž ohledně tvrzené náhrady škody ve výši 6,95 EUR za období od 21. 3. do 20. 4. 2021 při respektování pravidel výkladu právních jednání neuzavřely žalobkyně a žalovaná dohodu o náhradě škody zaměstnancem v režimu § 250 a násl. ZP pouhým podpisem výplatní listiny, která se výslovně o sporné částce nezmiňuje. Žalovaná podle soudu jednak nepředložila žádný důkaz o tom, že jí žalovaná poskytla chybné kontaktní platební údaje, neprokázala ani faktické vynaložení částky 6,95 EUR na zbytečné bankovní poplatky. I tato částka žalobkyni přísluší dle § 109 odst. 1 ZP a uzavřené pracovní smlouvy na mzdě za výkon závislé práce pro žalovanou v rámci pracovního poměru.

9. Ohledně krácené mzdy za nepřítomnost v červnu 2021 žalovaná skutkově přesně neuvedla konkrétní data tvrzené nepřítomnosti. Žalobkyně jí o uvedení evidovaných dnů tvrzené neomluvené absence žádala, dokládala důvody své nepřítomnosti (nemoc či očkování). Oznamovala a prokazovala důvody nepřítomnosti, byť podle soudu ne zcela ve lhůtě bez zbytečného odkladu ve smyslu § 206 odst. 1 věty druhé, odst. 2 ZP, což však samo o sobě neznamená zánik nároku na náhradu mzdy, byť ve věcech nemocenského byla sjednána působnost práva [Anonymizováno], jehož úprava náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti nebyla k důkazu provedena. Žalovaná založila svou argumentaci na tvrzení, že nepřítomnost žalobkyně v práci trvala blíže neurčené tři nebo čtyři dny (různá skutková tvrzení žalobkyně v tomto řízení a v souvisejícím pod sp. zn. 94 C 2/2021) a byla zcela neomluvená. Žalobkyně správně poukazovala na ujednání v pracovní smlouvě zakládající právo na nepřítomnost v zaměstnání s plnou náhradou mzdy po dobu dvaceti dnů v roce. Žalovaná skutečně ani netvrdila, že by v červnu roku 2021 již sjednané volno z důvodu dovolené či zdravotní indispozice žalobkyně za rok 2021 vyčerpala. Podle pracovní smlouvy jí tak přísluší náhrada mzdy i v částce 140 EUR za období od 21. 5. do 20. 6. 2021.

10. Protože se žalovaná nezaplacením mzdy a náhrady mzdy za výše uvedené měsíce ocitla v prodlení se splněním svého peněžitého závazku, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení úroků z prodlení s odkazem na § 4 ZP, § 1968 věta první, § 1970 věta první o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když námitky žalované, založené na výkladu práva jejího domovského státu, shledal pro věc irelevantní.

11. Soud prvního stupně proto žalobě zcela vyhověl, výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal zcela úspěšné žalobkyni. Výrok o nákladech státu odůvodnil odkazem na § 148 o. s. ř. s tím, že tyto náklady byly vynaloženy na překlad soudních písemností do úředního jazyka žalované ve smyslu § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a sloužily k realizaci procesního práva žalované jednat v jejím jazyce.

