Rozhodnutí 3 CO 2/2022-210

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2 688,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 8 351,60 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 2 688,40 Kč a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 8 888 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

2. Vyšel z tvrzení žalobce o tom, že je společně se svými třemi sourozenci dědicem autorských práv po otci [jméno] [příjmení], který byl společně se [jméno] [příjmení] spoluautorem dramatického textu tzv. her [příjmení] [příjmení] a žalobci tak náleží podíl na těchto právech po jeho otci v rozsahu jedné čtvrtiny. Žalovaný realizoval dne [datum] představení divadelní inscenace [příjmení] a dne [datum] představení divadelní inscenace [anonymizována dvě slova]. Obvyklá odměna z hrubých tržeb činí pro autory 14 %, na žalobce připadá odměna ve výši 1,75 % z hrubých tržeb z každého představení. Protože uvedená představení byla realizována bez jeho souhlasu jako dědice jednoho ze spoluautorů, vzniklo žalobci právo požadovat dvojnásobek odměny podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Žalovaný tak měl žalobci zaplatit 14 000 Kč (odměna ve výši 1,75 % z odhadované tržby 200 000 Kč za každé ze specifikovaných představení činí 3 500 Kč), uhradil však toliko 2 960 Kč, proto se žalobce domáhal zaplacení zbývající částky 11 040 Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne [datum] (počátek prodlení podle výzvy k úhradě se lhůtou do [datum]). Pokud žalovaný zaslal žalobci dvakrát částku 2 960 Kč za představení [anonymizována dvě slova], žalobce mu tuto částku vrátil, neboť bezdůvodné obohacení, na které má za toto představení vůči žalovanému nárok, nebylo dosud splatné.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Potvrdil odehrání obou představení s tím, že žalobci zaslal nejen v žalobě zmíněnou částku 2 960 Kč za představení [příjmení] ze dne [datum], ale i částku 2 688,33 Kč za představení [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], která byla dokonce žalobci zaslána dvakrát a vždy se žalovanému vrátila zpět. Žalovaný uvedl, že je mu známo, že žalobce nejen s ním, ale i s jinými kulturními zařízeními vede řadu sporů, ve kterých se domáhá různých plnění z různých důvodů. Žalovaný zdůraznil, že postupoval v souladu se smlouvou, kterou uzavřel s [ulice] agenturou [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“) a veškeré povinnosti si z této smlouvy i splnil. Vyjádřil pochybnost ohledně své pasivní legitimace s tím, že sám žádné dílo nepředváděl a splnil si veškeré povinnosti, které měl vůči zprostředkovateli tohoto divadelního představení. Jaká je obvyklá výše odměny za užití dramatického textu, žalovanému není známo.

4. Soud prvního stupně poté, co se vypořádal s námitkou podjatosti, vznesenou žalobcem, tak, že ji shledal zjevně nedůvodnou, a proto ji podle § 15 odst. 2 o. s. ř. nepředložil nadřízenému soudu (námitka byla vznesena po prvním jednání, které bylo odročeno toliko za účelem vyhlášení rozhodnutí), skutkový stav zjištěný z provedeného dokazování posoudil podle § 2, § 8, §10, § 26 a § 40 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen„ AZ“) a § 6, § 8 a § 13 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uvedl, že je mu známo, že žalobce jako dědic po svém otci vede řadu (i soudních) sporů, ve kterých uplatňuje různé nároky vůči různým subjektům, mj. vede spory i s řadou kulturních