o 120.808 Kč s přísl. a o přiznání počtu dní dovolené a tzv. sickdays v rozsahu 28 dní ročně, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2021, č.j. 94C 2/2020-123,

Rozhodnutí soudu prvního stupně

1. Rozsudkem ze dne 15. června 2021, č.j. 94C 2/2020-123, Městský soud v Praze výrokem I. zamítl žalobu o 120.808 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení a o přiznání 28 dní ročně dovolené a tzv. sickdays žalobkyni, a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 43.700 Kč.

2. Důvodem žaloby je žalobkyní, jako zaměstnankyní žalovaného, resp. [příjmení] [příjmení], tvrzená diskriminace zaměstnavatelem, neboť po návratu z mateřské dovolené dne [datum], kdy se vrátila na svou pracovní pozici pomocníka v knihovně, její mzda nedosahuje ani 50 % mzdového ohodnocení ostatních zaměstnanců na stejných pracovních pozicích vykonávajících stejnou či obdobnou práci. Žalobkyně je dále diskriminována ohledně počtu dní dovolené a volna pro osobní záležitosti zaměstnance (dále jen tzv. sickdays) a pracuje v nepřátelském prostředí, protože se odvážila domáhat svých práv, ač požadavek na rovné zacházení se zaměstnanci zakotvuje § 1a odst. 2, § 16, § 17 a § 109 odst. 1 a 4 zákoníku práce.

3. Z hlediska relevantní skutkové stránky věci vyšel soud prvního stupně z toho, že

-) na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], uzavřené žalobkyní s „ [příjmení] [příjmení] při [anonymizováno] velvyslanectví“, sídlem [adresa], jako zaměstnavatelem, žalobkyně nastoupila do práce dne [datum] jako pomocnice v knihovně,

-) dle [zahraniční] právní úpravy, a to čl. 1 a čl. 2 zákona [číslo] ze dne [datum], je [příjmení] [příjmení] (dále také jen„ Institut”) veřejnoprávním subjektem, který má právní subjektivitu a způsobilost právně jednat, na základě čehož může plnit cíle, pro které byl zřízen. Činnosti, které Institut vyvíjí, jsou podřízeny soukromému právu, působí při ministerstvu zahraničních věcí a řídí se tímto zákonem, zákonem o státním rozpočtu a dalšími příslušnými právními předpisy. Vedení Institutu zajišťují nejvyšší rada, správní rada a ředitel, do jehož pravomoci mj. patří vedení Institutu a jeho zaměstnanců a zastupování Institutu navenek, uzavírání smluv jménem Institutu, schvalování a přikazování plateb, rozhodování o výdajích,

-) dle čl. 2 Jednacího řádu Institutu, vydaného [anonymizováno] dekretem [číslo] z [datum], je Institut veřejný neziskový subjekt, který má právní subjektivitu a způsobilost právně jednat. Činnost center Institutu v zahraničí se řídí směrnicemi o působení státu v zahraničí a spadá pod koordinaci vedoucího diplomatické mise ve státě, kde se centrum nachází. Bezprostřední dohled nad zahraničními centry Institutu vykonává vedoucí diplomatické mise [země] v zahraničí. Zřizování a rušení zahraničních center patří do působnosti správní rady, která rozhoduje na návrh ředitele Institutu. V čele každého zahraničního centra Institutu stojí ředitel, jenž řídí veškeré služby centra a dohlíží, aby centrum plnilo svěřené úkoly. Pracovní místa Institutu a jejich odměňování schvaluje správní rada na návrh prvního tajemníka a na základě kladného vyjádření výkonného výboru Ministerstva komise pro odměňování. Institut se při uzavírání smluv řídí předpisy, které se vztahují na uzavírání smluv ve veřejné správě,

-) verbální nótou ze dne [datum], [číslo] sdělilo [anonymizováno] velvyslanectví Ministerstvu zahraničních věcí ČR, že Institut založený na základě zákona [číslo] ze dne [datum] je veřejnou neziskovou organizací při [anonymizováno] Ministerstvu zahraničních věcí s rozpočtem, který je součástí všeobecného státního rozpočtu, a je zahrnuta do zahraniční činnosti [anonymizována dvě slova] a stane se nedílnou součástí velvyslanectví a jeho ředitel/kulturní rada bude začleněn do seznamu diplomatického personálu. Statut kulturního [odboru/název] [název] má prozatímní charakter až do uzavření smlouvy mezi [anonymizována dvě slova] a ČR,

