o návrhu na vydání předběžného opatření, k odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, č. j. 2 Nc 1018/2025-17,

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla odpůrcům uložena povinnost zdržet se podávání žádostí o přijetí opatření, návrhů a podnětů k celním úřadům Celní správy České republiky podle zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, směřujících k zadržení a/nebo zničení výrobků „[Anonymizováno]“ a „[Anonymizováno]“ navrhovatelů a) a b), a to na základě tvrzeného konfliktu s evropským patentem EP [Anonymizováno] zapsaným u Evropského patentového úřadu, včetně jeho verze validované u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR (výrok I.), zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla odpůrcům uložena povinnost zdržet se podávání návrhů k soudům České republiky směřujících k zákazu výroby, distribuce a/nebo uvádění výrobků „[Anonymizováno]“ a „[Anonymizováno]“ navrhovatelů a) a b) na trh v České republice, a to na základě tvrzeného konfliktu s evropským patentem EP [Anonymizováno] zapsaným u Evropského patentového úřadu, včetně jeho verze validované u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR (výrok II.), zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla odpůrcům uložena povinnost zdržet se šíření sdělení odběratelům léčiv na roztroušenou sklerózu o tom, že výrobky „[Anonymizováno]“ a „[Anonymizováno]“ navrhovatelů a) a b) jsou konfliktní s evropským patentem EP 2653873 zapsaným u Evropského patentového úřadu, včetně jeho verze validované u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR, a/nebo že nesmí být uváděny na trh v České republice (výrok III.), zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla odpůrcům uložena povinnost zdržet se uplatňování, vůči jakýmkoli orgánům veřejné správy, práv z evropského patentu EP [Anonymizováno] zapsaného u Evropského patentového úřadu, včetně jeho verze validované u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR, které by směřovaly k zákazu výroby, distribuce a/nebo uvádění na trh výrobků „[Anonymizováno]“ a „[Anonymizováno]“ navrhovatelům a) a b) (výrok IV.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude navrhovatelům vrácena složená jistota ve výši 50 000 Kč (výrok V.).

2. Soud prvního stupně v odůvodnění nejprve shrnul, že navrhovatelé jsou členové nadnárodní farmaceutické společnosti [Anonymizováno]. Navrhovatel a) je u Státního úřadu pro kontrolu léčiv ČR (dále jen „SÚKL“) mj. držitelem registrace pro léčivé přípravky „[Anonymizováno]“ ve variantách 120 mg a 240 mg používané k léčbě relabující-remitující roztroušené sklerózy (RS) u pacientů od 13 let (dále také „léčiva [Anonymizováno]“) a navrhovatel b) tato léčiva distribuuje. Odpůrci jsou součástí nadnárodní farmaceutické společnosti [Anonymizováno], odpůrce 2) je majitelem evropského patentu EP [Anonymizováno] pod názvem „[Anonymizováno]“, odpůrce 3) je u SÚKL držitelem registrace pro vlastní léčivé přípravky určené k léčbě roztroušené sklerózy na bázi [Anonymizováno] uváděné na trh pod názvem „[Anonymizováno]“. Navrhovatelé uvedli, že patent odpůrce 2) byl získán jako tzv. rozdělený patent poté, co jeho původní základní patent EP [Anonymizováno] byl v roce 2022 pravomocně zrušen Evropským patentovým úřadem pro nepřípustné rozšíření přihlášky a absenci vynálezecké činnosti. Dle navrhovatelů je patent odpůrce 2) věcně totožný se zrušeným patentem, který podle nich bude rovněž zrušen s účinky ex tunc a tento postup označují za typický příklad tzv. „divisional patent games“, tedy účelového prodlužování patentové ochrany, které je považováno za zneužití práva, nekalou soutěž a zneužití dominantního postavení. Navrhovatelé dále uvedli, že v průběhu roku 2024 začali uvádět léčiva [Anonymizováno] na trh v České republice, tomu se však začali odpůrci aktivně bránit, a to i zneužíváním orgánů státní správy - konkrétně podávají návrhy na soudní zákazy, podněty celním orgánům a oslovují zdravotnická zařízení s požadavky na ukončení distribuce léčiv [Anonymizováno], přičemž používají nepravdivá a zavádějící tvrzení o údajném porušování patentových práv, čímž podle navrhovatelů dochází k blokaci uvádění léčiv [Anonymizováno] na trh. Uvedeným jednáním je navrhovatelům působena značná majetková i nemajetková újma a současně dochází k omezení dostupnosti léčby pro pacienty a zvyšují se náklady veřejného zdravotnictví. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že se jedná o patent, který bude v blízké době prohlášen za zrušený s účinky ex tunc a jednání odpůrců tak nemůže být přiznána právní ochrana a poukázali na to, že obdobné praktiky byly sankcionovány Evropskou komisí, odkázali na rozhodnutí v Dánsku a Německu a na částečné zrušení patentu v Nizozemsku.