zařízení, v nichž bylo [příjmení] [příjmení] [příjmení] (dále jen„ [anonymizováno]“) odehráno divadelní představení. Poukázal na to, že u Krajského soudu v Hradci Králové byly projednány a rozhodnuty žaloby žalobce i za autorství textu mj. v řízeních vedených pod sp. zn. 16 C 3/2019, 16 C 30/2019, 16 C 31/2019, 16 C 32/2019 s tím, že ústavní stížnosti, které směřovaly proti rozhodnutím v těchto sporech vydaným, byly Ústavním soudem odmítnuty. Soud prvního stupně uvedl, že skutkový stav v těchto obdobných věcech se nijak neodchyluje od skutkového stavu v nyní projednávané věci, proto neshledal důvod odchýlit se od právního názoru vysloveného v těchto obdobných věcech s tím, že relevantními v tomto ohledu neshledal žalobcem předložené dohody o narovnání, uzavřené smíry a soudní rozhodnutí. Uvedl dále, že spoluautoři dramatických textů divadelních her [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli herci tohoto divadla a bylo v jejich zájmu, aby divadelní představení byla hrána. Dohodli se přitom, že odměnu za užití dramatického textu budou požadovat ve výši 12 % z tržby. Dále soud uvedl, že texty k divadelním hrám jsou díly autorskými, jedná se o dílo jediné, dříve označované jako dílo tzv. kolektivní (hromadné), se kterým jsou oprávněni nakládat spoluautoři společně a nerozdílně, přičemž mezi nimi být shoda vůle ohledně nakládání s dílem. Pro případ neshody mezi nimi se lze domáhat nahrazení chybějícího projevu vůle u soudu (§ 8 odst. 4 AZ). Podle soudu oba původní spoluautoři dramatických textů k předmětným divadelním hrám jednali ve vzájemné shodě, oba zastupovala agentura [příjmení] – [právnická osoba], a to v těch případech, kdy divadelní představení na základě jejich dramatických textů bylo hráno souborem [anonymizováno], jehož členy oba byli (oproti tomu např. kolektivní správce DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z. s. (dále jen„ DILIA“) zastupoval oba spoluautory v případě reprodukce divadelních her v televizi a rozhlase). Po dobu života obou spoluautorů nebyl tvrzen a ani prokázán žádný rozpor ohledně podmínek a způsobu nakládání s jejich společnými díly. Z toho lze podle soudu usuzovat, že praxe jimi zavedená jim oběma vyhovovala. Dále soud posuzoval dopady úmrtí jednoho ze spoluautorů na jejich do té doby jednomyslné rozhodnutí ohledně nakládání s dílem, jejich zastupování [právnická osoba] – [právnická osoba] a osud oprávnění této společnosti udělovat souhlas s užitím jejich díla. Soud připomněl, že se dědí toliko práva majetková (§ 12 AZ), nikoli práva, která jsou vázána na osobu autora (§ 11 AZ) s tím, že to platí i pro dědění spoluautorského podílu (§ 26 AZ) s tím, že na právní poměry mezi dědici dopadá § 8 odst. 3 a 4 AZ obdobně, tedy v případě právních úkonů týkajících se zůstaveného díla platí aktivní i pasivní solidarita dědiců. O nakládání se zůstaveným dílem rozhodují dědici jednomyslně s možností soudního nahrazení projevu vůle dědice, který bez vážného důvodu brání v nakládání s dílem. Při dědění spoluautorského podílu více dědici se citovaná ustanovení subsidiárně uplatní pouze ve vztahu k nakládání se spoluautorským podílem, nikoli dílem jako takovým. Zároveň tak tedy platí, že pro právní vztahy dědiců jednoho ze spoluautorů vůči ostatním autorům se uplatní ustanovení § 8 AZ přímo, nikoli pouze subsidiárně. Pro dědění výlučných majetkových autorských práv platí obecný režim dědické sukcese (nástupnictví). Podle soudu v