12. Rozsudek v celém jeho rozsahu napadla odvoláním žalovaná. Závěry soudu prvního stupně považuje za nesprávné, v rozporu s diplomatickými závazky ČR a právem žalované na spravedlivý proces, přičemž je přesvědčena, že napadené rozhodnutí bylo učiněno na základě nepřiléhavého právního posouzení souvisejících otázek a trpí neodstranitelnou vadou, která měla za následek nesprávné posouzení věci a vydání nesprávného rozhodnutí. Předně zdůraznila specifický charakter zaměstnání žalobkyně u žalované, jakožto vládní instituce zajišťující diplomatické styky ČR s domovským státem, a to zejména s přihlédnutím k jejímu zřízení a zajištění jejího fungování pod vládním režimem [Anonymizováno]. Žalovaná znovu akcentovala tamější politický a náboženský vývoj režimu s tím, že ČR neuznala vládnoucí režim [Anonymizováno] a žalovaná ztratila jak administrativní, tak zejména ekonomickou podporu svého zřizovatele a přestože formálně její fungování stále podléhá dohledu Ministerstva financí, byly zpřetrhány veškeré vzájemné vazby a veškerá komunikace je velmi obtížná, finanční dotace na mzdy zaměstnanců jakožto i veškeré finanční operace žalované podléhají přísnému schvalovacímu režimu [Anonymizováno] a z tohoto důvodu nastávají značné prodlevy ve financování běžného chodu žalované. Jedná se o významnou objektivní skutečnost, kterou ale soud nijak nevzal do úvahy a znemožnil žalované věrohodně doložit tvrzené skutečnosti. Stejně žalovaná poukazovala na nemožnost doložit včas překlady cizojazyčných výplatních listin obsahujících mj. dohody účastníků o srážkách ze mzdy, což bylo znemožněno jednak střetem zájmů na straně právního zástupce žalované, který působí rovněž jako soudní tlumočník jazyka paštského a darí, v němž byly listiny sepsány, tedy nebylo možné tyto z jeho strany přeložit jako relevantní soudní překlad a dále nedostižností ostatních překladatelů v daném termínu. Pokud soud bez dalšího rozhodl bez provedení těchto důkazů, zasáhl do práva žalované na spravedlivý proces a postihl řízení tak zásadní vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

13. Žalovaná přitom ve vztahu k výplatním listinám poukazovala na obsah častých dohod mezi účastníky a i jinými zaměstnanci žalované o provádění srážek ze mzdy, které byly vždy uzavírány právě formou souhlasného prohlášení na výplatní listině, což vychází mj. z té skutečnosti, že žalovaná ani jiní zaměstnanci nikdy po podpisu dotčených dohod o srážkách ze mzdy tyto rozdíly ve výplatě mzdy po žalované nenárokovali, stalo se tak až pouze ze strany žalobkyně v souvislosti s projednávanými právními nároky v tomto řízení poté, co byla postavena najisto aplikace českého právního řádu na daný případ. Takový postup nemůže požívat právní ochrany v situaci, kdy byly řádně prováděny srážky se mzdy dle vzájemné dohody účastníků v režimu zákoníku práce, tedy v písemné formě ke každému jednotlivému výplatnímu období dle požadavků § 146 písm. b) ZP. Prvoinstanční soud v důsledku přepjatého formalismu odmítl obecné volné překlady výplatních listin žalované a znemožnil jakékoliv dodatečné doložení soudního překladu s odkazem na včasné nepředložení, aniž by zohlednil nemožnost žalované tyto překlady z objektivních důvodů doložit a aniž by zajistil soudní překlady k důkazu předkládaných výplatnic, či řízení na dobu vyhotovení překladů přerušil, čímž zcela jistě znemožnil žalované řádnou procesní obranu.

14. Žalovaná připouští skutečnost, že nedisponuje evidencí docházky žalobkyně do práce v inkriminovaném období, jakožto i existenci komunikace o její absenci v práci a také skutečnost, že srážka ze mzdy pro pochybení žalobkyně při sdělení bankovních údajů rovněž není podložena evidencí, nicméně z uvedených dohod vyplývá minimálně zaužívaná praxe účastníků při jakýchkoliv srážkách ze mzdy. Žalovaná však je zcela přesvědčena, že srážka ve výši 140 EUR za období prvního měsíce trvání pracovního poměru, tj. 23. 3. 2020 do 20. 4. 2020 byla zcela oprávněná, neboť byla provedena v souladu s § 146 písm. b) ZP písemnou dohodou účastníků a je osvědčena mj. i jednáním žalobkyně, která by zcela jistě pro nezákonnou srážku okamžitě zrušila pracovní poměr se žalovanou pro nevyplacení byť jen části mzdy. Žalovaná je přesvědčena, že je na místě zajistit soudní překlady již předložených důkazních prostředků žalovanou, zejména výplatní listiny za období dubna 2020 k předestření skutečné dohody účastníků o srážce ze mzdy.