3. S odkazem na § 74 odst. 1 a § 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a po připomenutí podmínek pro nařízení předběžného opatření pak soud prvního stupně k zamítnutí navrhovaných povinností uvedených ve výrocích I., II. a IV. uvedl, že nelze jakémukoli subjektu uložit povinnost zdržet se možnosti uplatňování svých práv u soudů a úřadů, ani když jde o uplatňování nároků z konkrétního práva či patentu, a to bez ohledu na jejich důvodnost, přičemž odkázal na čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod s tím, že zde není připuštěna či jinak umožněna možnost zakázat účastníku obracet se na soud a podávat k němu návrhy. Soud proto návrh na vydání předběžného opatření v rozsahu výroku I., II. a IV. zamítl s tím, že již z podstaty toho, čeho se navrhovatelé domáhají, takové nároky nelze přiznat a další podmínky pro vydání předběžného opatření již neposuzoval. Návrh na nařízení předběžného opatření soud zamítl i v rozsahu povinnosti uvedené ve výroku III., jelikož návrh vychází z tvrzení navrhovatelů, že předmětná léčiva v zásadě nemohou být v konfliktu s patentem, který bude muset být dle jejich přesvědčení zrušen, ale neuvádí jiná konkrétní konfliktní sdělení odpůrců, pro která by toto předběžné opatření mělo být vydáno. Z tvrzení navrhovatelů tak nevyplývá naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Výrok II. o vrácení složené jistoty odůvodnil odkazem na § 75b odst. 4 o. s. ř.

4. Proti usnesení v celém jeho rozsahu podali navrhovatelé včasné odvolání, ve kterém zejména zopakovali argumenty uvedené již v návrhu na nařízení předběžného opatření, tedy podrobně popsali, že odpůrci zneužili patentového systému k účelovému prodloužení „platnosti“ nároků na ochranu dle základního patentu. Namítli, že soud prvního stupně zejména chybně dovodil, že návrhu nelze z podstaty vyhovět. V obecné rovině sice platí, že odpůrci se mohou se svými návrhy obracet na soudy a orgány, ovšem způsobem, který není pouze zneužíváním příslušných právních norem, přičemž odkázali na § 8 a § 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s tím, že ve všech těchto případech jde o jednání protiprávní a nepožívající právní ochrany. Soud prvního stupně byl povinen upřednostnit zaručená práva navrhovatelů na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny a na svobodu podnikání dle čl. 26 před možností odpůrců zneužívat příslušná procesní ustanovení. V rozsahu výroku III. pak považuje za nepřezkoumatelné, jelikož nelze dovodit, proč soud prvního stupně nepovažoval tvrzení navrhovatelů o nutnosti zatímní úpravy poměrů za dostatečná a proč. Jsou přesvědčení, že nutnost požadované zatímní úpravy poměrů v návrhu uvedli i doložili. Z výše uvedených důvodů navrhovatelé žádají, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrhu na nařízení předběžného opatření v celém rozsahu vyhoví.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně, a aniž nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř./, dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není důvodné.

6. Odvolací soud předně uvádí, že námitku navrhovatelů proti nepřezkoumatelnosti výroku III. usnesení soudu prvního stupně posoudil jako nedůvodnou, neboť právní posouzení je sice stručné, nicméně zcela jasně z něj vyplývá, na základě čeho soud prvního stupně svůj závěr učinil.