daném případě žalobce zdědil po svém otci ¼ spoluautorských práv, tato autorská práva nejsou dále dělitelná a dědic nastupuje do práv a povinností, které převzal a k případné změně poměrů by musela nastat vzájemná shoda všech původních autorů a následných dědiců. To promítnuto do projednávané věci podle soudu znamená, že všichni dědici po [jméno] [příjmení] (žalobce a jeho ostatní tři sourozenci) vstoupili do postavení tak, jak zde bylo v době úmrtí jejich otce, tedy že [právnická osoba] – [právnická osoba] byla i nadále oprávněna udělovat licenční oprávnění k užití jednotlivých samostatných děl – dramatických textů, jehož spoluautory byli [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Soud uvedl, že žalobce netvrdil a nedokládal, že by tato jednomyslná dohoda spoluautorů byla jednomyslně (ve shodě pana [jméno] [příjmení] a čtyř dědiců po [jméno] [příjmení]) změněna. Pokud žalovaný postupoval v souladu s uzavřenými smlouvami a v souladu s nimi [právnická osoba] – [právnická osoba] zaplatil odměnu náležející spoluautorovi díla [jméno] [příjmení] a třem dědicům po druhém ze spoluautorů [jméno] [příjmení] na účet této společnosti a jednomu z dědiců po [jméno] [příjmení] (žalobci – [jméno] [příjmení]) k jeho rukám, svou povinnost si splnil. Podle soudu prvního stupně tak tvrzení žalobce, že uvedená divadelní představení byla odehrána bez řádného souhlasu, že mu tudíž jako dědici v rozsahu jedné čtvrtiny po jednom ze spoluautorů náleží odměna ve výši dvojnásobku obvyklé odměny (§ 40 AZ) a že obvyklá výše takové odměny představuje 14 % z tržby, nebylo prokázáno. Naopak bylo prokázáno, že žalovaný postupoval zcela v souladu se smlouvou a v souladu se smlouvou zaplatil správci autorského díla sjednaná procenta z tržby z odehraného představení v souladu s pokyny, které byly uvedeny ve smlouvě. Soud dále uvedl, že žalobce netvrdil a neprokázal, že by mezi ním a dalšími dědici došlo ke změně dohody a následně, že by byla změněna dohoda i s druhým ze spoluautorů [jméno] [příjmení] o nakládání s dílem (že jej nadále bude hrát [anonymizováno] nejen v domovském divadle, ale i v jiných kulturních zařízeních po České republice) a že za dramatický text nebude požadována odměna právě ve výši 12 % z tržby. Konečně soud poukázal na to, že § 40 odst. 4, věty druhé AZ v podstatě upravuje sankci za použití díla bez souhlasu jeho autora. Uvedl k tomu, že žalobce vede řadu sporů s kulturními zařízeními, a to vždy poté, kdy je představení [anonymizováno] daným kulturním zařízením realizováno, když vychází z toho, že není jeho povinností jednotlivá kulturní zařízení před odehráním představení [anonymizováno] kontaktovat, ale činí tak vždy až poté, kdy jsou představení odehrána a„ zneužívá“ zmiňované ustanovení a požaduje dvojnásobek obvyklé odměny. Dovodil proto, že takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není co do základu důvodná. Důvodnou shledal žalobu pouze co do částky 2 688,40 Kč, na kterou má žalobce nárok za realizované představení [anonymizována dvě slova] dne [datum]. Nedůvodným však shledal požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení z této částky, s tím, že žalovaný není za prodlení odpovědný ve smyslu § 1968 o. z., neboť mu žalobce neposkytl potřebnou součinnost. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem na § 142 a § 143 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a jejich náhradu přiznal procesně úspěšnějšímu žalovanému.

