o návrhu na vydání předběžného opatření, k odvolání odpůrce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2025, č. j. 52 Nc 306/2025-162,

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením ve výroku I. uložil odpůrci povinnost zdržet se v obchodním styku užívání vyobrazení plachetnice v následujícím provedení: pro alkoholické nápoje označované jako tuzemáky,

ve výroku II. uložil odpůrci povinnost zdržet se distribuce, prodeje a propagace alkoholických nápojů s názvem [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno]

,

ve výroku III. zamítl návrh na nařízení předběžného opatření v části, kterým se navrhovatel domáhá, aby se odpůrce zdržel výroby a skladování alkoholických nápojů s názvem [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], ve výroku IV. uložil navrhovateli povinnost podat žalobu ve věci samé do 30 dnů od doručení usnesení.

2. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že se nejprve zabýval otázkou věcné a místní příslušnosti, přičemž uvedl, že v této věci vymezený předmět řízení předurčuje povahu této věci jako sporu vyplývajícího z práva na ochranu proti nekalé soutěži, pro jejichž vyřízení je dána věcná příslušnost krajských soudů podle § 9 odst. 2 písm. g) a h) o. s. ř. Ohledně místní příslušnosti soud prvního stupně vyšel z § 87 písm. b) o. s. ř. s tím, že s ohledem na hospodárnost řízení je účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody s tím, že bude ulehčeno dokazování v odškodňovacím řízení, neboť navrhovatel výrobek odpůrce zakoupil dne 7. 11. 2025 v prodejně [Anonymizováno] v [Anonymizováno] na [Anonymizováno] v [Anonymizováno] na [Anonymizováno]. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že je dána i jeho místní příslušnost. Výroky I. a II. soud prvního stupně s odkazem na § 169 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neodůvodňoval, jelikož návrhu na nařízení předběžného opatření bylo zcela vyhověno a soud prvního stupně to, co bylo navrhováno, plně akceptoval. K výroku III. soud prvního stupně shrnul, že navrhovatel i odpůrce shodně podnikají v oboru lihovarnictví, oba shodně vyrábí a prodávají alkoholické nápoje, předmětem jejich podnikání je tedy výroba lihu. Co se však týče obsahu alkoholických nápojů, navrhovatel neuvedl ničeho, z čeho by soud v rámci rozhodnutí o předběžném opatření mohl dovodit, zda odpůrce používá stejnou recepturu k výrobě, kterou má i navrhovatel a která je registrována chráněnou ochrannou známkou. Ohledně zákazu výroby předmětných alkoholických nápojů specifikovaných v návrhu na vydání předběžného opatření by muselo být prokázáno porušení poměrně rozsáhlé právní úpravy týkající se výroby lihovin a alkoholických nápojů, která podléhá též poměrně rozsáhlé právní úpravě v České republice. Soud v danou chvíli nemůže předjímat, zda skladovaný líh, který navrhovatel označuje a specifikuje označením [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], byl líh vyrobený v souladu s právními předpisy, zda nedošlo k jakémukoli pochybení atd., soud prvního stupně je tak názoru, že zákaz výroby alkoholických nápojů v rámci předběžného opatření by znamenal nepřiměřený zásah do práv odpůrce. Stejný názor má soud i na skladování alkoholických nápojů s tím, že je na odpůrci, jak bude uvedené alkoholické nápoje skladovat, ale nesmí je distribuovat, prodávat a propagovat, a proto návrh na nařízení předběžného opatření v této části zamítl s tím, že v tak krátké době, které na rozhodnutí o předběžném opatření má, ani nemohl provádět dokazování týkající se výroby.

