o zaplacení 2 475 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 32 C 1/2019-188, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2021, č. j. 32 C 1/2019-197,

1. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost uhradit žalobcům 1 087 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do povinnosti žalované uhradit žalobcům 1 387 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 12. 12. 2018 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost uhradit státu na náhradě nákladů řízení 1 172,05 Kč (výrok III.), uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně uhradit státu na náhradě nákladů řízení 586 Kč (výrok IV.) a dále uložil žalované povinnost uhradit žalobcům na náhradě nákladů řízení 75 380 Kč (výrok V.).

2. Vyšel přitom z podané žaloby, v níž se žalobci domáhají žalované částky z titulu porušení autorských práv. Žalobci jsou jedinými potomky v řadě přímé a výhradními dědici majetkových autorských práv po [jméno] [příjmení], světově proslulém českém fotografovi. Žalovaná je pořadatelka ceny„ [příjmení] roku“, přičemž při propagaci ročníku [rok] této ceny užila bez vědomí žalobců dílo [jméno] [příjmení], a to fotografie„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]),„ [anonymizována tři slova] II)“ ([rok]) a„ [anonymizováno]“ ([číslo]). Předmětná díla dosahují světového ohlasu, jsou ceněna pro vysokou uměleckou kvalitu a tvůrčí zpracování. Žalovaná tato díla užila na internetu a pozvánkách, v různých brožurách a reklamách v tisku, k dekoraci na vyhlášení, v diplomech a cenách. K vyhlášení cen došlo ve velkém sále paláce Žofín v [obec] dne [datum]. Všechny užité fotografie byly oříznuty, kolorovány či jinak upraveny a opatřeny texty. Žalovaná do díla zasáhla a snížila jeho hodnotu ke komerčním účelům, čímž se bezdůvodně obohatila na úkor žalobců. Žalovaná částka představuje dvojnásobek obvyklé ceny licence dle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AZ“). Výše obvyklé ceny byla stanovena znaleckým posudkem žalobců.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala, byť skutečně během udílení cen„ [příjmení] roku [rok]“ užila dílo [jméno] [příjmení] bez souhlasu žalobců. Nicméně žalovaná uhradila dne [datum] žalobcům 300 000 Kč jako dvojnásobek adekvátní ceny licence, a to po nedosažení shody na mimosoudním narovnání. Žalobci předložený posudek nevyjasňuje otázku obvyklé odměny předmětných děl, neboť výši licence nepřípadně stanoví dle prodeje fotografie„ [obec]“ z roku [rok], která byla podepsána autorem. Cena měla být určena srovnáním s cenou prodeje fotografií téhož autora v rámci portfolií nebo reprintů, zde by se cena pohybovala v rozmezí několika desítek tisíc korun. Předmětné tři fotografie jsou z pohledu autorského práva totéž dílo, jež se liší jen formátováním.

4. Soud prvního stupně právně posoudil věc jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 40 odst. 4 AZ za neoprávněné užití předmětných tří fotografií.

5. V řízení bylo učiněno nesporným, že autorem daných děl je [jméno] [příjmení] a že žalobci jako jeho dědici jsou aktivně legitimováni ve smyslu § 26 odst. 2 AZ. Nespornou je i pasivní legitimace žalované, která pořádala společenskou akci„ [příjmení] roku [rok]“, a také užití předmětných děl žalovanou ve smyslu § 12 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 2 AZ. Uvedené skutečnosti také potvrdilo provedené dokazování.

6. Spornou zůstala otázka, zda žalovaná užila dvě díla [jméno] [příjmení] nebo tři, a jaká je obvyklá cena za užití těchto děl.