5. Rozsudek v rozsahu zamítavého výroku II. a souvisejícího výroku III. napadl odvoláním žalobce. Připomněl, že ve věci jde o vymáhání bezdůvodného obohacení za bezlicenční užívání dramatického textu v divadelních inscenacích tzv. her [příjmení] [příjmení] předváděných souborem [anonymizováno] v rámci zájezdních představení v různých místech ČR, kdy organizátor (který si sám zajišťuje propagaci, místo, kde bude představení uskutečněno a vybírá vstupné) uzavře typovou smlouvu o zprostředkování s [anonymizována dvě slova] o tom, že mu zprostředkuje divadelní představení, nejde však o licenční smlouvu ani se prostřednictvím této smlouvy nevypořádávají autorská práva. V obdobných sporech vždy soudy zaujaly stanovisko, že nešlo o legálně provozovaná díla, kdy z ničeho nebylo možno dovodit licenci udělenou žalobcem, dále vyslovily názor, že obvyklou odměnou je pro všechny autory dramatického textu částka 14 %. S poukazem na § 13 o. z. žalobce zdůraznil, že posuzovaný případ se žádným způsobem v podstatných věcech neodlišuje od případů, které v odvolání označil a doložil. Pokud soud v této věci rozhodl odlišně, lze podle žalobce příčiny spatřovat především v osobě samotné soudkyně Mgr. [příjmení] a jejím negativním postoji k žalobci. Namítl, že soud vytvořil konstrukci, že na základě příkazní smlouvy uzavřené s [jméno] [příjmení] je agentura [anonymizováno] [právnická osoba] oprávněna udělovat licenční oprávnění i za žalobce, aniž by vzal v úvahu, že zmocnění zaniklo smrtí zmocnitele. Tento závěr je v rozporu s občanským právem a je zdůvodněn nesrozumitelnou úvahou, když na jednu stranu soud uvádí, že žalobce po otci zdědil část spoluautorských práv, ale na druhou stranu uvádí, že tato práva nejsou dále dělitelná, jelikož autorský zákon údajně zdůrazňuje princip nedělitelnosti výlučných autorských práv. Přitom přímo z dědického usnesení je zřejmé, že autorská práva dělitelná jsou, jinak by je nebylo možno na základě dědictví nabýt v podílech. Názor soudu, že dědic nastupuje do práv a povinností, v jakých je převzal, tedy že [právnická osoba] [právnická osoba] byla po smrti [jméno] [příjmení] i nadále zmocněna udělovat licenční oprávnění k užití dramatických děl, je podle žalobce z povahy věci nesmysl, když soud nerozlišuje (omylem či záměrně) licenční smlouvy uzavřené před smrtí [jméno] [příjmení] a licenční smlouvy uzavřené po jeho smrti. I proto tato agentura uzavírala po smrti [jméno] [příjmení] příkazní smlouvy a plné moci s každým z dědiců zvlášť. Licencování pak probíhalo tak, že agentura [anonymizováno] [právnická osoba] jednala v zastoupení všech dědiců po [jméno] [příjmení]. Nicméně žalobce smluvní vztah s agenturou ukončil a plnou moc k zastupování odvolal. Dále žalobce uvedl, že pokud podle § 8 AZ by všichni spoluautoři a nositelé práv k dílu měli jednat ve shodě, pak z toho lze dovodit pouze ten závěr, že pokud se tak neděje, není možné mít řádně vypořádána autorská práva k dílu. K tomuto závěru podle žalobce došly i soudy v jimi posuzovaných obdobných případech. Pokud tedy se žalobcem nebylo ze strany žalovaného před pořádáním divadelního představení vůbec jednáno, pak ke shodě všech nositelů práv k dílu nemohlo dojít. Žalobce vytkl soudu, že si dokonce vytváří vlastní právní pojmy a konstruuje jejich obsah (např. pojem„ správce autorského díla“), za nesmyslnou má konstrukci soudu, podle níž by žalobce měl být vázán smlouvou, jejíž smluvní stranou není. Navíc soud nevzal v úvahu, že smlouva, která se týká představení [anonymizována dvě slova], oproti smlouvě, která se týká představení [příjmení], nebyla založena do registru smluv (ač žalovaný je povinným subjektem), proto platí fikce dle § 7 odst. 1 zákon č. 340/2015 Sb., o registru smluv, že taková smlouva je zrušena od počátku.