-) Ministerstvo zahraničních věcí ČR dopisem ze dne [datum] sdělilo velvyslanectví, že Institut bude mít v ČR stejné právní postavení jako České centrum v [anonymizováno] a budou mu provizorně přiznány adekvátní výsady a imunity do doby, než obě strany sjednají dohodu o postavení a působení kulturních center,

-) dopisem ze dne [XY 2020] sdělilo velvyslanectví ředitelce Institutu, že Institut je neziskovou organizací, má právní subjektivitu a způsobilost k právnímu jednání, aby mohl plnit své cíle v souladu se zákonem [číslo] z [datum] a čl. 2 [anonymizováno] dekretu [číslo] z [datum]. Pražské centrum Institutu působí při Velvyslanectví [země] v ČR a jeho provoz se řídí zásadami Vídeňské úmluvy a jednacím řádem. Vzhledem k tomu, že centra Institutu působí při diplomatických misích nebo stálých zastupitelských úřadech, jsou podřízeny vedoucímu diplomatické mise nebo velvyslanci. Tato podřízenost je zcela slučitelná s funkční a organizační podřízeností center sídlu Institutu, kterému přísluší rozhodovat ve věcech vnitřní organizace a rozpočtů jednotlivých center. Institut funguje nezávisle na velvyslanectví (například smlouvy za [anonymizováno] uzavírá ředitel [anonymizováno], nikoliv vedoucí mise-velvyslanec),

-) Velvyslanectví [země] v [obec] má své IČO, nicméně používá ho jen pasivně vůči místním subjektům, aby mohlo plnit formální povinnosti při vystavování faktur. Z téhož důvodu je Institut oprávněný užívat stejné IČO jako velvyslanectví,

-) verbální nótou ze dne [XY 2020], [číslo] sdělilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR velvyslanectví, že Institut v Praze je veden při Velvyslanectví [země] v ČR a v zájmu zásad reciprocity se na něj vztahuje [ulice] úmluva o diplomatických stycích. Institut je veřejnou organizací s vlastní právní subjektivitou podle zákona [číslo] ze dne [datum], pročež je ve všem, co souvisí s jeho organizací a provozem zcela nezávislý včetně výběru, pracovního a platového režimu všech jeho zaměstnanců, aniž by mělo velvyslanectví v těchto záležitostech jakoukoliv pravomoc. Žalobkyně je vedena mezi pracovníky Institutu a není zařazena mezi místní zaměstnance velvyslanectví.

4. Po právní stránce pak soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil, vycházeje přitom z § 30 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“), tím, že shledal k námitce žalovaného nedostatek jeho věcné pasivní legitimace v projednávané věci. Připomněl, že věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má pak ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž v řízení jde, přičemž nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby.

5. Konkrétně k tomu soud prvního stupně uvedl, že při úvaze, zda Institut, s nímž žalobkyně uzavřela dne [datum] pracovní smlouvu, je samostatný právním subjektem vystupujícím ve vztahu k žalobkyni v postavení zaměstnavatele, vycházel ze [anonymizováno] právní úpravy, tj. čl. 1 a čl. 2 zákona [číslo] ze dne [datum], dle kterého Institut jako veřejnoprávní subjekt, má právní subjektivitu a způsobilost právně jednat (obdobně uvedeno v čl. 2 Jednacího řádu). Činnosti, které Institut vyvíjí, jsou podřízeny soukromému právu, působí při Ministerstvu zahraničních věcí a řídí se zřizovacím zákonem, zákonem o státním rozpočtu a dalšími příslušnými právními předpisy. Zřizovací zákon dále upravuje vnitřní strukturu Institutu, zřizování a vedení jeho poboček v zahraničí, jeho vedení (nejvyšší rada, správní rada a ředitel, do jehož pravomoci mj. patří vedení Institutu a jeho zaměstnanců a zastupování navenek, čl. 6, 7, 9 a čl. 16 Jednacího řádu). Institut má jako samostatný právní subjekt, hospodařící dle zřizovacího zákona s vlastním rozpočtem, samostatně upravenou vnitřní organizaci včetně příslušných orgánů a jejich fungování (viz čl. 21 odst. 2, odst. 3 Jednacího řádu) a vystupuje v právních vztazích, včetně vztahů pracovněprávních samostatně (viz čl. 24 a násl. a čl. 31 Jednacího řádu). Jeho správní rada má oprávnění schvalovat pracovní místa a platové podmínky zaměstnanců (dle čl. 11 odst. 3 zřizovacího zákona). Uzavírání pracovních poměrů a jejich ukončování je dle Jednacího řádu vyhrazeno prvnímu tajemníkovi a rovněž smlouvy za Institut uzavírá jeho ředitel. Ačkoliv Institut v Praze působí při [anonymizováno] velvyslanectví (viz čl. 20 odst. 2, odst. 3, odst. 5 Jednacího řádu) a vztahuje se na něj Vídeňská úmluva o diplomatických stycích z 18.4.1961, je tato podřízenost zcela slučitelná s funkční a organizační podřízeností center sídlu Institutu, kterému přísluší rozhodovat ve věcech vnitřní organizace a rozpočtů jednotlivých center v souladu (čl. 20 odst. 5 Jednacího řádu). Z hlediska právní subjektivity Institutu a jeho způsobilosti samostatně právně jednat je pak právně