7. Dále odvolací soud považuje za potřebné uvést, že pro odvolací řízení je podle § 75c odst. 4 o. s. ř. rozhodující stav, jaký zde byl při vydání usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy může pouze přezkoumat důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, a přitom může vycházet jen z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení (k tomu srov. závěry usnesení Vrchního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 3 Cmo 306/2013-96: „Jediným podkladem pro rozhodnutí soudu o návrhu na předběžné opatření jsou (ve všech rozhodných hlediscích uvedených v § 75c odst. 1 o. s. ř.) údaje a informace, které jsou obsaženy v návrhu a v listinách předložených navrhovatelem, na jejich základě soud, aniž by vůbec umožnil odpůrci se k nim vyjádřit nebo přednést vlastní tvrzení a návrhy, zkoumá, zda jsou splněny podmínky a předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Nařízené předběžné opatření představuje jen prozatímní a dočasnou úpravu práv a povinností účastníků, a není jím předurčován průběh procesu samotného ani výsledek řízení ve věci samé.“).

8. Dále je třeba uvést, že podle 74 odst. 1 o. s. ř. platí, že „Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“. Z citovaného ustanovení se podává, že soud může využít prostředku předběžného opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků. Je nepochybné, že tohoto prostředku soud může využít v těch případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení (tedy úprava poměrů účastníků pro dobu, než bude rozhodnuto ve věci, musí být naléhavá), zejména k zamezení vzniku škody či jiné újmy, popřípadě k jejímu rozšiřování. Zda jde o takový případ, přenechává zákon k úvaze soudu. (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. 3 Cmo 234/93). Samotný nárok přitom nemusí být spolehlivě prokázán, rozhodující skutečnosti musí být osvědčeny. Omezení musí splňovat požadavek přiměřenosti.

9. Co se týče výroků I., II. a IV., postupoval soud prvního stupně zcela správně, když předběžným opatřením odpůrcům navrhované povinnosti neuložil, neboť není možné někomu odejmout ústavně garantované právo domáhat se svého (byť domnělého) práva u soudů či jiných orgánů, kam spadají orgány veřejné správy, tedy i celní orgány (srov. HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021), přičemž není relevantní, zda má dojít k omezení tohoto práva obecně či jen ve vymezeném rozsahu - v daném případě ve vztahu ke konkrétnímu patentu. Na těchto orgánech je pak i to, aby v řízeních, které vedou, případně posoudily, zda se v konkrétním případě jedná o zjevné zneužití práva či nikoliv.

10. Ve shodě se soudem prvního stupně má pak odvolací soud také za to, že nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření ani v rozsahu povinnosti uvedené ve výroku III., jelikož návrh stojí na tvrzení, že odpůrci nepravdivým a zavádějícím způsobem tvrdí, že předmětná léčiva uváděná navrhovateli na trh zasahují do jejich práv, což ale podle navrhovatelů není pravda. To ale navrhovatelé nijak neosvědčili a ani jejich tvrzení o tom, že patent odpůrce bude brzy zrušen s účinky ex tunc, nemá pro rozhodování odvolacího soudu žádný význam, neboť v době vydání usnesení soudu prvního stupně žádné rozhodnutí o zrušení patentu vydáno nebylo (a tento stav trvá i nadále). Přitom až do doby pravomocného zrušení patentu je soud vázán existencí, resp. zápisem tohoto průmyslového práva. Konfliktnost předmětných léků s patentem navrhovatelé ani nerozporují, vytýkají odpůrcům to, že účelově prodlužují patentovou ochranu. Posouzení toho, zda se v dané věci o takové účelové konání odpůrců jedná či nikoliv, však vyžaduje provedení rozsáhlejšího dokazování (zahrnujícího např. srovnání patentů), které však evidentně přesahuje rámec řízení o předběžném opatření, takže nezbývá, než navrhovatele odkázat na vlastní řízení ve věci samé. Odvolací soud tedy uzavírá, že navrhovatelé pro účely předběžného opatření neosvědčili potřebnou pravděpodobnost, že by vytýkané jednání odpůrců mohlo být ve věci samé posouzeno jako nekalosoutěžní či shledáno zneužitím dominantního postavení, neboť patentová práva odpůrců stále trvají, a tím spíše také nemohli prokázat ani naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky.

11. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil včetně souvisejícího výroku V. o vrácení složené jistoty.

12. Soudu prvního stupně lze vytknout pouze to, že ačkoliv zamítl návrh na nařízení předběžného opatření před zahájením řízení ve věci samé, takže se jeho tak řízení o předběžném opatření končí, nerozhodl o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím jinak zcela úspěšní odpůrci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) nevynaložili žádné náklady, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.