6. Žalobce dále nesouhlasí s názorem soudu o tom, že zneužívá § 40 odst. 4 AZ. Ve vztahu k argumentaci soudu namítl, že nemá ani žádný aparát, který by využíval k tomu, aby dopředu pátral, zda někdo hodlá užívat autorské dílo, k nimž část práv náleží žalobci. Další vadu rozsudku spatřuje v tom, že soud nepřihlédl k jeho tvrzení o tom, že i kdyby byla správná právní konstrukce soudu o tom, že by agentura [anonymizováno] mohla žalobce zastupovat a udělovat za něho licence třetím osobám, tak že to stejně nedělala. V řízení byly provedeny důkazy (sdělením [anonymizována dvě slova] a email právního zástupce [anonymizována dvě slova]), z nichž vyplývá, že agentura žalobce nezastupuje, ani s těmito zjištěními se soud nijak nevypořádal. Neprovedl pak další důkazy, které žalobce k tomuto tvrzení navrhoval. Podle žalobce celý proces dokazování byl značně zmatečný, dokazování nebylo formálně skončeno, navržené důkazy nebyly ani provedeny ani nebyly zamítnuty a účastníci řízení nebyli ani poučeni podle § 119a o. s. ř. Žalobce proto navrhl provedení dalších důkazů k prokázání tvrzení, že ho agentura [anonymizováno] nezastupuje a žalovanému tak neudělila licenci k užití autorského díla (výpověď ředitelky spol. [anonymizováno] paní [příjmení], kterou udělala na policii ČR, které je součástí vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum], ZN [číslo], licenční smlouva ze dne [datum] mezi spol. [anonymizováno] a [ulice] společností [právnická osoba], smlouvy o zprostředkování uzavírané mezi provozovateli autorských děl jako je žalovaná a [anonymizována dvě slova], email z [datum] paní [příjmení], printscreen obrazovky webové stránky [právnická osoba]). Žalobce nesouhlasí dále se závěrem soudu o tom, že se [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dohodli na tom, v jaké výši bude požadována odměna za užití dramatického textu (12 % z tržby), a to bez ohledu na to, zda je jinými autory textů divadelních her obvykle požadovaná odměna jiná. Toto skutkové zjištění podle žalobce z žádných provedených důkazů nevyplývá, naopak ze smlouvy o zprostředkování, kterou žalovaný uzavřel s [anonymizována dvě slova] ohledně zprostředkování pořádání divadelní inscenace [anonymizována dvě slova] a [příjmení], vyplývá, že tato agentura instruuje své smluvní partnery v tom, že odměna pro všechny nositele práv k dramatickému textu je 11 %. Samotnému žalobci je pak známo, že [anonymizována dvě slova] instruuje své smluvní partnery o tom, že mají platit odměnu v intervalu od 10,5 % do 14 %.

7. Podle žalobce je zde další vada, a sice že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně. Uvedl k tomu, že soudkyně provedla důkaz listinou z jiného spisu (příkazní smlouvu uzavřenou mezi [jméno] [příjmení] a agenturou [anonymizováno]), z níž pak dovodila, že tato agentura měla a má oprávnění zastupovat žalobce a udělovat za něho licence. Nicméně žalovaný se v řízení nebránil tím, že měl licenci od agentury [anonymizováno]. Je tak zřejmé, že soudkyně nepostupovala nestranně a nezávisle, ale jako obhájkyně žalovaného. Podle žalobce je zřejmé, že soudkyně má poměr k věci, neboť její postavení je obdobné jako postavení svědka, proto by neměla být zároveň soudkyní v této věci. Je zřejmé, že soudkyně ze své rozhodovací činnosti ví o existenci nějaké příkazní smlouvy mezi [jméno] [příjmení] a agenturou [anonymizováno], ví, co je obsahem této smlouvy a díky svému postavení si může sama tuto smlouvu obstarat, což i navzdory pasivitě žalovaného a nesouhlasu žalobce učinila. Podle žalobce soudkyně díky svému postavení a rozhodování v jiných věcech předjímá své rozhodnutí a přizpůsobuje tomu i vedení procesu tak, aby se nemusela odchýlit od svých předchozích rozhodnutí, ignoruje provedené důkazy, neprovádí navržené důkazy a ignoruje i rozhodnutí jiných soudů v obdobných věcech. Pokud v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že ústavní stížnosti proti jejím rozhodnutím byly