nevýznamná argumentace žalobkyně o tom, že Institut v soukromoprávních vztazích užívá IČO velvyslanectví, jakož i skutečnost, že z důvodu přiznání diplomatické imunity působí při [anonymizováno] velvyslanectví.

Odvolání žalobkyně

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítá, že soud prvního stupně (i) nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, že (ii) neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že (iii) dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že (iiii) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se dostatečně nevypořádal s tvrzeními žalovaných a s předloženými důkazy, danou věc posuzoval úzce a jednostranně v neprospěch žalovaných a v rozporu s aplikovatelnými právními předpisy a logickým uvažováním.

7. Odvolatelka (žalobkyně), rekapitulujíc předmět řízení, uvozuje, že jediným žalovaným je od počátku [anonymizováno] stát – [anonymizována dvě slova] – Velvyslanectví [anonymizováno] v Praze a od toho se také odvíjela příslušnost Městského soudu v Praze. Pakliže by platily závěry Městského soudu v Praze, nebyla by vůbec dána jeho příslušnost.

8. Důvodem nesprávně zjištěného skutkového stavu věci je dle odvolatelky skutečnost, že soud prvního stupně odmítl vyjma pracovní smlouvy a předžalobní výzvy provést ostatní důkazy

a nezabýval se tak ostatními důkazy navrženými odvolatelkou.

9. Jde-li o nesprávné právní hodnocení, soud první stupně při svém rozhodnutí vyšel ze [anonymizováno] právní úpravy, kterou nezná nejen odvolatelka, ale ani Městský soudu v Praze. Přitom vykládal toto právo takovým způsobem, jako by disponoval jeho znalostí. Již samotné užití cizího práva je přitom nepřípadné a irelevantní. Pokud se totiž v případě [příjmení] [příjmení] jedná o veřejnoprávní subjekt, jak uvádí soud prvního stupně, nemá odvolatelka jinou možnost, než v České republice žalovat [anonymizována dvě slova] jednající jeho Velvyslanectvím v [obec], protože jiné [anonymizováno] veřejnoprávní subjekty za [anonymizováno] stát v ČR vystupovat nemohou. Ač je tak napadený rozsudek vystavěn z podstatné části na zřizovacím zákoně a na jednacím řádu Institutu, lze je plně použít výhradně ve [země] a v režimu [anonymizováno] práva.

10. Strohé odmítnutí námitky odvolatelky ohledně identifikačního čísla velvyslanectví, které užívá Institut, je naopak přímým důkazem toho, že v právních vztazích v České republice Institut samostatně nevystupuje, a to bez ohledu na to, zda je tak tomu ve [země]. Ve smyslu českého právního řádu nemohou dva samostatné subjekty práva používat jedno a totéž identifikační číslo.

11. Rovněž i pracovně právní dokumentace odvolatelky pracuje s označením„ [příjmení] [příjmení] při [anonymizováno] velvyslanectví“, což je další přímý důkaz, že nejde v právních vztazích v ČR

o samostatný subjekt práva.