3. Proti výrokům I. a II. usnesení podal odpůrce včasné odvolání. Namítl, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření, jelikož navrhovatel neosvědčil, že jsou motiv plachetnice a konkrétní vizuální podoba plachetnice pro výrobky navrhovatele označené [Anonymizováno] příznačné a že veřejnost spojuje plachetnici výlučně s jeho výrobky, dále neosvědčil, že v zákaznických kruzích dochází k záměně produktů účastníků a že dochází k rozmělnění dobrého jména a produktů značky [Anonymizováno]. Uvedené rozvedl tak, že vizuální motiv plachetnice je na výrobcích navrhovatele vždy užíván společně se slovním prvkem „[Anonymizováno]“ a právě tento prvek je tím, podle něhož průměrný spotřebitel identifikuje, že produkty [Anonymizováno] pochází od navrhovatele, sám navrhovatel pak ve svém návrhu přiznává, že celková vizuální identita jeho výrobků je tvořena kombinací uvedených prvků. Navrhovatel neosvědčil ani tvrzená množství prodejů svých výrobků ani výši investic do marketingu svých výrobků a ani není doloženo, k jakým výrobkům se vztahují. Navrhovatel předkládá fotografie z prodejen, aniž by osvědčil, z jakých prodejen a jakého období pocházejí a co se týče videoreklamy, je patrné, že zobrazená loď se typově liší od plachetnice na etiketách a tím, že navrhovatel používá různé podoby plachetnic, sám oslabuje tvrzení o jedinečnosti a příznačnosti. Odpůrce dále uvedl námitky k listinným důkazům, vytkl zejména to, že některé listiny nemají číslo přílohy anebo číslo přílohy nekoresponduje s číslem přílohy uvedeným v návrhu. Namítl také, že listina na č. l. 58 spisu má zobrazovat výsledky vyhledávání vyhledávače Google po zadání hesla „[Anonymizováno]“, avšak obrázky lahví a etiket tam uvedených výrobků jsou naprosto nečitelné a soud z nich nemohl osvědčit jejich podobu. Listiny na č. l. 59, 60 a 61 obsahují jakýsi soupis výrobků, ale není vůbec jasný zdroj a datace, jde jen o tabulku, kterou nemůže být nic osvědčeno. Listina na č. l. 69 má zobrazovat výsledky vyhledávání po zadání hesla „[Anonymizováno]“, mezi výsledky však žádný z výrobků odpůrce [Anonymizováno] není, nacházejí se tam pouze výrobky jiných konkurentů. V mnoha předložených listinách absentuje údaj o zdroji listiny a z charakteru předložených listin je zjevné, že jde o vlastní marketingovou prezentaci navrhovatele, proto tyto listiny nemohou osvědčovat jeho tvrzení uvedená v návrhu. Odpůrce dále poukázal na to, že není pravdou, že by motiv plachetnice na výrobcích tuzemského rumu zavedl na trh navrhovatel, odpůrce sám užíval pro označení tuzemského rumu plachetnici historicky, přičemž uvedl příklady etiket s plachetnicí, které měl zaregistrované jako ochrannou známku. Mezi spotřebiteli je také známo, že významným uživatelem motivu plachetnice pro tuzemáky je dlouhodobě i společnost [Anonymizováno]. a motiv využívají i další konkurenti, odpůrce uvedl i konkrétní příklady etiket konkurentů. Je tedy zřejmé, že motiv plachetnice není pro navrhovatele příznačný, naopak jde o historizující motiv spjatý s druhem výrobku, k tomu odpůrce podrobněji rozebral historii tuzemského rumu. K tomu, že odpůrce okopíroval celkový design výrobků navrhovatele včetně jeho variant, odpůrce uvedl, že označení chuťových variant je na trhu běžné a nejedná se o označení příznačné pro navrhovatele, odpůrce rozhodně nevyrobil otrockou napodobeninu výrobku navrhovatele, neboť lihovina má typickou barvu, chuť a vůni a receptura není obchodním tajemstvím navrhovatele. Podobnost vizuálu plachetnic na obalech konkurenčních výrobků nemůže vyvolat u průměrného spotřebitele spojení s výrobky navrhovatele, ani přivodit odpůrci neoprávněný prospěch nebo vést k záměně výrobků ani k rozmělnění dobrého jména a značky navrhovatele, protože vizuál plachetnice má jen estetickou a ilustrační funkci. Na každé etiketě lihoviny [Anonymizováno] je navíc zřetelně uvedena obchodní firma odpůrce a jeho logo. Každá láhev napadeného výrobku má navíc pod krčkem embosované logo v podobě stylizovaného „P“, které odpůrce užívá napříč portfolia svých výrobků, což bylo zjevné i z příloh navrhovatele, odpůrce v souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2027/2020 a sp. zn. 23 Cdo 971/2011, a také na obdobný případ souběžného prodeje sýrů [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Tvary lahví a etiket použité odpůrcem jsou standartní po segment lihovin tuzemský a nelze je považovat za originální či specifické pro navrhovatele a uvedl příklady, ze kterých vyplývá, že horizontální členění etiket lihovin je na trhu obvyklé u různých výrobců a tvar lahve, barevnost výrobku, lahve a etikety jsou dány tradicí při výrobě tohoto výrobku, která však nenáleží výlučně navrhovateli. Rozhodujícím rozlišujícím prvkem je naopak značka výrobku - u navrhovatele [Anonymizováno] a u odpůrce [Anonymizováno], jsou tedy naprosto odlišné. Odpůrce dále namítl, že nařízené předběžné opatření odporuje zásadě proporcionality, jelikož mu vzniká konkrétní a značná újma v podobě ušlých prodejů, nákladů na změnu etiket a obalů, zásahu do distribučních vztahů a reklamních kampaní a poškození pověsti a důvěry obchodních partnerů a spotřebitelů; takovou újmu bude velmi těžké napravit, i pokud by odpůrce uspěl ve věci samé. Pro posouzení nároků navrhovatele tak bude třeba provést další dokazování a nařízení předběžného opatření bylo unáhlené a nepodložené. Odpůrce je také přesvědčen, že napadené výroky jsou neurčité a nevykonatelné, jelikož pojem „v obchodním styku“ ani pojem „distribuce“ nejsou v občanském zákoníku definovány a není tedy jasný jejich rozsah, tj. na jaké činnosti se vztahují. Závěrem odpůrce namítl, že soud prvního stupně nebyl místně příslušný k projednání a rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, jelikož v této věci neexistuje jedno konkrétní místo na území České republiky, na kterém by došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř., kontrolní nákup je pouze zjištěním stavu, který navrhovatel považuje za protiprávní, věcně i místně příslušný je proto Krajský soud v Ústí nad Labem. Poukázal také na to, že formulace návrhu nasvědčuje tomu, že navrhovatel vědomě staví spor jako spor z nekalé soutěže, aniž by transparentně uplatnil případná práva z ochranných známek, což může vyvolávat pochybnosti o účelovém procesním nastavení sporu, aby se navrhovatel vyhnul výlučné věcné a místní příslušnosti Městského soudu v Praze. Z výše uvedených důvodů odpůrce žádá, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítne v celém rozsahu, případně, pokud dospěje k závěru o místní nepříslušnosti soudu prvního stupně, aby napadené usnesení zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně, a aniž nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř./, dospěl k závěru, že odvolání odpůrce není důvodné.