15. Pokud jde o předložení bankovního výpisu dokládajícího výplatu mzdy v částce 1 400 EUR na z účtu žalované žalobkyni ke dni 8. 10. 2021 za období 21. 8. do 20. 9. 2021, opět žalovaná prvoinstančnímu soudu včasně osvětlila nemožnost takový doklad obstarat ve stanovené lhůtě s poukazem na přístupy podléhající schvalovacímu režimu [Anonymizováno], přes jehož součinnost bylo zapotřebí doklad obstarat, jedná se tedy o objektivní skutečnost, kdy žalovaná bez své viny nemohla v řízení tento doklad provést k důkazu v nalézacím řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na přípustnou výjimku z koncentrace řízení proto tímto dokladem, tj. výpisem z účtu žalované za období října 2021, navrhla doplnit dokazování ve vztahu k tvrzení žalované o proplacení mzdy za měsíc září 2021.

16. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání poukázala na to, že byť žalovaná formálně napadla celý rozsudek, předkládá argumenty již pouze k menší části předmětu řízení.

18. Pokud jde o částce 4 200 EUR představující náhradu mzdy, zopakovala, že v obou pracovních smlouvách byla v souladu s čl. 3 sjednána mzda ve výši 1 400 EUR měsíčně. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 94 C 2/2021-127, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 2 Co 33/2023-203, bylo pravomocně rozhodnuto, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 23. 8. 2021 je neplatná. Žalobkyně písemně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, do konce trvání pracovního poměru (tj. do 21. 12. 2021) jí však nebyla přidělována práce, což má dle § 69 odst. 1 ZP za následek vznik nároku žalobkyně na náhradu mzdy za období od 21. 9. 2021 do 21. 12. 2021. Výrok I. rozsudku ve vztahu k částce 4 200 EUR je tak zcela po právu.

19. Pokud jde o částku 140 EUR představující část mzdy za období od 23. 3. 2020 do 20. 4. 2020, žalobkyni náležela za toto období mzda 1 400 EUR, ale vyplaceno bylo pouze 1 260 EUR, když žalovaná nevyplacení části mzdy odůvodnila tím, že pracovní poměr započal až dne 23. 3. 2020 a v dotčeném období náležela žalobkyni mzda pouze za 27 dní. Přitom byla sjednána pracovní doba od pondělí do pátku v časech 9:00 až 16:00, tedy pokud by pracovní poměr započal již 21. 3. 2020, neodvedla by žalobkyně pro žalovanou žádnou práci navíc, neboť 21. a 22. 3. byl víkend. Žalované nevznikla vůči žalobkyni z titulu začátku výkonu práce až dne 23. 3. 2020 žádná pohledávka, přičemž srážka ze mzdy podle § 146 písm. b) ZP je zajištěním pohledávky, což je právo akcesorické. které může vzniknout pouze tehdy, vznikla-li také pohledávka. Žalovaná neprokázala ani uzavření dohody o srážce ze mzdy, když podpis žalobkyně na výplatních páskách osvědčuje převzetí/zpřístupnění výplatních pásek, nikoliv dohodu o srážkách ze mzdy. Pokud jde o částku 140 EUR představující část mzdy za období od 21. 3. 2021 do 20. 4. 2021, zde žalovaná nevyplacení části mzdy odůvodnila závěrem, že v rozhodném období měla žalobkyně neomluvené absence v délce 4 dní a opět argumentovala výplatní páskou, kterou žalobkyně podepsala, čímž měla vyslovit souhlas se srážkou ze mzdy. Přitom zde neunesla břemeno důkazní ani břemeno tvrzení, neboť ani netvrdila, v jakých dnech v rozhodném období měla žalobkyně chybět, natož aby absenci jakkoliv prokázala. Naopak byla to žalobkyně, kdo prokázal prostřednictvím e-mailové komunikace, že se jednalo o omluvenou absenci v podobě čerpání indispozičního volna, na které (jak sama žalovaná potvrdila) měla nárok. I sama žalovaná připouští, že neunáší břemeno důkazní k údajné neomluvené absenci.