Ústavním soudem odmítnuty, pak ale důvodem odmítnutí byla pouze bagatelnost sporů, přičemž Ústavní soud postup ani správnost rozhodnutí této soudkyně nikdy neposuzoval věcně. Žalobce dále uvedl, že podal na soudkyni několik námitek podjatosti, v nichž důvody podjatosti spatřoval např. v tom, že na soudkyni podal trestní oznámení a je s ní v civilním sporu o náhradu škody a má za to, že v takovém postavení soudkyně nemůže jednat nestranně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání s napadeným rozsudkem ztotožnil, zejména s názorem soudu, že předmětem dědictví jsou toliko práva majetková, což platí i pro dědictví spoluautorského podílu (§ 26 AZ). Naopak práva, která jsou vázána na osobu autora (osobnostní práva) nepřecházejí na dědice. Autor má právo rozhodnout o tom, zda vůbec a popřípadě jakým způsobem bude jeho dílo zveřejněno, či za jakých podmínek (§11 autorského zákona). Pokud [jméno] [příjmení] spolu s druhým spoluautorem [jméno] [příjmení] projevili vůli svěřit oprávnění udělovat licenční oprávnění k užití jednotlivých samostatných děl, tzn. včetně způsobu zveřejnění díla a nastavení konkrétních podmínek, [právnická osoba] - [právnická osoba], jedná se o jejich výlučné právo, které je možné změnit pouze jednomyslným rozhodnutím spoluautorů, popřípadě nahrazením vůle některého z nich soudem. Jediným řešením pro změnu této dohody autorů po úmrtí [jméno] [příjmení] mohla být pouze dohoda současného žijícího autora, pana [jméno] [příjmení], a ostatních dědiců po [jméno] [příjmení], s žalobcem. Podle žalovaného je zde tedy rozdíl mezi oprávněním udělit někomu licenci a stanovit podmínky pro nakládání s dílem a dále právem na výplatu odměny spoluautora, potažmo jeho dědice. Pokud je vůlí autora, aby bylo dílo zveřejňováno určitým způsobem a za určitých podmínek, tzn. včetně ujednání způsobu, jak má být dílo užíváno, aby se nesnižovala jeho hodnota, či nastavení výše odměny, kterou autor chce dostávat, není dědic oprávněn tuto jeho vůli po jeho smrti měnit. Ohledně práva na výplatu odměny však nastupuje do právního postavení autora, neboť jde o majetkové právo, které mu dle zákona náleží. Právo na výplatu odměny za užití autorského díla je totiž majetkovým právem, které na rozdíl od těch osobnostních je předmětem dědictví. Nárok žalobce na úhradu poměrné části odměny, tzn. částky ve výši 2 688,40 Kč, tak žalovaný nezpochybňuje, i proto předmětnou částku odpovídající jeho podílu chtěl žalobci uhradit, nebyla mu k tomu z jeho strany poskytnuta součinnost a platba se dvakrát vrátila. Částku žalovaný hradil na účet, který mu sdělila [anonymizována dvě slova] a který měl specifikovat přímo právní zástupce žalobce pro jiné úhrady. Důvody, proč se žalovanému částka vrátila, nezná, nicméně akceptuje, pokud mu tuto částku uložil zaplatit soud prvního stupně ve výroku I. rozsudku. Dále uvedl, že majetková práva a jejich vzájemné vztahy se poté řídí § 8 AZ, v jehož odst. 4 je mimo jiné zároveň uvedeno, že domáhat se ochrany může jednotlivý dědic i samostatně. Pokud se mohou ostatní dědicové dle tohoto ustanovení domáhat nahrazení projevu vůle soudem vůči jinému dědicovi, vyvstává podle žalovaného otázka, zda by se žalobce neměl v případě údajného porušení jeho majetkového práva domáhat ochrany vůči ostatním dědicům a současnému žijícímu autorovi, a nikoliv vůči jednotlivým kulturním zařízením. Pokud jde o tvrzení žalobce o obvyklé výši odměny dramatického textu ve výši 14 %, uvedl žalovaný, že není ničím podloženo a vychází z ústupků jednotlivých kulturních zařízení, která se chtějí vyhnout soudnímu sporu a přistupují na navrhované smírné řešení. K otázce pochybností o nepodjatosti soudkyně uvedl žalovaný, že mimo toto řízení není se soudkyní jakkoli spojen a není mu znám žádný důvod, proč by mu měla stranit. Navrhl proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, předpoklady pro jím navrhovanou změnu napadeného rozhodnutí však splněny nejsou.