12. Napadený rozsudek pak svým odůvodněním míří spíše na režim a postavení cizích soukromoprávních subjektů v ČR, nikoliv na případy, kdy v řízení vystupuje stát. Ostatně soud prvního stupně během řízení zdlouhavě doručoval soudní písemnosti [anonymizováno] státu, nikoliv Institutu. Rozsudek je o to více překvapující, neboť pokud by závěry soudu prvního stupně byly platné, nebyl by věcně a místně příslušným a neměl by ani pravomoc k projednání a rozhodnutí věci.

13. Jde-li o nákladový výrok, přiznal soud prvního stupně žalovanému na jejich náhradě i náklady za zastoupení advokátem, ačkoli jím nebyl zastoupen žalovaná, nýbrž [Institut] [příjmení], o němž soud prvního stupně tvrdí, že je samostatným subjektem.

14. Proto odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření žalovaného k odvolání

15. Žalovaný, neguje závěry přednesené v odvolání žalobkyní, považuje napadený rozsudek za věcné správný a navrhuje jeho potvrzení. Podotýká, že nikdy nesporoval, že Institut působí při Velvyslanectví [země] v ČR. Pouze tvrdí, že funguje autonomně na velvyslanectví. Ani námitka o používání identifikačního čísla není, jak rozváděl již v minulosti, relevantní. Naopak v právních vztazích s Pražskou správou zabezpečení vystupuje Institut jakožto zaměstnavatel svých zaměstnanců, nikoliv velvyslanectví. Jde-li pak o náklady řízení, plnou moc advokátce založil do spisu žalovaný dne [datum] a tato skutečnost byla rovněž konstatována soudem na počátku nařízeného jednání dne [datum].

Posouzení věci odvolacím soudem

16. Vrchní soud v Praze po zjištění, že odvolání žalobkyně je přípustné a bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé opodstatněné není.

17. Dle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, na jejíchž podkladě učinil i tomu odpovídající závěr o skutkovém stavu, který posoudil i po právní stránce zcela správně. Odvolací soud proto nemá, co by k tomu dodal, a zcela na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. V kontextu toho pak nejsou odvolací námitky žalobkyně sto vyvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně.

18. Jde-li o námitky odvolatelky (žalobkyně) směrem k rozsahu dokazování a k nedostatkům učiněných skutkových zjištění, pokud jde o důkazní návrhy odvolatelkou učiněné a soudem prvního stupně nevyslyšené, je jimi opomíjeno, že se již i Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí touto otázkou zabýval a opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, a že provedení navržených důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 10.1.2008, sp.zn. 32Odo 801/2006, či usnesení ze dne 26.10.2010, sp.zn. 33Cdo 3983/2008, anebo usnesení ze dne 30.1.2013, sp.zn. 33Cdo 3116/2011). Při odůvodnění rozhodnutí se však soud vždy musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Tomu pak soud prvního stupně zcela dostál, pokud zamítl žalobu z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného. Pro rozhodnutí tak nebylo potřeba provádět odvolatelkou navržené důkazy prokazující tvrzenou oprávněnost žalobou uplatněných dvou nároku. Pakliže soud prvního stupně tyto důkazy ani neopomněl, ale usnesením vyhlášeným při jednání je pro nadbytečnost zamítl a tuto skutečnost stručně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku, nemohou námitky odvolatelky vůči skutkovým zjištěním obstát.

19. Obstát nemohou ani výtky odvolatelky vůči užití zahraničního práva soudem prvního stupně. Předně odvolatelka přehlíží, že podle § 23 odst. 1 a 2 ZMPS je nejen právem, ale současně i povinností soudu použít i bez návrhu, je-li to třeba, zahraniční (cizí) právo. Ani jeho neznalost účastníky či dokonce soudem, jak poukazuje odvolatelka, nevede k zániku této povinnosti. Naopak jeho neznalost či neschopnost autentického výkladu anebo aplikace podle § 23 odst. 3 ZMPS primárně vede k nalezení cesty, jak to učinit, třeba i prostřednictvím spolupráce s českými, ale i zahraničními orgány veřejné moci, nikoliv bez dalšího na to rezignovat a použít (pouze) český právní řád. O tom, že potřeba použití zahraničního práva v projednávané věci vznikla, nemůže být pochyb. Pakliže soud prvního stupně začal k námitce žalovaného řešit otázku jeho věcné legitimace, musel si za tím účelem vyřešit jako předběžnou otázku, zda vůbec zahraniční subjekt - [Institut] [příjmení] při [anonymizováno] velvyslanectví přicházející v úvahu jako možný zaměstnavatel žalobkyně má (vůbec) právní osobnost a pro jednání v pracovněprávních vztazích na území České republiky i (dostatečnou) svéprávnost (způsobilost k právním úkonům). Nakonec tato úvaha nebyla od věc již jen proto, že dle pracovní smlouvy předložené žalobkyní a provedené soudem k důkazu byl za zaměstnavatele označen„ [Institut] [příjmení] při [anonymizováno] velvyslanectví“ a sama žalobkyně v žalobě uvedla, že pracuje pro„ [Institut] [příjmení] zřízený při žalovaném“, přičemž v žalobě za žalovaného označila (pouze)„ Velvyslanectví [země] v [obec]“.