20. Pokud jde o částku 6,95 EUR představující část mzdy za období od 21. 5. 2021 do 20. 6. 2021, její nevyplacení odůvodnila žalovaná srážkou ze mzdy, která měla představovat poplatek bance za chybné zadání účtu a následné storno platby s tím, že chybně zadané číslo účtu mělo být způsobeno žalobkyní. Ve vztahu k tomuto tvrzení ale neunesla důkazní břemeno, což sama připouští v odvolání. Dokonce ani neprokázala, že by k chybnému zadání čísla bankovního učtu (bez ohledu na osobu za to zodpovědnou) a následnému stornu zpoplatněnému částkou 6,95 EUR skutečně došlo.

21. Pokud jde o částku 1 400 EUR představující mzdu za období od 21. 8. 2021 do 20. 9. 2021, namítá žalovaná, že tato částka byla žalobkyni proplacena, k čemuž dokládá výpis z bankovního účtu žalované za měsíc říjen 2021 s tím, že si je vědoma, že důkaz dokládá po koncentraci řízení, nicméně domnívá se, že je nezbytné aplikovat výjimky z koncentrace, neboť nebyla schopna důkaz obstarat v poskytnuté lhůtě, a to bez své viny. Nicméně skutečnost že správní orgány žalované nespolupracují s velvyslanectvími žalované, je vnitřní záležitostí žalované a veškeré nepříznivé následky z toho plynoucí musí jít k její tíži. Nejsou splněny podmínky pro prolomení koncentrace řízení. Navíc ani kdyby byl výpis předložen před koncentrací řízení, neprokazuje, že peněžní prostředky byly vyplaceny nebo převedeny ve prospěch žalobkyně. Účet, který je uveden v řádku údajné platby ve prospěch žalobkyně [IBAN], není účtem žalobkyně, neboť ta používala pro příjem mzdy účet [IBAN]. Krom toho z výpisu z účtu je patrné, že platba 1 400 EUR dokonce nebyla provedena, neboť v záznamu ze dne 4. 10. 2021 je uvedeno „notprovided“ a o dva dny později byla částka zpět uvedena v disponibilním zůstatku.

22. Namítá-li žalovaná, že nebyla schopna včas doložit překlad výplatních pásek údajně obsahujících dohodu o srážkách ze mzdy, neboť právní zástupce žalované, jenž je soudním překladatelem z jazyka paštského a darí, v němž byly listiny napsány, nemohl pro střet zájmů překlad provést, přičemž jiného překladatele se nepodařilo ve lhůtě obstarat, pak ale v řízení bylo prokázáno, že žalovanou tvrzené pohledávky vůči žalobkyni, kterými odůvodňovala dohody o srážkách ze mzdy, vůbec nevznikly. S ohledem na akcesoritu zajištění je zbytečné zjišťovat uzavření dohod o srážkách ze mzdy, když neexistují pohledávky, které by srážky ze mzdy měly zajišťovat. Důkazy výplatními páskami, které údajně zachycují dohody o srážkách ze mzdy, jsou nadbytečné. Ani v situaci, kdy by výplatní pásky nebyly nadbytečným důkazem, soud ve svém postupu nikterak nepochybil, když neumožnil volný překlad, sám nezajistil překlad ani nepřerušil řízení na dobu provedení překladu. Skutečnost, že se nepodařilo účastníkovi řízení přeložit důkaz do jednacího jazyka soudu, není žádným ze zákonných důvodů pro přerušení řízení. Výplatní pásky, jejíchž překlad žalovaná nezajistila, obsahuji pouze minimum textu, tj. méně než jednu normostranu. Žalovaná přitom není konzistentní ani ohledně jazyka, v jakém jsou výplatní pásky napsány, když na jednání 24. 7. 2024 uvedla arabštinu a v odvolání jazyk paštský a darí. Dle internetových stránek Ministerstva spravedlnosti působí v České republice k 27. lednu 2025 celkem 62 soudních překladatelů z arabštiny, z paštského jazyka, kromě právního zástupce žalované, 3 soudní překladatelé a z jazyka darí celkem 6 soudních překladatelů. Je nepravděpodobné, že nebylo v silách žalované za více než 30 dní obstarat úředně ověřeny překlad několika vět. Navíc žalovaná byla vyzvána k zaplacení části mzdy za výše uvedená období předžalobní výzvou již 26. 9. 2022. Nejpozději od doručení žaloby dne 2. 3. 2023 měla předpokládat, že bude nutné k prokázání oprávněnosti srážek ze mzdy doložit výplatní pásky v jednacím jazyce soudu. Nelze přisvědčit ani závěru, že soud měl sám nechat vyhotovit úředně ověřený překlad výplatních pásek. Žalovaná má právo jednat před soudem ve své mateřštině, z daného ustanovení nevyplývá povinnost soudu nechat vyhotovovat úředně ověřené překlady předložených důkazů žalovanou. Volný překlad žalovanou nepřicházel v úvahu, neboť jazyk, kterým jsou napsány výplatní pásky, je natolik rozdílný, že by nebylo v silách soudu ani žalobkyně zkontrolovat, zda při překladu provedeného žalovanou nedošlo omylem k nepřesnému výkladu. A to za situace, kdy strany vedly v průběhu řízení spory o výklad cizojazyčných pojmů dokonce psaných latinkou.

23. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

24. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, doplnil přitom dokazování sdělením Československé obchodní banky, a. s. ze dne 27. 11. 2025 a jeho upřesněním ze dne 3. 12. 2025 včetně příloh a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné jen částečně.

25. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o mzdových nárocích žalobkyně z jejího pracovněprávního poměru u žalované (založeného dvěma na sebe navazujícími pracovními smlouvami), který trval od 23. 3. 2020 do 21. 12. 2021. Žalobkyně se domáhala náhrady mzdy ve smyslu § 69 odst. 1 ZP za období od 21. 9. 2021 do 21. 12. 2021 v celkové výši 4 200 EUR, doplatku mzdy ve výši 140 EUR za první měsíc trvání pracovního poměru od 23. 3. 2020 do 20. 4. 2020, doplatku mzdy ve výši 6,95 EUR za období od 21. 3. 2021 do 20. 4. 2021, doplatku mzdy ve výši 140 EUR za období od 21. 5. 2021 do 20. 6. 2021 a dlužné mzdy za období od 21. 8. 2021 do 20. 9. 2021.

26. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí ve sporu. Žalovaná je sice cizím státem, ve věci však jde o pracovněprávní spor, v němž žalovaná nevystupuje jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních pracovních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007). Správně soud prvního stupně dovodil, že pro věc rozhodné je právo České republiky. To vyplývá z čl. 8 nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) uzavřené ode dne 17. 12. 2009 (dále jen „Řím I“).

27. Pokud jde o jednotlivé v řízení uplatněné nároky, měl soud prvního stupně k dispozici dostatek skutkových zjištění, z těchto vycházel i odvolací soud při přezkumu napadeného rozhodnutí a již nyní lze uvést, že se (s výjimkou nároku na zaplacení dlužné mzdy za období od 21. 8. 2021 do 20. 9. 2021) ztotožnil se závěry, které soud prvního stupně z těchto zjištění dovodil.