10. Při přezkumu správnosti napadeného výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud nejdříve zabýval námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně. Argumentace žalobce směřuje k důvodům podjatosti podle § 14 odst. 1 o. s. ř., podle něhož jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Je třeba připomenout, že rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí soudcův poměr k věci může vyplývat především z jeho přímého právního zájmu na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se rozumí i situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti. Nic z toho však žalobce ve vztahu k soudkyni soudu prvního stupně netvrdil. Jeho námitka, že soudkyně provedla důkaz, který žádný z účastníků nenavrhoval, o němž však věděla ze své přechozí rozhodovací praxe, stejně jako námitka, že soudkyně přizpůsobila vedení řízení tak, aby se nemusela odchýlit od svých předchozích rozhodnutí, jsou okolnostmi týkajícími se postupu označené soudkyně v řízení o projednávané věci. Takový argument je však irelevantní, neboť zákon výslovně stanoví (§ 14 odst. 4 o. s. ř.), že důvodem vyloučení nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce (nebo přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jejich rozhodování v jiných věcech. Je třeba rovněž připomenout, že ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (článek 82 odst. 1 Ústavy) plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v posuzované věci předložen nebyl; srov. obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 141/12. Pokud důvodem pochybností o nepodjatosti soudkyně má být skutečnost, že žalobce na soudkyni podal trestní oznámení a žalobu na náhradu škody, pak je třeba uvést, že význam skutečnosti, že účastník soudního řízení (obvykle nespokojený s jeho výsledkem) podal trestní oznámení na soudce věc vyřizující pro důvody spojené s jejím vyřízením, nelze z hlediska poměru soudce k účastníkům podceňovat, avšak ani přeceňovat. Je ale nutno zdůraznit, že soudce, jako reprezentant veřejné moci, musí být vždy srozuměn s tím, že jeho postup může být předmětem kritiky, stížností i trestních oznámení či občanskoprávních žalob a je třeba u něho také předpokládat určitý (vyšší) stupeň profesionality, a tedy i tolerance a nadhledu. Pouhá skutečnost podání trestního oznámení či žaloby na náhradu škody se nemůže zpravidla nijak odrazit v přístupu soudce k účastníkovi, a pokud by se tak stalo a byl tak u soudce založen negativní vztah k účastníkovi, je povinností soudce, aby sám svou podjatost ve věci oznámil. Je pak rozhodné, že sama soudkyně ve svém vyjádření svou nepodjatost nezpochybňuje. S ohledem na shora uvedené nelze než uzavřít, že nebyly zjištěny důvody vyloučení soudkyně, tedy odvolací námitka, že napadené rozhodnutí vydal vyloučený soudce, neobstojí.

11. Pokud jde o věc samu, je třeba připomenout, že předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně obsažené ve výroku II. rozsudku, jímž soud zamítl žalobu v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 8 351,60 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 2 688,40 Kč. Žalobce peněžitý nárok uplatnil jako bezdůvodné obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny ve smyslu § 40 odst. 4 AZ s tím, že žalovaný neoprávněně nakládal s dílem (dramatickým textem) při realizaci představení divadelní inscenace [příjmení] dne [datum] a dne [datum] při realizaci představení divadelní inscenace [anonymizována dvě slova], když obvyklá odměna z hrubých tržeb činí pro autory 14 % a na žalobce připadá odměna ve výši 1,75 % z hrubých tržeb z každého představení. V řízení bylo prokázáno (a nebylo ani sporné), že žalobce je jedním z dědiců autorských práv (v rozsahu ¼) po panu [jméno] [příjmení], který byl spolu s panem [jméno] [příjmení] spoluautorem předmětných děl. Soud prvního stupně (jak shora uvedeno) dovodil, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení není důvodný, žalovaný neužíval předmětná díla neoprávněně (bez souhlasu spoluautorů, resp. dědiců jednoho ze spoluautorů), neboť zaplatil