5. Soud prvního stupně se správně nejprve zabýval otázkou své věcné a místní příslušnosti a dle odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru. Účelem § 87 písm. b) o. s. ř. je sledovat zásadu hospodárnosti řízení, které by mělo probíhat u soudu dle místa vzniku škody, a tedy kde budou nejlépe dostupné všechny důkazy. Pro řádné uplatnění této volby však musí žalobce, příp. navrhovatel, uvést a doložit, kde ke skutečnosti, která nárok na náhradu škody zakládá, došlo (srov. SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024). Rozhodné okolnosti pro posouzení, zda je možné v konkrétním případě určit místní příslušnost podle § 87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů, které jsou uvedeny v žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 2821/2020). Navrhovatel ve svém návrhu uvedl, že produkt odpůrce, který je předmětem vytýkaného závadného jednání - a jehož prodej lze tak podle odvolacího soudu bezpochyby považovat za skutečnost zakládající potencionální nárok na náhradu škody - zakoupil dne 7. 11. 2025 v prodejně [Anonymizováno] ve [Anonymizováno] v [Anonymizováno], přičemž poukázal na to, že dochází k prodeji produktu odpůrce ve všech velkoobchodních i maloobchodních prodejnách a také k internetovému prodeji, a přiléhavě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, které, ačkoliv se týká mezinárodní příslušnosti soudů, lze podle odvolacího soudu analogicky použít i v této věci, neboť řeší určení příslušnosti podle místa škodné události v situaci, kdy takových míst existuje více. Obecně je třeba místem vzniku škody rozumět místo, kde je vztah mezi deliktním jednáním a vznikem škody nejužší, zpravidla místo, kde je škoda největší. Pokud jde ale o situaci, jaká nastala v této věci, vzhledem k prodeji produktu odpůrce na mnoha místech včetně internetového prodeje, tj. o situaci, že takové místo nelze stanovit, má každé místo, kde ke škodné události došlo nebo může dojít významný vztah pro určení místní příslušnosti. Z toho plyne, že navrhovatel byl oprávněn podat návrh u Krajského soudu v Plzni jako soudu místně příslušného v tomto sporu, který je (bude) podle toho, jak jeho předmět navrhovatel vymezil, (jen) sporem na ochranu proti nekalé soutěži, což znamená, že jeho věcná příslušnost je dána podle § 9 odst. 2 písm. h) o. s. ř. (není tedy dána speciální věcná a místní příslušnost Městského soudu v Praze).