7. K otázce počtu užití předmětných děl soud konstatoval, že žalobci neprokázali, že žalovaná užila tři autorská díla, neboť soud (v souladu s první předžalobní výzvou) dospěl k závěru, že dvě fotografie„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]), a„ [anonymizována tři slova] II)“ ([rok]) je vyjádřením jednoho a toho samého autorského díla, rozdíl je jen v jiném formátu, resp. v počtu stylizovaných shodných vln pod ležící ženou. Vytvořením fotografie„ [anonymizována tři slova] II)“ (1927) nevzniklo nové dílo dle § 2 odst. 1 AZ, tedy dílo jedinečné a původní, ale jen bylo upraveno dílo původní odstřižením jedné z vln. Vedle toho z provedeného dokazování vyplynulo, právě pro totožnost těchto dvou fotografií, že žalovaná užila fotografii„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]), kterou následně formátováním a kolorováním upravila do různých podob. Lze tak uzavřít, že neoprávněně byly žalovanou užity jen dvě fotografie„ [anonymizována tři slova] I)“ a„ [anonymizováno]“ ([číslo]).

8. Při stanovení ceny obvyklé za užití těchto dvou fotografií soud vycházel ze znaleckého posudku ze dne [datum], vypracovaného soudním znalcem prof. akad. mal. [jméno] [příjmení], [anonymizováno] (dále jen„ znalecký posudek“). Oproti soudnímu znalci se ale soud neztotožnil s názorem, že obě díla byla užita v rámci jedné reklamní kampaně na akci„ [příjmení] roku [rok]“ ve stejném rozsahu. V řízení bylo totiž prokázáno, že fotografie„ [anonymizováno]“ ([číslo]) byla neoprávněně užita jen k výrobě VIP pozvánek, a proto obvyklou cenu licence stanovenou soudním znalcem poměrně k rozsahu užití pokrátil u této fotografie o jednu polovinu.

9. Soud prvního stupně v souladu s výsledkem znaleckého zkoumání dospěl k závěru, že obvyklá výše licence za užití díla na akci„ [příjmení] roku [rok]“ odpovídá částce 693 750 Kč, přičemž dle § 40 odst. 4 AZ žalobcům svědčí nárok na dvojnásobek této částky – tj. 1 387 500 Kč. Od této částky je třeba odečíst poskytnuté plnění žalobcem ve výši 300 000 Kč, pročež soud uložil žalované, aby uhradil žalobcům zbývající část ve výši 1 087 500 Kč.

10. Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v rozsahu neoprávněného užití fotografie„ [anonymizována tři slova] II)“ ([rok]), neboť nebylo prokázáno, že se jedná o samostatné autorské dílo a že by ji žalovaná užila. Výše obvyklé odměny byla určena dle výsledku znaleckého zkoumání s přihlédnutím k rozsahu užití jednotlivých předmětných děl žalovanou, a proto soud zamítl výrokem II. žalobu do částky 1 387 500 Kč.

11. Výroky III. a IV. o náhradě nákladů řízení státu vycházely z § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud prvního stupně proto s ohledem na výsledek řízení dospěl k závěru, že žalobci i žalovaná mají státu uhradit poměrnou část náhrady nákladů vzniklých státu, v poměru podle úspěchu ve věci.

12. Výrok V. o náhradě nákladů řízení vycházel zčásti z § 146 odst. 2 o. s. ř., a to ve vztahu k části řízení, do které byla vzata žaloba zpět v rozsahu, který převyšuje částku specifikovanou znaleckým posudkem, přičemž se zde nedá hovořit o zavinění na jeho straně jinak důvodně podané žaloby. Ve zbývající části soud rozhodoval dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k poměrnému úspěchu a neúspěchu v řízení ve vztahu k předmětu sporu (užití třech děl) a zároveň dle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k moderované výši přiznané částky za užití dvou děl dle znaleckého posudku. Zde záviselo rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku ohledně výše bezdůvodného obohacení, ne v otázce rozsahu užití díla. Protože předmětem žaloby byla tři tvrzená díla, ale soud žalobě vyhověl ve dvou z nich, došel soud k závěru, že žalobci byli úspěšní ve 2/3 žalovaného nároku. Proto soud přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu 1/3.

13. Proti výrokům I., III. a V. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkla, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, že řízení postihl jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že neúplně zjistil skutkový stav věci, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a také věc nesprávně právně posoudil.