odměnu náležející spoluautorovi díla [jméno] [příjmení] a třem dědicům [jméno] [příjmení] na účet [právnická osoba] – [právnická osoba] a žalobci k jeho rukám, přičemž dědici po panu [jméno] [příjmení] vstoupili do jeho práv a povinností v tom smyslu, že jsou nadále vázáni smlouvou uzavřenou panem [jméno] [příjmení] se [právnická osoba] – [právnická osoba] a tato je nadále oprávněna udělovat licenční oprávnění k užití jednotlivých děl, když nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by tato dohoda spoluautorů o nakládání s dílem byla následně změněna. Tento názor však podle odvolacího soudu nemůže obstát. Zcela důvodné jsou v tomto ohledu námitky žalobce, že smrtí pana [jméno] [příjmení] zanikla plná moc jím udělená [právnická osoba] – [právnická osoba] k zastupování při nakládání s dílem (včetně udělování souhlasu s užitím díla), stejně jako je důvodná jeho námitka, že je třeba odlišovat licenční smlouvy uzavřené před smrtí pana [jméno] [příjmení] a licenční smlouvy uzavřené po jeho smrti. Žalobce dále tvrdil a prokazoval, že pokud i jeho [právnická osoba] – [právnická osoba] dříve zastupovala při poskytování souhlasu s užitím děl, k nimž část práv nabyl dědictvím, pak ale žalobce tento smluvní vztah s agenturou ukončil a plnou moc k zastupování odvolal. Nejen tato tvrzení žalobce soud prvního stupně zcela pominul a nijak se s nimi nevypořádal, stejně jako se nijak nevypořádal ani s právním názorem soudů, které rozhodovaly v obdobných věcech a jejichž rozhodnutí žalobce předkládal a o něž svou argumentaci rovněž opíral. Odůvodnění napadeného rozsudku nevyhovuje požadavkům předepsaným v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť v něm zcela absentuje uvedení toho, jaké důkazy soud provedl a jaká zjištění z nich učinil a proč neprovedl další navrhované důkazy. Rozhodující soudkyně se v podstatě omezila na odkaz na právní názor jí vyslovený v obdobných věcech, dlužno však dodat, že tento její názor nebyl podroben věcnému přezkumu jeho správnosti. Obdobně nesprávný je závěr soudu prvního stupně, který učinil ve vztahu k výši odměny za užití díla, pokud i v tomto ohledu dovodil, že dědici po panu [jméno] [příjmení] (tedy i žalobce) jsou vázáni dohodou spoluautorů, podle níž bude výše odměny činit 12 % z tržeb. I zde soud prvního stupně zcela pominul tvrzení žalobce a jím předkládané důkazy o tom, že obvyklá odměna, za niž žalobce uděluje souhlas s užitím děl, činí 14 % z tržeb. Zde je třeba poukázat i na skutečnost, že tato výše odměny byla v jiných soudních řízeních (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 3 Co 65/2019-230, či rozsudek téhož soudu ze dne 19. 1. 2022, č. j. 3 Co 9/2021-116) akceptována. Souhlasit nelze ani s názorem soudu prvního stupně, že ze strany žalobce se jedná o zneužití práv, která stanoví § 40 odst. 4 AZ, když již jeho úvaha, že by snad žalobce měl sám aktivně dopředu vyhledávat, zda někdo hodlá užít dílo, k němuž mu náleží část práv, je absurdní.

12. Lze uzavřít, že za situace, kdy žalovaný realizoval předmětná představení, při nichž užil díla, k nimž část práv náleží žalobci, bez předchozího souhlasu žalobce (resp. se souhlasem pouze jednoho z původních spoluautorů a třech dědiců druhého spoluautora), pak se jednalo o neoprávněné užití díla a nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se jeví důvodný. Protože však soud prvního stupně veden svým nesprávným názorem, že nedošlo k užití díla bez souhlasu žalobce, vůbec nezkoumal, jaká je obvyklá výše odměny a jaká byla výše hrubých tržeb, tedy jaká odměna ve výši jejího dvojnásobku žalobci náleží, přičemž v tomto ohledu nebylo soudem prvního stupně provedeno žádné dokazování (srov. § 213 odst. 4 o. s. ř.), nezbylo odvolacímu soudu, než rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a v souvisejícím výroku o nákladech řízení III. podle § 219a odst. 1, písm. b), odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž věc znovu posoudí v intencích právního názoru shora uvedeného.

13. O nákladech tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 o. s. ř.).