20. Taková potřeba, resp. příkaz soudu prvního stupně použít zahraniční, konkrétně [anonymizováno] právo pak vyplynul z § 30 odst. 1 ZMPS, neboť pro přiznání právní osobnosti a svéprávnosti Institutu na území ČR je rozhodný [anonymizováno] právní řád jako právní řád místa jeho vzniku. Současně soud prvního stupně neopomněl a správně vyloučil pro otázky způsobilosti Institutu jako právnické osoby, resp. jiné než fyzické osoby použití nařízení Evropského parlamentu

a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), k tomu pak srov. jeho čl. 1 bod 2 písm. f). Zjištění soudu první stupně a jeho odkaz na [ustanovení pr. předpisu], kterým se zřizuje [Institut] [příjmení], pak tyto úvahy zcela správně uzavírají.

21. Pro posouzení opodstatněnosti dalších odvolacích námitek žalobkyně je tak nezbytné vyjít z toho, že Institut mohl na území České republiky samostatně právně jednat a mohl tak se žalobkyní uzavřít pracovní smlouvu a že také mohl„ být žalován“ u českého soudu a mohl před ním i samostatně jednat, má-li právní osobnost a svéprávnost (k tomu srov. § 9 odst. 2 ZMPS a § 19 a § 20 odst. 1 o.s.ř.); otázka mezinárodní příslušnosti českých soudů je pak věcí zcela jinou.

22. Základem nesouhlasných úvah odvolatelky je totiž premisa, že Institut je pouhou součástí Velvyslanectví [země] v Praze a tím i zprostředkovaně složkou/orgánem [anonymizována dvě slova], které tak je zaměstnavatelem žalobkyně a jedinou (možnou) pasivně věcně legitimovanou osobou v pracovněprávním sporu se žalobkyní. Není-li tedy Institut jako samostatný subjekt práva jen organizační součástí velvyslanectví (viz také čl. 20 odst. 2 Jednacího řádu [Institut] [příjmení]), je relevantní otázkou, s kým tedy žalobkyně pracovní poměr založila. Pro účely projednávané věci je však podstatné pouze to, že pracovní smlouvu žalobkyně neuzavřela se žalovanou. I zjištěním soudu prvního stupně je závěr, že pracovní smlouvu ze dne [datum] podepsal za Institut jeho ředitel, nikoliv vedoucí diplomatické mise. Takový projev vůle pak z ničeho dalšího neplyne, ba naopak, pakliže ani žalobkyně nezpochybňuje, že pracuje„ pro Institut“.

23. Závěry o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného nemůže zvrátit ani skutečnost, že Institut používá na území České republiky identifikační číslo osoby (= IČO) přidělené [anonymizováno] velvyslanectví. Žalobkyně totiž tímto argumentem opomíjí, že IČO je (a také vždy bylo) podle § 25 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, přidělováno i (ekonomickým) subjektům bez právní osobnosti, přičemž podle písm. f) zmíněného ustanovení by mohlo, pokud by bylo požádáno, přiděleno i Institutu, resp. jeho pražské organizační složce. Jde tak pouze o statistický identifikátor„ osoby“ ve smyslu tohoto zákona, jehož přidělení naopak právní osobnost takové osobě nezaloží.

24. Kam směřuje námitka žalobkyně o tom, že je-li Institut veřejnoprávní subjekt, nemá jinou možnost, než žalovat [anonymizována dvě slova] jako stát, není odvolacímu soudu zcela zřejmé, neboť ani českému právu není cizí, aby veřejnoprávní subjekt byl nadán nejen veřejnoprávní, ale současně i soukromoprávní subjektivitou (např. typicky vysoké školy).