14. Závěry soudu o nespornosti způsobu a rozsahu užití chráněného díla jsou nesprávné, neboť žalovaná od počátku řízení tuto okolnost sporuje s tím, že také poukazuje na povinnost žalobců tvrdit a prokázat přesný způsob a rozsah užití chráněných děl. Bylo na žalobcích, aby označili, která díla, jakým způsobem a hlavně v jakém rozsahu byla užita, čemuž se dosud nestalo.

15. Žalovaná nesouhlasí s výší obvyklé ceny ve znaleckého posudku, v němž jsou závažná pochybení, jež nebyla napravena ani následným výslechem soudního znalce. Ve znaleckém posudku jsou konstatována tvrzení, jež nemají oporu ve spisovém materiálu, a to ohledně významu soutěže„ [příjmení] roku“, o její propagaci a o rozsahu užití předmětného díla. Dále soudnímu znalci vytýká absenci odborného komentáře k fotografiím„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]), a„ [anonymizována tři slova] II)“ ([rok]), u nichž nepoznal, že se jedná o jedno fotografické dílo. Stanovení výše obvyklé licenční odměny za užití tří děl bylo také ovlivněno tím, že znalec neměl podklady pro posouzení rozsahu jejich užití, protože spis takové údaje kvůli žalobcům neobsahuje. Pro účely obvyklé výše licenční odměny je naprosto nezbytné posoudit přesný způsob a rozsah skutečného užití díla. Obvyklá licenční odměna byla stanovena z ceny prodeje jednoho díla autora (fotografie s vysokou cenou) bez vysvětlení souvislostí s předmětnou věcí. Soud prvního stupně se nijak nevyjádřil k pochybení soudního znalce při posouzení daných dvou stejných fotografií.

16. V další části se odvolatelka zabývá výpočtem obvyklé licenční odměny s tím, že poukazuje na několik děl autora, jejichž ceny byly prokázány důkazy založenými ve spisu. Průměrná prodejní cena jednoho díla autora činí 83 497,14 Kč, což odpovídá obvyklé licenční odměně pro užití fotografického díla. Vliv na ocenění má počet prodaných děl autora. Licenční odměna stanovená soudním znalcem také nezohledňuje způsob a rozsah užití díla.

17. V obrazové příloze ke znaleckému posudku jsou fotografie, na nichž se nenachází vyobrazení užití žádného z děl [jméno] [příjmení], neboť zde jsou rozeznatelné jen dekorace ve tvaru [anonymizováno], což ani soudní znalec neosvětlil při výslechu.

18. Dále žalovaná vytkla soudu, že snížení obvyklé ceny o 50 % za minimální užití fotografie„ [anonymizováno]“ ([číslo]) není dostatečné, bylo spíše na místě ponížit částku o 90 %. Zároveň soud prvního stupně pominul další důkazy, a to zejména sazebník kolektivního správce pro výtvarné obory v ČR OOA-S. Dle těchto důkazů je možné určit obvyklou výši licenční odměny za užití autorského díla.

19. Dále žalovaná zopakovala, jak dospěla k částce bezdůvodného obohacení ve výši 300 000 Kč, jež vychází z uhrazené odměny za užití jiného díla na předchozím ročníku soutěže„ [příjmení] roku“. S tím se soud prvního stupně nevypořádal.

20. Na závěr odvolatelka zopakovala své námitky proti znaleckému posudku, přičemž zde bylo namístě zadání zpracování revizního posudku, tomu ale soud nevyhověl. Soud prvního stupně se o tento znalecký posudek nemohl opřít, neboť v něm jde o pouhé podání odborného závěru, aniž by měl soud možnost z něj seznat, z kterých zjištění soudní znalec vycházel, jako cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru, k čemuž žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009.

21. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení nebo aby jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Žalobci ve vyjádření k podanému odvolání žalované uvedli, že považují napadený rozsudek za správný. Ke způsobu užití děl žalobci uvedli, že žalovaná tuto otázku učinila několikrát nespornou, k čemuž poukázali na dopis žalované ze 4. 10. 2018, vyjádření k odporu z 15. 3. 2019 a závěrečný návrh z 6. 9. 2021. Ostatně žalovaná také dobrovolně zaplatila část bezdůvodného obohacení za užití děl na akci„ [příjmení] roku [rok]“. S ohledem na charakter této akce, jakož i na fotografie z ní, které žalovaná prezentovala na svých webových stránkách (některé jsou i dnes dostupné), je zřejmé, že žalovaná díla užila jejich rozmnožováním, vystavováním a sdělováním veřejnosti. Pokud tedy žalovaná učinila nesporným užití děl na akci„ [příjmení] roku [rok]“, imanentně tím uznala i konkrétní způsoby užití, jež sama na svém webu z velké části sama prezentovala.

23. Rozsah užití je zásadně dán územím, časem a množstvím užití, přičemž akce žalované je zaměřena na Českou republiku, byť je prezentována i na internetu, šlo o akci vztahující k ročníku [rok], přičemž tato jednodenní akce je promována před jejím konáním a fotografie z ní jsou dostupné řadu let na jejím webu, některé i dodnes.

24. Žalovaná namítá jen množstevní užití, tedy neprokázání konkrétního počtu hmotných nosičů, na nichž byla díla užita. Soudní znalec se tím zabýval, když uvedl, že konkrétní počet hmotných nosičů nemá na výši obvyklé odměny za užití děl v rámci akce„ [příjmení] roku [rok]“ vliv, neboť rozhodnou je skutečnost, že díla byla použita pro celou kampaň a značku akce. Množstevní rozsah je ale prokázán např. tím, že počet hostů činil 200 (minimální počet pozvánek) a že se udílela ocenění v 8 kategoriích (počet certifikátů pro oceněné). Užití děl na internetu nelze kvantifikovat. Inzerci v periodickém tisku a užití v rámci PR aktivit žalovaná přes výzvu žalobců nedoložila, a proto žalobci nemohou tuto zbytkovou kategorii prokazovat.

25. Rozsah užití tak byl v řízení před soudem prvního stupně prokázán a sám soud jej neoznačil za nesporný.

26. K námitkám žalované ke znaleckému posudku žalobci uvedli, že propagace její akce v médiích a v rámci zpravodajské PR podpory vyplývá z webových stránek žalované. Zároveň byl soudní znalec výslovně soudem dotázán na užití tří děl – daných fotografií – a na to také odpověděl. Totožnost dvou fotografií je právní otázkou. Soudní znalec také vysvětlil, že k užití díla přistupoval jako k celkovému užití v rámci kampaně na podporu celé značky žalované. Stanovení díla bylo založeno na věhlasu autora a jeho díla ve vztahu k subjektu klienta, přičemž obojí se řadí v této věci do těch nejvyšších kategorií. Věhlas autora lze posoudit i z prodejní ceny jeho děl, a je-li předmětem posouzení jedno z jeho nejvýznamnějších děl, pak je třeba posoudit cenu jiného takto významného díla. K tomu také žalobci poukázali na příslušné závěry soudního znalce. V této věci proto není možné vycházet jen z prosté matematické operace, jak činí žalovaná.

27. K užití motivu z děl, jež žalovaná zjednodušeně označuje jako„ dekoraci ve tvaru [anonymizováno]“ žalobci uvedli, že ochrany nepožívá jen dílo jako celek, ale i jeho jednotlivé části, a proto motiv [anonymizováno] vystřižený z díla [jméno] [příjmení] je chráněn.

28. Žalobci také neshledali žádné pochybení v právním posouzení soudu prvního stupně a v jeho hodnocení znaleckého posudku, od něhož se může soud odchýlit za předpokladu, že své závěry přesvědčivě a logicky odůvodní. Další důkazní prostředky předložené žalovaným nejsou pro věc relevantní, přičemž i srovnání s licencí za předchozí akcí žalované není vůbec namístě.

29. S ohledem na uvedené proto žalobci navrhli, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení.

30. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212a a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

31. Žalobci v této věci tvrdili, že vykonají majetková autorská práva k dílu po [jméno] [příjmení], světově proslulém českém fotografovi. Žalovaná, která byla pořadatelkou ceny„ [příjmení] roku“, při propagaci ročníku [rok] této ceny užila bez vědomí žalobců dílo [jméno] [příjmení], a to fotografie„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]),„ [anonymizována tři slova] II)“ ([rok]) a„ [anonymizováno]“ ([číslo]) /dále jen„ dílo“ /.

32. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci prokázali, že vykonávají práva k dílu a toto dílo bez souhlasu žalobců užili na akci [příjmení] roku [rok]. Jelikož ho použili bez souhlasu žalobců, použili ho neoprávněně, proto jim podle § 40 AZ náleží nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny, jak i požadovali. Obvyklou výši licenční odměny soud zjistil ze znaleckého posudku znalce a z této výše i při výpočtu výše přiznaného nároku vyšel. Pouze byl názoru, že fotografie„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – 1927),„ [anonymizována tři slova] II)“ ([rok]) jsou fakticky jedním autorským dílem, nejedná se tedy o dvě samostatná díla, která by splňovala podmínky definice díla podle § 2 AZ, jelikož rozdíl je podle soudu jen v jiném formátu, resp. v počtu stylizovaných shodných [anonymizováno] pod ležící ženou. Proto nárok žalobcům přiznal pouze za užití děl„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]) a„ [anonymizováno]“ ([číslo]), a to ve výši dvojnásobku znalcem zjištěné obvyklé výše licenčního poplatku, ve zbytku nárok zamítl.

33. Z výše uvedeného popisu dosavadního stavu řízení je zřejmé, že předmětem sporu je primárně posouzení existence porušení práv k dílům popsaným v žalobě a pak i výše obvyklého licenčního poplatku, z důvodů uvedených žalovaným v odvolání.

34. Na úvod lze uvést, že zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně se ani v odvolacím řízení nezměnil. Podle odvolacího soudu byl i soudem prvního stupně zjištěn v dostatečném rozsahu, a proto z něj vycházel i odvolací soud. Stejně tak je podle odvolacího soudu v zásadě správné i právní hodnocení provedené soudem prvního stupně, s výjimkou zhodnocení rozsahu užití děl žalovaným.

35. Podle § 40 odst. 4 AZ právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.

36. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

K otázce rozsahu užití díla.

37. Přestože rozsah užití všech děl není předmětem zkoumání odvolacího soudu, nelze pro úplnost než uvést, že podle odvolacího soudu došlo k užití všech děl, uvedených v žalobě.

38. Podle odvolacího soudu totiž úvaha soudu prvního stupně (zjednodušeně řečeno), že„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]),„ [anonymizována tři slova] II)“ ([rok]) jsou fakticky jedním autorským dílem, správná není, jelikož zcela opomíjí specifičnost posuzování fotografických děl z pohledu autorskoprávního. Podle odvolacího soudu již sama práce s kompozicí fotografie, tedy změna formátu fotografie, její barevnosti (kolorování), výřezu nebo rozostření jsou právě tím, co je autorskoprávním vnosem autora a zakládá charakteristiku díla podle § 2 AZ. Nelze přehlédnout, že smyslem úprav fotografií fotografem je nikoliv pouhá mechanická úprava (v projednávané věci„ odstřižení“ části původní fotografie), ale např. vznik série na sebe logicky či umělecky navazujících fotografií, které ve své návaznosti vytvoří (nebo zvýrazní) myšlenku samotné (jediné) fotografie. Rozhodná je zejména původnost tohoto díla, tak jako v projednávané věci. V této části pak hodnocení provedené soudem prvního stupně správné být nemohlo. To však nemělo vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož do této zamítavé části odvolání podáno nebylo.

39. Shodně se soudem prvního stupně je pak i odvolací soud názoru, že došlo k neoprávněnému užití děl„ [anonymizována tři slova] I)“ ([číslo] – [rok]) a„ [anonymizováno]“ ([číslo]), k nimž žalobci vykonávají majetková práva. Proto se soud správně zabýval otázkou výše bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití díla.

K otázce výše bezdůvodného obohacení

40. Jak primárně žalovaná namítá ve svém odvolání, soud prvního stupně nesprávně vycházel ze znaleckého posudku, jelikož mohl výši obvyklého licenčního poplatku zjistit z důkazů provedených soudem a které se týkají obdobné akce nebo stejně známých fotografů.