6. Nedůvodnou shledal odvolací soud také námitku odpůrce ohledně neurčitosti pojmů „distribuce“ a „v obchodním styku“ uvedených v napadených výrocích, neboť oba pojmy jsou jednoznačné a jsou v rámci právní úpravy nekalé soutěže zcela běžně používány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2733/2023), a byť jejich význam není stanoven přímo v občanském zákoníku, lze jej bez pochyby jednoznačně dovodit z judikatury a odborné literatury.

7. Odvolací soud dále považuje za potřebné uvést, že pro odvolací řízení je podle § 75c odst. 4 o. s. ř. rozhodující stav, jaký zde byl při vydání usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy může pouze přezkoumat důvody, které vedly soud prvního stupně k vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření, a přitom může vycházet jen z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení (k tomu srov. závěry usnesení Vrchního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 3 Cmo 306/2013-96: „Jediným podkladem pro rozhodnutí soudu o návrhu na předběžné opatření jsou (ve všech rozhodných hlediscích uvedených v § 75c odst. 1 o. s. ř.) údaje a informace, které jsou obsaženy v návrhu a v listinách předložených navrhovatelem, na jejich základě soud, aniž by vůbec umožnil odpůrci se k nim vyjádřit nebo přednést vlastní tvrzení a návrhy, zkoumá, zda jsou splněny podmínky a předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Nařízené předběžné opatření představuje jen prozatímní a dočasnou úpravu práv a povinností účastníků, a není jím předurčován průběh procesu samotného ani výsledek řízení ve věci samé.“).

8. Také je třeba uvést, že podle 74 odst. 1 o. s. ř. platí, že „Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“. Z citovaného ustanovení se podává, že soud může využít prostředku předběžného opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků. Je nepochybné, že tohoto prostředku soud může využít v těch případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení (tedy úprava poměrů účastníků pro dobu, než bude rozhodnuto ve věci, musí být naléhavá), zejména k zamezení vzniku škody či jiné újmy, popřípadě k jejímu rozšiřování. Zda jde o takový případ, přenechává zákon k úvaze soudu. (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. 3 Cmo 234/93). Samotný nárok přitom nemusí být spolehlivě prokázán, rozhodující skutečnosti musí být osvědčeny. Omezení musí splňovat požadavek přiměřenosti.

9. Konečně je třeba poukázat na to, že pokud soud prvního stupně své rozhodnutí neodůvodnil (tento postup umožňuje ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.), je třeba vycházet při přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí z toho, že soud prvního stupně, jak sám v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, ve svém rozhodnutí zcela přijal argumenty navrhovatele obsažené v návrhu na nařízení předběžného opatření.