28. Odvolací soud proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a tam uvedené závěry a uzavírá, že shodně se soudem prvního stupně má za to, že je důvodný požadavek žalobkyně na náhradu mzdy ve smyslu za období od 21. 9. 2021 do 21. 12. 2021 (kdy pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby trvání). Tento nárok vyplývá z § 69 odst. 1 ZP, když byla splněna podmínka neplatnosti výpovědi dané žalovanou žalobkyni (neplatnost byla určena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 94 C 2/2021-127, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 2 Co 33/2023-203) a oznámení žalobkyně, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala, což jí žalovaná neumožnila. Správně soud určil i výši náhrady s ohledem na výši mzdy v předcházejícím čtvrtletí (srov. § 352, § 353 odst. 1 a § 354 odst. 1 ZP). Současně nebyl dán důvod povinnost k náhradě mzdy přiměřeně snížit (ostatně to ani nebylo žalovanou žádáno), když doba, za kterou žalobkyně náhradu žádá, nepřesahuje 6 měsíců (§ 69 odst. 2 ZP). Důvodnými pak má odvolací soud shodně se soudem prvního stupně i nároky na doplatky mzdy ve výši 140 EUR za první měsíc trvání pracovního poměru, ve výši 140 EUR za období od 21. 5. do 20. 6. 2021 a ve výši 6,95 EUR za období od 21. 3. do 20. 4. 2021. Argumentace soudu prvního stupně o tom, že byť pracovní poměr byl sjednán až ode dne 23. 3. 2020, za první sjednaný měsíc výkonu práce žalobkyně odpracovala stejnou dobu, jakou by odpracovala, pokud by pracovní poměr byl sjednán od 21. 3. 2020, je logická a přesvědčivá, stejně jako argumentace, jíž se vypořádal s důvody krácení mzdy z důvodu nepřítomnosti žalobkyně v červnu 2021 a z důvodu zápočtu proti údajné pohledávce žalované z titulu náhrady škody v podobě marně vynaložených bankovních poplatků. I zde lze pro stručnost zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s námitkou žalované o tom, že žalobkyně s krácením mzdy souhlasila podpisem výplatní listiny. I podle odvolacího soudu nelze z podpisu výplatní listiny, která neobsahuje žádný jiný text, z něhož by šlo usuzovat na uzavření dohody o srážkách ze mzdy, dovozovat nic jiného než potvrzení převzetí tam uvedené mzdy. Důvodnými nejsou ani námitky žalované stran toho, že jí soud neumožnil prokázat existenci dohod o srážkách ze mzdy obsažených v textu výplatních listin, když, jak přiléhavě žalobkyně uvedla ve vyjádření k odvolání, zjišťovat uzavření dohod o srážkách ze mzdy je irelevantní za situace, kdy nebylo prokázáno, že by tvrzené pohledávky, o něž žalovaná krátila žalobkyni mzdu, vůbec vznikly.

29. Pokud tedy soud prvního stupně žalobkyni přiznal nárok na náhradu mzdy ve výši 4 200 EUR a na doplatky mzdy ve výši 140 EUR, 140 EUR a 6,95 EUR, je toto jeho rozhodnutí věcně správné, včetně rozhodnutí o důvodnosti uplatněného nároku na příslušenství těchto pohledávek (úroku z prodlení), které podléhá (jak rovněž soud správně dovodil) tuzemské úpravě. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu nároku na zaplacení 4 486,95 EUR s příslušenstvím podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

30. Pokud jde o nárok na zaplacení dlužné mzdy za období od 21. 8. 2021 do 20. 9.2021, soud prvního stupně i v tomto rozsahu žalobě vyhověl, když dovodil, že žalovaná neprokázala své tvrzení, že mzdu za toto období žalobkyni zaplatila. Tento závěr byl shledán jako nesprávný, když z doplněného dokazování v odvolacím řízení vyšlo najevo, že žalobkyně si nechala dne 8. 10. 2021 v Československé obchodní bance a. s. na pobočce Praha-Dejvická proplatit šek vystavený žalovanou na částku 1 400 EUR. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. výroku podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 11. 2021 do zaplacení se zamítá.

31. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vyšel přitom z jinak správně soudem prvního stupně vyčíslené celkové náhrady nákladů řízení 94 302 Kč (viz odůvodnění napadeného rozsudku a tam specifikovaná náhrada nákladů řízení), ze které podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni (která měla úspěch v rozsahu 76 % uplatněných nároků, zatímco její neúspěch činí 24 %) náleží právo na 52 % této náhrady, což činí 49 037 Kč.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a jejich náhrada přiznána i v odvolacím řízení úspěšnější žalobkyni. Celková výše žalobkyní vynaložených nákladů v odvolacím řízení činí 26 680,50 Kč a sestává z odměny advokáta podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění ve výši 7 060 Kč (z tarifního základu 148 174,50 Kč při kursu 25,170 Kč/EUR) za vyjádření k odvolání ze dne 31. 1. 2025, odměny ve výši 6 820 Kč (z tarifního základu 142 081,50 Kč při kursu 24,135 Kč/EUR) z účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 11. 2025 a odměny ve výši 6 820 Kč (z tarifního základu 142 405,30 Kč při kursu 24,290 Kč/EUR), tří režijních náhrad po 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu, vše se zvýšením o 21% DPH. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve sporu má žalobkyně právo na 52 % účelně vynaložených nákladů, což činí 13 873,86 Kč. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 o. s. ř.