41. K otázce obvyklosti licenčního poplatku lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001 a ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, podle kterých při určení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné činnosti v daném místě a čase.

42. Proto podle názoru odvolacího soudu nelze souhlasit s tím, že soud prvního stupně při stanovení výše obvyklého licenčního poplatku vycházel ze závěrů uvedených v znaleckém posudku, které znalec i vysvětlil při svém výslechu u soudu.

43. Postup požadovaný žalovanou, tedy aby soud vyšel z„ nákladů“ na předcházející akci, na kterou byla sjednána licenční smlouva s jiným autorem či aby vyšel z jinde sjednaných smluv nebo sazebníku kolektivního správce, i podle odvolacího soudu použít nelze. Je tomu tak proto, že při sjednávání odměny za užití díla vždy hraje roli nejenom charakter akce a její návštěvnost, ale i ochota umělce své dílo dát k dalšímu užití a otázka, zda by toto dílo umělec vůbec k užití pro danou akci svěřil (dal k užití souhlas). Vedle toho samozřejmě hraje roli oblast umění a poté, jak správně uvedla i žalovaná, i známost umělce (autora) a známost jeho díla. Pokud jde o fotografa [příjmení], bylo fakticky nesporné, že se jedná o špičkového fotografa, který je celosvětově uznáván a jeho dílo je vysoce ceněno. Proto i podle odvolacího soudu lze považovat za správné závěry uvedené ve znaleckém posudku znalce [příjmení], které z hlediska odborného jsou věcně akceptovatelné a logicky odůvodněné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013).

44. O námitce žalované, týkající se revizního posudku lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 6293, podle kterého„ zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení; bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné.“

45. S ohledem na to, že závěry znaleckého posudku považuje za správné i odvolací soud (z důvodů výše uvedených), nelze hovořit o procesní chybě soudu prvního stupně, pokud návrh na zpracování revizního posudku zamítl.

Závěr.

46. Podle odvolacího soudu, pokud soud prvního stupně vyšel z výše obvyklé licenční odměny zjištěné znalcem a postupem podle § 40 odst. 4 AZ vypočítal její dvojnásobek, který následně žalobcům (za užití dvou děl – k tomu shora uvedené) přiznal, pak jsou jeho závěry správné a je třeba rozsudek ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdit.

Náklady řízení.

47. Správné jsou závěry soudu prvního stupně uvedené ve výrocích III. a IV., kde soud podle úspěchu ve věci náklady vzniklé státu rozdělil mezi nimi shodně. Proto byl rozsudek i v těchto výrocích podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

48. Nesprávný však byl výpočet provedený soudem u náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V.), kde soud nepostupoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř., přestože žalobci byli co do základu s podanou žalobou úspěšní, proto jim náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž odměna právního zástupce je stanovena z přiznané částky, tedy 1 087 500 Kč. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je totiž výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, resp. výjimkou ze zásady částečného úspěchu ve věci, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li úspěch ve věci na znaleckém posudku či na úvaze soudu o výši plnění, tak jako v projednávané věci (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013).

49. Náhrada nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně činí celkem 344 966 Kč a sestává z odměny advokáta za 10 úkonů právní služby (se specifikací jak uvedl soud prvního stupně) podle § 7 advokátního tarifu a § 11 advokátního tarifu v platném znění po 12 660 Kč, 10 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu, zálohy na znalecký posudek 15 000 Kč, vše se zvýšením o 21 % DPH, jíž je zástupce žalovaného plátcem, a zaplaceného soudního poplatku 170 000 Kč.

50. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšným žalobcům při použití § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

51. Náhrada nákladů odvolacího řízení činí celkem 31 363,20 Kč a sestává z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) podle § 7 advokátního tarifu a § 11 advokátního tarifu v platném znění po 12 660 Kč (ze základu 1 087 500 Kč), 2 režijních náhrad po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu, vše se zvýšením o 21 % DPH, jíž je zástupce žalovaného plátcem.