25. Stejné pochybnosti stran směřování odvolací námitky lze spatřovat i v argumentaci žalobkyně, která vytýká soudu prvního stupně, že ač neshledal žalovanou věcně legitimovanou ve věci, doručoval jí žalobu a činil vůči ní i ostatní procesní úkony. Je-li totiž podle § 90 o.s.ř. účastníkem řízení žalobce a žalovaný a je-li to žalobce, kdo určuje žalovaného jeho identifikací v žalobě (srov. § 79 odst. 1 o.s.ř.), je vymezením účastníků občanského soudního řízení žalobcem (proto také tzv. pán sporu) soud vázán a jen vůči němu smí činit příslušné procesní úkony. Právě soudem zjištěný nedostatek účastenství takto žalobcem určeného žalovaného na žalobou uplatněném hmotněprávním vztahu vede k úspěchu žalovaného (až) ve věci a zamítnutí žaloby.

Rozhodnutí odvolacího soudu

26. Pokud tedy odvolací soud shledává i ve světle odvolacích námitek napadené rozhodnutí ve výroku I. věcně správným, podle § 219 o.s.ř. ho v tomto rozsahu potvrdil.

27. Jde-li o napadený nákladový výrok, byť odvolací námitky žalobkyně nejsou ani v tomto směru opodstatněné, odvolací soud ho podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. per analogiam přesto změnil.

28. Soud prvního stupně, ač totiž správně s odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř. určil úspěšnou stranu sporu a rovněž dle obsahu spisu zcela správně podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1999 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), určil úkony právní služby, které zástupkyně žalovaného v projednávané věci vykonala za účelem účelného bránění práva proti žalobkyni, chybně určil odměnu za jeden úkon právní služby, resp. jeho tarifní hodnotu, pakliže sečetl až výsledné odměny ve spojených věcech.

29. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu totiž platí, že„ (P) ři spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí“.

30. V projednávané věci to tedy znamená, že tarifní hodnota je dána součtem tarifní hodnoty 120.808 Kč a 35.000 Kč (§ 8 odst. 1, jde-li o peněžitý nárok, a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, jde-li o nárok určovací), čemuž odpovídá odměna 7.340 Kč za jeden úkon právní služby. Při pěti úkonech s připočtením paušální náhrady hotových výdajů advokáta za stejných pět úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) činí celková náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 38.200 Kč.

31. Přitom neobstojí námitka žalobkyně, že žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, neboť zastoupen advokátem byl Institut, nikoliv žalovaný. Je pravdou, že určitá nejasnost tímto směrem na počátku řízení vznikla. Soud prvního stupně zcela správně postupem dle § 104 odst. 2 o.s.ř. vyzval právní zástupkyni k odstranění nedostatku podmínky řízení spočívající v průkazu zastoupení žalovaného, nikoliv Institutu, což se také dne [datum] stalo, když právní zástupkyně plnou moc za žalovanou doložila. Nelze také opominout, že dle protokolu o prvním jednání ze dne [datum] zjevně plyne, že tato skutečnost byla soudem prvního stupně výslovně na počátku jednání zmírňována.

32. Odvolací soud také nevyhověl žádosti žalobkyně o aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. na projednávanou věc, neboť má za to, že žalobkyní nyní sdílené pochybnosti o jejím zaměstnavateli u ní vznikly až s rozhodnutím soudu prvního stupně, což obecně bez dalšího není omluvitelný důvod, pro který by soud plně úspěšnému účastníkovi právě z tohoto důvodu přesto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Bylo na žalobkyni, aby si případné objektivně plynoucí pochybnosti z označení zaměstnavatele v pracovní smlouvě vyjasnila sama ještě před podáním žaloby. Rizika plynoucí z pasivity v tomto směru nese totiž vždy žalobce.

33. Konečně o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich náhradu v plné výši proto přiznal v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému. Celkově přiznaná částka 15.280 Kč přitom sestává z odměny zástupkyně žalovaného za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dle § 11 odst. 1 písm. d) a g)) po 7.340 Kč (viz bod 30 shora) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za stejné dva úkony právní služby po 300 Kč O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalovaného bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř., lhůta k plnění pak byla určena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.