10. Navrhovatel návrh na nařízení předběžného opatření odůvodnil tím, že (zkráceně řečeno) od roku 1948 vyrábí [Anonymizováno] [adresa], přičemž portfolio výrobků zahrnuje také další řady, mj. [adresa]. Osvědčil, že jeho produkty mají jednotnou vizuální identitu, jejímž ústředním motivem je plachetnice a její vyobrazení je s produkty spojeno již minimálně od roku 1998, výrobků navrhovatele se prodá miliony ročně, a užívání plachetnice je tak pro navrhovatele příznačné ve smyslu § 2981 o. z. Dále osvědčil, že odpůrce na přelomu září a října 2025 uvedl na trh novou řadu alkoholických nápojů pod názvem [Anonymizováno], na kterých užívá vyobrazení plachetnice, které je téměř identické s plachetnicí vyobrazenou na výrobcích navrhovatele. Shodné jsou i varianty produktů a jako celek působí produkty odpůrce takřka identickým dojmem jako produkty navrhovatele i kvůli prvkům jako je tvar lahve, barevné schéma, dominantní prvky etikety a její kompozice, typografie a grafický styl. Již takto osvědčený skutkový stav umožňuje přijetí závěru, že se jeví jako pravděpodobné, že v řízení o věci samé může být popsané jednání odpůrce posouzeno jako jednání zakázané nekalé soutěže ve smyslu naplnění všech znaků generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), případně znaků speciálních skutkových podstat podle § 2978, § 2981 odst. 2 a 3 a § 2982 o. z. Námitky odpůrce týkající se zaměnitelnosti produktů, konkrétně tvrzení, že motiv plachetnice je historizující motiv (a tedy nemůže být příznačným pro navrhovatele), a tvarů lahví a etiket, jsou námitkami věcnými, které překračují rámec řízení o předběžném opatření a mají své místo až v řízení ve věci samé, kam je tedy třeba odpůrce s jejich uplatněním odkázat. Splněna je podle odvolacího soudu i podmínka existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, a to zejména s ohledem na potřebu zabránit vznikající újmě navrhovatele spočívající mj. v ušlém zisku a v rozmělnění dobrého jména a značky. Neobstojí ani námitka odpůrce o nepřiměřenosti předběžného opatření, neboť předběžné opatření je svým rozsahem zcela přiměřené tvrzenému zásahu do práv navrhovatele; z ničeho nevyplývá, že by ho výrazně omezovalo v jeho podnikání, neboť se týká jen etiket výrobků, nikoli výrobků jako takových. Pro úplnost lze v této souvislosti poukázat také na odpovědnost navrhovatele předběžného opatření za újmy, jež z něho vzniknou povinnému (§ 77a o. s. ř.), resp. možnost ještě v průběhu řízení nařízené předběžné opatření zrušit (§ 77 odst. 2 o. s. ř.) na podkladě i jen zčásti provedeného dokazování. Námitka odpůrce ohledně toho, že motiv plachetnice využívají i další konkurenti je pro závěr o splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření zcela irelevantní, neboť jednání dalších osob není předmětem tohoto řízení o předběžném opatření. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že ačkoliv lze dát odpůrci za pravdu, že čísla některých příloh nekorespondují s číslem příloh uvedeným v návrhu či jsou některé listiny hůře čitelné, podstatné je, že tvrzené skutečnosti navrhovatel přiloženými listinami ve svém souhrnu skutečně osvědčil, a pokud jde o obrázky lahví a etiket produktů odpůrce, ty jsou vloženy i přímo do návrhu nebo se objevují na jiných k návrhu přiložených listinách, takže jejich případná nečitelnost na jedné z předložených listin je tím zhojena.

11. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že pro nařízení předběžného opatření byly splněny všechny zákonné předpoklady, a proto usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, stejně jako na nich závislý výrok IV.

12. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci samé.